id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-015759 | Jako o závod šlechetně snaží
Přemysl se s chotí Libuší;
Oba, jak jim svatě přisluší,
Národ zvelebiti stále baží.
Lesy vysekávati tu káží,
V ourodná je zdělat popluží;
Tam zas kovy z země okruží
Dobývati silou četných paží.
By se zamezilo svévolí,
Nové zákony a nová práva
Obou věhlasnost národu dává.
A ten ke všemu rád ... | LIX. Jako o závod šlechetně snaží | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-042976 | Má řeči krásná, matčin dechu sladký,
kterým se za mne v pláči modlívá,
mým veslem buď, nes koráb žití vratký
k blaženým břehům, kde se usmívá
lesk slávy tvojí, slavné minulosti,
a slunce nové, lepší budoucnosti!
Má řeči drahá, kterou Vácslav Svatý
prosíval Boha za mír, česť i zdar,
kdy zpupný Sasík, divou zlobou jatý,
... | Má řeči krásná! | František Jaroslav Rypáček | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-005159 | Toť místo půvabné; toť zahrada je růží.
V ní všecek nový jsi a všecko nové je.
Ty, kdož se uzdraví, jak lázeň nemoc vzpruží.
Svět pro ně úsměv má, jim roste naděje.
Toť místo ponuré: zde kruh se uzavírá.
Do dveří šel jsi sám a vynesou tě z nich.
Horečka tráví tě, tvůj život odumírá:
břehu se nechytí dvé rukou zoufalých... | DŮM CHORÝCH | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-038375 | U studénky, v stínu větví tmavých,
Když se zvučné ztiší údolí,
Smuten ležím, hledě do vln hravých,
Jak se skalnými drou výmoly.
Jemně vlaje lesní vrcholí,
Vůkol příroda poklidně dýše,
Zvířednice jenom s modré výše
Na uspané zírá okolí.
Tu se s tebou, dívko, zabavuji,
U všech míst se drahých zastavuji,
Kde jsem cítil vě... | 6. Pomnění. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-049754 | Když Petrarca neb Camoens znělky psali
a Shakespeare i náš Kollar, v celé moře
se rozvlnil jich ples a jejich hoře,
v sfer hudbu rostlo, čím v své písni lkali.
My velkých duchů epigoni malí,
jimž věčné světlo kmitá mdle a spoře,
když hora nechce k nám, musíme k hoře,
však stojí za to, bysme v pouť se dali.
Když jiní zl... | Uspokojení. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045817 | Se zlatých vlasů drahokamy hází
do řeky slunce v pršce démantové;
zdi staré kryjí květy broskví nové,
vzduch jasný jest a blankyt beze hrází.
Květ plané třešně padá na mech v mlází,
jdou ptáci z jihu jako mládí snové,
kol tajný ruch, jak nevidění rtové
by hledali se! V srdce touha vchází.
A nedá to, též musíš vyjít k l... | Vere novo. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017050 | V tvůj pokoj naposled jsem vešel. Šeré stěny,
Prach, spousta pavučin – sem chabrus chodí jen...
Tvé knihy po zemi, a stůl tvůj opuštěný,
V neladu, truchlivý, pln smetí, povržen...
Již se stěn obrazy sňal dědic... Ruka čísi
Skříň nyní otvírá, jež truchlí prasklým sklem.
A stará pohovka, kde lehával jsi kdysi,
Se kupci n... | SMRT BÁSNÍKOVA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-019498 | Nač prej mír já věcmi těmi ruším,
Budou mnozí Němci mysliti,
Lépe byloby to zakryti,
Nežli sverbot působiti uším;
Dobře! než buď svoboda všem duším,
Co vám volno bylo činiti,
Nám buď aspoň volno mluviti,
Menšíť tentu hřích než onen tuším:
Vy ste kradli, my se nesnášeli,
Váš byl meč, krev naše v bouři té,
Surovost vy, m... | 203. Nač prej mír já věcmi těmi ruším, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-011684 | Ó sfingo se zrakem, jenž hlubší pekla,
jak neodvratně střežeš naše kroky,
až rázem uchvátí nás tvoje skoky,
když divou choutkou po nás jsi se vztekla.
Kdo zakřiknout tě může, by ses lekla?
Zda činil kdos snad před tisíci roky,
či učiní, až přejdou věků toky?
Vždy vlečeš kořist svou, jak dřív jsi vlekla.
Jak bránit se t... | Ó sfingo se zrakem, jenž hlubší pekla, | Adolf Heyduk | 0 | sonet |
cvf-027775 | Dřív nebo pozděj – ale jednou v žití
ta chvíle přijde: padne odkuds rána,
je netušená, nikdy nečekána,
a pod ní se tvůj celý život sřítí.
Ta nezabíjí – ale horší býti
smrt nemůže: je duše rozedrána
a zlomena, a zní v ní věčná hrana,
jí nelze neslyšet, ne utišiti.
Ty žiješ dál sic – se staženým retem
z těch trosek žiješ... | SONET O PERIPETII V ŽIVOTĚ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027697 | Den sychravý je... Kam jen oko zří,
pláň holá teskně hledí do výšky;
sníh začernalý leží v závětří
jak popelec ve vráskách hříšnice.
Zem v hnědém hávu staré jeptišky
před přísným nebem činí pokání,
jí z očí kanou slzy na líce,
leb ostřihanou k hrudi uklání...
Ó nebe, nevěř této koketě!
Jen podívej se stromům na snětě,
... | SONET Z POPELEČNÍ STŘEDY | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-018593 | A myslím si: Ty žiješ v zemi cizí,
své vlasti dalek, města ve nádheře,
kde hled se děsí, meze jeho měře,
v němž jako v moři jedna duše mizí.
Leč ve tvoření svého chvilce ryzí,
kdy víru světa uzamknou se dvéře,
Tvá duše klesá v náruč sladkých visí
a bloudí v blahých upomínek šeře.
