language
stringclasses 81
values | author
stringlengths 1
120
⌀ | title
stringlengths 1
409
⌀ | text
stringlengths 4
32.8k
| theme_code
stringclasses 6
values | theme_category
stringclasses 6
values | deepseek-v3-1-250821
stringclasses 6
values | kimi-k2-250905
stringclasses 6
values | doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses 196
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
ENG
|
Gwendolyn Brooks
|
The Ballad Of Rudolph Reed
|
Rudolph Reed was oaken.
His wife was oaken too.
And his two good girls and his good little man
Oakened as they grew.
"I am not hungry for berries.
I am not hungry for bread.
But hungry hungry for a house
Where at night a man in bed
"May never hear the plaster
Stir as if in pain.
May never hear the roaches
Falling like fat rain.
"Where never wife and children need
Go blinking through the gloom.
Where every room of many rooms
Will be full of room.
"Oh my home may have its east or west
Or north or south behind it.
All I know is I shall know it,
And fight for it when I find it."
The agent's steep and steady stare
Corroded to a grin.
Why you black old, tough old hell of a man,
Move your family in!
Nary a grin grinned Rudolph Reed,
Nary a curse cursed he,
But moved in his House. With his dark little wife,
And his dark little children three.
A neighbor would look, with a yawning eye
That squeezed into a slit.
But the Rudolph Reeds and children three
Were too joyous to notice it.
For were they not firm in a home of their own
With windows everywhere
And a beautiful banistered stair
And a front yard for flowers and a back for grass?
The first night, a rock, big as two fists.
The second, a rock big as three.
But nary a curse cursed Rudolph Reed.
(Though oaken as man could be.)
The third night, a silvery ring of glass.
Patience arched to endure,
But he looked, and lo! small Mabel's blood
Was staining her gaze so pure.
Then up did rise our Roodoplh Reed
And pressed the hand of his wife,
And went to the door with a thirty-four
And a beastly butcher knife.
He ran like a mad thing into the night
And the words in his mouth were stinking.
By the time he had hurt his first white man
He was no longer thinking.
By the time he had hurt his fourth white man
Rudolph Reed was dead.
His neighbors gathered and kicked his corpse.
"Nigger--" his neighbors said.
Small Mabel whimpered all night long,
For calling herself the cause.
Her oak-eyed mother did no thing
But change the bloody gauze.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ZHO
|
讴阳北方
|
饥饿的麻雀
|
我宁愿是无知的象一只麻雀在空荡荡的田野上飞饥肠辘辘的时候我会想起∶热爱自己吧!把口袋中的光阴收紧……
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
CES
|
Chramosta, František
|
Slepému pěvci.
|
Ba, ducha zrcadlem tvé oko lépe
než na sta zdravých zaslepených vidí
až ve hloub světů, v chorá srdce lidí,
a slovo tvoje vzmachem pravdy tepe
až v dobra, krásy brány velkolepé.
Tak zájmy Boží čistý duch Tvůj řídí,
co zdravý k předu kráčí jenom pídí,
svět spravit chtěje v práci marné, slepé.
Ó nelkej, orle! Věř, že v matné oči
tvé jednou žhavá jiskra nebes skočí
a hlas tvůj světem hřmíť že bude smělý –
vždyť mladých orlů četa nedočkavá
v tvůj pokyn k letu již již bouří, vstává,
tvých tužeb oheň nést u vesmír stmělý!
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T6
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر حلمي سالم
|
قصيدة المعشوقة والعربي
|
يلمسني وترٌ، فأجاوبهُ
يسلمني لامرأةٍ تطلبُ حصَتها من عمري
فأُوَاخيها وتؤاخيني
وتحاكي حالتها المخطوفة في تكويني
كنت أبادل منزلها بحنيني
وهي على المفترق واقفةٌ
ترقب وضع معابرها بعد هدوء الشهب الهيجانة
وتراجع نبرة طفلتها البردانة:
هل جرحتها اللحظات الصعبة وهي تفوت
على الأجسام المقسومة جسمين؟
تتقصى عدد البطانيات على عدد البسمة، تسأل:
هل نامت نانا بعد سكوت المعزوفة؟
هل طّير اولاد النبعة طياراتهم الورقية؟
هل عاد الحقل إلى خدين؟
كانت تعتكف على أضلاعي
تقترح على بدني فتنتها.
