language
stringclasses
81 values
author
stringlengths
1
120
title
stringlengths
1
409
text
stringlengths
4
32.8k
theme_code
stringclasses
6 values
theme_category
stringclasses
6 values
deepseek-v3-1-250821
stringclasses
6 values
kimi-k2-250905
stringclasses
6 values
doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses
196 values
BUL
Емили Дикинсън
Ако успея да спася едно сърце ранено…
Ако успея да спася едно сърце ранено, аз ненапразно съм живяла, един живот даря ли с облекчение, над топлите му рани хлад разляла, или ако помогна да се прибере в гнездото едничка птица премаляла, аз ненапразно съм живяла.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
TUR
Mevlana Celaleddin Rumi
Halimiz Tamam
Tekmil medreseler, minareler bir gün yıkılmayacaksa, iman küfür olmayacaksa bir gün, küfür bir gün imanın yerine geçmeyecekse, işte o zaman halimiz tamam. Bir daha ne kalenderliğin yolu yordamı bulunur, ne dünyamıza layık bir adam.
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ARA
كمال خير بك
قصيدة دعوة -1
أدعوك أن تقرأ نار الجنس في دفتر الأمطار، أدعوك أن تعانق الأعصار عند مضيق الجنس جنازة، أو مولداً، أو عرس للوطن المليء بالشرار.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ITA
Piero Bigongiari
Poesia di Piero Bigongiari - Non so
Poesia di Piero Bigongiari Non so Nell’umido brillare dei tetti, nel calare del sole tra scogliere di strade, non so cos’altro aspetti, s’altro dichiari con parole rade ai passanti, ai vetri ciechi dei tram, e a un tratto molto so della speranza, ma non so neppure cosa si perde nell’ansimo dell’aria, quasi un battito accelerato di motore, quasi tacchi piú fitti, una catena che si tende, gli occhi un poco piú desti. Ma lo sguardo è dentro le cose a cercarvi la buccia tra la polpa, e non v’è colpa sufficiente per la nostra gioia, nemmeno la speranza e la solitudine: tu sai che non so, tu sai che puoi chiedere.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
JPN
彦良
null
うつつには またもかへらぬ いにしへを ふたたひみるは ゆめちなりけり
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
柏葰
晨夕
晨夕谁从论素心, 闭门摇膝且长吟。 六经零落余班马, 五岳游行负向禽。 旧雨不来虚客席, 冬官无事点朝簪。 海鸥汀鹭皆俦侣, 且自浇园学汉阴。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
الشاعر أبو العتاهية
قصيدة ولا زوردية تزهو بزرقتها
وَلا زَوَردِيَّةٍ تَزهو بِزُرقَتِها بَينَ الرِياضِ عَلى حُمرِ اليَواقيتِ كَأَنَّها وَرِقاقُ القُضبِ تَحمِلُها أَوائِلُ النارِ في أَطرافِ كِبريتِ
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
RUS
Somov O.M.
Песенка | «Полно, сердце! успокойся на часок!..»
Полно, сердце! успокойся на часок! Удержися, горьких слез моих поток! Перестаньте, вздохи, грудь мою теснить! Сон забытый! мне пора тебя вкусить! Я обманут был неверною мечтой: Дни надежды пролетели с быстротой; Думал: счастье улыбнется и ко мне... Нет как нет его ни въяве, ни во сне. Вижу: счастие лелеет там других; По цветам текут минуты жизни их; Мне лишь бедному жить в горе суждено, -- Для чего ж мне сердце нежное дано? «Чем же хуже я счастливых тех людей? -- Часто думаю в печали я моей.-- Ах! не тем ли, что в удел мне не даны Ни богатство, ни порода, ни чины?» В поле чистое пойду с моей тоской; Вижу: ива наклонилась над рекой, -- Как той иве вечно прямо не расти, Так мне в мире вечно счастья не найти. Ободрися, дух унылый, не пади! Там, за гробом, в лучшем мире счастья жди: Там спокоишься от горестей и бед, Коль на свете для тебя блаженства нет.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
逸人不顾
注葛仙公气诀赠友人
君今遣我注仙经, 我乃为君强释名。 华岳峰前霞客喜, 天台洞里隐人惊。 云翔嶂外缘文就, 鹤唳天边为气成。 奉劝仙公除自秘, 莫教流俗浪相轻。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ARA
الشاعر البراء بن بك
قصيدة بذي الخال من أسماء ويبك منزل
بذي الخال من أسماء ويبك منزل له رتبة عنها المنازل نزّل به إن همت منّا العيون فصُدّق وفي غيره مهما همين فهُزّك
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T3
LZH
劉大辯
資深堂
古人學道怕求深, 善學長於淺處尋。 日用至粗存至賾, 須知瓦礫是黄金。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
DEU
Ann Cotten
The shape of the eye and the cowardice
Sprung durch den Styx, ein Vorhang aus Quecksilber, ein Vorschuß, ein Frühstück. Du machst die Augen zu und durchstößt die Wasseroberfläche. Nun bist du in einer anderen Welt. Wie Worte, merkst du, sie bezeichnen auch hier unten Verhältnisse, Räume und Steine, alles veralgt, verlangt, verargt nichts, und das Wort Fische kommt hier zu sich, zu dir bloß, wie du weißt. Das bitter Erinnern, wie trocken das Land und wie dürftig deine Begriffe doch du darfst sprechen hier, machst liebliche Luftbläschen. Aug in Aug mit Alge am Horizont des Nass, nah, jemand hat ohne dein Wissen deine Haare zurückgestrichen. Die Blässhühner wirken klug wie Dirigenten. Jemand zeigt deiner Haut, wo es beginnt. Sich aufzulösen ist diese Haut sofort bereit. Trag sie davon in absehbarer Zeit. Davor aber tauch noch mal unter, und schiebe die Wimpern hoch, reiß die Augen auf. Du siehst, du siehst, was du Welt oder Umwelt zu nennen in Luftblasen scheiterst.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
高衡
題碧落洞
仙府沈沈盡日開, 霓旌鶴駕幾徘徊。 青雲有路容人到, 煮茗浮觴不忍迴。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T5
T1
FRA
Charles Perrault
Le coq et le coq d'inde - Charles Perrault
Un Coq d'Inde entra dans une Cour en faisant la roue. Un Coq s'en offensa et courut le combattre, quoiqu'il fût entré sans dessein de lui nuire. D'aucun rival il ne faut prendre ombrage, Sans le connaître auparavant : Tel que l'on croit dangereux personnage N'est qu'un fanfaron bien souvent.
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
FRA
FLEURET, Fernand
APRÈS L'ENLÈVEMENT
Kate, nous avions cru que, la messe finie, Le ciel nous semblerait, comme nos cœurs, nouveau : C'est le même ! et nous en avons mélancolie. Et nos deux cœurs n'ont plus leurs galops de chevaux. Il y a, voyez-vous, en nous tout un grand vide. Grand comme les gazons que nous avons quittés. Qui se froncent comme un beau visage se ride. Et qui sont les miroirs de nos parents ridés… Kate, meublons l'Amour des choses de l'Enfance, Ainsi qu'un vieux salon où l'on cause à mi-voix : Kate, il ne fut qu'un seul fauteuil à confidences. Celui où vous lisiez Thomas Gray avec moi… Kate, il ne fut de fleurs qu'en un vase à camées ; De ballade, que dite à deux au clavecin. Au clavecin qui luit auprès d'une croisée Où la fraîcheur du soir tempérait votre sein… Kate, il ne fut d'Odeurs qu'en des boîtes vernies Qui sentaient bon Surate et les temples hindous ; Elles étaient d'une gravité infinie. Et les buis du jardin en devenaient jaloux… Non, Kate ! pour ce col tel qu'une urne qui penche, Il ne fut de rayons plus sassés et plus doux Qu'où votre mère, enfin, pleure sur ses mains blanches. Où son mari maugrée et où votre sœur coud… Il ne nous faudra plus parler que de ces choses Pour qu'elles soient toujours présentes aux époux. Et nos désirs seront comme un buisson de roses Dans le vase à camées qui était entre nous…
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
JPN
忠平
null
をくらやま みねのもみちは こころあらは いまひとたひの みゆきまたなむ
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
沈說
晚行
晚行疏松間, 遥見青烟處。 群牧下山遲, 斜陽半芳樹。 孤雲駕回飈, 介水橫不渡。 傾意望幽人, 待月同歸步。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
釋古易
過訪含嶼上人溪樓有贈
一從飛錫到招提, 每試冬泉擬霅溪。 笑我得閒多病後, 感君高誼共幽棲。 道情是處甘寥寂, 詩思無時不品題。 山色滿樓相過近, 刺桐花下柳橋西。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
周复俊
咏落叶
朔风厉修坰, 三浦气方肃。 叆叆山崩云, 耿耿叶辞木。 鸑鸑下萍川, 槭槭翻萝屋。 飘飖任回环, 零乱鲜羁束。 莫以九秋凋, 惋彼三春缛。 萧条紫烟岑, 超忽丹林麓。 于兹欲何言, 岁暮偃修躅。
T3
生命、时间与存在
T1
T3
T3
ZHO
吕德安
痛  苦
是对一所学校的印象,它怎么也不起眼 是对一所学校的印象,它怎么也不起眼 靠近一个斜坡,靠近背后那座山 靠近一个斜坡,靠近背后那座山 刮风时仍会掀起阵阵阅读 刮风时仍会掀起阵阵阅读 但没有人关心它的屋顶是否经得住 但没有人关心它的屋顶是否经得住 它在房子中一点也不像 它在房子中一点也不像 一所学校的样子。而靠近那个斜坡 一所学校的样子。而靠近那个斜坡 靠近想象中的每一刻 靠近想象中的每一刻 如今我们都得学会保持距离 如今我们都得学会保持距离 在什么天气都不愿卷入它那阵阵单调 在什么天气都不愿卷入它那阵阵单调 重复的泡沫声中,虽然我们至今仍然是 重复的泡沫声中,虽然我们至今仍然是 那里随时可能被提问的一个 那里随时可能被提问的一个
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
RUS
Panaev V.I.
Идиллия XII. Дафнис и Дамет | «Филлида! дождь прошел, ветр стихнул, туч не стало...»
Филлида! дождь прошел, ветр стихнул, туч не стало, И солнышко опять на небе просияло. Как рада, а меня ненастье напугало; Пришлось бы до ночи пробыть в пещере нам. Ну пособи же мне пробраться По этим камням и ручьям. Вот посох мой, держись, да чур не спотыкаться; Так... хорошо... Взгляни ж теперь, мой друг, На небо, на леса, на горы, этот луг -- Всё обновилося, всё лучше стало вдруг, Светлее, зеленей! Нельзя налюбоваться! Как блещут мокрые древесные листы! Как ожили цветы И травы полевые! Благоуханием весь воздух растворен; Дол снова ревом стад веселым оглашен; Здесь прыгают мои ягнятки молодые, Там разбрелись волы, здесь стая коз с козлом На скалы лепится крутые. Ах, вот и радуга! Прекрасно! но пойдем. Куда же ты? Домой. Так скоро? Подождем: Теперь уж нас не вымочит дождем. Нет, нет, и без того я много запоздала. Мне матушка накрепко приказала Вернуться засветло домой. Но солнышко еще высоко над горой -- Далёко ли дойти? Побудь, побудь со мной Хотя один часочек! Дай мне обнять себя, поцеловать разочек! Ты неотвязчив стал: Еще ли не довольно? Ну что за поцелуи? полно! Но если я тебя в пещере целовал Сто раз, без спросу, добровольно, Так почему ж теперь... В пещере, в темноте -- Совсем другое дело! А здесь светло; притом же мы на высоте: Что, если? .. сердце обомлело!.. Мне стыдно без того в глаза тебе смотреть. Так делать нечего, знать должно потерпеть! Послушай: говорить ли дома, Что я с тобой, и где, и как, Скрывалась от дождя и грома? Ах, нет, не говори! Да почему ж не так? И что худого тут? Нет, лгать я не умею. И даже скажешь то, как целовалась ты? С твоей болтливостью не долго до беды! О, я не так проста, я очень разумею, Что этого нельзя сказать! А также и того от матушки скрывать, Что я случайно здесь с тобою повстречалась; Что нас застигнул дождь; где скрылись от него; Как грому, молнии я в темноте боялась, Как я к груди твоей от страху прижималась... Нет, нет, прошу тебя, не говори того! Нас побранят, видаться нам закажут. Как недогадлив ты! Тебе ж спасибо скажут За то, что в этот раз не покидал меня: Ведь не могла ж бы я Пробыть одна в такой пещере страшной, дикой. Не бойся, Коридон; мне ль зла тебе желать? Насилу удалось ему растолковать, Что россказни ее ей будут же уликой. Филлида речь его, казалось, поняла, Быть молчаливой обещалась; Но лишь домой пришла, Лишь стали спрашивать -- в минуту проболталась И лучше сделала:заботливая мать Хоть пожурила дочь, однако ж догадалась, Что мужа незачем другого ей искать.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Друнина Юлия Владимировна
Запас прочности
До сих пор не совсем понимаю, Как же я, и худа, и мала, Сквозь пожары к победному Маю В кирзачах стопудовых дошла. И откуда взялось столько силы Даже в самых слабейших из нас?.. Что гадать!— Был и есть у России Вечной прочности вечный запас.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T2
DEU
Hermann Löns
Märzschnee
Märzschnee rieselt durch die Zweige Und umspinnt den weiten Wald, Alle Vogellieder schweigen Und es wird so stumm und kalt. Eine kleine graue Meise Trillert einmal noch ihr Lied, Einmal noch ein Sonnenstreifen Dünn den stillen Wald durchzieht. Auf den kalten, nassen Wegen Gehe ich mit leichtem Fuß, Wie ein Lied war mir dein Lächeln Und wie Sonnenschein dein Gruß.
