id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-044816 | Pěvče! duch Tvůj mocný bystrým okem
Nad Slavstvem se vznáší veškerým;
Kýž ti možno dáti mileným
Bratrům život mocným zpěvu tokem!
Skvělým jsa vždy cizích věštců sokem,
Slavíš Mínu slovem lahodným,
Káráš křivdu mečem plamenným,
Jako anděl velkým kráčíš krokem!
Jak rod Slávů – velik jsi o muži!
Neb jsi rost’ jak stíny ve... | Na Kollára. | Karel Maria Drahotín Villani | 0 | sonet |
cvf-029764 | U nohou tvých se usadit a sníti
o budoucnosti, která v před se vine,
jak nebes mléčná dráha v dáli kyne,
a sterými tam hvězdami nám svítí...
A na všecko, co kolem, zapomníti,
na osud jara, které záhy mine,
na všecka „proč“, jež odpovědi jiné
vždy dávají, až duše úzkost cítí...
Ó jaké štěstí! Tehda hlava nemá
ni jedné d... | U nohou tvých... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-010276 | Kdy Bůh as mezi lidmi nejradš dlívá?
Když ptačí duší sluncem zladěnou
svět veškeren mu aleluja zpívá. – | 15. Kdy Bůh as mezi lidmi nejradš dlívá? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019358 | Nechci zlata, nápoje a jídla,
Titulů a korun žádati,
Chcešli mi však čeho dopřáti,
Slávo, matko milá! dej mi křídla;
Na nichžto bych všudy, kde jsou sídla
Bratrů Slavů, mohel létati,
Čechové k vám, Serbi, Chorvati,
Potom kde jsou Visly, Volgy zřídla:
Tak jak motýl z květu na květ létá,
Podnebím bych létal v krajinách
V... | 63. Nechci zlata, nápoje a jídla, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-024553 | Jak obraz světelný ze stínů vyrůstají
střech sedla, věží sbor a přemýšlivé sady
a mosty přes řeku a budov pestré řady,
jež žití truchlohry i veselohry tají.
Toť dávné bludiště, v němž lidé nalézají
bud život nebo smrt, jež chystá léčky, zrady,
však také nadšení a naděje, jež všady
za okny obydlí jak květy rozkvétají.
J... | NÁLADA PŘI SOUMRAKU | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-066644 | Juž kvete jasmín, hvízdá v lese kos,
i drozdů švitořivých slyšet plesy,
jak zlatá monstranc září Helios,
nad témě hor mrak bouřlivý se věsí.
Je poledne, zní ze vsi zvonku hlas,
s ním vzpomínka v mém srdci zazvonila
na uplynulý dávno sladký čas,
kdy na sázavských březích duše snila.
Let šťastných vzpomínám i druhů těch,... | Letní vzpomínka. | Jan Karník | 0 | sonet |
cvf-005170 | Smála se, plakala, vždy rychle rozhodnutá,
bez srdce dobrá jsouc a beze zloby zlá.
Co milovala? Lesklá zrcadla.
Kdož dvořili se, vzdychávali „Krutá“!
A před zrcadlem snění kouzelná jsou;
v nich možno vidět úsvit krásy, růst,
zřít kouzlo očí, půvab svěžích úst.
To zrcadlo ji ujistilo krásou.
Království něhy byla královn... | DŮM BEZ ZRCADEL (I) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-064686 | Nech cestou dál mne jít,
již dost jsem vytrpěla!
Ten paprsk, jenž se kmit’ –
má láska zpokornělá,
ji zvednout nad blankyt
jsem v pozdním letu chtěla,
nad nocí hvězdný svit
a jitra zrůžovělá.
A nevolej mne zpět,
a neztěžuj mých kroků!
Mou lásku – žhavý květ –
Tou nocí zkvétat nech,
než zhasnou slzy v oku,
zpěv ztichne n... | XXXXV Nech cestou dál mne jít, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045829 | Kde věštci jsou, jenž přišli od východu?
kde hvězdy jsou, jež na cestu jim plály?
vždy člověk týž a jeho boj vždy stálý;
ó hvězdy, mír mu dýchejte a shodu!
Nad písek pouští i nad Gangu vodu
jste zjevy v dumy poustevníků tkaly...
vždy básník týž a jeho boj vždy stálý;
ó hvězdy, mír mu dýchejte a shodu!
Vy zřely jste do ... | Hvězdy. (III.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-011422 | Ranní slunce hled svůj rozháraný
na rozrytá ňadra skalin vrže,
v zlaté měníc temné jejich hrany,
v skvostné síně hojné jejich strže,
v nichž tak ráda před lidmi se skrývá
ozvěna, druž samot zádumčivá.
Či to není jasný pramen světla,
průlomem jenž mraků snes’ se dolů?
Snad čarovná lilie to zkvetla
omlazené hory na vrcho... | Mlč! | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046442 | Ta tvrdá česká země udupaná,
rci, odkud béře svěžesti a síly,
v květ všady že vzplá růžový a bílý
a ještě věří v příští svého rána?
Neb jinak sedrána již, vyčerpána,
plen cizích, kteří zevšad po ní střílí,
plen vlastních, již se nad ní v boji chýlí,
by dávno klesla, laň se všech stran štvaná.
Zem věří v jaro. Mějme tak... | Vere novo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045703 | Na každé struně pěl jsem krásu tvoji,
ve sterých zjevech vídal jsem tě v snění,
tvé oko blesk a plamen políbení
a vlnivý vlas roven zlata zdroji.
A já se děsil, ač jsi byla mojí,
se dotknout lemu řízy tvé a v bdění
svých dlouhých nocí v novém utrpení
na každé struně pěl jsem krásu tvoji.
Teď jsem jak malíř, celý život ... | Na každé struně pěl jsem krásu tvoji. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-051115 | Sen divný kol mé hlavy víří:
Já umřel. Satan přímo chyt
na křídla svoje netopýří
mou duši a s ní v peklo slít.