Jsi zase doma, a již čarodějná
Ti vzpom... | II. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019878 | Najvyšší ten domek tu jest sroubek,
V nejž pán pekla blázny zatvořil,
Tak můj vůdce ke mně hovořil
Odstíraje od obloku roubek;
Vniter divně jakýs bělohoubek
Posunkoval se a titvořil,
Tak že dům ten bylby rozbořil,
Kdyby strážce neměl v ruce doubek:
Zdaleka už poznala sem sama
Že to ošust ten, co zněmčiti
Celý svět chtě... | 582. Najvyšší ten domek tu jest sroubek, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042178 | Ober sobě druhdy závěť tichou
K oddechnutí od zlých vichorů,
A tam přičiň sobě závoru,
Před radou bys jist byl světa lichou.
Takto vládna mocně nad ulichou,
S marným světem buda v odporu,
Z posvátného s Bohem hovoru
Pro duše važ sílu živodychou.
Violka-liž, růže, lílije
O soukromém tichu nežije?
Na horách-liž nevrou hr... | 34. Ober sobě druhdy závěť tichou | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-057116 | To kouzlo, jež jsem perlou v duši skrýval,
to srdce teplo, zářný duše jas,
mně neúprosný opět béře čas,
jako kdy květy ničí horský příval.
Mé hory, lesy, kde jsem blažen dlíval,
dnes naposledy ještě žehnám vás!
Ó nevím, kdy ta místa spatřím zas,
na nichž jsem blažen tyto písně zpíval.
Loučím se s vámi v tichém zamyšlen... | Na odchodu. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-027782 | Jak člověk slušný, autor zdvořilý,
můj čtenáři, před touto zimou lednou
se loučím s tebou! (Zimu prožili
jsme již, však jsem to také popsal jednou.)
A jestli moje verše zvířily
v tvém nitru stesk a bolest bezprostřednou –
pak tisknu ruku ti... my platili
as stejně cenu živoření bědnou.
Však jestli klidněs desky jejich ... | SONET-EPILOG | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-009124 | V zimě bylo krutěj’ všemu zvykat;
dni jsou krátké, všude led a sníh,
těžká práce: kmeny s vrchů smykat
nebo dříví svážet na saních;
když Šumava v rubáši se bělá,
tu se ani na chléb nevydělá.
To byl pro mne čas vždy neveselý,
když vzal otec sekeru i brus,
aby spořil často týden celý
pro tři duše skrovný chleba kus;
v ta... | III. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064696 | Tak, jako tehdy, když jsem poznala Tě
v tom smavém kouzle červnového dne,
jenž nad nivami rozepěl se v zlatě,
jež dalo nám to žhavé odpůldne.
Když večer k spánku leh’ si ve šarlatě –
mé vroucí srdce věrně k Tobě lne.
Tvé duše sestra, čekala jsem na Tě,
můj čarovný a vytoužený sne!
Dnes vlahá noc je, kyne nebes chrám,
j... | LV Tak, jako tehdy, když jsem poznala Tě | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-048794 | „Ne jen, cos dělal, svět kdys bude soudit,
on soudit bude též, cos nedělal...“
Ne, příteli můj, tím se nechci troudit,
to marný byl by stesk a marný žal.
Co moh’ jsem? Různé tóny písní loudit.
Co moh’ jsem? Světů vysněných být král.
Co moh’ jsem? Zápasiti a snad bloudit.
Co dal mi svět? Ze všeho měl jsem žal.
Co neděla... | Odpověď na list přítele. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-017039 | Kde jsi, má mladosti? Kde světlo, modř a stín?
Kde dozněl ptačí zpěv? Kde hvozdík rudý zvadl?
Nic není, jenom šeď a těžký, těžký spleen,
Nic není, jenom déšť, jenž v nudu srdce spadl.
Zrak zírá ospale a tupě do ulic,
Kde Marnost rozpiala své monotonní chvění.
Den za dnem bez konce tak spěje v pusté nic,
Jak stéká s oka... | DEŠTIVĚ DNY | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-068034 | Po kolikáté k tobě již se vracím,
ty milovaná básni Puškinova!
Vždy tvojím kouzlem upoutána znova,
daň obdivu ti znova vděčně splácím.
Vše v tobě je, co ztraceno již v žití:
cit mladé lásky; známá scenerie
jak drahá tvář, jež v paměti nám žije,
vstříc ruské vísky idylkou mi svítí.
Vše v tobě je, co v žití ještě zbývá:
... | SONET EVŽENU ONĚGINU. | Věra Vášová | 0 | sonet |
cvf-058058 | V Josefově domě v Nazaretě
rozhoštěn byl nadpozemský klid.
Z dílny myšlenkami k nebi letě
Josef pílel z latí branku sbít
a byl prodchnut slastí svrchovanou,
že má Spasitele pod ochranou.
Poblíž dveří před nizoučkým prahem
Maria len předla s kužele.
Nedbala v tom zaměstnání blahém
o Golgotě dumy utkvělé;
něžným kouzlem ... | ZÁTIŠÍ. | František Kyselý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-045851 | Kam hnu se, všude za mnou kráčíš děsný,
a nevím sám, jsi anděl nebo žena?
Vše padá v prach. Ty nevíš, co jest změna,
svět zahrnuješ do úsměvu Vesny.
Na prahu ráje andělů rej plesný,
ve vousech satyrových vína pěna,
čím jásá pták, řve skot, list suchý stená,
čím budí život, čím báj láká ve sny:
To vše v Tvé hrudi, to v ... | Ideal. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010266 | Ven, k jihu přes hory – zde vše již charo –
tam ritornellů slunný polibek
v květ budí zpěvné duše spící jaro. | 5. Ven, k jihu přes hory – zde vše již charo – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-050903 | Má paní sladká – tak já říkám lásce, –
mi děla: Co tu hyneš v slzách oko
a v těžké dumě ponořenou duši?
Vstaň, svítí vesna zlatým smavým vzduchem,
pojď za mnou v sad můj, prchnem’ z toho světa
i z prachu měst, pojď, v dálku kyne cesta!
