id stringlengths 10 10 | poem stringlengths 40 7.51k | title stringlengths 0 339 | author stringclasses 273
values | label int64 0 18 | label_name stringclasses 19
values |
|---|---|---|---|---|---|
cvf-004020 | Jsem žebrák drzý, který vešel tady;
co chci zde cizí! nejsem z toho kraje,
mně rukou vlídně nikdo nezavlaje,
zde u těch dveří musím zemřít hlady.
Ty přísné zraky světců na zdech všady,
smích hrozný, zdá se, na bledých rtech hraje,
pryč žene mě od vyvolenců ráje,
pryč mdlého k smrti Svatých ze zahrady.
A duše lačná je, ... | Jsem žebrák drzý, který vešel tady; | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-044374 | Když staré prsy neměly dost síly,
by uživily všecky četné děti,
houf vstával za houfem: „dál nutno spěti!“
a zemi, vlast a matku, opustili.
Šli, spali v stanech, které na noc sbili,
a pátrali, kam křídlo ptáka letí,
a kladli losy vrhem, po paměti –
dál tlačili je, kdo za nimi byli.
Již vstoupili na nevysoké témě
a rozh... | Když staré prsy neměly dost síly, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-020086 | Unaven bojím se již myslit jen,
že bude líp, až několik let mine! –
Ten život jako dlouhý těžký sen
tak jednotvárně do neznáma plyne...
A duch můj nad ním touží rozechvěn,
by úsvit jakýs pad’ v to šero stinné,
by změna již z těch vzešla stálých změn,
kde sklamání jen věčně lká a hyne...
Bojím se myslit, líp že bude čas... | Nad životem. | Julius Alois Koráb | 0 | sonet |
cvf-010363 | Jsem hříšníkem; mé duši třeba líku,
tož skroušeně se tobě zpovídám,
bych přijal hostii tvých něžných rtíků. – | 102. Jsem hříšníkem; mé duši třeba líku, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-042152 | Málo jest vás, milí světci Boží,
Co jste vyšli z našich úporů,
Ó kdož dá nám zdatnou podporu,
Kdož nám pomůž vyklestiť zlé hloží?
Cháska zlá jest napořáde hoží*),
Po celého rodu prostoru
Dává pláti svému praporu,
A svou zlobu neustále množí.
Proste světci, by Bůh poslal vás
Položit jich zlobě tvrdou hráz,
S milostmi se... | 8. Málo jest vás, milí světci Boží, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-036678 | Já s touhou spínám po něm v želu pěsti,
hned vrací se mé písně ptáče, letí
hned zas zpět, že oň se musím chvěti,
a přece nosí na křídlech mé štěstí!
Tam zaleť si, kde jasmín počal kvésti,
kde rudou višní ohnuty jsou sněti,
kde nad vodou dvé vážek honí třetí,
rmut rozežeň a v tůň se nedej svésti.
Ó písni má, tys nejprv ... | VIII. Já s touhou spínám po něm v želu pěsti, | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-016314 | A psal jí, volna je-li ruka její,
a její srdce dosud svobodné,
že tímto prosí ji co nejsnažněji
za svolení, jednoho aby dne
směl přijet za ní, ústně říci vše jí...
Nad jeho osudem to rozhodne,
se zralou rozvahou jí připomíná:
buď ona, nebo nikdy žádná jiná... | ZA STAROU LÁSKOU (41) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-004249 | Ta rána vždy se jitří znova, znova,
ta bolest sladká touhou krvácí,
můj krok se k Tvému stánku navrací,
a vroucně vzývají Tě moje slova.
Mne okouzluje bělost liliová,
s níž každý stín se z duše vytrácí,
a citů vroucích sladkou vibrací
mé srdce jato v pouta démantová.
Tvůj! chtěl bych láskou Tebe obsáhnouti,
své ruce v ... | IX. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-064694 | Má touho šílená, co z tebe zbylo?
Květ zvadlý, odkvetlý, vzpomínek pár,
zapadlých do temna, vyhaslý žár –
vše v tichu hluboké noci se skrylo.
Tvá říza královská, hvězd co v ní bylo!
Teď v prachu vláčí se, jeden je cár,
koruna v blátě tam – královský dar –
květ růží, trní se v srdce mé vrylo.
Modrý zvon lotosu – iluse m... | LIII Má touho šílená, co z tebe zbylo? | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-005424 | A klasy vstávají a klasy rostou.
Je kosa ostrá též a pilní ženci.
Nic není hádankou, jen mysl míti prostou
a nezatemnit vlastní existenci.
Jsou hory, dálky jsou, a klasům nic to není.
Nač tázati se, komu vlastně rostou?
Je země, nebe je, a klasům nic to není.
Ne, není bolestí: jen mysl míti prostou.
A klas dá zrní své ... | XIX. A klasy vstávají a klasy rostou. | Viktor Dyk | 0 | sonet |
cvf-024732 | Na hrázi je plno dětí,
a pod hrází hustá tráva;
válí se to, s kopce letí
drobná děcka rusá, plavá.
Jab’ka září v houšti snětí,
jab’ka rudá, usměvavá,
volavka nad nima letí,
perutěma bouřně mává.
Nad hrází zvedá se vrch,
v zahradách směje se chýš,
rumpity, pumpity, duše!...
Teď hošík holčičku strh’,
válí se okolo hruše
... | V přírodě. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-041639 | Pověz, duše milá, pověz přímě,
Víš-li, proč čas postní připadá,
Příroda když jasnem omladá,
A zlé béře Vesna žezlo zímě?
Náuky se ukrývá v tom símě,
Již tvá mysl lehko obadá,
Netíží-li jako mokřada
Tebe těžké slepých vášní břímě.
Země tvrdá – to je hruď tvá strohá,
Sníh, jenž taje, pláče znamená,
Jež máš roniť, že jsi ... | Pověz, duše milá, pověz přímě, | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-020872 | Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí,
ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší!
Jsou mladý div, ti junáci a smělci,
duch vtělený jsou z lepší krve naší,
jež jim svou boží pravdou v tepnách bije,
když v boji osudném se za nás lije.
Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší
a z činů předků v bouřích slávy staré,
to rázy mlunný... | LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ. (I.) | Eliška Krásnohorská | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-041718 | Jaká se tam shromažďuje kupa?
Jsou-li to tam vítězové statní?
S beder chřestí mečové jim mlatní,
Noha mocně o zem syrou dupá.
Jest to cháska k věcem Božím tupá,
Jsou však rtové jejich přeobratní,
Proti Bohu vzdorem marnotratní,
A jich ústo rouháními supá.
Viz je tam, ty gigantické obry!
Aj jak statně obojují nebe!
Již ... | Jaká se tam shromažďuje kupa? | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-049791 | Jak v noci bezdno kaskady hvězd mizí,
tvých, básníku, v dav hluchý písní roje
se hrnou beze stop, tvé sny a boje
jak listí jsou, jež urval vichr s břízy.
V svých dumách světu stáváš se juž cizí,
a lidem příliš vysoko jsou zdroje
a skaliska, z nichž poesie tvoje
se vylévá, co křišťál jasná, ryzí.
Však nebudeš lkát proto... | V noci. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-004819 | Jaký lesk a třpyt a záře stkvělá
v Nazaretě nad chudičkou chatou,
andělé to strou svou peruť zlatou,
růže bílé prší s jejich čela.
Růže s čela, se rtů píseň vřelá
zvolna splývá na zem ve tmy spjatou:
„Jásej, země, jásej slastí svatou,
z kořen Jesse lilje vypučela.
„Alleluja“ hřmí to ve kraj spící
jako hymnus plesný, ví... | Narození Marie Panny. | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-019423 | Život jestiť rovný řece dravé,
Licho před člověkem tekoucí,
Běda tomu, kdo jí v horoucí,
Šalbě svěří nohy nedočkavé;
Postoj trochu, protři oko tmavé,
Sedni na břeh patře na jdoucí,
Bys tak zmudřel k cestě budoucí
Pervé, než tě sheltnou vluny žravé;
Dášli slepým losům člunek hebký,
Bys i víc než Columb proploval,
Ani kr... | 128. Život jestiť rovný řece dravé, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027688 | On narodil se, Emanem byl křtěn,
rost, jako dítě jednou někam spad
a zblb a jako hoch pak každý den
hnal stádo na koberec veských lad.
Tam prý se díval na oblaka rád,
snil. Jednou – nefasti den pro něj ten –
pruskému vojsku v hrubé ruce pad,
německy neznal – a byl zastřelen...
Tak, prosím, zní ta jedna z historií,
jež ... | SONET-PLAGIAT | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-045729 | Na sloupu stál – tak legenda nám praví –
Stylites žebrák, stál juž dvacet roků,
stál ruce k nebi, slzu vroucí v oku
a pod ním v pláči tísnily se davy.
Kdys v noci jedné stál zde bez potravy,
ret žízní prah’ – tu zázrakem šleh’ v skoku
výš révy stvol, se vina sloupu k boku,
svůj dával věštci plný hrozen tmavý.
Nač tato ... | Stylites. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-031248 | Dnové antiky ovlhli kdysi polibky Krásy.
A myšlenky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech.
Hle! Obhajce Fryny obnažil prsů bělostný vzdech,
by soudcové svoje „Nevinna“ děli za jásotu masy.
My, jichž myšlenky putují v dravých i měsíčních snech,
jichž atomy savčí ve dvacátý věk se však hlásí,
v zrcadle části Neznámého, s... | VII HETÉRY | Stanislav Kostka Neumann | 0 | sonet |
cvf-047258 | Jakoby volaly flétny
z hvozdů hlubokých klínu:
jdeme přes koberec květný,
hledíme do leknínů,
jež z tůní tmavého stínu
se jako člunky feerické noří
a hvězdným pelem v kalichu svém hoří.
Jako by cymbály třeskly:
vábno tak, sladko je v hvozdě,
doupnáci s šerých skal steskli,
ty rozumíš: „Pojď!“ já „Pozdě!“
svit láme se m... | ČERVNOVÁ PROCHÁZKA. | Jaroslav Vrchlický | 18 | chaucerova strofa |
cvf-064964 | A přijde hodina, kdy poznáš zoufalý,
jak chlad je kolem tebe, jak jsi sám a sám,
že v předu uděšeným zrakem hledíš v náruč tmám
a za tebou že leží mlžné přívaly...
Což potom zoufalé by ruce tápaly
a rety volaly, kam třeba jíti, kam,
což sevřel dlaň bys, jež by k pěšinkám
tě jistým vedla holé se skály...!
A dal bys žití... | A PŘIJDE HODINA... | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-019656 | Od té doby, v kterou do mne vyšší
Život vřením svojím vdechnula,
Duše vazby těla vyzula
Jsoucí Bohu nežli lidem bližší;
Vnitřek můj i hluk je světa tišší,
Země s kouzly svými usnula,
Ba i láska láskou minula,
Jako sluncem hasne hvězda nižší:
Pakli předce válku strojí zrádný
Milek proti sardce tichosti,
Činím jako Moskv... | 361. Od té doby, v kterou do mne vyšší | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-027631 | „Královno nebe, Panno Marie...“
– tu modlitbu jsem rád měl nejvíce...
Ach, kde to dětské svaté snění je
a zářných barev jeho tisíce! –
Já světce přísné a zlé světice
stát vídal v nebi v mrazu glorie,
tys v kadeř směla dát srp měsíce,
ta měla barvu zlaté lilie. –
Královno nebes!... Život lakomý
mi vyrval z ňader tuto vi... | SONET O PANNĚ MARII | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-019828 | Nad vratami pekla železnými
Průčelí se černé zdvihuje,
Kde se nápis tento spatřuje
Literami rytý Glagolskými:
„Tuto Hanba s nášlapníky svými
Otroky a sluhy trůnuje,
Tu plač, hrůza, bolest věkuje
S pokutami za hřích pekelnými:
Sem se kliďte v oheň tento živý
Zrádci vlasti, řeči, národu,
Bůh buď vaším dušem milostivý;
Ob... | 533. Nad vratami pekla železnými | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-069350 | Buď sbohem! Západ dohoří
již brzy... V tesy zmol
se skalní sráze pitvoří,
u nohou zeje dol.