Nu, vždyť jsem básník, jaký div!
Tak umírám, jak byl jsem živ.
Pod klenbou dlouhou v pološeru,
tak jako žily na zemi,
se nesly stíny beze směru
v tmách mizíce... jen chvílemi,
blesk zajel v kruh ten mlhavý
jic... | LAVŘÍN | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-036677 | „– A cestu k světlu mraky zavěsilo
mně slovo osudu“ – toť přece stačí,
bych zpívat směl, jak jiným z ňádra tlačí
dlaň trpké resignace – směšné dílo.
Ne, ne, jsi slabý, osude, mně ohnout týlo.
Já stojím, s písní pokoř se mi radší
tak prostou, jakou zrodí hnízdo ptačí,
i když je mračno ledem zatopilo.
Toť sterých výmluva... | VII. „– A cestu k světlu mraky zavěsilo | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-018638 | Zrak šírým krajem kam se letí pást,
zří teplý večer, jak se tiše níží;
jak modrá mlha kouř se vine z chýží,
plá fialově v slunci polí část.
Ó, v jaké ticho šírý kraj se hříží,
jak čekal by, kdos přijde símě klást;
bez lidí ves, vůz nerachotí s tíží,
jen skřivan výská nad hrudami brázd.
Z vsi dálné výstřel zahřměl, otřá... | VZKŘÍŠENÍ NA VSI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-044354 | Loď zřel jsem ve snách lepou v hrdém zjevu,
však co v ní bylo zápasu a řevu!
Na plavce plavec zuřivě se vrhá
a střelku mu i veslo z rukou trhá,
druh druha k zemi sráží jako plévu
a neustává v nepřátelském hněvu,
až cáry poslední mu s těla strhá,
a po zdeptaném do výše se šplhá...
A zřel jsem, jak ve vřavě neustálé
loď ... | Loď zřel jsem ve snách lepou v hrdém zjevu, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-011940 | Vstal hrozný osud s Bílé Hory kupy,
a rost‘ a rost‘,
podnožím vzal si hrdin svaté trupy,
by zdvojnásobnil děsnou velikost‘,
až ocelovým temenem své hlavy
strh‘ do vln krvavých tu hvězdu české slávy.
Den za dnem kráčel do propasti věku,
za nocí noc,
nebylo žití, ni pro choré léků,
Bůh nechtěl chudým s mečem na pomoc,
je... | Hrdin dědicové. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-050670 | Kvetou astry na záhonu,
vítr jejich květy cuchá.
Dnové jdou a léto v sklonu,
ptáky táhne k jihu tucha,
slétají se v pestrém shonu.
Skryj své touhy pod záslonu,
v knize lásky – růže suchá,
jen když v srdce puklém zvonu
kvetou astry.
Ještě jednou tisíc tónů
dotýká se tvého ucha,
ale duše sirá, hluchá,
nezná starou píseň ... | Astry. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-010288 | Mez květnatá dvou bratrů pole dělí,
leč satan národům vždy mezníkem
jen hory sporů vyrůstati velí. | 27. Mez květnatá dvou bratrů pole dělí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-051393 | Dnes před sto lety! Jaká propasť bludů
tu překlenuta! Jaká tůně tmavá
tu osvětlena! Jaká záře smavá
se rozestřela nade pouští trudů!
Co námah stálo, než Čech vlastní rudu
domácích uměn, odvěkého práva
si na den vynes’, nežli síla zdravá
vzkypěla bystře ze všech jeho údů!
Co bouří přešlo přes domácí luhy,
než paria se u... | XXXIV. Znělka jubilejní. | Jan Vřesnický | 0 | sonet |
cvf-019511 | Dílem sladký přímus námluvy té
Mého průvodce a kočího,
Dílem pudy sardce vlastního,
Změnily běh cesty příležité;
I jdou tedy k Česku naše hbité
Větrokoně z kraje zdejšího,
Pode námi řeky hadího
Toku, města a vsi rozmanité:
Nebo let náš onním Slavskem běží,
Vůkol Rezatu a Rednice,
Kde teď Vircburk, Bamberk, Barait leží;... | 216. Dílem sladký přímus námluvy té | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-050436 | Ó kvítku kmínu!
Do ouška jedno slůvko více zmůže,
než stotisíce mrknutí a kynů. | XXIV. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-042276 | Kam se děla starodávná sláva,
Jenž se skvěla v našem národu?
Kdež ten čas, když v lásky průvodu
Panovala u nás Boží správa?
Neřesti ach zasula ji láva.
A předc nikdo, jenž jde v ochodu,
Nebéře tu k srdci nehodu,
A svou hanbu nectně pouspává.
Ó zlý rode, rode trpaslíků!
Stvořen-lis, by’s hrával jen hru mžiků
A děl dílo ... | 132. Kam se děla starodávná sláva, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-017071 | Nechoďte již blíže: Váš opožděný příchod
Marně hledá, co jsem Vám nabízel tak dlouho...
Chcete dýchat vůni mé krve?... Jako koberec
Prostřel jsem kdysi svou duši pod Váš kročej...
Ale vaše vášeň váhala... Dnes v hospitalu muly
Leží má duše. Nevěříte?... Přistupte blíže!
Voskový a mrtvolný její úběl polévá dnes
Hekticko... | VYHASLÉ OHNĚ | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-027261 | Tak často na mě pustil jste svou střelu,
můj střapatý, kyselý konfusie –
dnes odpovím jen hrstkou ritornellů.
(Prý dokud vojákem jsem byl, prý tuze
– ač Zdeněk Nejedlý mě napomínal –
já káru reakce táh v státní struze.)
Nuž pomůžeme trochu hlupáčkovi,
– jak praví Rus – Že voják slouží mlčky
dnes každý kaprál profesoru ... | LXXVI. PROF. DR. ZD. NEJEDLÉMU | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-003064 | Vysoko nad řekou na skalním temeni
chuchelský hřbitůvek tichý a osamělý,
nikdo sem nevejde, nikdo se neosmělí;
jakoby zaklet byl do lesní zeleni.