A šli jsme, dlouhá růžemi šla cesta
a nevím, co jsem vyprávěl tu lásce,
a tak jsme d... | CESTA. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-019419 | Lásko! lásko! o ty sladký klame,
O ty číše slasti najvyšší!
Kde se duše s duší pomíší,
V citu jednom zem i nebe máme;
O kýž vnad tvých rychle užit známe,
Skrytí světu v houšti najtišší,
Dřív než vicher zhoubný přispíší
Který, jak mně, loď i veslo zláme;
Kde si, kde si sestro bohů věčných,
Hosti sardci mému nevěrný,
Dít... | 124. Lásko! lásko! o ty sladký klame, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057661 | Tři černé svazky nakapaly jedu
v mou duši, jedu těžké nudy.
U krbu podvečer tak tesklivý je, chudý,
a v dáli lesy stojí ve sněhu a ledu.
U krbu sedím, s duší hovor vedu.
V krvi se vzbouzejí mé zdravé pudy.
Tmí se a tmí se... Ohně reflex rudý
jen matně osvětluje samoty mé bědu.
Nejčistší arie mi vítr jemně hude...
Tři č... | ČTENÁŘ. | František Taufer | 0 | sonet |
cvf-010402 | Když stesk mou duši šedě obetkává,
tu pavučin těch pásma strhá hned
tvých sdílných políbení báseň žhavá. | 141. Když stesk mou duši šedě obetkává, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041645 | Za dnův našich každý v nemotoru
Kleje na své přezlé na losy,
O praprávech světa klábosí
Pořáde jsa s nebem na zlém sporu.
Přepodivně v jedovatém vzdoru
Každý svobodou se honosí,
Od Boha jí více neprosí,
Chtě ji míť jen vášněm za podporu.
Svobodu si oni duší podlou
(Chtíc jí užiť jenom v pohodu)
Učinili pomyslovou modlo... | Za dnův našich každý v nemotoru | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-039011 | TY pravdu máš: Ne to, co básník zpívá,
ne jeho snění šťastným činí svět.
V tom žití člověk z všeho naposled
přec na věrném jen srdci pookřívá.
A láskou jen se v Boží dílnu dívá,
s ní k blahu vstoupá, bez ní padá klet,
a byť snes’ básník na zem rajský květ,
kdy podána zaň žebrákovi skýva?
Dlaň věrně v dlani, náruč ve ná... | SVÉ ŽENĚ. | Josef Václav Sládek | 0 | sonet |
cvf-002195 | Třesoucí ptáče
tam v trní marně matku svoji hledá
a ustrašeno malomocně pláče.
Ta dobrá matka
za soustem pro své dítě v dáli spěla
a jestřáb dravý rozsápal ji zkrátka.
Sirotku malý,
i na tvé slabé tělo dravec číhá
a v oblak modrý před tebou se halí! | Sirotek. | František Cajthaml-Liberté | 3 | madrigal |
cvf-002684 | Jak Tvá struna zní, tak ohlas z dáli pěje;
Aj teď láska k druhu srdce Tvoje provívá,
Nuže! i duch v ohlas lásku Tobě přeje. | (Jan.) | Jan Květoslav Klumpar | 2 | ritornel |
cvf-027637 | V to moře aforismů, novel, slok
jsem tedy pár těch kapek nyní dal –
proč? Bože, už je tomu hezký rok,
co o ženách jsem zcela jinak psal,
– to jsem jen krev se srdce omýval,
mě v mnohém boji zasáh mnohý brok;
čas přešel, umlk jedovatý žal
a utišil se žití bouřný tok. –
Ne svědomí hlas – však těm zlatým skráním,
jež prvn... | V. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-003082 | Uprostřed hor, jichž zpěv mu první zvonil,
z nichž vyjel s písní ke dvoru i k slávě,
se na náměstí bělá popelavě
památník jeho. Před ním jsem se sklonil.
Svit slunečný se po kameni honil,
až jasem utkvěl na té vážné hlavě,
a k nohoum sedli holoubci dva hravě,
by dojem celý symbolem se clonil.
A do duše mi padly ozvěnou... | PŘED POMNÍKEM WALTERA Z VOGELWEIDE. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-050717 | Harlekin jez vtipů nezastaví,
všecko na jeho se hodí krám;
nesmyslem a dvojsmyslem svět baví,
lechtá smyslností choutky dam,
hrubým šprýmem k smíchu nutí davy.
Všady jest a čilý, bez únavy,
cetka šat a slovo epigram,
k duhu jde mu to a všecko stráví
Harlekin.
Jeho hlas zní šklebně z všední vřavy,
bublinou se mihne tu i... | V. Harlekin. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-002917 | Bratříčku malinkej,
jen si tiše pospinkej:
piseň má ti bude zníti
budeš mile, blaze sníti!
Bratříčku malinkej,
buď jen hodně tichounkej,
sic se bude hněvat máti
řekne, já že mám víc dbáti!
Bratříčku malinkej,
neplač, teď si pospinkej!
Vidíš, já mám ještě loutku
ta již dlouho čeká v koutku!
Bratříčku malinkej,
pospinkej... | Sestřička u kolébky bratříčkovy. | Václav Antonín Crha | 14 | sonet anglický |
cvf-008346 | Ty budeš se mnou až na konec žití,
vždyť srdce mého posvátný jsi díl,
jenž nad mým hrobem v písních bude bdíti
a věštit zápal milostných mých chvil;
a nechť i v času bouřném vlnobití
můj zpěv i míjel určený svůj cíl,
mé srdce navždy obejme tu dobu,
v níž jsem tě ctil a miloval až k hrobu. | Stance. (1.) | Adolf Heyduk | 5 | stance |
cvf-017644 | V tiché čtvrti, Adiže kde již není
slyšet hukot, zpěněných vírů ševel,
šel jsem vzhůru přes rumy, zkvetlé býlí
k skalnímu chrámu.
Sluj to byla, přisekli dlátem stěny,
na zdí běli vykouzlil štětec malby,
Krista, svaté s naivní něhou starých
neznámých mistrů.
