id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-057747 | Je ticho na pokraji našich hor, zkad zástupy se zvedly,
jen nepokojné lesní prameny kolem nás zpívají.
Nedávno teprv naši odešli; již jejich obraz zbledlý
se ve vzpomínkách duší potácí, podzimní barvy splývají.
Na rozcestích nás mlhy čekají, z nich slunce nevychází,
neb, zdá se, kdesi vykrvácelo: laň, zastřelená v mláz... | PODZIM HRŮZY. | František Taufer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018661 | Čím čistější, tím tmavší bývá zdroj,
a oči tvé jak studánka jsou tmavá;
mě touha po nich schvátila tak žhavá,
já musel k nim, nechť osud velel: Stoj!
Myšlének chmurných kolem čela roj
a znaven, mdlý, až klesala mi hlava,
jsem vlekl se k nim, zraněn do krvava:
Ó, možno-li, ty studánko, mě zhoj!
A stačily dvě kapky z očí... | A STAČILY DVĚ KAPKY... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-054068 | Když mraky rozkvetou a pod červánků nachem
se západ lesem orchidejí zrumění,
mé srdce churavé se chvěje strachem
jak polekaný pták v své kleci vězení.
Jak trópický ten pták, jenž hoří zlatým prachem,
a každým mžikem duhově se promění,
když v chladném přístavu se třese v děsu plachém,
o dráty žaláře se drásá v rozchvění... | SRDCE. | Emanuel Čenkov | 0 | sonet |
cvf-010640 | Ó nevěř ledabylé žití zvěsti,
sám ze sebe že všecko všudy máš;
krev někoho lpí vždycky na tvém štěstí. | 379. Ó nevěř ledabylé žití zvěsti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048060 | Toť scena tklivá v každé domácnosti,
ji znáte, přišel dědic dávno ždaný,
toť poplach, fáče sem a plény, vany!
vše na nohách, co celý dům jen hostí.
Na loži matka tone v blaženosti
a otec jásá, neníť víc kmen planý
ve Israele sadu, rajské manny
okouší chvále Pána na výsosti.
Kluk strašně křičí, v služek shonu kojná
prs ... | Narození sv. Jana Křtitele. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-040662 | Tak slávu získáš! – Snadné kantorovi,
jenž vtipem šimravým smích nutit umí,
jak komik pohyblivý jako z gumy
šprým starý zamění-li časem v nový.
Svět zvědavost zřít dareby a vdovy
a lakomce již v sobě neutlumí;
smích odejme mu trpkosti a dumy,
on banálnost chce drastickými slovy. –
Chce strýce, jenž se poved’ době naší,... | FRAŠKA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-010634 | Mez života je blízka mezi smrti,
jich uprostřed se černá půdy lán,
kde člověk k setbě jiným hroudy drtí. | 373. Mez života je blízka mezi smrti, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042175 | Ze svízelů druhdy u pohanů
Za nejhorší měli chudobu,
Mocný puch to jim byl od hrobů,
Tyran s bičem z Hekatina stanu.
Přišel Pán a nevolnici pannu
V sličné kněžny odíl podobu,
Za věno jí nebes zásobu
A v klín dal jí sladkou z ráje manu.
Div se chopil lidstva pro tu krásu,
S jakovou se ukázala světu
Tvoříc po něm ráje bl... | 31. Ze svízelů druhdy u pohanů | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-023001 | Ach, dokud to nezkusil jsem vínka,
Z úst slova mně ploula váhavá;
V srdci pusto mém – duše tmavá –
Když byla mně, ach! neznáma Pinka.
Šťávu já co poznal jest hrozínka:
Z úst lehounko slůvko vyplavá;
Srdce mé plné – duše zdravá –
Dívce té co jsem hleděl v očinka.
Vínko, vínko, vínko jen zpomůže
Lípavý jazyk rozvázati!
L... | Obsah mého zpěvu. | Josef Jaroslav Langer | 0 | sonet |
cvf-016987 | Kam chceš jít, duše, v nepokoji svém,
Když zklamání jak sklepy chladem čiší?
Podivný večer vzplanul purpurem
Jak skvrna vína v zarosené číši.
Slož nyní citů břímě bezjmenné,
Svou duši ponoř navždy v beznaději.
Tvé srdce jest jak ptáče schoulené,
Jež zachvívá se v bázi před kročeji.
Vše tebe minulo, co chtěl jsi žít.
Co... | PÍSEŇ MARNĚHO TULÁKA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-061734 | Tak dneska v mysl se mi vrací zase
ta dávná pověst, již znám z mladých let,
o hoře té, zkad nemůž’ nikdo zpět,
kdo vešel tam jda po vábivém hlase.
Kdo na oře vsed’, jenž se před ní pase,
jenž potom v šílený se dal s ním let,
jak hlavu sklonil ten, jenž vše tam shléd’,
když přece vrátil se po dlouhém čase.
Kdo sed’ na o... | HORA SNŮ. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-067865 | Ten nápis vyryt hrobky do kamene,
hořící lampa, s olivovou snětí,
výš holubice vzneslým křídlem letí –
kdo spí v té tiši, vzdechem nerušené?
Čím nad hrobem zde kámen ten se klene,
dí písmo v zlatých arabesek spleti.
A srdce mé se musí steskem chvěti,
když na hrob vzdálený se rozpomene.
Rov navršený zvolna zapadává.
V z... | In pace. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-057087 | O země, krví otců zavlažena,
jíž hoře věky bylo údělem,
zamyšlen zírám ve tvůj horstva lem,
ó mučednice slavná, nezmožena!
Tys ona statná Makabejská žena,
jíž ve tvář hledět bylo mukám všem,
a s Matkou Páně stojíc pod křížem,
jsi neklesnula, hořem usoužena...