وتقول للحمي: حين تشارف أحصنة العربيِ صبابتها
سأحل على بطنك شعري
كي ألتم على جبهتك فضاءا يسكن في الهد بين.
أتاحت للمنزل أن يمشي نحو الراية
أن يذهب لبدايته في الأشياء الحية بين الرمشين.
وكان فتىٍ في خفقته يسأل جارته:
ماذا يجعل عشب الوادي أسلحة
ومضات النبع لظى يتراقص فوق صدور
المدرعين بأرز شهواني أو فوق صدور
المدرعين براية سيف الصحراء؟
تجيب: الأرض المكسوة بسمائين.
العربي يميل على جثته
كي يفصل فيها مصرعه عن طعنته
يذهب نحو ملابسه ليعين مسرى الوردة
بين تماسكها في القوس المشدود وبين تفتته
ويمر: على الساحة يلمس وترا
ويعيد تكسره لصبيته
وهي تراوده إذ يكتب في الرمل رسالته صوب الماء
ويرسلها بجناح يمامته بين البيروتين.
وماذا يجعل شرفات العشاق خنادق تتطاير منها
أعضاء حبيبين انخطفا في أبهة مزيج الجسدين؟
بلاد ببلادين.
فأين توافينا الموجة؟
في قوقعة واحدة لا في قوقعتين.
العربي يساقي في السهل مشيئته
يتلمس حجرا بين الغيمة والغيمة يختصر مسيرته
يأخذ معشوقته
قرب الخط الفاصل بين الوتر وخصم الوتر
يعري معصمها في المخبأ
ويقارن رغوتها بالبحر
يساوي بين القوات وبين أصابعها
ويلاعبها في راحته بالرمز
يزاوج عند كمائنه مادته في صورته
حتى يكتشف مجال ربابته
ومسار رصاصته بين الأفقين.
طين ولجين.
معشوقته تختبر الشاطئ:
هل يصلح كإطار لنشوب الوردة بين النهدين؟
وتختبر القارورة: هل يصلح هذا الغسق
لأن يغدو نهرا بين الصحراوين؟
انقلبت شجرته ضد يديه
فكانت تخفي في أفرعها مقصلة الفاشي وسكين الدموي
وناب التجار الكامن في علم الماشين على كتفيه
انقلبت في ليل شجرته ضد يديه
استفتى معشوقته
فأشارت بالقزح النائم في عينيه
انفرد على جبل
وتملى فرسته
كون أجوبة لسائل دمه المفضوح على رئتيه
أضاء بمنديل الأزمنة جاحيه وألقى جملته:
سيكون على قلبي
أن يفتح غرفته للأحصنة السهرانة.
سيكون على كفي إعادة مدلول الوردة للعشاق
إعادة كرسي الشرفة لحديث المشتاقة ةالمشتاق
إعادة ترتيب الوقت لنزهة فقراء القرية
وإعادة سفح الجبل إلى ماعزه الهربانة.
ألقى جملته:
سيكون على مائي غسل الشجرة من تاريخ الشجرة
كي يعتدل الموج على شطين.
لماذا يرتحل الخفراء؟
لأن المعزوفة ستجئ.
وماذا بين حنيني والبارودة؟
وطن يرتجل ملامحه.
ماذا يصل الأغنية بحنجرة مغنيها؟
سهم.
كيف ينظف عشاق قمصانهم الصيفية؟
بمزيج بين القارب والموسيقى.
كان فتى يطلب من جارته
أن تمنحه مدنا تتلاءم مع حجم الكفين
لكي يمكنه أن يمسحها في بشرة محبوبته
ويطابق في الشفتين الشفتين.
انجرف إلى الينبوع يحاور معشوقته:
حول أصول مزارعها
حول طعام العصفورة
حول الفرح الآسيان وراء مدامعها.
تفلته المعشوقة في الظلمة حتى يستهدي في لجته
بمواجعها
أو يستلهم في وحدته فطرته.
