id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-064684 | Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,
ni úsměvu, ni laskavého slova,
jež jako slunný paprsk, jenž tam svítí,
by jarním jitrem svit’ v mé žití znova.
Svou smutnou lásku na dně duše skrýti,
jež na mezi tam kvete u hřbitova –
má pampeliška zlatá, jak se třpytí,
co kouzla, slunné něhy v sobě chová!
Nic nesmím čekat – ač jse... | XXXXIII Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048823 | Dost často torso víc než celek poví.
Hleď na Venuši a tvoř dále v duchu!
Co zříš, je krása, ale zapřeš tuchu,
co není, vděk že zbudilo by nový?
Víc básnit mlčením lze nežli slovy,
a nejvyšší co v tvorčím vyvře ruchu,
snad zmlkne v tom, co zazní v srdci hluchu,
blesk zalekne se paže titanovy!
Vždy celek můžeš pozorovat ... | Torso. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004831 | Ó hvězdo jasná, Tvoje záře milá
jak úsměv sladký padá v duše stíny;
po dlouhé, dlouhé noci těžké viny
Tys žití mé zas nachem ozářila.
Květ naděje, hle, jako růže bílá,
jež zachytla se v chmúrné zříceniny,
jak pyšně vzrostla poupat plné klíny,
svou vůní snivou duši opojila.
Nuž, kol ať roste tma – v mé duši světlo,
nech... | Stella maris. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-055253 | O bože můj, v té poušti strastí bledých
mi seschla tvář a bujný zmrtvěl duch,
jak hvězda ztracená tam v moři mračen šedých
můj tone um spjat u věčnosti kruh.
Na staré věži sejček smutnou hude –
smutnější pěje ach! mé srdce chudé.
Můj život uschnul jak květina v poli,
jíž v kalich z jara ostrý padl mráz...
nad uschlou k... | Večerní modlitba mnichova. | Alois Vojtěch Šmilovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047194 | A jeli jsme, jak tvůj hřměl hippogryf
přes vývratě a strže, moře, lesy,
kde sličný profil dívčí na nás kýv’,
kde příšery se smály skalin tesy;
nám zem a moře, hvězdy, jeden div
a srdce lidské – nekonečné plesy!
A jeli jsme a lámali jsme dřevce
a poslouchali na hradech hlas pěvce. | Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-019480 | Zbořeniště pusté! Retry slavné,
V jehožto zde sedím chrastinách
Jako na truchlivých svalinách
Marius tam Karthaginy dávné;
Devět bran, most, ostrov, pleso plavné,
Radohost tvůj, řezby v kontinách,
Ai, jak živě se mi v hlubinách
Malují mé obraznosti bavné!
Kýž sem nyní Thebským Amphionem,
Hnedby skákali ti rumové
Stavit... | 185. Zbořeniště pusté! Retry slavné, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-018767 | Čtu „Sekerníka“. Vlna šplouchá tiše
mi u nohou. Hrad v jitřním ozáření,
a v staré zdi a šedém na kameni
jak slunce když svým zlatým štětcem píše.
Již s knihy bloudí oko do skal výše
a na proudy, jež přes balvan se pění,
sta tisíc jisker tančí, políbení
kam vtisklo slunce. Země teplem dýše...
A zavru oči... Pod Zvíkova ... | SONETY ZVÍKOVSKÉ. (V.) | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019468 | Věku chudý, léta nebe sytá,
Háje neúrodné na bohy!
Kam se verhne mladoch ubohý,
Rady pilen, když ním osud smítá?
Bardů sever, Slav měl Svantovíta,
Řek i Říman stolec třínohý,
V naše háje vešly mátohy,
Naší lásce baba losy čítá:
Jenž se předtím mezi lidmi hnuli
Kráse přivtělení bohové,
Nám se kdesi v modru rozplynuli;
N... | 173. Věku chudý, léta nebe sytá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-039861 | Nepoučené srdce poutník jest,
jenž za kloboukem čerstvé kytky má,
a podle slunce jde a podle hvězd
a cestou zpívá si i rozjímá.
Jde cesta vřavou trhů, tančíren,
i básníků a vědců samotou,
jde mraveništi lidí, hlukem tavíren,
měst rozmařilostí, vsí lakotou.
Neb kolikrát naň bylo líčeno,
má tolik ran a stop, když uniklo,... | Srdce | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-044301 | Mrak za mrakem se šedým nebem plouhá,
den pozdní jeseně se rychle krátí,
kraj mizí ve tmách, ve stínech se tratí –
v té náladě ubíhá cesta dlouhá
jak život sám, když umlká již touha,
když zašlo mládí a s ním snové zlatí,
když shasl žár, jenž mysl muže chvátí,
a ze všeho jen zbyla klidnost pouhá.
A jak je srdce nevýslov... | (PŘÍTELI VLAD.) | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-004524 | Spí Jerusalem! V měsíce jen svitu
stín roste paláců a věží, štítů,
jen palem šero chvěje se dál strání
jak andělů sbor, zem jenž vlídně clání.
I píseň, která zněla kdesi v skrytu,
juž umlknula v překypělém citu;
i žebrák opuštěn kdes ve ústraní
své čelo k spánku tiskne v tvrdou dlani.
Na loďce zlaté do věčnosti moře
sv... | Trnový vínek. (1.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-015786 | Ve studené chyši pod Petřínem
Chorá v zimní večer vdova kvílí;
Posledníť již chleba sousto sdílí
Se sirotky v loži bezpeřinném.
Se dřívím tu, šatstvem, chlebem, vínem
Vstupují dva muži, plni síly,
A složivše dary pryč hned pílí –
Kníže Václav s věrným Podivínem!
