id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-029840 | Děl tyran Alba: „Všecky Flamů davy
jsou zrádci víry, císaře a boha,
já vyhladím je, nezbude ni noha,
jich krví zrudne ocean jich tmavý!
Sám jeden přežít chci jich všecky hlavy,
ať sťaté déšť je s vichrem ve tvář šlohá!“
Leč on kam děl se? Doba přešla mnohá,
lid žije dál a svobodu svou zdraví.
Ó volnosti! Jak moře rozbo... | Vlast. (I.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-045857 | Ze stínů závoj skráň jí zahaluje,
do dálky pnou se křídla tmavořasná,
kol jejích tahů spí hvězd záře jasná,
a nad čelem srp měsíce jí pluje.
Sny žehnající rukou rozhazuje,
v plášť jejích stínů zem se tulí šťastná,
a básník ptá se: „Pověz, čarokrásná,
co dí tvůj ret, a přece zamlčuje?“
A věčně by se do tvých očí nořil,
... | Noc. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004259 | Je smutný večer! I v mé duši tmí se.
Ty sladké světlo duší, ach, Ty víš,
jak smutno je mi, Ty se neblížíš,
v mou bolest těžkou marnou touhu míse.
Dny vyvstávají jako hory lysé,
a život moře bouřlivé je spíš,
mé srdce, archa, marně pouští výš
jak holoubky své prosby: nevrací se.
V tu přebolestnou smutků mojich krisi
kéž... | XIX. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-059593 | Svým obřím kropáčem již mávla Vesna
s temene Baby*) po odjihlém kraji
a zeleň svěcená všech divů taji
vše žitím ztřísnila jak sprcha plesná.
Vrb hlavy smutné vytrhly se ze sna
a kropenatě se jí usmívají,
jí topoly se chechtají a hrají,
jichž řada podél silnice se těsná.
Jí zkropen keř se božsky stydliv cení,
jí zžíhána... | PRVNÍ JARO. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-001342 | Půl století, jen v bolestech a trudu
a na lůžku svém život osamělý,
když oheň trávil nitro starých údů,
jsi žila svatě, stejně, noc, den celý.
Já nikdy nezřel na tvém retu nudu,
ten modlitbu jen šeptal rozechvělý,
neb v svatých knihách, cudných, beze bludu,
si šeptal blahou zvěst, když oči bděly.
Ó mnoho, mnoho knih js... | Za babičkou. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-049352 | Je v denník ruka kreslí roztržitě:
Dva kupci z Brém a jeden virtuós,
pár Angličanek, z teplých šálů nos
jim sotva kouká, dětí dav, jež hbitě
se honí kol; miss Fanny, smavé dítě,
tou cestou vyhráti chce velký los,
tož kapitána, – kol se točí hbitě
a jak papoušek žvastá ledacos.
Pak hejsek, který na každé je lodi,
půl sv... | Figurky. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-045171 | Ve staré zdivo motyku mocnou ranou
vetkla první dělnická ruka hrubá;
malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým.
Za ránou rána!
Dutě zní to chodbami. Temný rachot.
Steré ruce trhají trámy, latě,
prachu víry na chvíli zkalí nebe.
Sekery, háky
v chvatné práci vesele řinčí! Brzy
z obrovského kolossu zdi ční holé
příčným spjaté... | Při bourání trestnice svato-Václavské. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-027700 | Neplodným kriticismem sebe, světa
a plni nároků jsme začli žít –
a probili tak svoje mladá leta
i bujný vlas. A chuďas cit
byl harlekynem, kozelce jenž metá,
jak rozumu se zráčí poručit,
krev svadla nám – však rozum, rozum zkvetá
a na vše strany umí vážně zřít.
A život jde... i přišlo účtování.
Výsledek pěkný: Rozum z ... | SONET O OVOCI POZNÁNÍ | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-017030 | Ty starý dome krásný mého mládí,
V snách zjevuješ se ještě paměti:
Zahradou vidím hocha kráčeti,
Jej modrý šeřík teplou vůní svádí.
Dům v hloubi zahrady je vzdálen lidí,
Je němý věčně, pohřížený v snách.
Jde bázlivě hoch k němu, okna vidí
Vždy uzavřená, opuštěný práh.
Tajemství kryješ, dome... Neví dítě,
Proč jenom pav... | I. Ty starý dome krásný mého mládí, | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-049786 | Po noci té má duše dlouho práhla!
Ční hory, hlavy mlhou postříbřené,
na šíjích hvězdy, v nebe, jež se klene
jak safírů tůň valná, neobsáhlá.
A v stínech pruhy opálové znáhla
se mihnou, tratí – tam se ručej žene,
leč zdá se, jak přes luhy operlené
by duchů změť své dlouhé řízy táhla.
Teď vyšel měsíc, stříbra celá plesa
... | Hory při měsíci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-026796 | Když, bože, svobodnou dals vůli nám
a neptal jsi se, chcem-li vůbec v svět,
a až nás potáhne cos k věčným tmám,
ty nezeptáš se, budem-li už chtět –
když v náhodách, jimž nelze rozumět,
se zmítá žití naše sem a tam,
jak muška, jež má takto volný let,
však pavučina lne jí ku křídlám –
Dík aspoň za to, bože veliký,
žes da... | SONET. | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-042320 | Když zlí vrazi přibili jsou Christa
Na Golgotě zkruta ku dřevu,
K západu tvář Jemu ve hněvu
Odvrátili v stanoviště mhlistá.
Tehdá z Pána, jak ji světům chystá,
V líbém vyšla záře úsměvu.
I vstal zefyr v sladkém pověvu
A v zář odíl všechna ona místa.
A tu prám, když Pán chtěl do všech hvězd
Mocně volať: Dokonáno jest,
V... | 176. Když zlí vrazi přibili jsou Christa | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-024050 | U jícnu lomu.
Závisti sup bdí u mé hlavy,
střeží každý můj pohyb.
V mrákotách slyším z křoví syčeti zmije.