يخفي في سترته
ويحط على طرف المتراس عبارته
وإذا أطلق عند حدود المرسى ديكته
أيصرها بين النصفين:
كانت تستقطر خبرتها في مزج الفكرة بالغزلان
وفي خلق القبلة من ضدين.
لمن الدبكة؟
للعربي.
القبرة على طرف الجبل لمن؟
للعربي.
على أنمل من كان طريق يفتح مغلقه؟
أنملة العربي.
لأي فوانيس انخلعت أمكنة من حلكتها؟
لفوانيس العربي.
لأي سماء ناعمة تكشف سيدة في رابية سرتها؟
لسماء العربي.
لأي نساء القرية يخلع بحر خاتمه؟
لامرأة العربي.
لماذا يحشو العربي بيارقه بالتوت؟
لكي يطعم فقراء الله.
فكيف يعيش العربي؟
على الخطوة بين الجوع وبين القوت.
وكيف يموت؟
إذا انشق إلى شقين الملكوت.
فأين انفجرت تفاحته؟
في سكين تلمع في مديتها الأولى بيروت
وفي مديتها الأخرى بيروت.
فأين يجئ إليه التابوت؟
على منطقة طرفاها:
طين ولجين.
الوردة ساهرة
والأنثى ليس تنام على مقطوعتها الليلية
تفضي بحقائقها للفلة والجندي
تغادر مكمنها تحت رذاذ الثلج الأحمر
تتحقق من أن الأشياء المحبوبة ما زالت
في موضعها المحبوب:
الصخرة عند الحمام على الجسر
الروشة وفتاة تأخذ خصر فتاها
الكتاب على مقهى مودكا
وطلوع الجبل الصحو بأمسية الآحاد
الميرامية تقطفها يسرا عند السعديات
قلنسوة الدرزي على المختارة
وشرائط فيروز على البسطات
مواسير بنادق مشرعة وسط حقول الزهراني
نظارات هدى حوا وهي تتم بحثا عن:
علم جمال الحرب العادلة
صلاة الشيعة في جمعات الذنب ومئذنة الشياح
الصبية يخفون سلاحا بمقابر صيدا
فوضى البالونات بليلة عيد الميلاد
كمين شيوعيين على المرفأ
قصة حب عابرة في دمعة تانيا
صور الشهداء على جدران الفاكهاني
وبقايا عاصمة تتراءى
كالحلم الآتي بين ذهابين.
الأشياء المحبوبة مقبلة
فيما بين الدانة ورسالتها
وهي تعيد مراجعة الأفئدة العطشانة
إذ ينقصها ماء من عين الله لتكمل سيلولتها
وتفيض على الطرقات المزروعة
بين السكتة والسكتة تهمس لي:
هذي وشوشة
يسكبها الجني على أذنين.
فما شكل المعشوقة؟
وشم في زند العربي.
وما زمن المعشوقة؟
للمعشوقة وقت توصف فيه بمغزلها الرعوي
وتبدأ خطوتها فيه على الرمل فؤادا بوجيبين.
لم تك ضد الطائر حين انفلت وطار
ولا حين احترق
ولا حين انبعث رمادا ينبض بجناحين.
وكيف يجئ المحرومون؟
على الفاتحة.
فماذا كسر المعشوقة؟
طائرها.
حين انكشف جناحاه عن الرخ العرقي
يدف سواد الليل على جدولها
أو يسترشد بنقيض القمح على سنبلها
فانفلقت من زيتونة آخرها لربابة أولها
واتخذت للأفق رحابته المجهولة
ألق للكون سلامته المجهولة
بالأرز وبالماء الحي.
فما وطن الأنثى؟
شباك مرفوع بيدين.