T2
爱、情感与人际关系
T1
T2
T2
TUR
Sıtkı Caney
Layya - Üç
Layya - üç şehir yorulmuş bir kırık testi sulara veda yolumu kesti ağlayan bir kuş dağlara veda sıla kül olmuş bir rüzgâr esti in cin elveda sevda bir sisti kaldı arkada leylak yok olmuş nevrûz dağlarda güzel bir histi şimdi kurumuş deme hevesti bir aşktı layya içime konmuş istanbul bir gece ve bir garip düş ölüler mezardan kalkmış gibiydi yürüyüş yürüyüş yine yürüyüş yaklaşan mahşerin sırlı eliydi unutmam geceydi ve tam bu saat bir kadın köprüde öksürüyordu şahlandı içimde saklı duran at kadın suna olmuş ve yürüyordu ne bir rüyaydı bu ne hayaletti gördüm bizzat gördüm ve koşuyordum kaba sığmaz bir ruh bir tutam etti ruhuyla layyanın konuşuyordum varınca köprünün tam ortasına kaybolmuştu layya öylece durdum kurşunlar doldurdum azap taşına işte tam orada kendimi vurdum bir çift göz ve deniz kana bulandı depremler içinde şiir ocağım uykudaymış meğer bu ölüm andı uyandım büsbütün kayıp yatağım vurulur tutkular birgün arkadan tükenir gençliğin kara sevdası kahpeler çekilsin artık aradan kana bulanmasın aşkın duası bir mektup çığlığı her gece veda uzakta uzakta köy bülbülleri kaçmak gibi belki ağlamak ya da minnacık gencecik kızın gülleri kararan yanıma bir dünya düştü aç bana ey şiir ilk yüzlerini kalbe dilim dilim bir rüya düştü diyemem diyemem ilk sözlerini aşklar ki azaptan ve demet demet bir azap için mi öter bülbüller yaklaşan seslerin içinde hasret açıyor bu hasret içinde güller beni ey tanrım de aşklardan yarat bir bengisu gönder çıldırıyor aşk dünya bir kahkaha inliyor saat korkular içinde yemyeşil başak sonsuz çığlıklarla derdi dinmeyen gençlerin ruhunu ben hançerledim o coşan gönlüne hükmedemiyen bir kızın sesine kendimi verdim bakıp durdum sana çılgın ve şaşkın ve düştüm o meşhur belalı derde sesler sırrı gibi sendeki aşkın kaynıyor kaynıyor bilinmez yerde aşk ver ey can gülüm bize bir aşk ver bu aşk parça parça cinnet ve neşe yağmurlar yağar da caddeler titrer ben bir şey ararım hep köşe köşe sen aşkı çıldırtan bir garip kızdın ne sunaydı adın ne de canandı eridin eridin içime sızdın benim yalnızlıkta hafızam yandı soldu menekşeler kokular bitti ve kelimelerim bitecek gibi aşk bizi bırakıp ilk ana gitti ellerim evreni itecek gibi zaman bir an gibi birden biterken ben son kelimeyi seçemiyorum aşklar için çok geç ya da çok erken şiire bir kefen biçemiyorum bir şiir yazılmış eksik ve yarım şafaklarsa henüz kurşunlanmamış layyanın uykusu ve rüyalarım alevler içinde henüz yanmamış bu şiir ne diye sormadın layya bilseydin yeni bir mevsim olurdu sonunda kendini vurmadın layya göründü kayboldu sevdanın yurdu çengelkoy kıyısı bekârderesi sokağında yoksul bir evde şimdi kaybolur sesimde layyanın sesi kimdim ben bilinmez ve layya kimdi kapanır senin de gözlerin layya fakülte kapısı yerinde durur beni deli etti bir garip rüya seni de perişan bir garip gurur Sıtkı Caney
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
毛序
风轮羽扇歌
鹤翎皎洁修而丰, 制成团扇虚含风。 参差六翮形蒙茸, 贯以铁轴轮辐同。 下首郁屈如弯弓, 风胡何年铸芙蓉, 质理苍黑非铅铜。 剑首一穴贯轴中, 复有无弦焦尾桐。 踞坐掣曳呼侍童, 辘轳引绠机旋空。 柔橹咿轧中徵宫, 高堂飒然起蓬蓬。 动如橐籥出不穷, 四坐森爽心神融。 病夫惮暑常怔忡, 烛龙火伞交相攻。 思驾飞车访赤松, 琼楼玉宇无蕴隆。 借君吹嘘凌颢穹, 下视九万尘溟蒙。
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
CUSTOM:咏物
LZH
虞似良
消湖
野草閑花洞口春, 碧潭如鑑凈無塵。 江山好景携不得, 漾入酒杯和月吞。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
DEU
Kleist, Heinrich von
Antwort
Freund, du bist es auch nicht, den nackt zu erschauen mich jückte, Ziehe mir nur dem Apoll Hosen, ersuch ich, nicht an.
T2
爱、情感与人际关系
T6
T2
T2
SLK
Mária Ridzoňová Ferenčuhová
1/ v literárnej čajovni
1/ v literárnej čajovni, kde sa tesne nad podlahou hromadí chlad: ťažoba. nad pohármi a vedľa bzučivých hlasov gymnaziálnych pedagógov na dôchodku: nemožnosť pohnúť plecami. čítam, ako sa patrí: čítam. už vieš, že vo väčších mestách vniká reč do držania tela a chtiac-nechtiac implikuje samostatnosť.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T3
CES
Hedrlín, Method
VŠECKO JE JEDNA BÁSEŇ...
Všecko je jedna báseň, všecko je jedno, jedna harmonie, jeden nesouzvuk a věčný, nekonečný znící z neznáma do neznáma bouřlivě hned a zase tak lehounce tiše... Všechno je jedno a je jen jedno a nejvíc být musí ti jedno, protože nemaje jedno počítat ty nemůžeš druhé... Ty musíš věřit, že je jedno, neboť není-li toto není nic– nemůžeš ničeho měřit ni chápat, jen tmou je ti nekonečnou tápat, v níž chtěje chápat musíš si udělat jedno, abys míti mohl druhé... Všecko je jeden život, jedna báseň, jedno umění veliké a krásné, jedno světlo a i jedna tma. A dokážeš-li mi, že není jedno, pak není nic a nic a věčně nic jen tma a tma věčně neprůhledná...
T3
生命、时间与存在
T5
T3
T3
RUS
Пнин Иван Петрович
Время
Рука Урании пространство измеряет. О, время! но тебя ни мысль не обнимает; Непостижимая пучина веков, лет! Доколе не умчит меня твое стремленье, Позволь, да я дерзну - хотя одно мгновенье Остановиться здесь, взглянуть на твой полет! Кто мне откроет час, в который быть ты стало? Чей смелый ум дерзнет постичь твое начало? Кто скажет, где конец теченью твоему? Когда еще ничто рожденья не имело, Ты даже и тогда одно везде летело, Ты было все, хотя не зримо никому! Вдруг бурное стихий смешенье прекратилось; Вдруг солнцев множество горящих засветилось, И дерзкий ум твое теченье мерить стал: На то ль, дабы твою увидеть бесконечность, На то ль, чтоб сих миров постигнуть краткотечность, И видеть, сколь их век перед тобою мал! Так что же жизнь моя в твоем пространстве вечном? Что этот малой миг в теченьи бесконечном? Кратчайший в молниях мелькнувшего огня: Как мне тебя понять, как мне узреть - не знаю. Вотще тебя, хоть миг, в уме остановляю, И мысль моя с тобой уходит от меня! Не я тебе один, весь свет и все подвластно! Но сколь твое глазам владычество ужасно: Здесь - гробы древние, поросши мхом седым; Там - стены гордые, под прахом погребенны; Истлевши города и царства потопленны, - 30 Все в мире рушится под колесом твоим! О, веки бывшие и вы, вперед грядущи! Явитеся теперь на голос, вас зовущий, Представьте страшный час, которой я постиг, Пред коим все его удары разрушенья, Паденья целых царств, народов истребленья - Равно как бы перед ним единой жизни миг! Там солнце, во своем сияньи истощенно, Узрит своих огней пыланье умерщвленно; Бесчисленных миров падет, изветхнув, связь, Как холмы каменны, сорвавшись с гор высоких, Обрушася, падут во пропастях глубоких, - Так звезды полетят, друг на друга валясь! Всему судил творец иметь свои пределы: Велел, да все твои в свой ряд повергнут стрелы; Все кончиться должно, всему придет чреда, Исчезнут солнца все, исчезнут круги звездны, Не будет ничего, не будет самой бездны; О, время! но ты все пребудешь и тогда!
