language
stringclasses 81
values | author
stringlengths 1
120
⌀ | title
stringlengths 1
409
⌀ | text
stringlengths 4
32.8k
| theme_code
stringclasses 6
values | theme_category
stringclasses 6
values | deepseek-v3-1-250821
stringclasses 6
values | kimi-k2-250905
stringclasses 6
values | doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses 196
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
ARA
|
الشاعر علي الشيخ جعفر
|
قصيدة بنفسي نديم بات يقري مسامعي
|
بنفسي نديم بات يقري مسامعي
حديثا لمطوي الغرام به نشر
إذا ما تلا صحف ابن مريم صادعا
بالحان داود وقد هجع السمر
وهبت له نفسي وقلت له احتكم
فأنت بما تهوى لك النهي والأمر
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T2
|
T5
|
T5
|
LZH
|
刘果
|
客有问东武名胜者略举示意
|
澄鉴决淇白玉堆，
青峰插汉五莲开。
春前花满卢敖洞，
雨后云封苏子台。
夜半琅琊先见日，
天晴潮汐书闻雷。
李斯古篆留清署，
为记秦皇览胜来。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
أبو الفضل بن العميد
|
قصيدة أي جهد لقيته
|
أي جهد لقيته
وشقاء شقيته
من نصيح أود من
نصحه لي سكوته
قال صبرا وما درى
أن صبري رزيته
قتل عنك الملام ما
باختياري هويته
لم أكن أجشم البلاء
لو أني كفيته
رب ثوب من المذلة
فيه كسيته
ضل عندي تجلدي
فكأني نسيته
في فؤادي هوى
يحرقني لو طويته
يا ابن خلاد الذي
شاع في الناس صيته
أنصف الهائم الذي
يتجافى مبيته
قل لمن أشبه المها
مقلتاه وليتهثغره قد أشت شمل اصطباري شتيته
ليس يحيى المتيم الصب إلا مميته
أنت قوتي وما بقاء
امرىء بان قوتهأي ذنب سوى المذلة في الحب جيته
ما أسيغ السلو عنك
لو أني سقيته
كيف يرجو البقاء إن
باين الماء حوته
ما أشاء السلو عنك
فإن شئت شيته
كل شيء رضيته
من غرامي رضيته
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
劉魯風
|
江西投謁所知爲典客所阻因賦
|
萬卷書生劉魯風，
煙波萬里謁文翁。
無錢豈與韓知客，
名紙毛生不肯通。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
RUS
|
Dmitriev M.A.
|
Исповедь | «Я исповедался Тебе, Владыко...»
|
Я исповедался Тебе, Владыко
Душ и телес, Царь неба и земли,
Тебе, о Боже и духов и плоти!
Ты мне послал источник слез обильный,
И Твой служитель разрешил меня,
И стало так легко мне и свободно!
И я подумал: вот, как царь земной
Положит гнев за некую вину,
Кто разрешит? -- кто покаянье примет?
К кому прибегнуть и кого просить?
Кто согласится быть перед царем
Ходатаем, свидетелем? -- Кто станет
Посредником меж милости и правды!
А у Него, Царя небес, не так!
Доступен в каждом храме Он; а храм
Его -- есть в каждом граде и селенье;
И в каждом храме -- милости алтарь;
И в каждом храме есть Его служитель,
Его министр, и он уполномочен,
Кто ни покается -- прощать и разрешать
И отпускать раскаянью вины,
И допускать еще к трапезе царской!
Меня спросил священник: не имею ль
Вражды противу тех моих врагов,
Которые мне причинили зло?
О нет! -- я отвечал; -- Бог видит: нет!
В то самое мгновение, как я
Узнал, что был неправедно отвергнут
За то, что правду громко защищал,
Что нанесен мне злом удар последний,
Я пал, как Иов, на лице мое,
И трижды Богу в землю поклонился,
Сказав: благодарю за все, о Боже!
И помолился за моих врагов!
Так отвечав священнику, я тут же
У жертвенника помолился снова,
Чтоб их Господь не наказал за грех,
Помиловал, и зла им не припомнил!
И горько плакал я: и стало мне
От слез моих легко так и свободно!
Легко ли им, свободно ль им, не знаю;
Но в этом я конечно невиновен!
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر ابن البراق
|
قصيدة ولقد رجوت مع العذار سلوه
|
وَلَقَد رَجَوتُ مَعَ العِذارِ سُلوَّهُ
فَإِذا بِهِ مِن أَبيَنِ الأَعذارِ
وَرَأَيتُ بَينَ جَبينِهِ وَعِذارِهِ
نُورَ الشُّموسِ وَرَونَقَ الأَقمارِ
يا شادِناً لَم أَدرِ قَبلَ غَرامِهِ
أَنَّ الرَّدى مِن أَعظَمِ الأَوطارِ
مِمّا يُبَيِّنُ أَنَّ ثِغرَكَ زَهرُهُ
طيبُ النَّسيمِ بِهِ مَعَ الأَسحارِ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
陳泰交
|
郊居
|
信是郊居好，
柴門帯白沙。
小堪容客坐，
大略似僧家。
開徑刪枯籜，
穿田讓野花。
悠然濠濮意，
醉起看明霞。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
曾紆
|
踈山
|
江海相望二十年，
依前骯髒倚門邊。
家風敢謂龐居士，
句法空悲孟浩然。
想見風流繼蓮社，
應傳圖畫入斜川。
病夫詩思猶艱窘，
正似潮迴上水船。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T6
|
TUR
|
Paul Verlaine
|
Alıştığım Düş
|
Hayal eder dururum; yüreğimi dağlayan
Düşünü bir kadının, sevdiğim, beni seven,
Ne tüm özge bir insan, ne kendine benzeyen
Bilinmedik bir kadın, beni seven, anlayan.
Beni anlıyor O, ve yüreğim, ışıldayan
Yüreğim O'nun için sorun olmaktan çıktı,
O'dur solgun alnımın sıcak ıslaklığını
Gözyaşlarıyla serinletmek için ağlayan.
Bilmem, esmer mi, sarışın mı, kızıl saçlı mı?
Hatırladığıma göre, tatlı bir ismi vardı
Ömrün sürgün ettiği aşıkların ki gibi.
Bakışı bakışına benzerdi anıtların,
Sesi vardı uzak, sakim, ağır bir sesi
Perde perde kaybolan sesince aşıkların.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر ابن سهل الأندلسي
|
قصيدة في ملاح لك شتى
|
فِي مِلاَحِ لكَ شَتَّى
صَيَّفَ القَلبُ وَشَتَّى
كَم لَيَالٍ مع غزَالٍ
يَا مُحِبَّ الدّينَِ بِتَّا
خَدُّهُ بُستَانُ حُسنٍ
حَبَّذَا البُستَانَ بُستَا
أنتَ بِالصّبيَانِ صَبُّ
لَو رأيتَ البِنتَ بِنتاً
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
BUL
|
Жан-Батист Русо
|
Епиграми
|
* * *
Когато, зарад своята съпруга,
Орфей се спуснал и във ада чак,
там всеки изоставил грижа друга,
но не да слуша, а да види как
изглежда този истински чудак,
готов зарад жена си да пострада.
Плутон се трогнал: „Ще я пусна, брей!“
но сетне върнал Евридика в ада,
че симпатичен станал му Орфей.
* * *
Този свят пиеса дълга е, в която
всеки има роля за живота свой.
Виж — на сцената са с облекло богато
големци, министри, съдници безброй.
Ние пък — народа — зяпаме от края,
в дъното сме и наградата е тая:
плащаме си за спектакъл нежелан.
Щом ви дойде ред и вие ще го сторите…
И когато фарса лошо е игран,
за парите си освиркваме актьорите.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
RUS
|
Грааль-Арельский (Петров) Стефан Стефанович
|
В пространстве
|
I.
Мы мчались на воздушном корабле…
Мой спутник был всегдашний незнакомец,
Его встречал я раньше на земле
В своих мечтах, и в молнии и в громе…
И видел часто, – шел он впереди
Паломников усталых и паломниц.
Ах, он зажег огонь в моей груди!..
И я взалкал несбыточных желаний.
Незримых стран. Он мне сказал: иди! –
Найдем страну в безводном океане.
И встал бесстрашно, властный у руля.
Под нами в бездне, точно на экране,
Висеть осталась скорбная земля.
II.
Как много солнц в мерцающем просторе,
Несущихся навстречу нам комет…
Но я скорблю… В моем горящем взоре
Еще горит земли прощальный свет…
И вижу я:…Туман клубится душный,
На пашнях оставляя белый след,
И серп луны печально-равнодушный
Устало жнет поблекший звездный лен.
Но слышу я: мужайся, малодушный! –
Нам смелый лет победно окрылен.
Смотри на юг, – заметны очертанья
Иной земли. Над нею свет зажжен
Двух разных солнц в немеркнущем сияньи.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T1
|
ARA
|
الشاعر عصام الدين العمري
|
قصيدة أيها المكمد الذي قد تحقر
|
أيها المكمد الذي قد تحقر
لست منها ولا قلامة أظفر
أنا ماء وسيد ونفيس
أنا فضل وفي اللطافة أشهر
كل من يدعي بما ليس فيه
كذبته شواهد ليس تنكر
أنا عين الحياة ينكر فضلي
وأنا زمزم وفي الحوض كوثر
دع ملامي إذا فهمت كلامي
والزم الحد في الملا لا تعزر
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ZHO
|
陈慧桦
|
两只黑鸦的传奇
|
偌大的太阳高高挂在黑山头
笑嘻嘻的
照着屋后亮滟滟的黑水沟
照着屋前明亮亮的碎石路
路旁听着一辆庞大的Maersk
几条野狗追逐着日影
兴奋得直“早安！”
早安！早安！
我倚着屋前的栏杆
呼吸空气里沁人的花香
见到路人即想叫“早安！”
可你们的阴影罩住了天宇
你们先停在至后的芒果树上
跟着栖息在屋前的电线杆上
你们睁着黑黝黝的眼珠直瞪着我
仿佛要刺透我的灵魂深处
你们这俩只瘦小细长的乌鸦
你们要传达马路边的车祸
大地上有关族群的谣诼
还是远方咻保闪亮天际的炮火？
你们不顾游聚在空中的神祇
海峡的汽笛声悠悠响
远处的烟囟所冒出来的火烟
你们直瞪着我可要透灵什么天机？
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
張璹
|
竹節亭
|
結構華亭歲月深，
形如竹節俯山陰。
規模自壯中山色，
基業猶存萬古心。
窗外豈無猿鶴唳，
簷前時有鳳凰吟。
夜深神鬼驚聞處，
月下誰彈一曲琴。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
黄暉
|
湘山寺
|
南楚西來第一州，
梵王宫倚碧雲稠。
乾坤造設此佳處，
山水蟠迴無盡頭。
僧在玉壺氷裏住，
人於水月畫中遊。
登登再上雲霄立，
萬象森羅豁我眸。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
CES
|
Nejedlý, Julius R.
|
Na jaře...
|
Na bujném oři pádilo
tu mladé jaro kolem
a bujná zeleň rozlila
se lučinou a polem.
Jak z říší tajných usedá
na větve listí nové
a vzletají z houštin v krvi
pohádek tisícové.
U paty stromku mladého
z pohádek těchto zkvítá
tak konvalinka nevinně
jak první láska skrytá.
Rozvilo se jarem kvítko,
rozvilo, se rozvilo,
a než slunce zacházelo,
zrosilo se, zrosilo.
Zrosilo se čerstvou rosou,
jasnou jako hvězdy jsou,
když z večera vycházejí
šírošírou oblohou.
Zrosilo se čerstvou rosou,
krásnou jako perla jsou,
když ponejprv vyřinou se
na tvářičku mladinkou.
Zrosilo se, zrosilo se
jako mladé lásky květ,
když mu nebem jeho blaha
žaly začnou vycházet.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T2
|
T1
|
JPN
|
延行
| null |
おもひかは いつまてひとに なひきもの したにみたれて あふせまつらむ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
POR
|
Ronaldo Cagiano
|
Temp(l)o de (Re)colher
|
Ossuário de estrelas
onde vou catar a possível sobra
de luz e sabor
dos homens que não souberam
espalhar o fermento hierático
de doida esperança.
Enquanto no útero espantado
de vário peito estarrecido
forjavam-se sonhos natimortos,
um Prometeu acorrentado
insistia na louca oficina da utopia.
Segadura que se esqueceu
enquanto um rebanho indolente
resolvia o destino
de nossos poucos desejos.
A felicidade perdeu-se
nos (des)caminhos, entre tantas glosas,
saturada nos hiatos fuliginosos,
sedicioso temp(l)o de enganos.
Mas o apanhador caminha,
cioso da fertilidade, buscando enxertar-se
da prole que não será, em vão, buscada,
de invenção de vida novos astros, outras terras.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
鲁笔
|
题马湘兰墓两首
|
叶飘难禁往来风，
未肯输怀向狡童。
画到兰心留素素，
死依僧院示空空。
知音卓女情虽切，
薄幸王郎信不终。
一点怜才真意在，
青青竹节夕阳中。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
缪晋
|
秋柳和孙寄圃同年韵二首
|
瑟瑟金风拂御沟，
两堤柳色已经秋。
抱蝉剩叶含嘶瘦，
系马残丝入暮愁。
疏雨几番增黯淡，
斜阳一片仅句留。
水遥亭畔徘徊久，
物候惊心岂自由。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
BUL
|
Оскар Кастро
|
Романс за продавача на песни
|
Когато ручеите точат
камите лунни във водата,
човекът тръгва и запява,
за планината пее песен.
На мулетата му очите
звезди със мокър блясък носят
и дъх от родните градини
дисагите му още пълни.
Белее пътят като книга
неписана, неначертана.
Във белотата и човекът
ще сложи буквата на песен.
Ветрецът в младите тополки
опитва леко своите арфи.
Напред звънчето на звънчаря
отронва ясните си звуци.
Рекичката във тъмнината
е от небе парче вървящо.
Небето блеснало над нея
е горе млъкнала рекичка.
Копитата на мулетата
трошат небето и водата.
Върви човекът и си пее
и песенчицата е мокра.
Върви и пее мулетарят
по пътищата на зората.
Щом стигне в селото, викът му
по вратниците ще затропа:
„Узрели песни нося, хора,
откъснати наскоро песни!“
И хората ще го усетят
насъне даже от леглата,
и видят ли, че вън е тъмно,
прозорците не ще отворят.