Žádný jiný o témž činu neví,
Leč ta rodina a její chyše;
... | XVII. Ve studené chyši pod Petřínem | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-025701 | Kdo zná to jmeno? Tisíc pár set let
nositel jeho obýval ten svět.
Žil vesele a v zaměstnání svém
byl soudcem, katem, potom hrobařem.
Heroy, bohy, skvosty tradice,
vše, co se v lidstvu cení nejvíce,
hnal na soud svůj a zlým je soudil rtem,
tož pustým žertem, ostrým cynismem –
neb nemoh jinak, byl to jeho ráz,
a exekuce ... | LUKIAN | Josef Svatopluk Machar | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-006527 | Po zpustlých břehách Labe ztraceného,
ve vírech jeho zkrvavených vln,
a v houšti svatoháje skáceného,
dychtivý života i strachu pln,
jevil se krásný jelen, boží tvor,
a za ním v patách psů i lovců sbor.
Dostihli jelena – ten sklopil hlavu;
spanilým tělem zmítal děsný dech –
obklopen křikem vítězného davu,
umdlenou noho... | Jelen Karla Velkého. | Josef Václav Frič | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049758 | V mé staré hlavě bzučí sonety –
včel v úlů roj. – Co dělat? – Pustím jej?
Tvůj vyhlídly si smavý obličej,
a věší se ti zářné na rety.
Že posud nemám rozum? – Klevety!
Jak zadržet jich skotačivý rej,
vždyť pouhý rozmar, starý čaroděj,
je posud pánem mým jak před lety.
V tvém srdci znělky místa hledají,
což neznáš báj, ž... | Včely-sonety. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-050550 | Když vzpomínám, jak našel jsem tě, schvátí
mne sladký cit, však propadávám hoři,
na rozchod myslím-li, jest mi, jak v moři
když plavci v pouti vůdčí hvězdu ztratí.
Ó jazyku se rozvaž! O závrati,
o muce, již mi denně Amor tvoří,
mluv o nezvyklém, těžkém o příkoří;
dík jemu, tobě chválu musím vzdáti.
Šest hodin bylo, slu... | I. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018468 | Po polibku svém uprchla mi v studu,
než moh jsem skočit, vrhnouti se za ní –
nu, však se vrátíš, vid', má plachá lani,
a pak tě nepustím již – držet budu.
Jsem milován, jsem bohat, konec trudu!
Nechť jíní se již leskne na mé skráni,
div, štěstí celé k čelu se mi sklání,
Ó, v jakém pochyb vrávoral jsem bludu!
Již nebudu... | XVI. Po polibku svém uprchla mi v studu, | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-008021 | Člověku nejdražšího co je na světě? pověz mi, prosím.
Čest když se ctností jest, k ní se i ve skutcích zná. | Klenot. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-019844 | V pravo opět lešení se dvíhá,
Opona je černá zaclání,
Za kterou se slyší praskání,
Nímžto mreskač sám své télo švihá;
Diváků se množství k němu sbíhá
A křik strojí, smích i rouhání,
Řkoucí: ten zde činí pokání
Za zločinstva nelidská a plihá:
Slavy pro řeč, v Slavské někdy zemi,
Ač on sám byl Slavem rozeným,
Dvanácti da... | 548. V pravo opět lešení se dvíhá, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-054461 | Po dlouhých letech sladký cit mnou hnul,
já zlehýnka vlásky tvé rozhrnul,
děťátko malé, já na klín tě vzal,
zlehka tě pohoupal.
Už večer, večer v jizbu se táh’,
mha bílá se trousila po střechách,
den umdléval, umdléval, zticha zhas,
mhou prostřikly zvony svých zvuků jas.
Děťátko, usnulo’s. A já jsem vstal,
ztichounka, ... | ROZTOUŽENÍ V PODJAŘÍ. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-019743 | Háj tu určen ráje nebeského
Mluv- a Dějoslavům vlastenským,
Polykarp zde, Knapský s Jelenským,
Zizania vedle Smotriského;
Lindeho též zřím a Kopčinského
Před Nudožerinem Slovenským,
Veleslavína pak s Komenským,
Karamzina, Hájka, Potockého:
Kronikář též ten v tom počtu dlouhém,
Dalimil jest, co myl Němce louhem,
Beloste... | 448. Háj tu určen ráje nebeského | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-031258 | Má vášeň tak šílené tóny a jejím dechem již mnohý puk zvon...
A na tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska,
snad v propastech puklý tvůj zvon poslední vydechne ston;
převozník na vodách šílenství spokojen v ruce si tleská...
Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech idolu potkáš svůj skon.
Ale, bratře, ty, který ... | XVII Má vášeň tak šílené tóny a jejím dechem již mnohý puk zvon... | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-044205 | Svým slovem dal ti mistr základy,
ty letem smělým do výše jsi spěl
a řekl’s plně, co jsi říci chtěl –
jsi básníkem a mistrem nálady.
Den letní hasl – v stromech zahrady
vzduch prohřátý se mdle a matně chvěl,
a růže voněla, a měsíc šel,
a láska lkala steskem ballady...
Sál osvětlený náhle stměl se mi:
Kam láska veliká s... | PO PRVNÍM JEDN. MASSENETOVA „WERTHERA“ | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-004167 | Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš,
jak lodyha květ měkce Tebe nese,
lesk jeho temný do běla se třese.
Ó, jaký žár v mou duši smutnou vlíváš!
Šat smutečný s ní vlídně odekrýváš;
tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se,
vše svítí, hoří, sálá v jednom plese.
Ó, v jaký den mou duši rozjasníváš!
Hle, s lilie, již děts... | XLI. Panně Montserratské. (2.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-015778 | Mocně svatá oučinkuje víra
Na pachole, v níž tak prospívá,
Že, když s Lidmilou se modlívá,
Na něm spočívá duch všehomíra.