Jsi znaven, nechceš dál se mnou
vstříc vichřici a tmám...
Já k cestě nocí bezhvězdnou
dost mladé síly mám.
Chci bez závrati výše jít,
chci na vrcholu pozdravit
slunce a jeho moc!
Krok jeden – hrozné poznání,
dva chodci klesli sp... | A BYLA NOC... | Božena Benešová | 0 | sonet |
cvf-007746 | Dokazují kněži z plných plíc,
že náš rozum po tom rájském ovoci
za moc nestojí bez božské pomoci.
Věřím, páni, věřím ještě víc,
že váš rozum i s tou božskou pomocí
nestojí za nic. | NEDŮSTATEČNOST | Karel Havlíček Borovský | 3 | madrigal |
cvf-044217 | Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,
až příkrou strání, na níž tráva vlaje,
a prsoma se stráně dotýkaje
jsem zvolna bral se k cíli svému blíž;
když ale hrany dostoupil jsem již,
zas jinou stráň jsem zřel, jak vstoupá z kraje,
až teprve stráň osmou počítaje,
jsem v skalách spatřil vytouženou chýž.
Noc šerá přišla... | Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010673 | Vždy děti života jsme na tom bídně,
jen rozmanitý konejší nás klam,
leč v posled přece zaspíme vše klidně. – | 412. Vždy děti života jsme na tom bídně, | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-047838 | Kdo zapírá, věř, ten je vždycky malý,
kdo něco tvrdí, v něčem pravdu mívá;
na kvantum nepřijde tu hany, chvály,
v sled obé v notu bezvýznamnou splývá.
Svou velkost hora má jen teprv z dáli,
a čím víc nad ní nebes báň se stmívá,
tím hvězdy víc ji ve svůj brokat halí,
a pod ní slavík roztouženěj zpívá. | KDO ZAPÍRÁ... | Jaroslav Vrchlický | 6 | siciliána |
cvf-069301 | Jak v lesní tůni se má duše snivá
v tom šeru ve Tvé duši zrcadlí,
jak oko luny, jež se listím dívá,
a leknín bledý, jeho půvab mdlý.
Jak bílé hvězdy, když se připozdívá,
jež na dno tůně s oblak napadly
v tom lesním tichu, které rosu svívá
na květný kalich žárem uvadlý.
A v zrcadle tom čistém, křišťálovém,
jež, čárné ok... | 20 Jak v lesní tůni se má duše snivá | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-040848 | Když sadem přejde bouře divá
s vichřicí, s blesky zádumčivá,
strom jeden z četných stromů těch
rozražen bleskem k zemi leh’.
Tak blesk čí duší také šleh’,
ples pohasl na jeho rtech,
ten chudé jaro na květ mívá,
pták v holých větvích nezazpívá.
A před jesení zoufalstvím,
že zahanbí jej plodem svým
lecjakýs prázdný, plan... | PO KRISI MLÁDÍ | Antonín Sova | 0 | sonet |
cvf-047683 | Král myšlenkou a citem žebrák chudý,
já tluku denně žití všední hrudy.
Ten svatební zpěv, pohřební ten žádá
a duše má dá všecko ráda, ráda!
Až vydá všecko – co pak zbude pro ni?
Vyzáblý jezdec na hubeném koni.
Však dobře jede, bude u mne brzy,
pak ztichne snad všech zmijí sykot drzý.
A nestichne-li, srdce též se ztiší,... | To osud! | Jaroslav Vrchlický | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-069252 | Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí,
a vlní se v tom tichu večerem,
a pod závojem mlžným, v rose skvoucí
květ zvadlý dýchá tiše v hrobě mém.
Jdou vzpomínky a melodií vroucí
mne dále zvou – a smutným pohledem
tu vyčítají srdci, které mroucí,
zvon puklý, bije v chrámě zbořeném.
Co, vzpomínky, teď vyčítáte mi?
Že zradila j... | XXIII. Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí, | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-018663 | V tvé duši dlouho ležel stesk a žal,
než zaplanul tam štěstí jasný žeh,
a i ten slední stín, jenž na ně leh’,
bych s čela tvého rád ti vylíbal.
Však marně hoří na něm rtů mých pal,
dál tkví tam stín po přešlých mračných dnech
a dlouhých nocích, jak jej smutek stkal
a opuštěné duše přivál vzdech.
Ten stínů stín, má duše... | V TVÉ DUŠI DLOUHO LEŽEL STESK... | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-015740 | Budiž tedy, rodičové milí!
Vychování dobré vaší péčí;
Hleďte, byste příkladem i řečí
Na svých dítek mysl působili.
Ku vznešenému je veďte cíli,
Odstraňujte každé nebezpečí;
Těžceť rány takové se léčí,
Jenž se v outlé dítek srdce vryly.
Dům otcovský první učiliště
Dětí jest, jich blaha původce,
První síly jejich působiš... | XL. Budiž tedy, rodičové milí! | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-062450 | Dante ji uviděl na prahu ráje,
oslněn božstvím v její zraky zírá
démonům noci navždy unikaje.
Já na dně pekla spatřil ji, kde svírá
ji řetěz oblud, vidin, mlh a stínů,
kde mluví bolest a kde mlčí víra.
Co učinila? Květy na svém klínu
planula krásou jako ona v ráji.
Pro jaký zločin a pro jakou vinu
vrhl ji osud do tmy, ... | XLVI BEATRICE | František Zavřel | 11 | tercína |
cvf-069544 | Tak pomalu, co den, to krok,
se plíží, mizí dlouhý rok,
je rudý říjen tady.
Tam v kalných, těžkých oblacích
tam jistotně již čeká sníh
a brzy, brzy padne.
Jak smutno bývá z večerů,
kdy každý strom ti říká: mru
a tvoje radost se mnou.
Jak marno, marno zalhávat
si dušičky a listopad,
když do oken již mžourá.
Snad byla sí... | ŘÍJEN | Božena Benešová | 3 | madrigal |
cvf-024201 | Krása je svaté zřídlo,
jež vyvěrá z prsou země
a tryská k blankytu.