„Узрели песни нося, хора,
откъснати наскоро песни!“
И в улиците ще остане
от ябълки потаен мирис.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
POR
|
Roberto Juarroz
|
Poema 55, quinta poesia vertical
|
Um amor mais além do amor
Por cima do rito do vínculo
Mais além do jogo sinistro
Da solidão e a companhia
Um amor que não necessite regresso
Porém tampouco partida
Um amor não submetido
As chamas de ir e de voltar
De estar despertos ou dormidos
De chamar ou calar
Um amor para estar juntos
Ou para não está-lo
Porém também para todas as posições
Intermedias
Um amor como abrir os olhos
E talvez também como fechá-los.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Rautenkranc, J. F.
|
Na Galatu.
|
Co? žeby Galata své vlasy černila?
lžeš: byli černí již, jak sy je koupila.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
CUSTOM:Appearance (Hair Color Denial)
|
LZH
|
邱和
|
寄從弟善
|
海上扶桑散曉暉，
荷衣共喜換簑衣。
浮雲天外弄濃淡，
好趁輕陰未雨歸。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T1
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر القصافي
|
قصيدة فتائقُ أنوار ولونُ شقائقِ
|
فتائقُ أنوار ولونُ شقائقِِ
يُمازِج أمواهَ الصَّفاح الرقائِقِِ
ونشرُ عبيرٍ معْ نسيم مُدامةٍ
تجسم في أعضا بُدُورٍ رَشائقِِ
يميسُ فتلقاه كأنَّ ثيابه
سُدلِنَ على غُصنٍ من البَانِ رائقِِ
عجبت له أنى يكونُ مُنعماً
وقد كاد يخفى عن عيونِ الخلائقِِ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
SLV
|
Gregor Podlogar
|
Random
|
Iluzija se razrašča.
Govorim malo.
Nič pomembnega o meni na osebni.
54 TV programov ni dovolj.
Stvari pridejo k stvarem, odidejo bolj slovesno kot so prišle.
Hvala, ker si tiho.
Delim si podobo z mestom, kjer živim.
Ena srna se matra v bolečini, druge opazujejo, ladja tone v 20.
stoletje.
Bleda svetloba oktobra, nekaj pokvarjene hrane v hladilniku, brnenje centralne kurjave kot ritmi elektronske glasbe.
Svet utripa v umazanem perilu.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
URD
|
Shakeel Badayuni
|
میرے ہم نفس میرے ہم نوا مجھے دوست بن کے دغا نہ دے
|
میرے ہم نفس میرے ہم نوا مجھے دوست بن کے دغا نہ دےمیں ہوں درد عشق سے جاں بہ لب مجھے زندگی کی دعا نہ دےمیرے داغ دل سے ہے روشنی اسی روشنی سے ہے زندگیمجھے ڈر ہے اے مرے چارہ گر یہ چراغ تو ہی بجھا نہ دےمجھے چھوڑ دے مرے حال پر ترا کیا بھروسہ ہے چارہ گریہ تری نوازش مختصر مرا درد اور بڑھا نہ دےمیرا عزم اتنا بلند ہے کہ پرائے شعلوں کا ڈر نہیںمجھے خوف آتش گل سے ہے یہ کہیں چمن کو جلا نہ دےوہ اٹھے ہیں لے کے خم و سبو ارے او شکیلؔ کہاں ہے توترا جام لینے کو بزم میں کوئی اور ہاتھ بڑھا نہ دے
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
張椿齡
|
思高人
|
仙人昔是瑶池客，
珮玉鳴鑾生羽翮。
騎鯨千載說白雲，
弱水三萬那可隔。
蓬瀛深處乃其家，
無限真仙衣絳霞。
相呼酌醴勸蟠桃，
安期大棗端如瓜。
龍吟虎嘯眾樂奏，
神芝瑞草生奇葩。
願將此意踵太古，
自然之道非特誇。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر محمد مصطفي ماء العينين
|
قصيدة ألا بك استهديت يا هاديا
|
ألا بك استهديت يا هاديا
قيلولةً أو رائحاً غاديا
خِرْ لي واخترْ ما ترى راشدا
لي إنني إلى الهدى صاديا
لا تتركنِّي للرَّدى والبَلا
إني ضعيفٌ عاجزٌ باديا
فوّضت أمري إليك يا حاضرا
وغير غائب ترى ناديا
أنت السريع والسميعُ الورى
أنت وليي سامعٌ حاديا
خذ لي جميع الشمل واجمعه لي
في الخير يا قريب يا هاديا
صلِّ على محمدٍ دائماً
مع السلامِ الطيبِ الفاديا
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
SPA
|
Angélica de Icaza
|
La piel de humo
|
Con esta ortografía de palabras insomnes
desde la piel te escribo
en el desorden
Desde la boca que inventó tu boca
lanzo señales de humo
para alcanzar tu oído que dormita
el lenguaje nocturno de la almohada
Te estoy hablando desde la piel del humo
el humo que me estalla en los pulmones
el grito
el vaso de jerez que se derrama
Escribo desde las cicatrices de mi historia
rodeada de fantasmas prescindibles
los símbolos/los nombres
la distancia precisa con los mitos
Te estoy hablando desde la piel desnuda
desde la piel del humo
desde la piel
te escribo.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T6
|
BUL
|
Касиано Рикардо
|
Електрическият стол
|
Няма нужда от метафизични сравнения
между синия стол, на който седи кралят
на златото, и твоят. Между стола,
на който сядам, за да ми лъскат обувките,
и твоят.
Ти поиска преразглеждане на процеса,
но всеки процес е нещо кафкианско.
Има врата за влизане, за излизане — няма.
Петелът пропя и възвести часа,
когато идва онази с пръсти от рози.
Лъха утринен хлад и още свети една звезда,
която ще угасне по съвпадение
щом угаснат и твоите очи.
Имаш утехата, че всичко ще бъде кратко
като мълния. Като онази мълния,
която изписва във въздуха дума внезапна.
Дума, която никой не е чел, дума на санскритски,
но която навярно означава нещо.
Имаш и друга утеха. Първият,
който се изфука с платинената корона,
нямаше твоя късмет
и проля кървава пот.
Електрическите искри
изскочиха от тялото му
като свръхестествен ореол.
Трябваше да му завържат ръце и нозе
в скръбна поза, както изисква електрическата смърт.
И наново да го коронясат с ореола
на величието — според ритуала.
С какво право той не умря за три секунди
при тази чудодейна машинария,
при тази техника? Дишаше дълго
след законната смърт. В състояние на щастие
или на нещастие, но трябваше
да умре още един път под великолепната сила,
която може да запали всички светилници
в някоя катедрала.
Сякаш че бе твоя вината да не умре
в предвидената секунда.
Сега всичко е синтетично… и геометрично.
Твоят електропалач ще бъде любезен, повече от любезен,
ще бъде точен, и ти ще умреш дружелюбно,
сякаш че — в градина — късаш цветя.
Какво ти пука за апарата, за ритуала
на утринното кафе и коронацията?
Нима смъртта не изисква украса?
Украсата само придава тайнственост.
Най-после въздигнат на своя трон,
приличаш на митична фигура.
Липсва ти скиптър — от ония, които
царете държат в ръка.
Но няма значение. Отиваш да спиш с кралица
в царство, чийто герб е розата
върху синьо поле и със златни ластовици.
… И звездата угасна по съвпадение.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T4
|
T3
|
BUL
|
Елизабета Георгиева
|
Принцесата на мечтите
|
Аз съм силна принцеса на мечтите,
цялата вселена съм посетила.
Тя е на тайните душата
за мен сърдечно разкрила.
За какво ме гледате така?!
Та аз съм обикновено дете!
Подайте ми топла ръка,
идвам към теб свете!
Ето, сега сме в Китай,
интересен, загадъчен край.
Ако поискаме, ще полетим
и в стария, чаровен Рим.
Ще наострим мечтата и виж,
сега сме в блестящия Париж,
а пък със сънищата сме за час
на червения и далечен Марс.
Ако поискаме и Луната
хоро ще играе със Земята,
а пък страшните фараони
с нас ще си играят на клоуни!
Пътешествията ми са винаги безплатни.
Само поискам, затворя очите
и тръгна по пътищата златни,
аз — принцесата на мечтите!
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
CUSTOM:梦的旅行
|
JPN
|
長盛
| null |
ぬしなくて さらせるぬのを たなはたに わかこころとや けふはかさまし
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
CUSTOM:无主之布的伪装
|
ARA
|
الشاعر السيد عبد الله سالم
|
قصيدة أخاف الوهم
|
أَخَافُ الوَهْمَ يَسْكُنُنَا
وَيَبْنِي فِي مَلامِحِنَا
تَصَاوِيْرًا مِنَ الغَضَبِ
وَأَشْكَالاً مِنَ الهَرَبِ
فَلا نَعْرِفْ إِذَا عُدْنَا مِنَ المِحَنِ
طَرِيْقَ السَّهْلِ وَالصَّعْبِ.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعرة صباح حسني
|
قصيدة عَلّ مْني
|
تَتَراقَصُ بينَ رُؤى عُمري
كلُّ الأشياء..!
تتَمايَلُ بينَ الريحِ الصافِرِ في غابَةِ سِحرٍ
وبينَ خَريرِ الماءْ
يأتيني صَوتٌ من عُمقِ النَبضِ الساكِنِ في صَدري
أعرِفُهُ..!
يزرعُني فوقَ فراشاتِ الحُلمِ
فأصيرُ ضِياءْ..
يحمِلُني في مَوكِبِ سَفَرٍ
فأسافِرُ..
كيّ يتلقّاني قَدَري بعدَ الصَبرِ الطاحِنِ
قِطَعاً.. أو أشلاءْ
يجمَعُني وَيُبعثِرُني ساعةَ ألقاهُ
فأحار..!
كيفَ يُعلّمُني مَوسوعاتِ الأسماءْ..؟
يحدِثُني عن أسماءٍ أخرى للأَشياءْ
عن اسمي.. عن عنواني.. عن وطني
أو عن مُدُنٍ سَكَنَتْني..
لم أعرف كيفَ أُغادِرُها هَرَباً مِن وَحْشَتِها
يكتبُني في سِفرِ الكَونِ على قافِيَةٍ.. شِعراً
وَيُصَيّرهُ ديواني.!
يرسمُني لوناً قُزحِيّاً
ويقولُ بأنّي في مَوسوعَتِهِ الكُبرى..
أرضاً، وَسماءْ
من مِنكُم يَعرِفُني.؟؟
أنا أنثى طَحَنَتني أوجاعُ جِراحي.!
فتعلّمتُ جُنوني مِن مَوجِ البَحر
من تَعبي.. من أرَقي.. مِن أحزاني..
وإليكَ أنا..
خُذني من وجهي ال راسِمَك هِلالاً
خُذني من جَسدي.. من أمكِنَتي
وارسم خارطتي بيديك كما تهوى
فكثيراً ما رَسَمَتْني الريحُ
دوائرَ.. ودوائِرْ.
وكثيراً ما نَفَثَتْني رائِحَةُ التَبْغِ
وكثيراً ما غَمّسْتُ جَناحَيَّ بقهوَةِ صُبحِك
ومسائك..
وأنا أرسُمُكَ على صَفحَةِ عُمري
صِدقاً.. وَنَقاءْ..
لوناً يُشبِهُ لونَ النَصرِ.
أقسِمُ إنّي أحببتُكَ مُنذُ عَرفتُ الحُبْ.!
منذُ عَرفتُ بأنّي أُنثى..
منذُ عَرفتُ تَفاصيلَ التَكوين.
أسكَنتُكَ كُلَّ فُصولي
ومنَحتُكَ أوّلَ خَفقاتٍ أحسَستُ بِها
أعطيتُكَ مِن عُمري عُمراً آخرَ
كيّ تَبقى في مِرآتي
أعطيتُكَ قَلبي وَحَياتي..
وعرفتُ بأنّي أُنثى.
حُبّكَ أنطَقَ صَمتي وَسُكوني
انطقني..
قد كُنتُ أشارِفُ سَيدةً عَبَرَتْ طَوْقَ العُمر
كُنتُ الصَمّاء البَكماء
وَيومَ أتيتَ إليّ
رَقَصَت بين يَديكَ فَساتيني
حُمرَةُ وَجهي.. قُمصاني
ضَحِكت جُدران البيتِ
ونَطَقَت أشيائي ال كانتْ مِن غَيركَ.. خرساء
فازرَعْني بين حُروفكَ فاصِلَةً.. أو شَرْطَةَ وَصْلٍ..
يا عمري..
تزدَحِمُ مساحاتُ الوَقتِ بينَ عُرَى كَفيّك
كُنْ لي دِفئاً أيامَ البَرد
أو ثَلجاً يَومَ يَفورُ التَنّور
وَيومَ يُعَرّيني الحُزن
كَنْ لي قُفّازاً وَرِداء..
يا عمري
أقسِمُ إنّي ما زلتُ هُنا
أتجَوَّلُ فَوقَ العُشبِ الأبيَضِ
هلْ تَدري منذُ مَتى.؟؟
منذُ أفاقَ الصَدرُ مِنَ الصَحوَةِ..
ما زلتُ أفتِشُ عَنك
أشعُرُ أنَّ الهذيانَ سَيعصِفُ بي
فازرَعْني في خَطِّ الكَفِّ بَنَفسَجَةً
وارسُمني فَوقَ جَبينِكَ لَحناً
أغنِيةً.. أو كَلمات..
أسألُكَ أيا عمري
باسمِ العِشقِ المَصلوبِ على جُدرانِ الغُربَةِ
والصَدَفاتْ
أن تَبقى قُربي..
ساعِدني.. بَدِدْ حُزني
كيّ أخرُجَ مِن بَوتقَةِ الصَمتْ
كيّ أرقُصَ بينَ جُنونِ الريحِ.. وبينَ صَفاءِ الماءْ
عَلّمني كَيفَ يَكونُ العِشقُ بِلا أنواءْ..
فأنا أتَعلّقُ حَدَّ الغَيمِ
وأنزُفُ حُبّاً.. عِشقاً.. شَوقاً
فتعالَ إليّ..
كيّ نَكسِرَ كُلّّ قَيودِ الحُزنْ
ونُحلّّقُ لا قَيداً يَأسُرنا
لا خَوفاً يُغْرِقُ بَعْدَكَ عُمري
في بَحرِ الصَمتْ
كيّ تبقى في الخارِطَةِ
المَجدولَةَ مِنكَ
أحلَى الأَسماءْ...