Bolestí, útrap vidím celé moře –
vidím, jak v boji bratra vr... | Rodné zemi. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-024953 | Na stružkách času tlí nach mého dnění;
u kříže v poli blíká kahan snění.
Jak v Africe to a jak přece blízko;
v skle obzoru již bledneš, dětství vísko.
Pak ťaly spáry divokého města;
z ran vyprýštila do vesmíru cesta.
I vzplanul zápol s živly o člověka;
mým srdcem tekla veškerenstva řeka
a její bouřná vlna zas mne vmetl... | SYN ZEMĚ | Emanuel Lešehrad | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027851 | Slunce bledne, nebe se kalí,
Žáry uvadá palouk i strom,
Vše se vůkol ve smutek halí,
Pod zemí temný hromuje hrom;
Plaché ptactvo upadá s výše,
Hrůzou mře, co na zemi dýše.
Kvirína město slavné se děsí,
Bohů to sídlo posedá strach;
Země se třese, peklo se běsí,
Z bezedna hledá si nových drah.
V kol se sloupy a chrámové ... | Kurcius. | Simeon Karel Macháček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061404 | Přinuť orla, by ti zobal z ruky,
Allaha, by žehnal ďaurowi!
Na benátském žádeg Maurowi,
ze srdce by wyrwal wášně muky!...
Na kolenau swých by haupal wnuky,
na krétském chtěg Minotaurowi,
nebo na Frantowi Sauerowi,
aby nosil wyžehlené puky!...
Kterak nemá toužit po swobodě
otrok, přikowaný k ostrwi
w cele temné, o chleb... | l. Prahne | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-064344 | Žehnána budiž v každém okamžení
vždycky!
Při milém častém na Tě pomyšlení
vždycky!
Tys něžný slavík, v dobách trudu
jenž útěchu mi šeptá v čistém pění
vždycky!
Tys anděl bílý, bol jenž každý
mi v jasný pramen stálých slastí změní
vždycky!
Své štěstí čtu z Tvé duše čisté,
své blaho ve Tvém každém uzardění
vždycky!
Nechť... | Žehnána budiž...! | František Zelenka | 7 | gazel |
cvf-005204 | Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst.
Takový růst, že boly přebolí.
Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:
růst pro svou lásku! pro své úkoly!
Jsi článek řetězu. A nejsi poslední.
Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň ďasu.
Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední.
A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu!
Tu větu, ... | ASYL (VI) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-047364 | Tvůj lesk tak vzácný, snivý
mi nebe při západu v mysl vrací
a podzimní ocúnem zkvetlé nivy. | VII. Amethyst. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-043289 | Bol v duši šel jsem se hřbitova,
má duše všecka pohřížena v hoři...
Teď vzhlédl jsem – hle, západ nachem hoří
a brzy slunce svoje šípy schová.
Ó, přírodo, jak’s krásná, věčně nová!
Tvé velebnosti v obdivu se koří
a v úžasu a bázni vždy se noří
v tvé krásy hloubku mysl básníkova! –
Kdes v dáli zazněl zvonek ku klekání,
... | SE HŘBITOVA. | Ferdinand Tomek | 0 | sonet |
cvf-013958 | Tulačkou jsem se stala toho dne,
kdy zjevil, že mé srdce probodne.
Nad hlavou vyšlehly mi plameny,
a křídla trhla mými rameny.
Mé oči zřely v dálky úžasné:
„Tam umři, srdce, uhasni, můj sne!“
Pokorně, pyšně, snivě táhla jsem
přes hory, doly, řeky, moře, zem.
A žádostivě jsem se vracela
na místo, kde jsem zakrvácela –
s... | TULAČKA | Růžena Jesenská | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010289 | Zřím stromy kvést a slyším sedmihlásky...
Ach, ze zapadlých zahrad mládí zas
sny omamnými voní růže lásky. | 28. Zřím stromy kvést a slyším sedmihlásky... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041737 | Děvy sličné, nepěl jsem vám chvály,
Nezval jsem vás nebes bohyně;
Avšak v srdce mého hlubině
Máte stolec lásky věkostálý.
Kdyby chvály pochlebivé pláli
Praporové pro vás jedině,
Zpustla-by vám duše svatyně
Nezdobíc se choti, nebes králi.
Bohyně jste, ale smrť vás schvátí,
Krása vaše v suť a rum se zvrátí,
Přestanou vám... | Děvy sličné, nepěl jsem vám chvály, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019849 | Obrátím se, a ai právě ještě
Satan křivořohý na pleci
Novou kořist nese ve vřeci,
Ní tu o zem, až se střásla, pleště;
Mektá se ten bídník hrozně vřeště,
Vida kam ho mají zavléci,
A když blíže ptám se o věci,
Slyším, že ten Slavovrah je z Peště:
Nechtěl, prej, to padouch tento míti,
Aby naši milí Slováci
Mohli Boha vlas... | 553. Obrátím se, a ai právě ještě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064755 | Všechno bude tak a jak Ty budeš chtít,
Tvoje vůle staň se! Víc již nemám žádné.
Jenom rci mi, drahý, zda smím doufat, žít,
aneb zhasnout, hvězda, která s nebe spadne?
Slabá jsem a nevím, kde sil nových vzít –
a v tom víru žití utonout je snadné!
Nikoho tu nemám – oč se podepřít,
ani krbu svého v této noci chladné.
Sama... | LIV. Všechno bude tak a jak Ty budeš chtít, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-015720 | Jest to pocit rozkošný a krásný,
Nevyslovná mysli útěcha
Stárnoucího jižjiž pro Čecha,
Národ svůj an vidí být tak šťastný!
Jestiť všechněch obličej tu jasný,
Každý vlídně vstříc mu pospěchá;
Od zemana jako od lecha
Vzdává dík se jemu jednohlasný.