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
حارثة بن بدر الغداني
قصيدة وما إيجافنا خلف الموالي
وما إيجافنا خلفَ الموالي بسُنّتِناعلى عهدِ الرسول
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
BEN
রোমেন রায়হান
ঝাড়ু তো নয় সস্তা
ঝাড়ু তো নয় সস্তা যেমন নারিকেলের ছোবা নায়িকাদের হাতে এখন ঝাড়ুরা পায় শোভা। মন্ত্রী, মেয়র যোগ দিয়েছে ঝাড়ুদারের দলে ঝাড়ুর কদর বাড়ল তাঁদের এক্টিভিটির ফলে। ময়লা ফেলে মারছে ঝাড়ু, উড়ছে পথের ধূলো সেসব ছবির প্রচারণায় দুষ্ট খবিসগুলো। ক্যামেরাম্যান সামনে এলেই বাড়ছে ঝাড়ুর শোভা কাণ্ড দেখে এডিস মশা খাড়ার উপর বোবা। ঝাড়ু অনেক শক্তিশালী, ঝাড়ুর অনেক শলা ঝাড়ু দেয়ার বিপক্ষে তাই কঠিন কিছু বলা। ঝাড়ু হাতে আমিও চাই ঐতিহাসিক হতে তাই তো আমি গা ভাসালাম ঝাড়ুদারের স্রোতে! ঝাড়ু দেওয়ার জন্য যখন তৈরি পুরো জাতি তুমি আমি সবাই চলো ঝাড়ুর খেলায় মাতি।
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
محمد رمضان هداية
قصيدة لكن بالوضع المعكوس
لكن بالوضع المعكوس أعلن عصيانك... وأتعلم فن التمثيل.. أعكس كل ثوابت عقلك يمكن تقدر.. بعد ما تركن كل مبادئك ع الكوميدينو تنزع قلبك من جواك تمسح منه اللون الأبيض أمسح أي دليل للرحمة حط مكانهم كل خطوط الطيف قدامك زود ف الألوان الغامقة رجع قلبك نفس مكانه مد إيدك للمخ وشيله أغسل كل مراكز حسك بالبنزين رجع مخك لكن بالوضع المعكوس أدخل جوه الحلم البشري بشكل كابوس وطي قصاد الموجة العالية أسجد للكلب الجربان وأما الموجة العالية تعدي أركب على قلع القرصان قول أنا عالم تاني لوحدي وغيري مافيش مهما يكون حجمك على قدك أمشي قصاد العالم كله ونافش ريش يومها وبس أكيد راح تقدر بين خفافيش الأرض تعيش لكن حازر... حط الأتي ف الحسبان لما الهوجة الضلمة تعدي وأما وميض الفجر يبان تقدر تاني ترجّع نفسك تقدر تاني... تكون إنسان؟؟
T3
生命、时间与存在
T3
T4
T3
ARA
الشاعر أحمد بن فهد الإحسائي
قصيدة إني بليتُ بأربع ما سلطوا
إني بليتُ بأربع ما سلطوا إلا لعظم بليتي وشقائي إبليس والدنيا ونفسي والهوى والله ينصرني على الأعداء إبليس يسعى في سبيل مهالكي والنفس تأمرني بكل بلاء وجنوده حاطوا بحول مديتني يا عدّتي في شدّتي ورجائي
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
蘇大璋
鳳翀峰
早起聯鑣上翠微, 瞰虛歷級步嶔𡼭。 昔聞華頂蓮生藕, 今見南山菊滿籬。 縱眼橫看天地闊, 壯懷唯有鬼神知。 安期引我丹霄路, 十里雲煙特地披。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T5
T1
BUL
Николаус Ленау
Молба
Щом така ме омагьосваш с твойта тъмна, властна нощ, строга, нежна, замечтана и безмерно сладка нощ — тоя свят в тъма чаровна ти край мене угаси и живота ми навеки с твоя купол украси.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
蕭應韶
語水漁舟和督學郭公祖
淡雲汀芷翠相連, 攜李灣頭短棹聯。 白鳥狎人漁火靜, 錦鱗驚餌浪痕圓。 春來蓑帶吳涇雨, 月出綸收越浦烟。 笠澤鴟夷千古事, 欸歌今屬打魚船。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
桂榮
登懷玉山
昔上三清望懷玉, 石龍迢遞驚飛伏。 煙霞浮動紫翠間, 應有幽人住空谷。 使君愛我攜登山, 初夏秧田正抽綠。 岡扉掩映護藤花, 澗道紆潛響晴瀑。 拾級懸登二十里, 捫蘿躡磴超林麓。 飛身深入天寨門, 別是乾坤開卜築。 遙望宮牆數仞高, 百年往事今恢復。 峰尖森聳削芙蓉, 桂影扶疏散金粟。 點瑟回琴鳴溜泉, 禹疇羲畫分疆局。 虛堂深處揖高風, 流盡煩襟出新沐。 明月中庭最可人, 豈是當年棲老宿。 一宵相對清心魂, 卻愧來遲我行獨。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
馬合麻
題武夷
石鼓溪邊渡, 門前一葉舟。 雨滋千壑翠, 風動萬巖秋。 仙去雲常在, 山空水自流。 九天煩紫詔, 借我此中遊。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
劉長卿
聞奉迎皇太后使沈判官至因有此作
長樂宮人掃落花, 君王正候五雲車。 萬方臣妾同瞻望, 疑在曾城阿母家。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
章澥
吳下同年會詩
咫尺天顔祇暫違, 兩臺聯桂世誠稀。 共觀鵬運垂雲舉, 還幸魚寒密藻依。 賦政將明仲山甫, 登樓吟詠謝玄暉。 要津自足升英俊, 六鷁毋令恨退飛。
T4
社会、权力与历史
T4
T2
T4
ASM
শেখৰ ভট্ৰাচাৰ্য
প্ৰগতি কলেজ আৰু সুৰভী
কলেজীয়া তিনিটা বছৰ কেনেকৈ পাৰ হৈ গ’ল ধুলিয়ৰি ধুলিয়ৰি স্মৃতি ধূসৰিত হৈ পৰিছে সকলো সোমাই যাব পাহৰণিৰ গৰ্ভত নামেই যাৰ প্ৰেম আৱেগ-অনুভূতি যৌৱনৰ আৱেগত আৱেগিক মই প্ৰেমত পৰিছিলো তোমাৰ কেৱল তোমাৰ সুৰভী, তোমাৰ চকুদুযোৰ তোমাৰ ৰঙা ওঁঠৰ হাঁহিয়ে মোক বলীয়া কৰি তোলে । কিয় পৰিছিলো প্ৰেমত ? কিয় হৈছিলো উন্মাদ নাজানো আৰু হয়টো নাজানিম কাহানিও । প্ৰেমত পৰাৰ পৰাই চাগে ভাল পাইছিলো প্ৰগতি কলেজক বাৰে বাৰে গৈছিলো কলেজখনলৈ বিচাৰি ফুৰিছিলো তোমাক, তুমি হয়টো অনুভৱ কৰা নাছিলা অথবা গম পোৱা নাছিলা এই উন্মাদৰ হৃদয়ৰ বতৰা । কেৱল ভাল পাবলৈ শিকিছিলো আৰু জ্বলিবলৈ শিকিছিলো তোমাৰ অনুপস্থিতিত কি ভাবিছিলো মই তুমি নাথাকিলে । প্ৰগতি কলেজত গৈ অসমীয়া বিভাগৰ কোঠাৰ শূন্যতাৰ মাজৰ হৃদয়ৰ চিঞঁৰ শুনিছিল নে তোমাৰ হৃদয়ে ? তোমাৰ দুচকুত মই এক প্ৰশ্ন বিচাৰি পাইছিলো কিন্তু উত্তৰ বিচৰাৰ সুযোগ দিয়া নাছিলা তুমি । প্ৰগতি কলেজ আৰু সুৰভী তুমি দি গ’লা মোক কিছু সপোন কিছু আশা আৰু হয়তো সেয়ে পাহৰা নাই মই তোমাক ।
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر سليمان الباروني
قصيدة الله أعظم هكذا الاسلام
الله أعظم هكذا ال اسلام من قبل أمر لكن جهلنا وانتحلنا ال زهد فاشتد الخطر ما ساد هذا الدين الا بالمهند ذي الفقر لا بالعزائم والضري ح وبالطلاسم والطرر أو بالدفوف وهزها عند العشية والسحر أو بالقيان وبالمعا رف والتكاسل والبطر هيهات هذا والوق ائع شاهدات لا خبر من ذا يرينا انه بالصحو يأتينا المطر ان لم يكن برق ورع د في غمام ذي شرر في باطن التاريخ ش اهد قولنا يا من حضر فلم النبيء بصحبه خاض الحروب ولم هجر ولم اعتلي ظهر الجوا د وفي النزال السيف جر لم جهز الجيش القلي ل وزاده بعض التمر هل جاءهم بمثلث ومربع أم هل سحر هل قام فيهم شاطحا متمائلا حتى سكر حاشاه لا والله بل بالخيل والتقوى أمر طالع تر السلطان في حصن منيع ما حذر واذا تهاون أو ته ور أو تملق واستتر وبدت بحاجبه الخيانة زال منصبه وخر لا ريب في التاريخ آ يات تناجي بالعبر
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ENG
Tennyson, Alfred
SONG FROM “MAUD.”
See what a lovely shell, Small and pure as a pearl, Lying close to my foot, Frail, but a work divine, Made so fairily well With delicate spire and whorl, How exquisitely minute, A miracle of design! What is it? a learned man Could give it a clumsy name. Let him name it who can, The beauty would be the same. The tiny cell is forlorn, Void of the little living will That made it stir on the shore. Did he stand at the diamond door Of his house in a rainbow frill? Did he push, when he was uncurl'd, A golden foot or a fairy horn Thro’ his dim water-world. Slight, to be crushed with a tap Of my finger-nail on the sand, Small, but a work divine, Frail, but of force to withstand, Year upon year, the shock Of cataract seas that snap The three-decker's oaken spine Athwart the ledges of rock, Here on the Breton strand!
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
HIN
Akhlaque-Gazipuri
4. कब तक लहू लजायेगा
कब तक लहू लजायेगा घाटी में जाँबाजों का फन कब तक कुचला जायेगा ज़ालिम पत्थरबाजों का कब तक ये सिंदूर लुटेगा क्या दिल्ली बतलायेगी कब तक राखी अपना रक्षक यूं ही खोती जायेगी कब तक बचपन रोयेगा पिता की गोद में जाने को कब तक जननी तरसेगी लाल को अंक लगाने को सुन लो तुमसे पूछ रही हैं लिपटी लाशें झंडों में कब तक प्राण गँवायेंगे हम सत्ता के हथकंडों में जब तक सौदेबाज़ी होगी संसद के गलियारों में तब तक ठंडी आँच रहेगी लाल तप्त अँगारों में दुश्मन के हाथों घाटी में जब सैनिक मारा जाता है सुनी माँग सिसकती है और माँ का दुलारा जाता है तब साँप सरीखे सत्ताधारी कुछ ऐसा कह जाते हैं मरने दो जो सैनिक हैं वो मरने को ही आते हैं सुन लो सत्ताधीशों अपना खेल ये गंदा बँद करो कूट कपट से बाहर निकलो गोरखधंधा बँद करो लाल किले का चक्कर छोड़ो लाल चौक भी जाओ तो वहाँ तिरंगा फहरा कर देश का मान बढ़ाओ तो एक के बदले दस सिर वाला वादा अपना याद है क्या जब रोज सिपाही कटता हो फिर भारत जिंदाबाद है क्या बहुत हुआ अब रहने दो अपनी सारी अय्यारी सेना को आदेश थमा दो कर ले पूरी तैयारी गद्दारों से नाता तोड़ो काटो उनकी चालों को घाटी दे दो पूर्ण रूप से सरहद के रखवालों को एक बार ये करके देखो हर दुश्मन फँदे में होगा सेना पर विश्वास करो लाहौर तिरंगे में होगा
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
TUR
Andrey Voznesenski
Oza
neden çekip gitmiyoruz kıyılara sıkıntılı yorgun ve bitkin bir gece yarısı tam çekilme vakti denizin tuttum yaratıcılığı övdüm, oza’dan sözettim dostlarıma birden bir kuzgun belirdi, kesti yarıda sözümü çakmak çakmaktı gözleri ve korkunç kara dedi kuzgun: “kim ipler be bunları! ” “ey kuş! ” diye bağırdım “inan yıkıyor beni senin bir insan yerine kuş olman.. katılsaydın bu mutlu işte bize katılsaydın ikiye bölmeye yeryüzünü” dedi kuzgun: “kim ipler be bunları! ” “neler olmazdın düşün bir kez, büyük akıl hocası deneyci ve makinaların tanrısı tunç içinde yaşardın ey büyük yaratıcı gözbebeği dünyanın, düşün bu yüce şansı” dedi kuzgun: “kim ipler be bunları! ” “dev makinalar yapardın kurardın demokrasiyi ne güzel işlerdi ya hani kurtarırdın gereksiz kral ve kraliçelerden dünyayı yok edip o fosilleri” dedi kuzgun: “kim ipler be bunları! ” “ya da bir gün,” dedim “uzaklarda ufacık bir kulüben olurdu da incecik parmaklarıyla kirazlar yedirirdi bir kız sana.. öylesine bir yer övgüden yergiden uzak” dedi kuzgun: “gel bir budalalığı, sensin, varsa eğer yeryüzünün tek tutsağı özgürsün, ama yok özgürlüğün özgür görünsen de şimdi yarışa kalkmışsın son hızla o güçlü arabayla ama bak direksiyonu yok ki oza roza ya da bilmemkim yosması ve bütün bu değişimler ne baş belası toz toprak çamur olacaklar günün birinde yaşam kısa öyleyse kim ipler be bunları! ” nasıl anlatabilirim şu şom ağızlıya yalnız ilençli sözlere açık olmadığını ağzımızın capcanlı dudaklarımızın güzelim dudaklara ve serin sularına da değeceğini bir ırmağın yaşamak ne büyük bir mucize ama nasıl anlatırsın bunu yaşamasızın birine belki de anlatırsın ama kim ipler bunları be!
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
SPA
Alan Mills
Telegrama a Roberto Juarroz (desde el relámpago)
Tiembla la tierra (todas las raíces desnudas) llega el silencio (memoria del relámpago). Un ser nace y muere. No le da tiempo para pensar en palabras. Nadie supo. No-hombre: efímero balbuceo de carne. Carne sin palabras. Duró lo que duró el silencio.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
CES
Kyselý, František
PŘÁNÍ.