V něm se koupá člověk,
očišťuje tělo i ducha.
Rostou mu křídla | KRÁSA | Emanuel Lešehrad | 3 | madrigal |
cvf-042295 | Nebuď nikdá duše tvoje hlucha
K historii tvého národa,
Svrchovaná jestiť lahoda
Propůjčovať pravdám jejím ucha.
Zří tam ráz se národního ducha,
Lidu bláha, lidu nehoda,
Blah, kdo v hloub tu kotvu zabodá,
Bez té vědy láska vlasti krucha.
Ale bylby malý při tom vtip,
Následovať národa jen chyb,
A hřích v cnosti oblékati ... | 151. Nebuď nikdá duše tvoje hlucha | František Sušil | 0 | sonet |
cvf-067860 | Zda mozek spitý hříchův orgiemi
snem třeští závratným či luna lživá
tká z paprsků v noc světlou vidma živá?
Jak socha ztrnul César hrůzou němý.
Jde v tichu mrtvém duchů kročejemi
blíž mučenníků řada mlčelivá.
Běl roucha s postav nezlomených splývá,
však země nedotknou se čisté lemy.
Hruď rozhalují, ranami se rdící.
Ret... | Maximinianovi zjevují se zabití křesťané. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-049987 | V přímočárné aleji samých hrobů,
u zdi fádní hřbitova, velké město
jak to může poskytnout, spíš sen věčný
pod těžkou deskou.
Zdobný pomník, truchlící dívky socha,
k Tvému tiše poprsí pozvedá se,
k hlavě, stopy nesoucí dlouhé muky,
s haluzí lauru.
Těžká deska bouřné ti srdce kryje;
srdce, které nosilo v sobě světy,
kter... | U HROBU HAMERLINGOVA. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-047145 | Myšlenky mé všecky letí za tebou
jak motýli v jedné změti za tebou,
v tobě hýří, tančí, víří
nepokojní Amoreti, za tebou!
V tobě kvetou, věnce pletou,
košilaté smavé děti za tebou
dál se pustí, v tobě ústí,
jediný svůj svátek světí za tebou,
tobě patří a se bratří
sbor jich na rozkvetlé sněti za tebou
v tvojí říši v to... | VIII. Myšlenky mé všecky letí za tebou | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-065252 | VŠECH nechte nadějí, kdož v šachtu temnou
sestupujete odtud, jas kde denní
a vězte, návratu že odtud není,
dnes všichni sřítíte se v propast se mnou.
Dnes důl vás pohřbí. Společností jemnou
zas obcházeti bude hrůza, chvění,
však brzy upadnete v zapomnění,
kdo myslil by přec chasu na ničemnou?
Jen dobrodiní bude jejich ... | ZANECHTE VŠECH NADĚJÍ! | Rudolf Illový | 0 | sonet |
cvf-018584 | Ty milý květe budící se vesny
s tím smaragdy jak posázeným listem,
již ve vzduchu tak opojném a čistém
se týčíš zas, vrch ozdobuješ lesný.
Když našel jsem tě na tvém místě jistém
kdys mladý hoch, ó, byl to výkřik plesný,
leč dnes, kdy chvím se chladné zloby svistem,
ty milý květe, jinak pláš mi ve sny!
Ty pravíš mi: Ne... | KANDÍK PSÍ ZUB. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-064861 | Jen před hodinou běsi podzimkoví
se vztekali, ty síly zločinné.
A teď zas země vlídné světlo loví
a vzepjala se v kráse nevinné.
Světelná síť, co hoří ve větvoví,
i kolem hlavy se mi ovine.
(To pavučiny – ironicky poví
teď šprýmař vysvětlení laciné.)
Ať přeludy – ať třebas pavučiny!
Však večer ten – tak ztichlý po vich... | PO PODZIMKOVÉ BOUŘI | Vojtěch Martínek | 0 | sonet |
cvf-021326 | Jdu v krutém mraze zasněženou plání; –
jen poušť kol bílá, – v dáli obrys hor
jak křišťál čist se v modrý obzor sklání.
Klid němý leh’ v ta lada bezeměrná; –
jen havran chvilkou vzduchem zakráče,
a nad hlavou mně mávne peruť černá.
Ta krajina jak já je zamyšlena, –
a z dum ční v polích topol k nebesům,
a k němu zavátá ... | Zimní krajina. | Josef Kuchař | 3 | madrigal |
cvf-049923 | Šel tu Osud. Sšlapáno všecko leží
pod barbarskou zdeptáno jeho nohou,
udivené srdce jen ptá se plaše:
zaplá tu Vesna?
Ze stop jeho, kudy šel nepodajný,
zvolna času postupem nová zeleň
tryská svěží, úponky dlouhé pnou se,
kalichy bílé
s jemnou sladce nahořklou pnou se vůní,
bílé svlačce s nádechem růžné zóry,
v jemný op... | SVLAČCE NA ÚHORU. | Jaroslav Vrchlický | 9 | sapfická strofa |
cvf-017985 | Jak rád bych zemřel, třeba znenadání,
v dvacíti letech svých a v květu vloh!
Mé jméno v rámku list už měl by ranní,
a kondolencí – to by přišel stoh!
Na pohřeb můj by šli snad Vltavani
a kominíci... „Ó, ten zlatý hoch!“
Jak rád bych zemřel – neplačte, má paní –
jen kdybych se tak na vše dívat moh'. | PESSIMISTA. | Antonín Klášterský | 6 | siciliána |
cvf-016324 | Dne jednoho pak jako švihák pravý
se vyfintil (měl pouze nesnáze,
se zrádnou lysinou na vrchu hlavy)
a svižným krokem bral se ke dráze.
List před tím napsal horoucí a žhavý
a teď jel k ní, ach k ní, tam ke Stáze
a v mysli srovnával si řeči pěkné,
jež vyvolené srdce svého řekne... | ZA STAROU LÁSKOU (51) | Bohdan Kaminský | 5 | stance |
cvf-002696 | Milý příteli! co květy májů
Ať na Tě se smějí slasti rájů –
Rosteť všude, kde se klene svět,
I za dálnou horou – lásky květ;
A kde láska – tam slasť všechněch rájů. | (Maria.) | Jan Květoslav Klumpar | 15 | limerik |
cvf-046811 | Když sekáč položí svůj zlatý lán,
zda rozsévače sobě připomene?