Uctu jemu prokazují kmeti;
V celé zemi lásku nachází
Jako otec od povděčn... | XX. Jest to pocit rozkošný a krásný, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-044200 | Buď zdrávo, slunce! Zvolna vstáváš z moře,
jež vlnou smývá plamenný tvůj bok,
již do výše tě povznes’ pružný vskok
a jdeš jak muž, jenž v myšlenky se noře,
kol kolem rozhlíží se po úhoře,
jejž osívati má – tvých nohou krok
se mění v třpyt a v jasných světel tok,
jenž k zemi splývá, plným ohněm hoře.
Mha padá před tebou... | Buď zdrávo, slunce! Zvolna vstáváš z moře, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048571 | Já, který hledám krůpěj svěží rosy
pro zprahlá ústa, z jehož zpěvů zdroje
sta milujících pilo štěstí svoje,
jsem vždycky ten, jenž o tu krůpěj prosí.
Já strádám vždycky, kde je šťasten kdosi,
on v zátiší, já v nové štván vždy boje,
on v jistotě, já samé nepokoje,
mně hýká výr, kde jiným pějí kosi.
A urvu-li jen paprsk ... | Já, který hledám... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043615 | Plésám, kdy ty živly vedou spory,
Pomatený stojí v nářku svět;
Z duchů strach má, já jdu s nimi v let,
Boha zář mu nejde z květů, z hory.
Za hřích duši mou hned tráví mory,
Slovem zná lid peklo odhánět;
Jemu oheň chladný, teplý led,
Cnosti znova činí divé vzdory.
Rád jsem luně, svět se noci bojí,
Světlo ctím, on chválí... | 53. Já a svět. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-022349 | Tenkrát píseň byla to, rozechvělá
řekla Tobě nesměle svoji touhu,
ale sobě nevěříc neřekla Ti:
„Miluji Tebe!“
Leč té písni v zápětí srdce moje
v žhavých rhytmech zaplálo, jako moře
pod sluncem se lesknoucích, nikdy klidných,
bouřlivých věčně.
Znáš, má Akmé, alej tu, v letní noci
kde jsem prvně políbil Tvoje ústa?!
Míst... | VZPOMÍNKA. | Jaroslav Kvapil | 9 | sapfická strofa |
cvf-018070 | My nepřáli si vojny... My se chvěli
o svoje bytí v děsném jejím víru;
a zas když Mír! Mír! sténal svět kol celý,
my mlčeli... my nepřáli si míru.
Ne dřív, než rozvát jako chumáč pýru
voj bude nepřátel; než srazí střely
v prach tyrany nám kleté... nechť si vřelý
proud krve tek i našich bohatýrů.
Jak je ti teď, má drahá,... | VOJNA A MÍR. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-001454 | Když na východě zoře vzplane,
mši slouží slunečnice zlaté
a slunce jitřní zář jim kane
do duše vroucím citem jaté.
Démanty rosy obetkané
monstrance květů sluncem vzňaté
vznášejí k nebi – sadem vane
dech zbožnosti jak při mši svaté.
Kolkolem vládne ticho slavné
a lilije a klasy travné
pokorně čela k zemi chýlí.
Jak kadi... | Slunečnice. | Alfons Breska | 0 | sonet |
cvf-012805 | Jaký to k návsi hluk a sběh?
Dráb, v hrsti dukáty, hlásí:
„Náš Martin vojenský je zběh,
to pány nelidsky kvasí.
Kdo z vás nám vydá ho chvatem,
zde dlaň mu posázím zlatem.“
Sto mužů náves obstoupí
a tambor na buben tluče:
„Než stanné právo nastoupí,
kdo skryl jej, vydej ho ruče!“
A voják patrony váží,
dům k domu obsadí ... | MATKA. | Vítězslav Hálek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-058815 | Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
znám smysl žití, znám i jeho růže,
i Boha v bolesti a vzpomínání,
vznešený obraz jeho k snům svým druže.
Bez hořkosti i žalu, pohrdání
po moři žití duše kráčet může;
Bůh láska tichá je, jež neporaní –
je žena jinochův sen, Bůh sen muže.
Neb mizí něha ženy, krása její,
tvář ztvrdla, kte... | III. Rty mé se nikdy neotevrou k lání, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-010697 | Na mladosti své vzpomínám si květy,
jen bílé hvězdy byly kopretin,
leč mudřec dí, že z hvězdy jsou též světy. | 436. Na mladosti své vzpomínám si květy, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-048493 | Ne, směšným nebyl’s. Měla tebe ráda
i sama velká Kybela, hor paní,
ty s flétnou svojí všady’s kráčel za ní,
dol rodný opustiv i družná stáda.
Tě zhubila jen s Apollinem váda,
snad sebe přecenil’s a v prudkém vzplání
všech citů v struny sáh’ jsi mocnou dlaní,
tvá vlastní odvaha tvá byla zrada.
Bůh neúprosný za živa tě s... | Marsyas. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-006051 | Ač noc je na jaře, jak dusí ulice!
Jak tíží každý krok a každý hluk jak ruší!
Jak všechno zraněno a bolavo v té duši!
– Ač nebe jasné je a hvězd v něm tisíce!
Po tichu velikém ho jímá tesknice.
Své srdce v záští má, jež neklidně tak buší!
Oh, jejich lhostejnost jak pěkně sochám sluší!
Jak léčí kameny tvůj neklid, studí... | NOC ROMANTIKOVA | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-046128 | Co starosti a trudy? – přijdou samy!
Dny lásky naší květiny jsou v žití.
Nuž trhej! vůně jich vždy bude s námi. | Co starosti a trudy? – přijdou samy! | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-049772 | Kryt koží medvědí v střed skalných tesů
spěl člověk pravěku po divém honu,
ve vichrů kvílení a snětí stonu
noc bouřnou trávil v úzkosti a děsu.