Jak Dunstan chtěl bych svatým být a probdít v chrámu noční klid. A chtěl bych, by mě duchů řad jak jej v ráj sladký přišel zvát. A jako on bych měkce řek’: „To, andělé, mi není vděk. Jak opustit kraj temný psot, když zítra slavný Boží hod? Kdo zakáže mým ovečkám, když plničký jich bude chrám? Kdo dá jim Krista v růži úst, by zkrotil trapný duší půst? Ne, ne; ač prahnu po nebi, mne ovečkám jest potřebí.“ I byl by v nebi shon a ruch! – A hněval by se dobrý Bůh?
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ARA
الشاعر علي الضميان
قصيدة متعوّذة
إياك من هذا الغرام لا تحجبي شمس الأنام كسحابةٍ لا لن يعانق أرضَها قطر المطر فالليل لم يسهر ولن يغتالَه أرق السهر والقلب نام والنبض صام والنجم ألَّقَه احتضارٌ للقمر .. .. .. وهنا هنا صمَت الكلام *** أنت التي ما أدركت عصف الرياح أنت التي في عشقها غرس الجراح أنت التي أركانُها منع المباح أنت التي صحراؤها غور القراح لا تعشقي ودَعيه في صمت الوجوم ترَك الهوى أهلُ الهوى عزفوا بلحن الهجر أنغام النواح ونعوا كبيرَهُم ابتهالا أن من مات استراح نصبوا العزاء وتَقَبّلوا هدم الخيام .. .. .. وهنا هنا صمَت الكلام *** هذا أنا فتأملي أفق الغياب أو فاسمعي عزف الغياب نوح الغياب ونحيب ساعات الغياب وأنين آهات الغياب هذا أنا متلبساً روح الغياب متألماً قبل الغياب متوجسا بعد الغياب قولي بربك هل أنا إلا غريباً عمره طول الغياب عمري أنا عمر الغياب وغياب عمري ألف عام .. .. .. وهنا هنا صمَت الكلام *** مهلاً أجيبي قبل ذا هذا السؤال كبُرُ السؤال وتاه في البرهان حُب هل كان في جنح الخيال جدلاً.. حبيبٌ ما أحب أترينه أوهام صب هو عاشقٌ أم ساحرٌ نَفَث الغرام وكذا قصائد نزفهِ كانت طلاسم شعوذة أتراك في الهجر الطويل وبرغم شقشقة الرحيل من سحرهِ من شرهِ من غدرهِ متعوذة ؟!! جدلاً.. فإن السحر منبعُه الكلام سأتوبُ تبَّت كل أشعاري وتب وأعوذ من سحري برب زال العتَب .. .. .. وهنا هنا
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
段繼芳
思親歌
人遇歲時歌且樂, 我遇歲時心如灼。 堂上椿萱陵霜凋, 舞衣翩翩為誰著。 君不見老萊子, 行年七十供甘旨。 憶昔我年二十餘, 雙親棄置歸荒壘。 茫茫天地亦何寬, 煢煢一身獨無依。 又不見黃香七歲能扇枕, 定省晨昏心凜凜。 我生老大猶痴愚, 曉日紅窗尚酣寢。 黃卷那堪頌蓼莪, 綠野徒滋愧桑葚。 父兮父兮甘勤勞, 教兒讀書衣藍袍。 衣得藍袍自翱翱, 語言逆意訴且號。 母兮母兮何眷戀, 一時不見撫摩遍。 少值寒暄心膽戰, 飲不下兮食不咽。 父母不可還, 父母恩如天。 恩愛隨流水, 抱恨常涓涓。 人生至此悲何益, 不如生前供朝夕。 百年此身將奈何, 年年時祀歌哀歌。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
Roddick, Amy Redpath
OUR ART.
To be great is not our fate So we try to gain applause, To attract, by being in fact, What perhaps we really are, Somewhat hazy, if not quite crazy. See the pictures which we hang, Daubs of paint, now bright, now faint, Houses leaning, quaint designs, Figures queer and how we sneer At what the common people like! Though our verse may seem too terse, Somewhat odd and not quite nice; Yet it’ s fine, each single line, Free from metre and from rhyme, It’ s intense, without much sense! Music may be passing strange, Tunes appear, then disappear In a hurricane of sound, Now a squeak, a louder shriek, Rockets bursting, grand finale! With clasped hands the critic stands Talking much of atmosphere, Looking wise through half-closed eyes, He reveals our very soul. With disdain for all that’ s plain He explains our meaning well; Listeners smile, they love his style As they love our modern art, Whose true tone, we can’ t disown, Only mystics understand!
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
赵三麒
听琴
凉风宜晚集, 灯火夜堂沉。 吴客鼓兰操, 临风写意深。 露桐应下叶, 秋鹤欲投岑。 此调久沦寂, 闻之开素襟。
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
項容孫
山中憶兄弟
鴻雁不成行, 飄零歲月長。 一身三處夢, 五夜九回腸。 積雪欺茅屋, 孤燈照錦囊。 何當聽夜雨, 却話此凄凉。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
Ranck, Edwin Carty
CHRISTMAS TOYS.
Say, I like toys, Christmas toys. Remember when we were boys Long ago? Then you were a kid Not a beau. And on Christmas Day, Oh, say, We got up in the dark And had a jolly lark Round the fire. The cold air was shocking As we peeped in our stocking — And, way down in the toe, Now say this is so — Dad placed a dollar. Made me holler. Yes, sirree, They were good to me. Remember Jim? Mean trick I did him. You know Jim was surly? Well I got up early Took his dollar out, And put a rock In his sock. Gee, he was mad, Went and told dad; But dad he just laughed And said: Might's well be dead If you could n't have fun. Then for spite, I kept that dollar‘ til night. Funny, seein’ these toys Made me think of us boys. But now, Gee! Christmas ai n't like it used to be.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
POR
Delores Pires
Inverno
Tremendo de frio o cãozinho enovelado espia a paisagem. Avançada em anos a cabeça do velhinho contando geadas.
T3
生命、时间与存在
T1
T3
T3
LZH
黄元治
由天门登文殊院
小心坡上去, 一步一从容。 转脚过危磴, 回头失好峰。 岩悬梯以石, 涧断渡于松。 一线青天影, 苍云护卧龙。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
الشاعر أدونيس
قصيدة قصيدة إلى الغريبة
أسألُ ماذا أكتبُ لزوجتي الغريبةِ - العاشقةِ الصَغيرهْ وورَقي، إذا حضرتُ، يهربُ وريشتي في طرَف الجزيره حمامةٌ تلتهبُ. أسألُ ماذا أكتبُ؟ غريبةٌ أجفانُها سلالمُ وجُدُرُ غريبةٌ لأنها تحبّ غيرَ نفسِها لأنها تحيا لجارٍ بائسٍ لطفلةٍ شريدةٍ، لأنّها، الأعمى تقود خطوَهُ تفرشُ عينيها لَهُ غريبةٌ لأنها تبدلُ كلّ مقصلَه بسنبلَهْ. لأنها تحترقُ لكي تجيءَ الطُّرُقُ. ... أعرف أنّ حلمها يطولُ أعرف أن شَعْرها يطولُ أعرف أن سرّها يطولُ أعرفها... تختصرُ الكونَ بلفتتين. أعرف أن بيتها ينتظرُ ويسهرُ وأنه التجربةُ الصميمةُ الطّالعةُ، الآنَ، غدا وأنه الحب الذي يبتكر ويسهرُ ... أسألُ ماذا أُنشدُ لزوجتي، لهذه الوالهةِ الخالقةِ الحبّ على مثالِها، أسألُ ماذا أُنشدُ والحرفُ كم يُقسِّدُ كم يجهلُ الشعورَ في المفاصلِ المرهفةِ المرهقةِ التي ترى ما لا يُرى، التي تدلّ البح كيف يُشرقٌ والشيءَ كيف ينطقُ أسأل ماذا أنشدُ لزوجتي لغدها الماضلِ والحرف كم يُقيّدُ كم يجهل الشعور في المفاصلِ. ... لها، هُنا النوافذ، الوسادةُ الكتابُ والمجامرُ العتيقةُ الراسمةُ الأفقَ بقوس قُزَحِ بالفرحِ، تنتظرُ وتسهرُ مثليَ، مثل بيتها تنتظرُ وتسهرُ.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
顾可立
答与新弟题蓉湖庄四首即次其韵
欲采芙蓉不自由, 芙蓉湖水绕阶流。 门前终日无人到, 只与青山共一楼。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
沈周
哭金懷用表兄
處世多存厚, 眼前誰似君。 老年兄弟行, 一淚死生分。 故宅迷秋水, 新阡擁暮雲。 勒碑吾自任, 未敢謝無文。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ITA
Pietro Bembo
XI
Ove romita e stanca si sedea quella, in cui sparse ogni suo don natura, guidommi Amor, e fu ben mia ventura, che più felice farmi non potea. Raccolta in sé, co´ suoi pensier parea ch´ella parlasse; ond´io, che tema e cura non ho mai d´altro, a guisa d´uom che fura, di paura e di speme tutto ardea. E tanto in quel sembiante ella mi piacque, che poi per meraviglia oltre pensando, infinita dolcezza al cor mi nacque; e crebbe alor che ´l bel fianco girando mi vide, e tinse il viso, e poi non tacque: – Tu pur qui se´, ch´io non so come o quando .-
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
CES
Gallat, Alois
Roztržitost.
