id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-062555 | Italie, milenko Danteova,
Italie, hýčkaná třemi moři,
sladkých božstev, Venuší, reků matko,
miluji tebe!
Od onoho prvého okamžiku,
kdy jsem stanul uchvácen nad tvým Římem,
v pevných zracích milenky nalézaje
obrysy jeho.
Od onoho zvláštního okamžiku,
Italie, miluji tebe. Často
zalit hnusem Severu, aspoň v duchu
těším se... | MUSSOLINI | František Zavřel | 9 | sapfická strofa |
cvf-042713 | Vzhůru! milí osadnícy,
Mladou dívku vítejte!
Bylať vždycky pilnou žnicý,
Živa budiž! volejte.
Hle! jak věnec na hlavě
Slouží Panně k oslavě.
Ač y slunce pálivostí
Poosmahla její tvář;
Předc se jasně červeností
Stkví, co ráno zlatá zář,
Špatný lenoch hliví jen
V stínu přes celičký den.
Tekly s její tváři jasné
Potu velk... | Uvedení nejpilnější ověncované žnice do vsy. | Bohuslav Tablic | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-026411 | Mistr české prosy Jirásek
pomoh dcerce český úkol jednou –
po týdnu se mistr přímo lek:
spoustu rudých křížků nepřehlednou
vidí v úloze (což chyby značí)
a na konci známku: Nedostačí. | PRAVIDLA ČESKÉHO PRAVOPISU | Josef Svatopluk Machar | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019724 | Případ tento skončený tak špatně
Ledva ještě nami pomíjen,
Ai hle jiný zase rozvíjen,
Jenž tu bolest nahradil nám platně;
Polské Králce názdravek tu statně,
Její krajance, byl připíjen,
Maří Kazimíře ď Arquien,
Mluvící řeč polskou delikátně:
Manželkať to byla toho Jana,
Nimžto někdy církev křesťanská
Z Tureckého jarma ... | 429. Případ tento skončený tak špatně | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049776 | Jde pouští, písek žlutý hoří zlatem,
svit slunce rozlit spí jí v obličeji,
jak písek zahnědlé jest hrdlo její,
prs klenutý se dere těsným šatem.
Plá amulet na čele stužkou spjatém,
a korály a penízky se chvějí
na skráni jí, svým zvukem provázejí
krok, pouště bodláčím jenž spěje s chvatem.
Poušť v dálku pne se, vzduch s... | Dcera pouště. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-064492 | Jak na oltáři modla plná zlata
v mé duši seděl Jsi jak na tom trůně,
a písní mých Tě oblétaly vůně
jak z kaditelnic myrrha rozehřatá.
Má víra v Tebe silná byla, svatá,
v mém oku zhlížel Jsi se na dně tůně,
jak paprsk slunce na té bledé luně
se na mé tváři zář Tvá skvěla zlatá.
Já zbožňovala Tebe. Zlatá modla
jen byla t... | MODLA | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069265 | Mne políbila bolest na rty němé –
pták černý, smutek, v písni šveholí:
„Tou cestou žití stále spolu jdeme,
ty lány přešly jsme již, vrcholy.
Je má to země, říše, všechno je mé,
můj domov – hřbitov, stráž má – topoly –
když volá život nás – se neozveme,
hlas jeho zmlkne tichem, v údolí.
A naše svátky jsou ta chmurná jit... | XXXVI. Mne políbila bolest na rty němé – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-046394 | V malířské dílně, nábytek všech slohů
kde v bibelotů pestrém tměl se shluku,
v skizz spoustě, pagod šklebu, klidu bohů,
kde modernost antice dala ruku,
gobelin starý visel v jednom rohu,
kdys na něm Amor střely pouštěl z luku,
teď zmizel – časem nerozeznáš více,
kde tílko buclaté i smavé líce.
Jen lilií tlum hustý nedo... | Lilie. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-012132 | O vy vnadné bubenecké procházky,
Zvete Prahu do skvělého klínu,
I vy, co cítíte k žití nelásky,
Nabudete pookřání v stínu,
Tam se skvělost města zapomene,
Sedíc blaženosti u pramene.
Rámě Vltavino lije v okolí
Jarou čilost, čnící občerstvení,
Vesna panuje v tom blahém oudolí,
Jevíc mocnost svého probuzení;
Stromy vůkol... | Bubeneč. | Šebestián Hněvkovský | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047671 | Jsou květy, které rostou pouze v stínu
a z vlhkosti svůj celý život pijí,
pak v sebe vnoří se a tiše žijí
se sklánějíce v tmu a prohlubinu.
Však v květů jejich monotonním klínu
se vždycky rosa stkví, jež nepomíjí,
jak perla by se smekla s vlasů, šíjí
nad nimi přeletěvších cherubínů.
To láska jest. Ty jak chceš v světa ... | Angelus Silesius. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-067907 | Den k spaní lehal větví pod záclony.
Dol prosyt modrým v šer tuhnoucím prachem,
chlad' západ oblak rozčeřeným nachem,
noc do vlasů si brala hvězdné spony.
Jen všedním dojmem vnímám zjevy ony.
V tom bratr smutek prudkým ramen vzmachem
mně na hruď klesl, – co s tím počít brachem? –
když z dolu slyším žalující stony.
Hlas... | II. Den k spaní lehal větví pod záclony. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-022342 | Zář pohanství mi z bytosti Tvé šlehá,
neb Ty jsi jarem, sluncem, harmonií,
sny pantheismu z očí Tvých se lijí,
v nichž věčný život rodí se i lehá.
Teď dobře vím, čím Hellady je něha,
oč větší je svou boží poesií
než muka světic zbledlých do lilií,
jimž askese jen smutné žití žehá.
Hněv předsudků v tom náboženství dozní... | POHANSKÝ SONET. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-002343 | Aj! na zeleném světě
to moje kvítečko,
jak překrásně kvete.
Kvete mně v srdečku
jak karafiátek
za oknem v hrnečku.
On mi je tam vsadil
zahradníček švarný,
pěkně je ohradil.