المقطوعة لا تختم سيرتها في اللوح
وعزف العربي بدايات
والعاشقة تؤسس سهرتها في أنحائي
وأنا أتراءى بين الأنقاض
نوافذ
تخرج
تدريجيا
تدريجيا
تدريجيا
من طللين.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
SPA
|
Justo Sierra
|
Tres cruces – Leónidas
|
Murieron, su deber quedó cumplido;
mas del paso del bárbaro monarca
guardaron las Termópilas la marca
clavando en una cruz al gran vencido
Cadáver que bien pronto ha repartido
a jirones el viento en la comarca
y en cuy pecho roto por la Parca
el águila del Etna hace su nido
La sangre de Leonidas gotea
en la urna de bronce de la historia,
a todo pueblo en lucha por su idea
ungirá con el crisma de la gloria,
como a Esparta en el día de Platea
al compás del pedal de la victoria.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
FAS
|
ظهیر فاریابی
|
شمارهٔ ۹
|
گر سر کیسه وفابندی
در دُرج سخن چرا بندی؟
روی هجران چنان ندانی خوب
کش جفا نیز بر قفابندی؟
لاشه لنگ دل ضعیف مرا
چند بر آخور جفا بندی
چشم بیگانگی گشادستی
تا دعا بر من آشنابندی
ماه نو شینی از کُلَه بنهی
سرو سیمینی ار قبا بندی
کمری لعل از اشک می سازم
کت میان نیست بر کجا بندی؟
نخورم آب بی غمت گرچه
در دلم آتش بلا بندی
سر جانم به سنگ غم مشکین
جهد کن تا شکسته را بندی
بر سر من قضای بد غم تو ست
تو چرا جرم بر قضا بندی؟
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
DEU
|
Rudolf Baumbach
|
Die Gäste der Buche
|
Mietegäste vier im Haus
Hat die alte Buche.
Tief im Keller wohnt die Maus,
Nagt am Hungertuche.
Stolz auf seinen roten Rock
Und gesparten Samen
sitzt ein Protz im ersten Stock;
Eichhorn ist sein Namen.
Weiter oben hat der Specht
Seine Werkstatt liegen,
Hackt und zimmert kunstgerecht,
Daß die Späne fliegen.
Auf dem Wipfel im Geäst
Pfeift ein winzig kleiner
Musikante froh im Nest.
Miete zahlt nicht einer.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
馬徳華
|
題濬州八景詩
|
淇水日夜流,
沙堆積晴雪。
飛屑滿汀洲,
凝輝照溟渤。
寒通剡曲風,
白映天上月。
對景憶山隂,
停舟歎清絶。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
RUS
|
Тютчев Фёдор Иванович
|
Современное
|
Флаги веют на Босфоре,
Пушки празднично гремят,
Небо ясно, блещет море,
И ликует Цареград.
И недаром он ликует:
На волшебных берегах
Ныне весело пирует
Благодушный падишах.
Угощает он на славу
Милых западных друзей -
И свою бы всю державу
Заложил для них, ей-ей.
Из премудрого далека
Франкистанской их земли
Погулять на счет пророка
Все они сюда пришли.
Пушек гром и мусикия!
Здесь Европы всей привал,
Здесь все силы мировые
Свой справляют карнавал.
И при криках исступленных
Бойкий западный разгул
И в гаремах потаенных
Двери настежь распахнул.
Как в роскошной этой раме
Дивных гор и двух морей
Веселится об исламе
Христианский съезд князей!
И конца нет их приветам,
Обнимает брата брат...
О, каким отрадным светом
Звезды Запада горят!
И всех ярче и милее
Светит тут звезда одна,
Коронованная фея,
Рима дочь,
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ZHO
|
黄靠
|
下雨了
|
早上出去时被告知会有小雪
回来时,天很黑了
小雨点打在路上,一粒粒清晰的很
路灯们依靠着站好
卖汤圆的两口子早早收了摊位
小卖店的女人楞望着街外
收钱的时候
连烟都忘记了给
走出来,铁路线在上面闪光,掉零地紧
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
ZHO
|
徐庆春
|
拦河坝
|
有一天
冲垮你的
都是你自己拦下来的水
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T5
|
TUR
|
Arif Nihat Asya
|
Aff-I Umumi
|
Kazayı, belayı, eceli;
Habil’i, Kabil’i
Melek olduğuna güç inandığım
Azrail’i
Affettim.
Beddualarıyla dili;
Sonu gelmeyecek masallarıyla
Başı, ayağı, eli,
Afettim.
Açarken yapraklar, açarken güller
Diyar diyar, belde belde, dağ dağ
Gölgemin gölgesi kara haber,
Seni de;
Takdir, mukadderat, kader;
Seni de affettim.