Se stromu někdy se větévka sesmekne,
šelestně zavíří ve větru suché listí;
na tiché kříže se zahlédám se závistí.
Srdce se myšlénkám bezmála podřekne.
Ticho je v lese, až k o... | HŘBITOV NA SKÁLE. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-057074 | Jest mi tak blaze jako ptáku v letu,
jenž má svůj háj a modrá nebesa,
a z plna hrdla sobě zaplesá,
že země pod ním opět plane v květu.
Má mysl jará, plná písní, vznětu,
mě ptačím křídlem nese do lesa,
až na obloze zlatá kolesa
se „vozu“ zaskví, v moři sterých světů.
Šum denní tichne, květ se k zemi kloní,
a na klekání ... | Jest mi tak blaze... | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-042148 | Ach ten Řím! ten hruď mi v hloubi hlodá!
Na svaté kříž lámou na báni,
Cháska hrany jižjiž sezvání
A již dýku v ňádra církvi vbodá.
Rozmohla se křivda jako voda,
Vlastní syn již otce vyhání,
A to nebe předc se nesklání,
Kdož tu pomoc pro vítězství podá?
Kdež jste světci! proč tak tvrdo spíte?
Neslyšíte křiky vraha líté?... | 4. Ach ten Řím! ten hruď mi v hloubi hlodá! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-026038 | Tak vedli jej – pan Hruška*) s pomocníky –
on odán v osud, šel jak leta chodí,
býk rozšafný, jenž k výstavám se vodí
a koná vše, nač vůbec máme býky.
Leč – pozor! Únor je tu, v němž se rodí
taškářské plány! Býk má nectné zvyky:
mžik – vysmek šíj z pout! Hrůzné okamžiky
a panem Hruškou kamsi stranou hodí.
Pan Hruška ute... | PAŘÍŽ 1848 | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-008074 | Terzites jazykem svým byl statečným hrdinou často;
každému odpíral rád, druhdy až bez rozumu.
Každý hřích svůj trest si rodí a po sobě táhne;
zmnožený svalí se trest na hlavu hříšníkovi.
Jednou Achyllovi, když s vážnými radil se muži,
bezstoudně odpíral tak, všem že až kypěla žluč.
Hněvem Achylles jat, tak udeřil Terzi... | Trest jak trestem. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-019521 | Jako koráb Noe po potopě
Na Araratě si spočinul,
Tak i náš, když na Říp doplynul,
Konav cestu dlouhou po Europě;
Zatím kouzly jakovési stropě
Milek pravou rukou pokynul,
Tu se otec Čech k nám přivinul
Selzami ten verch svůj celý kropě;
Potom zalkal, že se střásla země,
A tak smutný, téměř hněvivý,
Z chlumu toho zmizel ... | 226. Jako koráb Noe po potopě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003820 | Dříve, krev když ssáti chtěli,
sázívali baňky.
Dnes však goji nepříteli
sázíme své – banky.
Bez pušky a meče
krev a tuk nám teče. | HEBREJSKÁ MELODIE. | Karel Dostál-Lutinov | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019608 | Neste Jí tam tyto city vřelé
Tichomluvné noční soumraky,
Rcite šeptem lkavým, kteraký
Vedou boj v nich péče, tužby, žele;
Nes Jí měsíc, neste hvězdy skvělé
Plamen zde jak v blízku jednaký,
Rcite mlučelivé oblaky,
Že jsem a vždy budu Jejím cele:
Rcite řeky, echo, skály nahé,
Jak nic nezná mluvit jiného
Jazyk můj, než jm... | 313. Neste Jí tam tyto city vřelé | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-022966 | Teď se nemáš obávaťi
Že dostaneš košiček;
Teď je radost milovaťi
Máme na zbit hubiček;
Neb teď každá chce mít čtiri –
Neiraďei však ** iri. 8) | VI. Teď se nemáš obávaťi | Josef Jaroslav Langer | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019859 | Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel
Z přeostrých se břitev spojuje,
As půl honu odtud lomcuje
S klepotem, co křivdy nové mstitel;
Strachomorné když můj soucestitel
Mučidla mi jeho maluje,
Daso hle se přeseň pytluje
Obodritských knížat zavražditel:
Byltě Holsat německá ta psina,
Sventipolka zabil v Lubece,
V Artlenburku Zv... | 563. Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-000136 | Opustil anděl věčné nebes stánky,
zvěstoval zemi slavné radovánky.
Posel to Boží všemu tvorstvu hlásá:
Z hrobu vstal Kristus, všehomíra spása!
Povstaltě vítěz, v rukou prapor skvostný,
přemohl ďábla, zlomil smrti ostny.
Z rukou a nohou, z otevřena boku
prýští se záře milostného toku.
Nenechán v rově, Spravedlivý Páně,
... | Vzkříšení. | Vilém Ambrož | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-016865 | To bývá chvíle soumraku, kdy slunce,
Mdlá lampa z ametystu, dohasíná.
Na minulost se duše rozpomíná
V plouživém šeru.
A smutek, noční pták, jenž ve tmách létá,
Mou duši náhle obestírá křídly.
Vše mamo, chápu. Cit tak dávno stydlý
A mrtva touha.
A hledím v nitro. V prázdnotě se stmívá.
Tak o slavnostech nových bohů bývá... | NÁLADA SOUMRAKU | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-020186 | Blázen jest ten básník nezachvělý,
Který hrdou lyru nastaví
Pod zákonník často bezhlavý,
Jímž ho soudce stíhá neumělý;
Raději, když vůle Páně velí,
Ať se tvoje snaha vypraví
Přístěnek si hledat laskavý,
Kde tě úřad od Parnasu dělí:
Obyčejné tužbě žíly zlaté
Bude učiněno zadosti
V kancelářské ukrytosti svaté.