Pěkně je zalívá
perlovou vodičkou,
co na růžích sbírá.
Jak překrásně kvete
to moje kvítečko,
o zelený světe! | Kvítečko. | František Chládek | 3 | madrigal |
cvf-042301 | Což jest draha báje starožitná,
O zlatém co praví řetěze;
Jím se světu v sličném náleze
Ozářila pravda živobytná.
Dráha jeho prý jest nevýspytna,
Po květinách, vodách, po hřeze,
Přese světa vniká přes meze
K Jupiteru v bydla nadblankytná.
Což ten řetěz? Co chce jeho dráha?
Proč ten řetěz až tam v nebe sáhá?
Starosvět t... | 157. Což jest draha báje starožitná, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019728 | Z porcelánu bílá Nankinjského
Věže zrak můj nyní omráčí,
Císaře dva v její pavlači
Chynského, pak zříti Japanského;
Rajský čaj a punč jim do sličného
Nádobí Rus jeden natáčí,
Oba ctitelé, a vzívači
Genia jsou byli slavenského:
Davše onu ode Deržavina
Přeložiti Odu na Boha
V řeči, které Japan má a Chyna;
A pak zlatem na... | 433. Z porcelánu bílá Nankinjského | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027666 | V kamnech to hučí; venku vítr vyje,
a hořká nuda do srdce se dere...
a člověk zívá a se stolu bere
ty Jiráskovy dávné historie...
Čteš... Hle, zde mistr dobrý v líčení je
těch zimních lesů... duch se za ním bere
po zmrzlém sněhu... v stromy vítr pere,
a kusy sněhu smetáš se své šíje...
Je temno... dál se ztrácíš v širé... | SONET PŘI LEKTUŘE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-031530 | Jest velkou rozkoší, když kvetou slívy,
jít na venek se jimi kochati:
jeť půvab jejich pohádkově tklivý
a jaro voní z luk i souvratí.
I vyšli sobě zrána v vzkvetlé nivy,
než sněžné květy počly padati,
tři dámy, pán a sluhů dvé; šli chtiví
půvabů, jež se v roce nevrátí.
A dívali se mnoho, naslouchali,
jak bublá potůček ... | VÝLET | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-056947 | Já vzhůru zřím. Tvá milá lampa svítí.
Mně temnotou je do neznáma jíti.
Že rozloučili jsme se, nitro chtělo.
Jde z hlubin vše. Jen služebné je tělo.
Zda život zrádný byl, zda srdce věrné,
to pod hvězdami tak je malicherné.
Co v nich se stkalo, člověk nerozpojí.
Kdo rozejdou se, na vždycky jsou svoji.
Já vzhůru zřím, jak... | 7 Já vzhůru zřím. Tvá milá lampa svítí. | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-001121 | V čem Hellas měla nejvíc slunce, žáru
a úsměvů a květů, krásy bujné,
več nejvíc vdechla opojnosti rujné,
co nejsladšího lila do pohárů:
vše vře v Tvé poesie plesném žáru;
tam amethysty, stalaktity slujné
se třpytí, spony, vzácné šperky kujné
na hrdlech kněžen v lásky věčném jaru.
Bok silný nahých Amazonek krotí
tam ken... | THÉODORE DE BANVILLE. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-040364 | Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu,
ty stará violo, mně nad vše milá, –
tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla,
i žal tvé hloubky plný snů i děsu.
Tvé dřevo ze starých je, tmavých lesů,
kde kůra shnilá, plná hmyzu byla,
kde z korun pára lunou plála bílá
při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu. –
Tvé dřevo rostlo s červánky a... | STARÁ VIOLA | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-064514 | Čím vzdálenější, více Jsi mi bližší,
a širý prostor jen nás sbližuje,
v té noci jasné, když vše kol se ztiší,
má duše s Tvou se stýká, raduje.
Ó, není dálky, prostoru, ni času,
ni přítomnosti, není ničeho,
když nasloucháme tajemnému hlasu,
jenž vesmírem k nám mluví ze všeho.
Tu cítíme, dva pyšní, tažní ptáci,
již v ska... | X. Čím vzdálenější, více Jsi mi bližší, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-045651 | Ó šero! Dlouhé večery! Ó stíny!
Ó dumné ticho mračném na severu,
zas v člověku se vzbouzí člověk jiný.
Ten bez jistoty, klidu, beze směru
to dítě snů a plachých pochybností,
kterémuž všecko rozplývá se v šeru.
Krb doutnající staré zvěsti hostí,
tam kniha láká a tu pohár vína,
jak medvěd z tuku žijem z minulosti.
A poma... | Listopad. | Jaroslav Vrchlický | 11 | tercína |
cvf-043756 | Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,
z pomněnek, potočné jež břehy květem kryly,
a jež jsem trhal já, Tvé ruce vínek svily.
Nač? Nemohl jsem tušiť z květin ve Tvém klíně.
Však jak by anděl lásky s nebes hvězdné síně
nám duše pojil, dával naší lásce síly,
Ty v chodbě věnec kladla’s na kříž v téže chvíli,
kdy do c... | VII. Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině, | František Táborský | 0 | sonet |
cvf-015733 | Běda lodi bez plachet a vesla,
Zůstavené šírém na moři!
Vlnobití ji tam rozboří
O skalí, kam lítá bouř ji vnesla.
Tak i země bez zprávy a hesla
V domácí se bouři ponoří;
Nepřítel ji snadno pokoří,
An již zmatkem síla její klesla.
To po smrti Sáma Čechové
Vidouce, by o to vzali radu,
K posvátnému spějí Vyšehradu.
Shromá... | XXXIII. Běda lodi bez plachet a vesla, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-012016 | To zticha pršelo... Do kroku našich čet
bil jednotvárný rytmus kapek na listech,
a žita zhořkle voněla... v tmy tichý vzdech
se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.
Tón modře sepiový na vše, na vše sed:
na tesknost zelení, na řeky chladný plech,
na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech...
vše zvolna zatopil..... | Z výletu. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-046651 | Od pólu k pólu veliký zní hlas: Rozšiřte boha!
ať puknou tmy a vládne jas a jas: Rozšiřte boha!