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
何處厚
|
游洞霄
|
洞天宮中清無塵，
紛紛霏霏翔五雲。
光浮閬風藹無垠，
中有神仙相輩倫。
服曳雲章玉佩珣，
時聞金鐘催朝真。
仙班序列覲紫宸，
瓊花羌靈飛翁翁。
水晶簾捲許行循，
群仙以我丘壑身。
相與笑語交益親，
玄談妙句泣鬼神。
一局圍棋度幾春，
大開十二樓宴賓。
玉真安排雲錦茵，
天女競着絳霞裙。
盎缶罍洗羅珠珍，
金爐龍腦香騰薰。
七寶蠟炬光如銀，
鳳泉飲散醉醺醺。
天子呼來不得臣，
宴罷乘槎渡漢津。
玉皇遽遣使者巡，
使者交薦有大勳。
玉皇詔歸眷注勤，
不容山中伴帝君。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
URD
|
Jigar Moradabadi
|
Tire jamaal e haqiiqat kii taab hii na huii
|
ترے جمال حقیقت کی تاب ہی نہ ہوئی
ہزار بار نگہ کی مگر کبھی نہ ہوئی
تری خوشی سے اگر غم میں بھی خوشی نہ ہوئی
وہ زندگی تو محبت کی زندگی نہ ہوئی
کہاں وہ شوخ ملاقات خود سے بھی نہ ہوئی
بس ایک بار ہوئی اور پھر کبھی نہ ہوئی
وہ ہم ہیں اہل محبت کہ جان سے دل سے
بہت بخار اٹھے آنکھ شبنمی نہ ہوئی
ٹھہر ٹھہر دل بے تاب پیار تو کر لوں
اب اس کے بعد ملاقات پھر ہوئی نہ ہوئی
مرے خیال سے بھی آہ مجھ کو بعد رہا
ہزار طرح سے چاہا برابری نہ ہوئی
ہم اپنی رندی و طاعت پہ خاک ناز کریں
قبول حضرت سلطاں ہوئی ہوئی نہ ہوئی
کوئی بڑھے نہ بڑھے ہم تو جان دیتے ہیں
پھر ایسی چشم توجہ ہوئی ہوئی نہ ہوئی
تمام حرف و حکایت تمام دیدہ و دل
اس اہتمام پہ بھی شرح عاشقی نہ ہوئی
فسردہ خاطرئ عشق اے معاذ اللہ
خیال یار سے بھی کچھ شگفتگی نہ ہوئی
تری نگاہ کرم کو بھی آزما دیکھا
اذیتوں میں نہ ہونی تھی کچھ کمی نہ ہوئی
کسی کی مست نگاہی نے ہاتھ تھام لیا
شریک حال جہاں میری بے خودی نہ ہوئی
صبا یہ ان سے ہمارا پیام کہہ دینا
گئے ہو جب سے یہاں صبح و شام ہی نہ ہوئی
وہ کچھ سہی نہ سہی پھر بھی زاہد ناداں
بڑے بڑوں سے محبت میں کافری نہ ہوئی
ادھر سے بھی ہے سوا کچھ ادھر کی مجبوری
کہ ہم نے آہ تو کی ان سے آہ بھی نہ ہوئی
خیال یار سلامت تجھے خدا رکھے
ترے بغیر کبھی گھر میں روشنی نہ ہوئی
گئے تھے ہم بھی جگرؔ جلوہ گاہ جاناں میں
وہ پوچھتے ہی رہے ہم سے بات بھی نہ ہوئی
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Procházka, Arnošt
|
VNITŘNÍ POCHODEŇ
|
Mne v kruhu letních dní, zářivě palčivém,
jen paží mrtvolnou samota svírá:
jež měla býti mi žehnaným osudem,
má láska, vidmem již duhovým zmírá,
zlých hodin žalný sled, letmá hra dobrých chvil.
Sám stojím, bez přátel, za zkoušky padlých,
jsem marný rozsévač, který vždy v skálu sil,
je hlas můj neslyšán, listů šum zvadlých.
Jak dychtím, nezraje v nebesky živný plod
mně dosud dílo mé, zbožně jež tvořím,
vím, kterak šalebný každý je žití svod:
– přec’ touhou nezmarnou všecek já hořím,
věčně já hořím!...
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر الإمام الشوكاني
|
قصيدة لا تغضبن لذم من أخي حسد
|
لا تَغْضبنَّ لذمٍّ من أَخي حَسَدٍ
وَلا تُسَرَّ بمَدْحٍ في الْمَلا نَامي
فالنّاسُ في كُلِّ أمْرٍ تأتِيَنَّ بهِ
ما بَيْنَ مُثْنٍ بهِ يَوْماً ونَمَّامِ
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
LZH
|
袁用雨
|
南樓晚眺
|
芙蓉清削對秋泉，
渺渺城樓片月懸。
人在窗中描輞水，
天從檻外落蠻烟。
數枰對客閒觀局，
一路聽鶯韻入絃。
百尺元龍新氣象，
連平文物煥南天。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
釋了演
|
頌古三首
|
袖中寶劍摩星斗，
肘後靈符照八方。
撥轉目前關捩子，
從教天下竟忙忙。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر فواغي صقر القاسمي
|
قصيدة أحبك دون كلام
|
أتفهم حبي ……!
أتفهم كيف أقول أحبك
دون كلام
ودون اقتباس
عبارات حب
وأهات عشق
ومعنى غرام!
.
.
أتفهم حبي
أيا من به قد وثقت
وسلمت أمري
وأرسلت شعري
وأغمضت عينيَ في غفوة
ولكنني أبداً لا أنام؟؟
.
.
فأحلم أني أهيم سرورا
وأحلم أني أعانق روحا
كستني شعورا
فينبض قلبي
ويختلج الأمر في داخلي
فذاك الهيام
.
.
أتفهم هذا؟؟!
أتفهم أني إذا ما عشقتُ
وهام فؤادي حبّا
وفي مقتلتي تجلى الغرام
.
.
فإني بذاك
أقول احبك
أقول أحبك …… دون كلام ……!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ZHO
|
阿蒙
|
那并不适合
|
比如
并不合适发声比如赞许.默哀.比如议论.共享.提问
那都是赘的
假设有一种另类质地的语言异于寻常唇齿.吐气和咬字.舌颤音
请容我将指尖深入你的眼或耳涡
容我摘下你一根头发放入口中咀嚼.吞咽
容我将空下来的手掌握住你的足踝
吸入你的呼吸承受你仰角跌倒的净重
提出比较具体的形容你这个陌生个体和我的交集那将会容易得多
这关文字.时态.词性.重音什么事呢
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T2
|
T6
|
T6
|
LZH
|
張觀
|
過衡山留贈廖融
|
未向漆園爲傲吏，
定應明代作徵君。
傳家奕世無金玉，
樂道經年有典墳。
带雨小舟橫別澗，
隔花幽犬吠深雲。
到頭終爲蒼生起，
休戀耕煙楚水濆。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
ARA
|
الشاعر زكريا عمر شيخ
|
قصيدة الحب قدر والفراق قرار
|
الحب حتم والفراق قرارُ
ولكم أبيتُ فشاءتِ الأقدارُ
بأبي العيونَ الفاتكاتِ بنظرةٍ
فَتْكَ السهامِ وما لها أوتارُ
الناهباتِ قلوبَنا وعقولَنا
مِن سحرهن أرى اللبيبَ يحارُ
تلك التي تُهْدِي النهارَ ضياءَه
والليلُ إن خَرَجَتْ به فنهارُ
يا قلبُ مالَكَ إن أَطَعْتَ بِمَخْرَجٍ
ولإن عَصَيْتَ فليس منه فِرارُ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Ryleev K.F.
|
Думы: Наброски. 10. Меньшиков
|
[В стране угрюмой] и глухой,
Где Сосва с бурей часто воет
И берег дикой и крутой
Шумящею волною роет, --
Между кудрявым тальником,
Близ церкви, осененной бором,
Чернеет обветшалый дом
С полуразрушенным забором.
[Часовня ветхая вдали
И, мертвых тихое жилище,
В утробе матери-земли
Уединенное кладбище]
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T4
|
T1
|
LZH
|
京鏜
|
漳河疑塚
|
疑塚多留七十餘，
謀身自謂永無虞。
不知三馬同槽夢，
曾爲兒童遠慮無。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T3
|
ZHO
|
王一萍
|
星空
|
我记得二十年前的星空
一个儿童，独自走在夜幕下
她走在平原的中心
如那天清晨，我走不出白雾
如一个深睡的人，在陌生的夜晚醒来
五颗星星，只走了十五度的偏角
一架晚归的航班，此刻不断降低身姿
我仰望星空的视线
随着它，刮起一阵旋涡
那五颗星从院子的东南角
移至正东处
来到二十年后的今夜
我走在夜幕下
其中两颗黯淡的
已几乎看不清
乌云的天空，星星还在散落
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
侯先春
|
先太仆府君晚年与华补庵罗弦觞顾洞阳诸公结社碧山吟咏累帙岁久稿失偶于杂卷中得诗四首聊存之以见一斑孙先春谨识
|
清比胡威道复尊，
闲居真不慕华轩。
汀洲芳沚春常绿，
庭左芝兰早自繁。
能以诗书昌世泽，
谁如乔梓并沾恩。
樽前岁岁歌难老，
更看孙枝万里鶱。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Šedivý, Prokop
|
Ukrutný myslivec.
|
Jakž kronyka vypravuje,
Byl blíž Rejna jistý zeman,
Ješto lítý lovec sluje,
Poddaných svých velký tyran;
Dnem y nocý vždy jezdíval,
Zvěře polesých honíval.
Bylo to letního času,
Krásně začalo svítati;
Tuť svou všecku svolav chasu,
Kázal koně osedlati,
Musyl každý vlezt nakoně,
Kdožkoli byl vjeho domě.
Psy přenáramně štěkali.
Pacholcy křičeli zpurně,
Biči podvoře praskali,
Řehtaly y klisny bůjně.
Pak když lovcy zatroubili,
Zhradu ven se vyvalili.
Přeshustý les, přesrozcestí,
Polukách a poosení
Musyl je sám zlý duch nésti;
Neb to vůle božská není.
Tak ta vzteklá jela hlůza,
Že zní pošel strach a hrůza.
Právěť byl den zasvěcený,
Všudy vůkol sezváněli.
Lidé vchrámě shromáždění
Nábožné tu písně pěli.
Když zlý zeman naté poušti
Zůstal státi vtmavé houšti.
„Hejsa, kdo tou cestou klape?
Hejsa, kdožto tak nablízku?
Kdož skrz husté křoví tape?
Kdož se tamto brodí vpísku?“
Jakž pak trochu popojeli:
Tuť se sdvěma jezdcy sjeli.
První jezdec napravicy,
Maje koně stříbrného,
Jako měsýc tvář se stkvícý,
Vočích cosy milostného,
Krásně nasvém koni seděl,
Utrpně y naněj hleděl.
Druhý stál však zamračený
Hněvivě nalevé straně;
Zlostí všecek rozkacený
Soptil oheň jak zlá saně.
Kdož pak byli ti dva jezdcy?
Myslím sy jen, řícy nechcy.
„Vítám vás hosté, vítám vás,
Kdnešní honbě ušlechtilé;
Vyť přicházýte vpravý čas,
Teď jest ktomu dobrá chvíle.
Dejte sy dát dobré zbraně,
Bíte jeleny a laně.“
„Špatně zní hlas tvého rohu,“
Pravil jezdec napravicy:
„Jdi a vzdávej díky Bohu,
Slyš lid vchrámě zpívajícý.
Slyš naslužby Boží zvonit,
Svobodno dnes není honit.“
„Jen hoň houštějc, vzácný pane!“
Pravil jezdec nalevicy:
„Nech ať tvá se vůle stane,
Což nám vchrámě lid modlícý?
Nech jich zvonit dle líbosti,
Hoň dál, hoň houšť dosytosti.“
„Dobře mluvíš, levý strážný!
Tys hrdina dle mé hlavy.
Člověk nesmí býti vážný,
Nedojdeť syc žádné slávy.
Eja! kdož pak nezná honit,
Nechť jde směle sanctus zvonit.“
Y hned hop hop dále jeli
Polukách a přespotoky;
Přisobě vždy svědky měli,
Kteří hlídali jich kroky;
Jeden vlevo, druhý vpravo,
Chtíce oba mít knim právo.
Vtom zdaleka jelen bílý
Ukázal se narovině.
Zeman zatroubiv vtu chvíli
Zato měl, že ho nemine.
Hned se zanim vztekle hnali,
Až mrtví skoňů padali.
„Nech jich kevšem čertům jíti!
Nechť se kďáblům ubírají!
Čert znich bude hody míti,
Proč se lépe nechovají.
Přiveselémť vyražení
Vskutku nikdý jináč není.“
Jelen hledal bezpečnosti,
Spěšně doobilí vběhl;
Pln jsa strachu a ouzkosti,
Vprostřed doně tajně lehl.
Žito bylo právě kžetí,
Zeman kázal doně vjeti.
Přijda sedlák, zbledl co stěna,
Prosý: „slitujte se páni!“
Padna předně nakolena,
„Mějte,“ volá: „milost snámi!
Vždyť zde omůj statček běží,
Vněmž můj krvavý pot leží.“
„Jdi pse scesty,“ zařval zeman;
„Syc ti pekelnou tvou duši
Kevšem ďáblům, bezmnohých ran,
Vyrazým svou vlastní kuší.
Huš huš, bratří všickni spolu
Zajelenem bílým dolů.“
Vtom hned jeho kati hbitě
Vzteklé feny hlukem štvali.
Huš sem, huš tam bředouc vžitě
Obilí vše pošlapali,
Jakoby je strašné kroupy,
Nebo vmlejně stloukly stoupy.
Jelen měl již malou duši;
Uslyšev ten hláhol sylný,
Nastavil své tenké uši;
Utěku jsa svého pilný,
Psům by ušel, přespotoky
Dělal rychlé čerstvé skoky.
Přesles hustý, a přeslada
Života sy hájit musel;
Chytře dokrotkého stáda
Vmíchal se, by smrti ušel.
Však psy všecko přeslídili,
Až ho předce vyzradili.
Vtom sem hnedky pastýř přišel;
Padna nazem tu předlovcy;
„Prospasení Boží! křičel:
Syrotčích těch šetřte ovcý!
Popřejtež jim trochu trávy,
Jsouť to chudé vdovy krávy.“
Jezdec stoje napravicy,
Zemana hned napomínal;
Však ten, jenž stál nalevicy,
Kkrutosti ho popoštíval.
