id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-044249 | Jako mrzák, jenž po dávném zvyku
schromlé údy své na podiv staví,
potočily se v nesoulad pravý
větve skroucené nahého fíku.
By se vyhnul veškerému styku,
rovnaje si květy lepé hlavy,
odvrací se stranou odmítavý
hrdý kmen štíhlého mandlovníku.
Zadul vítr – mandloňové květy
ke kostrbatému fíku slétly,
drsné větve s něžný... | Jako mrzák, jenž po dávném zvyku | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-000618 | Noc byla tichá a svatá, a do dlaní sklonili čelo,
na vše se vzpomenout chtělo,
také jim hvězda se zjevila jasného světla.
Noc byla tichá a svatá, a mysleli na to,
hvězda, že hasla a bledla,
k Betlému jejich je nedovedla.
Noc byla tichá a svatá, a k půlnoci zvonily zvony,
líto jim bylo, že žili,
a Bohu že svému se nepok... | VÁNOČNÍ MOTIV. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-048133 | Dům tichý dnes, i v stromech, jež ční kolem,
se ztajil oddech listí, kdo šel tudy,
šel po špičkách, shon usnul zde i trudy
a odlesk míru táhnul dálným polem.
Ba kvítí ani nepohnulo stvolem,
jež sázel kdys do zahrádky své půdy,
jen okno z kořen, za ním svíčky rudý
se plamen třás’. Tam smířen s každým bolem
spal tichý mu... | Mors. (II.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-039832 | K podzimu bylo, v stínech vody spaly
a volněj dýchalo se obydlím.
Oříškům zobce ptáků ustýlaly
již pod ořeším prořídlým.
A čas byl, čas a větrů plakal hlas:
jsou prázdna pole, kde dřív šuměl klas.
Žlutavě rudé šípky na pastvišti
kde lovci šli, tah frčel koroptví
a v zápach prachu pušky kde se blyští
jak blesk kdy protk... | V prázdnu polí | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-049322 | Ó nech již vláti mojich u skrání,
ať čela mého plamen rázem zhasí
tvé rozpuštěné, dlouhé, černé, vlasy
jak stínů plášť, jak peruť havraní!
Kde života, kde snů jest rozhraní,
když něhy kouzlem vlhnou tvoje řasy,
když rozkoše slast piješ z číše krásy,
když vzdech i jásot slzám zabrání!
Ó nech je, ať jen drahokamy planou,... | IV. SLZY. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048621 | Vy, kteří jdete v noc a zapomnění,
ať neradi, ať klidně heroicky,
ó rcete aspoň, poslední krok lidský,
za kterým ticho v číši tmy se pění,
je krutým tak jak těžký zápas denní,
ať o chléb, o mír boj zde athletický,
či klidně zrak lze zavřít apaticky,
a nechat doznít bouřné kolem vření?
Jak asi duši v slední chvíli bývá,... | Mrtvým. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016951 | Sníh leží v ulicích, a poslední
V tmách svítí hvězdy, než se rozední.
Jdu, dítě, za matkou a mám ten sen,
Že v stopách světcových jdu, Podiven.
Václavská kaple v drahokamech plá,
Na sloupcích z vosku světla hoří mdlá,
Rorátní zpěvy chrámem zní, jenž ztich’,
Jak zněly dávno v časech Karlových.
Přítomnost není, mrtví žij... | RORÁTY U SVATÉHO VÍTA (I.) | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-049826 | Máť duše vlastní život; v světa víru,
ve hluku událostí sama spřádá
své sny a dumy, hned svá křídla skládá,
jest jako po dešti květ tichý v míru.
A náhle rozletí se po vesmíru,
hřmí vulkánem a se živly se hádá
a děsně vzkřikne! křik ten v prázdno padá,
zní, jak by struna praskla na klavíru.
Z ní obrazy se cizích krajů ... | Život duše. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004823 | „Zda máš pro mě odpuštění slova,
k Tobě zdvihám, Paní, ruce spjaté;
Tys, ach, matkou Jeho, – o rci, svaté
srdce Tvé, zda pro mě milosť chová?
Bys jen věděla, jak vždycky znova
v hruď mou bodá osten viny klaté,
co v mé skráně litou záští vzňaté
padla krev ta svatá – Ježíšova;
nuž, měj smilování, Matko, se mnou,
sluhou c... | Obrácení sv. Longina. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-066608 | Naslouchám zmámen junácké písni.
Sto žhavých jisker plápolá v zraku
bujaré chasy, vzňaly mou duši!
Rozmilí hoši, vím, vaše srdce
rozpuklo právě, jak jarní pupen
plno je mízy, měkkosti, vůně.
Naslouchám zmámen junácké písni.
A věřím s vámi, svět že pln vnady,
že v stinném háji Princezna bloudí,
na mne že čeká, královský... | Studentský koncert. | Jan Karník | 3 | madrigal |
cvf-048801 | Pár pouze uhlem čar – a profil měkký
zde rýsuje se s celou poesií,
ty kštice luzně se kol skrání vijí,
šat halí spíš, než odkrýval by vděky.
Však oko do vln Acherontské řeky
se ztápí, honíc jakous utopii,
a fantomy, sny, chimery v něm míjí,
těm osten chtíčů a těm bolů léky.
A ptáš se sám, zda mohla vše to nésti
ta divn... | Pod portret Lenbachův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-056933 | Tak byla mladičká. Tak z očí žhla.
Jak jsem ji v ústa zlíbal, zestárla.
To není lásky tvář, co na mne zří.
Toť dávná vášeň, starší příkoří!
Ni sen ni úsměv nevidím se třást.
Jen staletími zotročenou slast.
Krev neproudí. To živá není líc.
Hřích ztrnul v škleb; a v masku mučednic.
To Východ cizích, tyranských je dob.