Jen k žíznivým rtům přichýlí svůj džbán –
Ty's rozséval, tvá setba v klasy žene.
Nás nebude víc – příští generace
vždy s vděkem vzpomene tvé velké práce. | Ig. Herrmannovi darem Máje pod Wurzelovo: „Dopito!“ | Jaroslav Vrchlický | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-016844 | Dal Pygmalion zlaté touze zkvésti
V mých zracích, když mé rysy v mramor ryl.
Pak oživlou mne náhle políbil.
Však Afrodite zničila mé štěstí.
A není, kdo by kletbu sňal, jež drtí.
A není, komu dát teď vášeň svou.
Neb milenci když něžně k sobě lnou,
Stát musím sama navždy v stínu smrti.
Kdys hodinu jsem klamnou také žila... | GALATEA | Jiří Karásek ze Lvovic | 0 | sonet |
cvf-036408 | Když vidím zářit v romantiky šeru
tvou hlavu smělou idealní krásy,
vždy na Diany bratra myslím v časy,
kdy nestál ještě – kámen – v Belvederu.
Z mramoru v tebe on se vtělil věru,
měl’s jeho myšlénky, zpod tvojí řasy
znak božství zářil, a kam zlatovlasý
jsi přišel, budil’s vášeň, touhu steru.
Jak on znal’s taje olympick... | Před portretem Byronovým. | František Serafínský Procházka | 0 | sonet |
cvf-004038 | Chléb tajemný jezme, ať s námi splyne,
nám bloudícím umdlely všecky síly;
hle, na cestě ztracené rod náš hyne,
zde rozbijme tábor si aspoň chvíli.
A kalichy přichylme na rty siné,
ať vlejí se plameny jeho v žíly,
ať ozáří shaslý zrak světlo jiné
a k cíli dál! o němž jsme v dětství snili!
Chléb tajemný jezme, jenž nám s... | Chléb tajemný jezme, ať s námi splyne, | Xaver Dvořák | 0 | sonet |
cvf-055183 | Znal jsem Vás, ještě kdy Jste děckem byla,
a znám Vás nyní, kdy Jste dospělou –
a každý rok má Musa zazvonila
Vám ke svátku svou píseň nesmělou...
Však dnes mi teskno. – Zdali zpět se vrátí,
co na svých křídlech doba odnesla?
Po létech nyní – což Vám mohu přáti,
by Vaše mysl mdlobou neklesla?
To dnes mým přáním i mou m... | Věrné milence. | Alois Škampa | 0 | sonet |
cvf-067918 | Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce...
Jdu suchým vřesovištěm za večera –
tu černý plot a křížů rad ční z šera,
jak mrtví spínali by k nebi stuhlé ruce.
V jich středu Kristus hlavu kloní v muce.
Vzdech travou chřestí, z hrobů ven se dera...
Či mrtvých jsou to tajná slova sterá,
jež neřekli svým živým na rozluce?
Ten ka... | XIII. Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce... | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-048783 | Již není Bohů. – Zní jen o nich zkazka,
však i v té zkazce nesmrtelní žijí,
v ní milují se, zápasí a zpíjí,
jich času, dějin nedotkla se vráska.
A pouze žijí tím, ku kráse láska
že vdechnula jim život v poesii,
tím hřímá Zeus, tím v struny Musy bijí,
tím Hélios v své zlaté oře práská.
Tak stěhovali se jak lidské rody,
... | Mythologie. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-022176 | Hej, dudáku! vem notu od podlahy,
ať radosť jará duši zveselí!
Zde skočit lze si, dupnout bez rozvahy,
jsme doma zde a ve svém, příteli!
Hraj, čin již velké korunován snahy,
hraj, záštím nechť vře cizák vetřelý –
co zasil děd, vnuk sklízí z parné dráhy,
teď proč bychom si výsknout nesměli!
Spusť dudáckou a světu vmetni... | DUDÁK. | František Kvapil | 0 | sonet |
cvf-046654 | Největší větu pravil Virgil sladký: Vše zmůže láska!
a přisvědčí mu milenci a matky: Vše zmůže láska!
To nevyvrátí nikdo: Dobro jako zlo
jsou v oku myslitele z téže látky. – Vše zmůže láska!
A zmizí rozdíl stavu, berly, koruny,
a budou hnizda lásky paláce a chatky. – Vše zmůže láska!
A lidé v plesu pouta svá v prach zd... | Vše zmůže láska. | Jaroslav Vrchlický | 7 | gazel |
cvf-048522 | Tříšť rozbitých hvězd slétla k spící zemi,
ten zázrak zimy, sníh, vše kolem kryje,
rmut země mění samé na lilie,
plá střechami i stromů haluzemi.
Jak vždycky jsem před zázrakem tím němý,
stesk zašlých dnů a mládí utopie
se z bělosti té, která slní, lije
v tůň duše, utýranou vichry všemi.
Mně sníh je symbol velikého kli... | Sníh. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-049740 | Hřmí varhany a klenbou se to valí,
kaskády zvuků bouřném ve hlaholu,
a svatí v oknech, zdá se, pějí spolu,
a je to hymnus velký, neskonalý.
Jak moře chytlo by se mezi skály,
to hučí, tryská, k stropu letí, dolů,
jak nebylo by smrti, bídy, bolu
a světy by se v lásce objímaly!
Na okně malovaném Martin dává
půl pláště žeb... | Alelluja! | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-048624 | Ti, kteří trpí v hloubi duše svojí
a mlčením své velké rány halí,
jsou velcí tam, kde největší jsou malí,
jsou praví vítězové v žití boji.
Svým odříkáním dojdou k tomu zdroji,
jenž teče z velké lhostejnosti skály,
a vlny jehož sotva rmut náš zkalí
a voda jehož všecky rány zhojí.
Jim vyjít z žití branou samovraždy
je vš... | Ti, kteří trpí. | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-029248 | Jak duše moje slastnou bázní plesá,
když tvoje listy čítám, Velký Jene!