Oltář jeden kamenný, prostý ozdob
k jedné stěně přistaven pros... | V SKALNÍM CHRÁMĚ U KOSTELA S. S. NAZARO E CELSO. | Antonín Klášterský | 9 | sapfická strofa |
cvf-059287 | Tvé tělo půvabné, jež v rytmech tance zpívá,
co může zdobit víc než révy bujný plod,
se spirál úponků když na tvá prsa splývá,
jak chtěl by oslavit tvé nahé krásy hod?
Žár země stajený když pronik’ lodyhami,
do hroznu bobulí se proto snad jen vlil,
by v jejich plnosti rozžehnuv slunce plamy
na ňadrech Bakchantky svým h... | NA BAKCHANTKU OZDOBENOU RÉVOU. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-019572 | Rcite ženci, co tam se serpečky
Klásky v poli žnete hebounké:
Zdaž ste jedné hezké hezounké
S věncem zlatým neuzřeli žnečky?
Pastýřové, kteří na kopečky
Ovce vyvádíte bělounké:
Zdaž ste jedné hezké hezounké
Neviděli někde pastýřečky?
Asnad vy ste drozdi, holubinky,
Skály, žřídla, křové rozvití,
Slyšeli hlas onné krásné... | 277. Rcite ženci, co tam se serpečky | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004779 | Kdo jest ta, která přes poušť stoupá tiše
jak vonný proutek dýmu kadidla,
lem řízy její jasným vzduchem vlá,
jí v ústret otvírá květ vonné číše;
paprslek hvězdný nad čelem jí výše
tak bájným kouzlem jako v snění plá
a jak se zvolna pouští vznášela,
ta zdála se býť květnou nivou spíše;
kde křoví bylo jaké, s jeho snětí
... | Ó znám Tě. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-067935 | Kdys od nemocné vrátil jsem se ženy.
... Ach bída, Bože, bída! – Na nečistém loži
uzlík skroucených kostí v hnědé svrasklé koži...
K ní na zem poklekl jsem vyděšený.
Jí od úst chytám nesrozumné steny, –
to zpovídá se... Kotě přede u podnoží.
Lhostejně pak přijímala Tělo Boží...
Den jarní venku jásá rozjasněný.
Den třet... | Žena, kteráž měla ducha nemoci osmnácte let. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-002528 | Jako máje krásný den
Plyň ti žití luzný sen;
Stkviž se jako růže květ –
Pomni ale často – svět
Že to, v němžto žiješ – jesti jen! | 20. Jako máje krásný den | Jan Květoslav Klumpar | 15 | limerik |
cvf-019542 | Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo
Ve své vysokosti nebeské,
Ukazoval též i na veské
Přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo;
Ano, aby vše mi bylo jevo,
Chtěl mne vesti všudy po České:
Ale odpusť prosím nehezké
Zpouře mé, o krásná Slávy děvo!
Najperv káral Milek sám mou vinu,
Že sem nechtěl více cestiti,
Potom ptal se přísn... | 247. Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-016393 | Je kletbou štěstí, že má život krátký
jak jepice, jež sotva prvně vzletí,
bezduchá, mrtvá k zemi padá zpátky.
A růže, která na kvetoucí sněti
dnes krásou ještě slní, zítra vadne,
vám dí: – čas krátký, milujte se, děti.
Hle, co je člověk: kde byl šťastným za dne,
už večer hyne přesycením, nudou
a jedu krůpěj do srdce mu... | Vytoužená chvíle. | Bohdan Kaminský | 11 | tercína |
cvf-010786 | Co věčnost údělem as pro nás chová?
Kdo tušit můž’? Snad hvězdami když sní,
už duchem utváří z nich slunce nová. | 525. Co věčnost údělem as pro nás chová? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-041541 | Nebaž synu nesvatě
V srdce svého komnatě
Po stříbře a po zlatě!
Což ti můž' dáť jejich lesk,
Byť s ním kráčel světa blesk?
Do Božíchli vpíše desk?
Ješitný to jen jest klam,
Vlastní mysli tvé to mam,
Jímž lid padá v tisíc jam.
Prospívá však neskrovně
Duši, světa královně,
Pojmeš-li je duchovně.
Ve stříbře se bleskotá
Le... | Stříbro a zlato. | František Sušil | 3 | madrigal |
cvf-044176 | Jak obr chmurný nad západem stál
a věštil bouři rozedraný mrak,
až bouře vzepjala se jako drak
a během prudkým létla dál a dál;
vstal ostrý vichr, ulicemi vál,
kdes řinklo okno, sřítilo se pak,
a písek, jak by vymrštil jej prak,
se točil vzduchem, do očí se hnal...
Dech bouře čistý jest, jím zmládne svět,
jím uvolní se... | Jak obr chmurný nad západem stál | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-020180 | Moji milí přátelé i nepřátelé
Velmi laskavě se na mne hněvají,
Že své písně zpívám sobě podtají,
Neb že nezpívám již ničehož nic cele.
„Každý člověk tak si lehne, jak si stele,“
Šťastní páni z teplých lůžek volají
Ani platných námítek již nedbají,
Na příklad, že větrák za větru jen mele.
Jakých větrů básník na svůj mlý... | VII. Otázka geografická. | Jan Pravoslav Koubek | 0 | sonet |
cvf-022832 | Tvůj bratr ztlel tu ve tmách mohyly
mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!
Prach jeho dál zas víří ve světle,
sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.
Viz modré nebe, poslyš lesů kvil,
v tu nezměrnost se zase navrátil.
A přece plač a k rovu skloň se níž –
on žije dál, však neví o tom již.
Plač, poutníku! I v růži rozvité
on ž... | Epitaf | Jaroslav Kvapil | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-040905 | Ta maska, – kterou jste byl jednou vy,
ta vyseděla u mne mnohý den.
Hle, krev lpí na vaší teď korouhvi.
Já měl být mrtev – a vy vyléčen.
Jste vyléčen? Jsem mrtev? Smutnou ví
pěst vaše vytáčku: že pravdou sen.
Z té masky, kterou jste byl jednou vy,
se přes noc loupežný stal gentleman.