Pryč s maskou prázdných pojmů, bytosť buď,
tvar jeho vesmír, moře jeho hlas: Rozšiřte boha!
Zem celá budiž perlou jedinou,
kterými blýská zářný jeho pás: Rozšiřte boha!
A přec buď ve všem on, buď strom i keř,
buď zrno písku,... | Rozšiřte Boha! | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-026739 | Má pohled mírný, skoro dětská gesta,
hlas příjemný a mile důvěřivý:
– Ach, moje práce! Nástroj trpělivý
jsem pouze jejich... Hořká moje cesta!
Mně Výbor deně seznam dá... Sto, dvě sta
jich napíše... A křičí jako divý,
že krev téct musí... Spravedlnost zkřiví –
pak ovšem terror neopouští města.
A mohli by si vésti umírn... | FOUQUIER – TINVILLE I. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-064664 | Kde jsi, Ty moje pohádko skvělá,
života mého horoucí číši?
Kde jsi, bych shlédnout něhu Tvou směla
v nádherném sadu, tajemnou říší?
Kde jsi, bych píseň nejsladší pěla,
již vlahým šerem jen Tobě píši
nocí tou slavnou, která se schvěla
oslavou Tobě velebnou tiší?
Kde jsi? Má duše hledá Tě tady,
čekají na Tě kvetoucí sady... | XXIII Kde jsi, Ty moje pohádko skvělá, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-023091 | Smiluj se, ať hořem nezahynu;
Jenom jednou hochu okem kyň;
Buďto pohledem tím volej: „Hyň!“
Nebo: „Pojď! ať k srdci tebe vinu.“
Marná žádost; skrze peluninu
Jenom rychle, můj živote, plyň!
Ne jak řeka, čím dál míň a míň,
Ale jako tuča ve dolinu! –
Ach, mou láskou – srdce její hrdne;
Hereš! klokotem se voda vaří –
A vaj... | Zpěv třetí. Křen. | Josef Jaroslav Langer | 0 | sonet |
cvf-021685 | Já bystrému se divím Tvému zoru
a obrněné mužné Tvojí hrudi;
Ty vidíš kořen neblahého sporu,
jímž bolestně se Tvoje srdce trudí.
Jak rád bys utišil ten zhoubný vír.
Jak toužíš zjednat užitečný mír!
Dejž Bůh, by dařilo se Tvoje dílo,
bys viděl shodu rozvaděných bratří!
Pak společný sad kvetl by až milo.
Zda smíření to o... | XLI. PANU JOSEFU ŠIMONOVI, knězi řádu křižovnického s červenou hvězdou v Praze. | Beneš Metod Kulda | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-064494 | Jsem sama doma, vůně táhnou mdlé
tím otevřeným oknem ke mně s moře,
v něm měsíc zhlíží se jak v zrcadle
šat stříbrný svůj do vod temných noře.
Vzduch dusný je, jsou květy uvadlé,
mrak jako netvor visí na té hoře,
blesk křižuje se v dálce zašedlé,
stín leh’ si kol jak na mou duši hoře.
Tmou vítr fičí a hrom burácí,
tvář... | JSEM SAMA DOMA | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018495 | Rád vzpomínám si oné noci jedné.
Na zámku starém nad řekou to bylo!
Kol na vše světlo měsíční se lilo,
a bylo bílo, bílo jako ve dne.
Věž svítila, to starých věků dílo,
na stromech jak když sníh a květy ledné,
a v řece sta se bludic roztančilo.
A bylo bílo, bílo jako ve dne.
Do dáli kolem, dáli nedohledné,
jak vše když... | BÍLÁ NOC. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019413 | Dříve bude na obloze pluhem
Rolník jasné hvězdy orati,
Na kopřivě růže zrostati,
Ovce vluka jmenovati druhem;
Dříve bude země luny sluhem,
Verba sladké hrozny dávati,
Oheň vodu vděčně líbati,
Muška slonem, velryb malým pstruhem;
Dříve písně přestanou si pěti
Usta všechněch slavských děvčátek,
Na Tatrách se stromy rozví... | 118. Dříve bude na obloze pluhem | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027642 | Je půlnoc. Po vší dení námaze
zřít milo v tmu, z níž vlažný van se leje.
Jak vyleštěný srpek z mosaze
se měsíc z modravého temna skvěje.
Z dálky zní hlasy. A ráz po ráze
kdos holí v dlažbu pere, kašle, kleje;
pár mužů, jimž krok činí nesnáze,
jak siluet sbor ulicí mou spěje.
Teď zaletají ke mně trosky vět:
„– a chudák ... | SONET K SOCIÁLNÍ OTÁZCE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-005740 | Plouží se po vsi těžce šedý den.
Lidé si hledí vzájem do oken.
Že něco najdou, sebe nešálí.
Hřích jako slabost dávno poznali.
Přechází u nás marně šedý den,
odvracejí se lidé od oken
a jdou zas dále, ze své nudy zlí.
Zvážili. Sčetli. Lehkým nalezli. | ŠEDIVÝ DEN NA VSI | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-027721 | Mně protiven jsi, bílý měsíci,
s tou hloupě sentimentální svou tváří,
strašidlo hvězdné, věčně bloudící,
ty nepohřbený mrtvý samotáři!
Prý milují tě ještě básníci –
oh, ti snad, kdož též cizím světlem září,
prý těšíš duše láskou nyjící –
tos pravý symbol, měnící se lháři!
Já nenávidím tebe. V jizbu mou
ty záříš září si... | SONET BIZARNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-041695 | Jesajáši, věstců svatých králi!
Královská z tvých slov se stkvěje krása,
Nechť již teskníš, nechať hruď tvá jásá;
Řeč tvá plyne čistěj nad křišťály.
V nebesích co serafové hráli,
Když jim lidstva objevena spása,
Pravdu božskou božsky řeč tvá hlásá,
A tvých věstí růže v ráji vzplály.