Zd... | SVATOKRÁDCE | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-010549 | Vždy výskal jsem, když kvetla jsi mi v klíně,
teď v síti snů můj zvolna hyne duch,
jak sivá muška v šedé pavučině. | 288. Vždy výskal jsem, když kvetla jsi mi v klíně, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041723 | Jaká zvučí to tam smutná hrana?
Jakou pohřbit mrtvolu tam spějí?
Přepodivné skutky při tom dějí,
Tam ta pláče, ta se směje strana.
Umřela prý starosvětská panna,
Jí ty písně pohřební se pějí;
Dávno prý již svadla krása její
A smrť její byla neúchranná.
Kdož ta panna? To prý církev Páně;
Jí to pění pohřební se dálo,
Jí ... | Jaká zvučí to tam smutná hrana? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-051509 | Sladké na jezero pohledání,
Když se nebe s hvězd svých hojností
V čistých jeho vlnách uhostí,
A zamíchá jimi větru vání.
Aj tu v lůně vod nastane hrání
Všech hvězdiček, plno leposti!
Jedna k druhé ve své lesklosti
Kolébá se jako na líbání.
Než o mnoho sladší, tobě zříti
V modré oči, v jichžto paprscích
Veškery tvé duše... | Na její oči. | Josef Wenzig | 0 | sonet |
cvf-054384 | I bylo jí... let osm bylo jí,
já dosud ji vidím tak maličkou, bílou,
jak z ticha se prochází v pokoji –
jsou rány, jichž ani čas nezhojí.
Já dosud ji vidím tak maličkou, bílou,
s tou zástěrkou bílou,
let osm jen tenkráte bylo jí, –
jsou rány, jichž ani čas nezhojí...
V těch punčoškách černých, jediná,
má milenko jediná... | Píseň nekonečného večera. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-002664 | Když se jaro v naše sady
V květném rouchu vracuje,
Po zahradách krásné vnady,
Po lukách rozvinuje,
Každý tvor se tu raduje,
City svoje vyjevuje.
City tyto blahostivé,
Dechem jara rozňaté,
Které každé plémě živě
Jeví u vnitř pojaté;
To vše radosť převýšuje,
Jaká nás dnes oblažuje.
Radostný cit náš vyplývá
Z zřídla mnohe... | 5. (Přivítání biskupa ve škole.) | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005824 | Vše tenkrát tesknilo: na rtech ti mrzl smích.
Nehleděl tvůrce s pýchou na dílo.
Ustydal plamen v očích tesknivých.
Vše tenkrát tesknilo.
Pod tíhou mlhy propadal se most,
svítilen světlo pod ní selhalo.
Hřbitovem velkým byla minulost.
Vše tenkrát plakalo.
Hluboko touhy pohřbeny. Zda vyjdou?
Na dlažbě ulic tančí bída s b... | Sonet o melancholickém večeru. | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-041758 | Jaký jest to zvukot milopadký?
Zdali zní ta hudba od blankytu?
Zda z podzemních prodírá se bytů?
Zem-li s nebem nové slaví sňatky?
Tvorstvo v klíně přírody své matky
Odpočívá o dumavém citu,
Hvězdy klonou ve zvědavém svitu,
Růže tichem zejí zápach sladký.
Jaký zvuk to? Kapla tuto stála,
Cyrill zděl ji jménu Klementovu,... | Jaký jest to zvukot milopadký? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-043590 | Aniž se to sladká slova linou,
Co jest mezi náma slyšeti;
Ticho větře, ustaň šuměti,
Slyš, jak city našich srdcí plynou.
Ni jsou záře, co nám k sobě kynou,
Jež tam v západ vidíš mizeti,
Blesky duchů jest tu viděti,
V sebe jak se přemilostně vinou.
Ticho, ticho, ptáčku, zmlkni spíše,
Zastav, světe, času hodiny,
Na prahu... | 28. Říše lásky. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-046618 | Věčná pravdo, ze tvých zdrojů
dej mi pít!
Rosu a klid v konec bojů
dej mi pít!
nedej, abych myslil, celý život
že jest hříčkou bezúčelných strojů –
dej mi pít!
zem že bez příčiny skane v chaos,
jako slza v dešti hvězdných rojů –
dej mi pít!
lidská vůle že je slabá třtina,
člověk loutka v cetkách různých krojů –
dej mi ... | Prosba. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-018329 | Míno, hleď, zde moje „Slávy dcera“!
s hrobů slávských svitá kytice,
šňůrka perel steklých přes líce,
zvon, jenž budí za ranního šera.
Ty’s mne vedla do stran světa čtvera,
kde vše sžehla válek lítice;
slávských rodů padly tisíce,
v prachu dál však jiskra svítí sterá.
Srdce půl jsem vlasti dal, půl tobě,
zde však celé n... | JAN KOLLÁR NAD SVOU „SLÁVY DCEROU“ | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064656 | Už přešel týden – a já ještě žiji,
zde připoutána na pozemskou hrudu,
má duše snivá v okovech se svíjí,
div nezoufá si v neskonalém trudu.
Den jako věčnost, zvolna jenom míjí –
už celý týden – dál se trápit budu,
a hořký kalich utrpení piji,
pták v zlaté kleci ve vězení hudu.
Mé oči míjí sen, a dlouhé noci
jsou těžké t... | XV Už přešel týden – a já ještě žiji, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-004764 | Zase dlím jednou u Tebe, Máti,
po dlouhém, dlouhém loučení rád
na rtu Tvém tichý úsměv zřím hrát,
v zřítelnic hloubi dobrotu pláti.
Tak jsem Tě vídal u lože státi
a věřil, mráz že ještě a chlad
v mém srdci může v sladký žár vzplát,
že se mé blaho ztracené vrátí.
Šťasten teď patřím k obrazu Tvému,
západu nezřím skvoucíh... | V mém nitru. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064860 | To nejprotivnější dny moje:
ta těžká jitra v předjaří.