Aby prošel dobře světem, a moh’ přec jen trochu žít, tu prý musí každý člověk smysle povždy zdravé mít. A přec nebude se nikdo se mnou o tu pravdu přít, že zas někdy lépe bývá, když je člověk roztržit. Když tak někdo něco vyved’, co ho právě netěší, tu si na svou roztržitost pohodlně zahřeší. A ten svět, jak už je dobrák, příliš přísně neměří, omluvě tak pronešené na slovo hned uvěří. Takováto roztržitost není řídkým úkazem, co vám tady nyní sdělím, budiž toho důkazem. Jeden k národu se hlásí jakož věrný jeho syn, k blahu vlasti cílí jenom každé slovo, každý čin; že však v strachu před svým chefem jal se tuhle nevolit – inu – on prý pozapomněl, arciť – je tak roztržit. Druhý honosil se všude, že je v bitvách pravý rek, ba že hrdinnou svou myslí předčil dávno již svůj věk; že však za poslední války v přístodůlku hledal kryt – inu – on se pozapomněl, arciť – je tak roztržit. Jiný dokazuje světu, že je pravý lidumil, a že nezná účel, k němuž nebyl by již připlatil; když však pro chudé se sbírá, uzamčen jest jeho byt – pozapomněl otevříti, arciť – je tak roztržit. Tu ten vytrubuje stále, v umění jak pokročil, a že není obor žádný, v němž by se byl necvičil; když pak ale zkoušen být měl, nemoh’ slova povědít – zalekl se, pozapomněl, arciť – je tak roztržit. Mladík v plesu dívku bavě, v lásky cit se ponoří, by pak získal srdce její, o svém jmění hovoří; když však potom po půlnoci večeři má zaplatit, nemá peněz – zapomněl je, arciť – je tak roztržit. Ten zas v každou větu klade význam z cizích jazyků, franštiny pak užívati mívá nejvíc ve zvyku; když však Francouz osloví ho, není v stavu promluvit – inu – on se pozarazil, arciť – je tak roztržit. Mnohdy dívka něžných cností nenávidí svět ten zlý, nechce znáti marnost jeho, na modlitbách raděj’ dlí; že ji však kdos v kapli viděl do románu jednou zřít – inu arciť – přechmátla se – člověk bývá roztržit. Solidnost svou stále staví jistý kupec na odiv, než by zkrátil věřitele, nechtěl by být ani živ; při bankrotu vidět ale, věřitel že není kryt – obchodník to nějak přehlíd’, arciť – je tak roztržit. Rozpředl jsem deklamaci, ale jak ji ukončit? je to nesnáz – není divu, jsem snad také – roztržit.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
李唐卿
飛魚港
嘗聞一鯉魚, 飛騰作清質。 至今涵青霄, 尚且浴白日。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T5
BEN
মোহিতলাল মজুমদার
কাল-বৈশাখী
মধ্যদিনের রক্ত-নয়ন অন্ধ করিল কে ! ধরণীর ‘পরে বিরাট ছায়ার ছত্র ধরিল কে ! . কানন-আনন পাণ্ডুর করি’ . জল-স্থলের নিঃশ্বাস হরি’ আলয়ে-কুলায়ে তন্দ্রা ভুলায়ে গগন ভরিল কে ! আজিকে যতেক বনস্পতির ভাগ্য দেখি যে মন্দ, নিমেষ গণিছে তাই কি তাহারা সারি-সারি নিস্পন্দ . মরুৎ-পাথারে বারুদের ঘ্রাণ . এখনি ব্যাকুলি’ তুলিয়াছে প্রাণ ? পশিয়াছে কানে দুর গগনের বজ্রঘোষণ ছন্দ ? হেরি যে হোথায় আকাশ-কটাহে ধুম্র-মেঘের ঘটা, সে যেন কাহার বিরাট মুণ্ডে ভীম-কুণ্ডল জটা ! . অথবা ও কি রে সচল-অচল---- . ভেদিয়া কোন্ সে অসীম অতল ধাইছে উধাও গ্রাসিতে মিহিরে, ছিঁড়িয়া রশ্মি-ছটা ! ওই শোন তার ঘোর নির্ঘোষ, দুলিয়া উঠিল জটাভার সুরু হয়ে গেছে গুরু-গুরু রব------- নাসা গর্জন ঝঙ্কার ! . পিঙ্গল হল গল-তলদেশ, . ধুলি-ধুসরিত উন্মাদ-বেশ---- দিবসের ভাগে টানিয়া খুলিছে বেণীবন্ধন সন্ধ্যার ! অঙ্কুশ কার ঝলসিয়া উঠে দিক হ’তে দিক-অন্তে --- দিগ্ বারণেরা বেদনা-অধীর বিদারিছে নভ দন্তে ! . বাজে ঘন ঘন রণ-দুন্দুভি, . ঝড়ে সে আওয়াজ কভু যায় ডুবি’, যুঝিতেছে কোন্ দুই মহাবল দ্যুলোকের দুর পন্থে ! বঙ্কিম-নীল অসির ফলকে দেহ হ’ল কার ভিন্ন ? অনাবৃষ্টির অসুরের বাধা কে করিল নিশ্চিহ্ন ? . নেমে আসে যেন বাঁধ-ভাঙা জল, . ম্লান হয়ে আসে মেঘ-কজ্জল, আলোকের মুখে কালো যবনিকা এতখনে হ’ল ছিন্ন | হের, ফিরে চলে সে রণ-বাহিনী বাজায়ে বিজয়-শঙ্খ, আকাশের নীল নির্মল হ’ল----- ধৌত ধরার পঙ্ক | . বায়ু বহে পুন মৃদু উচ্ছালে ! . নদী উথলিছে কুলুকুলু ভাষে, আলো-ঝলমল বিটপীর দল নিঃশ্বাসে নিঃশঙ্ক নব বর্ষের পূর্ণ-বাসরে কাল-বৈশাখী আসে, হোক্ সে ভীষণ, ভয় ভুলে যাই অদ্ভুত উল্লাসে | . ঝড় বিদ্যুৎ বজ্রের ধ্বনি ---- . দুয়ার-জানালা উঠে ঝন্ ঝনি’, আকাশ ভাঙিয়া পড়ে বুঝি, তবু প্রাণ ভরে আশ্বাসে | চৈত্রের চিতা-ভস্ম উড়ায়ে জুড়াইয়া জ্বালা পৃথ্বীর, তৃণ-অঙ্কুরে সঞ্চারি’ রস, মধু ভরি’ বুকে মৃত্তি’র, . যে আসিছে আজ কাল-বৈশাখে --- . শুনি’ টঙ্কার তাহার পিনাকে চমকিয়া উঠি---- তবু জয় জয় তার সেই শুভ কীর্তির ! এত যে ভীষণ, তবু তারে হেরি’ ধরার ধরে না হর্ষ, ওরি মাঝে আছে কাল-পুরুষের সুগভীর পরামর্শ | . নীল-অঞ্জন-গিরিনিভ কায়া, . নিশীথ-নীরব ঘন-ঘোর ছায়া— ওরি মাঝে আছে নব-বিধানের আশ্বাস দুর্ধর্ষ |
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
吴贻诚
小园杂诗四首
圆沼波涵四面春, 锦麟无数泛青蘋。 花翎小鸟何时至, 贪啄池鱼不畏人。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
萬氏
詠枕上繡梅
灑瀟英標別一奇, 歲寒心事有誰知? 妾心正欲同貞白, 枕上殷勤繡一枝。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
盧汝弼
聞雁
秋風蕭瑟靜埃氛, 邊雁迎風響咽羣。 瀚海應嫌霜下早, 湘川偏愛草初薰。 蘆洲宿處依沙岸, 榆塞飛時度晚雲。 何處最添羈客恨, 竹窗殘月酒醒聞。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
FAS
ابوسعید ابوالخیر
رباعی شمارهٔ ۲۳۴
زان پیش که طاق چرخ اعلا زده اند وین بارگه سپهر مینا زده اند ما در عدم آباد ازل خوش خفته بی ما رقم عشق تو بر ما زده اند
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
秦觀
次韵邢敦夫秋懷十首
驅車陟高丘, 却望大梁圻。 馳道入雙闕, 勾陳連太微。 夷門壯下屬, 清洛相因依。 美哉吾黨士, 皋卨良可希。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T2
RUS
Konshin N.M.
Кому-нибудь | «Тоска любви волнует грудь...»
Тоска любви волнует грудь, И мрачен сердца сон печальный, И снится образ идеальный, Твой милый образ, Кто-нибудь! И этот сон не даст уснуть, Сон этот враг успокоенью, И следует повсюду тенью Душою жданный Кто-нибудь! Но краток жизни быстрый путь; Проходят дни, пройдут напасти; Сожгут погибельные страсти И молодость, и кровь, и грудь. Тогда приютно отдохнуть На смертном холоде придется, И -- радость! -- сердце не забьется Тоской, тобою, Кто-нибудь!
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
王繼鵬
批葉翹諫書紙尾
春色曾看紫陌頭, 亂紅飛盡不禁愁。 人情自厭芳華歇, 一葉隨風落御溝。
T3
生命、时间与存在
T3
T4
T3
ARA
الطبيب وائل جحا
قصيدة كم من غني فقير في كرامته
كم من غنيٍّ فقيرٌ في كرامتهِ وكم فقيرٍ غنيَّ النَّفسِ تلقاهُ ليسَ العزيزُ بمالٍ باتَ يملكُهُ كم من ذليلٍ بدربِ المالِ ممشاهُ إن كنتَ تبغي العلا فاتبع طريقَ هدىً بهِ النبيُّ مشى والنورُ يغشاهُ
T5
神圣、超验与智慧
T5
T4
T5
ARA
الشاعر أبو زيد الفازازي
قصيدة فكأنه شجر بدا لكنها
فكأنه شجر بدا لكنها شجر جنيت الطرف من ثمراتها
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T2
T1
RUS
Голенищев-Кутузов Арсений Аркадьевич
Сын гаера
При звуках литавр, барабанов и струн, Толпу потешая, канатный плясун Усердно кривляется - мальчика сына Сгибает в дугу, ставит вниз головой, Бросает и ловит могучей рукой, - А тот на плечах у отца-исполина, Свершив через сцену опасный полет, Ручонки подняв, как живое распятье, Является вдруг над толпою - и вот Толпа рукоплещет, шумит и ревет! Ей тайно в ответ посылая проклятья, Ребенок измученный прыгает вниз. Но слышится грозное, жадное "bis!" Плясун улыбается, сыну кивает И страшную вновь с ним игру затевает - Его опьянили успех и тот крик. В груди его радость, и взор его дик, Он мышцы напряг с небывалою силой: "Ты птицею взвейся, красавец мой милый, Не бойся - отец твой тебя охранит, Как ястреб, полет твой он зорко следит. Во взоре его и любовь, и отвага. Правее... левее... вперед на полшага! Рука протянулась, тверда и сильна, Бесценное бремя удержит она!" Но что ж вдруг случилось? Промчалось мгновенье... Должно быть, плясун, не расчел ты движенье... Рука твоя в воздухе праздно дрожит, А мальчик у ног раздробленный лежит... И поднял отец бездыханное тело, Взглянул... увидал и поник головой. Толпа ж разглядеть и понять не успела, И шумное "браво" как гром прогудело, Приветствуя смерти красу и покой!
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T2
CES
Vrchlický, Jaroslav
Narození sv. Jana Křtitele.
Toť scena tklivá v každé domácnosti, ji znáte, přišel dědic dávno ždaný, toť poplach, fáče sem a plény, vany! vše na nohách, co celý dům jen hostí. Na loži matka tone v blaženosti a otec jásá, neníť víc kmen planý ve Israele sadu, rajské manny okouší chvále Pána na výsosti. Kluk strašně křičí, v služek shonu kojná prs bílý podává mu ochotně, zkad v rty mu kane vláha sladká, hojná. Juž chytil ho. Ó jak mu při tom blaze, toť hosannah! O sousto lakotně se s kočkou slepice rve na podlaze.