Byť ta slu... | XIII. Přátelská výstraha. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-002681 | Ej, jak kvítko blahoplodné
Libě kvete převnadné,
Jestiť pěstování hodné,
Šalbou nikdy nevadne;
Kvítko to přízeň jmenuji,
A Ti srdečně věnuji. | (Eliška.) | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-015566 | Dobře činí ten, kdo těží s málem,
stoje věrně na své postati,
velkýť je, buď slouhou nebo králem. | 732 | Josef Vlastimil Kamarýt | 2 | ritornel |
cvf-050825 | Polední ticho je. Zavřely svláčců se kalichy bílé,
na mezi jetel se rdí, plápolá ohnivý sléz;
kručinka žlutá rozlévá silněji medovou vůni,
v lípách již bzukot včel ztich, v šalvěji líný spí čmel;
dvanáctá náhle tu zaduní z vzdálených klášterních věží,
na sloupu zámeckých vrat bílý se rozkejhal páv;
zelená moucha ve vzd... | BÁSEŇ LETNÍHO DNE. (Poledne.) | Jaroslav Vrchlický | 8 | elegické distichon |
cvf-062861 | Prastará pověst bledne v šeré dáli,
jak se dva lidé strastně milovali:
Tristram a Isolda.
Ach musím myslit stále, stále na ně –
– Sedlejte, páni, k jízdě do Bretagne,
musím, musím tam jet!
Snad že tam najdu sladkou svoji paní –
Musím, ach, myslit stále, stále na ni,
na svoji nevěstu –.
Chtěl bych ji spatřit milokrásnou... | NAIVNÍ LEGS VE STYLU MARIE DE FRANCE. | Zdeněk Gintl | 3 | madrigal |
cvf-021234 | V Americe mnoho peněz mají,
vše na světě pouhý výdělkář,
jenom, kdo se tady dobře nají,
vlastenec je, hospodář;
zásadám ať hlupec hoví,
poslík vám to denně poví. | Š.....k. | Josef V. Kalaš | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-027748 | S kaštanů listy již seváty –
jak jsou teď stromy už holé!
Pár listů mají jen akáty,
ty s prvním větrem jsou dole!
Nebes pruh v šedivo rozpjatý
s mhou splývá v obzoru kole,
a pár vran s černými pařáty
drze tě měří z brazd pole...
Zříš v příkop u cesty do trávy:
pár sedmikras kvítek svůj krvavý
z té zeleně zmrzlé vznést ... | SONET Z PROCHÁZKY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-061780 | V Tvém oku viděl jsem vždy život celý,
vše, co nám úsměv dá i co vlas bělí,
vše tají se tam v šeru, v přehluboku,
i mládí zpěv, i vážnost v klidném toku,
i něha večera, i pohled smělý.
V něm skryto to, co prosí i co velí,
v něm místo pro blesk je i pro pocely.
Tak mír i sílu čerpám v každém kroku
v Tvém oku.
Já zřel je... | RONDA. (I.) | Vladimír Frída | 10 | rondó |
cvf-000552 | Kam pospíchám, a jaký cíl že mám?
Tam k modrým, dalekým jdu ku horám.
Proč s veselou jdu písní na retech?
Mě květy vůní zpily, lesa dech.
Ve tváři úsměv, radost ve zraku?
Je cesta rovná, nebe bez mraku.
Proč odcházím, proč toužím v širý svět?
Rád volnosť mám, les, hvězdy, slunce, květ.
Zda lásku někde ve světě snad mám... | VI. Kam pospíchám, a jaký cíl že mám? | Karel Babánek | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-006456 | Sladká zpomínka hruď mou zachvívá,
svým usmíváním duši rve,
lásky sen z dálky ke mně zavívá
v půvabný spánek bol můj zve.
Zjev mi, či v dáli truchlí má palma,
Consuelo de mi alma.
Bouře když světa v boj tebe hnala,
když tebe oužil války hluk,
tu ti tvá palma po boku stála
a tebe míjel zhouby pluk.
Strážný mi anděl byla... | PÍSEŇ. | Josef Václav Frič | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043616 | Tam se kloní hvězda k svému cíli,
K stánku pouplývá na západ;
Záři ještě lije v tichý sad,
Kde si ve kři slavík smutně kvílí.
Také duše má se pouchýlí
V oněch světů velekrásný řád;
Kde již nehučívá zloby spád,
Marnou neslyšeti kratochvíli.
Tam kde ony věčné uzřím krásy,
Volný budu, prostý okovů,
Na myšlénce mírův slétn... | 54. Touha. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-062106 | Myšlénko má! Rci, kdo by víc pro tebe dal, než já!
Slyšíš ty kletby, padající na mou hlavu?
A tady stojím, oběť za tebe, však hrdý dosavad,
a chvějící se rty šeptají: Nikdy nazpátek!
A já juž mnoho za tě dal a nazpět nepůjdu,
nechť hřmějí salvy pokrytců a lotrů placených,
já nemohu tě zaprodat za nepoctivý klid,
raději... | Své myšlénce. (I.) | Bohuslav Květ | 10 | rondó |
cvf-069264 | Víc nemohu psát, unavena jsem,
víc myslet nechci, na nic kol se dívat,
na smutek, duše moje, v srdci Tvém –
jen slzy vidím s oka Tvého splývat.
Víc trpět nechci! Na tom hrobě mém,
v té věčné lampě oheň lásky zhřívat,
a v hluchém tichu, zmírajícím rtem
tu píseň lásky vroucí stále zpívat.
A světem tlouci se, jak tažný pt... | XXXV. Víc nemohu psát, unavena jsem, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069195 | Pro Tebe svítí – a mně zhasly již
ty skvoucí hvězdy! Žádná v nebi není,
tím šerem jdu, tak sama nesu kříž,
a za mnou v patách kráčí utrpení.