Vše velkou houbou smazáno je,
z mlh bledé slunce nezáří.
Ne vzruch, ne pohyb, tucha boje –
„vše marno, nic se nezdaří –“
jen zemdlívání bez úkoje
a pavučiny na tváři.
Obrysy věcí bez linií
tak mdlé a sychravé a křivé
jak v jeden chumáč stlačené.
Ach, nešťastní, kdo... | PŘEDJAŘÍ | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-041685 | O takovém co mníš o člověku,
Jenžto, ač jsa žebrák mizerný,
Bývá zpupný předc a nádherný
A z úst pouští lání jako řeku?
Způsob to a mrav jest dnešních reků;
Co měl druhdy za čin za černý,
Klade za čest teď svět nevěrný;
Slepá vládne mátoha v tom věku.
O ty světe! Pořád-li zlým pychem
Budeš slávy hledať v skutku lichém,... | O takovém co mníš o člověku, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-058081 | Jan Haukap něžně o chudinu dbal,
když na Strahově opatem se stal.
A pro almužen hojná vydání
svých bratří zavdy zaslech’ žehrání.
Než nedbal toho; v lásce k chudým rost’
a z almužen si klenul k nebi most.
„Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh
můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“
A jednou žebráků když hostil dav,
z nich jed... | Žebrák. | František Kyselý | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-047922 | Ocúnů amethysty!
Jste jako pozdní láska – hořkosť v srdci,
květ jeden bledý – ale žádné listy! | XI. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-041662 | Jsi ty věru pěkným hístorikem,
Zžel se toho Bohu na nebi;
Pro církev máš jenom úškleby,
Nad jejích zle jásáš vrahů znikem.
Jed se ustál tobě pod jazykem,
Vydáváš se lůze v pochleby;
Péro tvoje jenom velebí
Zhoubce řádu zapeklitým zvykem.
Pravda Páně s hořem na tě hledí;
S usmáním tě políbila v mládí,
A teď pro tvou zrá... | Jsi ty věru pěkným hístorikem, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041638 | Zdali známa jest ti ona síla,
Jenžto žene u výš takou stromy,
Že si ptáci na nich v létě domy
Vybudají podivného díla?
Přetajemná životní ta žíla
Zárod svůj a prýt má nevidomý,
Vytrvává ale všecky hromy,
An jich zuřivost jí nepodmílá.
Národ každý duchový strom jesti,
Jenžto květe jenom tenkrát v kráse,
Když ho vnitřní ... | Zdali známa jest ti ona síla, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-013556 | Ó pohlédni zas jednou v oko moje
tak celou duší, v níž se lásky chvěl
svit zázračný, by v písní mojich roje
zas akkord štěstí toužně zazvučel,
by srdce moje zapomnělo,
jak pro tě dlouho, dlouho touhou mřelo.
Víš, moje srdce zapomínat umí
chvil žalů, když v ně zrak tvůj zasvítí,
když sprcha slov tvých nad hlavou mi šumí... | Zas jednou. | Růžena Jesenská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-059261 | „Sveřepá horda! Bojovníci Krista!
Loupeží, vraždí! – A jdou jeho hrobu
lesk věčný dobýt! – Řeka včera čistá
krvavou pěnou štká dnes obžalobu!
Kam vstoupí křižák, strach jde v šíř i dáli,
ze ssutin panen pláč a kletba sténá.
Hle, náruč svou k nám lačné vlny vzpjaly...
Zda, bože, Tvůj to pokyn neznamená?
Já, Barbarossa, ... | STÍN BARBAROSSŮV. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-015745 | Libuše – tať vtělená jest Lada,
Cherub pozemský, prost perutí;
U ní všecko, každé pohnutí,
Čarovný jest půvab, samá vnada.
Není žádná skvrna tu a vada;
Kdo na její šíji labutí,
Ňádra cudná v mírném zedmutí,
Může patřit, šťastným se pokládá.
Zpanilé jest celé její tělo,
Všecko tu v tak krásném poměru:
Hrdlo, ústa, líce,... | XLV. Libuše – tať vtělená jest Lada, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-057011 | Mraky tak teskně bloudí oblohou
jak stíny těch, kdož plakat’ nemohou,
a malý obzor smutkem ověšen. –
Kraj lhostejný pro východ i pro západ.
Tak věčně v šeru žít’ a v mlhách tápat’
je odsouzen, je odsouzen.
A smutek nikdy hráze nerozsápe.
V pomalých kapkách bolest k zemi krápe
a umírání konce nemá snad.
A ve svraštělých... | MONOTONNÍ KRAJ | Arnošt Ráž | 3 | madrigal |
cvf-043097 | Nepotrvá to, co není z Boha,
Dřív neb pozděj vidí člověk klam,
S Bohem stojí pevně naše noha,
S ním jen země vine blaho nám;
Bez Boha ať člověk hejří, skáče,
Naposled předc přihrnou se pláče.
Bůh co stvořil, vše je pravda, krása,
Oboje však kazí člověk rád:
Z pravdy tvoří blud, a bludy hlásá,
V krásu míchá celé množstv... | XLIV. Bez Boha nic stálého. | Josef Tichý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041729 | Znáš-li žalmy, výlev horkých citů,
Jasný plamen božských plápolů?
Sladká manna těchto hlaholů
Padla na zem s nadhvězdových bytů.
Záře spásy proudí z jejich svitů,
Hlas jich může z hrobních údolů
Nejspuchlejší zkřísiť mrtvolu;
Nebe dýchá v tom jich ve varytu.
Kdož opíše tu hloub jejich temnou?
Kdož jich výši, kdo zář př... | Znáš-li žalmy, výlev horkých citů, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-041614 | Slýcháš, synu, tytýž zpupná slova,
Ježto pouští nerozvážný dech:
Moravan jsem, a já nejsem Čech,
A mní, že v tom velký vtip se chová.