Takému se vychování zpírá,
Pomstou švegruši své hrozívá
Modloslužebnice horlivá,
Matka Václava – zlá Drahomíra!
Vychováváť ta co lvice dravá
Ve své hrdopyšné povaze
Zvrženého po ní Boleslava.
Lidmil... | IX. Mocně svatá oučinkuje víra | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-054452 | Má moucho malá, vyzáblá a suchá,
dnes v deštivý den, déšť kdy voní hojný
ze zahrad venku, které právě cuchá
z Alp severních teď vítr nepokojný –
já znechucený psáti paraboly
tvé tílko jenom zticha pozoruji –
jak nemocný vím pouze, kde to bolí,
a jako mrzout nic už nemiluji.
Dny počítám jen v této blbé poušti,
stesk po ... | MOUCHA. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-018493 | Jak rád bych zřel ji nyní, kdy tam sněží,
tu líbeznou, tu svůdnou krásku jihu,
kdy starý most, co sníh pad’ v každou rýhu,
teď jak by zmlád’, běl blýská s řims a věží.
Kdy zachyt sníh se na soch starých spěži
a kane zase, taje v okamihu,
jak Perseus výš zvedá její tíhu,
s lbi Medusy jak krev po kruté řeži.
Kdy oranže a... | FLORENC V SNĚHU. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-044288 | Zda člověk jediný sám sobě stačí?
Ba stačí, chce-li ale jistým býti,
své srdce musí do samoty vzíti,
jež umí čísti v plesotu i v pláči.
Dav sdílných společníků se pak tlačí:
v hrst ubohého podzimního kvítí
se chytlo jíní, blýská se a třpytí,
na zdi se černá prázdné hnízdo ptačí.
Prut nahých keřů, větev stromu holá,
tma... | Zda člověk jediný sám sobě stačí? | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-066893 | Stál v horách starý hrad, a zabili v něm paní.
Řad od západu přišel rozesmátých magů
a nad mrtvolou hýřil dlouho do svítání.
Po chodbách mlčících se třásly jejich smíchy,
kouř jejich obětí rost' na posvátných krbech
a zhaslé paní jejich rouhaly se hříchy.
Však brzy rozprchli se jako ptáci k jihu,
když touha po životě v... | Víra. | Inocenc Arnošt Bláha | 3 | madrigal |
cvf-064706 | Prší... těžké, chladné kapky dopadají
do mé snivé duše, na můj bílý květ,
v nebi mraky jako lodní plachty vlají,
větry skučí – duše má, rci: skončí svět?
Prší... kapky deště srdce omývají,
znavené mé srdce, které začlo pět –
Nástroj puklý, hlasy se v něm ozývají –
Bože můj, ó, nech je v klidu dotrpět!
Prší... v okna mo... | V. Prší... těžké, chladné kapky dopadají | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-026701 | Accoucheur, jakých málo v světě celém.
Jak rys on po tmě viděl, poznal mhami,
kdy Doba těhotna je myšlenkami
a pomoh jí a je učinil tělem.
Kleštěmi – rukou – v umění tom skvělém
se neomýlil: nikdy pod rukami
mu nikdo nezhas. Proved rád i klamy
a narkosy též nebyl nepřítelem.
I drobným lebkám pomoh, těhotny-li
tu a tam ... | II. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-044322 | Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil
a pravil: „Otče, vždy jsem viděl tebe
a vždy jsem věděl, šate můj a chlebe,
že střežeš mne, a díkem jsem ti platil.“
V tom přišel druhý syn – dech se mu krátil –
a sípal: „Neviděl jsem záři nebe,
ve chmurných stínech ztratil jsem i sebe,
dech pusté noci naději mou zvrátil.“
Den has... | Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-058941 | My hoši veselí a plní síly
jsme z domu jechali
a bílé šátky krásné oči skryly,
jež pro nás plakaly:
To naše nevěsty
tam stály u cesty.
Z nás statisíce leží v syré zemi,
ti už se nevrátí.
A doma pláčou. – Jeden mezi všemi
lze výkřik poznati:
To jejich nevěsty
tam stojí u cesty.
My vracíme se ještě živi sice,
leč bídní m... | Mrzáci. | Ferdinand Písecký | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-020176 | Do rozkošných časů, vlast tovidí!
Naše literáctví upadlo,
Vázne papírna i pisadlo,
Ač ten náš věk dosti hadrů klidí.
Učenost se za verše už stydí
Jak matrona, když jí zrcadlo
Smutné poskytuje divadlo,
Že tvář spustlá marně hochy šidí.3
Role poetické ladem leží, –
Trochu zemčat, trochu zádeňku
Z nemrvených polí proza tě... | III. Do rozkošných časů, vlast tovidí! | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-057094 | Krok poddával se mysli roztoužené,
bučinou stinnou po svahu jsem spěl,
jak v náruč matce, abych uviděl,
Vltavy zřídlo naší stříbropěnné.
Již nad hlavou se stinné loubí klene,
a na pařezu, jenž tu zpola tlel,
jsem usednul a v zamýšlení zřel
do jasné vody v basen ovroubené.
Já s vodou hrál si, a zas dumal, seděl,
z ní na... | U vzniku Vltavy. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-048763 | Zev s Junonou se octli náhle v sporu,
kdo, zdali bozi nebo lidé, větší?
Jak zvykem, zlobnou utkali se řečí,
až každý v svém víc zatvrdil se vzdoru.
Mne soudcem zvolili, na moji horu
se snesli v lidských postavách, lstí, léčí
v mou sáhli hruď, až přes vše nebezpečí
jsem řekl mínění své bez odporu.