Zeman zavrh dobré rady
Přídržel se křivé zrady.
„Jakáž jest to odvážlivost,
Mně chtít bránit, pse zlotřilý?
Tomuť má chce náruživost,
Byť pak y tvé vlastní byly.
Vemně musý srdce plesat,
Když vás uzří kzemi klesat.
Huš huš bratří, chaso mladá,
Pusťte psy a rychlé feny!
Nešetřte syrotků stáda,
Nešanujte chudé ženy.“
Y hned tito vzteklí lovcy
Pohubili nasta ovcý.
Vkrvi válel se pastucha
Sevším syrotčím svým stádem,
Až vypustil svého ducha.
Jelen dolesa vběhl pádem;
Jsa zkrvácen, předc pospíchal,
Tak že posléz sotva dýchal.
Jeskyni vtom zahlídl vskále,
Vkteréž poustenník přebýval;
Vběhna doní třásl se stále,
Kdoby vní byl se nedíval,
Zdeto složil mdlé své oudy,
Poustenník pak vyšel zboudy.
Neboť povzdál bylo slyšet
Hrozný hřmot a hulákání;
Zvláště zeměnína křičet,
Též y vzteklé psů štěkání.
Jenž vše všudy přeslídili,
Až jelena vyzradili.
Poustenník však vstříc mu vyšel,
Prose ho vší uctivostí,
Aby jeho hlas vyslyšel,
Popřál zvěři bezpečnosti,
Jenž své béře utočiště
Klidem nábožným dopouště.
Posléz pravil ten muž Boží:
„Přestaň zvěři proháněti,
Neujdeš syc scelou koží;
Musýš skutku oželeti.
Sprzníšli tu svatou boudu,
Neujdeš božského soudu.“
Jezdec stoje napravicy,
Předzemanem ruce spínal;
Však ten zlostný nalevicy
Kkrutosti ho napomínal.
Zeman zavrh dobré rady
Běda! přijal křivé zrady.
„Boží soud sem, Boží soud tam,
Mníš snad, že se pomsty bojím?
Já nic jináč neudělám,
Pevně nasvé vůli stojím;
Byť se hned zem rozstoupila,
Zaživa mne pohltila. –
Huš, huš, bratří všickni spolu,
Rozmetejme stanek Boží;
Strhněm sněho střechu dolů,
Spalme vše to svaté zboží;
Potomť musý jelen bílý
Roztrhán být vmalou chvíli.“
Vtom chtě troubit, a psy honě,
Shlédl, že se vše zmísta hnulo.
Poustenník, y lid, y koně,
Najednou vše pominulo.
Pominuloť psů štěkání,
Též y lovců hulákání.
Tuť ho hrůza obklíčila,
Když se samotného shlédnul;
Každá vněm se třásla žíla,
A jak stěna strachy zblednul;
Opomoc vší mocý křičel,
Však sám sebe víc neslyšel.
Pak vzav roh chtěl zatroubiti,
Koně bodnul divokého;
Roh však ale nechtěl zníti;
Kůň se nehnul zmísta svého.
Vůkol něho hned vté době
Bylo tma jak vnocy vhrobě.
Temně, jako povzdál moře
Počalo to podním vříti.
Hrozně vpovětří nahoře
Počal strašlivý hrom bíti.
Vten tak hrozný strašlivý čas
Bylo slyšet mstitele hlas:
„Zůřivý a lítý kate,
Zhyzdiv božské přirození
Sprznils zlostně stany svaté;
Uchvátíť tě zlořečení.
Ani jeden zvšech tvých oudů
Neujde božského soudu.
Věčně nemáš stání míti,
Štvát tě budou pekelnícy,
Byť sy mohli příklad vzýti
Všickni zvěři protivnícy.
Kdož se rouhá Bohu svému,
Kcýli přijde nešťastnému.“
Nato podnohama jeho
Hnedky počal mech se vříti;
Smrad jak zpekla vstoupil zněho.
Zeman začal hrůzou mříti.
Studený zde vicher fičel,
Pekelný tam plamen syčel.
Nastranu se poodhlédl,
Běda! všecken strachy trnul;
Otevřenou tlamu shlédl,
Zníž se smolný plamen hrnul.
Pekelní a vzteklí ptácy
Vyletěli hadi, dracy.
Zeman se zvedl, dál chtě jíti;
Však to celé strašné plémě
Počalo naň oheň plíti.
Y hned rozsedla se země.
Již vše podním hrozně chrastí,
Již již hledí dopropastí.
Již ho proklatý zbor vítá,
Tlamu naněj otvíraje.
Již ho jestřáb zakrk chytá,
Zůřivě ho popadaje.
Vtom ho celé vnáhle peklo
Dopropasti hřmotem vleklo.
Tak se skaždým ukrutníkem
Vposlední den bude díti;
Jenž jest chudých násylníkem;
Kdož dnu Páně nechce ctíti.
Přijdeť naň y jeho statek
OdBoha svým časem zmatek.
Což vy lovčí chasy líté,
Jenž se shonbou obíráte,
Nic vsvém srdcy necýtíte,
Když až ksmrti zvěř tejráte?
Jistě však, kdo krev vylívá,
Tenť ukrutné srdce mívá.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T4
|
T5
|
ARA
|
الشاعر حسن شرف المرتضي
|
قصيدة مرآة الرغيف
|
يا ربُّ في بلدي
حتى الرّغيفُ أشمُّ فيهِ روائحَ البارودْ
وأشمُّ فيه روائحَ الأشْلاءْ
وأرى ملامحَ كلّ من سقطوا على وجهِ الرغيفْ
يا ربُّ
هل يدري الرّغيفُ بأنّهُ مرآةُ أحزانِ البلادْ؟!
وبأنّ في عينِ الملايينِ الفقيرةِ دمعةٌ من أجلِهِ
لم تستطعْ حتى النّزولْ
فالموتُ أسرعُ في الوصولْ
.....
اشتريتُ للعيدِ عُكازين ورصاصة
فالرصاصة تحمل رائحة المرابطين وعطرهم
والعكاز يذكرني أن هناك جرحى لم يزرهم العيد بعد
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ITA
|
Francesco di Vannozzo
|
Gaio e gentil giardino adorno e fresco
|
Gaio e gentil giardino adorno e fresco
Dove per suo piacer la dea s’asconde,
Inclina verso me tue fresche fronde,
Se per parlare un poco non t’incresco,
Io sono il cor del tuo fratel Francesco,
Quel che sì crudelmente Amor confonde.
Da te mi parto e non so veder d’onde:
Mia morte fuggo, in cui tanto m’adesco.
Solo un rimedio trovo alla mia doglia:
Che, s’e’ fia mai che in te costei s’intenda,
Tu faccia lagrimar ciascuna foglia;
E gli arbor tutti mia ragion difenda;
Per fin che la non è mossa di voglia,
I fiori e l’erba esta giudea riprenda.
E s’ella vi domanda — A che piangete? —
Ognun risponda — Pietà non avete. —
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
李祐
|
袁江口懷王司勳王吏部
|
京華不啻三千里，
客淚如今一萬雙。
若箇最爲相憶處，
青楓黃竹入袁江。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
PAN
|
افضل ساحر
|
عشق
|
دِل دی مَیل اُتاردا
ایس گھڑے دا پانی
عشق اللہ دا ہانی
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T2
|
SPA
|
Guillermo Matta
|
A España
|
España es una tierra en que germina
hermanado el valor con la nobleza;
a través de los siglos su grandeza
el horizonte histórico ilumina
Si la suerte vencerla determina,
revístete de heroica fortaleza;
señala en cada sitio una proeza,
muestra un templo de gloria en cada ruina.
España es una tierra de gigante,
que en los agrestes picos del Moncayo
aún tremolan sus lábaros triunfantes
Es el pueblo inmortal del Dos de Mayo,
que enseña con la pluma de Cervantes
y vence con la espada de Pelayo.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
ZHO
|
海啸
|
雪落北京
|
风吹得有多远
我无法看见
醒来又
睡去的北京
深沉的夜
露出一双黑眼睛
一辆双脚麻木的车
舔舔疲乏的胃
然后继续
无家可归
总有灯
始终地亮着
黎明的昭示有多么可怕？
一扇扇空洞洞的门
鸦雀无声表白
多么静
多么绝对
多么苍老的雪啊
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر خليل شيبوب
|
قصيدة أحب الضحى وأحب المساءَ
|
أحب الضحى وأحب المساءَ
وأهوى الظلامَ وأهوى الضياءَ
ووقتاً ترفرفُ روحي فيه
يُنازعني من بقائي البقاءَ
معاني الحياة كأوقاتها
فما سُر سَر وما سيءَ ساءَ
إذا الشمسُ أرسلت النور لاحت
كنبع عقيقٍ تَدفَّقَ ماءَ
وسالَ كتبرٍ أُذيبَ وصُبَّ
على الكونِ يسقي الفضا والهواءَ
تَرقرَقَ مثل دموعِ العذاري
حسبتَ الخدود لهن إناءَ
وما البردُ في الليلِ إلا لجينٌ
يذوب سنى وينير السناءَ
كان الحسان لبسن الحدادَ
وأسفرنَ عن كل وجهٍ أضاءَ
وإن خيَّم الليلُ قام السوادُ
بهيماً كعقلٍ أضاعَ الذكاءَ
كأن الغواني نشرن الشعورَ
وستَّرنَ أوجُهَهُنَّ حياءَ
فشمسُ الصباح عقيقٌ يسيل
ونحنُ دعونا العقيقَ ذكاءَ
وبدرُ الظلام لجينٌ لذاك
يلألئُ نور اللجينِ صفاءَ
وليس الدجُنَّةُ إلّا فَناءٌ
إذا ما تراءَت لنا يتراءى
وما قولُنا الشمس وَالبدرَ والصبحَ
والليل في العمر إلا امتراءَ
وإن الحياة لَتُقضى كذا
طوراً ظلاماً وطوراً ضياءَ
وما اختَلَفَت غيرُ عينٍ تراها
شقاءً وعينٍ تراها هناءَ
وما النورُ إلّا الحياةُ فهذا
رآهُ صباحاً وذاك مساءَ
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
FRA
|
Nicolas Boileau
|
Au Roi (II)
|
Grand roi, cesse de vaincre, ou je cesse d'écrire.
Tu sais bien que mon style est né pour la satire ;
Mais mon esprit, contraint de la désavouer,
Sous ton règne étonnant ne veut plus que louer.
Tantôt, dans les ardeurs de ce zèle incommode,
Je songe à mesurer les syllabes d'une ode ;
Tantôt d'une Énéide auteur ambitieux,
Je m'en forme déjà le plan audacieux :
Ainsi, toujours flatté d'une douce manie,
Je sens de jour en jour dépérir mon génie ;
Et mes vers, en ce style ennuyeux, sans appas,
Déshonorent ma plume, et ne t'honorent pas.
Encor si ta valeur, à tout vaincre obstinée,
Nous laissait, pour le moins, respirer une année,
Peut-être mon esprit, prompt à ressusciter,
Du temps qu'il a perdu saurait se réacquitter.
Sur ses nombreux défauts, merveilleux à décrire,
Le siècle m'offre encor plus d'un bon mot à dire.
Mais à peine Dinan et Limbourg sont forcés,
Qu'il faut chanter Bouchain et Condé terrassés.
Ton courage, affamé de péril et de gloire,
Court d'exploits en exploits, de victoire en victoire.
Souvent ce qu'un seul jour te voit exécuter
Nous laisse pour un an d'actions à conter.
Que si quelquefois, las de forcer des murailles,
Le soin de tes sujets te rappelle à Versailles,
Tu viens m'embarrasser de mille autres vertus ;
Te voyant de plus près, je t'admire encor plus.
Dans les nobles douceurs d'un séjour plein de charmes,
Tu n'es pas moins héros qu'au milieu des alarmes :
De ton trône agrandi portant seul tout le faix,
Tu cultives les arts ; tu répands les bienfaits ;
Tu sais récompenser jusqu'aux muses critiques.
Ah ! crois-moi, c'en est trop. Nous autres satiriques,
Propres à relever les sottises du temps,
Nous sommes un peu nés pour être mécontents :
Notre muse, souvent paresseuse et stérile,
A besoin, pour marcher, de colère et de bile.
Notre style languit dans un remerciement ;
Mais, grand roi, nous savons nous plaindre élégamment.
Oh ! que, si je vivais sous les règnes sinistres
De ces rois nés valets de leurs propres ministres,
Et qui, jamais en main ne prenant le timon,
Aux exploits de leur temps ne prêtaient que leur nom ;
Que, sans les fatiguer d'une louange vaine,
Aisément les bons mots couleroient de ma veine !
Mais toujours sous ton règne il faut se récrier ;
Toujours, les yeux au ciel, il faut remercier.
Sans cesse à t'admirer ma critique forcée
N'a plus en écrivant de maligne pensée ;
Et mes chagrins, sans fiel et presque évanouis,
Font grace à tout le siècle en faveur de Louis.
En tous lieux cependant la Pharsale approuvée,
Sans crainte de mes vers, va la tête levée ;
La licence par-tout règne dans les écrits :
Déjà le mauvais sens, reprenant ses esprits,
Songe à nous redonner des poèmes épiques,
S'empare des discours mêmes académiques ;
Perrin a de ses vers obtenu le pardon ;
Et la scène françoise est en proie à Pradon.
Et moi, sur ce sujet loin d'exercer ma plume,
J'amasse de tes faits le pénible volume ;
Et ma muse, occupée à cet unique emploi,
Ne regarde, n'entend, ne connaît plus que toi.
Tu le sais bien pourtant, cette ardeur empressée
N'est point en moi l'effet d'une âme intéressée.
Avant que tes bienfaits courussent me chercher,
Mon zèle impatient ne se pouvoit cacher :
Je n'admirais que toi. Le plaisir de le dire
Vint m'apprendre à louer au sein de la satire.
Et, depuis que tes dons sont venus m'accabler,
Loin de sentir mes vers avec eux redoubler,
Quelquefois, le dirai-je ? un remords légitime,
Au fort de mon ardeur, vient refroidir ma rime.
Il me semble, grand roi, dans mes nouveaux écrits,
Que mon encens payé n'est plus du même prix.
J'ai peur que l'univers, qui sait ma récompense,
N'impute mes transports à ma reconnaissance ;
Et que par tes présents mon vers décrédité
N'ait moins de poids pour toi dans la postérité.
Toutefois je sais vaincre un remords qui te blesse.