Slov tvých hudba věčně bude hráti,
O... | Jesajáši, věstců svatých králi! | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-016897 | Obrenoviči pochybný a opravdový Králi,
Ať v šampaňského kalužích se purpur vládce válí,
Orgii opusť diskrétně. Již výsměchu je dosti.
V noc Věčna vejdi vážně teď, však pevně, bez lítosti.
Promrhal’s úctu žurnálů, měšťáků, historie.
A co teď hrana pohřební za tebou chladně bije,
A popů zástup zjednaný své nudné skuhrá r... | ZA MILANEM SRBSKÝM | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-030285 | Hromy třepícýho boje
Hulákají v mylném světě,
V křehkém těle nepokoje
Syčí v zplameněném letě;
Toli vyhlášené štěstí
Líbá lidi na rozcestí?
Jestli do věčnosti hledí,
Tma se proudem vyhrnuje,
Hrůza u propasti sedí,
Nejistota ukřižuje
Duše zbité v pomatení,
Co se třely po spasení.
K čemu moudrost? k čemu sýla,
Mdlých y b... | Moudrost. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-048081 | Dva druhy mrtvých každý má v svém žití,
jsou jedni pod zemí a druzí na ní,
však osudu hrou ti, které hrob schrání,
víc žijí nám než ti, kdo dýší, cítí.
Tak zrádné života je vlnobití,
že živí mrtví srdce tvoje raní,
co mrtví živí v tichém usmívání
ti žehnají a v tmu tvých kroků svítí.
Ó hroby v čerstvé, zarosené trávě,
... | Mrtví a živí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031261 | Oh, vlasti má, ty můj sne a lásko má horoucí, buď pozdravena
za modravými vrchy věků, jež doutnají v budoucnu země!
Vyhnanec planety lepší snad, v říze fialové duše má sténá,
po tobě, vzdálená, touhou mrouc, pro niž není kojného mléka ve mně.
Jdu krajem žírným, – ale smutek odvislosti pokryl ty pláně
a pro plazivého ps... | XX Oh, vlasti má, ty můj sne a lásko má horoucí, buď pozdravena | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-058244 | V uhelných nocích, za tmy nové luny,
nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí,
stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny,
když modrými je vznítí magnesii.
Ty stíny stálic pozvolnými suny,
neslyšné třtiny, v tebe lehce vryjí,
v mhu vědomou, má duše, blahé runy,
zvěst o tvé tajné vlasti Etherii.
Mdlá hmota, plytce tkaná elektron... | VLAST | František Bíbl | 0 | sonet |
cvf-022576 | Klid noci divně, příšerně tě jímá,
vzduch pln je stínů, jež se matně chvějí,
a hluchá země pod nohama tvýma
je hnízdem mrtvých, hrob je lůno její.
Cos neznámého k zoufalství tě dráždí,
v před klopytáš a zpátky tě to volá,
nač pomyslíš, strach zachytí to, vraždí,
ty klesáš k zemi uštván, mrtev zpola.
A hrůzyplně svítí l... | Noc v lese. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-004775 | Výš stíny rostou do dálky, šíra,
křídlo jich mlžné úže zem svírá,
na strom se věsí v útesy skal,
jeden až k nebi peruť svou vzpjal.
Tam je tak pusto, ještě kde sirá
hvězda se třásla, hasne a zmírá;
země už ztichla, v náruč ji jal
tajemný, velký smutek a žal. –
Což noci stínů v životě mém! –
divoká bolest’ srdce mé stis... | Ve stínu žití. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-004525 | Skráň horečnou a na tváři své leže
vzdech zdržuje i slzy ve zraku,
tak podoben víc smrti přízraku
a nad ním Bolest, jež svou kořist střeže.
Ach, noc své chvíle pouští bez otěže,
ty letí prudce v půlnoc soumraku;
co anděl prodlévá kdes v oblaku
rty svlažit, v které polibek se vřeže.
Juž čelo v drobné květy propukává,
a ... | Trnový vínek. (2.) | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-038377 | Taks mne posledního utěšení,
Lehkovážná dívko! zbavila,
Všecku radost, všecko blahé chtění
V srdci mém jsi lstivě zdusila.
Zmizelo vše, co mi k milování,
Všecko tlí, cos ondy zohnila,
Ostaven úpím na pusté stráni,
V srdci žalost, již jsi vzbudila.
Nechci však, nevěrná, tobě láti,
Věčně na tebe jen budu mnít,
Blaho, jež... | 8. Odřeknutí. | Václav Věnceslav Ráb | 0 | sonet |
cvf-047357 | Ó kvítí! Mistr větší
tvůj půvab pěl i symbol, jdu mdlý za ním
jak dítě v luh po velké senoseči. | XII. Kvítí. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-001062 | Je sladké, první předtucha jak lásky v neurčitých snech, Tvé jméno,
jest jako vánek, šeptající v hyacintů záhonech, Tvé jméno!
Když vyslovím neb zaslechnu je, srdce mé se chvěje
jak při nebeských, věčně smavých, věčně čistých akkordech, Tvé jméno!
Z vln jeho zvuku sálá vášeň spjatá kouzlem něhy,
zní harfy serafů, v jic... | TVÉ JMÉNO. | Jaromír Borecký | 7 | gazel |
cvf-046642 | Buďtež požehnány, ženo moje, tvoje vlasy!
jsoutě hvězdná skrýš a světla zdroje tvoje vlasy,
pláštěm halí tebe královským,
vyzývají v lásky sladké boje tvoje vlasy,
na čele ať korunu z nich máš,
či ať halí ňader vlny dvoje tvoje vlasy.
Pod šátkem ať skryty cudně jsou,
sluší k zdobě každičkého kroje tvoje vlasy.
Nic nezv... | Tvoje vlasy. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-064648 | Cítíš moji lásku, jak Tě obejímá?
Na perutích touhy letí k Tobě tiše
hvězdnou nocí skvělou, když Tvá duše dřímá,
celuje Tvé oči v hrdosti a pýše.