Bahçemi beğenmeyen çiçekleri de,
Soframı hor gören yemekleri de,
Gelmişleri de, gelecekleri de affettim.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
CUSTOM:Forgiveness
|
BEN
|
মোহিতলাল মজুমদার
|
ঘুম ভাঙানি
|
ফুটফুটে জোছনায়
জেগে শুনি বিছনায়
বনে কারা গান গায়,
ঝিমিঝিমি ঝুমঝুম—
‘চাও কেন পিটি-পিটি?
উঠে পড়ো লক্ষ্মীটি
চাঁদ চায় মিটিমিটি
বনভূমি নিঝঝুম !
ফাগুনে বনে বনে।
পরিরা যে ফুল বোনে,
চলে এসো ভাই-বোনে,
চোখ কেন ঘুম-ঘুম?’
জানালায় মুখ দিয়ে।
দেখি, সাদা জোছনায়,
পাতাগুলো হলো কী এ!
রুপোলিতে রোজ নায়!
‘ওগো শোনো কান পেতে,
মোরা আছি গানে মেতে,
ছোটো ছোটো লণ্ঠন
গায়ে গায়ে ঠনঠন,
ঝকমকে পল্টন
আমাদের রোশনাই!
ঘোর ঘোর এই আলো-
আবছায়া বাসি ভালো,
ঘুরে উড়ে গান গাই
খুশদিল, হুঁশ নাই!
চুপি চুপি ভয়ে ভয়ে
জোছনায় আবছায়,
যেই গেনু হেঁট হয়ে
জুতা মোজা দিয়ে পায়—
নিবে গেল রোশনাই,
পরিদের খোঁজ নাই,
কই গান? কই সুর?
শোনা যায় ফুরফুর
বাতাসের ঝুরঝুর
বাইরেটা ফ্যাকাশে!
ডানায় শিশির মাখি
এতখন শ্যামা পাখি।
করছিল ডাকাডাকি,
—ভোর হয় আকাশে
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
袁正淑
|
送水雲歸吳
|
抱琴歸去海東濱,
莫逐成連覓子春。
十里西湖明月在,
孤山尋訪種梅人。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T1
|
T2
|
T2
|
ENG
|
Alan Seeger
|
Ariosto. Orlando Furioso, Canto X, 91-99
|
Ruggiero, to amaze the British host,
And wake more wonder in their wondering ranks,
The bridle of his winged courser loosed,
And clapped his spurs into the creature’s flanks;
High in the air, even to the topmost banks
Of crudded cloud, uprose the flying horse,
And now above the Welsh, and now the Manx,
And now across the sea he shaped his course,
Till gleaming far below lay Erin’s emerald shores.
There round Hibernia’s fabled realm he coasted,
Where the old saint had left the holy cave,
Sought for the famous virtue that it boasted
To purge the sinful visitor and save.
Thence back returning over land and wave,
Ruggiero came where the blue currents flow,
The shores of Lesser Brittany to lave,
And, looking down while sailing to and fro,
He saw Angelica chained to the rock below.
’Twas on the Island of Complaint—well named,
For there to that inhospitable shore,
A savage people, cruel and untamed,
Brought the rich prize of many a hateful war.
To feed a monster that bestead them sore,
They of fair ladies those that loveliest shone,
Of tender maidens they the tenderest bore,
And, drowned in tears and making piteous moan,
Left for that ravening beast, chained on the rocks alone.
Thither transported by enchanter’s art,
Angelica from dreams most innocent
(As the tale mentioned in another part)
Awoke, the victim for that sad event.
Beauty so rare, nor birth so excellent,
Nor tears that make sweet Beauty lovelier still,
Could turn that people from their harsh intent.
Alas, what temper is conceived so ill
But, Pity moving not, Love’s soft enthralment will?
On the cold granite at the ocean’s rim
These folk had chained her fast and gone their way;
Fresh in the softness of each delicate limb
The pity of their bruising violence lay.
Over her beauty, from the eye of day
To hide its pleading charms, no veil was thrown.
Only the fragments of the salt sea-spray
Rose from the churning of the waves, wind-blown,
To dash upon a whiteness creamier than their own.