Si tout ce qui reçoit des fruits de ta largesse
A peindre tes exploits ne doit point s'engager,
Qui d'un si juste soin se pourra donc charger ?
Ah ! plutôt de nos sons redoublons l'harmonie :
Le zèle à mon esprit tiendra lieu de génie.
Horace tant de fois dans mes vers imité,
De vapeurs en son temps, comme moi tourmenté,
Pour amortir le feu de sa rate indocile,
Dans l'encre quelquefois sut égayer sa bile :
Mais de la même main qui peignit Tullius,
Qui d'affronts immortels couvrit Tigellius,
Il sut fléchir Glicère, il sut vanter Auguste,
Et marquer sur la lyre une cadence juste.
Suivons les pas fameux d'un si noble écrivain.
A ces mots, quelquefois prenant la lyre en main,
Au récit que pour toi je suis près d'entreprendre,
Je crois voir les rochers accourir pour m'entendre ;
Et déjà mon vers coule à flots précipités,
Quand j'entends le lecteur qui me crie : Arrêtez.
Horace eut cent talents ; mais la nature avare
Ne vous a rien donné qu'un peu d'humeur bizarre :
Vous passez en audace et Perse et Juvénal ;
Mais sur le ton flatteur Pinchêne est votre égal.
A ce discours, grand roi, que pourrais-je répondre ?
Je me sens sur ce point trop facile à confondre ;
Et, sans trop relever des reproches si vrais,
Je m'arrête à l'instant, j'admire et je me tais.
Nicolas Boileau
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
BUL
|
Златина Билярска
|
Песен за приятелството
|
Приятелство мое, какво си?
На двора безгрижна игра?
Общ път под крачетата боси,
в ливадите глъчка събрал?
А може би ти си само
загрижена топла ръка,
на моето сведено рамо
поставена просто така?…
Какво си, приятелство мое,
аз точно да кажа не знам,
но зная без тебе какво е —
това е в света да си сам…
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر خولة بنت الأزور الكندية
|
قصيدة أَبعدَ أَخي تلذّ الغمضَ عَيني
|
أَبعدَ أَخي تلذّ الغمضَ عَيني
فَكيفَ ينامُ مقروحُ الجفونِ
سَأَبكي ما حييتُ عَلى شقيقٍ
أَعزّ عليّ مِن عيني اليمينِ
فَلَو أَنّي لحقتُ بهِ قتيلاً
لَهانَ عليّ إِذ هو غير هونِ
وَكنتُ إِلى السلوّ أَرى طريقاً
وَأعلقُ منهُ بالحبلِ المتينِ
وَإِنّا معشرٌ مَن ماتَ منّا
فَليسَ يَموت موتَ المستكينِ
وَإِنّي إِن يقال قَضى ضرارٌ
لِباكيةٌ بِمنسجمٍ هتونِ
وَقالوا لِم بكاكِ فَقلتُ مهلاً
أَما أَبكي وَقَد قَطعوا وَتيني
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
梁景行
|
闕題
|
扁舟閒度峽山雲，
遙望旌旗曙色分。
一水中流通楚越，
兩禺高峙倒星辰。
凌空古閣堪留夢，
入洞名花笑向人。
海國太平公等在，
欲磨崖石記斯文。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T4
|
CES
|
Koubek, Jan Pravoslav
|
Zjevení básníků. (I.)
|
Dcera Slávy za ruku mě jala
A vedla mě dále po prostoře,
Kteráž před náma se rozkládala
Jako tiché křišťálové moře.
„Nyní uvedu tě,“ pravila,
„Do blažených hájů, rajských luhů,
Kdežto nová přízeň spojila
Duchy smrtí uchvácených druhů
Bohem věštím blaze nadšených,
Kteréžto vlasť česká porodila,
Tato matka reků zkušených
Zpěvného i válečného díla,
V časech nynějších i vzdálených.
„Kdyby tato matka jedné části
Té své slávy trpce zasloužené
Postoupiti mohla mnohé vlasti
Od chlubičů vlastních vykřičené,
Jí by taková část ještě zbyla,
Že by mnohou slávu zahanbila.
„Někteří ti naši oslavenci,
Ve svém dávnějším neb svěžím věnci,
Ve své povědomé tobě tváři,
(Která ovšem u nebeské záři
Oči pozemšťanův uráží,)
Nám jak za živa se ukáží;
Řečí mateřskou tě přivítají,
Ježto jako prška šumící
V listech lípy z háje strmící,
Jimiž jarní větérkové hrají,
Jemnějšímu lahodí tak uchu,
Že ji nebešťané nazývají
Duchaplnou řečí věštích duchů.“
Jedva skončila má průvodkyně,
I hned vstoupili jsme do svatyně
Laurem ověnčených zasvěcenců,
Kteří Dceru Slávy uvítali,
Jakoby jí věrnost zasnoubenců
V mládí outlém byli přisahali.
Kdyžto uviděl nás v říši duchů
Dcery Slávy věštec vyvolený,
Takto k Dceřinu i k mému sluchu
Jeho hlas se schýlil povýšený:
„Nyní odloživ své zemské břímě
Duch můj ve vlasti té požehnané,
Kdežto věčné Pravdy světlo plane,
Na svobodě ztyčil svoje týmě
Lidským křehkostem již nepoddané.
Bělmo hrubé, ježto kryje zraky
Synův pozemské té nížiny,
Spadlo s očí mých, jak husté mraky
Spadlé deštěm s nebes výšiny.
Tak mi nyní volně, tak mi blaze,
Jako jeřábu, jenž od severu
Po nadmořské povětrní dráze
Dosáhna již cíle svého směru
K břehům egyptským se přižene,
Kdežto po té předaleké pouti
Dáno jest mu blaze oddechnouti
V bezpečnosti ovšem blažené,
By se opět v síle zmlazené
Bujnou perutí moh’ vyšvihnouti
Zhůru nad velebně hrdý štít
Vzdorujících věkům pyramid,
Odkud z lůna Mizrajmského1 stanu
Dálný výhled za Rudé tam moře
Ke sinajské otvírá se hoře,
Ba i dále, až tam do Kanánu! –
„Dokud mezi vámi moji dnové
V radosti a smutku míjeli,
Dával jsem vám, Slávy potomkové,
Mnohé pravoslavné naučení,
Jakého vám třeba přičinění,
Abyste ke svému bohdá cíli
Dle své povinnosti dorazili.
„Tento účel vašich pokolení
V oné prastaré i době nové
Milostivých nebes osudové,
Jižto lidskosti se ujali,
V knihu života vám vepsali,
V tuto knihu, ve kteréž se městí
Matky Slávy zřejmí zákonové,
O něž opírá se všecko štěstí
Všeho kmene a všech ratolestí.
„Tento zákon lásky vzájemné
Všechněch plemen, všeho pranárodu
Není ustanoven na podvodu
Sybillinské knihy tajemné.
Onať byla věštkyní i radou
Vrahů přikájených od vlčice,
Jakby ostrým mečem nebo zradou
Sousedy a bratry podmaníce
Měli pomknout za italské meze
Tvrdou vládu hrdé republiky,
Ježto držela jest na řetěze
Cizáky i svoje Latiníky.
„Cizího jak svého šetřit práva,
V míru na své části přestávati,
K celosti se věrně přiznávati:
Totě onen zákon, kterýž Sláva
Mluvou lásky bude vykládati
Vnukům svým, až u budoucí době
Přestanou již cizinci být sobě;
Ovšem, ohlas téhož zákonníku
Zahřmí v uších cizích jazyčníků,
Kteří barbarův vám spílali,
Proto že vás dosud neznali.
Zákonník ten ve své podstatnosti
Není stromkem včera zasazeným,
Leč, co lípa strmíc do výsosti,
Kořenem svým v půdě zakotveným
V nejhlubší se ujav minulosti
Slovanů byl právem přirozeným.
„Tehdáž příval světoborců cizích
Nepodrýval ještě mravů ryzích,
Které v časích domácnější zprávy
Šlechtily jsou tiché syny Slávy,
Dokud na svých polích, plouhem svým,
V míru chleba sobě dobývali,
Dokud v oběť bohům laskavým
Z prvotin svých rolí podávali,
Dokud nezměnili rádlo svoje
V ostré meče, v mrštné sudlice,
Aby otčiny své bráníce
Hrozných vrahů zaháněli roje.
„Takto podlé zprávy zákonité
Pod ochranou matky vládnoucí
Připravují včely pracovité
Douškou mateří med páchnoucí;
Takto Božího část nadělení
Lidem poskytují k oslazení
Mnohé trpkosti a protivy;
Takto jemných plástů hebkou látku
Chystajíce k osvětlení svátku
Boha, dárce sladké obživy,
Od bohův i lidí milované
Hledí včelky práce vykázané,
Dokud dravých trubců mrzký roj
Nevrhne jich v trpký spor a boj.
„Jakýž tedy div, že v Zatatransku,
V našem včelníku a prarodišti,
Slovan, smělým slovem po slovansku
Ozval jsem se, stoje na rumišti
Velkosti a slávy stroskotané
Této praotčiny milované?
Smělým slovem, rozníceným zpěvem
Vaše hlásal, vaše pěl jsem cnosti,
Lál jsem vaší slepé nesvornosti,
Spravedlivým rozpálen jsa hněvem
Zlořečil jsem bázlivé lenosti,
Kteráž, jak to nízké plémě račí,
Nejdouc ku předu, již nazpět kráčí,
Těmito pak zpátečnými kroky
Bezděky do úzké vbředne stoky,
V nížto přítok vody pramenité
Zbahní jako v louži bahnovité.
„Člověk tolik platí, kolik dělá.
„Když se tedy shnilost člověčí
„Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“2
Ze rmutu a kalu vaší doby
Do minulých povyváznuv časů
Svého věštího jsem pozdvih’ hlasu
Nad rumištěm dávným, nade hroby
Záštím hrubých věků zasutými,
By se svými stali mezi svými,
Aby silným hlasem zbuzená
Věků dávných mocná ozvěna
Tupým sluchům pozdních pravnuků
Hlásala tu spasnou nauku:
Jaké předkův bludy, jaké cnosti
Vedly k záhubě neb k velikosti.
„Jako Stanislav,3 jenž nebožtíka
Modlitbami zkřísil nábožnými,
Že i rakev pozbyla hned víka
Před diváky věrou nadšenými,
Petrovín pak, vstana z svého hrobu,
Na otázku vydal svědectví,
Do kterých až mezí, v kterou dobu
Postoupil jest církvi dědictví:
Tak jsem o dědictví Slávy-Matky
Důmyslem a zpěvem pečoval,
Tak jsem její svaté prapamátky
Z lůna němých hrobů zbuzoval.
Jsa kněz věrný Boha věštího,
Zrakem ovšem méně skoumavým,
Ale okem více laskavým
Do minulých pračasů jsem hleděl,
Ano do času i příštího,
Abych zvěděl, abych opověděl
Osud plemene též pozdního.
Nyní před zrakem mým vyjasnělým
Budoucnost ta mého národu,
Jemužto jsem sloužil srdcem celým,
Jeví se jak velké popluží,
Kteréž hojnou chystá úrodu,
Když mu hospodářů přičinlivých
Silné rádlo pilně poslúží,
Když i milost nebes dobrotivých
Na národní vaši roli blahou,
Plodonosnou bude dštíti vlahou.
„Čím dál moje zřítelnice sahá
Do budoucích věků vzdálenosti,
Tím se větší radost v srdci zmáhá
Nade zdarem naší budoucnosti,
Kdyžto Matky-Slávy pravnukové,
Ať se odpor jakkoli chce příčí,
Zotaví se opět v síle nové,
Schýlené své čelo opět vztyčí.
Ale budiž moudře zatajeno
Obšírné všech věcí předvídání
Jaké synům Slávy povolání
Na zemské je kouli obhájeno:
„Vy, co jiní dokázali, znáte,
„Než buď skryto přede jinými,
„Čím vy v knize lidstva býti máte.“4
„Budiž neustálou vaší snahou,
Budoucího snahou plemene,
Byste v síle neunavené
Ku předu vždy kráčeli tou drahou,
Kteroužto vám bratři vykázali,
Ti co o částku i celost dbali.
Jako poutník, jenžto koná cestu
Z velké dáli ke svatému městu,
Kdežto Jesu Krista umučení
V hrobě došlo svého oslavení,
V duchu Golgathu i Sinai vidí:
Takto všecka ducha mého čilost
Zrak svůj jasný do budoucna řídí,
Až se hrubých časů stará hnilost
Do hlubokých hrobů na vždy sklidí,
Kdyžto podlé smlouvy starobylé,
Na základě novém obnovené,
Bratrství zas láskou oživené, –
Štěstí junácké-li pokyne, –
Všecky dítky jedné matky milé
Milostnější páskou ovine.
„Svrzte s sebe vzájemné ty svazky,
Zahraďte jen, možno-li je vám,
Ústí slovanské té naší lásky,
Kterouž do srdcí Bůh vproudil nám:
I hned po sirotcích bude veta,
Ničím nebudete v řadě světa,
Ten váš český potok osamělý,
Jenžto leda k selance se hodí,
K epickosti splavné nedospělý
Ani lehkých neunese lodí,
Jenom hochům v létě za koupačku
Opatrně zkrácenou i úzkou,
V zimě bude sloužit za klouzačku,
Ovšem více drsnatou než kluzkou;
V malosti jen majíce svou těchu,
V rozdrobení vidouce svou slávu,
Budete svým bratřím za ohavu,
Jsouce vrahům svým jen ku posměchu!
„Pamatujte, že ta vaše země
Hradbou jest a hrází nejpřednější
Pěstounky té vaší nejvěrnější,
Ježto vaše zrodila jest plémě.
Bděte na té stráži bez ustání,
Byste pro svou zpozditost a nedbu
Slušnou neuvrhli na se kletbu,
Že jste nebděli až do svitání! –
„Buďte opatrni jaho hadi,
„Jsouce sprostni jako holubice,“5
Často pořídí mrav jemný více,
Nežli zpoura, co se rve neb vadí;
„Často tichá pastuchova chyžka
„Více pro vlasť může dělati,
„Nežli tábor, z něhož válčil Žižka!“6
„Tento výlev rady ostražité
Prvé z mého srdce vyplynul,
Než se duch můj na peruti hbité
Do otčiny Pravdy vyvinul;
Nyní, občanem jsa této vlasti,
Kde mne žádný blud nemůže másti,
Nemohu já rady spasnější
Na srdce vám, milí bratři! klásti
Nade radu onu dávnější.