S Tvého čela jemně těžké chmury snímá,
u Tvé hlavy sedá, přelud bájné říše,
Tvoje ruce drahé ve snu drží svýma,
paprsk luny oknem padá s nebes výše.
Zdá se mi to jenom? Leč t... | VII Cítíš moji lásku, jak Tě obejímá? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-069176 | Zda potkala jsem v žití Tebe
jen proto, abych trpěla?
Chlad cítila, jak v duši zebe,
spár zatíná mi do čela?
Ó, ztrestala jsem samu sebe!
Pod příkrovem jsem ležela,
mír kolem byl a hvězdné nebe,
šum křídel šustil anděla.
Tu cestou mou Jsi přítmím přešel,
sad procitl a zkvetl luh,
a večer rosu na květ věšel.
Má snivá du... | Zda potkala jsem v žití Tebe | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-067929 | Jak v hříchu dopadli, tak v chrám ji vedli:
hruď rozhalena, rozpoutány vlasy.
Strach zděšením jí sžíhá zvlhlé řasy,
a tváře mrtvolně jí hrůzou smrti zbledly.
Pešť zákonníci s kameny již zvedli,
jí zlořečí mstou zjitřenými hlasy.
Psal Kristus mlčky cos jim na úžasy, –
však na ni jeho čisté zraky nepohledly.
Stud nechtěl... | Žena cizoložná. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-004829 | Tak srdce chví se, – oči se mi kalí;
jdu v mládí zpět, chci zase děckem býti,
z kad zpomínky se ze všad na mě řítí –
jich květy sbírám, které bouře svály;
a kudy kráčím, luhy, nivy, skály,
kde slziček se rudé květy třpytí,
i staré olše, které v dumách stály,
vše kyne mi a se mnou teskno cítí.
Hle šerem větví obraz znám... | Starý obraz. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-048572 | Je možná, stojím v polovině dráhy?
Tak nikdy verš tvůj, chmurný Florenťane,
v sluch nezněl mi, jak hrana v duši kane,
je možná to, tak z nenadání, záhy?
Tak mnoho trudů a tak málo vláhy!
Tak mnoho bludů v cestě vykonané,
tak mnohé pravdy ještě nepoznané,
a Saiský obraz míň než před tím nahý!
A v hvozdě snah a snů svých... | Nel mezzo di cammin del nostra vita. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-055550 | Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
věžaté město kněžny věštkyně,
že ve tvých dómů svaté ruině
tu sbitou slávu rumy neschovaly.
Za popraviště ulice tvé stály,
za čakany paláce, svatyně,
a na veřejné míst tvých planině
ti nejslavnější reci umírali.
Karthago synům pokrov nasypalo,
a svící pohřební vzplál Ilion,
jen ty’s n... | VI. Nešťastné hvězdy na nebi ti plály, | Václav Šolc | 0 | sonet |
cvf-019623 | Veselosti písně prozpěvujte,
Sneste k věncům darů májových,
Načby hnila radost v okovích,
Stojí ještě Tokaj, péče zujte!
Číše nebi k chvále napelňujte,
Hovte údům v stínech stromových,
Kde břeh mluví, aneb ve křovích
Zpěv se ozve, sardcem čilým stůjte!
Dík jest, radost čistá, bohulibý,
Nechte bratří oněch námítek,
Že m... | 328. Veselosti písně prozpěvujte, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-057194 | Já zapomenu a tu ruku bílou,
jež v cestu žití vmetala mně hloží,
v hrob zpomínek mé odpuštění složí
a láska květy vztýčí nad mohylou.
A jestli paměť někdy v duši zbylou
hořkosti krůpěj v příval bolů zmnoží:
já pomodlím se, aby láska boží
sklonila ruce na tu hlavu milou.
Mé rámě ocel již v tom žití boji,
hruď otužilá uz... | Já zapomenu... | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-020223 | Let přes tisíc má noha světem kráčí,
co viděl jsem, to líčit nepostačí
ni jazyk Demosthena.
Já svědkem byl, jak klesli národové
a na jich místo přišlo plémě nové –
až znovu příšla změna.
Já přešel snad již každý údol, horu
od květné Spánie až ku Bosporu,
kde vlna s vlnou hrá si.
Však při tom bos jsem byl, což radosť sk... | Písně Ahasvera. (III.) | Antonín Koukl | 3 | madrigal |
cvf-027646 | Můj sonete, hleď, co se děje:
den přijde s chabým zásvitem
a nevlídně a chladně kreje
si tělo šedým hábitem.
Hleď, jak park pestří se! Jak skvěje
se chladná rosa pažitem!
Slyš táhlý zpěv, jejž vítr pěje
o čemsi zašlém, dožitém...
Ó zima je tu v jeden mih!
Můj sonete, ty dítě jihu,
buď s bohem, vrať se s ptáky v jih!
Ty... | SONET APOSTROFA | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-013808 | Jižní cesty plny vůně,
a mé srdce po těch našich
stůně.
Po těch našich s mákem vlčím,
kde mi srdce tolik bije,
a já mlčím.
Tolik bije, když mi v oči
zahledíš se někdy dlouze,
že se hlava točí.
Někdy dlouze v srdce padnou
naše, a ty jižní cesty
při vší záři blednou, chladnou. – | Jižní cesty. | Růžena Jesenská | 3 | madrigal |
cvf-043683 | Přijď má Bělo! jak jsi přislíbila,
Snažně chci tě tady očekávat,
Na každinký šustot pozor dávat;
Snad mne sladká řeč tvá nezmejlila?
Snad by dívka má tak zrádná byla?
Nechtěla bys vroucně milovati?
Abys věrné srdce omámila,
Jala jsi se lstivě slibovati?
Nyní měsíc v oudolí se níží,
Světlo slabé vůkol zaněcuje;
Jdeš-li?... | Výzov. | František Trnka | 0 | sonet |
cvf-004606 | Jest srdce moje ještě plné slz a hoře,
jak bývá luh pln rosy, nežli vstane zoře
mdlá z lože paprsků; jest plné slz a hoře.