Carved out of candid marble without flaw,
Or alabaster blemishless and rare,
Ruggiero might have fancied what he saw,
For statue-like it seemed, and fastened there
By craft of cunningest artificer;
Save in the wistful eyes Ruggiero thought
A teardrop gleamed, and with the rippling hair
The ocean breezes played as if they sought
In its loose depths to hide that which her hand might not.
Pity and wonder and awakening love
Strove in the bosom of the Moorish Knight.
Down from his soaring in the skies above
He urged the tenor of his courser’s flight.
Fairer with every foot of lessening height
Shone the sweet prisoner. With tightening reins
He drew more nigh, and gently as he might:
“O lady, worthy only of the chains
With which his bounden slaves the God of Love constrains,
“And least for this or any ill designed,
Oh, what unnatural and perverted race
Could the sweet flesh with flushing stricture bind,
And leave to suffer in this cold embrace
That the warm arms so hunger to replace?”
Into the damsel’s cheeks such color flew
As by the alchemy of ancient days
If whitest ivory should take the hue
Of coral where it blooms deep in the liquid blue.
Nor yet so tightly drawn the cruel chains
Clasped the slim ankles and the wounded hands,
But with soft, cringing attitudes in vain
She strove to shield her from that ardent glance.
So, clinging to the walls of some old manse,
The rose-vine strives to shield her tender flowers,
When the rude wind, as autumn weeks advance,
Beats on the walls and whirls about the towers
And spills at every blast her pride in piteous showers.
And first for choking sobs she might not speak,
And then, “Alas!” she cried, “ah, woe is me!”
And more had said in accents faint and weak,
Pleading for succor and sweet liberty.
But hark! across the wide ways of the sea
Rose of a sudden such a fierce affray
That any but the brave had turned to flee.
Ruggiero, turning, looked. To his dismay,
Lo, where the monster came to claim his quivering prey!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
DEU
|
Rückert, Friedrich
|
9.
|
Die Mücke, wenn sie dächt' und spräch', o Mensch, wie du;
Dem Höchsten legte sie wol ihre Flügel zu:
„wie sollte seinem Bild mein Schöpfer mir nicht gleichen?
Dem, was er schuf, wird er nicht an Vollendung weichen.
Drum mückenähnlich, nur vollkommner wird er seyn;
Wie wär' er Gott, wenn er nicht hätte Flügelein?“
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
ابن الرومي
|
قصيدة باكر صباح المهرجان
|
باكرْ صباحَ المهرجا
نِ بِقبضِ أرواح الدنانِ
واسْتَنْطِقِ العُودَ الفصي
حَ عن المثالِثِ والمَثَاني