Já většího jsem člověk... | Tirésias. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-038733 | Před svatým Janem kdo jde v bor,
tam lesních panen spatří sbor,
viď? –
„To při měsíčném úsvitu
se pasou laně v pažitu; –
vždyť!“
Však jednou lesní pannu přec
tam chytil mladý myslivec,
hleď!
„Já také jednu laňku rád
bych si tam chytil jedenkrát,
žeť!“
Dnes večer pást se nebudou,
neb s dívkami tam hoši jdou,
věz.
„I ať ... | PŘED SVATÝM JANEM. | Josef Václav Sládek | 3 | madrigal |
cvf-019897 | Před tou Špinkou hned jest v neumělém
Slohu vytesaná terlice,
Jakéž mají mnohé vesnice
Před svým soudcem neb i před kostelem;
Zavřena v ní stojí, k zemi čelem,
V dírách kark i obě ručice,
Polská šlechtična a čertice
Włodkova, už v rouchu ošumělém:
Ta, co zbojství tropila i krádež
V hradě Berwaldě, a loupící
Zbrojně ved... | 601. Před tou Špinkou hned jest v neumělém | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017946 | Jen ať si píší – proč však kritikami
má trpět ještě doma chudák žena.
Když posudek čet' někde svojí drámy,
můj muž mi doma ze sna strašně stená.
A talíř ondy odstrčil, Bůh s námi,
však proč, vím dobře – čtla jsem Vodolena –
vždyť polévka jen málo, milé dámy,
jen zcela málo byla přesolena. | MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ IV. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-042183 | Když tak chodím o písně svou vlastí,
Lazaru se zdám býť podoben,
Svízelům jsa tisíc podroben,
Jenž se na mne jako vrazi drastí.
Ty-liž jsou, jichž nadál jsem se, slasti?
Již-li ráj můj zhola pohroben?
Mám-li hořem jen býť zásoben?
Do toboly proč jen klásť mám strasti?
Jako žebrák tluku na vše vrata,
Volám pro svůj náro... | 39. Když tak chodím o písně svou vlastí, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010450 | Duch lidstva nedá zhynout nám a padnout;
za jmény: Žižka, Hus se ozve: Čech,
a při jich zvuku budou starci mladnout! | 189. Duch lidstva nedá zhynout nám a padnout; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018515 | Zas usedly v kruh Starosti si ke mně,
prý na mžik jen – jak právě kolem letí...
– Tvůj hošík kašle – inu, děti, děti!
to nejkřehčí květ v celém dolu země.
– Tvá žena čeká se? (Já přikýv’ němě.)
– Ba, to je srázem nad propastí spěti!
– A co tvá matka? Jistě bolno je ti,
když pomníš sudby, jež se mračí temně.
„Dík za opt... | STAROSTI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-067142 | Všecky lásky se opláčí,
ty, které jsou z růží a z bodláčí,
jen s jedinou je to jinačí.
Všecky lásky jsou skleněné,
jen jedna je z krve a z plamene.
A z křemene. | LÁSKY | Růžena Schwarzová | 3 | madrigal |
cvf-032665 | Zas naslouchám, jak vzdechy přitlumené mluví,
a duše rozvířená ve soucitu taje,
tož láskou, v člověku jež bratra objat touží.
Již smutek hluboký své vlny blíže valí,
a v chvíli rachot dutý proráží tmy těžké
a praví: „Naposled a potom – nikdy více!“
A v dumách slyším, hrudy v ocel rakve dunět
a nářek srdcervoucí růsti v... | Nad otevřeným hrobem. | Otakar Tauber | 3 | madrigal |
cvf-007272 | Nad mořem vysoká se skála zdvihá,
na skále hrdý vypíná se hrad;
na věži bílý praporec se míhá,
svit slunce ranního naň růže klad’;
však večerem, když oko věž tu stíhá,
zří černý praporec s ní větrem vlát,
naň poslední se blesky slunce nesou
a na něm se jak kapky krve třesou.
Pod skalou muž: tvář hrůzou skamenělá –
rve ... | HRAD NAD MOŘEM. | Jaroslav Goll | 5 | stance |
cvf-046424 | Jsme v moři ostrov – kolem vlny ječí,
loď žádná s míru zvěstí nepřistane,
a vlny dmou se, vichr divě vane,
ti klnou nebi a ti v slzách klečí.
Jen otců zvěstí a jen otců řečí
nám síla v údy zmalátnělé kane
a největší to zázrak tvůj, ó Pane,
že ještě žijem ve smrtelné křeči.
A denně hráze stavíme a denně
je nepřátelská v... | Vždy na ráně. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069272 | Ty umřela Jsi, matko – vidím Tebe,
na smrtelném Jsi loži ležela,
na nás Jsi kývla – upomínka zebe –
v své dlani naše ruce sevřela.
Cos' chtěla říci – vzhlédla kolem sebe,
leč zornice se mlhou zastřela,
vzdech vyzněl tiší... duše vzlétla v nebe,
smrt modré oči Tvoje zavřela.
Vše zhroutilo se náhle před smrtí,
vzduch slz... | XLIII. Ty umřela Jsi, matko – vidím Tebe, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-043605 | A když milé na mě lila zření
Laskavosti plných ze zraků,
V nočním zmizela hned soumraku,
An jsem krást chtěl s ústek políbení.
Zchopím se a vezma křídel chvění,
Za ní do křoví a do mraků;
V sady plynu v temném oblaku,
Kde se do vonného skryla dšení.
A již celý raduji se v duchu,
Ticho, ticho, již je zrazena,
Neduj větř... | 43. Klam. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-040255 | Že toužit budeš a že nedotoužíš,
že milovat a láskou nevykoupíš,
to cítíš při západu s večera.
Vše dlouhé stíny vrhá, strom i keře
i samy květiny a blízko v šeře
střízlivým soudem loučící se den.