Sám těším se: je v květu zem a voní růže,
a vzduchem píseň zvoní s měkkých hnizd – teď může
tvé nitro vzplát, je v květu zem a voní růže.
Kdo zemi květ dal, ó též k tobě smiluje se;
na loktech Svýc... | Buď trůnem Boha! | Xaver Dvořák | 3 | madrigal |
cvf-050206 | Nech této struny – smutek dýše z ní,
je sladká, ale v sled o hrobech zní.
A já bych tuze žil a žil bych rád,
chlad ňader chtěl bych, ne však hrobů chlad.
Chlad ruky toužím, jež by na skráň mou
se, lístek jasmínový, snesla tmou.
Tak málo to za cenu života!
Žel, v ústa hlínu cpe mi Samota. | Sám. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-050177 | Jak se to všecko stalo? – Kdo to ví?
Ni vlastní srdce tluk to nepoví.
Tak stalo se to jako namátkou
a skoro dnes to již mi pohádkou.
Tak malá, milá, doma zpěvný pták,
pak dívka snící s touhou do oblak,
a zítra plně v ženu rozkvětlá,
by přes noc lásky zřela do světla.
Teď odchází... hrsť květů v kolej cest
jen povídá: V... | Jak se to všecko stalo. | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-064992 | Nic život nedá tobě, synu milý, darem,
co člověk dostane, vše těžce zaplatí:
ten nervy, mozoly, ten mozku svého žárem
a jiný zoufalou ve výškách závratí.
Je tyran život. Ostrým bije spárem,
a jsi-li bázliv, klidu nedá ti.
Jen tomu přeje, kdo si s plným zdarem
sám smělou rukou něco uchvátí.
Víc nikdy nedávej mu, než co ... | SONET DIDAKTICKÝ. | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-018444 | Tam velké sály, galerie, v pýše
kde září strop, pln maleb, kam hled chvátá,
a zrcadla a mramor, plno zlata
a gobelínů a moci velké říše.
Tu malé síně, boudoiry, tiše
kde sladko snít, když srdce touhou jata,
kde verše zní, kam starost nesmí klatá
a kde i dnes jak láskou když to dýše.
Tam seděl král a před ním z všeho sv... | VERSAILLES A TRIANON. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-000705 | Na lukách kvítí rozkvétá,
já trhám je a vrhám v proud,
neste je vlny do světa.
A úsměv tkví mi na retech,
můj obraz vlny neste mu,
aby mě poznal po letech.
Jsou zrádné břehy, zrádný proud.
Rozplynul obraz, vzaly květ
zelené břehy do svých pout. | VI. | Karel Babánek | 3 | madrigal |
cvf-029842 | Ty, jež jsi stvořila nás, pouze sobě
jsi stvořila, a můžeš vzít nás zpátky,
jak děcko béře v sebe náruč matky.
Dlaň tvá tak měkce ustele nám v hrobě.
Květ našich citů měj si ku ozdobě,
náš úsměv vlij si ve svůj pohled sladký,
dnem naším prodluž vlastní život krátký,
krev naši pij, ať zkřísí tebe v mdlobě.
My z mrtvol s... | Ty, jež... | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-057097 | Jsme jak ty kmeny bleskem obražené,
jimž z lící zírá dlouhých útrap žal,
v něž vichr duje, praží slunce pal,
jež vlny třísní, zlobou rozpěněné.
Jsme jak ty chatky v horách rozptýlené,
jimž skývu hledať v tvrdé hrudi skal,
v něž nenasytný by je pochoval,
v svém jícnu příval, s hor se rozežene.
Leč bouře stromy v zemi za... | Per aspera... | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-056233 | Vezmi lůžko své a jdi – řekl’s hříšníkovi.
Tobě také nesou již divný polštář nový,
abys na něm podřímal prostřed růží chvíli.
Vezmi lůžko své a jdi. Není nachem rudé,
není ještě – ale již brzičko tak bude,
purpur ti je pokryje, než se slunko schýlí.
Vezmi lůžko své a jdi. Položíš tam na ně
v úpalu a bolestech horečné s... | KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení II) | František Odvalil | 3 | madrigal |
cvf-031213 | V pět ráno vstávám. Nebe téměř padá
na střechy šeď, jež mokrá blýská se, –
svit popelavý mřížemi se vkrádá
a venku s větrem déšť je v stálém zápase.
Jen k polednímu lesků pár se vkládá
v ten vlhký vzduch a ticho bezhlasé
oživí křikem divá vrabčí sváda;
obloha hloubí se jak v kalném topase...
Pak tmí se zas, a dům je mr... | CHLADNÉ DNI | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-009126 | Zvolna dočkali jsme jara času,
sněhy opustily horský svah;
matce často chvělo se to v hlasu,
mnohé trpké ozvalo se „ach!“
z koutka v koutek skrovné jizby znělo;
leč já neznal, proč as být to mělo.
Otec chodil sem tam přemýšleje,
pak vzal po dědovi plášť,
prohlíd’, kde v něm jaká rána zeje,
rukávy a límec probral zvlášť... | VI. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-047670 | Sám, neúprosný soudce svého věku,
jak Shylock brousí nůž své analysy
na všecky jeho nádory a hlízy
v much bzukotu i ve havranů skřeku.
Mystický záchvat, v kterém síla mizí,
kde tucha pouze mluví ve člověku
i úsměv mládí plný luzných vděků,
vše jedno mu, žeň svoji všady sklízí.
Jde jako kat obětí svojich středem,
však v... | Balzac. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044237 | Dům Tvůj kde je, dřív hustý prales býval
pln obrovitých kapradin a mechů,
žeh velikého slunce v horkém dechu
do bařin padal, k vlhké trávě splýval.
V par tíseň rudou mastodon se díval,
pták pestrokřídlý vzletí v prudkém spěchu,
když zmije vracela se do pelechu,
a člověk prasvětů se před ní skrýval.
Svět zahynul, jenž k... | Dům Tvůj kde je, dřív hustý prales býval | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-008063 | Starý správce vzal si manželku mladou a krásnou.
Pro úřad svůj však kdy nemíval, těšit se s ní.