Čas minul. Nymfy spěly stínem lesů,
Pan zvedal zvědav hustých snětí clonu
a stromy chvěly se pod deštěm tonů
a mech se třás’ pod dívčí nohou v plesu.
A přešly věky. Tu eremit t... | Čtyři věky lidstva v lese. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026080 | Vous jeho vždy byl mírně přistřižený,
šat – podle vážné mody – bez vady,
řeč bezosobní, postoj odměřený
a pohled, jak jej mají úřady –
náčelník státu, vážně umírněný
na výstavách, na revui armády,
s cizími vládci vždycky přiměřený
při banketech i v tajích porady.
Když v Lyoně kles pod bodnutím dýky
a biskup tona v slzá... | SADI CARNOT | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-069205 | Tak denně chodím na tu stanici,
vlak údolím se snícím zvolna ztáčí,
tam pod akáty, a kde slavíci
tak sladce pěli, smutek tichý kráčí.
Stín soumrak svívá, chmury na líci,
stesk do mé duše. Zima závoj vláčí
jak těžký rubáš. A noc ze kšticí
jak slzou spící zemi rosou smáčí.
Je smutno tu, a prázdno všude zeje,
a sady ztich... | Tak denně chodím na tu stanici, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069230 | Zde, duše moje, hledáš útočiště –
Jsi jako laň – je k smrti uštvaná –
jsou v patách Ti – a nezřím východiště –
v tmě neskryješ se tu ni do rána.
Kol slídí chrti, dostihnou tě jistě –
dech jejich supí, zem je zdeptaná,
kam uchýlíš se, v kterém schováš místě,
když nekyne Ti nikde záchrana?
Jak laň tmou pádíš, oko Tvoje b... | I. Zde, duše moje, hledáš útočiště – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-011680 | Tvé záhady chcem proniknout svou myslí,
tvé hádanky chcem řešit duchem malí,
chcem poznat vše, co konáš, aspoň z dálí;
zda cherubem či démonem nám tys-li?
Vše marně však; jak ze skrýše tvor syslí
svým zrakem na tě zříme, blud jejž halí,
jen ruch tvé práce zříme neskonalý
a na lebce vlas šediví nám svislý.
Nic neuhodnem... | Tvé záhady chcem proniknout svou myslí, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-042307 | Sešli všickni národa se světci
Na blankytě v moudrou poradu,
Jak dáť zhoubám jistou ohradu,
Jež zlí vrazi na Slovany mecí?
Přišli světci zdobni skvostně všecí,
Každý vyňal z drahých pokladů
Dary vlastem v onom nesnadu,
Aby z vroucích vymohly se pecí.
Jaký dar se dostal ženám Čechů?
Ach ty lunou jsou jen na vetechu,
Nez... | 163. Sešli všickni národa se světci | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-048398 | Když děti radují se kolem stromu,
jenž hoří v světlech, proč vždy v této chvíli
myšlenka moje, poutník zabloudilý,
u skalných těká, opuštěných lomů,
kde vichr hýká, aniž neví komu,
u hřbitovních zdí, kde jen sýček kvílí,
kde po tmě hluché beze směru pílí
ti, kteří nevědí, kam jíti domů.
Však srdce jsou, jež přes tu rad... | VIII. Vánoce smutných. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064975 | Je srdce lidské harfa Aiolova
a života proud v jejích strunách hraje.
Co v touhách zkvete, v bolestech co zraje,
vše zvláštní hudbu, zvláštní tóny chová,
vše hraje v harfě té: chvil šťastných slova,
vznět sladký lásky, všecka rozkoš ráje,
vzkřik veliký zoufalství u pokraje
a zklamání a zase naděj nová...
Je málo minut ... | JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA... (I.) | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-018053 | Dál od těch, kdož nám lhát teď chtějí lásku,
ač drásali nás celé dlouhé věky!
Hlas jejich, vím, je sladký tak a měkký,
leč srazit s cílů chtí nám aspoň částku.
Ne, neslevíme ani zbla, ni vlásku,
ne, nepohneme se o krok! Pro nás léky
již nejsou sliby v obrat nedaleký,
jim uvěřme, a vše jsme dali v sázku.
Dost kupčení ji... | Z NAŠÍ DOBY. (VII.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-040976 | Ve zpustlém parku umění již prošla vše
blíž k noci zamlklé s důvěrným pohledem,
u zamčených vrat dlouho prostála
umdlena hudbou, krásou, rytmem jednotvárným.
Nad rudým listím nebe nehybné;
ve vodách mlčenlivých věží obrysy;
do probledlého vzduchu nocí severních
ospalé stromy hučely tisíci kytar.
Pak když se rozednilo, ... | ROZEDNĚNÍ DUŠE | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-064670 | Zvuk Tvého hlasu slyším stále,
je zvonivý a zvučný tak,
pln vroucnosti tak neskonalé,
jak hudba jásá do oblak.
Jak bouře hřmí a v břitké škále
se žene s vichrem jako mrak,
jak echo duní v strmé skále,
stesk v duši svívá, slzy v zrak.
A jak by matka něžně zas
tu laskala své šťastné děcko,
svým kouzlem podmaňuje všecko.
... | XXIX Zvuk Tvého hlasu slyším stále, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-003156 | Můj přítel řekl mi: Ty bloudíš, bloudíš, hochu,
že verše píšeš teď, jež lehce čtou se sice,
leč nepřináší nic, než jenom vůně trochu,
pár trilků jásavých a tvého srdce květ.
Však, hochu, budoucnost, ta nepozná tvé jméno.
Dnes poesie tvá už nemá ceny více!