A ucítíš-li, jako bleskem zasažen,
že marně za něco dal’s život svůj,
že podléháš, že večer, nelituj,
a nebuď nespravedliv, ... | ŽE TOUŽIT BUDEŠ A ŽE NEDOTOUŽÍŠ... | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-004148 | Pod tíží bázně když jsem se ve prach shýbal,
když na mých rtech se úzkosti výkřik chvěl,
Tys ke mně skrytě blížil se, pot můj líbal
a podával číš těchy, jak archanděl;
pod noci hvězdným vějířem na má muka
paprsky dštila stříbrné Tvoje ruka.
Tak učil jsem se milovat Tebe z všeho
tou láskou božskou, v srdci jež na dně tk... | XXIII. Pod tíží bázně... | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061411 | Gen wšak do rayonu Welké Prahy
wnikla naše Tatra hlaub a wíc,
děs nás gal, krew stydne, bledne líc...
Běda! Upadli gsme mezi vrahy...
Šipkau letí mimo Ďáblic prahy,
Kostomlaty maudře mígegíc.
W tom wšak: „Hostiwař!“ nám zařwe wstříc
gakýs wausáč s ukrutnými tahy...
Samé Hrdlořezy gen a Práče
wida wůkol, wolám: „Krč se!... | 3. Welká Praha | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-007980 | Protesil s Timokratem* že se smířili, stalo se proto:
jeden bez druhého nemohl dovesti věc. | Smíření. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-000778 | Jdu nocí. Jak přízrak dóm k nebi
ční z minulých dob,
a bývalé slávy jak zamlklý hrob.
A na město dole jak hledím
přes zámeckou zeď,
stesk náhlý a divný mne přepadl teď.
Hle, pohádka zkamenělá jak,
střech bizarní směs
ve měsíčním svitu tkví nehybně dnes.
A za řekou v mlhách a kouři,
tam jiných už dní
spí znavené město a... | Nad Prahou. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-061417 | Když byl dospěl ke ctné šedesátce
pěvec „Bouře“, básník „Tomana“:
„Ostrčile! Kýž Tě Morana!“,
zvolal bujaře a začal prát se.
V hádce leda rány sklidí rádce.
„Fuj!“ řvou jedni, druzí „Hossana!“
Ponořím se raděj do „Pana“,
nevěda, zda plakat mám či smát se.
Přesto pro věštbu jsem zašel v Delfy:
„Kdo to vyhrá? Ghibellin č... | Orakul | Petr Křička | 0 | sonet |
cvf-044258 | Loďka plula, zdvíhala se vesla;
plachta spravovaná, samý lát,
vlastní tkaň že více není znát,
plným větrem po vodách se nesla.
Někdy v jícen vzbouřených vln klesla,
zmizela a padla častokrát,
jakby ani nemohla již vstát,
vždycky ale na povrch se vznesla.
Strakatá a zedraná, jak byla,
zatřepetala se vesele,
bleskem dále... | Loďka plula, zdvíhala se vesla; | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-055554 | Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodů,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.
V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak květných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.
Nuž pozor, národa vy zahradníci!
je dlužno,... | X. Na stromě našem sveřepí a tyje | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-007218 | Tak pravidelně kopec vysoký,
a na něm trosky spíš jen tušené,
a žádný nad nimi dub storoký,
jenž mírní mechu žluť, šeď kamene,
jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny
jak jednou v českých pralesích vlk lačný.
Co máme ze svých dějin velebných?
jen zpomínky, jež povzdech provází,
jež nejsou hrůzou dětí hanebných,
jichž ani... | VELÍŠSKÉ MELODIE. (7.) | Irma Geisslová | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-061889 | Plameny smyslné zvu k hodům pod svůj krov,
ať planou živelným a prudkým rozpětím!
Na žití otázky posměšně odvětím
v ovzduší sladkém blízkých katastrof.
Svých vášní lačností se inspirovat dám,
splynutím s chtivostí běh času urychlím,
na cestu Smrti karakterům zlým
do dravých žití vln svůj malý pustím prám.
V požáru rozt... | HYMNA ROZKOŠI. | Ladislav Linhart | 0 | sonet |
cvf-023561 | Pod střemchou zářící
v blankytných snech
touhu spát nech.
Uvij si kytici
z chudobek hvězd
u polních cest.
Při trylcích skřivánčích
najdeš zas v nich
dětských dnů smích. | RADA | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-066432 | Je básník nezvedencem plným hříchu,
po cestách chodí, na něž snad jen vítr dých',
a potká-li cos v místech málo přístupných,
nic neunikne zlému jeho pychu.
A nevábí jej příklad dětí způsobných.
Ty jejich celé trety jsou mu k smíchu!
On s novou hračkou uklidí se v tichu,
a v krátku zví už, uličník, „co je to v nich“.
Tí... | JE BÁSNÍK... | Lila Bubelová | 0 | sonet |
cvf-010748 | Chceš směle k slunci vzlétnout pro jas žití?
Než přes rej mraků duch by výš se vznes’,
už blesk tě sráží k žalu vlnobití! – | 487. Chceš směle k slunci vzlétnout pro jas žití? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010323 | Že chladný jsem? Viz v sněhu kraje chudé,
já vzdechnu slovo láska třikrát jen,
a jedním rázem jaro na nich bude. | 62. Že chladný jsem? Viz v sněhu kraje chudé, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042277 | Dvě se krásky projevují mládci,
Když se sklíčen trudův neřestí
Na života octne rozcestí,
Kdež tok mládí v pisčinách se ztrácí.
Jedna dí: Jsou dnové tvoji krátci;
Užívej všech sladkot svěžestí.
Nedej se, dí druhá, podvésti,
Podjímej se s chutí trudných prácí.