Čím dále jdu, jsem cíli svému blíž –
Ó, také na mne čeká vykoupení –
noc zkolébá mne, sejme s duše tíž
a všechnu starost, tiché smutky denní.
Pro Tebe svítí – já tu kráčím tmou –
... | Pro Tebe svítí – a mně zhasly již | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-057149 | Bělounká, vábivá,
libě se usmívá
pěšinka vedle lesa.
Slzičky po kraji
tajně si šeptají
pohádku o dívence:
Že je sem zasila,
kdy se zde loučila
s junákem při odchodu.
Co zmizel v dálavě,
slziček ve trávě
přibývá vedle lesa.
Sem denně chodívá,
do dálky hledívá
ubohá dívka bledá!
Jdu smutně lesem dál,
vím už kdo ušlapal –... | 4. Bělounká, vábivá, | Vojtěch Pakosta | 3 | madrigal |
cvf-058814 | To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
krvavé stopy vrývající v děje –
to paprsek je zářivý, jenž hřeje
tvé srdce, drahokamy zkvetlý luh.
To dárce citů nejčistších i tuch,
to sladký básník je, jenž v srdci pěje
vítěznou píseň v chvílích beznaděje
a magický kol tebe tvoří kruh.
A nemá jména; bez konce je štěstí,
jež pro vte... | II. To není tvrdý přísných dogmat Bůh, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-044378 | Heu medicum! Jen vešel starý známý
v tvůj dům, již zdraví v chorobu se zvrací,
duch blabolí a v blouznění se ztrácí,
snad Charon, převozník, své chystá prámy.
Jsme dvakrát chudí, kdo má býti s námi,
když malomoc, jež ve mdlobách se kácí,
své pochyby, svých útěch prázdnou láci
a nejistotu nejlíp známe sami?
Krok bludný ... | Heu medicum! Jen vešel starý známý | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-005078 | Má zvláštní přízvuk slovo msta.
Kde jeden mrtvý tiše tlí,
ať zvolna cesta zarůstá.
Ty máš nás, milá, všecky ráda.
Proč jednoho jsi měla víc?
Já zabil svého kamaráda.
Teď poslouchám. Kdo co mi poví?
Tajený jak bych slyšel smích.
Ve větru šelestí to křoví?
A nesměj se, má milá, už.
Jen pro tebe se všechno stalo
a pro to,... | XX. | Viktor Dyk | 3 | madrigal |
cvf-048584 | Když lotra nechytli, jenž odsouzen,
to aspoň přibili na šibenici
ten obraz jeho s drsným šklebem v líci.
In efigie tak byl popraven.
V tom oceanu lidských běd a změn,
kde Furie svou hadí třese kšticí,
kde duši zoufalé a zoufající
jen hrdé odříkání padne v plen,
můj obraz nepoví, co žalných stesků
jsem procítil, co vzdo... | Pod vlastní podobiznou. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-005161 | Zde všichni rovni; veletok i strouha,
vše rovno si, neb voda obojí.
Vše je si rovno: lhostejnost i touha,
to, co nás znaví, i co opojí.
Zde všichni rovni: nížina i hora.
Vše rovno si: je mdloba jako ruch.
Genius ne víc nežli nemotora.
A o nic méně bezduchost než duch.
Jsme strašně rovni. V tom je celá bída.
Vyváží Kleo... | DŮM ROVNOSTI | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-041743 | Znáš-li hudbu, jížto, jak dí báje,
Kámen beře tvárnost člověka,
Jížto pojí směs se pravěká
V sladkozvukou harmonii ráje?
Prodychá hvězd zbory, moře, háje;
Jí vše skála srdce odměká,
Jí se stává zíma nevděká
Vesnou sličnou prakvětého máje.
Kdo ji hude, prsty v zoři topí,
Rosou bláhy sprahlý vesmír kropí;
Kdo s ní hlasí,... | Znáš-li hudbu, jížto, jak dí báje, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018648 | Země musí v sebe vpíti
všechen zimy led a sníh,
aby po všech závějích
na ňadrech jí rostlo kvítí.
Strom, by mohl ráno líti
ve vzduch vůni z listů svých,
večer jak se počal tmíti,
jedových par zhoubu vdých’.
Musilo tak rovněž býti
s námi, dítě – v dobách zlých
vpilo bolest naše žití.
Bolest vpita do všech rýh!
V oku tvé... | JARNÍ PÍSEŇ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-040989 | Jak hýřila luza! Hýřila v onu Noc šedivou,
že umíral Rok dle špinavých kalendarií.
V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,
Noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.
Jak starým vše!. Též se nudila s duší jak patrno truchlivou
Noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.
Na slizkou chlípn... | DVĚ NOCI (II.) | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-004938 | Naposledy ještě s slzou v oku
noha sem nese mne třesoucí,
k věčného kde osud hynoucí
srdce nutí rozloučení kroku.
Měj se dobře, šumný vlnek toku,
moje růže, myrto květoucí,
vonná loubí, hrdě se pnoucí
dube, mohutných ty cedrů soku!
S bohem buďte, větérkové hraví,
háječkův posvátný šepote,
truchlopěvče, vodopáde lkavý!
... | Loučení. | Albína Dvořáková-Mráčková | 0 | sonet |
cvf-042195 | Bohověda jak v té klesla době!
Jak se octla celá na vetechu!
Kdož dá těchu jí v tom smutném vzdechu,
Any služky smějí se té mdlobě!
Dvě z nich sunou v horší k ní se zlobě;
Jedna praví: Já ti sejmu střechu,
Druhá praví: A já ku posměchu
Servu zdola všechnu půdu tobě.
A což ona? Chvěje-li se v strachu?
Čili s pláčem hrob... | 51. Bohověda jak v té klesla době! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-023372 | Vím, sníval jsem, už dávno před lety,
že v pohádce kdes zámek zakletý...
V něm leží bílé touhy uspány;
giganti s meči stojí u brány...
Však, nyní rytířství jsem výhost dal,
za přilbu výměnou jsem kutnu vzal...