Každý tak prudce cítí bolest svou.
... | ZLÉ MASCE, DŘÍVE PŘÁTELSKY SE TVÁŘÍCÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-050441 | A pětadvacet řetízků máš zlatých
a těmi srdce tvé je k mému spiato,
a pětadvacet uzlů je tam klatých
a těmi nehnu já ni ty, mé zlato!
ty řetízky, má perlo ty a růže,
ty uzly smrt jen rozvázati může. | XXIX. | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016293 | A tak zbyl sám a sám v těch žití slotách,
však dosud nikdy nestýskal si přec.
Tak šťastně to přes čtyřicítku dotáh’
už vybouřený, starý mládenec.
Zas jiní četli v lásky sladkých notách,
a stávala se i ta divná věc,
že jeho lásek dcery, zas už slečny,
se vdávaly, jak chce to zákon věčný. | ZA STAROU LÁSKOU (20) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-067870 | Ó pukněte vy hrobů skalné stěny,
v den chmurný vstaňte, bohatýři skvělí,
vy s paží silnou, nadšenými čely,
a zachvějte tím chabým věkem ženy!
Ať hrdi jsouce dědictvím a věny,
my za vámi jdem, kde nám křivda čelí,
ať vlaje prapor práva nesetlelý,
ať štěstí nám zas brány otevřeny!
Vy mocní sebou, pevní vírou v Boha,
v hr... | Hrobové se otvírali... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-005760 | Smrt jiná též: Je všechno hotovo.
Ortel je pronesen a není odvolání.
Leč ten, kdo odsouzen, zas doufá nanovo
v milosti zázračné. Půl obava, půl přání.
A dny jsou kruté v šerém žaláři.
Zde civíš zajatý! Svět tobě vzat i lidé.
Teď v koutě choulíš se, děs bledý na tváři.
Pozítří, zítra katastrofa přijde.
Sníš, abys bez bá... | VEČER PO POHŘBU JOSEFA MATĚJKY (III.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-009136 | Tak jsme žili v starostech a muce;
až pojednou bouře na skalách
do klínu mdlé položila ruce,
a jen mračný sen jí hlavou táh’;
když i ten prch’: na skal prosté suti
v spoustách kmenů spala bez pohnutí.
Přešlo všecko – ale jaká hrůza!
Čarodějný české země chrám
zloupila ta svatokradná luza
od základu až k těm výšinám,
kd... | XVI. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-002714 | Vítejte nám vděčně, Velectění Páni,
Vy přátelé, matky, otcové!
Vítejte a buďte s nebe požehnáni,
Vy pilnosti naší soudcové!
Že jste dnes laskavě tuto mládež naši
Ráčili poctíti přítomností Vaší.
Ó bych znala jako Safo starodávná
Básně pěkné nyní skládati,
Aneb písně jako zpěvkyně ta slavná
Zvučně k chvále Vaší zpívati:... | 23. Před zkouškou. | Jan Květoslav Klumpar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019327 | Milujme se nevinně a hrajme,
Ciťme vroucné lásky oblahu,
Ale tuto slast a přísahu
Kochanko! jen ve svých ňádřích tajme;
Světa s jeho jazyky se hajme
Pelníce tak Milka výstrahu,
Tu má pravá láska povahu,
Nechlubí se, když dvě duše zajme:
Jen ta jiným vítězství své hlásá,
Jejíž matka bývá fiflenství,
Vášeň aneb podzimkov... | 32. Milujme se nevinně a hrajme, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042233 | Svatá mátě slovenského lidu,
Ozářená leskem dennice,
V rozsedlinách skrytá hrdlice,
Věštko stichlá v nepřátelském rydu.
Ó jak pláčem v bolném na tě vidu
Zalívá se moje zřenice,
Ježto vidím kruté biřice,
Jak tě Božích pozbavují klidů.
Pouť jsem konal ke tvým jemným prahům,
Chtě vzpláť láskou na tvých Tater trůně,
Leč js... | 89. Svatá mátě slovenského lidu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-000688 | Již kalich, hořkostí jenž trpkou naplněn,
ó Pane, odejmi ode mne, utrpení...
Má duše modlí se v zahradě Getseman.
Je pozdě, Pane, již, a přijdou zástupy,
by jaly duši mou, jež krví, hleď, se potí,
a na smrť vydaly ji zítra Zoufalství.
A Jidáš přichází, Cit, aby objal mne,
a vydal zástupům, jež jdou již s pochodněmi,
ne... | V ZAHRADĚ GETSEMAN. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-043639 | Země povrchek byl bludem mámen,
A mým slovem slunce svítilo;
Citem srdce mé se rozlilo,
A již měklo, co dřív bylo kámen.
Již již života se jevil pramen –
Však žel, peklo zas jej zkalilo;
Vše se opět mrakem pokrylo –
Mne jen vynes k nebi ohně plamen.
Dluh můj splacen; z této jenom říše
Duchův ještě vlasti do luhů
Tato s... | 77. Země povrchek byl bludem mámen, | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-018422 | Že sonet máte rád a dovedete
jej vyhladiti v čtrnáct krásných hlatí,
jež v paprsku, jímž Poesie zlatí
nám všední život, roky rychloleté,
tak hrají, září, třpytí se a vrátí
svit slunce, očí lesk, blesk dýky kleté,
jas niv i úsměv, který na rtech kvete –
vás nemohu než vřele milovati.
Kdys ťal kdos po mně – nu, a já se n... | STANISLAVU ZIMOVI. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-018639 | Za vískou, která tu tam jenom kmitá
skrz stromů zeleň omšenými krovy,
ó, jak to září v úpal červencový,
jak zkvetlých máků hraje barva sytá.
Jak celé pole plameny když chytá,
tu běl, tu nach, tu záblesk fialový,
jak motýlů když bájných sta si hoví
a rozvírá tu křídla duhovitá.