Kterou voliť? Prvá kouzlem vábí,
Že jí duše sotva odolá;
Leč ... | 133. Dvě se krásky projevují mládci, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-046138 | Vidíš, kterak nad horami jitro svítá,
a pod mezí slyšíš tlouci pěnici?
Pojď, mám v srdci všecky písně Theokrita,
duch můj luh jest v barvách duhy zářící.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy.
Pojď, my půjdem na pokraji lesa v stínu,
svět se bude ve tvých očích zhlížeti,
pojď se dívat, jak vzduch... | Ekloga. VIII. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-042211 | Boha sobě tuto lidé tvoří,
Jak to žádá hříšný jejich duch,
Jaká mysl, taký jejich Bůh,
Kde chor člověk, tam i bozi choři.
Tudy vášní nálezům se koří,
Chtí, by Bůh byl k jejich hříchům hluch,
K vrahům tuh, však k jejich přízni druh,
Těcha v hoři, pýcha ve příkoří.
Chce lid milost na svou provinilost,
Žádá pásku na svých... | 67. Boha sobě tuto lidé tvoří, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-026599 | Je tělem z těla mého. Matkou zovou
mě vděčně jeho rty. Svět cítí snad,
že místo srdce kouli kanonovou
ve hrudi nese. Já vím: má mě rád.
Byl hochem – vidím jej tak posavad –
ne jak mí druzí – s tváří olivovou
a divných očí samotna vždy stát
a za mráčky zřít, kterak slavně plovou...
Můj hoch, můj císař! Jen by pamatovat
... | MADAME MÈRE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019756 | Hádej nyní, abych došla světla
O tvé působnosti věštbařské,
Koho teď sem v tiché švejcarské
Dolince v ten zbor tu jíti střetla?
Duše jeho z Liptova sem vletla,
Umění kde konal knihařské,
A ač jméno nosil maďarské,
Sláva předce k synům svým jej četla;
Jedno – dvě – tři! abys dlouho svého
Vtipu hledáním si netroudil,
Už ... | 461. Hádej nyní, abych došla světla | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016625 | Kdo lásku k vlasti drahé v srdci chová
a přesvatou tam žárlivě ji střeží,
ten smutku časem ubrání se stěží,
jenž duši uchvátí mu vždycky znova.
Vlast milovat – dnes v posměchu ta slova,
za hesly jinými mláď naše běží,
jsou opuštěny hlídky našich věží,
a srdce mdlá a k boji nehotová.
V nás proudí krev tak ospalá a líná,... | I. Kdo lásku k vlasti drahé v srdci chová | Bohdan Kaminský | 0 | sonet |
cvf-001271 | Kvetla růže v světa sadě,
kvetla Boží na zahradě,
vánek z dáli vál.
„Komu, růže, kveteš, komu,
v stínu keřů, v chladu stromů
města opodál?“
„A já zkvetla v Boží dlani,
nevím, vánku, nevím ani,
komu pro radost.
Do slunce se vzhůru dívám,
o věnečku myrty snívám,
dýšu nevinnost.“ | PÍSEŇ. | Sigismund Bouška | 3 | madrigal |
cvf-064449 | Tak bohatá jsem byla jako král
a korunu jsem na své hlavě měla,
již láska svila, že se ukrýval
had pod růžemi, já jsem nevěděla.
A poklad měla jsem, jenž jasně plál,
jej v schránce srdce jsem si uzavřela:
zrak – safír, srdce – rubín, jenž se vzňal,
a kadeř bílá se jak stříbro skvěla.
Leč jednou, štěstí důvěřujíc zcela ... | PANDOŘINA SKŘÍNKA | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-003430 | Přítel se ztrácí za přítelem,
a brzo budu státi sám.
Co poslední mám, ještě dám.
Jak Daniel jsem v kruhu šelem.
A přece s tvrdým, stojím čelem.
Ty spády osudu já znám
a jeho hrám se usmívám:
Mám divou rozkoš v činu smělém!
„On blázní!“ slyším se všech stran,
„on sám se vrhá v záhubu!
Opusťme jeho palubu!“
Kdo třese se,... | SOLUS. | Karel Dostál-Lutinov | 0 | sonet |
cvf-041602 | Eliáši, jenž jsi na přemnoze,
An lid všechen na modlárství cháral,
Pro pomstivost zlého krále táral
O bloudivé světem tím se noze;
Sejdi na svém se blankytu voze,
Abys u nás nešlechetnost káral,
A ten, jímžto's druhdy v světě háral,
Sejmi oheň všechen na obloze.
O jest ohně, jest ho třeba mnoho;
Zpírajic se proti Bohu ... | Eliáši, jenž jsi na přemnoze, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-067904 | Zas jdete, příšery, klid cely mé děsit, běsice, běsi?
Krok tvrdý slyším – hnát červotočí, zřím zelené oči v zášeří dveří,
cítím ji – násadou kosy mi na prkno měří –
a nocí příkrov smuteční mi na smysly věsí.
Jak o sklo by kulich zoban brousil... zas křídlem udeří v šeři...
V snů tápavých směsi hlesy mě tušených duchů d... | Mors stupebit... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-001063 | – „Můj štíhlý vzrůst, pln vnad, pro tebe není.“ –
Tě v náruč strhnu k tanci, jenž se pění.
– „Já prchnu, zraků jas pro tebe není.“ –
Vždy brillant najdu v sálu rozvíření.
– „Ta růže ve vlasech pro tebe není.“ –
Když chci, je mojí v jednom okamžení.
– „Mých žhavých koral rtů pro tebe není.“ –
Již na něm chví se moje pol... | FURIANT. | Jaromír Borecký | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027691 | Vzduch čist je, jasný. Okna nítí
se slnícími plochami.
V ulicích proudí ruch a žití
svěžími znova vlnami.