Jen červánek to, jímž tvé nebe ozářeno –
kde však jsou problémy,... | Sonet po rozmluvě s přítelem. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-046030 | To největší je trest a ironie,
ta stará Evropa, jež despotický
pych Asiatů v prach zdeptala vždycky,
teď sama v bídě na řetězi žije.
A svoboda jest dnes jí utopie,
a marný každý vzdor tu gigantický,
zde otráven je dech, cit a sen lidský,
vše umění a všecka poesie.
A celé moře pěniti se musí,
ó svobodo! od paty tvé až k... | SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-023330 | Zamžené, rozlehlé pláně do noci rozlité.
Únava smyslů a nuda života.
Tajemných stesků pláně!
Všechno v nich omdlívá smutkem. V šeru se ztrácí.
Chudé, podmračné pláně. Záhadné stezky bolů,
po nichž nekráčí nikdo!
Bledé a věrné dumy ztracené v šedavé mlze,
v neplodných pláních, mých drahých pláních
vrací se pod moji stře... | MDLOBA. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-041661 | Toť má bláha, učiť mladé kněží;
V svatém s nimi s slastí plápolu
Do posvátných sstoupám do dolů,
Z nichžto zlato pro církev se těží.
Při nádějné nejde při mládeži
O skytání bídných klamolů,
Všecko na svatého úkolu
Na ponětí nejvnitřnějším leží.
Bratři milí! zdrávi buďte v Bohu!
O kéž vám jak seraf mluviť mohu,
By hruď ... | Toť má bláha, učiť mladé kněží; | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047124 | Bouř okny třese... poletuje sníh,
noc, zima venku – mně plyn tady zpívá
a z cigarety mráčků modravých
zjev jeden známý úsměvem svým kývá,
mou pustou jizbu mění v slunný jih,
mé dumy clonou v duši mou se dívá...
Můj verš jak cvrček v krbu teplém ztich
a Noc je plna snů a dobrotivá! | I. (BOUŘ OKNY TŘESE...) | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-041790 | Padej s nebe, padej mrazný sněhu,
Ustel smrtné lože přírodě!
Žehnám té tvé útlé lahodě,
K zesnulým že chováš svatou něhu.
Ty jsi posel lásky s vyšších břehů,
Ty co věrný přítel v nehodě
Navštěvuješ matku v odchodě,
A jí neseš plnou míru žehů.
Na mne též tvůj závoj druhdy padne,
Navštivíš mě ročně v navi chladné,
Jedin ... | Padej s nebe, padej mrazný sněhu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019228 | Kam sunout zrak, bych hrob jen nezřel, kam se řítím,
čím živit duši svou, by nesnila jen zmar,
jak za to nestojí těch dechů těžkých pár
si bolem vykoupit, jež tady zveme žitím?!
Já v trávník ulehnu, jenž protkaný je kvítím,
mně zdá se, na hrobě že ležím, jenž je stár,
a místo vůně tu a balsamických par
jen zápach mrtvý... | Kletba myslitelů. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-054460 | Můj Poretto, je zase večer vlahý,
noc kape sem už zvolna polohlasá,
krev oblévá hor osněžených tahy,
tma zardousila obraz Soprasasa.
Jen vodu, vodu železitou z Rabbi
nemocen piju, obživnuvší s květy,
dnes melancholický a dosud ještě slabý
hřích pášu vůní prvé cigarety.
Můj Poretto, my vrátíme se přece
v zem’ na severu,... | MÉMU PSU, PORETTOVI.*) | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-049636 | Vírou pouze, vírou jen v něco, v sebe,
můžeš býti velikým v dumě, v práci,
můžeš kráčet k výsluní cíle svého,
přenášet hory.
Láskou pouze, láskou jen můžeš v štěstí
věřit, je-li na světě, pak jest v oku
něhou sladkou dýšícím, leží celé
na plných ňadrech.
Ale trpět, snášeti hořký osud,
blátem smýkat sobectví laur i jmén... | Tři božské ctnosti. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-064343 | Slunce nad obzorem usíná,
v krvi se rumění dubina,
duše má na Tebe vzpomíná.
Slunce hrá v hořící západy,
šero jde v lesy a zahrady
a ve mně zpívají nálady.
Ty, jež jsi lásky mé sladký sen,
vůní Tvé něhy já opojen –
drahá má, sestro má, zmírá den!
Zmírá den, může však naše snad
v tisíci polibcích láska vzplát,
může noc ... | Zpěv západu. | František Zelenka | 3 | madrigal |
cvf-010728 | Dbej duše své vždy větších, volných kruhů,
hleď, abys nejdřív nalezl se sám,
pak teprv zkoumej hruď a srdce druhů! | 467. Dbej duše své vždy větších, volných kruhů, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022581 | Po nebi se plazí tiše
jako kostlivcova hlava
měsíce tvář mihotavá,
žáby lezou ze své skrýše.
Rulíku květ ostře dýše,
měsíc se vždy bledším stává,
po nebi se plazí tiše,
jako kostlivcova hlava.
Noc má plno hladu v břiše,
ale koketa jak pravá
přec si hvězdy ve vlas dává,
za měsícem v blbé pýše
po nebi se plazí tiše. | Bláznivé rondeau. | Jaroslav Kvapil | 12 | rondel |
cvf-041625 | Přišla k církvi svaté děva lepá,
Poesii na zemi ji zovou,
Zdobila se zdobou vavřinovou,
Avšak okem pravým byla slepá.
„Pomoz máti! Hlůza přesveřepá,
Na pozemsku věstci tuším slovou,
Zbavila mne oka zlostí lvovou,
A teď v posměch hlavou za mnou třepá.“
„„Poď sem dcero, odvol svojí tužbě,
Odejmu ti s oka tvého mrak,
Ale ... | Přišla k církvi svaté děva lepá, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050654 | Hnízdo visí ve náručí snětí,
časem vítr zavane tam květ,
časem peří, lupínek tam sletí,
rosných perel bys v něm nespočet’.