Mrazí mne.
Oči se zavřely v strachu.
Spása! Sup odlétá již.
Pohled se vrací.
Hadi se skryli | PODIVNÝ SEN | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-043630 | A již věřím hvězdárskému zdání,
Že zem naše padši ve zmatek,
Jiného je světa zůstatek,
Jenž se v jiné točil nebes báni.
Ještě v nízkém příroda je stání
Zemská, všeho jenom počátek;
Krása, dobro – v ceně pozlátek,
Všecko u divokém ještě vlání.
Ve vlasti mé ale city svaté,
Krása, dobro, duší prostota,
Všecko vřelým jesti... | 68. Slovan. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-022727 | Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící:
mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží
se v starých modlitbách, jež v oratořích leží.
tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí.
Tak chrámem gothickým šli k Panně Prosebnici,
když hřměly varhany a všechny zvony věží,
v svých těžkých infulích a s žalmem na rtech kněží,
j... | Iniciála. | Jaroslav Kvapil | 0 | sonet |
cvf-029767 | Ó nevím, nevím, kterak v duši tvoji
bych nalil dosti oleje, by vzpála
v ní láska jako lampa věčně stálá
k těm idealům, jež tě s nebem pojí.
Nic nedá síly v života ti boji
než ona láska. Kdyby duše bála
se jíti v před, kde plamen pouště sálá,
tvůj ideál jak ledovec tam stojí.
A pozvedá své chladné, klidné témě,
jež ohně... | Epištola. | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-053896 | „Darmo srdce něžná doufajíce
Tam blahot čekáte obnovu
Smutně kráčejíce po rovu
Lásek svých; – tam není znaku více!“
Takto hlásal, vzav mudrcké líce,
Kdosi starou bájku poznovu:
Mně však tam z jejího příkrovu
Jinák plála nezhynutí svíce.
On, jenž tyto stkvostné chrámy boří,
Věřte, On je zase vystaví,
Tisícerou krásou os... | 7. „Darmo srdce něžná doufajíce | František Ladislav Čelakovský | 0 | sonet |
cvf-067864 | Snem smrti dřímá. Otec, matka kvílí,
dům pustý, tichý. Venku zástup hlučí,
co matce srdce puká, bol ji mučí,
když nad mrtvou se dcerou s pláčem chýlí.
Jde Kristus na útěchu v smutné chvíli.
Hned matce v srdci blahá naděj pučí,
že dceř svou živou sevře do náručí –
vstříc Mistru s prosbou za své dítě pílí.
Dí Pán, dlaň c... | Dcera Jairova. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-019508 | Tu se víko rakve starobylé
Samo sebou dvíhá s tichostí,
A šust větra v kryptě schramostí,
Mertvec v plachtě přede mnou stál bílé;
Postavy byl velké, ušlechtilé,
Obličej se barvil bledostí,
Řetězy mu k zemi od kostí
Řinčely už ryzou téměř zhnilé:
Místo očí prázné jamky byly,
Usta: „kdo si? v jakém vyslanství
Přišel si s... | 213. Tu se víko rakve starobylé | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049737 | Jak bohů sochy skácené zde leží
řad českých králů, oko v prázdno zírá,
meč pádný ruka křečovitě svírá,
lvi kamenní u nohou sen jim střeží.
A světla paprsk přes tvář když jim běží,
tu mramor chví se jako spící lýra,
jim gloriola kolem hlav se sbírá,
jak s měsíce když samé stříbro sněží.
A venku zaznívají kladiv rány,
ru... | Sarkofagy. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048131 | Kdes v ambitách dřív nebo v refektáři
jsi visel, šedý opat, s vážnou lící,
na řeči vážné zvyk, na světlo svící,
jež kadidlem neb vůní vzácnou září.
Jak teď se v jizbě hostinské ti daří,
kde v karty hrají, klejí cestující,
kde smělý hoch se honí za sklepnicí,
jí sahá za ňadra a s ní se sváří?
Svit jasný plně padá na pod... | Obraz. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-035829 | Dost velký je prostor, který jmeno
země nesa lidstvu za pobyt
dán je, v němž má v cnosti blaze žít,
jak to Hospodinem ustaveno.
Dost je každému zde vyměřeno
místa, v němž si ležení a kryt
na věk dlouhý může zbezpečit,
by potomstvo bylo zušlechtěno.
Víc však místa vášeň zaujímá
než lidského těla potřeba,
jen že svět té ... | IX. Dost velký je prostor, který jmeno | Václav Pok Poděbradský | 0 | sonet |
cvf-010301 | Vždy myslím si, když rolník plní statky
a jejich střechy zlatí slunný jas,
že úsměv je to starostlivé matky. | 40. Vždy myslím si, když rolník plní statky | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010650 | Proč maškar plachý vír zřím v světa klusu?
Že z protiv život náš jak bláznů šat
z lat sšit je strakatých a pestrých kusů! | 389. Proč maškar plachý vír zřím v světa klusu? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027716 | Jdou zelenavým světlem pěšiny,
jež habrovím kams dolů k vodě vede;
den svěží, modrý nádech krajiny –
nic kol jich pohled vábit nedovede.
Jdou harmonicky. Jejich řeč však přede
boj nenápadný, zápas jediný:
pomlčka – slovo, vzdech, jenž se rtů sjede –
vše mířeno je v soka slabiny.
Ví oba: kdo z nich opanuje pole,
má koři... | SONET O NEZBYTNÝCH MILUJÍCÍCH | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-000530 | V čas tento smutný dnes, jenž pln je slz a lkání,
kdy jak by hroutila se země v moře děsu,
a srdce zoufalé kdy lká o slitování,
odejít od lidí se zachce ve chrám lesů,
v sloupoví zeleném, kde jak by myrrhy vůně,
pod klenbou stromů dech pryskyřic tichem vane,
a bolest skrýti tam, jíž lidské srdce stůně,
zapomnít marných... | V ČAS TENTO... | Karel Babánek | 0 | sonet |
cvf-014497 | Naříká si Pochyla,
že mu padla kobyla,
co ho světem vozila.