Mé dny jsou mdlé. A ruce sepjaty!
Jsou cesty k zlatým zámkům zaváty... | TAŽNÍ PTÁCI. | Emanuel Lešehrad | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-014767 | Buďte písní slaveni,
jež tlučete skloněni
na silnici kamení.
Nebo v lese kácíte
duby staré, věčité,
stokrát bleskem rozryté.
Nebo vycházíte v luh
v ruce kosu, hrábě, pluh:
vám je nejblíž pravda, Bůh.
Skřivanní zpěv nad hlavou,
vám je práce oslavou
a ne daní krvavou.
Milujete celý svět,
ženu, dítě, ptáky, květ,
život tk... | DOSLOV. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-032971 | Co z hlubin vyvěrá, co v slunci plane,
vše sílu Tvoji zvěstuje, ó Pane!
Co pučí, kvete, plyne, lítá, jásá,
vše, Bože velký, lásku Tvoji hlásá.
Tvou chválu pěvci na haluzích pějí.
Tvým vanem větve duše mé se chvějí! | Co z hlubin vyvěrá, co v slunci plane, | Jan Evangelista Nečas | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-019440 | Při Lipsku, tom Sorbském malosvětu,
Zřeli najředší sme z divadel,
Jeden Francauz koně ukradel
Kozáku, jenž krev lil za Němce tu;
Cválal na něm v najrychlejším letu
Zmocniv sedla se i zubadel,
Ale Slavorus náš popadel
Divně onu Bonapartskou sketu:
Když už téměř z očí se mu tratí,
Kozák na svém perstě zahvízdne,
A kůň s ... | 145. Při Lipsku, tom Sorbském malosvětu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-064733 | Nevědouc, Tě duše má snad urazila,
že Jsi nešel? Aneb churav byl Jsi snad?
Nedej, Bože! Zšílela bych – tak jsem mnila –
raděj trpět nech mne ještě jedenkrát!
Ničeho tu nechci – jen by v klidu žila
duše Tvá – Chci Bohu za to děkovat,
prosit Jej, by láska má mne posílila –
za Tvůj klid a štěstí mír své duše dát!
Ničeho v... | XXXII. Nevědouc, Tě duše má snad urazila, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-046623 | Blahem lásky roztoužené oko,
slzou něhy operlené oko,
nejkrásnější jest, když patří
v oko štěstím zanícené oko.
Hluboké a bezdné, hvězdné spolu
jako v Tatrách zastíněné oko,
jásavě v sta jisker hrající,
jako v číši rozpěněné oko;
výmluvné a tajuplné při tom
jako Sfingy zamyšlené oko;
tázavé a dětsky rozmarné
a zas v du... | Oko. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-067927 | Tys věděl, Bože, proč ji voláš k žití,
a matky tuší zde Tvůj soucit k živým...
Bůh netrestej, – snad rouhavě se divím,
proč nenechals to dítě v zemi stlíti?
Jak lehko as těm dětským hlavám sníti
i pod lopuchou, v hlavách s křížkem křivým, –
zde srdce chřadnou chladem roků mhlivým,
je bouře rve neb kal jich třísní kvítí... | Dcera Jairova. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-048560 | Bard, slepec, kdysi na pobřeží moře
pěl dlouho v dumě, že kol tmí se davy,
však brzy ukončil svůj paian slávy,
když poznal blud svůj a své věčné hoře.
Ó něho symbolu, kdy v lesku zoře
František rybám kázal neb kol hlavy
když ptáky zaslech’ letět do dálavy,
zvěst lásky za nimi slal, láskou hoře.
Moderní básník hůř je na... | Blud umělcův. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-024398 | Je jaro zas, svět jeden jas,
a vůně plují v naši síň
tak měkce kolem nás.
Ten domek náš. Tak diskretní
ve květech stulen. V bájích tu
dvě duše sní.
Má ženo, ženo oddaná,
to vše jsem stvořil pro tebe,
ty duše má!
A ty’s se bála se mnou žít...
Teď nebojíš se více již
v tu chýš mou jít?
Mně život sen, a snem mi žít!
V té ... | SPLYNUTÍ DUŠÍ. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-037599 | Největší teď chválu těm svět zahude,
jimž se napsat zdaří
to, co nebylo, co není, nebude. | Vavříny budoucnosti. | Ladislav Quis | 2 | ritornel |
cvf-038237 | Kdo jest mezi přátely živ svými,
Ach ten jestiť mnohem šťastnější,
Než kdo putování vezdejší
Snad jen koná s lidmi nevrlými.
Pospolitě s bratry upřímnými
Trávit život, jest dar vzácnější,
Totě poklad v světě krásnější,
Oplývat než statky všelikými.
Ale není nám to štěstí přáno
Vždycky s přátely jen obcovat,
To být nemů... | Poutník. (II.) | František Alexandr Rokos | 0 | sonet |
cvf-012326 | Těžko smát se! Vzdechy! Vzdechy!
chci svůj život, chci své nebe,
chci svou víru, nechci milost,
dobře jdu? či tápu v bludu?
Kudy cesta? Která klame?
Hledám, bloudím, nikde světlo.
Býval bůh a bylo světlo,
slýchával mé vroucí vzdechy,
mrtvý bůh! I živý klame!
Hříčka lidí, lidské nebe,
kámen pouště, kámen bludu,
nullou S... | ROZCESTÍ. | Josef Holý | 13 | sestina |
cvf-061735 | Kdyby člověk vždycky napřed věděl,
co jej jednou v žití asi raní,
v zítřek bolesti vstříc tich by hleděl,
v minulost se pouze usmál na ni.
Pevněji by v člunu svojím seděl,
kdyby znal, kde vír je v mořské pláni,
ani slova více by juž neděl,
až by zřel, jak vrak se v hloubku sklání.