Pestrých vajíček hle, tají pět
hnízdo.
Šero kol a vůně v listů změti;
věru chová blaha celý svět
zkřivených dvou větví ve objetí
hnízdo.
V keři ruch – pták s písní k němu letí,
každý lupen začíná s... | Hnízdo. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048562 | Jdou dni a roky, jedna řeka kalná,
v nich každou vteřinou já atom žiji,
tu v kráse sluním se, tam v poesii,
jak všední vřavy cesta dá to palná.
Zisk malý z všeho, mnohá ztráta žalná,
a mnohé klubko ještěrů a zmijí,
však jako přeludy mi všecko míjí,
když tvoje tvář mi kyne triumfálná.
Ty’s pro věk z bronzu nesmrtnosti u... | U poprsí Dantova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-030286 | Ať se do divoké slávy,
Zabírají do pokladů,
Svými vynášejí právy,
Hledí krásy cti a hradů,
Plově v lodí spokojnosti
Vběhnu jistě k blaženosti.
Vida lidí mohovitých
Nesmyslná počínání,
Lícnou větrností spitých
Divotvorná vychloubání,
V tichu sedě myslím sobě:
Dojdouť svého cýle v hrobě.
Co ty boje, co ta jedu
Rozlívání ... | Rozvážlivost. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059336 | Ač na hlavě své juž vlas šedivý jsem našel,
ach, příliš věru to časnou jeseně předzvěst,
dál neustávám v bílou hvězdu svou věřit.
Ze snů svých lehkého dýmu, z tušení možností velkých,
jež jako bleskem kdys’ čela mého se dotknou,
a z touhy po hlubokém významu poznaných věcí
jsem cosi já upředl sobě, co vyjádřit těžko,
v... | REFLEXE. | Bohuslav Knoesl | 3 | madrigal |
cvf-048072 | V obilí zralém to svítí a praská,
v slunci se celá krajina směje;
v obilí zralém ona s ním spěje
a kdosi s nimi – všemocná láska.
V obilí zralém to praská a svítí,
motýl se mihne a zabzučí včela;
jakou je básní příroda celá!
Nad hlavou pták jim, pod nohou kvítí!
A toto všecko kolem se děje,
by mohl rtů se dotknout neb ... | V obilí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050787 | Mrtva, mrtvá v hlubinách věků dávno,
Sapfó, dřímáš, nad tebou času vlny
dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj
v lesbickém moři.
Jako symbol Hellady před mým zrakem
planeš v krásy úbělu; velká, čistá
tvoje duše chvěje se, kvílí, jásá
v sapfické sloce.
Tvoje duše průsvitná lampa bílá,
z které plamen divoce šlehal k h... | Sapfó. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-018504 | Exeunt omnes – všichni odejdou.
I ti, co dobře i co špatně hráli;
vše naposled jen hloupou bylo hrou,
jež chvíli jen zrak mate, smysly šálí.
Ó, s bohem, princi s krásnou princeznou,
též vám, rytíři, a vám, pane králi,
kejklířův synek – Osudem jej zvou –
za drát vás tahal, ať jste šli či stáli.
A kejklíř Smrt vás nyní v... | EXEUNT OMNES. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-029380 | Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad!
Na naše hlavy kane posledních květů spád –
ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád?
Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih,
a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh,
teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih.
Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas.
... | Poslední květy. | Augustin Eugen Mužík | 3 | madrigal |
cvf-061541 | Ó, jíti krajem sám, tak časně s jara,
kdy svěží zelení se šatí luh,
kdy i ta lípa na rozcestí stará
je plna nových snů a nových tuch,
kdy v každičké to větvi raší, hárá,
a první písní ptactva chví se vzduch,
pak možno chápat, jak se o vše stará
ten, jenž je láska sama, věčný bůh!
Pak možno jej tak blízko vytušiti,
jak ... | V JARNÍ PŘÍRODĚ. | Zdeněk Knittl | 0 | sonet |
cvf-061933 | Sníh napadl – a bílá pláň
přede mnou leží, jak by jí
nepřešel nikdo přede mnou.
Ó přece jen! přes bílou stráň
šlépěje dvou – jeho a jí,
se stále blíže k sobě pnou.
Ó šťastni dva! Váš svatý stan
je příroda – z povzdálí zní
zpěv milostných přešťastných dvou.
Je teplo mi a hřeje skráň,
když oko všechno toto zří –
A světlo... | DVA. | Michal Mareš | 3 | madrigal |
cvf-027681 | Tak dokonala... Tmavé oči ty
studená víčka na vždy uzavřela...
Teď hrob má asi sněhem pokrytý,
a ona přec jen květy ráda měla.
Ó kde jsou šťastné dávné roky ty,
kdy horovala pro ni škola celá,
kdy každý byl jak ohněm politý,
na koho ona maně pohleděla!
Vlas její dotýkal se ostrých ramínek
(tak byla hubená), v něm měla ... | SONET NA PAMÁTKU MARIE P... | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-029692 | Kdy spočinu, kdy Ahasvera nohu
svou stavím v klidu? Věk za věkem míjí,
má hruď se stále jako zvíře svíjí,
den za dnem jde – zda spočítat je mohu?
A slunce rovno ptáku z báje – Nohu
se denně do mé hrudi zobcem vpíjí,
kam před ním se, kam před svým bolem skryji,
když nelíbí se shlednout na mne bohu?
Slyš hromy moje, slyš... | Moře. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-046489 | Kde béře se a z jakých hlubin vstala?
Žel, v prvním opravit se musím řádku.
Ta z hlubin? Pouze z mělčin hlavu vzpjala,
jen obratně si přistřihla tu látku,
jíž smysly všech a rázem obetkala.