A v parku hnědá tráva svítí
již zelenými špičkami,
na pěšinách se vlhkost třpytí
a pestří děti s chůvami.
Oh, všední thema! Pár těch kras
přec chladná jeseň sfoukne zas,
toť otřepané – – Proč však sám
též čemus v n... | SONET BŘEZNOVÝ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-029658 | Jeseně dech plání táhne, temno houstne šerou dálí,
po obzoře ozbrojenců stíny míhají se, válí,
v mlhu dým se strážných ohňů mísí, jak se kolem pálí.
Vládce větrů od hor letí, hněvně po svém kraji slídí,
že mu cosi neznámého překáží, se kolem pídí,
ale vše je pomícháno, tvary přírody i lidí.
Kdo by řek’, co větší mocí v... | ŽIŽKOVA SMRT. | Augustin Eugen Mužík | 3 | madrigal |
cvf-010298 | V kraj pohlížím, noc z lesů v nivy kluše,
a stíny vzpomínek mých májových
jdou pro písně si do květnice duše. | 37. V kraj pohlížím, noc z lesů v nivy kluše, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050227 | Vás, mrtví, volám: druhdy jak Odyssev
blíž černé brány v Erebos pochmurný.
Mne obklopte tak stíny otcův,
heroů, vladařů, soudců, kněží!
Ty pukni, půdo pustého hradiště!
Své mrtvé vydej! Budovy dřevěné,
se kupte kolem kostelíka,
jak jste zde stávaly v dávných dobách,
kdy Spytihněva noha tu kráčela,
zde první školu buduj... | Na Budči. | Jaroslav Vrchlický | 16 | alkajská strofa |
cvf-010535 | Ó přeběda, smrt k lůžku se ti shýbá!
O kéž jak slunce z rána nebes tvář,
Bůh líčka ta mi do červánku zlíbá! | 274. Ó přeběda, smrt k lůžku se ti shýbá! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-069233 | Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla,
a trpěla jsem mlčky raději,
„že pýchu nemám,“ dí, „mne slabost vedla,
v ní zapadla jsem jako v závěji.“
A smáli se mně. Radost jich jsem shlédla,
zlou škodolibost, vzplála nadějí –
jak pavouk faleš sítě kol mne předla –
a čekali, až píseň dopěji.
Jak modrý motýl do sítě jsem vlétl... | IV. Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-033272 | Chci orlem býti, který k zoři vzletá
a peruť koupá ve světelném zdroji,
chci zápasiti v osvětovém boji
a dýchať dechem vysokého světa.
A strhuje mne k zemi tíže kletá –
Jak pták se peru v proudném nepokoji,
mrak bouřenosný nad hlavou mi stojí,
a hřímaje své blesky po mně metá.
A přece stále rozpínám se k letu:
jsem v z... | Chci orlem býti... | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-043609 | Také v struny sáhni, zpěvy mívej,
Jak se mile číše zaploní,
A k ní chtivě ústa nakloní,
S námi blahý nápoj z hroznů pívej.
Milý v duši tvé se pěv ozývej
O vnadách, jež dívka odsloní,
Jak se rychle zejme oko ní,
Na milosti zvuku jemně splývej.
Aj, již láska zvučí lyrou mojí:
Míno, Míno, slasti předrahá,
Činů skvělých, d... | 47. Moje lýra. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-043547 | „Dítě moje, vece k děvě máti,
Vím, že starucha zná byliny;
Zdali však mně volí zdraví dáti,
Moje rozmnožiti hodiny?“
Dcera mlčí, v slzách tone, zoufá,
Pléše, opět pláče, zase doufá.
A den zmizí posunutý druhým,
Strach a naděje k ní stejně jdou;
Druhý den – mře matka bojem tuhým,
Večera co záře oči mrou:
I den třetí k z... | Borsa. (V.) | Jan Slavomír Tomíček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048023 | Ze zdrojů víly, ze skal vyhnal duchy,
vše kácel v prach, co hřálo poesií,
a roucho zářné symbolu, jímž kryjí
se velké pravdy, zdeptal k pravdě hluchý.
Co jemu věštců dumy, sny a tuchy,
i proti bohům s drzou povstal šíjí
a hlásal: V slunci, jež zem lačná vpíjí,
prý neplá Apoll, žhoucí škvár to suchý.
Však velký bůh jak ... | Pomsta Apollinova. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010637 | Ne z každé vláhy símě štěstí klíčí;
květ deště krůpějemi svěžen jest,
slz krůpěje však spalují a ničí. | 376. Ne z každé vláhy símě štěstí klíčí; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-008321 | Tys moje tiché přání,
tys svatá píseň má,
již pět' chci do skonání,
až bůh mne zavolá;
má naděje se sklání
a tebou všecko ždá,
tys květný strůmek v pláni,
v němž skryta láska má. | Tys mi vše! | Adolf Heyduk | 6 | siciliána |
cvf-048527 | Nuž tedy vývoj – Klidně na vše zřím:
Štěrk, býlí, strom a zvíře – jedna řada;
být skončena se zdá ta Iliada
u člověka – vše další je tu dým.
To celky v sobě hotové jsou, vím,
dál žijí klidně, kosmos z nich se skládá;
jen v nitru člověka ta věčná váda,
spor, záchvat, vznět dál k cílům nejvyšším.
Štěrk, zvíře, strom a bý... | Darwinismus. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-020012 | Šeř nanesla se volným krokem večer,
ten vítá dělník jasným okem večer
a ve svědomí cestou svojí čítá,
co milého mu přines’ asi večer,
ty naděje si ve své mysli splítá,
jichž čekal, jen až přijde spásy večer.