Z nich zbožného se citu příval žene,
v nich přízrak vozů válečných se tesá.
S tím druhem tvým, jenž vstoupil na nebesa,
kde hranic zář kol hlavy se mu klene,
nám v duše horké, těžké, rozjízvené
slov vašich sprcha jako rosa klesá.
Ó české slovo! Ach... | Nad listy Žižkovými. (II.) | Augustin Eugen Mužík | 0 | sonet |
cvf-025608 | Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl,
na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl,
mávali šátky – – ano, ano tak –
mí bozi, jak to zoufale je všední!
A přec to člověk cítí od dne ke dni
bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl,
na přídě stála bledá Mladost má
v dál nadšenýma hledíc zrakoma –
eh, je to dávno... Člun mi jenom ... | ULTIMA THULE | Josef Svatopluk Machar | 3 | madrigal |
cvf-018611 | Ký asi sen, nám neznámý a skrytý,
tvou duši schvátil, mistře, dravou řekou,
když pod tvou rukou umělou a měkkou
ten nádherný kůň rostl obrovitý!
Zda v snách jsi spatřil titánů boj lítý,
či oře, které nebem slunce vlekou,
či zemi zřel jsi šerou, dávnověkou,
když kentaurů se chvěla pod kopyty?
Před dílem tvým já udivený ... | KŮŇ DONATELLŮV. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019407 | Ode Babigory v tomto rouše stínu
Vlast mne s heslem sláti ráčila,
Slyš, by sokyní dél nebyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?
A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
Tři dni šíp ten Lada ostřila,
Mluv, neb chce, by jednou zkusila:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?
Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu
S... | Ode Babigory v tomto rouše stínu | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-049575 | Jak světec v trní ležel jsem v tmách
a svíjel se v mukách a bolestných snách,
tu přišla ke mně Láska po špičkách.
Jí vstříc se vzchopila vůle mdlá,
však nezřel jsem, ke mně že sama šla,
s ní byly Starost i Bolest zlá.
Až teprv když ke mně si lehla níž,
a rtů svých mi žhoucí dala číš,
též družky její jsem vycítil blíž.
... | KAMEJE. | Jaroslav Vrchlický | 3 | madrigal |
cvf-005951 | V těch verších parfum ležel zakletý.
Jej necítil jsem tehdy před léty.
Dny přešly přes ně... a dny byly klam.
Poklony... výsměch... já si vzpomínám!
A teď ty verše vydaly svůj dech...
dráždivě voní... bouří po letech...
Vzduch krve, hořkost, zloba churavá
v románu trpkém zase povstává,
má určitost svou, která zaleká,
a... | V TĚCH VERŠÍCH PARFUM... | Viktor Dyk | 4 | hrdinský kuplet |
cvf-023683 | Ni svitu hvězd; kraj dříme v temnotách,
i měsíc zapad v mraky kamenné,
ni cesty vidět k městu vedoucí;
mlč, duše, sni a sepni ruce své!
Jak Nuda temno svírá duši mou,
je večer tmavý, širý, bez konce;
v náruči stínů klesám omámen;
viz, duše má, tak hynou básníci!
Giganti noci kyje zvedají,
tam v dáli hoří rudé hranice.
... | Západ slunce. | Emanuel Lešehrad | 0 | sonet |
cvf-045223 | Ne vzdělanost, ne slední její cíle,
jen Moda rozhoduje svrchovaná,
že každý dědek při poslední síle
si promne zmdlené oči jednou z rána
a šedou hlavu nad svůj žurnál chýle
čte o výstavě: Jaká podívaná!
Tam také musím být! – Vak spíná chvatem
a opít se jde – pačulim a blátem. | Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech. (IV.) | Jaroslav Vrchlický | 5 | stance |
cvf-026720 | Tak zapadla sem: smavé Vídně dcera
a v modrých očích touhu po radosti,
vtip milovala, klípek společnosti,
noc protančila do raního šera.
A zatím po ní z očí tisícera
zlý pohled šlehal; nebyla jim dosti
královnou vážnou, není vzorem cnosti
kurtisan, hejsků z dneška i těch z včera.
Jen tančte, Veličenstvo! Chvíle přijde,... | MARIE ANTOINETTE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-068111 | Jak k nebi rozprášené hlasy zvonů
jsou hvězdy, mystická noc na zem stéká
jak rekviem, jež na mrtvého čeká,
jenž dosud nepřekročil Acheronu.
Kdo překročí jej?... Nemodlím se k nebi,
ač proti sobě stát zřím peklo celé.
Jdu s ďáblem v zápas v pýše osamělé
a cizích zbraní nemám zapotřebí.
Rozkoší chvěji se a divě jásám,
ja... | STANISLAV DE GUAITA. | Josef Šimánek | 0 | sonet |
cvf-040245 | Šel harlekýn, bylo mu líto druh druha zabíjeti
v diskretním soukromí. Co úspěch neposvětí,
to ničím není, ničím, co nerozhodne soud.
Chtěl zabíjet v plném světle tisíců před očima,
to do ulic vyláká dav, to kouzlo má, jež jímá,
chtěl, účinem divadelním by krve vystřikl proud.
A sehrát chtěl divadlo dojemné vraždy závis... | HARLEKÝN A SPOLEČNOST. | Antonín Sova | 3 | madrigal |
cvf-057067 | Báječných světů čarokrásní snové,
o nichž jsem v dětství slýchal tolikrát,
tam kdesi v dáli je prý jasný hrad,
kde každý najde, co zde štěstím zove.
A jeho stěny jsou prý křišťálové,
a nejluznějších kolem květin sad,
jezera, víly – všude tolik vnad,
že člověk rybkou v slastí moři plove...
Já na okamžik toužil jenom zří... | Vstup. | Vojtěch Pakosta | 0 | sonet |
cvf-047672 | Z hor srázných tesů, zkad mne vyštval děs,
já, kmotře, zapad’ ve tvou tichou ves,
jen z nouze jdu, mne bolest nutí stát,
ohledej, prosím, vlídně ten můj hnát.
Řež divou asi prodělal jsi dnes
a poranil tě trochu skalný tes,
jen svěř se mi, já nejsem žádný kat,
zřím jasně – podkovu ti musím dát.