Však má pro co naříkat!
Býval na ni jako kat,
bitím zaháněl jí hlad.
Hryzala jen křoviska,
víc užila bičiska
než zlatého ovíska.
A kobylka nedbala,
žrala-li či nežrala,
poslušně vůz tahala.
Bil ji hlava nehlava,
až kobylka belhavá
padla k zemi krvavá. | Pozdní nářek. | Josef Kalus | 3 | madrigal |
cvf-056942 | Co na tom, dnes že nechtějí tě znát!
Jsou hlubší poznání, je vyšší řád,
neb strast, již z očí vesmíru jsi čet,
je nesestárle stará jako svět,
a božská krása, jíž tvůj zrak je pln,
ta v každý mžik se prvně noří z vln.
Nechť starci mdloba, svůdně mládeží
nechť zmítá sen – Co na tom záleží!
Jen v tuchu věřit víc než lidsk... | 2 Co na tom, dnes že nechtějí tě znát! | Otokar Fischer | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-042220 | Poledne jest, slunko parně žíří,
Ve studnicích voda vysýchá,
V trapné žízni člověk povzdychá,
Všechna zeleň po oboru tyří.
Potok spěchá ujíť té zlé pýři,
Vadne žito, spadá možicha,
Klokot pěvce parnem utichá,
Vedro všady po tyransku hýří.
Každý hledá skrýše při domovu,
Tam jen národ zanechává krovu
A si kroutí marnou c... | 76. Poledne jest, slunko parně žíří, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-019890 | Zde též věže, jako obelisky,
Byly z lidí živých staveny,
Čněly nad oblaky temeny,
Nižší verstvy nesly vyšších tisky;
Velikými potom sochořisky
Bývají zas dolů říceny,
V kterémž pádu semtam rozchvěny
Jejich hlavy, nohy, ruky, pysky;
Záleží pak vysoký ten trupel
Z pouhých poněmčilých Krainců,
Na něž vlastní krajan takto ... | 594. Zde též věže, jako obelisky, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-010413 | V hloub duše mé se dýkou láska vryla,
ty rány zvolna zpěv mi zahojil,
leč hrotná dýka posavad tam zbyla. | 152. V hloub duše mé se dýkou láska vryla, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-010623 | Kdo výstřednost nad tichou krásu volí,
ten zdá se mi jak Babylonu král,
jenž s orly mrchu jed’ a seno s voly. | 362. Kdo výstřednost nad tichou krásu volí, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-004806 | Vždy, zřím-li vládce v pyšné zlatohlavy
svých srdcí prázdno krýť a v hermelíny,
sta rukou plašiť s čela jejich stíny,
v jich nudu otroků zníť jásot lhavý
a pro myšlenku zpozdilou mříť davy,
již zrodil caesar v přepychu už líný,
chtě oslavit se rekovnými činy –
má duše v snění vždy Tě s plesem zdraví,
o Maria, Ty panovn... | Salve regina! | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-067364 | Roh Rolandův, slyš, hřímá z Roncivallu
a louten táhne zpěv, kde Provenc slunná –
z mlh severu zní lkavá bardů struna,
sní východu báj zlatá v stínu palem.
Tam Montsalvač, kde svatým nad opálem
líc andělů se chýlí, něhyplná – – –
tam Amis s Amilem jdou plesem, žalem –
ve hvozdech Merlín sní a nad ním luna...
A dávné svě... | Památce Julia Zeyra. | Karel Dewetter | 0 | sonet |
cvf-054486 | Podivně truchlivý mživý den
se stromů pomalu sprchává listí,
do oken, smutně dnes do oken
večerní vítr hvízdá a svistí.
Večer se zvolna ukládá
k noci, v tmách rozhoupal večerní zvony,
všecko to kolem upadá
v jakési šedivé, šedivé tony.
Rekruty vidím nyní v snech,
podkůvky vrážejí do vlhké země
v zamlklých, rozmoklých l... | MŽIVÝ DEN. | Karel Červinka | 0 | sonet |
cvf-044169 | Slunce z mořských vod se rodící,
ohni plný sálajících střel,
teplo, zář a jasno ronící,
aby každý květ svůj podíl měl,
a zas do moře se klonící –
přes hory a přes doly jsem jel
rychlým spěchem osy zvonící,
abych tebe dříve uviděl!
Však jsi také mocný čaroděj;
nelad zimy, smutek severu,
mlhavých a šerých večerů
třpyty p... | Slunce z mořských vod se rodící, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-042316 | Jak jsou sladky slovanské ty písně,
Jaká tají se v nich lahoda!
Jest to výron ducha národa,
Pramen živý, vyšlý z útrob tísně.
Jiné písně jsou jen holé třísně,
Jež zub času brzo ohlodá,
Krásu našich žádná nehoda
Neobalí v nepaměti plísně.
Z Vinety, když lodník uzří rumy,
Duše jeho vnímá tajné dumy
A tkví v slastech jak ... | 172. Jak jsou sladky slovanské ty písně, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-016896 | U tvého jména s nadšením se stavím.
Jak pyšný úděl blízek býti tobě,
Být žehnán tebou, rukou Apoštola,
Z níž dýše chladnost bílých dlaní Světců!
Jak lampu z ametystu srdce svoje
Bych zavěsit chtěl v chrámě Církve svatém, –
Však barvy pohanské v mém snění hýří.
Ve vlasech růže, rozkoš hříchu zpívám.
Vím, Lve, že sklonit... | JEHO SVATOSTI PAPEŽI LVU XIII. | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-008007 | Cožkoli na světě jest, jen samotným žaludkem stojí;
vůle a umění vše v žaludku založeno.
Úřad a služby ctné, pak cokoli člověka krásí,
jediné prospěje, když žaludek dobře se má.
Kloužek na slovo vzat, že tak pojednou hodnosti došel.