Ženuška počítajíc i hodiny, plísnila ouřad,
s žířící toužebností manžela pobízela.
Manžel studený dí: Jakmile odbudu práci,
přijdu a zahvizdnu. Jen strpení maličké měj.
Drahný čekala čas, ale nepřišel, nehvízdal správce.
S n... | Raději zahvizdl sám. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-042258 | Jaký palác tuto vybudován?
Jaká plaje tamto korouhev?
Jaký stojí u veřejí lev?
Stavitel kde jeho vypěstován?
Zkad jde vítr, jímžto bývá prován?
Kdož ten pluk, jenž v hávech jde tam v jev?
Komu svědčí triumfálný zpěv?
A proč byl ten celý palác snován?
Palác stojí, leč je mhla mu látkou,
Lvem pych duše, strůjcem – zloba ... | 114. Jaký palác tuto vybudován? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-018600 | S červánkem z toulky jezdili jsme domů,
kde bílý dvůr nám z dálky kynul vstříc,
má sestřenka, já hoch a starý strýc,
co alej lip se skvěla v slunce lomu.
Své natrhané květy v stínech stromů
jsme rovnali si cestou do kytic,
a botaniku vykládal nám k tomu
náš hostitel, až planula mu líc.
Leč my? Ach, Bože, kde je ráj těc... | LEKCE BOTANICKÁ. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-010581 | Vše, co v tvém srdci křídly vášně bije –
být chceš-li knězem krásy vznešeným –
vzplaň v bílém žáru svaté poesie! | 320. Vše, co v tvém srdci křídly vášně bije – | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047165 | Řekni sama, nebyli jsme děti včera
letíce si vášní do objetí včera?
Museli jsme oba, zda bůh ví to,
děsem se a nejistotou chvěti včera?
Musili jsme oba kupit mračno,
potácet se v záhad pestré změti včera?
A přec ráj nám kynul otevřený,
strachu šla jen radost ve zápětí včera!
V strachu ztrávili jsme hodin řadu,
bych moh... | XXVIII. Řekni sama, nebyli jsme děti včera | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019759 | Ten tvůj krajan z Necpal potuloval
Též se v kněžských šatech náčerných
V této obci přátel důvěrných,
Jejž co hada za ňádry si choval;
V rukách měšec, ač jej utajoval,
S drahnou summou měl těch stříberných,
Které od tebe slov čiperných
Klamem půjčiv nikdy nevracoval;
A to peněz mozolných a tvému
Sardci vzácných, totiž k... | 464. Ten tvůj krajan z Necpal potuloval | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-052528 | Všecko toto kvítí vadne,
pustý záhon je i luh,
znám však kvítko něžné, ladné,
na něž shlíží rád i Bůh,
kvítečko to nevadnoucí
lásky, vděčnosti i vroucí. | (S kyticí.) | Emanuel Züngel | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-022688 | Na čele tvém čtu bájnou zvěst,
že zřela’s krásy ratolesť
na žírných nivách Řecka kvést.
Ó dive, ráji, zázraku!
Tak šlehne slunce ze mraku
a zbarví chmury oblaků
a v zem se mladou usměje,
když v prázdný pohár naděje
zas víno štěstí naleje.
Tak myšlénka zpět přeletí
přes děje, lidstva, staletí
a smaže hrůzy prokletí.
Tak... | POD ŘECKOU SOCHU. | Jaroslav Kvapil | 3 | madrigal |
cvf-050848 | A již cítím – blízko dlíš,
sklání se tvé oko níž
nad mé chudé řádky;
a než větu dopovíš,
cítím dech tvůj – zda to víš?
líbezný a sladký.
A já lokám blaha číš,
a já křídly vzlétám výš,
do snů, do pohádky!
Zleká-li tě tato říš,
však v čas tebe snesu již
v zemské blaho zpátky! | III. A již cítím – blízko dlíš, | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-019725 | Kopa máku! což to? v měké trávě
Blízko štěbetavé studničky
Vidím čtyry slavské ženičky
Ráčiti se při nebeské kávě;
Obrus, šálky, cukřinka, ba právě
Ze zlata jsou i ty konvičky;
„Obradujte i nás vdovičky
Návštěvou svou!“ řeknou mně a Slávě:
Češky dvě, dvě Slovenky to byly,
Které, k hanbě mužům, tisíce
Na knihy a národ p... | 430. Kopa máku! což to? v měké trávě | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017057 | FANFÁRY TUBICINŮ V ČELE PRŮVODU!
A SLUNCE V OHNI, DECHEM PLAMENNÝM
VŠE ZŽÍHÁ, KOŘIST SOCH A NÁDOB ZE ZLATA
A PÁVY ZE SAMU A DESKY VÍTĚZŮ.
Ó PYŠNÉ MUŽSTVÍ TĚL NA KONÍCH VZEPJATÝCH,
TŘÍSNÍCÍCH PĚNOU ZEMI... V KOLONII
JE SLUNCE VYSMÁHLO, JICH NAHOTU,
JEŽ JAK BRONZ TMAVA... IO TRIUMPHE!
DO VŠECH MÝCH NERVŮ STOUPÁ ZUŘIVOST,... | IO TRIUMPHE! | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-067623 | Den zapadá; až k Lemnu stíny hází
– viz – gigant Athos! Tobě do podoby
tu horu stesám v sochu věčné zdoby,
ať hlavu v mrak a patu do vod sází!
V dlaň pravou město tul zdí skalnou hrází,
vzdor buranům a moři kalné zloby,
dlaň levá lij proud řeky! Byly doby,
mys Peršanu byl kletbou hor tu srázy;
však Alexandru z lidu ruk... | HORA ATHOS. (II. STÍN VELKOSTI.) | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-049833 | Já pochoval tě bez hlaholu trub,
ó mládí, dobo snů a vidin vratká,
jen plodné práce bylo jsi mně matka,
v tom stejný byl mi v žití líc a rub.
Pták v mračnu hýká, je to lačný sup,
Čas nazývá se, honba bude krátká,
na květy moje padla jinovatka –
a sotva za to stát bude ten lup.