O to nejsou slova vlastencova;
Taká řeč jen od vrahových střech
Slovanům se hlásá na posměch,
Heslem tím nám vrah jen zkázu ková.
Jediná-liž mluva přelíbezná
Moravana s Čechem nepojí?
Pr... | Slýcháš, synu, tytýž zpupná slova, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-047338 | Ó duby rozšumělé!
Proč směl vás urvat Němec, vždyť my rovněž
jsme předrželi bouří věky celé! | V. Duby. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-046746 | Ty v omrzení necháš klesnout péro
a pravíš: U nás ztraceno je všecko,
vlast jedna rána, budoucnost jen šero,
muž s vůlí železnou jen slabé děcko;
co píseň má tu zmůže, kvítek luk?
Líp mlčet než v ten zpívat nesouzvuk!
Já pravím: Žárem nemocného hlava
když třeští, z bylin na horoucím čele,
víš, zrovna která úlevy mu dáv... | Mladému básníkovi do památníku. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-001534 | Šel s hlavou vztyčenou spjat těsně v okovy,
svým zrakem divokým kol vzdorně těkal v davu,
jenž pěsti pozvedal a klnul lotrovi,
když v středu žoldnéřů v před bral se na popravu.
Že zloděj, lupič, vrah, lze čísti v jeho líci, –
teď za své zločiny již kráčí k šibenici.
To bylo v podzimí, v den smutný, mlhavý,
na blízké ná... | Bernardův kříž. | Antonín Bulant | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064972 | Sníh jiskří se... hleď, samé hvězdice!
Jak lilijí by vykvetl lán bílý,
kde ve bledavém lesku zazářily
paprsky tiché, chvějné měsíce.
A stále čekáš, odkuds tančíce
že bělonohé přicupkají víly,
že rejem jejich sníh se zvíří v chvíli,
že k nebi výskne postav tisíce.
Však místo štíhlých postav v tance reji
Smrt kráčí ledná... | ZIMNÍ NOC. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-038090 | O VĚŘÍM, já též věřím, zase věřím,
já v zázrak věřím, lásky spáse věřím;
sen stříbrných nocí mých, modrý a sněžný
v den slunný vtělovat zdá se, věřím.
O vůně v mé hrudi, o hudbo v mém srdci,
o míre v duši, bílý jase, věřím!
V západy zářné, zjev ostrovů blaha,
červánkům zítřka, růží kráse věřím.
Má na strunách zlatých r... | O VĚŘÍM, já též věřím, zase věřím, | Adolf Racek | 7 | gazel |
cvf-057186 | Co zrak nespatřil, uši neslyšely
a v srdce lidské nikdy nevstoupilo,
těch září těchy nitro ozářilo,
již nocí muky do bran jitra spěli.
Jich s láskou Krista nic už nerozdělí –
ni žalář, výheň, ani katů dílo,
jimž ukrutenství ruce ochromilo,
že z pěstí padal meč už vytupělý.
Ni tyrané, již zvířecím svým hledem,
své zraky... | Odplata věčná. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-001526 | V chýš Makaria, v místa lidu skrytá
zavítal kdysi mladý eremita.
Kde život v poušti vedl osamělý,
jej Makarius vítá do své cely.
„Slyš, otče můj,“ – tak starci jinoch praví, –
„klid svojí duši hledám bez únavy.
Jdu za štěstím jak dítě za motýlem,
však pouze pel vždy setru v křídle bílém.
A pod rukou, jak chvělo by se s... | Makariova rada. | Antonín Bulant | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-049729 | Za oltářem jich visí řada dlouhá,
jsou rozstříleny, skoro samé cáry;
a chví se, slunce jak zablesknou žáry,
jak zlatý prut mnohá tyč holá čouhá.
K nim kadidla se zvedá modrá prouha
nad aureoly, berly, nad tiary,
a jako měsíc, který stoupá z páry,
k nim hostie se vznáší, žal a touha,
pláč, modlitby a hymen hlahol slavný... | Prapory. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-016301 | Že pozdě už? Že dřív měl’s myslit na to,
než teď, když stáří klepá na dvéře?
Když z dávné krásy tvé je všecko vzato,
když zvolna život všecko ubéře:
ze srdce žár, jímž kdysi bylo jato,
z pohledu jiskry, s hlavy kadeře:
že pozdě řic’: Teď nový život počne?
Že lásky není pro tě už? A proč ne? | ZA STAROU LÁSKOU (28) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-064532 | Jsi jako studna, čerpám síly z ní,
a napájím z ní vyprahlá svá ústa,
mé srdce hřbitov je, kříž k nebi ční,
jak závoj mlha leží na něm hustá.
Ten pramen jako rosa večerní
v mou duši tryská, na ta lada pustá,
a na hrob v srdci, který tiše sní –
a touha klíčí v duši, jak květ vzrůstá.
Je neurčitá, sladká tak a mdlá,
jak t... | XXVIII. Jsi jako studna, čerpám síly z ní, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-051232 | Dnes Zášť a Zloba na prestolu sedí,
dnes hlavou opět starý drak náš třese,
zlá Závist, která zbožně hlavu nese
a kterou syn a vnuk po otcích dědí.
Na slovo moudrých lichou odpovědí
jsou škleby chlapců, jak při vichru v lese
na jedno heslo jiných tisíc hne se
a příští horšímu v tvář každý hledí.
A stará slova, že „Bůh o... | II Dnes | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043758 | Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –
Tu vždycky andělé dva ke mně sestupují,
ten jeden ponurý jak skalné údy v sluji,
ten druhý jako blankyt, když se hvězdy rojí.