Získala při tom vlast?“ – Žaludek přední je host!
„Vždy sme se dověřili, že se Kloužek ... | Láska k vlasti častěji od žaludka pochází. | František Vladislav Hek | 8 | elegické distichon |
cvf-048019 | Kdys Amor byl jí vším; však během času
přec poznala, jak jedinou on strunu
přes život napjal, jehož ve korunu
že chybí mnohý šperk jí vzácných jasů.
I naslouchala v tajný ševel klasů,
řek tichý zřela běh, skal němou runu,
na hvězdy zářné, mlčenlivou lunu
a ze všad sta jí sdílných znělo hlasů.
Zde život rovněž! jilm se ... | Pan a Psyche. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-057179 | Šli v těsné řadě, bledí, smrti hrůzy
již lačný jícen vstříc jim otvíraly;
řev lvů diváci vzkřikem udolali:
„Teď bude konec křesťanské té lůzy!“ –
Šli jako k hodům pevným krokem v chůzi,
mužové, ženy... Jenom hošík malý,
kdy matčiny jej v potisk lokty jaly,
chvěl se jak lístek v bouři na haluzi.
„Zachraň svůj život!“ ty... | Ne strachem, ale blahem. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-050313 | Sen do věčna je okno otevřené.
Ó jaké obrazy a perspektivy!
Ó jaké zázraky a jaké divy
ti otvírá, ký azur se tam klene!
To plná číše duši roztoužené,
to apokalypsy oř, jeho hřívy
se pevně chyť a vzletíš v cizí nivy,
kde prohlédne tvé oko zamlžené.
Sen věštec je a prorok, dívkou lepou
se sklání nad spícím a dá mu píti
c... | I. Sen do věčna je okno otevřené. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-010287 | Luh mile zkvet’, jím zpěvná bystřen kluše...
Tak květem žití též vás chtěla nést,
mé děti předrahé, má zpěvná duše. – | 26. Luh mile zkvet’, jím zpěvná bystřen kluše... | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-055071 | Už vídávám ji dlouhou řadu let,
a ještě nic jí neubylo v kráse,
a před mým zrakem dodnes vyjímá se
jak líbezný a skromný lesní květ.
Já šíleně ji míval kdysi rád,
a kouzlo staré dosud mne k ní víže,
jsem blažen cel, když meškat smím jí blíže,
však proč? – sám nevím odpověď si dát!
Ten očí jejích měkký, mírný svit
vždy ... | Dávná známá. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-046439 | Prch’ svátek náš a nový boj zas v proudu,
jak proti celku, tak i proti sobě.
My budem ještě rváti se i v hrobě,
ten chytne prkno rakve a ten hroudu.
Vztek náš plát bude v popelu a troudu,
dál čelist bude skřípat, pěsti obě
se zatínat, hnát o hnát praštět v zlobě,
my na posledním rvát se budem soudu!
Ne o principy – jen... | Zas nový boj. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048628 | Ten legendy hoch, který Augustinu
chtěl v jamku škeblí přelívati moře,
mi připadá vždy v noci hluchém stínu,
když orloj hučí v lidský sen i hoře.
Chtít zachytit blesk v dáli na obzoře,
chtít spoutat vichr, jenž rve strom i třtinu,
je stejným vtipem, jako v uzdu oře,
jenž sluje čas, chtít vpadnout, na vteřinu,
na hodinu... | Orloj. (I.) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-015744 | Morana, ač v popel tělo mění,
Zásluhy a slávu neruší;
Z úcty k otci dceru Libuši
Čechové si volí za svou knění.
Jí pod sluncem kněžny rovné není;
Kdož ji zobrazit se pokusí?
Aby na těle i na duši
Slovanský byl ráz v ní vyjadřený.
Moudrost na jejím an trůní čele,
Oko věštné v příští vztržené,
Půvab zpanilý na celém těle... | XLIV. Morana, ač v popel tělo mění, | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-019729 | Na rákoši jednom uzřím kývat
Lid se ve hromadách Polanský,
Spolu sedlácký i zemanský,
Šátky chvíti komusi a zpívat;
Nastavivši uši, slyším: vivat,
Vivat, vivat biskup Lubranský!
Ale mně se jazyk římanský
Nelíbilo s polštinou tak slívat:
S nevolí sem dále chtěla proto,
Anť mne Polák, pelný očarů,
Zastaví a vypravuje tot... | 434. Na rákoši jednom uzřím kývat | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-004799 | O Golgotho, ty horo žalů bědná,
květ krvavý dnes tvého vzpučel ze dna!
na kříži hlava Krista k smrti mdlá,
jen v oku Jeho ještě láska plá.
Vzdech staj, ó Matko! jenom chvíle jedna
a oněmí ta drahá ústa ledná;
hle, smrti peruť chmúrná kolem vlá
a skrání Jeho teď se dotekla.
A „dokonáno“ se rtů Jemu vane
a kol se řítí sk... | V. „Jenž ukřižován býti ráčil.“ | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-023713 | Když večer stařecký se k mladé zemi sklání,
a stíny setmělé se shromažďují v pláni,
zřím, kterak duchové se rojí mezi mraky.
A v šedých haluzích a šerém vzduchu kvílí,
a mezi jasany se zastkví šat jich bílý,
jejž zvolna vláčejí za sebou polní stezkou.
Ó, tmavé přízraky! Ó, tmavé zjevy země,
jste moje myšlénky, jež přic... | Stíny. | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-016831 | Již nechci od tebe, jen bys mne s něžností
Tak smutnou miloval, jak mrtvé milujeme,
Než první chvějný stín se chrámem rozhostí,
Kde dávný náhrobek ční truchle v ticho němé.
Již nechci od tebe, jen by mi zněl z rtů tvých
Hlas varhan vzdálený, jež ztemněle by hrály
A duši zpomínkám všech věcí minulých
Jak žaltář starobný... | ZJEV Z MINULA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-049815 | Jak velkou řeku, jež v svém bouřném klínu
vše odnáší, rvouc břeh i keřů snět,
on pod umění stromem sedě v stínu
kol sebe nechá hřmít a bouřit svět.