T5
神圣、超验与智慧
T2
T5
T5
DEU
SAID
[die häuser]
die häuser schweigen und bleiben jede straße eine sprache ohne wiederkehr denn jede flucht beginnt mit einer täuschung
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
الشاعرة حميدة بنت النعمان بن بشير
قصيدة سُمّيت روحاً وَأَنت الغمّ قد علموا
سُمّيت روحاً وَأَنت الغمّ قد علموا لا روّحَ اللَّهُ عَن روح بن زنباعِ
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
钟鼎文
还乡
——送亡妻骨灰回故乡入土 哀哀此生 人间一过客 幼出淮南 老羁台北 一霎间 少年头自 行年望百 是风中浮云 随风飘荡 是水上浮萍 随水漂泊 时而天之涯 时而海之角 哀我终身作客 劳君终身作伴 伴我寂寞地笔墨养家 诗文养命 不嫌我两袖清风 一肩明月 哀哀此行 天涯断肠人 朝发台北 夕返淮南 半日问 飞越了台海两岸 重履中原 但不知此行 将是此生第几回回乡 更不知几时跨过两岸楚汉 重返汉唐 哀我行囊羞涩 行色悲怆 带回了七十年老伴的骨灰一罐 八千里护丧的老泪千行 送君还乡 近乡情怯 怕谈恩怨旧账 送君回家 迳行人土 新冢竟成新房 哀哀此夕 送君人土安息 今夕无月 乾坤无光无色 形同冥国 容我露宿墓畔 伴君远归 形同娇客 更 容我贴君耳畔 形同枕畔 为君细说 君若天上有灵 请与我旧盟重温 君若地下有知 应知我守誓不逾 上方墓圹葬我双亲 左右墓圹葬我亲属 我的家族们当来迎新 暖君窀穸 为你我的誓盟见证 更殷殷祝福 祝神仙眷属存殁如一 人世同衾共枕 入土同茔共穴
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ITA
Giovanni Battista Brancadori Perini
Signor mio dilettissimo
SIgnor mio dilettissimo, Orchè vicino è il termine, Che abbandonando l’Arbia Verrete a star su ’l Tevere; Di darvi io mi delibero Alcune poche regole, Acciocch’essendo giovine Voi non perdiate il credito. Prendete un Ministero, Che a dargli buon recapito Vi vuol la faccia rigida, Ma non superba l’anima. Se voi vorrete vivere Com’uom di fama celebre, Bisogna aver giudizio, Per fare il vostro debito. Talor degli spropositi Vedrete in ogni genere, Nè voi con voce libera Dovete far da Sindaco. E’ ver, ch’è una grand’opera A far, che sia un miracolo Ciò, che saria ridicolo Per entro una commedia. Ma come fan le femine, Che spesso s’imbellettano, E con tal finta maschera Il cuor dell’uomo adescano; Così bisogna fingere, E sotto il velo ascondere Di qualche virtù nobile Ciò, che sarebbe vizio. Bisogna far con Bartolo Tal volta da Politico, E ’l Macchiavello leggere, Per quindi far da Giudice. L’Arte, che sempre domina In Corte, a ben’intenderla Ella è di saper correre. Conforme i venti soffiano. Quindi con faccia pallida Taluno fa l’Ipocrita, E cinto d’un bel ruvido S’acquista molto merito: E ascoso in una Camera, Al suo Padron visibile, Sol colle labbra mastica Un finto Responsorio Ma poco dopo il vespero All’aria de’ crepuscoli Sen corre a far le treccole Coll’innocenti Tortore. Questo è un costume pessimo, Che a sdegno Dio suol muovere E nelle sagre pagine Si piange a calde lagrime, Si può lodar un Principe, Benchè non sappia leggere, E dir, ch’è più d’un Tullio Sapiente, e d’un Demostene, Ciò punto non pregiudica, Nè mal te non può nascere: Ch’importa a te, se un asino Abbia una veste splendida? Ma quando poi l’intrinseco S’ha da lodar d’un’animo, Bisogna far lo stitico, E dire il Ver, che sentesi. Se a lui piace la Musica, O pur di suonar gl’Organi, Di pur, che a lui può cedere Il Pasqualino Tiepoli. S’ei vuol far da Filosofo, Dì pur, ch’è un Aristotile, E nell’Arte Poetica Più dotto ancor d’Orazio. A te punto non montano Queste Pazzie frenetiche, Nè devi far da Suocero Sù i punti, e le parentesi. In somma bisogn’essere Agnello con le pecore, E farsi talor mungere Per allattare i bufali. Intesi ciò per pratica Da quelli, che passeggiano Le Corti, e l’Anticamere, Che ’l Cielo me ne liberi. Un’Arte poi grandissima Ci vuole a dar recapito A tante teste torbide De’ Cortigiani pallidi. Saranno spiantatissimi Più d’una vecchia rovere, E voglion far da Principi Senza denari, o crediti. Con dieci scudi, o dodici, Arsi, spelati, e miseri Si vantano, che a tavola Mangian fagiani, e cefali. E spesso poi ti ruttano Un fiato sì spiacevole, Clh’è manifesto indizio D’aglj, di biete, e cavoli, È cosa da far ridere Le Druzzole, e le Trottole, I Gamberi, e i Papaveri, Le Chiocciole, e il Pinottoli; Qualor ti compariscono Con fiocchi, nastri, e dondoli; Che pajon tante bestie, Che mettonsi alla vendita. Con fasto tal passeggiano Vestiti d’un bell’abito, Pieno di polver ciprio Come il gran Cam de’Tartari. Ma spesso nella Bussola Della lor Porta trovano: Citetur l’Illustrissimo Marchese Gonfia-nuvoli. E se non può rispondere Si mette tosto in vendita La ricca suppellettile, Abramo, Elia instantibus. Quindi con volto squallido Si stan per l’anticamere Ed al Bruscello aspettano Qualche Merlotto tenero. Una parola ambigua Di quel, cui dessi servono, Spesso la soglion vendere Più di cinquanta Talleri. Così sì ringalluzzano, E fanno gli Arcifanfani, Ma quel, ch’è più, in un attimo Tornar il vedi al solito. Se accade poi discorrere Di Nuove, o di Politica, Ti contan cento frottole, E mille, e più spropositi. Diran, che il Franco esercito Tanta assediar Dalmazia Fortezza famosissima Nel Regno dell’Insubria. Che son molesti gl’Ungheri All’Isola di Gheldria, E in guisa tal confondono Co i Regni le Provincie. Ma che dirò de’ Famuli, Gente ubriaca, e sordida, Avvezza sempre a vivere Nel giuoco, e nella crapola? Questa è una razza pessima, E tu quanto puoi fuggila, Che spesso ancor co i pavoli Ti sa tradire, e perdere, Ciò che t’ho detto è piccola Parte di quelle Massime, Che nelle Corti regnano, Tranne di lor pochissine. A te, Signor, un Principe Ti diè sorte benefica, Saggio, prudente, amabile, Che in tutta Roma adorasi. E ben vegg’io, che scegliere Suol fra i migliori gl’ottimi, Se prese te fra ’l numero Di tanti al Mondo celebri. Dunque che fai più remore? Vieni, che al seno stringere Ti vuò col dolce vincolo Di fede, e d’amor tenero. Di Roma nel dì dodici Del Mese, in cui si pigliano Tordi, Fringuelli, e Lodole Ti scrive il tuo Canonico.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
RUS
Gorodetskij S.M.
Последняя четверть | «Брови сдвинулись, согнулись...»
Брови сдвинулись, согнулись. В мертвом ужасе глаза. Руки в небе изогнулись. Под шатром молчит гроза. Борода седая веет, Веет горе, темнота. Кто вернуть ее сумеет, Оживит ее уста? Белый трупик -- горшей доли Не знавалось никогда. Белый трупик в мертвом поле Закатись, моя звезда! Закатись, скатись навеки, Сгинь, судьбина, гасни, свет! Дрогнут горы, станут реки, Ссохнет древо, свянет цвет. Был так близок, виден, внятен Голос крови и любви. Вот лежит -- и трупных пятен Яд ползет в ее крови. Эти, эти, эти губы, Где запекся сизый шрам, Целовались алы, любы, Две сестры моим устам! Горечь пью твою, судьбина, Кану в жерло черных лав. Полюбила господина И погибла, не узнав!
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
ARA
الشاعر محمد عريقات
قصيدة هل تشربينَ البُنْ
هل تشربينَ البُنْ؟ قلتُ وهل لديكِ الوقتَ كي نختارَ طاولة يجللها غباري؟ النادِلُ المعتوهُ يرقبنا ويقرأ ما أقول بنظرتي والجمعُ يرقبنا ويقرأ ما أقولُ كلاهما يصبو لقتلي وانكساري . وأنا هنا وكأنّ لا أحَداً جواركِ ترسلينَ الطرفَ لهواً صوبَ من يجثو جواري . وانا هنا ويكادُ يدهسني كلامكِ مع سوايَ أكادُ مثلَ الحصوِ تحتَ الخيلِ في فرٍّ وكرٍّ مثل قمحٍ في رحىً تدوي بليلٍ مع نهارِ . وانا هنا فزّاعة، يغزوا الجراد سنابلي من كلِّ صوبٍ، يا إلهي لم يَعدْ بالأرضِ قمحٌ غيرَ قمحي، لم يعدْ بالأرضِ زرعٌ غيرَ زرعي، لم يعدْ غيرَ اخضراري للجرادِ وللمناجلِ لم يعدْ غيرَ اخضراري . الحبّ يأكلني وصدّكِ يستشفّ دمي وجسمكِ كلما حدقتُ فيهِ رأيتُ عاصمة رأيتُ بهِ الفصول الاربعة، ورأيتُ ميلادي / احتضاري . لا الشعر يسعفُني وعيناكِ اللتانِ تضيِّقانِ البحر اكبر من نشيدي . من قوافي الجاهليةِ من خيالِ المحدثينَ ومن سماءِ الصيفِ في وضحِ النهارِ . ترفٌ بها ترِفُ قلبي لها يَقِفُ سيرائها قصَبٌ من خلفِهِ تحَفُ وَقفت لها باءٌ جلست لها ألِفُ سبحانَ طلّتها جلّت إذا أصِفُ الخمرُ مازجها أم شفّها الشّففُ . نحلٌ بأوردتي كأني حينَ قبّلتُ الشفاهَ نمت بداخِلِيَ الزهورُ كأني حينَ قبّلتُ اليدينَ رأيتُ أنّ غدي يُخبّىءُ لي الهدايا والنبيذ وضحكتينِ رأيتُ أنّ غدي سيقتلُه انتظاري . هل تشربينَ البُنْ؟ الليلُ أجملُ منهُ شَعركِ والمكان مؤهّلٌ كي نمزجَ الشّفتينِ في شفةٍ ونمزج طينة الجسدينِ في جسدٍ لنطفأ ما اعترانا من لهيبِ الأمسْ هل تتذكّرينَ الأمسْ؟ سفِكَ النبيذُ على بياضِ شراشفي كُسِرت جراري من دبيبِ الهمسْ هل تتذكّرينَ الأمسْ؟ وأرى المكان مؤهلاً لغِنائِنا غنّي كما بُزُقٍ يرتِّلُ مجدَ استانبولَ وافترشي المدى وقِفي على الشبّاكِ وارمي لي نثاري . في وجهها فرَحٌ في مشيها ألقُ والشَّعرُ منسرحٌ والنهدُ منبثقُ يا خدّها بَلَحٌ في لونهِ الشفقُ يا ثغرها قَدَحٌ ورضابهُ عَرَقُ . القلبُ يرغمني لأحني قامتي، وأضمّ قبّعتي لنخلٍ شامخٍ وألمّ ذيلَ الثوبِ من خلفِ المليكةِ، يُرغمُ القلب الذي أسرتهُ أن يسقي بنفسجها ويسند فلة قُصفت، ويرغمني بقلعِ النرجسِ النامي على لغتي وأعملُ حارساً لحديقةٍ من بعدما ملكت يدايَ البرّ وامتثلت نساء الأرض في كنفي جَواري . إن جئتُ ألثمها قالت ليَ الوقتُ أو ما استحيتَ أنا رغمَ الهوى بنتُ فأعودُ منكسفاً أوَ يشترى البختُ إذ قبلة عصيت أيضمنا تختُ . الوقتُ مشكلتي وساعتيَ المريضة بينَ تكّتها وتكّتها تبدّل عالمٍ وإذا طلبتُ الحبّ قالت لي: دعِ الأيام تنضجهُ لتأكلني / لتأكلهُ ككعكِ العيدِ صبح العيدِ وارقبهُ على الشّباكِ واحذر أن تفوتكَ غفوة فالحبّ لا يأتي لقلبٍ مرّتينِ فرُحتُ أقترفُ البلاغة لاختصارِ الوقتِ من لهفي، وفي عجلٍ ركضتُ... ركضتُ للشّباكِ أبتدىءُ انتظاري.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Tepljakov V.G.
Шестая фракийская элегия | «Прочел молитву шумный стан...»