Klidně jako polem po západu
šel by skr... | SONET. | Vladimír Frída | 0 | sonet |
cvf-041690 | Což se těším v nejhlubší své duši,
Že žně blaží naše podkrají;
Žita moje ovšem nezrají,
Leč si duše jiných slastí tuší.
Rozkošných-liž zpěvů tvoje uši
Z polí oněch nepojímají?
Z bouří času jako podtají
Odkazem nás došly po Libuši.
Slyš jen! Pojí se v nich rosa s mannou,
Růže vonné z nich svou sladkost vanou,
Krása s hu... | Což se těším v nejhlubší své duši, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-069295 | Dnes ovála mne Tvého ducha křídla,
a povznesla mne čaromocí svou
v tom smělém vzmachu – krev mi v žilách stydla,
když vzletěla jsem modrou dálavou.
Tím svěžím ránem, tam, kde krásy vřídla,
ten žhavý pramen žití, věčnem vrou,
kde slunce skvělá, zlatoskvoucí zřídla –
svit hvězdný září jasnou oblohou.
Kde život s věčnem v... | 14 Dnes ovála mne Tvého ducha křídla, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-014432 | Jaký je můj poměr k Bohu?
Krásnější než k lidem:
kdy chci, k němu vejít mohu,
sdělit důvěrně a s klidem,
co mne bolí, hněte, kruší –
ze žalob mne nevyruší.
Jaký je můj poměr k Bohu?
Jako k laskavému otci,
naň vždy spolehnouti mohu,
volám-li Ho ku pomoci:
náruč svoji ke mně sklání
plnou lásky, smilování. | POMĚR K BOHU | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-046629 | V životě tak jako ve umění –
buď upřímným!
kde vře ruch, kde dumá vážné snění –
buď upřímným!
Jaký dojem dělá na tě příroda,
prostě vyslov v řeči své i pění –
buď upřímným!
Buď jak strom, co má, to dává rád;
víno dej, co v číši se ti pění –
buď upřímným!
Nemůžeš-li výš nad sílu svou,
perutí svých střež se vysílení –
bu... | Rada umělci. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-018439 | V dnech mého mládí – jsou to leta, leta! –
jsme chodívali, studentíci svěží,
si nakupovat knížek, nechť i sněží,
vždy po kostele, do starého Gheta.
Ta vzpomínka teď v duši maně slétá,
když o desáté Seiny na nábřeží
své skříně, jež na opěrné zdi leží,
otvírá zrakům antikvářů četa.
Ó, kdybych žil tu, denně okouzlený,
zde... | NA BŘEHU SEINY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064480 | Buď navždy s Bohem, milý příteli!
tam v záhrobí a temna tiši
snad duše Tvoje hlas můj slyší,
a oči vidí, jež se zavřely.
A píseň, kterou rty Tvé dopěly,
teď jiným světem hvězdnou říší,
a vesmíru se nese výší –
kam všechny duše jednou dospěly.
Dál život půjde ve své touze,
jen Ty zde scházet budeš pouze,
svět nevděčný T... | IN MEMORIAM (I.) | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048492 | Ku zátoce, již husté sítí skrývá
a ve vlnách své chvějné třtiny shlíží,
kterými Okeanos jako mříží
se časem na svět s udivením dívá,
když mha a šero podvečerní splývá,
stín mohutný se opatrně blíží,
skráň olympickou husté kštice tíží,
i třese jimi, hlavou k vlnám kývá.
A vlny rozdělí se; stará Víla,
dceř Okeanu s šedým... | Adraste. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-058818 | Vteřiny dítě, sladký sonete,
což nejsi více, nežli rýmů hříčka?
Jak ruměnec, jenž zbarví dívčí líčka,
jak úsměv, který na rtech rozkvete,
jsi jako zajásání dítěte,
jak pohádka, jež děcku klíží víčka,
jak z kolébavky tichá holubička,
jež letí k těm, jichž hoře nehněte?
Ó stiš se, smutné srdce moje, též!
Tys lásky marně ... | VI. Vteřiny dítě, sladký sonete, | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-002383 | Když jsem v loktech milých máti laskavé
Ještě spával,
Pomona když šatila sad lákavě,
V něm si hrával:
Tenkráte jsem šťastně žil;
O, to věk můj zlatý byl.
Když mi žádný kroky mé a jednání
Nepočítal,
Když na koni z dřeva jsem u výskání
V poli lítal:
Tenkráte jsem šťastně žil;
O, to věk můj zlatý byl.
Když jsem Fanky rusé... | Můj zlatý věk. | Josef Krasoslav Chmelenský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043612 | Hlas zní přede stolcem Všemocného:
Tvorče mírů, tvůj se maří svět!
Z tebe plynul, tvé to mysli květ,
Ochraň zrna láskou vysetého.
Vylij mocnost z oka milostného,
Stanulť nadorlový ducha vzlet;
Oheň citů jižtě sever – led,
A směs divá stekla stolce tvého.
Zřímť já ve víru to světa plémě,
Jeho zmatky, spousty, nemoci,
No... | 50. Rada. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-008631 | Den se krátí, vrchů úžlabinou
mlčky temnobrvý soumrak sběh’,
mhly kol chlumu šedé roušky vinou,
do mechu si tulák vítr leh’,
hvozd jakoby ze sna temně šumí
podjeseně neveselé dumy.
Pohádka si v bujné sedla houští,
s kužele kde sosen zelených
do přeslice zlaté nitě spouští,
aby jemné sítě pletla z nich,
jimiž tajně sniv... | Den se krátí... | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010574 | Co píseň je? ... květ zvučný dumných skrání,
a plamen srdce jisker hvězdnatých,
a citu zář a slza vzpomínání. | 313. Co píseň je? ... květ zvučný dumných skrání, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-005944 | Tak bude, poeto; kterási duše řídká,
jichž dosud něco po vlasti,
učiní nález: tvoje čtyřicítka,
jíž nelze propásti.
Pak přijde vše, po čem se lidé fantí,
ty trety tolik blažící;
přípisy, přednášky, studie, gratulanti.