Jen ob čas v jeho skloněn prohlubinu
se s perlí písně vždycky vrací zpět,
a jeho píseň podobá se vínu,
jež sládne více pod perutí let.
Ať v práci přísné nad starými mistry
... | Alberto Róndani. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-039652 | Z propastí noci táhlo mne to vzhůru
vždy výš’ a výše, blíž ku světla zdroji,
až slech’ jsem z dálky zpěv andělských kůrů.
Však noci stín a stesk zbyl v duši mojí,
dar země, z ráje vyhostěné matky;
těm v ráji byl jsem cizí; – k matce svojí,
prach do prachu, se mlčky vracím zpátky. | DVĚ TERCINY. | Josef Václav Sládek | 11 | tercína |
cvf-042193 | Byl muž velký, leč byl roven sopce,
Jenž týl mračný k nebi prostírá
A vnitř na čas oheň zavírá,
A když uzrá, lávou zhoubně chropce.
Což mi rek ten, když z nás dělá robce,
Když v něm vládne duše uvírá,
Když nám révu a žeň potírá,
A nám v zemi z rájů tvoří hrobce?
Ten, kdo v sobě sílu sopky cítí,
Potop ducha nejhloub na ... | 49. Byl muž velký, leč byl roven sopce, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-050551 | Jak neměl Pavel zjevit boží divy,
když s nebe zpět se vrátil v tělo svoje;
mé srdce skrylo lásky do závoje
mé myšlenky i touhy mé let snivý.
Tož co jsem viděl, stvořil, mlčenlivý
vše skryju v hruď svou, dříve spánky moje
se šedinami pokryjí, než boje
a touhy své bych zradil v klevet lživý.
Však jestli duch můj podlehne... | II. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-018937 | – – též, pane ministře, jsem dodat smělý,
že literát, před lety několika
jsem vydal knihu, svobody zpěv vřelý,
je rozebrána, – chytla, jak se říká.
Již proto, jak v ní cítím s trpiteli,
snad přihlédnete k přáním prosebníka.
Zda v manifestu jsem? Ach, zapomněli
jej poslat – víte, literární klika... | Kniha ((Po převratu)) | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-046775 | To závaží jest každé lidské snahy,
která se k nejvyššímu dopjala;
po prvním úspěchu se ozve záhy.
Ta horší steré muky Tantala,
ta zatarasí všecky k ráji prahy,
co nejdřív otráví vše bez mála,
jak vlasatice se i nad sny míhá,
ta strašná, neuprosná, dusná tíha.
Tu César cítil na svém trůnu stejně,
jak papež znal ji pod s... | Tíha zodpovědnosti. | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-050649 | Celý život lidský rondeau jesti,
jeden chvat ve kruhu, jeden shon
za motýlem, který sluje štěstí;
perem, dlátem, štětcem, slovem, pěstí
k výši hřmí to a pak v zvolný sklon.
Sotva svět že zaplá ratolestí,
sotva ptačí že tu zazní tón,
a již v šeré zaplétá se scestí
celý život.
Duše drahá, kterou v píseň kvésti
musí vše, ... | VĚNOVÁNÍ. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-048534 | Dí Život: Jdu, dnes dávám, zítra beru,
dnes můj dar blaží, zítra můj lup raní,
sám stejný nevím, co v své držím dlani;
jen člověk ví to, když mu srdce deru.
Dí Duše: Trpím stejně v každém směru,
dar za dík nestojí, lup za pláč ani,
a lup i dar jsou krvavou v sled daní,
bych mohla čistá v lepší vzletět sféru.
Dí Tělo: V... | Kosmické rozhovory. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-047164 | Od rána mou duší zmítá nepokoj,
do spárů mne dravec chytá, nepokoj,
že tě večer vidět mám, těšiti se s tebou sám,
jako vichr duší lítá – nepokoj.
Zdali se to podaří, zda mi láska zazáří,
zdali usne nenasyta nepokoj?
V očí tvojich hlubině, na tvých retů rubíně
zdali zhyne, jenž mnou zmítá, nepokoj? | XXVII. Od rána mou duší zmítá nepokoj, | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-019753 | Novochtivost zneterpělivená
Tu mne táhla vidět místa ta,
Na nichž stojí slavských Komnata
Starotin a vzácnost vystavená;
I hned síň nám byla otevřena,
Sotvy že sme kloply na vrata,
Ozdob ze stříbra i ze zlata,
Mincí, zbraní směs tu rozložena:
Antikvářů úřad: Chodakovský,
Jankovič a Blecha s Rybaym
Mají, poslů Masch a A... | 458. Novochtivost zneterpělivená | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-058833 | Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
ústupku, jímž je každé slitování,
hranice musí v jménu ctnosti plát,
nectnostní musí býti porubáni.
Ve jménu ctnosti člověk v pouta spjat,
vbit z trní věnec do rebelů skrání, –-
Té ctnosti, Bože, rač mne uchovat,
dej věčného mi píseň milování.
Dej imaginerní mi ony ráje,
kde člověk... | XXI. Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát | Antonín Macek | 0 | sonet |
cvf-001103 | V údolí jíní,
na horách sníh.
Co se to stíní
ve paprscích?
Zoř kde se klíní
do sluje rýh,
z ledových síní
průvod se zdvih.
Víly skal, eja, hej!
od stromu k stromu rej
hedvábný vedou.
Ježíšku na plínky,
že je tak malinký,
předou a předou. | STARÁ ZKAZKA VÁNOČNÍ. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-069319 | Svou SapfÓ nazval jsi mne – pyšné jméno!
Ó, básnířkou jsi byla proslavenou,
Ty nad vše světem zbožňovaná ženo,
a slavobránu věky Tobě klenou.