Ten hvězdu v čele má a v ruce čerstvé chvojí:
„Jen v lásce veliké tvé duše spása bují!“
on praví mně jak hudba, jak zpěv Allelují,
a nevím jak – Ty... | IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? – | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-012113 | Věštil mnohý, kterak smrti dech
Nad naší se zhoubně vznáší vlastí,
Jak dlí v bezpomocné zkáze Čech,
Kterak visí pouze nad propastí,
Že sjít musí jeho národnost,
A tak bude slávy předků prost.
Pravda! hubily ji roztržky,
Ničily ji mnoholeté bouře,
Zacházely slávy papršky:
Klesla posléz v přeosudné zpouře,
Podrcena dlela... | Čáka vlasti. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-044209 | Muž jakýs chorý – sloužící ho vedl –
si vzdych’: „den nemůže být krásnější,
třpyt slunce nemůže být jasnější,“
a na terasse vedle mne si sedl,
by valný nářek do své bídy zvedl –
tu v hovor hlasnější a hlasnější
vždy určitější a vždy spasnější
nit naděje jsem z útrpnosti vpředl.
Byl jako děcko, se vším se mi svěřil –
sv... | Muž jakýs chorý – sloužící ho vedl – | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-048494 | Zde v cypřiších a myrtách šero dýchá,
a v poledne, když Heliův vůz stane
v zenitu nebes, tady zefir vane
svou nejjemnější perutí a z ticha.
Sto honů dál hřmí světa vřava lichá,
zde muž se knězem, žena Musou stane
a hymny sloka jako rosa kane
na urnu, v níž spí básník, Mus všech pýcha.
I polibky tu bázlivě se snoubí
na ... | Hrob Orfeův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069246 | Ta čekala již při Tvém narození,
na cimbuří tom stála na hradě,
a dřív, než světlo uzřela Jsi denní,
květ zasela tu v Tvojí zahradě.
Když na svět přišla Jsi, tu políbení
na líc Tvou vtiskla v dobré náladě,
a řekla Ti: „Jsme sobě zaslíbeni,
s Tvou hvězdou vzejdu na Tvém západě.“
A matce vzala, k srdci tiskla robě –
„Ty ... | XVII. Ta čekala již při Tvém narození, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-004626 | Jest brána černá, kde má noha vchází,
kdos rozlil moře ticha v důlek malý,
sem v tento kout, a vlny, které hází,
hle, jak by strnuly a jak by stály:
ne, to jsou hroby, kam za ideály
se ponořili mrtví potápěči;
zda nalezli tam, po čem touhou pláli?
a počet jejich roste, vždy je větší
a nejdou zpátky k těm, jenž v slzách... | Porta coeli. | Xaver Dvořák | 17 | spenserova strofa |
cvf-064850 | Vy mistři, také z velebného hradu,
kde čněli jste jak dávných věků stráže
a posvátnou jste vytvořili řadu,
jste sestoupili, jak duch doby káže.
Pryč z velebného, plesnivého chladu,
jenž každou větu přísným gestem váže!
Jen vizte zástupy, jen hleďte na armádu,
jež slavný záblesk i k vám v síně háže.
A dávný mistr, úctou... | UMĚNÍ DNEŠKA | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-001100 | Je každý její pohyb slokou básně,
tak měkkou, vláčnou, plnou snův a tuch,
jak jarní vánek opíjí když vzduch
a mládí zpívá, nevinně a jasně.
Když rozchvějí se nad ní krajek třásně,
jak motýlové růžoví by v luh
to zapřaženi do lehounkých stuh
bohyni vesny nesli jitrem časně.
Jí rosa ještě na obrví svítí;
či je to pel, je... | X. KVĚTA. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-035824 | U kolébky stráží láska bdělá,
kde spočívá útlé nemluvně;
láska pěstuje též domluvně
kvítka vyrostlá, však nedospělá.
Láska, Boha samého řeč skvělá,
lijíc v naše vnitro výmluvně
pravdy slova, kyne námluvně,
celovati její ústa rdělá.
Kde se nuzák chleba drobty sytí,
bol kde nalezá svou potěchu,
nad hrobem kde pučí nové ž... | IV. U kolébky stráží láska bdělá, | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-019661 | Osamělý na života hladkém
Chlumu stojím, kam už nevěda,
Vůkol nohou propast škaredá,
Ani k předu ani nelze zpátkem;
Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,
Včasné žlaby zvyků probředa,
Teď se s nimi zpurné nehledá
Sardce novým spřáteliti sňatkem:
Vytervámli, octnut v boje věčné
Se sebou tu onde se světem,
Na výsosti této ... | 366. Osamělý na života hladkém | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057398 | Proud dějin hučí nad hrobkami věků,
v tom hukotu jak divný to však zvuk?
Jak jásot zní to vítězících reků
a hned zas jako výkřik hrozných muk.
Ó, Říme, slyšíš? Nechvěje se v leku
tvé svědomí a tvého srdce tluk?
To pláčem Bohu veliký žalm díků
my děti tebou zbitých mučedníků.
Ať žijem tam, kde Hugenotů hoře
kdys zřely C... | Děti mučedníků. | Jan Pelíšek | 5 | stance |
cvf-018501 | Je duchů svět. Zrak nezří v mrtvém vzduchu
jich krok a polet, který vlá tak tiše,
bran neznáme, cest, mostů do té říše,
však v srdci vpsánu o ní máme tuchu.
Cos jakby vzdychlo náhle v jizby hluchu –
práh zapraskal – kdos vešel – blízko dýše –
leč nezříš nic – jen záclona se kníše...
Ó, co tu všude tajemného ruchu!
Od l... | SVĚT DUCHŮ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-009127 | Mám vám líčit, jak se duše chvěje,
kterak oko slzí, vadne ret,
když se v rodných krajích slunce skvěje,
a my v cizí béřeme se svět
v jaře žití, v jaře ptačích hlasů
sotva zperlenou lze zvednout řasu?