Прочел молитву шумный стан, Сверкнула пушка пред шатрами, Последний прогремел в долине барабан, Последний звук трубы растаял за холмами -- И смолкло всё... лишь ветерок Орлы знамен приподымает; Лишь, брызнув искрами, дрожащий огонек Вкруг рати спящей умирает... Лишь крики часовых, в глуши своих ветвей, Протяжно вторит лес дремучий, И ржанье гордости своей Порою с гулом скал сливает конь могучий. Над белым городом шатров, Над темно-синими горами Плывет луна меж облаков, И пушек медь, и лес штыков Сребрит дрожащими лучами. Моих лишь сон бежит очей: Как волны в море кочевые, Мечты кипят в душе моей -- И будто тени вековые С вершины гор нисходят к ней... Нет, нет, минувших браней дети, Из тайной мглы тысячелетий Вас вызывать не стану я! Когда б всей крови здесь пролитой Из дола хлынула струя, Иль рати, в сих местах побитой, Извергла кости бы земля -- С тех пор, как Дария дружины Топтали Фракии долины, С тех пор, как варваров на римского Орла За тучей туча находила И с Амюратова сошедшая чела Кроваволунной ночи мгла Богов отчизну омрачила, -- О! верно б груда сих костей Как новый Гемус возвышалась И синева морских зыбей До дна бы кровью напиталась!.. Отчизны гений боевой Над сими спящими полками В сей миг беседует со мной Как медь звенящими устами. Что он открыл душе моей -- Того не в силах я поведать; Но, посреди родных мечей, Весь божий мир готов проведать! Чрез неприступный ли Балкан Себе наш северный титан Пробьет стезю пятой стальною; К вратам ли тем, где древний щит Прикован русскою рукою, Орел двуглавый полетит И в Византию ль прах Стамбула, В когтях с перунами Кагула, Луну низвергнув, превратит; Иль дальше, дальше перед нами Взмахнет широкими крылами, -- Повсюду следовать за ним Готов певец родимой славы, В устах с пеаном боевым,' В руках с мечом, сквозь огнь и дым, В богатый град и в бой кровавый!.. Но вот уж месяц золотой В сафирном небе догорает; Дремоты поздней надо мной Волшебство сладкое летает, И постепенно умолкает Мечта земная за мечтой... Сама в себя душа глядится, Века в один проходят миг; За звуком звук, за ликом лик Поет, и тает, и родится... Существ невиданных речам Мой ум таинственно внимает; По музыкальным он волнам В ладье фантазии гуляет, И неземного бытия Всё глубже в море проникает Душа свободная моя... «К ружью! к ружью!» Неверных тучи На русский налетают стан: Гремит призывный барабан, Как буря воет рог ревучий. Сверкают яркие штыки, Ржут кони, чуя супостата, Над ними копий лес крылатый, Смыкаясь, движут казаки; И пушки грозными рядами Влекутся тяжко меж полками; В дыму зажженных фитилей С трескучим блеском искры тлятся, И сквозь туман желтей, красней Отливы утренних лучей На скате неба становя́тся. Туманом сизым лес и дол И гор подернута громада, -- Что нужды! знает наш Орел Дорогу к солнцу Цареграда! Вперед же, храбрые, вперед! Но что за гул? Каймой багряной Вдруг обвились края тумана: Гора ли тяжкая падет, Времен разбитая ударом; Деревню ль молнии налет Внезапным обхватил пожаром? .. Нет! посмотрите: в этом рве Не враны на костях пируют, Не вихрь дрожит в его траве, Не воды, с гор крутясь, бушуют, -- Как тучи алчной саранчи, Толпы врагов на наших рвутся: В руках, до плеч нагих, мечи, В чалмах развитых ветры бьются. Несметней волн они морских: Внемлите диким воплям их, Коней их топоту внемлите! Вперед! рассейтесь, казаки́; Штыками, Русские полки, Сердца неверных перечтите! Вперед, стрелки! пусть ваш свинец Рассеет смерть между врагами: Родимых доблестей певец Блюдет вас жадными очами!2 В его душе пусть огнь и гром, И визг ядра, и свист картечи, И стали треск в дыму густом, И целый хор кровавой сечи -- Как с воем моря ураган В одну гармонию сольется И ей проникнутый пеан, Как меч о броню, раздается! Проглянул солнца ясный луч, -- Увы! с беспечностию равной И крови он кипящий ключ, И ручеек златит дубравный! От ярких сабель и штыков Крутятся искры над землею: Видали ль гладных вы волков, Когда они на близкий лов Бегут нестройною толпою? Так Оттоманские полки На наши ринулись штыки! Забил гремучий барабан; Рога́ взревели боевые: Видали ль вы, как Океан Кати́т, почуя ураган, Своих валов ряды седые? Так стройно русские штыки На вражьи двинулись полки! Вперед! -- и стой! и не дремлите! Вернее пушки наводите! Готовься к выстрелу!.. Пали! И грянул гром, и дым клубами, Огня пронзаемый браздами, Как саван лег на одр земли, Покрытой мертвыми телами, И волны первые врагов Разбились о булат штыков. Но не надолго!.. обхватили Наш полк передний тучи их, И сабель полосы кривых Его перунами покрыли. Картечи русской свист умолк. Равны ли силы? Но' взгляните: Прирос к земле наш храбрый полк! Простите ж, други, -- и умрите! Подмоги ружья далеки, Пощады нет! но извинтите В груди́ врагов свои штыки! Они падут; леса густые Так под секирами падут, И жнет их меч, как в поле жнут Серпы колосья золотые... Но иногда в толпе сверкнет Трехгранный штык -- и конь сердитый, Беснуясь, на дыбы встает, И всадник под его копыта, Облившись кровию, падет. Спешит подмога; барабаны С рогами новыми гремят, И огневые ураганы Чугунный вновь наносят град. И враг бежит; его телами, Как рощей желтыми листами, Окровавленный устлан дол. И чрез Балканские громады Свои, с победным криком, взгляды Далеко бросил наш Орел. И вот уж выстрелов не слышно, На дол ночная сходит тень, И солнце гаснущее пышно, Как в первый мирозданья день. И будто яства после пира, Разлитых вин багряный ток, Где кубок брошенный, где лира, Где собеседницы венок -- Так трупы храбрых дол узорный Своей усеяли толпой: Где красный фес, где кивер черный, В пыли, с пробитой головой. Там лик от муки посинелый, С кровавой пеной на устах; Там ропот в стиснутых зубах, В очах -- перун окаменелый. Там падший конь, в порыве мук, Копытом дерн изрыл кудрявый; На пушке судорожных рук Там оттиск видится кровавый... Но что за воины? их взгляд, Средь груды вражьих трупов, сжат Волшебной будто бы дремотой: Так поселяне в поле спят, С дневной управившись работой... Пролома нет в стене стальной; В одних руках еще сверкают Штыки кровавые грозой; Другие руки крест родной К пробитым персям прижимают!.. Наш храбрый полк, несметный враг Твою твердыню бил стальную -- И, не попятясь ни на шаг, Ты весь погиб за честь родную!3 Но доблесть храбрых не умрет: Ее товарищ их походный, Какой-нибудь старик безродный, Порою зимних непогод, В лачуге русской воспоет! Слезами взор души-девицы Тогда заблещет сквозь ресницы; Взглянуть малюток на певца Мать подведет с лучиной ясной, И старца повесть не напрасно Взволнует юные сердца!..
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ZHO
刘年
黄河颂
源头的庙里,只有一个喇嘛 每次捡牛粪,都会搂起袈裟,赤脚蹚过黄河 低头饮水的牦牛 角,一致指向巴颜喀拉雪山 星宿海的藏女,有时,会舀起鱼,有时,会舀起一些星星 鱼倒回水里,星星装进木桶,背回帐篷
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
RUS
Иванов Георгий Владимирович
Черемухи цветы в спокойный пруд летят
Черемухи цветы в спокойный пруд летят. Заря деревья озлащает. Но этот розовый сияющий закат Мне ничего не обещает. Напрасно ворковать слетаешь, голубок, Сюда на тихий подоконник. Я скоро лягу спать, и будет сон глубок, И утром — не раскрою сонник.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
DEU
Stefan George
Meine weissen ara haben ...
Meine weissen ara haben Safrangelbe kronen Hinterm gitter wo sie wohnen Nicken sie in schlanken ringen Ohne ruf ohne sang Schlummern lang Breiten niemals ihre schwingen – Meine weissen ara träumen Von den fernen dattelbäumen.
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
SPA
Juan Rodríguez y Martel
Soneto
Don Alberto, la fama de hoy te llama, como a Lope, Quevedo, Garcilaso, para Timbre glorioso del Parnaso, componiendo en tu frente esquiva rama. Muestra tu ingenio tan altiva llama, que la célebre fuente del Pegaso, al Ibero se vino paso a paso, a los Ecos sonoros de su fama. Nuevo aplauso pretende, más ufanas, al plecto de tu voz siempre Española, por mirarse en ti, Diez, las nueve Hermanas. Y sin duda a tu lira, siempre sola, la dotaron de voces soberanas, porque tenga en ti el Ebro otro Argensola.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
曹勛
雜詩二十七首
孤山不復訪林逋, 杖策東風踏碧蕪。 九里蒼雲經曉徑, 四圍碧玉照清湖。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ITA
Gaspara Stampa
CCXC
Questo felice e glorioso tempio de la più chiara dea ch'oggi s'onori, poi ch'io non ho condegni incensi e fiori, (colpa del duro mio destino ed empio) dietro a voi, che di morte fate scempio, fra i più famosi e più saggi scrittori, dotti figli d'Esperia, almi pastori, di queste basse rime adorno ed empio. Ché, se m'avesse il cielo alzata dove alzato ha lei, alzato ha 'l vostro stile, o me lodata, o paghi e' disir miei! Voi dunque in rime disusate e nove fate udir il suo nome a Battro e Tile, e tutto quel ch'io vòlsi e non potei.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
龙汝言
山中
山中春欲暮, 伯劳东西飞。 野卉纷掩苒, 榛莽香馡馡。 含桃坠枝落, 新笋出沙肥。 斑斑雉雏小, 纂纂麦花稀。 仰首望空际, 云树翳清晖。 微雨洒林皋, 东风吹我衣。 览彼众物趣, 从时念莫违。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
الشاعر أبو محمد عبد الله العسال
قصيدة يَا أهل أَنْدَلُسٍ حُثُّوا مَطِيَّكُمُ
يَا أهل أَنْدَلُسٍ حُثُّوا مَطِيَّكُمُ فَمَا المقامُ بهَا إلاَّ مِنَ الغَلَطِ الثوبُ يَنْسِلُ مِنْ أَطْرافِهِ وأَرى ثَوْبَ الجزيرةِ مَنْسولاً مِنَ الوَسَطِ
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
畢仲連
送程給事知越州
玉籍殊科四十秋, 徊翔藩翰幾淹留。 五羊舊治功尤著, 百越新恩志已酬。 健節亭亭心益壯, 清吟一一思如流。 壺漿滿道爭迎處, 晝錦應先駐虎邱。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Каменев Гавриил Петрович
Expromtum
Когда Адам в раю приятность сна вкусил, В то время из ребра бог Еву сотворил. О, бедный праотец! Мир начат неустройством Твой первый сон тебе последним был спокойством.
T5
神圣、超验与智慧
T5
T3
T5
LZH
陳從古
重過浯溪
小憩𢈪亭上, 悠然倚一枝。 雲埋漫郎宅, 水落魯公碑。 興廢悲前古, 登臨記昔時。 重來頭已白, 忍看舊題詩。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
JPN
頼隆
null
たかもらす なみたなるらむ しきたへの まくらにたにも しのふおもひを
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
HUN
Arany László
TŰNŐDÉS
Virrasztok árva lámpa mellett, Olyan nyomasztó a lehellet, A lég olyan nehéz! Künn a világ vigalma, zajja, S a “honfiság” lármás zsivajja Tompult morajba vész. Mily felfuvott, önhitt dicsekvés, Kótya-vetye, koncon veszekvés; Dobot ver az ima; Nincs időnk az időre várni, S mit szánk, szemünk meg bír kívánni, Mind kell, egyszerre, ma. Remény, öröm jelzője-é ez? - Oh félek, inkább vesztet érez, Ki élni így siet; Mint a hajósnép örvény szélén, Már csak néhány percet remélvén, Élvbe dől - s elsülyed. S mindezt a költő némán lássa? Nem volna-é szent hivatása Mellt szegni ellenök: “Megállj, korán e lázas eszmék. Kitartás! A küzdőkre lesz még Idő, pihenniök.” Hajh, volt - alig egy emberöltő - Szebb korszakunk, midőn a költő Zenghetett szózatot; Betölté égi hivatását És tisztelék Olymp varázsát És meghallgattatott. Oh ti dicsők, kik telve hittel, Haladtatok szent ihletettel Az ifjodás terén; Az éjhomályból fölverétek Régi dicsőségünk’ - s tiétek Volt a legszebb remény. Aztán te, pezsgés nemzedéke! Dalodban harcok lángja ége, Mely gyújt, hol megjelen: Buzdítva mást, csatára kelni, Ágyuk zajában énekelni! - Tied volt a jelen. De sőt ti is, kik tört reménnyel Küzködtetek tiranni kénnyel, Viselve láncait: Tudtátok, él, bár csendbe némult, A nemzet s a megélt dicső múlt Volt a jövőre: hit. Volt célotok, mely vont előre; Szent küzdelem a költő bére, S ha zenge ajkatok, Akár csatán, veszélybe híva, Akár rabláncon, rejtve, tiltva: Egy nemzet hallgatott. S megértett és figyelt reátok, Veletek érze, ti valátok Testében az ideg. Mily pálya, így, magasba törni, Vagy a kétségb’esést kiölni, S táplálni a hitet. Ma álmainknak, íme, vége. - Ha felvillan multunk emléke, Fáj tőle a jelen: Fáj a dics, amit elfed a múlt, Fáj a viszály, mely ím megujult S megujul szüntelen. Nem áll magasztos cél előttünk, Mint szétriadt nyáj tépelődünk, Megrezzent bármi nesz, A holnap is már fél-sötétség, Lépnénk, de visszatart a kétség, A tett aggályba vesz. És a költő buzdíthat-é mást? Ki még nem élt, csupán csalódást, Hirdethet-é reményt? Futók ösvényét hogy jelölje? Az égi láng eltünt előle, Nem lát semmerre fényt. S ha szólna is tán, - hangja elhal; Ki érti, annak biztató dal Kételyén nem hat át; Ki meg vakon hisz s ront előre, Reá zúg a kételkedőre: “Eladtad a hazát!” S átok, gyanu, gúny égve terjed, - Mindig erősebb lángra gerjed E szenvedély loha A vész ütött törzs így kiépül? - Igen, fattyusarj nő tövébül A fa, félek, soha.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ITA