Tak polobůh se sklání k s... | Arnold Boecklin. (I. (Kentaur a vesnický kovář.)) | Jaroslav Vrchlický | 0 | sonet |
cvf-009128 | Přišel čas a v čase přišla doba,
z cizích krajů vrátil jsem se zpět:
jako kuře, když je stíhá zloba,
pod křídla jsem rodné chatky lét’;
a zas u šípku tam na návrší
jako kdysi bodlo mne to v duši.
Vzpomněl jsem si na všecky ty sliby –
však píď před domovem je ti hej;
znáť to, myslím, každý bez pochyby;
všecko volalo mne... | VIII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069215 | Jsi jako štít ten – oplácí nám smrtí
tu naši lásku. Nepřístupný je,
a objímaje, v náručí nás škrtí,
než rubášem nás chladným přikryje.
Je pyšný tak. A když nás nerozdrtí,
tu v metelici šelma zavyje,
jsme oddáni mu, věrni nadosmrti –
hrot, chlad se jeho v srdce zaryje.
Jak na ledovci, který k nebi ční,
jsou na Tvém čele... | Jsi jako štít ten – oplácí nám smrtí | Tereza Dubrovská | 0 | sonet |
cvf-009137 | Nakladli jsme dříví vrchovatě,
stáhli v řetěz, že až vzdychal stoh,
a přec tak, že přes sněhové hlatě
lehce jeden saně vléci moh’,
měl-li dráp, v zad okovanou botu
a statného druha při smykotu.
Když tak saně pohotově stály,
dvojnásobný připjal jsem jim smyk:
otep polen, a pár kroků v dáli
starce buků zkomolený dřík,
je... | XVII. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-019758 | V chrámě přátel tvých když odpočinu,
Pod besídky stínem pustevné
I mé přátelky a pokrevné
Amalii zřím a Karolinu;
O vy drahé duše! dím a plynu
Líbati jich tváře úsměvné,
Potom přede všemi ve zjevné
Radosti je ke svým ňádrům vinu:
Četly tu, co milovala která,
Onna biblii a Klopstoka,
Tato román a cos od Voltera;
Mně dík... | 463. V chrámě přátel tvých když odpočinu, | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-015827 | V tichém údolí, jež obrubuje
Kol a kolem hustá lesina,
Leží víska, a v ní Kresina
Nad pokojným lidem vladykuje.
Klidný život jeho oslazuje
Jedna z dcer, slast jeho jediná;
Její krásu celá dědina
Jako nebešťanky obdivuje.
Božena to! krásná jako bůže,
Chlouba matky, otce útěcha;
Líce její – lilie a růže!
V čarokrásném tě... | LVIII. V tichém údolí, jež obrubuje | František Jaroslav Vacek Kamenický | 0 | sonet |
cvf-059187 | Vzkřísil bůh všechnu krev na pláních prolitou.
K obloze vzpjala se čerstvá a vřelá,
jakoby ze srdcí vytryskla chvílí tou;
vzrostla až v moře a pláněmi hřměla.
Vzkřísil bůh všechnu krev ornicí vypitou,
pro Krista, cary jež vytekla smělá;
přes trosky paláců, trůnů změť rozbitou,
přes chrámů ssutiny do dálky spěla.
Vzkřís... | VZKŘÍŠENÍ. | Vladimír Houdek | 0 | sonet |
cvf-044241 | Když ruka mozolná se k Tobě spíná,
na drsnou dlaň Svým jasným okem shlédni,
vždyť utrpením volá práce všední,
a leskem zásluh svítí její špína.
Když ale v pěst ji sevře zloba siná,
jak radila by: ku pomstě se zvedni!
Své trestající rámě nepozvedni,
a míra nutné nápravy buď jiná.
Kdo nejvznešenější Ti pěli chvály,
vždy ... | Když ruka mozolná se k Tobě spíná, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-007958 | Jestli Zdirad v poli je, meč ho krásí,
je-li časem v pokoji, uměny ctí;
čím se koli obírá, jenom vlasti
prospěti žádá. | Na Zdirada. | František Vladislav Hek | 9 | sapfická strofa |
cvf-027719 | Slzavý příběh, reci, králové,
historky staré vbité v nové sloky
a fráse velkohubé, jalové,
jež na kothurnech velkými jdou kroky,
i satani a sešlí ďáblové,
jak známi byli před dávnými roky,
i lesklá slova, kouzlo rýmové,
závratných metafor a veršů skoky –
poesis není. – Co je poesií?
To kdyby známo, stavěli by as
už pra... | SONET O DEFINICI MODERNÍ POESIE | Josef Svatopluk Machar | 0 | sonet |
cvf-068187 | Tvou chválu slyším, Pane, ve výkřiku,
jímž vítá život každý země tvor,
a výkřik ten se množí v hlasů sbor,
ve velkou píseň nadšení a díků.
A slyším ji i v tichém bystřin vzlyku,
i v ozvěně, jíž zvučí řady hor,
je chvalozpěvem stromů rozhovor,
země i nebe hlásá slávu vzniku.
Tu náhle divný, měkký vpadá zvuk
v chÓr rados... | ALLELUJAH | Maryša Šárecká | 0 | sonet |
cvf-061176 | Jak je tu smutno na skále mého žití!
Znavené slunce mlhami sotva zříti –
a moje hvězdy! Kdo mi je zase vznítí?
A moje země, minulost již mne vzala!
Po kuse kusy dravá ji vlna rvala,
a teď z ní pustá skála tu zbývá malá.
Šedivá skála, tvrdý jen balvan holý,
po nocích bez snů od něho hlava bolí –
s úzkostí zřím, jak zvol... | SKÁLA. | Adolf Černý | 3 | madrigal |
cvf-051652 | „Ven na lov, ven! – Jak v hradě těsno!
Síněmi táhne se černý stín,
A v duši mé tak bědno i děsno!
V prostoru ven – v chladný lesa klín;
Ať se prázdnoty mysli sprostím,
A trud i strast ze srdce vyhostím!
Sluho, vyveď mi vrance mého,
Ať vychvátím sílu jarou!