Ó, ty, jenž v barvách žhoucích hýříš polem... | MAKOVIŠTĚ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019504 | Nezdálo se mi to ještě dosti,
Nýberž velice mne bolelo,
Že to tělo slavské leželo
V cizí zemi tu a vyhnalosti;
Jako Mojžíš Jozefovy kosti
Z Egypta, kam nebe velelo,
Tak mé sardce tyto zachtělo
Přenesti v kraj slavské národnosti:
„Mýlíš se“ dí v tom a ke mně běží
Milek s hřičkou lehkých poletů,
„Slavskáť jest to zem, kd... | 209. Nezdálo se mi to ještě dosti, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-048402 | Ach, přestat v čas, jest pravé umění!
Já napsal to kdys, dnes to plně cítím,
skráň Apoll svěžím věnčí si jen kvítím,
když v zraku, v číši tryská nadšení!
Dlaň schromil bych, jež ve strun bouření
by v nový chtěla jít boj s vlnobitím
mé zmdlené duše, klidně s vlků vytím
číš slední prázdním, tu číš loučení!
Ne žebrat o so... | XII. Poslední. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-008251 | Ty’s ukrutnější nežli bandita,
an vraždit můžeš ode dne mne ke dnu,
má všecka krev už pro tě vylita,
a divno mi, že ještě v tváři blednu.
Ach nebudiž tak krutě zaryta,
zde vezmi už – já sám ti dýku zvednu,
mám umírání toho do syta,
na místě tisíc smrtí dej mi jednu. | XII. Ty’s ukrutnější nežli bandita, | Adolf Heyduk | 6 | siciliána |
cvf-010567 | Chci z duše pět; pryč závoje a masky!
Jak Venuše z vln nadšení se vznes,
ty, písni má, – jak perla z vína lásky! | 306. Chci z duše pět; pryč závoje a masky! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-018617 | Myšlénky různé, sršte na vše strany
a stíhejte se jako ostří meče,
čím víc vás, líp! – Z té nekrvavé seče
nám vzejde mír, ne vylhaný a planý.
Tu zaplaňte jak záře v temnot stany,
tu zapalte, kde mrtvý klid se vleče,
tu sežehněte plevel, výhon kleče,
i starý kmen už suchý, rozhlodaný!
Vy nadšené i tiché, jedovaté,
vy st... | APOSTROFA. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-050549 | Být větrem, tu bych svět na cáry sdral,
být ohněm, v jiskry bych jej roztavil,
být mořem, v bezdno bych jej zaplavil,
být bohem, jistě v propast bych jej sklál.
Být papežem, jak bych se z duše smál,
své křesťany kdy k smrti unavil,
být králem, s rozkoší je podávil,
na šibenici všecky bych je štval.
Být smrtí, ku otci b... | ZHRDA A SMÍCH. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-019641 | Krásná Češko v Plezni! i já zváti
Velkým Petrarku chci velkého,
Nelze mi však toho slavného
Muže na se přirovnání bráti;
Nade jednou Laurou pěkně lkáti
V loktech druhé, to nic těžkého,
V řeči štastného a vděčného
Národu, jest rozkoš básně psáti:
Já kde vtipem, tam i sardcem bývám,
Jeho křídla sobě zvolily
Sladkou šalbu... | 346. Krásná Češko v Plezni! i já zváti | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-003094 | Je blízko k večeru, a den byl příliš krátký,
teď ještě v červáncích se poutník ohlíží;
je snadno jíti dál a není potíží,
leč srdce pojednou tak horoucně chce zpátky.
Na kraji cesty mé ty stojíš osamělá,
a nelze odejít, až západ dohoří,
kams v dálku neznámou a v cizí pohoří,
kams na snů hranice, v tajemství místa stmělá... | SVÉ ŽENĚ S KNIHOU „ADVESPERASCIT“. | Adolf Bohuslav Dostal | 0 | sonet |
cvf-054475 | Co větry podvečer se v oknech ztišují mi,
prach z poutí dalekých se na nohou mi bělá,
ty v mojich myšlénkách s chvílemi večerními
jdeš v bílých šatečkách, ach, bílá, bílá celá.
Máš ruce sepjaty, zpěvačko z kruchty bledá,
máš copy s ramínek splývavé dlouze, dlouze,
když vůně kadidla se vzhůru k nebi zvedá,
tu zpěv tvůj ... | ZPĚVAČCE Z KRUCHTY. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-030273 | Co jest život, příteli? Jako snové
Ubíhají na světě mylní dnové,
Jako voda rozkoše vnadné plynou,
Žalosti hynou.
Mocnář řídě národy v zlatě sedí,
Na mladnoucý krajiny mile hledí,
Hrdé město, zahrada, jak jen kyne,
Ze skal se vine.
Okem káže, poklady země nesou,
Čelo mračí, k smrti se světy třesou,
Pohled jasně ouzkosti... | Život. | Vojtěch Nejedlý | 9 | sapfická strofa |
cvf-018614 | Dá vládnout sebou jako kotě bílé,
jež na dětském se klíně v slunci zhřívá,
dá houpat se, psu sedět na svém týle
a poslušně a pokorně se dívá.
Vůz táhne, třeba ježí se mu hříva,
a před bičem se sehne každé chvíle,
v prach dá se svalit a svou bolest skrývá –
ten hloupý lev, on neví o své síle.
A přec by rázem mohl zatřás... | LEV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064705 | Důvěry víc nemám v sebe ani v žití,
zradilo mě vždycky – dál jdu, nevěříc...
květ, jenž pozdní pučí, hrobní jen je kvítí,
v žalmu vyzní vše, co ret můj chtěl by říc’...
Vše, co ještě dřímá, co mé srdce cítí,
pohřbeno je v duši na dně popelnic...
jen ta slza v oku, jež jak démant svítí,
z řas mých zvolna kane na mou ble... | IV. Důvěry víc nemám v sebe ani v žití, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-019827 | Celé peklo trojnásobná hradba
Hadohnízdých skalin obdává,
Výsostí se hoře vrovnává
Té, co zove Čertova se Svadba;
Kdož ven chtějí, Perunská je klatba
Z verchu v propast zase shřímává,
Kde je hrozná strážců vítává
Nad útěkem rozhněvaných mlatba:
Čtyři řeky, pervá Acheronská
Najvětší neb jináč Bolnice,
Ohnitoká druhá Phl... | 532. Celé peklo trojnásobná hradba | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-058391 | Byť mladá, mrtvá byla. Lože kol
stál zástup v smutku, v slzách, naříkavý.