A běháš ulicí.
A život jde zas v starých variacích.
Rád cosi zřel bych, poeto, v tvých zracích.
Ulicí ... | SONET APOSTROFA | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-055555 | Ty, jež sedáváš knížat u podnoží
a palácová obletuješ vrata,
nevěstko citu, zlatým poutem jatá,
podloudná prodavačko nebes zboží.
Na zákupném se povalujíc loži,
rtem zpěvným líbáš chladný paprsk zlata,
v tmách srdcí bloudí záře tvoje svatá
jak ve propastech padlý anděl boží!
Prodajná písni! kde svých skryješ tváří,
kdy... | XI. Ty, jež sedáváš knížat u podnoží | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-017051 | Svůj osud vyzval's. Hrdý pohled, přímý
Do éteru se zaryl vzdorně, temně.
Pak pad' jsi, orle, s křídly rozpiatými
A mrtvé tělo vrátil's v náruč země.
Vylétnout prudce – v ráz se roztříštiti –
V tom hlubší výzva osudu jest skryta,
Než v nejistotách těkat sem tam v žití,
Jak na hodinách kyvadlo se kmitá.
Já zdravím tebe! ... | SMRT LETCOVA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-016840 | Ve vágní noc, kdy duše rozechvěná
Pod Astartiným srpem v smutku bděla,
Šla jsi, má lásko, vyhoštěná zcela,
Nemajíc pro svět ani svého jména.
Prchala’s zemským stínům pod oblaky
Jak Psyche v hrůze před tím, co tě hnětlo,
Z achátu lampu v rukou, cloníc světlo,
V sen mihotavý vnořeny již zraky.
Dni ztrácejíc jak listy pal... | PSYCHE | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-065875 | Jde básník životem jak oblak modrou hloubí,
jež zvonem obrovským se klene nad zemí,
jak jitro zrosené, s nímž ledy hor se snoubí,
jak moře bouřlivé, jež rve se s hrázemi,
jak ticho pralesů, v nichž tajemství spí věčná,
jak bolest největší a touha nekonečná.
Co v lidstvu nevidoucím mlčí, nezjeveno,
jak země ve hlubinách... | NAD ROVEM BÁSNÍKOVÝM | Rudolf Krupička | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-057080 | Potůček horský klidnou lesa mýtí
si prozpěvoval v jasný letní den:
„Sem, kdo jsi cestou žití unaven,
snad dovedu tě ještě potěšiti...
I na mě časem přívaly se sřítí,
a z jarých prsou slyšet pláč a sten;
leč ukaž v světě, kde jest člověk ten,
jenž nezaplakal nikdy ve svém žití...
Jasno a mrak se na nebi vždy střídá,
za ... | Horský potok. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-064743 | Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala –
v komnatu mou snivá luna hleděla –
za tím vrchem vyšla, stříbro rozestlala
na jezero snící, na věž kostela.
Dvůr snil, spalo vše. „Spíš?“ duše má se ptala,
lunu vidíš, která zlato nasela
v tichá okna? Cítíš touhu mou, jež vstala
v slavičí té písni, jíž noc zapěla?
Ozářená ... | XLII. Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-020191 | Kdo svou myslí pozoroval shovívavou,
Jaký na světě tom plodí svár a zmatek
Mnoha potřeb světských častý nedostatek,
Jenžto chleba žebře, lačnou zhrdna slávou,
Kdo ví, jakby leckdo cestou kráčel pravou,
Jakby leckdo nepouštěl se do šarvátek
Proti druhu svému, kdyby malý datek
Skrovnou opatřil jej živností a stravou;
Kdo... | XVIII. e. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-045705 | Dnes prší zase – tuším den juž pátý;
ty nad svou prací a já nad knihami
v své jizbě útulné, tak žijem sami,
jak větrem v jeden kout dva listy sváty.
Jen časem v sny mé kmitne vlas tvůj zlatý
neb s retů nápěv zazvučí ti známý,
jak včelka bzučíc mezi květinami
si hledá skryt, když obzor bouří vzňatý.
A kdyby slunce více ... | V dešti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019335 | Včera večer se nás na knížecí
Hvězdárně houf drahný nasbíral,
Zprávce skla dal, oči protíral,
An mu z ust se učná slova mecí;
Každý za ním oči na visecí
Po obloze hvězdy upíral,
Jen sám já sem k zemi pozíral
Na korunu tu všech světských věcí:
„I co hledíš ty tam na zem nízkou?“
Řeknou hvězdáři a přátelé:
„Hvězdu novou ... | 40. Včera večer se nás na knížecí | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-006481 | Tisíce jisker v duši mé horoucích
navrátilo se polekaných zpět
neznal se k nim ten hluchoněmý svět
a duše má ta mřela bez ohlasů vroucích.
Můj bože! je to sen? tisíce žhoucích
již souzvuků teď slyším náhle znět;
tisíce jisker požehnaný svět
probouzí spitou duši v ňadrech mroucích.
Vy geniové snů mých ztroskotaných,
vy ... | HENRIETTĚ Z R... | Josef Václav Frič | 0 | sonet |
cvf-032170 | Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí
nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,
než navždy umlknu v propasti černé tlamy,
zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.
Ó lávo života, ó božství nemorálné,
v snů harém opojný své vedeš vyznavače,
z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče
tu chvilku prodloužil ... | Sonet o víně. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-064988 | Před slunce východem jsem v šerý zašel les,
kde modrý ještě noci rozléval se stín,
mech rosou leskl se i kapradí i vřes,
a temno dívalo se skály ze hlubin.
Dech stromů tvrdě spících potichu se nes’,
...však náhle jásavě vpad’ v starých stromů klín
tón ptáka roztoužený jakby od nebes
a ptačí melodie zněla od výšin.
A ja... | JEDNOU V LESE ZA VÝCHODU SLUNCE. | Vojtěch Martínek | 14 | sonet anglický |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.