Jsem družkou Tvou, má lyra je mé věno,
jak Tvoje zvučí láskou roztouženou,
jí vše kol jásá sladce rozechvěno
a v píseň splývá mnohohlasou, cennou.
Ty slavná družko má – Tvé nechc... | 38 Svou SapfÓ nazval jsi mne – pyšné jméno! | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-053996 | Že doba vážná, obzor zachmuřen,
to státník prorokuje den co den.
Leč v nebi černém s hrozivými mraky
pruh světla nadějný zří muž ten taky.
Když mraky na zem vchrstnou příval krup,
on předvídá to, neboť není hlup.
Když v mračen pekle kdosi blesky zhasil,
dá hlásat diplomat, že Vlasť svou – spasil. | EPIGRAM O DIPLOMATECH PROROCÍCH. | Emanuel Čenkov | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-055388 | Chroustek bžučí ve mladistvém doubí,
Ptačátka v teplinkém hnízdě spějí;
Koroptve se v temné houští krejí,
Ježto bublavý potůček roubí.
V měsýčku se leskne chladné loubí,
V kterém větříčkové zticha vějí;
Slavícy radosti lásky pějí,
Ponocný co po vsy bloudě troubí.
Aj, tu děvče ještě vykukuje,
Zdaž hoch věrný pod okýnkem... | Dobrou noc! | Karel Sudimír Šnajdr | 0 | sonet |
cvf-036378 | Jde slepá zarudlými výpary noc spitá,
jež z denní vřavy, zápasu a krve, zášti,
se vznesly v atmosféru otrávenou
a v páry choré, jež se jako příkrov hrobní klenou,
nad zemí vrávoravým krokem, hnusem sytá,
jak hýřil opilý a svadlý, ve špinavém plášti;
zem’ bez ducha a bez vlády a údy obnažené,
jak hetéra si vředovitá v k... | NOC | Arnošt Procházka | 0 | sonet |
cvf-045844 | Do moře, v kterém vlny věky slovou,
do tmy, v níž lidstvo bádá ve zápasu,
by mohlo blíže k sobě strhnout krásu,
bůh vpustil velkou skálu granitovou.
A mračna, která ku východu plovou,
a vlasatice s rudou změtí vlasů
na pouti do věčnosti stanou v žasu,
leb její obletují titanovou.
Ta skála tvrdá vzdorující věkům
má ryzí... | Mickiewicz. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-043579 | Vynášejte vy mě výš a výše
Nebes čistoduché pahory;
Ode zemské neste od kory
Tam mě do té blahé, volné výše.
Duch ať žije můj, kde zvůle dýše,
Poutům země žije na vzdory;
Zhůru, zhůru jenom na hory,
Abych nebe došel spíš a spíše.
Nes se nade zemské mraky, hromy,
Tam kde mizí ducha popravy,
Tam žij duchu, zvůle kde jsou... | 17. Cesta na hory. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-043191 | Pout jejich často setkala se s mou.
Pod černým krovem hospod na noclehu
já leckdy broukal kolébavku tmou
tichému děcku. Měla prudkou něhu
maminka jeho, vesele se smála
a ráda zpívala a tancovala.
Na stráních vídal jsem je sedat v mech
či v mateřídoušku. Keř šípkový
a trnky sušily jim pleny v pocelech
jarního slunce, v ... | SVATÁ RODINA | Karel Toman | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019657 | Jedněm nemoc ukracuje léta,
Druhé moří záští sokovo,
Tyto nese meč a olovo,
Hrom aneb jed smerti do teneta;
Po těch bývá, když mor přijde, veta,
Tyto zbojství dáví lotrovo,
Jiné klidí rámě katovo,
A mne – láska snáší z toho světa;
Opakujte žel můj zem i moře,
Jiným slasti strojí pochlebné,
A mně láska činí bol a hoře;
... | 362. Jedněm nemoc ukracuje léta, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-042886 | Ach Venuše, ty máš tu moc,
Abys vedla pastýře,
Když opanuje tmavá noc
Celý svět vůkol šíře,
Tam k té maličké chaloupce,
Kde Bedlinda pase ovce.
By psýče od ní zjednané,
Hylax hlasytě štěkal,
Já zde na cestě dělané,
Kde jsem sy jindy stejskal,
Od tvého světla osvícen,
Přijdu do tebe zanícen. | Dafnys a Venuše. | Václav Thám | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-032451 | Odzvonili na klekání,
ticho, mrtvo kol a kolem –
bloudím, těkám pustou plání –
sám a sám tu se svým bolem!?
Se mnou láska k vlasti čistá – –
Oj, to kříž zde, obraz Krista!?
Padám zbožné na klekátko:
„Pomoz bratrům, Spasiteli,
a ty, jeho svatá matko,
dej, by více neslzeli.
Bože mocný, Bože svatý,
rozdrť pouta, zahub kat... | Palte oběť! | Ondřej Palák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043130 | To bylo ve dnech běd a ponížení.
I my jsme přišli ve světelný sál
pro chvíli žáru, pro slib vykoupení.
Byl cizí zástup, před kterým jsi stál.
A ve tvém hlase všechno mluvilo:
radosti, pýcha, horké blaho ženy,
krev zrazená, sen bolem usmířený,
co dalo život, co jej zabilo.
Nad dobou, z doby vítězství a žaly
a touhy, jež... | RICHARDU DEHMELOVI | Karel Toman | 0 | sonet |
cvf-001120 | Vždy se mnou jde ten klidně velký zjev,
jenž hluboko tak v osud lidský zírá
jak sama Moira, vše, co vášní zdírá,
již v sobě zladiv na klassický zpěv.
V něm Dionys i Apollón slil krev
s Erótem, který laškuje i týrá,
v něm římský poutník dumnou flétnu svírá
a drama krotí titanský svůj hněv.
I teď jde se mnou. Podzim odýc... | GOETHE. | Jaromír Borecký | 0 | sonet |
cvf-010760 | Nač, živ jsa, dbáš své hrobky na ozdobu?