Zamnou, kdož srdce zmužilého,
V hájů temno, na poušť divokou!“
... | Drahomíra. | Jan Jindřich Marek | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-055484 | V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
a jako lístek lilje se chvěla bílá ruka Tvá;
nad námi nebe sterým světel čaroleskem skvělo se,
v mých očích však jen jediná se skvěla bílá ruka Tvá;
já líbal ji, horoucně k zbouřenému srdci tisk’,
v němž z písní sterých jediná teď pěla „bílá ruka Tvá“,
i tihla píseň sa... | II. V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá | Václav Šolc | 7 | gazel |
cvf-030325 | Strašlivý hlas: Do žaláře!
Zahřměl v uleknutém domě;
Ach! tu zbledly květné tváře,
Ach! tu každý ruce lomě
K rozmilému otcy běžel,
U noh jeho ležel.
Žena čistá jako kvítek
K manželi se přivinula,
Jako anděl z krásy dítek
Dceruška se vyšinula,
Stiskla otce do náručí,
Ať mne, řekla, mučí!
Nelítostní ukrutnícy
Okem mstivý... | Dcera. | Vojtěch Nejedlý | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-010658 | Kde krása s něhou je, tam zášť jen maskou;
jak vůně květu ve všem jedno jest,
tak život ženy ve všem ať je láskou. | 397. Kde krása s něhou je, tam zášť jen maskou; | Adolf Heyduk | 2 | ritornel |
cvf-059362 | Když tužeb žhavý plam se v popel proměnil
a kalich radostí své dno mi ukázal,
v přívalu hořkostí když neskojený pal
v života zhrdání se v tvrdých vlnách slil,
má tajná milenko a družko teskných chvil,
o luno přítulná, tvůj bledý požár vstal
nad mraků cimbuřím, jež noci demon hnal
po nebes tišinách ve stopách věčných mi... | Stišení. | Bohuslav Knoesl | 0 | sonet |
cvf-067849 | Zvon oněměl a zhaslo věčné světlo.
Jen stíny na holý se oltář kladou,
kde jindy oken malovaných vnadou
jak bájný svět vše pestrým jasem kvetlo.
Jak s nocí jasno by se bylo střetlo:
Hle zpod oltáře vystupují řadou,
jež pro kříž Kristův štvanou laň jak mladou
kdy záští vrahů katem na smrt hnětlo.
Jdou v bílých řízách sta... | O velký pátek. | František Leubner | 0 | sonet |
cvf-018624 | Je pravda, vždy lze počít nové žití,
byť došel jsi už na dno strže srázné,
a na života šachovnici prázdné
zas figurky své stavět, dál se bíti.
A do zátoky veplout z vlnobití
a po mdlobě se vzpružit k pouti rázné,
a chudý kmen, kde suché listí vázne,
zas novým, svěžím jarním listem krýti.
Leč také vždy v tu novou píseň ... | NOVÝ ŽIVOT. | Antonín Klášterský | 0 | sonet |
cvf-019895 | Před peleší papírek tou lítá
Po zemi jak lehká šupina,
Právě kde nás vede pěšina,
Skulí a nám pod nohy se vplítá;
A že noha má ním opomítá,
Vůdce zdvihna jej a rozvina
„Báseň od Štěpničky, Lidčina
Stížnost, v chrámu Hymenovu“ čítá:
To můj krajan, ei to bude hezké!
Milota dí, och! já hněvivě,
To je škandal slovesnosti č... | 599. Před peleší papírek tou lítá | Jan Kollár | 0 | sonet |
cvf-044309 | Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,
ač holou je a oprýskanou celá,
zář planoucí ji pláštěm přioděla
ze stříbrných a matně zlatých nití.
Pět úzkých okének se ohněm nítí,
až do podkroví vlétla plachá střela
a na skle slepém tak se rozhořela,
že křišťálem a drahokamy svítí.
Hrou stejnou, jak ji opakuje vždycky,
zář posp... | Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí, | H. Uden | 0 | sonet |
cvf-010068 | Vánoční stromku, rodiny stkvoste,
vidím tě zdobit jizbu zas,
raněné srdce zvučí a roste,
poznovu plane zrak, jenž has’;
zas se to v hlavě blýská a mění
a přec, ó běda, jak dřív to není!
To tam je všecko! Aspoň vy, snové,
vraťte se chvilku v pěvcův stan;
žalost mu ňadra hlode a klove,
za živa je zde pochován;
sneste mu ... | Vánoční stromek. | Adolf Heyduk | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-069391 | Kdos vládne nám jak tyran lačný slávy,
on sveřepý a zlý a nedůtklivý,
moc krutou má a pohled pohrdavý.
Nám v každý vznět a podiv důvěřivý
smích jeho jako chladný buran duje
a zháší plamen, dřív než hořel živý.
Na drahých hrobech rozšumí-li thuje
i žalmický zpěv jejích temných snětí
v hold vlastní svojí pýše proměňuje.
... | ZAKLETÍ | Božena Benešová | 11 | tercína |
cvf-002879 | Zvučel hlahol, světem zvučel,
jak by zvon to klesal s výše:
klesal zvon a duněl, hučel,
že klesá v prach zpěvů říše:
zvučí – zvučí – dozvučívá,
vlasť že v spánku odpočívá.
Zvučí hlahol, světem zvučí
jako zvony znívaj’ k výši,
znějí zvony, kmen že pučí
k nové, krásné, pěvné říši:
zvučí zvony v slavném znění,
zvučí vlast... | Zvon vzkříšení. | Václav Antonín Crha | 1 | strofa venuše a adonise |
cvf-014705 | Ujasni si všechny vztahy
k Bohu, vlasti, k bližním, k národu:
nikdy není dosti záhy
z lidských zmatků hledat východu –
ujasni si vztahy světa k sobě,
než si ujasníš je – ležíš v hrobě.
Ujasni si všechny vztahy
k Bohu, vlasti, bližním, národu,
vytyč mezníky své dráhy,
bij se za pravdu a svobodu,
snaž se porozumět nové d... | UJASNI SI... | Josef Kalus | 1 | strofa venuše a adonise |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.