Andrea Bellacci
I
Ora che Febo men suo razzi spande, che Proserpina parte da Plutone per fare il corso suo veloce e grande, ed era proprio il tempo e la stagione ch'io davo al mortal corpo il sonno usato, udrai ciò che m'aparve in visïone. E' mi pare mutarmi d'alcun lato col mio car Giovanni, e cavalcare in loco ch'altre volte ognun v'è stato. E come nel cammin suole incontrare ch'alle volte si conta qualche storia, a lui mi pare propio recitare, secondo mi porgeva la memoria, quando, fatto l'acquisto il gran Teseo dell'amazone genti, con tal gloria a Attena ritornando, e come Egeo il carro trïonfal gli aparechiòne e come incontro a lui ciascun si féo e trïonfante per la città andòne, tanto che giunse al tempio dove stava l'achiva gente, ch'a lui si mostròne; e come Evannes, visto lui, plorava, in atto vedovile scapigliata, e verso il gran Teseo così parlava: «Non amirar, signor, la sconsolata turba che ti si mostra sì dogliosa, perch'ogni tua vittoria a noi è grata; ma duolci di Creon la rigogliosa ira, che ci ha vietato dare il fuoco a' nostri regi, ch'ognun morto posa» Fermandom'io a questo dire un poco, quasi che sotto voce udi' cantare tal ch'i' sofersi posarmi a quel loco, e non potendo mai immaginare onde fussi la voce, se non ch'io senti' al canto po' risposta dare. Allora, avendo di veder disio, essendo d'un gran monte sceso al basso, tanto che 'l cantar lor me' si sentìo, legati i cava' nostri a piè d'un masso, per gire al loco ove sonò la voce, pedon pedon passando alcun nel passo, giunti a un fiumicel, ch'assa' veloce era nel corso suo, ben che l'uscita contenesse in sé piccola foce, allora udimo voce pi- spedita, perché, passat' il fiume con prestezza, venimo al certo onde s'era uscita. Volendo adunche aver buona chiarezza del loco ov'eran quelle voci belle, è necessario aver più sottigliezza, ch'avendo agli occhi uman presente quelle sare' contra fortuna designare non che dormendo, vagillando in elle; ma pur intendo a te chiaro mostrare qual vidi, poi di là fui passato, chi v'era e dove e chi già vegg' andare. E' pareami esser giunto in un bel prato coperto di be' fiori e vagh'erbette e di vari albuscegli circundato; è dallato una fonte, che riflette l'acqua del fiumicel che lo cercunda; quivi vid'un con arco e con saette. Allor, con faccia morta e tremebonda, dissi al compagno mio quasi con grido: «Chi è quel che di tante frezze abonda?» E que' rispuose a me: «Egli è Cupido». Ed io, riconosciuta la faretra, dissi: «E' debb'esser qui suo proprio nido». Posati adunche in parte alquanto tetra per non passare apresso a quello alato, ché mai a' piè di lui grazia s'impetra, guardando vidi poi a mezzo il prato un ballo ornato di tante donzelle e simile da viri circundato; è nel mezzo una donna, che di stelle coperta avie l'amanto in sedia d'oro, ch'era stupenda cosa a mirar quelle. E 'mmaginando chi fussin costoro e qual fusse costei così ornata e onde procedesse tal lavoro en mezzo a due, ch'ognun fiso la guata, stupefatto io adunche di tal cosa, mi volsi quasi con voce turbata; dissi: «Compagno mio, tu ch'ogni cosa intendi: chi è costei, che, fuor del genere, ha tanta la sua faccia luminosa?» E que' presto rispuose: «Quella è Venere e quello è Bacco, ch'è dal destro lato, Ceres de l'altro, c'ha suo voglie tenere». E 'l ballo avendo gran pezzo cantato, con bello inchino alla magna reina si tirâr tutti, e fêrsi dall'un lato, e, stando alquanto, una gentil fantina, acompagnata da un giovinetto, mosse a cantar con voce alta e divina. Né prima finîr questi, ch'a diletto un'altra vidi un lïuto sonare: non domandar se 'l suon era perfetto. E cominciâro ambiduo a ballare sul vago prato, dove, rimirando, senti' di quelli alcuno nominare. Per non venire i lor nomi ocultando, vidi e senti' che' primi ch'eron mossi a ballare era Ero e 'l suo Leandro. E i secondi ch'al suon si fùr riscossi, non facendo al ballare alcun dimoro, perch'è del loco lor presto rimossi, questi fùr que' ch'alla fonte del moro si detton morte cruda e lì finîro la vita loro in ultimo martoro. Mossi costor, senti' un gran sospiro, quando dal destro lato un ballatore, amando, volse po' gli occhi suo 'n giro. Costui è quel teban, ch'ancor d'amore ardeva tutto d'Emilia suo bella, che sai che fu suo fin di tal dolore. Po' vidi muovere un con una stella, ciascun co' crini sparti e rilucenti; non mi saziavo di rimirar quella. Costor fùr que' che li crude' tormenti feron sentir con dolorosi afanni e disfar Troia infino a' fondamenti. Vidivi Dido ancor, che' gravi inganni rimproverava al dispiatato Enea, ricordando il piacere e li suoi danni. E simil presso a questa era Medea, acompagnata dal suo bel Giansonne, e caldamente con lui si dolea. Molti e molt'altre più giovani donne muover vid'io, ch'è numero infinito, a ballar ivi con alzate gonne. Vidivi ancora deluso e schernito Priapo ignudo, quale e' fu trovato; amando Veste, quella ebbe asalito; e Troiòlo da Griselda ingannato e Filis simil dal suo Demofonte, che mai si ricordò tornalli a lato. Vidivi un altro con ardita fronte, che fu morto nel tempio a tradimento, amando Pulisena a suo mal onte. Eravi Nesso, ch'a suo piacimento credette aver la bella Dïanira: di mirar quella sempre stava attento. E come alcuna volta l'uom si gira, veggendo altri far mossa in un momento per novissima cosa che lo tira, stando io sopra a me alquanto attento, per mirar chi di nüovo venisse, e ritto mi levai, non come lento; tenendo alquanto mie pupille fisse, vidi venire un vago giovinetto, ch'io fra me stesso dissi: «E' fia Narcisse». Po', rimirando meglio il suo aspetto, vidi che morte ancor non l'avea tolto di terra, ond'io più n'ebbi diletto; e di tanta adornezza era nel volto che, come Vener l'ebbe rimirato, subito a' piè di lei si fu racolto. E li altri, che ballavano sul prato, cominciaron la festa a radoppiare, ognuna essendo col suo amante a lato. E posto alquanto fine al lor ballare, Vener fé tutte le genti sedere, facendo cenno di voler parlare, per farli tutti presto provedere quel che comanda, dico la reina, e satisfar di poi al suo volere. Ed ella presto a sé una fantina chiamò, dicendo: «Fa' che di be' fiori faccia una grilandetta peregrina». Po' parlò forte, e disse: «Ognuno onori questo vago angioletto di mie gesta, che vol gustar di mie cib'i sapori». Allora, cominciata una gran festa tra costoro onorando quel garzone, come avea comandato lor maestra e volendo seguir la condizione, disiderando aver sua cognizione e chi era costui, mi fé più inanzi; e rimirando di nuovo i sembianti e l'aspetto di questo spiritello, ch'aveva gli occhi sua pien d'amor tinti, conobbi ch'eri tu, signor mio bello; ond'io per tenerezza lacrimai, temendo morte t'avessi a su' ostello, e 'ntanto che' mie occhi ristagnai, el mio compagno disse: «Vedi Corso!» Non domandar s'allor mi ralegrai. Sendomi co' pensieri alquanto morso, vidi quell'angiolella che tornava colla grilanda in man con lesto corso e ginocchione a Vener si posava, dicendo: «Sacra iddea, ecco 'l precetto» Onde Vener con festa la pigliava, e fatto in piè levar te, giovanetto, con amorosi canti enghirlandato, ti fé levar di tuo luogo in diretto e 'n cotal forma poi ebbe parlato, dicendo a ciaschedun: «Costui è quello che più ch'altri ha mio signor venerato», e poi chiamò Cupido, quale snello si fece avanti, dicendo: «Abbia cura come saetti a questi tuo quadrello». E po', per onorar più tua figura, a ciascun poi si fa comandamento ch'acompagnasse te per la pianura. Onde un gran carro di bell'ornamento fu preparato a tua contemprazione per onorarti in un picciol momento. E s'io di ciò ho buona sposizione, non tornò in Roma alcun mai trïonfante, che fusse a questo di cumperazione, atornïato derieto e davante d'uomini venerandi e valorosi i quali eron ver te ognun festante; e quattro palafren ben poderosi tiravan con dolcenza trïonfale e suoni e canti erano amorosi. Io non saprei a chi facessi equale la bella compagnia che 'l seguitava, ché 'l numer sare' troppo inumerale. A questo modo la brigata andava insino all'orlo di quel praticello, dove, giugnendo, il carro si fermava. Un parlò poi, e disse: «Il fiumicello passar noi non possiam, però che morte ci ha tolto a valicare il passo d'ello. E acciò ti stie a mente nostre porte e che di me il nome ti ricordi che, come 'l tuo, nel mondo fu già forte, io sono Ansalon bel, ch'assai più cordi feci troncare ad altri, e fu' legato co' lacci di Cupido stretti e sordi. E costui che m'è qui dal destro lato col savio Salamone mai difendere non si poté da quel mal cieco alato. L'altro è Sanson, che 'l fece tanto accendere che costretto da lui, fidando in egli, a suo dispetto bisognossi arrendere; ed era calvo ancor sanza capelli, i qual Dalila gli aveva tosati co' le man femminili e tolti quelli. Essendo alquanto i viri posati, la turba ognora venìa crescendo di giovani e di donne inamorati. Io dissi al mio Giovanni sorridendo: «Vedi tu Corso quanto è onorato? Dunche acostarmi a lui omai intendo». E mossimi già del primo lato per passar fra le genti a visitarti, tanto gaudio presi di tuo stato. E mossi già i piè per ovviarti avanti che passassi il fiumicello, per voler di tal cosa domandarti. E Filomena sur ogni albuscello già cominciava a dare il dolce canto e Febo rifletteva alcun razzello; Proserpina tornava a Pluto intanto, abandonando suo corso veloce, e le stelle nascose erano intanto, quando senti' gridare ad alta voce il mio caro compagno, e disse: «Surge!» E desto vidi già chiaro ogni luce.
T2
爱、情感与人际关系
T5
T2
T2
JPN
為政(善滋保章男)
null
としふれは あれのみまさる やとのうちに こころなかくも すめるつきかな
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T3
T1
LZH
金鼎
春日野步
闲行纵步出村西, 独木桥过又小堤。 一带晴川春树绿, 仓庚啼罢杜鹃啼。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ITA
Pasquale Ruocco
Poesia di Pasquale Ruocco Suonno e Natale
Poesia di Pasquale Ruocco Suonno e Natale Mm’aggio sunnato nu presebbio antico Addò ‘e pasture erano tutte frate, addò nu zampognaro npont’’o vico, sunava ancora e ll’angele, ncantate, pe’ ffore ‘e vasce d’’e chiù puverielle spannevano ll’addore ‘e ncienzo fino benedicendo tutt’’e guagliuncielle: ognuno ‘e lloro nu Giesù Bammino. Mm’aggio sunnato ciente Governante, vestite ‘a Magi, nnanze ‘e ccase oscure, addunucchiate comm’a tanta Sante, facendo ‘ntennerì pè fino ‘e mmure. E allora, ncopp’a stu presebbio mio, tutt’’e pasture, cu deritte eguale, hanno cantato: Gloria, gloria a Dio! . . . Che suonno ch’aggio fatto stu Natale
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ARA
الشاعر ابن بريال
قصيدة لا يؤثر العلم إلا راغب فيه
لا يؤثر العلم إلا راغب فيه ليستضيء بنور الله برايه فيعلم الحق بالقرآن يبرزه حتى يصير يقيناً عند واعيه وحسبنا فعل ما حد الرسول لنا ومن يصدقه فالله يهديه والصدق فعل وقول لازم لهما عقد صحيح به الرحمن يدنيه دينوا جميعاً بما جاء الرسول به تنجوا، ومن لم يدن فالله يخزيه
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
朱家禎
闕題
孤亭吟罷聽疎鐘, 野景翻憐杖履慵。 樹木密能巢鶴鵲, 江潭深自隱魚龍。 法門謾說三千界, 福地相傳十九峰。 杯酒陶然吾半醉, 百年休問此浮蹤。
T3
生命、时间与存在
T1
T3
T3