Jeť všecka země květný lidstva hrob
a každé jaro kytka na tom hrobu. | 499. Nač, živ jsa, dbáš své hrobky na ozdobu? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-027619 | Myslím si rád a myslím zas a zas
na pudrovanou žití poesii,
na filigránský rokokový čas,
na ten, jak žil se kdysi ve Francii,
ne u nás v Čechách, zde byl hrob a mráz –
však tam jen muži pyšně nesli šíji
a jenom před dámami klonili ji,
jimž sněžný pudr bělil zlatý vlas.
Versaillským parkem sladký parfum vál,
tam bělala ... | SONET O ROKOKU | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019342 | Sláva krásou líbé řeči Polku,
Vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčky pak, naši rodinku,
Zpěvem ust a sardcem bez okolku;
V Rusku panství, v Českou skryla holku
Smělost k herdinskému účinku,
Ale každou krás těch květinku
Ještě v celém chtěla míti spolku:
Káže tedy, aby podle směru
Spojil Milek, její Kochánek,
Onny částky v ... | 47. Sláva krásou líbé řeči Polku, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-001355 | Jak onen vichor, jehož mocné proudy
Crau šlehají i moře širý břeh,
tak ducha tvého samorostlý žeh
vlil zemi tvojí oheň v staré oudy.
Tys jiskrou byl, jež v suché padla troudy,
a požár hned se vznesl v plamenech,
byls troubadour, jenž času zvrátil běh
a z minulosti vzbudil lásky soudy!
Tys mocný dub, jenž v rodné, svaté... | Frederi Mistral. | Sigismund Bouška | 0 | sonet |
cvf-050684 | Jasmín v lehkých hvězdic tvaru
kvete lesem na terase,
dýchá ve poledním žáru,
dýchá při měsíčném jase;
na stonku dva kvítky v páru.
Klavír ztich’ a při poháru
hlučný smích teď rozléhá se,
láká v noci svěží páru
jasmín.
Kde je abbé? Chtěli k zdaru
připít mu, kde vězí zase?
S komornou v témž vešli čase.
Abbému hle, na ta... | Jasmín. | Jaroslav Vrchlický | 10 | rondó |
cvf-036659 | Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.
Z něj zírá na mne něha Tvojí tváře
a srdce Tvého jas a teplá záře,
jen črty drobné zašlé nebe věstí.
Proč zadumán vždy musím v duchu plésti
ten věnec pomněnek, jež v ranní páře
kdys sbírali jsme, nežli od oltáře
dal osud ruku Tvou kýms jiným vésti? –
Trud do srdce jak mha mi padá... | I. Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-043113 | Šumící lampa bledě hoří
a bledě hoří na dně duše
zšeřelá lampa. Ticho. Sen.
Vzduch provlnil se novým rytmem,
rytmem tvých ňader a tvých kroků
a dechem tvojich věrných rtů.
Má hlava klesá, vzpomíná si.
Tys měla temné bezdné oči,
smyslné, horké, věrné rty.
Dnes nechoď ke mně! Děsím se tě!
Pruh temně modrý na tvém hrdle
a... | PŮLNOC | Karel Toman | 3 | madrigal |
cvf-020848 | Již rok, co konec je s tou naší otročinou,
s tou hanbou vyhostěnou přes náš práh!
Buď vítáno, ty slunce nad otčinou,
jež planeš ve světových prostorách
dnes na témž divotvorném, zlatém bodu,
zkad zasvitlos nám prvně na svobodu!
Tam stůj, jak v biblické jsi stálo čarozvěsti!
Ó, kéž by Jozuem byl český lid,
by slunce zas... | NA VÝSLUNÍ SVOBODY. | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-018594 | Jak nad mořem kdys plála lampa Héry,
tak Ideál nám svatý v dálce svítí,
z nás každý mythu Leandrem chce býti,
a plujem’ k světlu všichni všemi směry.
Kol nás se šklebí potvor jícen sterý,
se zmítá, hučí všední vlnobití –
my dále tíhnem’, září svatou spiti,
nad námi planou hvězdy, noci dcery.
Ó, k předu, k předu, dokud ... | LAMPA HÉRY. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-051274 | Na číšníka chtěl jsem volat, ale přišla číšnice,
a kol po stole již celém prázdné stály konvice,
horší ještě, že i prázdny zely číše, sklenice.
Také dobře! Číšníka vzal, ne-li osud, aspoň ďas,
ale zato dívka přišla, jedna z polních sedmikrás,
a já žíznil. – Není vína? – Pane, jít je domů čas.
Jaká pomoc, milé děvče, kd... | PIJÁCKÉ (IX) | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-012006 | Ó, bratří! Nechtějte ni zisk, ni slávu,
sic kroky vaše povedou vás k scestí –
radš v zápasišti tužte svoje pěsti,
krev línou měníce ve žhavou lávu.
Tak jenom jednou v azur zvednem hlavu,
tak nám jen budou z trní růže kvésti,
tak na slovanské lípě ratolesti
zas nové vyraší – ni zisk, ni slávu!
Tak, Jindřichu, jsi volal ... | Jindřich Fügner. | Karel Hlaváček | 0 | sonet |
cvf-059568 | Tak putují – jen hvězdy záře stálá
jim tiše na pout do Betléma svítí,
a v blahé víře v ni již sami cítí,
že splní se jich touha neskonalá.
Po syrské poušti velbloud jejich cválá,
jich samum neleká ni vichrů vytí,
ni propast, tma, ni lvové pouště lítí,
vždyť věří hvězdě, jež je v Betlém zvala.
Ó, hvězdo lásky! Srdce mil... | TŘI KRÁLOVÉ. | Jan Spáčil Žeranovský | 0 | sonet |
cvf-014812 | Rozběh se Honzíček
z vojny k rodné chatce,
pomýlil chodníček
kdes na křižovatce:
místo rovnou k městu,
měří k horám cestu.