ببيان بِدْعةَ إنَّها
في الحذق من بِدَعِ الزَّمانِ
تحكي بحُسْنِ غنائها
تصديقَ جودِكَ للأماني
وجمالَ وجهِكَ إنَّه
مِنْ كُلِّ مَحْذورٍ أماني
يا واحدَ الكرمِ الذي
ما إنْ له في الحسْنِ ثاني
ما لي جُفِيتُ وما شَغلْ
تُ بِغيْرِ شكركُمُ لساني
وجُعِلْتُ مِنْ سَقَطِ الحَمي
رِ وكنْتُ من خَيْلِ الرِّهانِ
مع أنّني مَكَّنْتُ كفْ
فَكَ خاضِعاً لك من عناني
أعزِزْ عليَّ بأنْ أُرى
خِلْواً لديك مِنَ المعَاني
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T6
|
LZH
|
张熙纯
|
寒山别馆对雨同来殷作
|
际晓天蝉吟,
凉云荫乔木。
玉琴泛商声,
寥寥感旧独。
故人轸离居,
暇日惠高躅。
烟萝结清欢,
岚影散遐瞩。
飞雨忽来过,
筠翠霭新沐。
稍迷云外峰,
复乱林中瀑。
颇涤尘虑烦,
焉念流景速。
嘉藻时见遗,
瑶尊更相属。
松阴淡欲暝,
残钟度空谷。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T2
|
T1
|
ARA
|
الشاعر أحمد شوقي
|
قصيدة هي صفعة سر الصحافة وقعها
|
هي صفعة سر الصحافة وقعها
ورجا بيان مثلها وبديع
كانت تؤملها البلاد ليرعوى
غِر ويعرف قدره المخدوع
عظمت على من نالها فكأنه
من كف كل أخى نهى مصفوع
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
JPN
|
了雲
| null |
たひころも ゆふこえかかる やまのはに ゆくさきみえて いつるつきかけ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
ابن شبرين الجذامي
|
قصيدة يا عَينُ سحّي بِدَمعٍ وَاكِفٍ سربٍ
|
يا عَينُ سحّي بِدَمعٍ وَاكِفٍ سربٍ
لِحامل الفَضل وَالأَخلاق وَالأَدَبِ
بكَيتُ إِذ ذُكِرَ المَوتى عَلى رجلٍ
إلى بَلِيٍّ مِن الأَحياء مُنتسبِ
عَلى الفقيه أَبي بَكر تَضمّنه
رَمسٌ وَأعمَل سَيراً ثُمَّ لَم يؤبِ
قَد كانَ لي مِنهُ ودّ طابَ مَشرَعُه
ما كانَ عَن رغَب كلّا وَلا رَهبِ
لَكن وَلاءً عَلى الرَحمن مُحتَسباً
في طاعَة اللَه لَم يُمذَق وَلَم يُشَبِ
فَاليَومَ أَصبَح في الأَجداث مُرتَهَناً
ما هَزَّت الريحُ أُملوداً مِن القُضبِ
إِنّا إِلى اللَه مِن فَقد الأَحبّة ما
أشدّ لَذعاً لِقَلب الثاكل الوَصِبِ
مَن للفضَائل يُسديها وَيُلحِمها
مَن للعُلى بَينَ موروث وَمُكتَسبِ
قُل فيهِ إِمّا تَصِف رُكناً لِمُستَنِد
رَوضاً لِمنتجع أُنساً لِمُغتَربِ
باقٍ عَلى العَهد لا تَثنيه ثانِيَةٌ
عَنِ المَكارم في وِرد وَلا قُربِ
سَهل الخَليقة بادي البِشر منبسط
يَلقى الغَريب بِوَجه الوالد الحَدِبِ
كَم غيّر الدَهر مِن حال فَقَلّبها
وَحالُ إِخلاصه مُمتدّةُ الطنُبِ
سامي المَكانة مَعروفٌ تقدّمه
وَقَدرُه في ذَوي الأَقدار وَالرتبِ
أَكرِم بِهِ مِن سَجايا كانَ يَحمِلُها
وَكُلّها حسن ينبيك عَن حَسَبِ
ما كانَ إِلّا مِن الناس الأُلى دَرجوا
عَقلاً وَحلماً وَجُوداً هاميَ السحبِ
أَمسى ضَجيعَ الثَرى في جنب بَلقعةٍ
لَكن مَحامده تَبقى عَلى الحُقبِ
لَيسَت صَبابَةُ نَفسي بَعدَهِ عَجَباً
وَإِنَّما صَبرُها مِن أعجب العَجَبِ
أَجابَ دَمعيَ إِذ نادى النَعيّ بِهِ
لَو غَيرُ مَنعاه نادى الدَمع لَم يجبِ
ما أَغفل المَرءَ عَمّا قَد أُريد بِهِ
في كُلِّ يَومٍ يُناديه الرَدى اِقتربِ
يا وَيحَ نَفسي لِأَنفاس مَضَت هَدراً
بَينَ البَطالة وَالتَسويف وَاللَعبِ
ظَنَنتُ أَنّيَ بِالأَيام ذو هُزءٍ
غلِطت بَل كانَت الأَيّام تَهزَأ بي