Vzduch létem voněl; slunce paprsk žhavý
v tvář dopad’ jí, žal setřev s ní i bol.
V tom Kristus vešel; hlasem tichým děl:
„Vstaň, dcero, spíš jen, neb ty’s neumřela“.
I vstala, usmála se, tvář se celá
jí žitím zabarvila, prchla smrti běl...
Tou mr... | ZÁZRAKY | Otakar Theer | 0 | sonet |
cvf-001457 | Den knihu zavřel. Večer vzňatý
plá jako drahocenné desky,
jež mihotají zlata lesky
a rubínovou sponou spjaty.
Na jejich vzácný brokát zlatý
vetkány tajné arabesky
a drahokamů duhy sváty,
ze kterých srší třpytné blesky.
Nad zlatou knihou v snění stojím
a neurčitou bázní jatý
ji otevřít a číst se bojím.
Mé všechny smutky... | Zlaté desky. | Alfons Breska | 0 | sonet |
cvf-040017 | Podplacen narcisy a petrklíči
já vyhlédl jsem okny v kraj
a prosil hudbu vichrů hlaholící:
svou tvůrčí symfonii lásky hraj!
Vzkříšení všeho, životem co raší,
co květy hoří. Z prašníků zlať práší.
Podplacen jarem za trávník a kvítí
a za tu temnou, tajuplnou noc,
kdy měsíc větrnými poli svítí,
v nichž životodárná se vzbo... | JÁ VYHLÉDL JSEM OKNY V KRAJ | Antonín Sova | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-017974 | Velikou napsal jsem kdys epopeji,
však pozděj shledal, že to byl jen klam,
a spálil vše, krom jedné písně její,
jež zdála se mi citu drahokam.
Když po letech jsem čet' ji pozorněji,
„Satiry,“ řek' jsem, „pointu jí dám!“
A nyní – nechť se čtenáři mi smějí! –
mám ze všeho již jenom epigram. | Z DUŠEVNÍ DÍLNY. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-027708 | Jsou lidé v dálné vlasti mé,
jichž mluvení jde nad zlato:
když několik slok zrobíme,
nám vytknou vždycky to a to,
že dýchavičně kulhá to,
že Homér v rýmech zadříme –
nu, celkem, dle nich pojato,
my hezky na tom stojíme...
Můj sonete, ty víš a znáš,
že jeden laur je vždycky náš,
laur pravdy hořký... A v čas zlý
jsme pře... | SONET PRO MÉ KOREKTNÍ SUDlČE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-027683 | Mé umění mi lecos dalo v dar
na různých místech a za různých chvil,
a již je tomu hezká řada jar,
kdy po prvé jsem celou sloku svil...
Já v žití trpěl – a jen verši žil.
Má bolest, láska, duše mojí žár,
mé čisté já, mé všecko, čím jsem byl,
vždy bralo, bere na se veršů tvar.
Žár, bolest, lásku, všecko, čím teď jsem,
mů... | SONET O FATU MÝCH KNIH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-060517 | Krok za krokem se dlouhý průvod plíží
a těžce, zvolna kráčí příkrou strání.
Jak jinak stoupal on, jenž neznal stání!
Jej vůle nesla výš nad zemskou tíži.
A dolů klesl nutností, jež kříží
nám naše cesty. My vždy vzhůru hnáni
být musíme, a dolů bez váhání
se sami vrháme, nás kletba stará tíží.
Nuž jděme krokem jen, kam b... | VZHŮRU! | Ferdinand Písecký | 0 | sonet |
cvf-046047 | Byl svátek mrtvých... Já děl k svému srdci:
Ó srdce, které dýcháš pouze láskou
a živeno jsi přízně sladkou rosou
a laděno vždy poesie hudbou,
ó srdce, rozkvětlá ty smavá růže,
čím tobě svíce jsou a hrobní věnce?
Čím tobě usvadlé ty suché věnce,
v nichž vítr úpí jako duma v srdci,
čím tobě myrty jsou a bílé růže
na hrob... | NA HŘBITOVĚ V DEN DUŠIČEK. | Jaroslav Vrchlický | 13 | sestina |
cvf-041612 | Kmen tvůj přišel ze země k nám cizí,
Kdežto větve jeho vysoko
Pro krajanův oněch pro oko
Prostírávaly svou krásu ryzí.
Ve vlasti té naší nevymizí
Tento kmen tvůj, hrabě Taroko;
Kořen jeho vpustlý hluboko
Neshlodají ostré času hryzy.
A byť vůlí Boži nevyzpytnou
Měl své šťávy býti pozbaven,
Ty žít budeš památkou vždy byt... | Kmen tvůj přišel ze země k nám cizí, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-027736 | Rovina do šíře, rovina do dáli,
v ní vísky s bílými chalupami,
na krajích obzoru jako by splývaly
ocean zeleně s oblohy končinami.
Rozmary osudu mě v kraj ten zavály...
Já chtěl psát hořké své epigramy
na tu moc neznámou, jež los tak zoufalý
všem dává, kdož dýší pod hvězdami...
A zem ta leží zde v své tvůrčí síle,
ve v... | SONETY Z VENKOVA VII. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-010280 | Proud jarních vod, co stihne, rázem trhá;
ten zvrátí se, kdo v cestu by mu stoup’,
leč vypluje, kdo mužně veň se vrhá. | 19. Proud jarních vod, co stihne, rázem trhá; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-019370 | Co jsou hvězdy mezi stvořenostmi
Na nebesích okem vidnými,
Na něž hledí nocmi jasnými
Každý člověk ale s nedbalostmi;
To jsou naše ženy s jejich cnostmi
Tervajícími a tichými,
S jejich, v lůně domu skrytými
Veliké však ceny, povinnostmi:
Mužové jsou zjevy pověterné,
Na jejichžto oheň chvílkový
Dívá se i dítě malicherné... | 75. Co jsou hvězdy mezi stvořenostmi | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-046951 | List svadlý, který depce
tvá noha, zticha šepce:
zhynem!