S tou dryačnicí nechci míti hádku,
té stačí krejčí nebo švadlena,
číš krásy pro ni vždy jest zavřena.
Hle, jak tu sebevědomá kol c... | Móda. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-029845 | Tys pad’ jak vojín. Rukou svojí lednou
jsi ještě Polsky zdraný prapor svíral,
a slední křik, jenž na retu ti zmíral,
křik pohrdu byl s chátrou vrahů bědnou.
„Ten velký boj – on skončen bude jednou,
byť mrtvolu mou nyní pranýř vzpíral,
a bodák vraha čistou hruď mou sdíral! –“
Však jiní za tě zas ten prapor zvednou!
Spi!... | Za Ig. Kraszewskim. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-003733 | Že spuštění na místě svatém,
že místo pravdy vládne lež,
že, kdo má otcem být, je katem –
to vidím já a bratří též.
Však mlčme – smečka němých psů!
Každý se bojí procesů.
Před trůnem řada korybantů
pekelný tropí hluk a křik – –
Jsou všude stopy sykofantů,
tož, bratří, pozor na jazyk!
Jen ticho – smečko němých psů –
jde... | FAVETE LINGUIS. | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057178 | Na trůnu caesar v hávu purpurovém,
krvavé plány v hlavě se mu rojí,
v mlčení vážném před ním senat stojí,
zře k bohu svému v dýmu oblakovém.
„Co známo, rcete, o tom bludu novém,
jenž v licoměrný šat se lásky strojí?...“
„„Jsou zrádci, pane! proti trůnu brojí,
an bůh jim králem, jehož zovou Slovem! – –““
„Ha bídná lůza,... | Duch a hmota. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-019732 | Když tu toho noha moje nechá,
Asi na hození kaménka
Stojí s mečem v ňádřích dívenka,
Tak že v úžas má se mění těcha;
Kdo jest tato nešťastná a plechá
Mladice, dím, asnad Slovenka?
„Maďarka to z Jagru, milenka
Telafouza, vůdce v Uhřích, Čecha“;
My hned paloš z ní sme vytasily,
Potom páchnidly a oleji,
Vodkami a mastmi p... | 437. Když tu toho noha moje nechá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-040996 | Já slyšel jsem zpěv houslí severních,
kdos obrovský hrál k zemím skloněný
bizarní úzkost nad vším živoucím,
šlehavým vichrem rozšlehaný žal.
Jih spal již. Přírodou rozhýčkán, tlel
po létech středověku. Vadly formy.
Lenivou krví sladké křesťanství
truchlivé zmalátnění rozkládalo.
Duch severu však ještě tvořil, stál,
duc... | UMĚNÍ SEVERU | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-043607 | Milé jsou mi vrchy Helikona,
A zpěv líbý z Parnasu kde vál;
S lyrou pěvec když tam písně hrál,
Kde jsou květná Aonie hona.
Milé jsou mi vrchy Citerona,
Střelami kde Amor srdce klál,
A se na charitky usmíval,
Jež lehoučká volně kryla clona.
Však milejší Slávy jsou mi zjevy:
Vrchy šumné, hory, úvaly,
Charitky – ty vlasti... | 45. Co milejší? | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-010533 | Když líbám tě, tu duši úzko není,
a něžným rtíkem-li se usměješ,
je plna hvězd jak noci v podjesení. | 272. Když líbám tě, tu duši úzko není, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-017787 | Den bude krásný... Vlaje noci chlad
doposud kolem, zář však již se skvěje;
kde tančily dnes v noci víly reje,
sta květů zkvetlo... každý strom tak mlád
se cítí zas, ač roků ční tu řad.
Jak rosa září v trávě u ručeje!
Flétnově žluva, drozd jak housle pěje,
a žežulčin zní refrén nastokrát...
Nevěřils’ včera sobě – věříš ... | JITRO V LESE | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-041669 | Zaleť mysli, zaleť ku poledni,
Ostav studeného severu;
Po hříchu! tu říši veškeru
Postihnuli mrazové jsou lední.
Pěstují zde pisci přenezbední
Nevěrnosti divou příšeru,
Nedbajíce pro svou nádheru,
Že jsou z toho Bohu odpovědní.
Aj tam v jihu zoře víry vlaje,
Na nebi dlí pořád úsměvy,
Zní zpěv Boží a ráj lásky plaje.
O ... | Zaleť mysli, zaleť ku poledni, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-004170 | Má duše cítí blízkost Tvoji sladkou,
tu svatyni jsi vůní Svojí provál,
mše mystický květ na chvíli když krátkou
se v rukou kněze vzhůru pozdvihoval;
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Jak echo vzdálené, ach, ještě zní tu
jich křídel zlatých harmonické zvuky,
harf čarovných jak b... | XLIII. Ó snít mě nech! | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044571 | Ne snad jenom pro dnešek
přináším Ti přání,
abrž pro Tvůj celý věk
z nyňčka do skonání.
Buď vždy, jako dnešní den,
vesel, zdráv a spokojen! | 2. Ne snad jenom pro dnešek | Josef Uhlíř | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-029571 | Šel sedláček mezi pány,
jako když vyroste žitný klas
mezi tulipány.
On s českým pozdravem na ně,
a oni na to „nix pémiš“
velmi nafoukaně.
Sedlák vytáh’ koláč hezký,
a ten pán, jako když namaže,
každý uměl česky.
„Dej, sedláček, taky,
vždyť jsme tví přátelé, a rádi
máme vás, sedláky.“
A sedlák se usmál tomu,
upjal si je... | SEDLÁK A PÁNI. | Augustin Eugen Mužík | 3 | madrigal |
cvf-056243 | V něm byl život. Život ten prošel nyní smrti branou.