Snů oblak záhy rozplynul se růžný;
co hrdě... | Své mladosti. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-044149 | S ránem časným dobrá matka vstala,
sedm svěžích ratolestí vzala,
v rohy lůžka vonné větve dala.
„Syn můj nejvyšší je štěstí moje –
Duše Svatý z bohatého zdroje
rač mu dáti všecky dary svoje!
Život břemenem jest, kdo je nosí,
zapotřebí nebeské má rosy,
za tu matka starostlivá prosí.
Větvičky jsem dala utrhnouti,
aby hol... | SVATÝ DUCH. | H. Uden | 3 | madrigal |
cvf-045224 | A věru byl tu mnohý než já dříve
a ztratil hlavu, smysly v tomto reji,
vše lepenku tu zhlíd’ a barvy živé
i břišní tance, jež tam provádějí,
i chodníky ty viděl pohyblivé,
paláce, jež se v moři světel skvějí,
na osách kde se točí stavba celá –
skly hrajíc pestře... Taky jste je měla! | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (V.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-069341 | V mé paměti jen matným leskem tkví
již naše tiché, plaché přátelství.
Já změnila se totiž přes léto –
a změněný druh mění dueto!
Já zapomněla mnohou na chvíli
již společně jsme tenkrát prosnili,
já zapomněla Vašich písní spád,
knih drahých pouto, kouzlo promenád.
Však za to Vašich lásek pestrý vír
a divně propletených ... | DRUHÝ | Božena Benešová | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-005826 | Hlas, který mluví, dozní bez ozvěny,
meč, který řinčí, druha neslyší.
Sten, který slyšet, nevyvolá steny.
Proklatá země! Vždy se utiší!
Klas není sám. On klasu bratře říká,
a vrch se k vrchu druží v pohoří.
Květ tvého stesku baví botanika.
Proklatá země! Nikdy nehoří!
Jdeš. Věčně jít. Je mrtvo tak a dusno.
Čekati marno... | Stesk. (I.) | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-037377 | Chlub, Anglie, se svými badateli,
ty, Francie, pak ducha rytíři,
chval, Itale, svých umělců řad skvělý,
a s Němcem Göthe svět ať usmíří:
My Češi – buďtež za to bohům díky –
my máme víc, my máme výtečníky. | Chlubný. | Ladislav Quis | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069224 | Je ráno, devět hodin. Štěká pes,
ten krásný vlčák Bruno. U jezera,
tou bílou cestou, sadem přijdeš dnes –
mně zdá se, že jsem viděla Tě včera.
Na horách slunce vstalo. Suchý vřes
jak měď se leskne. Pevná je má věra –
kos na jedli si staví hnízdo kdes,
a slavík tluče, píseň zvučí sterá.
Tou cestou přijdeš, jež se točí d... | Je ráno, devět hodin. Štěká pes, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-017979 | Zde kniha „Proti nemravnosti v díle“,
k ní uděláte návrh obálky;
však musí to být něco, mistře Whiele,
co upoutává zrak již od dálky.
Snad hezkou ženskou – třeba v robě bílé –
houpací židli – dva tři pokálky.
Ať nevypadá však moc rozpustile,
a neskryjte mi všecko v nedbalky. | OBÁLKA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-044148 | Saule, bídný opuštěný králi,
od oslic kdo za pána tě vzali,
pevnou duši tvoji špatně znali.
Chtěli míti hrdinu a reka,
který zbraní potře Amaleka –
Měli ho, lid před vítězem kleká,
ty však, vrahů zničiv na tisíce,
nepřátel jsi viděl ještě více,
všecky jsi je chytil za vlas kštice.
Zdáli se ti také nepřátely,
kdo si pod... | SAUL. | H. Uden | 3 | madrigal |
cvf-047369 | Třpyt sněhu, úběl mléka
plá v tobě, nepodajnost ryzích duší,
vše, čehož člověk moderní se leká. | XII. Křemen. | Jaroslav Vrchlický | 2 | ritornel |
cvf-018516 | Děl prorok lidu: Ztracenou kdo věc
zas pánu vrátí, hoden vší je chvály;
kdo koně přivede, jenž zaběh’ v dáli,
šat zaslouží si nový na svou plec.
Džbán oleje měj, dřeva na sandály,
kdo papouška, jenž ulít’, chytil v klec;
kdo zachránil ti dům, buď host tvůj stálý
u dýmky, číše, žití na konec.
Tvým bratrem buď, kdo dítě ... | DĚL PROROK LIDU: | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-004802 | Den letnic byl – tak lahodný a smavý,
tam venku proudily se lidstva davy
a veselý jich rej a hlučný šum
až v apoštolů vnikal tichý dům.
Tam na modlitbách celé dny už tráví
a v postu přísném pod popelem hlavy,
jich čelo plno vznešených je dum,
let myšlének je vznáší k nebesům.
A Matka Boží sama v jejich středu,
žár vrou... | III. „Jenž Ducha sv. seslati ráčil.“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019461 | Jako Argonouti do Kolchidy,
Aby zlaté rouno dostali,
Samotráckým mořem plovali
Nesouc mužně všelijaké bídy;
Vlunobití tu, tam Stymphalidy,
Onde býky, draky potkali:
Tak my sme se nyní čítali
S Milkem do těch slavných herdin třídy:
On byl Jason, Orpheusa jméno
Mně dal, Arkonskou pak stanici,
Jako rouno, za cíl položeno;... | 166. Jako Argonouti do Kolchidy, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-017102 | V prázdnoty blouznění, v mámivá ticha snění,
Opiem šílení a vášně zmámený,
Pro balsamickou smrt své duše jsem tě volal,
Poeta životem a spleenem k smrti mdlý.
O marná horečko a marné chvění touhy!
Dnes cítím: znaveno je horké tělo tvé,
Je strašně znaveno, je k smrti zmalátnělo
Tvé tělo vyssáté, tvé tělo povadlé.
Žár sv... | SMUTEK TĚLA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.