Ptactva útěží se větev kníše,
drobný list už na ní rozbalen;
slunko naň už paprslekem píše
první báseň svou, své lásky s... | VII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-009149 | Vybřednul jsem jakous na pěšinu,
v tom přes cestu někdo rychle sběh’ –
srdce buchlo, ku stromu se vinu,
leč zas novým krokem chví se mech,
a zas jiný kročej šustí v drně...
poslouchám a stojím opatrně.
Měl jsem ovšem pušku na rameni,
avšak v rukou hoch se počal chvít,
než bych ho byl složil k svému kmeni
mohl jsem už r... | XXIX. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057098 | Jak černé mraky cizáctvo se valí
na žirné nivy českým pohořím;
lesknou se zbraně hvozdů zášeřím
a dusot ořů rozléhá se v dálí.
Bolestnou slzou oči se mi kalí,
kdy v ony doby ducha ponořím,
a zkrvavělé dosud pláně zřím,
na kterých čeští reci umírali.
Kam noha kročí z hrůzyplné doby,
pod zemí zbraně, kosti padlých těl
a ... | Bolné zpomínky. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-049810 | Ten velký kmet jest větší, nežli zdá se
nám, kteří žijem v dne všedního shonu,
on nestaral se zvedat tajů clonu,
on prostě věřil a se kořil kráse.
A proto vládne souzvuk v jeho hlase,
a jeho zpěv je roven zpěvu zvonů,
dnes cizí byť byl srdcím milionů,
v své dědictví se vítěz vrátí zase.
Však z jeho školy všichni ztratí... | Manzoni. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018575 | Den sobotní je, večer. Kam jen koli
zrak pneš a sluch, je klid. Kouř chat se zdvíhá
a voní klestím. Slunce cesty žíhá
a starých štěpů hraje na vrcholi.
Jak obilí se měkce vlní v poli!
Jak andělů když říza se to míhá
nad zemí nízko. S duše padá tíha,
a v srdci zmlká, co tam týden bolí.
Teď i ty klasy tichnou, jež se svá... | SABBATH. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-069876 | V červnový večer – vzpomínáte Ello –
jak vyšli jsme si tenkrát do polí?...
Červánky hasly, slunce dohořelo,
pozvolna setmělo se v údolí
a vesnička se v modrém šeru skryla
a nikdo nebyl v širém okolí.
Pak po mezi jste k řece zabočila...
Omamně žitná pole šuměla,
až vůně klasů hlavu omámila.
Zřím doposud, jak jste se zac... | V ČERVNOVÝ VEČER. | Václav Hlaváček | 11 | tercína |
cvf-065647 | Již kvete zase rudý vřes i bílý,
a podzim háje žlutou barvou kropí,
jde po strništi vítr, smutně kvílí,
a zem se někdy v černo mračen stopí.
Ó, jak je srdcím teskno v této chvíli,
když zimy mrazná předtucha je chopí,
smrt hodí na ně rubáš zasmušilý
a vrazí v ně své ocelové kopí.
Ó, jak se chvěji pro ty, kdož jsou v dál... | PODZIMNÍ. | Jaroslav Haasz | 0 | sonet |
cvf-010536 | Ty’s odešla; ó jak to ňadra tísní!
Mně struna lyry hoří pod rukou,
když kráčím světem vzpomínek a písní. – | 275. Ty’s odešla; ó jak to ňadra tísní! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004120 | Lilije, lilije hýří tu bělí,
vždy nové vlny k nim ze temnot vběhnou,
rostou tak do dálek, do šíří lehnou,
nyní už hoří v nich obzor můj celý.
Kalichy sněžné se žárlivě bělí;
jak zlato, které až na dně si střehnou,
bleskne to vlnami, když se níž sehnou:
Ó moře, ó pole, ó sade stkvělý!
Prostředkem bílými, dlouhými lány,
... | VINEA CHRISTI. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-049710 | Je v duši kout, kde vždy je trochu vláhy,
byť sebe těžší pouť životem byla,
tam vždycky zpívá nota z mládí milá,
nechť trn a hloží roste podle dráhy.
A blažen, jemuž myšlénky a snahy
ta božská vláha manou porosila,
a blažší, kdo v boj, když mu chybí síla,
se rozpomene na ten asyl záhy.
Tam básník najde sebe v světa vír... | PROLOG. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026708 | Občanu tomu v žaludku prý leží
jak filosofie tak žurnalisté...
Ta prvá, hm, zde člověk věří stěží,
ne, ta v něm není, svědomí má čisté.
Však novináři? Hola, to je jisté,
že posaunili o něm se všech věží,
že frasím jeho život dali svěží
a myli věty jeho málo čisté
a jeho stil, jejž psím by nazvala
Madame de Sevigné, pro... | BARNAVE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-033271 | „Buď zdráv a přestaň životem se trudiť;
chci jako ohlas ze skály tě zbudiť,
a z mlhy snův a ze tmy tvého smutku
tě vésti drahou počinu a skutku!“
Ten hlas mi zazněl v podměsíční době.
Já procitl a něco tušil v sobě,
co jako ptáče letí širým světem,
co žene v list a rozekvítá květem.
A zápal jakýs v hrudi mé se vznítil.... | Buď zdráv... | Jan Evangelista Nečas | 0 | sonet |
cvf-044343 | Rudá záře náhle vstala,
rozlila se bílým sněhem,
tryskla vzhůru prudkým šlehem,
blýskavým se světlem vzňala.
A jak struska rychle vzplála,
rychle shasla, spěšným během
valila se srázným břehem,
v propast se a ve tmu hnala.
Večer mlčí, noc se plní,
není hvězd a není světla,
střízlivé a nahé trní
sviští vzduchem jako met... | Rudá záře náhle vstala, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010633 | Vždy s rozvahou jdi do života boje,
leč věz, že duchem hynout počínáš,
když ponejprv jsi zapřel srdce svoje. – | 372. Vždy s rozvahou jdi do života boje, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005193 | Bez záští zírám přece na ten dům,
dům snadných úspěchů, dům pohody, dům výsad.