„Doufám, že vás škola novočasná –
Cizí zkušenosti trpčejší –
Poučila v době včerejší,
Jak ta slova mohou býti spasná
Přijimačům věrné výstrahy,
Kteří, od duchovní síly více
Prospěchu se moudře nadějíce
Nežli od násilné odvahy,
Všeobecné hledí oblahy.
„Nech ať odpůrcové zoufaliví
Nad tou radou ku pokoji zvoucí
Oči vytřeští a hlavu zkřiví,
Vysoptíce na mne hanu žhoucí
Ze sopky své reptavosti vroucí,
Ať mi namítnou, že nebeštinou
Nebo snad že páchne umrlčinou
Každé slovo zpozdilé té rady,
Bez vší obrany a bez ohrady,
Bez záseků českých, bez táboru
Mstitele a vůdce Trocnovského,
Jenžto z lidu stvořil rolnického
Reky, hrnoucí se ku praporu
Proti hroznému všech vrahů zdoru;
Ať ten průjev míruchtivé cnosti
Nazvou plodem směšné bojácnosti,
Co tak hloupě jako krtek slepý
Před svým vrahem ve své skrýši dřepí:
Kdo se o vlasť, o národ svůj bojí,
Výše ve své lásce k vlasti stojí,
Nežli šílenec co z odvážnosti,
Otrok nevázané vášnivosti,
Jako zvíře ve svém hněvu slepé
Bez rozvahy vůkol sebe tepe.
„Proti hrubé síle hrubá síla
Vzájemným se zdvihne odporem,
Obě krvavého služky díla
Pod svým na se vrazí praporem;
A když nejistou tu sázku ztratí,
Často životem ji národ splatí!
Od náhody slepé svého štěstí
Jenom blázen zpurně vymáhá,
Jinou dráhu vlasti blahu klestí
Statných mužů moudrá rozvaha.
„Časy mění se a stále plynou
V moře všehltavé minulosti;
Odvážlivost, byvši dobročinnou
Družkou rozvahy a srdnatosti,
Nenapravitelnou často vinou
Snadno stát se může dobou jinou.
Udatnost, jež prvé věnce skvělé
Z rukou vlasti slušně sklízela,
Nosila by jindy na svém čele,
Kdyžto doba slušná zmizela,
Zaslouženou potupu a kletbu
Za nevčasnou účinků svých setbu.
„Nyní války nastaly nám jiné,
„Ale vyšší, ale světější,
„V nichžto bratrská krev nepoplyne,
„Meč pak nezvítězí ostřejší:
„V říši duchů, neustále činné,
„Můž’ jen zvítězit duch bystřejší,
„Jenž, jsa odín tělem národnosti,
„V novém čase v nové skví se cnosti!“7
„Silou šlechetné své odvahy
Zbaviti se nízké povahy,
Která v zhoubě blaha druhých lidí
Svou jen výhodu a kořist vidí,
Jak ta zhladovělá vlčice,
Bezbranného vražednice tvoru,
Má jen svoji kořist na pozoru
V nátlaku8 své dravé štvanice; –
Skutky dokazovat čestnými,
Nejen slovy marně chlubnými,
Že si v krásné libujete snaze,
Aby druzí s vámi došli světla,
Aby vám i druhým bylo blaze,
Aby pole vaší národnosti, –
Kdežto blahá naděje vám kvetla,
Kde však časy ve své zuřivosti
Nasili vám koukole již dosti,
Kde i sveřepec a kapradí,
Vlčí mák a cizí chamradí,
A pak něco bezu pro pocení
Zhusta rozkládat se začalo,
Dadouc slabým duchům posilnění,
Že již měli stud a zarmoucení
Až se živu býti stýskalo,
Když se naše bedlivější zření
S touto polopouští setkalo; –
By to pole, jež se plahočinou
Svých též hospodářů stalo vinou,
Hlubším rádlem pilně rozkypřené
Omladí již bylo dobročinnou,
Aby místo sněti vyhubené
Záživnější stravy podalo; –
By též v mysli bujně zotavené
Víc se plodné síly ujalo,
Více síly plodistvé, víc lásky,
Aby vůkol velmožův a lidu
Strážný anděl obecného klidu –
Důvěra – své ovinula pásky:
„Totě úkol slávy občanské,
Hoden práce bez ustání pilné;
Hoden lásky po bratrsku sdílné,
Pravověrné lásky křesťanské;
Zdetě žeň svých žádostivá ženců;
Zdetě svátek obžinkových věnců;
Zdetě salon tónu dobrého;
Zdetě reků moudrých turnajiště,
Kam na rozkaz vládce hrozného
Nejde gladiator na bojiště,
Ale rytíř, jehož heslem jest:
„Napřed Bůh a vlasť a král a čest!“
Zde jest valný prostor činů slavných,
Vůkol něho hory lesnaté:
Stvořte koráby z těch lesů dávných,
By to moře bouří rozváté
Vás co pastorků své matky vlasti
Neschvátilo do své do propasti;
By ty hory, vůkol strmící,
Nad vámi se nepočaly třásti,
A ty kmeny s nich se řítící
Zpozdilců všech bez vší mravní síly
Hrozným povalem svým nezdrtily!
„Nejhorší jest chyba toho věku,
„Že, ač cítí osten bolestí,
„Nemoc tají, smích si činí z léku;“9
Netajte svých sobě neřestí,
Ale s myslí odhodlanou, statnou,
Přetvářnosti nechajíce směšné,
Na svou mravní chorobu malátnou
Všickni pomoci se chopte spěšné!
„Nezoufejte – jestli prvním líkem
Nebude hned pomožíno vám,
Druhý, třetí lék snad pomocníkem
Bude proti vašim chorobám;
Ze všech léků nejoučinlivější
Jestiť víra ve vítězství cnosti;
Byť i zprvu prapor nepravostí
Nade všecku cnost byl vítěznější.
„Nezoufejtež sami nad sebou!
Mnohé neřesti a mnohé strasti,
Co se vás i vaší dotkly vlasti,
Byly nezbytnou snad potřebou,
Která z bludu nebo z otrlosti
Probudit vás měla k dělné cnosti,
Neb snad vašim vnukům pro výstrahu
Na tu příkrou uvedla vás dráhu.
Zlato v ohni čistí se a tříbí,
By se tváří pousmálo světlou:
Tak i národ, jenž se Bohu líbí,
Někdy bývá stíhán Boží metlou.
„Ctěte Boha, dárce dobra všeho,
Světa tvůrce, světa hospodáře,
Leč i soudce skutku nepravého,
Jenžto bez blesku a hromu káře
Zločin, a jej v tichém soukromí
Tresce metlou zlého svědomí!
Svatozorným zrakům Hospodina
Nejskrytější neskryje se vina,
Byť i v moři byla potopena,
Byť i kuklou byla poklopena
Přetvary, té úpravné i hladké,
Kteráž jako jedu plná zmije
Jed svůj v nízkém srdci zrádně kryje,
Svatochem se jevíc v řeči sladké.
„Mějte v uctivosti svaté čtení,
Ježto o Synu vám svědčí Božím.
Nejdražší to vašich otců jmění
Vám též nejvzácnějším budiž zbožím;
Neboť vězte, komu knihy svaté
Božské moudrosti jsou zjevením,
Vtipem mudráků se nepomate
Ani neznabohův blouzením;
Aniž do zoufalství neupadne,
Komu sladká víra srdcem vládne,
Ze tam s hůry Otec milující,
Nikoli však osud zevlující
Na své dítky, ježto jsou si bratři,
Lásky plným okem stále patří,
Byť i přísně patřil z oblakův
Zrakem nad komety hroznějším
Na kejkle a šejdy světákův,
Krmených jen chlebem vezdejším.
„Ale víra sama nepomůže,
Z ní-li plodistvá cnost nevykvítá,
Jako z keře svého vzniklá růže
Ve sto listův krásně rozevitá.
Ano všecka moudrost neprospěje,
(Možná-li ji nazvat moudrostí?)
Jestli, bez lásky a bez naděje,
Svých i cizích prsou nezahřeje
Plodonosnou blahodějností!
„Často prostá snaha pastuchova
Více pro vlasť může dělati,
Nežli všecka moudrost Platonova,
Nežli láska k vlasti Katonova,
Kteráž neuměla ostati
Na své nebezpečné postati,
Kdyžto César ozbrojenou pěstí
Ke svým orlům přikoval své štěstí,
Ježto nad zradou se pomstilo,
Když jej v březnu lichém zradilo.
„Člověk tolik platí, kolik dělá,
„Když se tedy hnilost člověčí
„Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“10
Toť si, drazí bratři, pamatujte,
Protož ve štěstí i v nehodě
Na žulové skále cnosti stůjte,
Slepé nevěříce náhodě,
Která bez účelu, bez zřetele,
Neví nikoli zda pšenici,
Zdali sveřepec a koukol mele
Na své povětrné mlejnici.
„Hleďte, by se moudrost bezskutečná
Do šlechetných činů obláčela,
By se láska k vlasti všespolečná
V němých knihách stále nevláčela,
Jako kajícnost ta zahálečná,
Co se po fakýrsku světem vláčí,
Dokud promrhaný život stačí:
„Bůh, když běhu světa cíle značil,
„Neproměnil duše na služky,
„Ale právo dcer jim dáti ráčil!“11
„Když se pravá moudrost s cností pojí,
Když pak zisku chtíč jich nerozdvojí,
Tehdáž pravá láska k vlasti drahé
K budoucnosti povede nás blahé,
Z mraků temných okem radostnějším
Shlédne slunce na to osení,
Ba i Bůh se stane milostnějším
Hajitelem všeho snažení!“
Domluvil, a hned mi podal ruku,
Kterou když má ústa líbat chtěla,
Zmizel náhle u velebném shluku
Vyproštěných duchů z vazby těla,
Kteříž jako Fata Morgana
S břehů mořských často vídaná
Před zrakem mým kouzelně se snuli,
Dokud z podob svých se nevyzuli.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
宫尔铎
|
宜川道中
|
叠嶂路盘屈，
攀援仆隶愁。
阴崖挂冰柱，
土室没榛楸。
飞雨长河疾，
悲风落日遒。
残黎尚余几，
驻马问荒陬。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T1
|
T4
|
T4
|
LZH
|
貢瑜
|
挽仲章叔父
|
齊山發軔已馳名，
金馬門深屬老成。
蓮燭幾回供御直，
棘闈三度掌文衡。
築亭奉母人間樂，
飲水居官物外情。
從此竹林無舊賞，
臨風揮淚憶平生。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
劉長源
|
楚塞樓
|
出峽朝天第一州，
使君重敞最高樓。
蜀江雪浪初平處，
楚國金城欲盡頭。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
الشاعر محمد علواني
|
قصيدة في سماء الشعر
|
دعوني في سماء الشعر أبني
لكم بيتاً.. من الحرف المتينِ
وأغرس في جنان الشعر غرسًا
له ثمرٌ... كزيتونٍ... وتينِ
وأسبح في محيطات القوافي
على متن الصَّبابةِ والحنينِ
فشِعري كالندى ما ضرّ غُصناً
وتَسقيهِ الأطبةُ للجنينِ
ويذكره الكرامُ بكلّ خيرٍ
وكلُّ الخير في حرفٍ رصينِ
فإن شيّدت للقرَّاء بيتاً
فمِن حُبٍ.. وحبَّاتِ الجبينِ
وربي حافظٌ لي كل بيتٍ
عليمٌ بالحِجَا علم اليقينِ
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ENG
|
Edmund Spenser
|
From 'Daphnaida'
|
SHE fell away in her first ages spring,
Whil'st yet her leafe was greene, and fresh her rinde,
And whil'st her braunch faire blossomes foorth did bring,
She fell away against all course of kinde.
For age to dye is right, but youth is wrong;
She fel away like fruit blowne downe with winde.
Weepe, Shepheard! weepe, to make my undersong.
Yet fell she not as one enforst to dye,
Ne dyde with dread and grudging discontent,
But as one toyld with travaile downe doth lye,
So lay she downe, as if to sleepe she went,
And closde her eyes with carelesse quietnesse;
The whiles soft death away her spirit hent,
And soule assoyld from sinfull fleshlinesse.
How happie was I when I saw her leade
The Shepheards daughters dauncing in a rownd!
How trimly would she trace and softly tread
The tender grasse, with rosie garland crownd!
And when she list advance her heavenly voyce,
Both Nymphes and Muses nigh she made astownd,
And flocks and shepheards caused to rejoyce.
But now, ye Shepheard lasses! who shall lead
Your wandring troupes, or sing your virelayes?
Or who shall dight your bowres, sith she is dead
That was the Lady of your holy-dayes?
Let now your blisse be turned into bale,
And into plaints convert your joyous playes,
And with the same fill every hill and dale.
For I will walke this wandring pilgrimage,
Throughout the world from one to other end,
And in affliction wast my better age:
My bread shall be the anguish of my mind,
My drink the teares which fro mine eyed do raine,
My bed the ground that hardest I may finde;
So will I wilfully increase my paine.
Ne sleepe (the harbenger of wearie wights)
Shall ever lodge upon mine ey-lids more;
Ne shall with rest refresh my fainting sprights,
Nor failing force to former strength restore:
But I will wake and sorrow all the night
With Philumene, my fortune to deplore;
With Philumene, the partner of my plight.
And ever as I see the starres to fall,
And under ground to goe to give them light
Which dwell in darknes, I to minde will call
How my fair Starre (that shinde on me so bright)
Fell sodainly and faded under ground;
Since whose departure, day is turnd to night,
And night without a Venus starre is found.
And she, my love that was, my Saint that is,
When she beholds from her celestiall throne
(In which shee joyeth in eternall blis)
My bitter penance, will my case bemone,
And pitie me that living thus doo die;
For heavenly spirits have compassion
On mortall men, and rue their miserie.
So when I have with sorowe satisfide
Th' importune fates, which vengeance on me seeke,
And th' heavens with long languor pacifide,
She, for pure pitie of my sufferance meeke,
Will send for me; for which I daylie long:
And will till then my painful penance eeke.
Weep, Shepheard! weep, to make my undersong!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
FRA
|
Léon Dierx
|
Après le bain
|
Des perles encor mouillent son bras blanc.
Couchée en un lit de joncs verts et d'herbes,
Le sein ombragé d'un rameau tremblant,
Au bruissement des chênes superbes,
Aux molles rumeurs des halliers épais,
Non loin de la source elle rêve en paix.