Praskla vrata bronzová. Mrtví ze svých kobek vstanou,
vstanou, chodí ulicemi, k živým mluví ret jich němý:
V něm byl život. Život ten, světlo, které ve tmách svítí.
Promethea jeho však na skálu jste dali vbíti –
tmy teď nad vámi se slily – co jste, děti, učinily?
V n... | KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení XII) | František Odvalil | 3 | madrigal |
cvf-038986 | KDYŽ v němou půlnoc lidé v spánku leží
a strastiplná hruď oddychá volně,
tu mluví spolu, duní zvony s věží.
V dvanácti úderech si poví spolně
běh lidských osudů, jak dole mijí:
ten s jásotem a ten zas duní bolně.
Teď ze hlav sterých věží zvony bijí;
od věže k věži nocí táhnou tmavou,
paměti zemřelých i těch, kdo žijí.
... | PŮLNOČNÍ ZVONY. | Josef Václav Sládek | 11 | tercína |
cvf-058727 | Labutě, moje labutě,
k stříbrným mořím neste perutě –
v stříbrných mořích vaše úděly.
Labutě, moje labutě,
od siných vod však chraňte perutě –
u siných vod vždy touhy umřely... | V | František Dohnal | 3 | madrigal |
cvf-026746 | Toť prohra! V řadách francouzských jsou trhliny –
jsou v ústupu – ba, Victorův sbor pádí –
Rakouský maršal psát jde raport poviný
pro dálnou Vídeň – uslyší jej rádi!
– Ah, Desaix, pozdě přišels! – S klidem hrdiny
šíj mokrou koně svého Desaix hladí:
Proč pozdě, Bonaparte? – Vytáh hodiny:
– Jsou tři. Nu, začněm znovu! – ... | GENERÁL DESAIX | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-047352 | Jasmíne, vždycky nová
tkal’s kouzla v sny mé, žel, já nevšim’ sobě,
že’s nejvíc voněl na zdi u hřbitova! | VII. Jasmín. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-019490 | Zanechavších sotvy Plonský chotár
Potkali nás tu z Čech harfeník,
Z Turce olejkář a pláteník
Z Oravy, pak od Trenčína drotář;
Chlapci! dí můj vtipný pranovotář,
Já chci nyní býti bubeník,
Vůdce náš nám bude louteník,
Tam jest Alberk, jehož původ Lotar:
Byvše k němu s hudbou přivedeni,
Hrad ten celý tak sme zříceli,
Nez... | 195. Zanechavších sotvy Plonský chotár | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003083 | Pod arkádami na nádvoří
při mandolíně píseň hoří,
do temna parku zajiskřila,
na květy svlačce připjala se.
Stišeným krokem lidé jdou tu,
a píseň padla do všech koutů,
v aleji do hroznů se vpila
a zmlkla polibkem v tvém vlase.
Světélka nocí drobně hoří,
minulost voní na nádvoří,
vzduch melodicky rozchvělý je.
A v tichu ... | VEČERNÍ MOTIV Z RIVY. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-049275 | Kdys obraz ruin zřel jsem u Karnaku.
Zda byl to palác královský či chrám,
je těžko říci; sloupy, příčný trám,
vchod úzký jak v hrob jevil se jen zraku.
Vše v písku ztopeno a ve soumraku,
jenž, čím blíž noci, ustupoval tmám,
ty zříceniny stály rovny tam
na věčna břehu schátralému vraku.
Však pod hlavicí sloupu, křivozob... | Hnízdo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-057401 | Buď vroucí Hallelujah provoláno
a vděčné zpěvy zvučte k výšinám!
Co dlouho již zde mnohým srdcem přáno,
co bylo touhou věrným rodinám,
to splněno, to nyní dokonáno:
již zdvihá se tu nový vlídný chrám,
jenž hlásá nade vším dnů našich trudem,
hle, my lid kalicha že jsme a budem.
Co bouřných dějů přehnalo se krajem
od zde... | Nejskvostnější svatyně. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-067584 | Hledej, když tě srdce bolí, pětilístek jetele,
zléčiť smutek jakýkoli pětilístek jetele;
ochranným je talismanem pro ty, kteří dřevce tříští,
na rozkvetlém lásky poli, pětilístek jetele;
divnou mocí vyhledá zas, když juž bloudíš, štěstí tvoje,
jako ptáče, ulétlo-li, pětilístek jetele;
ba juž tehdy nalezeno štěstí tvé, ... | XXVI. Hledej, když tě srdce bolí, pětilístek jetele, | Josef Kubelka | 7 | gazel |
cvf-010602 | Hleď, za labutí ploucí jak se skvěje
na vody modré v hlati světlý pruh...
Tak po písni se v sdílném srdci děje! | 341. Hleď, za labutí ploucí jak se skvěje | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-022123 | To propriétaire byl a bodrý Elsasan,
měl srdce dobrácké a na pravém vždy místě.
V tom malém království byl samovládný pán,
leč nad ním madame Rapp zas vládu měla jistě.
Bordeauxské ředil nám dost vodou, nepoznán
že rozdíl bude, mnil – snad spletl si jen pístě –
sám rád však nekřtěným si často plnil džbán,
frak měl i cy... | Monsieur Rapp. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-039764 | NAČ tepeš, písni, motýlími křídly
mi na čelo, kde podzimek už bydlí?
Květ jara, léta žár, můj klid a boje,
mé vše už vyslovila struna tvoje.
Nic nezbývá již, co by za zpěv stálo,
a tobě, písni, přec to ještě málo?
Ty na mne hledíš, smutek v očích stinných:
„O zármutku a štěstí zpívej jiných.“
O zármutku a štěstí jiných... | NAČ TEPEŠ, PÍSNI... | Josef Václav Sládek | 4 | hrdinský kuplet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.