Je stokrát ubohý, kdo musí k dni se lísat.
Jak bědný, smutný, žalostný to um!
V těch oknech zářících co úzkostí a chmury!
Jak mnohem lépe jít, byť do tmy záhadné.
Ten um, ta hbitost, jak vše bezradné!
Chvílemi straší v domě konjunktury!
Oh, ... | DŮM KONJUNKTURY (III) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-051402 | Teď neplatí nic ustupovat’, bratři!
Nám dobývat’ jest, jíti stále v před,
ne „zítra!“ říkat’, nám jest konat’ hned
a jedenkaždý sil mít’ musí za tři.
Nám na činy a kroky národ patří,
vlasť stopuje, hle, každičký náš sled,
nech’ odpůrce náš trne, záštím bled,
teď neplatí nic ustupovat’, bratři!
Co překážek, co zloby bar... | XLIII. Teď neplatí nic ustupovat’! | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-010506 | Mně všechen svět zdál tonouti se v štěstí,
když do kytice dnů mých povadlých
Bůh kázal z nebe Jarmilku mi snésti! | 245. Mně všechen svět zdál tonouti se v štěstí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019556 | Stíny Lauritasů! Svatopluků!
Jak vás možno z hrobu vyvesti?
By ste uviděli neřesti
Národu a hanbu svojích vnuků;
Netoužících ani střely luků
Ke svobodě vzíti do pěsti,
Ani okovů svých bolesti
Krotiti hrou vlastní řeči zvuků:
Plémě Penna ledva pomstu tutlá
Škřipně onen řetěz terhaje,
Nimž je víže ruka matky útlá;
Nám kr... | 261. Stíny Lauritasů! Svatopluků! | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-041694 | Bůh se věru zosobňuje v tobě,
Květným jsi ty jeho vývojem,
Výbavným jsi jemu nástrojem,
Aby mohl přijíti sám k sobě.
Bez tebe by někdes o sirobě
Po světě se těpil nekojem,
Ale ducha tvého výbojem
Přichází on k sličné ke způsobě.
Blahý spáso! Což ti velmi dlužen
Jest bůh za svou z látky výbavu,
An jest živ jen tvojich o... | Bůh se věru zosobňuje v tobě, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-010696 | Co vzpomínka? Dnů lepších zásvit záře,
jež rosu nese z nocí prchlých chvil
do dávno zvadlých květů naší tváře. – | 435. Co vzpomínka? Dnů lepších zásvit záře, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050142 | Na kosmatých když prsech svého muže
se probudila Persefona v Hadu,
na říze svojí zřela bledé růže
i vzpomínala... plnou jejich vnadu
v údolí Enny tenkrát natrhala,
když cizí moc ji do podsvětí srvala.
Tam byly plné, rudě plápolavé,
zde bledé jsou, jen oněch rudých stíny;
snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé,
jež přes ně ... | Květiny z podsvětí. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-029787 | Se šijí snědou, na níž krve prouhy
jak amuletu rudé pentle plály,
a s ranou v srdci, která věčně pálí,
stál tam, ne mstitel víc, jen psanec pouhý.
Bez jiskry vášně v lících, beze touhy
ve zhaslých očích, černý mramor zdály
se tváře být, a jenom smutek stálý
byl do nich vryt jak nápis hrobu dlouhý.
„Pojď,“ Charon děl, „... | II. Othello. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-020134 | Tenkrát když se jasná hvězda skvěla
Na obloze mého života,
A mé nebe hustá mrákota
Tmavým rouchem ještě nepostřela,
Abych svého štěstí užil zcela,
Uvedla mne bohů dobrota
K Tobě, a Tvá čilá ochota,
Mistře! vlídným okem na mne zřela!
O jak radostí se duše chvěla.
Když Tvých řečí věhlas, krásota,
Slovem z pravdy útrob v ... | VII. Vysoce učenému pánu Josefu Jungmannovi, (I.) | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-015616 | Mně dnes a zejtra tobě:
když já jsem nohu zlámal,
ty můžeš zlámat obě. | 782 | Josef Vlastimil Kamarýt | 2 | ritornel |
cvf-057105 | Chuďasa v horách bída nepoděsí,
by měl jen tolik, kde by hlavu skryl –
Bůh, který ptactvo nebes ošatil,
i naň v své lásce také vzpomene si.
Výživy zdrojem oplývají lesy,
žní jeho klas, jenž na strništi zbyl,
a kdy se v potu tváře unavil,
v poduškách mechu odpočine kdesi.
Borůvky, houby, mech a suché klesty...
majetkem ... | Horská chudina. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-019841 | Co pak v tomto Auto da Fe budou
Za knihy as? zde mi vejde v um,
Asnad Escobari Amorum?
Či co vraždě králů chvály hudou?
Dej sem jednu, oslovím tu chudou
Vzteklici, hned jejích vidlic chlum
Z hranice vzal „Index Librorum!“
Já pak vzbouřím tou se nad obludou:
Preč s ní, preč s ní odtudto, sem řekla,
Neníť hodna ani saméh... | * | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-047367 | Tys kaktus drahokamů,
tvůj oděv chmurný jako nebe hoří,
když celé tone v červánkovém plamu. | X. Karbunkul. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-042853 | Den jarní. Slunce svit. My ve vlaku jsme jeli,
jenž, lidmi přeplněn, jak včelí zvučel úl.
Tu kdosi zavýsknul, tam vzadu skočnou pěli,
teď hádka vyvřela, čís blýskla vzduchem hůl,
pak v přípitku se na ráz wagon sbratřil celý
a zase v nepřátelství rozstoup půl a půl.
Jen v koutku milenci se zapálenou lící
s rtů polibek s... | OPUŠTĚNÝ LOM. | Otakar Theer | 5 | stance |
cvf-017992 | Je důvěrné to arci snesení,
však člověk někdy snadno prořekne se,
a jak být možno jako kamení,
když ptá se, loudí, číš k tvé číši nese?