Tandis qu'au revers des souples lianes,
Sur son reflet nu se figent pâmés
Les flots du bassin, lèvres diaphanes,
Sous les noirs treillis au ciel bleu fermés,
Les yeux demi-clos, chargés de paresse,
Elle se renverse, écoute, et caresse
D'un baiser brûlant et vague à la fois
Le souffle lointain qui monte et qui passe,
Immense soupir amoureux des bois.
Et tout souvenir en son cœur s'efface ;
Et sous le réseau des parfums flottants,
Dans l'oubli des dieux, du monde et du temps,
Morte au vain souci du désir frivole,
En libres essaims de songes épars,
Son âme à travers les taillis s'envole.
Autour des buissons, sur les nénuphars,
Ne bourdonne plus l'abeille assouvie,
Et partout s'éloigne ou s'endort la vie.
Ils ne chantent plus, les oiseaux siffleurs ;
Et vers ce beau corps teint de flammes roses,
De tous les côtés se penchent les fleurs,
Semblables aux yeux agrandis des choses.
Léon Dierx
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
LZH
|
申叔舟
|
寄密陽林壽昌
|
籬菊秋花老，
淸詩又起予。
歸心日夜急，
不是爲蓴魚。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T1
|
RUS
|
Sumarokov P.P.
|
«Увидя Спеськина, со мной весь скажет свет...»
|
Увидя Спеськина, со мной весь скажет свет,
Что оплеушины лицо его зовет.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
CUSTOM:人身讽刺
|
DEU
|
Jacobi, Johann Georg
|
Der zärtliche Liebhaber 1 Fußnoten
|
Ein junger reicher Lord,
Der mehr als eine Welt sein treues Julchen liebte,
Und, auf ein halbgesagtes Wort,
Den kleinsten Wunsch von ihr sich zu errathen übte,
Gieng einst in einer Sommernacht,
Vom heiterm Himmel angelacht,
Mit ihr, für deren Glück er alles hingegeben.
„O sieh doch“, rief das Mädchen schnell,
„O sieh doch, welch ein Stern, wie spielend und wie hell!
Der schönste, den ich sah in meinem ganzen Leben!“
Sie fühlt des Lieblings Hand in ihren Händen beben;
Er sieht den Stern, mit traurigem Gesicht,
Und dann sein Mädchen an, und spricht:
„Ach! Julchen, ach! verlang ihn nicht,
Ich kann ihn dir nicht geben!“
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
SPA
|
Amaranta Caballero Prado
|
LA CALLE DE LAS MÚLTIPLES COSAS
|
Nada más cierto, nada más irreal: el recuerdo aleteando sobre el nido.
¿El nido es la memoria?
Los tendones, los huesos, la sangre, los pulmones y todas las personas que hemos sido ya.
(O la elegancia de la palabra: sarcófago.) Sobre la nueva calle: múltiples las funerarias, engarzadas, inmediatas, compartiendo tabique, arena, pared, como la hilerita de los dientes de leche, como todas las blancas palomas palabras que nunca te dije.
¡Compartiendo las múltiples cenizas!
Los cuerpos tiesos, en reposo, a la espera; los anuncios gritan: “Cremación 24 horas” mientras el olor –entre adobo y pollería–, entre químicos y ungüentos golpea la cara justo con la ventisca.
La rampa de la nueva calle, el ir y venir de los pasos lentos, las aceras y el caminito de los nuevos vidrios, ¿Qué más hay que el ahora?
Me gustó verte, hablar contigo, y aunque todo llore, decirte sonriente: Construyo un nido nuevo, ¡Albricias!
¡Albricias!
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ENG
|
Lawson, Henry
|
THE SHIPS THAT WON’ T GO DOWN
|
We hear a great commotion
’ Bout the ship that comes to grief,
That founders in mid-ocean,
Or is driven on a reef;
Because it’ s cheap and brittle
A score of sinners drown.
But we hear but mighty little
Of the ships that won’ t go down.
Here’ s honour to the builders —
The builders of the past;
Here’ s honour to the builders
That builded ships to last;
Here’ s honour to the captain,
And honour to the crew;
Here’ s double-column head-lines
To the ships that battle through.
They make a great sensation
About famous men that fail,
That sink a world of chances
In the city morgue or gaol,
Who drink, or blow their brains out,
Because of‘ Fortune’ s frown.’
But we hear far too little
Of the men who won’ t go down.
The world is full of trouble,
And the world is full of wrong,
But the heart of man is noble,
And the heart of man is strong!
They say the sea sings dirges,
But I would say to you
That the wild wave’ s song’ s a pæan
For the men that battle through.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T3
|
HIN
|
Kishan Negi Ekant
|
सावन की आयी है बौछार
|
दूधिया चांदनी रात में बादल के नयनों से झर रहे हैं श्वेत मोती धरा ने समेट लिया है इनको अपने पारदर्षी आँचल में अमलतास की टहनियों पर झूल रहे नन्हे मोतियों के कण झिलमिल सितारे उतर आये हैं जमीन पर गुलाब की पंखुड़ियों ने केसरिया घूंघट खोला बरसात की रिमझिम बूंदें हैं बेताब गिरने को उनके गुलाबी अधरों पर कितनी प्रफुल्लित कितन उल्लसित हैं कलियाँ झूम रही हैं हवा के कपोलों पर गुनगुनाती हैं ये गीत सावन की आयी है बौछार
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ENG
|
Locker-Lampson, Frederick
|
THE PILGRIMS OF PALL MALL
|
My little Friend, so small and neat,
Whom years ago I used to meet
In Pall Mall daily;
How cheerily you tripp’ d away
To work, it might have been to play,
You tripp’ d so gaily.
And Time trips too.— This moral means,
You then were midway in the teens
That I was crowning:
We never spoke, but when I smil’ d
At morn or eve, I know, dear child,
You were not frowning.
Each morning when we met, I think,
Some sentiment did us two link —
Nor joy, nor sorrow:
And then at eve, experience-taught,
Our hearts fell back upon the thought,—
We meet to-morrow!
And you were poor; and how? and why?
How kind to come! it was for my
Especial grace meant!
Had you a parlour next the stars,
A bird, some treasur’ d plants in jars,
About your casement?
You must have dwelt au cinquième,
Like little darling What’ s-her-name,—
Eugène Sue’ s glory:
Perchance, unwittingly, I’ ve heard
Your thrilling-toned Canary-bird
From that fifth storey.
I’ ve seen some changes since we met;
A patient little seamstress yet,
With small means striving,
Have you a Lilliputian spouse?
And do you dwell in some doll’ s house?
— Is baby thriving?
Can bloom like thine — my heart grows chill —
Have sought that bourne unwelcome still
To bosom smarting?
The most forlorn — what worms we are!—
Would wish to finish this cigar
Before departing.
I sometimes to Pall Mall repair,
And see the damsels passing there;
But though I try to
Obtain one glance, they look discreet,
As though they’ d someone else to meet,—
As have not I too?
Yet still I often muse upon
Our many meetings — come and gone!
July — December!
Now let us make a tryste, and when,
Dear little soul, we meet again,
In some serener sphere, why then —
Thy Friend remember!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
BUL
|
Иван Суриков
|
Тишина и мрак…
|
Тишина и мрак… Угасна
лампата. Лежа
сам и взирайки се в мрака,
в блянове кръжа.
Роят от мечти вълшебни
сладостно расте:
ту в душата ми долитат,
ту отлитат те.
Къщичка красива виждам,
цяла в светлина.
Нейната градина тъмна
дреме в тишина.
Въздухът благоухае,
смях звъни в дома.
Чакам в двора под върбата
в нощната тъма.
А тупти сърцето младо.
С пламнала уста
я очаквам: приближава
тя като мечта.
Страст и огън озаряват
милите очи.
Нежна славеева песен
надалеч ечи.
За прегръдка я привличам
с трепетни ръце.
Галят нейните къдрици
моето лице.
Тя признания свенливи
с шепот тих реди.
Чувствам щастие безмерно
в своите гърди.
За целувка ми поднася
устни като зной.
И долитат смях и песни
в нощния покой…
Ах, нима така отдавна
бяха тези дни?
Моето сърце изстина
и се вкамени.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
BEN
|
হাবীবুল্লাহ সিরাজী
|
জাদু ও বাঁশি
|
উড়ছে বাংলাদেশ।
সবুজ ও সূর্য উড়তে-উড়তে
ছাপ্পান্ন হাজার বর্গমাইল হ'য়ে গেলে
আমার সোনার বাংলা … আমারই পতাকা —
যে পারে সে ধরে
জাদুকর তাহারে ওড়ায়।
বাঁশি শুনে কাজ আছে
সুর হে, বনেরও যে মন পোড়ে
বায়ু বহে — ফোটে স্নেহলাল
দিবস-রজনী নিয়ে বাঁশি তাই লিখে রাখে
মানুষের নাম।
মোহন আনন্দ মিলে যেই মায়াজাদু
বাঁশি তার অপার বেদনা।
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T6
|
T2
|
T2
|
LZH
|
高逢年
|
和徐伯龙过章卿原韵
|
何处松声何处钟，
青山遥隔翠重重。
人扶藜杖峰前过，
佛散天花方外逢。
满座庄严矜色相，
一池清冷豁心胸。
平生解得忘机事，
不遇能仁兴亦浓。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
HIN
|
Abhishek Kumar Amber
|
13. पहन के कोट पेंट
|
पहन के कोट पेंट तन पे लगा के सेंट, बनकर बाबू सा में चला ससुराल को। आकर के मेरे पास बोलने लगी ये सास, नज़र न लग जाये कहीं मेरे लाल को। बिलकुल हीरो से तुम लगते हो जीजा जी, बोलने लगी सालियां खींच मेरे गाल को। आखिर है क्या राज़ बदले इसके मिज़ाज़, लग गए है बड़े भाग इस कंगाल को।
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
DEU
|
Hugo Ball
|
Gadji beri bimba
|
gadji beri bimba glandridi laula lonni cadori
gadjama gramma berida bimbala glandri galassassa laulitalomini
gadji beri bin blassa glassala laula lonni cadorsu sassala bim
gadjama tuffm i zimzalla binban gligla wowolimai bin beri ban
o katalominai rhinozerossola hopsamen laulitalomini hoooo
gadjama rhinozerossola hopsamen
bluku terullala blaulala loooo
zimzim urullala zimzim urullala zimzim zanzibar zimzalla zam
elifantolim brussala bulomen brussala bulomen tromtata
velo da bang band affalo purzamai affalo purzamai lengado tor
gadjama bimbalo glandridi glassala zingtata pimpalo ögrögöööö
viola laxato viola zimbrabim viola uli paluji malooo
tuffm im zimbrabim negramai bumbalo negramai bumbalo tuffm i zim
gadjama bimbala oo beri gadjama gaga di gadjama affalo pinx
gaga di bumbalo bumbalo gadjamen
gaga di bling blong
gaga blung
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ARA
|
الشاعر علي المظفر
|
قصيدة تعصيت لا عن زينة وتأنق
|
تعصيت لا عن زينة وتأنق
ولا عن قوى الأعضاء فيها تقاصر
ولكن رسول الموت بادر محبراً
بأني عن الدنيا قريب مسافر
فقلقلت للسير الركاب وحبذا
لقاء كريم للمساوىء ساتر
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ASM
|
মিৰাজ জুলফিক্কাৰ ৰহমান
|
প্ৰেম-প্ৰগলভ-প্ৰতাৰণা আৰু অন্যান্য
|
মই নাজানো প্ৰেমৰ
কিমান গভীৰতাত
মৌনতাই কথা কয়..।
মই নাজানো প্ৰতাৰণা
আৰু বিচ্ছেদৰ যন্ত্ৰণাৰ
অনুভৱ কেনেকুৱা হয়।
মই নাজানো,মই দেখা নাই।
শুনিছো প্ৰেমে হেনো
জীৱনক সুন্দৰ কৰে..।
বাস্তৱত মই তাৰ প্ৰতিফলন
দেখা নাই মই নাজানো।
মই কোনো দেহজ প্ৰেমৰ
কথা কোৱা নাই...
কিম্বা...
আধুনিকতাৰ বাঢ়নী পানীৰ
সোঁতৰ দৰে বাঢ়ি অহা প্ৰেম
বহুতো দেখিছো প্ৰেমৰ
প্ৰগলভ...
এইবোৰো যেন এক
প্ৰহেলিকাময় সাঁথৰ হে মাত্ৰ।
জীৱনক শেষ কৰি দিয়ে..
এনেকুৱা প্ৰেমে জীৱনৰ পথ
প্ৰশস্ত কৰে নে...
প্ৰেমক লজ্জানতহে কৰে....।
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ITA
|
Antonio Brocardo
|
31%%"O più che 'l mel soave, e più pungente
|
"O più che 'l mel soave, e più pungente
Degli animai che 'l fan, qual mi ti toglie
Del bel colle antro? E di qual arbor foglie
Vietano il guardo a me chiaro e lucente?
Me fuggir speri cui più ogn'or presente
Sei, quanto più lontan luoco t'accoglie;
Ma inanzi a l'ale di sì accese voglie
Fien tue forze al fuggir inferme e lente.
Lieve il pardo a la cerva corre, questa
Gioiosa a l'acque ed or di me veloce
Lieto il passo Amor dietro a te discolse".
Così cantava il buono Alcippo e 'n questa
Ivi Marato appar ch' a lui la voce,
Com'il cor già, con duo begli occhi tolse.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر زياد آل الشيخ
|
قصيدة رحيل بين قافيتين
|
1
أسافر من راحتيها بدون جناحينِ من نسْجِها،
وحرير يديها ولكن على فزةِ الشوقِ في مقْلتيها
أسافرُ في لغتي المرمريَّةْ
إلى حيث أفقدُ تفَّاح وقتي وبوصلتي الذهبيَّةْ
إلى عالمٍ لا يراهُ سوايَ إلى حيثُ ينبتُ قلبُ
مرايا على رعشاتِ الغديرِ كجيدِ صبيَّةْ
لأسقي البلاد كلاما
فتمطر حولي سلاماً
سلاما
2
وحيداً أعدُّ رذاذَ المطرْ
وكلٌّ يداري حبيبتَهُ عن رشاشِ الوحولْ
تناظرُ عينايَ عينا فتاةٍ تسيرُ
كأني أراها على هَوْدَجٍ تتهادى كغصنٍ رطيبْ
وقافلتي في جوار القليبْ
في انتظار السقايةْ
3
على الشانزِ اجلسُ وحدي بطاولةٍ
ليس فيها سوى شبحٍ لرفاقِ الرياضِ
فاطلبُ قهوتي العربيةْ
باني طلبتُ الذي يهربُ الناسُ منهُ
فقلتُ المماتَ أم الذكرياتْ
فيضحكُ ثمَّ يشيرُ بفنجالِيَ العربيّ!