Květ aster na záhonu
si vzdychne v léta sklonu:
zhynem!
Ve mlhy padající
dí hvězda ku měsíci:
zhynem!
Ba vlna zahovoří
ku sestře cestou k moři:
zhynem!
Dí máj v svém usmívání
i léto ve svém plání:
zhynem!
K zimě se jeseň chýlí,
a z větrů strun to kvílí:
zhynem!
B... | VĚČNÝ REFRAIN. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-031780 | Ó Pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem
za všecko tvoje ovoce, jež pro mne zrá a sládne,
co bylo snem, co bylo snem, to jako zázrakem
v mé utišené zahradě, kde tolik toho vadne,
se proměnilo v skutečnost, a plnou náruč nesu
tvých hroznů sladce zatrpklých, tvých hořce vonných vřesů.
Ty víš, jak vděčen jsem a plach p... | XLII Ó Pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem | Stanislav Kostka Neumann | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-037198 | Co je život? Krátký sen. Jako snové
Utíkají mžiknutím naši dnové,
Jako voda rozkoše sladké plynou,
Žalosti hynou.
Mocnář řídě národy vzlatě sedí,
Nabohaté krajiny míle hledí,
Hrdé město, zahrada, jak jen kyne,
Zeskal se vine.
Okem káže; poklady země nesou;
Oko mračí; ksmrti se světy třesou;
Jasní pohled; otrocy vzhůru ... | Na Antonína Puchmajera. | Vojtěch Nejedlý | 9 | sapfická strofa |
cvf-023349 | O Bože, jenž jsi zažeh srdce mé,
mé ruce hřeby lásky rozbodal,
můj Bože, viz jak klečím před tebou.
Můj Bože, jenž jsi ke mně sestoupil
a oči moje zažeh’ visemi
své hříšné ruce jsem ti zasvětil.
A srdce své, jež uchem pokorným
vnímati smělo velké divy tvé,
viz kladu chudý tobě za podnož.
Ty Bože, hle, já zde v svém šíl... | K BOHU. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-026742 | Má pro každého úsměv blahoskloný,
jest Jakobín, a přec jen aristokrat,
jak Apoll krásný, rozšafný jak Sokrat
a sype žerty na dam kroužek voný.
Je div, že řečí zraků za noc stokrát
tím ženským „Chceš mě?“ zeptají se ony?
A on, jenž tak rád tiší damské stony,
snad aby tyto o splnění okrad?
Ó bědné ženy! Jak on dokonalý!
... | BARRAS | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-068148 | Víc durmanu, jenž ctnostné vzruchy hubí,
na uhlí vrzte ke cti Satana,
nechť pekelněj' hřmí naše hossana,
zadujte silněj' v měděné své tuby!
Ční vzdory naše pevnější než duby,
krev divě pění, vášní šlehaná,
již spusťte, ženy, roucha protkaná,
odhalte vděky, jimiž hřích se chlubí!
A rychle k činu! Padne na toho los,
kdo ... | Triumf. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-026113 | Ach, kdyby bůh tak řídil dějiny
a jeho moudrost se v nich zrcadlila!
Snad snesly by je nervy dívčiny
a škola by z nich lecos vytěžila!
Leč my, my lidé, s hříchy, zločiny
a podlostmi jsme strůjci toho díla –
proud krve je to, výkřik jediný
vražděných duší, řev, jímž jásá síla.
A nejvíc se v nich bědná Pravda škrtí;
má r... | DĚJINY (I.) | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-044405 | Vždy láska, a co všecko v ní se skrývá,
jest nezměněnou, stejným září leskem,
nechť odrážejíc třpytivým se bleskem
do hladké plochy zrcadla se dívá,
nechť v úzké stěny hranolu se vrývá,
by nálad okamžitých vzplála steskem,
či provázena četných rukou tleskem
se noří do žil, v nervů vlákna živá.
Jest jedinou, když srdce ... | Vždy láska, a co všecko v ní se skrývá, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-061125 | Žena, peruť má, se tiskne ke mně,
oba tulíme se v záhyb skály
nevelkého kusu pevné země,
jehož vlny dosud neservaly.
Na ostrova břehu tělo dvojí –
duch se vznáší, kde jsou živly v boji.
Divou mocí bóra přihnala se
z dálky siné od hor Velebitu,
moře proměnila v krátkém čase,
které nedávno zde, plné třpytu,
vábilo nás v ... | V BÓŘE. | Adolf Černý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019471 | Jesli Slávy rumy ještě vstanou
Rukou vaší příští potomci,
Věřte zkušenému vědomci,
Jehož usta tu k vám radu vanou:
Zřiďte obec, jedním jménem zvanou,
Pevnou, ať ji cuzí holomci,
Svornou, ať ji vlastní lakomci
Nezbourají novou zase ranou;
Údy mnohé, hlavu jednu mějte,
Vyrostlou však z těla vašeho,
Černé s bílým nikdy ne... | 176. Jesli Slávy rumy ještě vstanou | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010493 | Jsou vánoce a svět chce kvést? Ó divy!
To vlaštovky mé duše letí k vám,
vy mládí mého prozářené nivy! | 232. Jsou vánoce a svět chce kvést? Ó divy! | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-068800 | Bez konce poušť a noc hned přikvačí –
běda, den, síla komu nestačí!...
Po písku horkém, v slunci žhaveném
od rána pádím v běhu šíleném.
Od rána pádím, nohy klesají,
cítím, jak síly z údů prchají.
Po písku ostrém noha krvácí –
v úzkosti zrak se k slunci obrací.
V posledním lesku slunce zapadá,
po zemi noc své stíny rozk... | CESTOU. | František Dohnal | 4 | hrdinský kuplet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.