Však proto nejsme nijak ztraceni,
a neřeknu já, jiný říc' se třese.
Redaktor slíbil, na své spasení,
že příští řeči mé si všimnou v „Presse“. | KULTOVNÍ TAJEMSTVÍ. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-018449 | Zde na hřbitově tichém v Pêre Lachaise
u tvého hrobu dojat stojím, němý;
jak přál si's, vrba sklání větve k zemi
nad rovem tvým, kam ke snům stulil se's.
Je večer, soumrak, kol ni kroků hles,
jen větřík táhne vrby haluzemi
a za lístkem list padá... v duši je mi,
jak by to verš tvůj za veršem se nes.
Spíš, pěvče lásky? ... | NAD HROBEM ALFREDA DE MUSSET. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-068122 | Kráčela lesem, bujná tak a smavá,
jak květy, jež se rozhořely kol ní,
a plna života jak máky polní,
jež napojila nymf krev bouřně žhavá.
Jdouc žití středem, jak zní píseň lkavá,
jen jako z pohádky tak trochu znala.
A vesele a upřímně se smála
v tvář osudu, jenž větví z trnů mává.
Tak lesem šla. A byla příliš krásná,
by... | V ČERVNU. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-027702 | – – a rázem zas mu hořkost jakás skrytá
prosákla krví... Mrzut, stísněný
vstal s tuhých ňader... žhavá Sulamita
jej hnědými rve marně rameny...
Zří z okna ven... zeď jedna šedě kmitá
do čiré tmy – toť chrám ten vznešený,
jejž postavil? Oč jasněj nad ním svitá
nejmenší hvězda!... Bílé plameny
ve věčné výši, světla nezná... | SONET O KRÁLI ŠALAMOUNU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-064475 | Mám ráda hřbitov, hroby zasnělé,
když nad nivami večer vchází snivý –
jsou mrtví moji dobří přátelé –
klid leží kolem, mír se snáší tklivý.
Tu věky sní, jsou kříže zpuchřelé,
a tiše šumí zadumané jívy,
a písně zvučí, jakby andělé
tam v nebi pěli chorál zádumčivý.
Čas ulehá si v květy setlelé,
kde věky ruce podaly si v ... | MÁM RÁDA... | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-061456 | Lze těžko zjistiti, co se dnes vlastně děje v Indii,
leč je-li pravda půl, pak duše neokřeje – v Indii.
Rádio berlínské nám totiž den co den
zpráv snůšku předkládá, z nichž viděti, že zle je – v Indii.
Brit školy vysoké tam zavřel, popravil
už rady studentů, snad vyhladit si přeje v Indii
staletou vzdělanost; pomníky p... | II. Lze těžko zjistiti, co se dnes vlastně děje v Indii, | Petr Křička | 7 | gazel |
cvf-017925 | Zde posílám svou podobiznu. Stmělou
mám ještě kadeř, jak bych šel svým ránem.
Mně starší dosud růže mládí stelou,
a v očích mladších jsem už starým pánem.
Ať to, či to, kéž jen to pravdou celou:
bych první knihy unášen byl plánem,
neb se vším smířen, s motýlem a včelou
se na pensi moh' květným toulat lánem. | NA ZADNÍ STRÁNKU SVĚ PODOBIZNY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-011674 | Ó vznešená!... Ne, tajemná a dravá,
proč svíráš všecko vůkol do okovu?
Proč věčné pomníky si stavíš z rovu?
Proč v změnách stejná vždy tvá bytnost hravá?
Zdas naše matka laskavá a pravá,
když po životech u věčném jsi lovu?
Ač sama vždy se obrozuješ znovu
nás zvůle tvoje ničit neustává!
Co chceš, vše zjevně konáme i skr... | Ó vznešená!... Ne, tajemná a dravá, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-048033 | Ó chápu, žes pad’, jako mrtvý padá
při zvěsti oné nesmrtelné lásky,
vždyť srdce hlas i čela hlubé vrásky,
co touha chce a co si srdce žádá,
ten povzlet výš, ta léta štěstí mladá,
ty různé smyslnosti svůdné masky,
ty odpovědi vášně bez otázky:
toť taj, v své kouzlo který všecky vpřádá.
Vždyť láskou žijem, láskou umíráme... | Nessun maggior dolore... | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-069253 | Ta zahrada tu leží tiše tak,
sen květy zkropil, v trávě svítí rosa,
vše kolem spí – a v keři usnul pták,
na štíhlé jedli ztichla píseň kosa.
Mha s nebe padá – orosila zrak,
kdos přešel – v písku vlhkém noha bosá
svou šlépěj vtiskla – roztrhl se mrak,
smrt přecházela, zasvištěla kosa.
A trávu tu a květy kosila,
a mladé ... | XXIV. Ta zahrada tu leží tiše tak, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-008054 | V slávě nechť jest, kdož jí chce, mne pokoje sladkost
blaží: pouhý blesk slunéčkem nemůže slout.
Kdokoli v důstojnosti jest postaven, toho že všickni
znají, zkušenost dí – sám sebe nejméně zná.
Mnohým zpomáhá a velmi je potěší ouřad;
může-li ouřad však šlechtiti nehodného?
Radost některý má, vida před sebou dvořana kře... | Spokojenost. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-046499 | Akt pátý tragédie již se blíží,
let málo, pro vždy spadne opona,
vzduch katastrofy lidská ňadra tíží
a pouta tradice i zákona.
Ó století, tvůj let se k pádu níží
a ten kdes jistě v bahně dokoná,
v šer, v mlhu splynou velkých tváří rysy
a zbude jen – tvé smutné zákulisí!
Když elektrických lamp zaplanou svity,
žhne celý ... | Zákulisí. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.