4
وفي الهَيدِبَاركَ أسرِّحُ قلبي ليلعبَ عند البحيرةِ
أرقدُ تحت سماءٍ تنشفُ خدِّي البليلْ
كأني أنختُ المطايا بظل النخيلْ
بمقربةٍ من دمشقْ
وجفني المسهَّد في حبِّ ليلى يفسِّرُ قافيتي
ففي مقلتيَّ ليالي الرياضِ
تراثُ أبي الأسود الدؤليِّ براحلتي
وصوتُ أبي الطيب المتنبي تسلَّقَ حنجرتي كحشيشةِ بحرٍ
كلَّ ستين ثانيةٍ كَحمامةْ
بقرطبةٍ فوق تلٍّ فسيحْ
يخيَّلُ لي أنَّ مئذنةً أو فتاةً تصيحْ
يمرُّ البكاءُ بسمعي كدفقةِ ماءٍ وهبَّةِ ريحْ
فتأخذُني لفتةٌ في الفؤادِ وتغلبُني دمعةٌ في الوريدْ
ويمسكني حجرٌ من يدي
ويركضُ بي نحو سهلٍ بعيدْ
" ألستَ ابن زيدونَ يا سيدي
هنا في انتظاركَ تحت الحديقةْ "
7
رحيلٌ طويلْ
تعاني يدي في الكتابةِ ذاك الرحيلْ
مذهبةٌ كلُّ أغنيةٍ من أغاني رحيلي
بنرجسةٍ وصهيلْ
أعود إليها على حجلٍ بين قافيتينِ
ولي دجلةٌ من فراتٍ ونيلْ
أعودُ لها موجةً ترتمي في يديها
معللةً بخضابِ الأماني
كأن الحياةَ تضيقُ وهذا الزمانُ بخيلْ
رحيلٌ طويلْ
تعاني يدي في الكتابةِ ذاك الرحيلْ
مذهبةٌ كلُّ أغنيةٍ من أغاني رحيلي
بنرجسةٍ وصهيلْ
أعود إليها على حجلٍ بين قافيتينِ
ولي دجلةٌ من فراتٍ ونيلْ
أعودُ لها موجةً ترتمي في يديها
معللةً بخضابِ الأماني
مضرجةً بدماءِ الأصيلْ
كأن الحياةَ تضيقُ وهذا الزمانُ بخيلْ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
BUL
|
Драгомир Шопов
|
Дъга
|
Моля, кажете не на шега
кой нарисува тази дъга?
Пъстра, красива… Казвайте кой?
Аз или ние, ти или той?
Вярно, познахте, в нашия град
аз си измислях цвят подир цвят:
жълт или розов, син и червен —
весел да бъде нашия ден.
Гледайте всички — листа му бял
цялата пъстра дъга е побрал!
Греят боички, греят слънца,
скрити до днеска в наште сърца.
Моля, кажете не на шега
как ще огрее тази дъга
всички дечица, всички игри?
Кой ще ни каже: „Бройте до три“?
Тази дъга е смях и мечта.
Нека й кажем: „Излез от листа!“
С ръчички да вдигнем още сега,
с ръчички да вдигнем нашта дъга!
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T2
|
LZH
|
于欽
|
錦秋亭
|
霜風收綠錦，
萬頃水雲秋。
海氣朝成市，
山光晩對樓。
舟車通北闕，
圖畫入南州。
且食鱸魚美，
吾盟在白鷗。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
RON
|
Nora Iuga
|
Fetiţa cu o mie de riduri [98]
|
98.
bătrîneţea vine din Siberia tiptil cu pauze păşeşte imensă şi albă ca o pisică de şaptesprezece ani numărul revoluţiei toarce moale întinsă cu burta în sus între crucişătorul Aurora şi Palatul de iarnă un nume frumos de pisică Siberia naşte de două ori pe an cîte şapte pui vii şi Oblomov e băiatul ei ăla blond a visat că-l ucide pe ţar acum în casa mare cu geamlîc la stradă ard sfeşnice-slujnice trec prin dreptul oglinzii o acoperă cu fustele largi dă-mi în gură spune gura şterge-mi bărbia spune bărbia ia tava citeşte-mi ziarul taie unghia lui Oblomov unghia băiatului blond unghia bărba-tului de şaizeci de ani unghia lui Beroza citeşte povesteşte mai spune
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
BUL
|
Сесил Дей Луис
|
Вие, които обичате Англия
|
Вие, които обичате Англия и имате слух за нейната музика,
за бавното темпо на облаците й благословени,
за ясните арии на светлината, трептяща над хълмовете,
възвисени над кордите на лятото, запазило свойто спокойствие;
за непрекъснатите контрапункти на листите в игривия западен вятър,
за цветове и реки, шумящи в прекрасно алегро;
за медния глас на горските бури на годината във финала,
слушайте! Не чувате ли въвеждането на новата тема?
Вие, които излизате на мотоциклети и велосипеди
на разходка по артерийните пътища на април
или вие, тъжните, край езерата, дето се оглеждат нагънати склонове
и запалват огньове от листи, разбити са ваште надежди!
Велосипедисти, групови екскурзианти и излетници,
бегълци от проклетите градове и опустошените области,
вие знаете, че търсите един нов свят, един спасител да установи
отдавна загубено родство и да възвърне доволството на кръвта.
Вие, скучни добряци, щастливци на дребно, които обичате спокойствието,
които наблюдавате птиците и играете крокет със учениците,
вие, които черпите всичко наоколо, вас, дето не ви е зло сполетявало,
когато все пак минете кран пустите мелници и хамбари със зинали покриви,
гдето е прегоряло отчаянието — ще ви се свият сърцата;
Вие, които страдате, чувствувате свойта безжизненост,
ние можем една тайна да ви открием, лек да ви предложим,
отдайте се само на ангел-спасител, на странния нов изцерител.
Вие преди всичко, които сте дошли до предела,
вие, които сте жертви на един спрял механизъм,
който не можете повече да понасяте,
дали в меките си кресла се дразните от безсилието,
или набирате сили за действие
срещу глада, тираните и шпионите и таите искрата на гнева —
вие ще сте водачите, когато удари дванайсетия час,
владетели на силата и оксиженисти на новия свят!
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
CES
|
Hálek, Vítězslav
|
XIX. Vy světel zřídla hvězdnatá,
|
Vy světel zřídla hvězdnatá,
když z hloubi své tak hledím k vám,
má duše jest jak poďtata,
a přec na mysli okřívám.
Neb vy jste věčnost, spřízněny
tím klidně krásným mihotem,
bez sporu, stálé, blaženy
i blažící svým životem.
A já jsem bytost, schvácená
na délku několika jar,
tu v žal, tu v slast potácená
jen bublina, letící v zmar.
A jsem si sotva pohádkou,
ni sobě nerozluštěný,
dech činy mé, i s památkou
do věkův bouří puštěný.
A přec mi jest, že duši mé
tak příbuzny jste, nejsladší:
či sestry mé, či hvězdy mé –
však o vás že jsem bohatší.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ENG
|
Aiken, Conrad
|
PART I.
|
The sun goes down in a cold pale flare of light.
The trees grow dark: the shadows lean to the east:
And lights wink out through the windows, one by one.
A clamor of frosty sirens mourns at the night.
Pale slate-grey clouds whirl up from the sunken sun.
And the wandering one, the inquisitive dreamer of dreams,
The eternal asker of answers, stands in the street,
And lifts his palms for the first cold ghost of rain.
The purple lights leap down the hill before him.
The gorgeous night has begun again.
‘ I will ask them all, I will ask them all their dreams,
I will hold my light above them and seek their faces.
I will hear them whisper, invisible in their veins...’
The eternal asker of answers becomes as the darkness,
Or as a wind blown over a myriad forest,
Or as the numberless voices of long-drawn rains.
We hear him and take him among us, like a wind of music,
Like the ghost of a music we have somewhere heard;
We crowd through the streets in a dazzle of pallid lamplight,
We pour in a sinister wave, ascend a stair,
With laughter and cry, and word upon murmured word;
We flow, we descend, we turn... and the eternal dreamer
Moves among us like light, like evening air...
Good-night! Good-night! Good-night! We go our ways,
The rain runs over the pavement before our feet,
The cold rain falls, the rain sings.
We walk, we run, we ride. We turn our faces
To what the eternal evening brings.
Our hands are hot and raw with the stones we have laid,
We have built a tower of stone high into the sky,
We have built a city of towers.
Our hands are light, they are singing with emptiness.
Our souls are light; they have shaken a burden of hours...
What did we build it for? Was it all a dream?...
Ghostly above us in lamplight the towers gleam...
And after a while they will fall to dust and rain;
Or else we will tear them down with impatient hands;
And hew rock out of the earth, and build them again.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر كنانة بن أبي الحقيق
|
قصيدة فلو أنَّ قَومي أطاعوا الحليمَ
|
فلو أنَّ قَومي أطاعوا الحليمَ
لم يَتَعَدَّوا ولم يُظلَمِ
ولكن قومي أطاعوا الغُوَا
ةَ حتى تَلفَّظَ أهلُ الدَمِ
فأودَى السَفيهُ برأي الحَليمِ
وانتَشَرَ الأمرُ لَم يُبرَمِ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
TUR
|
Berrin Taş
|
Sevmek Görev Olmalı
|
Bir bulutun yere inişini gözlerinde izlemeliyim
Öfkelerini bilmeliyim fırtınadan önce
Sevinçlerine dokunmalıyım bahar gelmeden
Kızgınlık.... neye.... kime.... sezmeliyim
Seni anlamalıyım gideceğin yönü
işaret etmeden önce
Sevmeliyim.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
SLV
|
Maister, Rudolf
|
Mož
|
Vem, da veni-vidi-vici
v srcu ti je geslo bilo,
ko naključje naju je
prvikrat spojilo.
Vem, da veni-vidi-vici
v srčecu si ponavljala,
kadar vroč si in sladak
mi poljubček dala.
Ne domnevaj si, da moral
suženj sem pred tebe pasti;
jaz podjarmi j en sem boljar,
ti pa v moji lasti …
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر خليل السكاكيني
|
قصيدة وهبتُ فؤادي فلا أرجعه
|
وهبتُ فؤادي فلا أرجعه
وإن هان عندكمو موضعُه
ونطتُ بكم ودي فمهما
أسأتم إليه فما أقطعه
عهدت ودادكمو لا يحول
فما لي أراه غفت أربعه
وكنت أقدر أن مصابي
يشق على قلبكم موقعه
مصاب إذا حل بالحجر الصل
د ذاب وسال جوى أدمعه
ألم فطار فؤادي شعاعا
وما عدت أدري الذي أصنعه
نهاري ثقيل وليلي طويل
بطيء الكواكب لا أهجعه
أبيت أسامر بدر السماء
وعما تكنّون أستطلعه
فلا البدر يوحي بأسراره
ولا نبأ منكمو أسمعه
فماذا ترى كان ذنبي ومن ذا
تراه بذنبي أستشفعه
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
孫𡕇
|
酬汪將軍携遊白雲寺
|
將軍恒愛客，
載酒喜行遊。
山殿晴雲浴，
天香靜磬浮。
嘉蓮艷寶水，
甘露降靈楸。
徵古一爲瑞，
清修思更幽。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T2
|
T1
|
JPN
|
時常
| null |
のもやまも このはまれなる ふゆかれに あらしをのこす みねのまつはら
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
SPA
|
Ricardo Molinari
|
Quisiera llegar por su boca, como por un pueblo desierto
|
Quisiera llegar por su boca, como por un pueblo desierto,
al centro de su cuerpo;
quisiera despojarme del horizonte, de un escorpión
azul alejado del día;
quisiera volver a ser otra mañana
junto a un caballo con cola de pescado.
Pero no; cuando se me queda el corazón
por la piel distraído,
igual que una tierra sorda, inmensa,
me siento desamparado
porque nunca le ha de llegar la muerte,
porque su pelo ya no se humedecerá dentro de mis ojos.
A veces quisiera apagar su río amarillo,
su vida pegada como una hoja en mi sed.
¡Nada! Quisera dormir con una mano
sobre su seno.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر عبد الله الأقزم
|
قصيدة في التجليَّاتِ تخضرُّ الأبجديَّة
|
شيخٌ على يدِهِ الزهورُ تدارَستْ
معنى الحياةِ ولفظَ هذا الجدوَلِ
وعلى أظلِّتهِ الكواكبُ أينعتْ
شعراً وفاتحةً لأجملِ منزلِ
إنِّي أراكَ قصائداً لمْ تجتمعْ
إلا على صورِ الجَمَالِ المُذهِلِ
الأبجديَّةُ في نداكَ تفتَّحتْ
فنثرتَها عطراً بأطيبِ محفلِ
لمْ ينتخبْكَ سوى التألُّقِ نفسِهِ
وبغيرِ أحلى الحبِّ لمْ تتشكَّلِ
سبحانَ مَنْ سوَّاكَ شعراً خالداً
وأذاعَ كلَّكَ في هوى المولى علي
وجمعْتنا مِن بينِ ألفِ تشتتٍ
أحلى الهوى بجميعِكَ المتبتِّلِ
ربِّيتَ قافيةَ السَّماءِ حمائماً
تُتلى بصوتِ سموِّكَ المتفضِّلِ
والفجرُ في ألوانِ كلِّ قداسةٍ
لمْ يكتشفكَ بغيرِ أعذبِ مَنهَلِ
وبقيتَ في لغةِ التواضعِ مورقاً
والحبُّ غيثُ عطائكَ المُستبسلِ
حوَّلتَ كلَّكَ شمعةً أبديَّةً
تُثري الحياةَ بضوئِها المُتأمِّلِ
عذبُ السَّجايا كلُّ بسملةٍ هنا
صلَّتْ بنبضِ نميركَ المتسلسلِ
ستظلُّ شيخاً للجَمَالِ وأنتَ في
سفْرِ التجلِّي كشفُ هذا الأجملِ
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T5
|
T6
|
DEU
|
Hunold, Christian Friedrich
|
U ber eine gelehrte C om- pagnie.
|
Schreibe sprach die Poesie diesen Tag in Marmor ein
Weil Apollo und die Musen heute deine Gäste seyn.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.