Co bouří hlavou sestaralou zmítá,
než prospěch pozná nebo škodu večer,
co bouří, když ho zástup doma vítá,
zda v... | Večer. | Jan Daniel Korvín | 7 | gazel |
cvf-059606 | Noc hluchá celý grunt již zavalila,
a v jizbě, v níž jen svíce hoří bledá,
si kolem stolu domácích kruh sedá:
strýc, tetka, dětí směs, jež v sváru byla.
A u kamen se bába usadila,
báj prastará se jizbou z úst jí zvedá:
v ní zvučí sláva, hnět i muky děda
i vnuků hanba, již jim v čelo vryla.
Toť slavná báj o Ječmínkovi k... | BÁJ Z PRAVĚKU. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-014570 | Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí
a přechovává beznadějnou lásku:
tenť pokoj duše v osudnou dal sázku
a navždy zbloudil na trnité scestí.
Strom lásky té ovoce nemůž’ nésti –
vždy roven bývá prázdnému jen klásku,
ach, otráví života každou částku,
když na plano má jenom růsť a kvésti.
I hyne smutně jak červánky z rána,... | XII. Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí | Josef Kalus | 0 | sonet |
cvf-010353 | Hleď, kvítím zpívá roztoužená země,
když slunce zlíbá ji; ty’s nad ně však;
tvým polibkem hvězd nebe zkvétá ve mně! | 92. Hleď, kvítím zpívá roztoužená země, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-058006 | Tvůj obraz chovám. Kouzelnými tahy
jej na plátno vdech’ mistr znamenitý.
V pleť obličeje s jara stopou vryty
Tvé srdcejemné o mé blaho snahy.
Ty vrásky Tvé, ten očí Tvých lesk vlahý
tak věrně vyjadřují vše Tvé city,
jež do otázky nejtklivější vlity,
zda šťasten v dáli rozenec Tvůj drahý.
Jsem šťasten, matko, hledě s re... | POD MATČINU PODOBIZNU. | František Kyselý | 0 | sonet |
cvf-001125 | Ó, pěvče Šumavy a Tater sladký,
jak často zřel jsi nad vysokým lesem
strom starý pnout se, zrytý blesků tesem,
zcuchaný vichry a vše spíš, než vratký!
To hvozdu strážci; a jak mláď v klín matky
se tulí s každou radostí i děsem,
tam zdola k nim sněť každá s ptačím plesem
se rozpíná i s bouří divých zmatky.
Zříš, mistře?... | POZDRAV ADOLFU HEYDUKOVI ke dni 7. prosince 1915 v „Práchni“. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-045204 | Však nesbratří se! Co se tluku světem,
dost zkušeností mám tom o sbratření.
(Kdys hrůzou starců, jsem teď postrach dětem,
jen romantických pěvců plním snění,
co vděčný sujet malířů jen letem
se na výstavách mihnu, služba denní
i noční jak mi dovolí s muk sterem,
jsem totiž – časopisů reporterem!) | VII. (VlIl.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-004827 | Jest země kalich teď, zkad vůně svěží
k azuru vstoupá výš nad vlny lesů
na křídle skřivana, jenž v něžném plesu
se v kruhu vznáší nad hradem a věží.
Na vodách bílý závoj mlhy leží
a rosné perly v tmavých lístkách vřesu,
jenž zachytil se skalním na útesu,
se stříbrem skvějí, jako když se sněží.
Hle, stromy v květu, větv... | Královně máje. I. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-041601 | Za dob našich k mudrctví se hlásí
Mnohý leda nezasvěcenec,
Chtěje slynouť jako zvýšenec
A jak tvorce všesvětové spásy.
V nitru svém zlé jenom chová ďásy,
Jimž se v službu vydal robenec,
Moudrosti předc vzíť mní kvítenec
Od bohyně nadhvězdové krásy.
Bohyně však tato cudna jesti,
Mrzkost jsou jí lidé prostopášní,
A ctnos... | Za dob našich k mudrctví se hlásí | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-058582 | Nenesu vám než chudičké kvítí
svázané metlicí do věnečku,
chudou jen krásu mohu v něm skrýti
jak ptáče u cesty ve hnízdečku,
není to kvítí ze zahrad pánů,
u cest jsem znaven trhal je k ránu.
Chvěje se v ruce, snad je mu zima,
v mlhách se zrodilo na kraji cest,
chycená duše v dlani mé dřímá,
řasy má zavřeny slzami hvězd... | PANENKY | Jaroslav Durych | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044381 | Když vlna vzduchu za vlnou se plní
a dlouží se a krátí se a mění,
že lad a souzvuk vynoří se z chvění:
svět neúplností se vzduchem vlní.
Stesk lásky vzdychá, nářek děcka vrní
a přece plně vysloveným není,
jen ozvěnou je bouře prudké hřmění,
a slunce, které září, neoslní.
Nerv sotva sebou pohne, duše slyší,
a vlákno moz... | Když vlna vzduchu za vlnou se plní | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-047726 | Když rabbi Meïr v Sardách umíral,
nad troskami všech hrdých snů svých stál.
Tu svolal žáky své a pravil k nim:
„Je všecko marnost nad marnost, vše dým!
Však v dýmu jednu hvězdu zřím se třást,
jež neoklame, hvězdou tou jest: Vlast!
Zde umírám pro Israele věc,
víc nežli života půl – vyhnanec!
Však závěť moji, prosím, vyk... | Zvěst o vlasti. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-061632 | Na okna rám se horká hlava klade,
v prach ulic unavený zrak se noří....
Když v prsou bouří ještě srdce mladé,
jak rádo všemu novému se koří!
Podivný cit se úlisně v hruď krade....
na konci obzoru čís pohled hoří;
zrak setká se s ním dlouhou cestou všade,
a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří...
A duše zvolna hebká vlá... | Snění. | Boleslav L. Černý | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.