Zabloudil Honzíček
k podolanské stráni,
uslyšel z políček
dívčí helekání:
helekala Hanka
liběj nad skřivánka.
Naslouchá Honzíček,
hlava se mu točí:
do sličných tvářiček,
do čarovných očí
hledí Haně... | HONZÍČEK. | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-031226 | Dech horký chřípěmi se naven dere,
a krve šílený běh pálí v oku,
a cítím proudy zhuštěné a šeré,
jak bijí o stěny své v divém skoku.
Palčivá touha do mé duše pere,
a prsty ždají žár nahého boku
a Chopina v té variaci steré,
jak žena hrá jej v těla bílém toku.
Na posteli, ve křeči psa, než zdechne,
mé tělo chví se v noc... | VÁŠEŇ | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-041766 | Znáš tu zemi, zemi Palestínu,
Věčné sídlo Božích zázraků,
Kdežto tlupou světlých oblaků
Bydlel s láskou obor Serafínů?
Aj ta nyní sedí v smrti stínu
Ve vdoví se halíc povlaku,
Trud jí proudem teče se zraků,
Za stolec jí dáno prach a hlínu.
Kdož ti, vdovo, utká novou řízu,
Královskou kdož ozdobí tě berlou,
Kdož v tvé st... | Znáš tu zemi, zemi Palestínu, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-064488 | Já život neznala jsem, když jsem psala
svou knihu lásky. Láska má to byla,
jež pero dala mi, a dobrá víla,
co psát mám, srdci mému poručila.
V mé duši svatý oheň zahřívala
a v srdci luzné jaro vykouzlila,
z mých písní věnec jako z květů svila
a na mém stromě plodům uzrát dala.
A byla luznou pohádkou má říše,
jak šťastn... | JÁ ŽIVOT NEZNALA JSEM – | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-064980 | Tak při tom vzpomínka se maně v duši vrací:
Les, měkce sšeřený... a vůně... stromů šum...
v korunách písněmi se pozdravují ptáci,
jich rozjásaný proud zní do pochmurných dum
...a dole v temnotách se mezi houštím ztrácí
tůň temná, mlčící, jak úkryt stínů stům,
jež jenom z večera, když slunce dokrvácí,
se za zrcadlo změn... | DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH. (II.) | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-016940 | Tajemný ceree, jenž plátků chorou běl
Jen tehdy rozvíjíš, když soumrak zastřel zem’,
Noc kveteš jedinou, bys plaše uzavřel
Své zvonky navždy zas’ před slunce východem...
Má duše jak ty v tmách, daleko lidí všech,
V své žije samotě pod lunou míhavou.
K půlnoci vydává nejprudší vůně dech,
Hvězdnému azuru hloub’ odhaluje ... | CEREUS | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-043596 | Proudy harmonie, České zvuky,
Rozkoše mé, srdce květiny;
Slavných předků ducha plodiny,
Krásných růží mladobujné puky.
Meče vrahům, střelovržné luky,
Vroucí lásky zlaté chyžiny;
Čisté přírody vy rostliny,
Jemné, silné – vanot – moře huky.
Průhledné vy, hravoskvělé, jasné,
Z moře citů perly vyplulé,
Krašší nade všecky j... | 34. Česká řeč. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-062878 | Květ anemon jsem zlíbal uzardělý
své Pohádce,
a perly rosné, které rozechvěly
kosatce –
své Pohádce, jež v rosných perel příval
sen štěstí vyslzela, jejž tak rád jsem míval. –
Máj hýřil svými nejkrasšímy divy –
to k vůli nám!
Já přišel unaven a mlčelivý.
Usínám
na ňadrech jejích – Jako nikdy dříve
mi do snů září zraky ... | MODLITBA VISIONÁŘE. | Zdeněk Gintl | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-043573 | Pěkná rájských zpěvů pastýřečko,
Milýť bohům tvého srdce zvuk;
Vítr stojí, háje tichne huk,
Písněmi kdy vzchází tvé srdéčko.
Postůj zkadeřená pastevečko,
Poslouchají tebe kvítka luk;
Rozviň tvojich písní něžný puk,
Zapěj znovu outlá pastýřečko!
Blahé písně, zvuky citů blahých!
V hudbu splulé srdce rosičky,
Plné slastí ... | 11. Slovanské písně. | Jan Slavomír Tomíček | 0 | sonet |
cvf-049719 | Na mezi věků dvou on vzpřímen stojí,
v tvář smrti hledí s pohrdou a němý,
s tou silou tura, kterou urval zemi,
jsa hotov skončit v malicherném boji.
On pouze velký jest. Ve vidin roji
mře křesťan víry nesen perutěmi;
on patří v nic a opuštěný všemi
jen s gracií se k umírání strojí.
V té chvíli klidu, nežli do areny
on ... | Gladiator. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004387 | Molodci jsou, ožehnuté skráně,
jara svěžest v údech, v očích jisker blesk,
zachce se ti, pyšný býti na ně,
po mládí tvém budí se ti stesk;
z duše zní ti lidu hlaholy:
To jsou naši Sokoli!
Zápasit šli, výkvět naší síly,
viz krok pružný, svaly jako z ocele;
přišli, viděli a zvítězili,
triumfu zář nesou na čele;
jedno srd... | LYONSKÝM VÍTĚZŮM | Xaver Dvořák | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010777 | Že poznání chceš vzlétnout ku prestolu?
Jak muška k ohni k němu zamíříš
a špetkou popela v ráz spadneš dolů! | 516. Že poznání chceš vzlétnout ku prestolu? | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-044342 | Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,
zvěř uštvaná, jež v doupěti se stiší
a těsně schoulí se, že sotva slyší,
jak venku zuří vítr, mráz a zima.
Však pevné objetí, jež zemi jímá,
se teplem stává a v prohřáté skrýši
již hroudy jihnou, vlastním ohněm dýší,
a dvojí plamen pouta země snímá.
I srdce mdlé, jež před světem se ... | Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá, | H. Uden | 0 | sonet |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.