أَشكو إِلى اللَه فَقري مِن مُعامَلةٍ
لِلّه أَنجو بِها مِن مَوقف العَطبِ
ما المالُ إِلّا مِنَ التَقوى فَأَفلَح من
جاءَ القيامة ذا مال وَذا نَشبِ
أَيا أَبا بَكر الأَرضى نِداءَ أَخٍ
باكٍ عَلَيك مَدى الأَيّام مُكتَئبِ
أَهلاً بِقدمتك المَيمون طائرها
عَلى محلّ الرِضى وَالسَهل وَالرحبِ
نَم في الكَرامَة فَالأَسباب وافرة
وَرُبّما نِيلت الحُسنى بِلا سَبَبِ
لِلّه لِلّه وَالآجال قاطِعَة
ما بَينَنا مِن خِطابات وَمِن خُطَبِ
وَمِن فَرائد آداب نحبّرها
فَنُودع الشهبَ أَفلاكاً مِن الكُتبِ
أَما الحَياة فَقَد مَللتُ مدّتها
فَعوّضَ اللَه مِنها خَير مُنقلبِ
لَولا قَواطِعُ لي أَشراكها نُصِبَت
لَزُرتُ قَبرك لا أَشكو مِن النَصبِ
وَقَلّما شُفِيت نَفسٌ بِزورة من
حَلّ البَقيع وَلَكن جُهدُ ذي أربِ
يا نُخبَةً ضَمَّها تُربٌ وَلا عَجَب
إِنّ التراب قَديماً مَدفَن النُخَبِ
كَيفَ السَبيلُ إِلى اللُقيا وَقَد ضَرَبوا
بَيني وَبَينك ما يُعيي مِن الحجبِ
عَلَيكَ منّي سَلامُ اللَهِ يَتبعهُ
حسنُ الثَناء وَما حَييت مِن كَثَبِ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
LZH
|
陸蕙芬
|
送三妹囘吳門
|
相親復相愛,
同氣本同情。
別夢重山隔,
歸舟一葉輕。
荒臺芳草綠,
廣苑夕陽明。
此日乘風去,
何時掃徑迎。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
JPN
|
義宝
| null |
あけはまた ゆくへきみちと おもひねの ゆめにそこゆる さよのなかやま
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T2
|
JPN
|
行意
| null |
ななたひの よしののかはの みをつくし きみかやちよの しるしともなれ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T3
|
DEU
|
Johannes Schlaf
|
Winter
|
Der schönste Cherub kommt.
Mit weitweißen,
Sanften Schwingen
Schimmert er durchs Dunkel;
Kalt, starr und grausig
Und süß wie der Wille Gottes,
Heimatliederumraunt.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
LZH
|
袁郵
|
由羊城如惠州泊源頭次蔡明弼齋長韻
|
曾記羊城兩月遊,
此身漂泊又源頭。
柳邊烟雨清江夢,
枕底波濤泛夜舟。
風送天香來惠水,
鳥傳春意入羅浮。
明朝一棹衝寒去,
白鶴峰前霧氣收。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
韩宗夫
|
无忧的椿树
|
无月的冬夜,是一幅灵异的图画
黑白的笔墨闪着磷光,向四周无声地渗入
突然间涌进的狗吠,在空气中凝固
身后是一行扭曲的脚步声
拖着生活笨重的镣铐,有始无终
沉默中的晾衣绳痉挛,一头牵着墙壁
一头系着无忧的椿树。
一个无忧的人,今夜并不见得多么快乐
今夜,生长已经停止,思想已经虚脱
伸向空中的树枝,像民间艺人干枯的手掌
散发着树木的自然之香。
那些上下浮动的灰尘,是属于我的
陷入情景喜剧的漩涡
那些透支光明的星辰,围绕着椿树游弋
好似开放了一树的琼花
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
JPN
|
宋縁
| null |
としへぬる まつはしるらむ むかしより ふきつたへたる わかのうらかせ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
HUN
|
Kazinczy Ferenc
|
SYLVESTER
|
Egy nap nem épűlt Róma, s századoknak
Kellett lefolyni, mig a Tiberis
A vályogváros alkotmányai közt
Merész szökéssel látta a Pantheon
Márványait égre kelni partjain,
Méltó lakát minden-isteneknek.
De a márványváros tudta mit köszönhet
Ökrésztanyáidnak, nagy alkotó!
S tisztelte viskód dőledékeit;
És míg nálánä szebbet, fényesebbet,
S nagyobbat a nap nem lát szent egéről,
Tisztelni fogja minden változásban.
Quirinus én nem voltam, s isteneink
Nekem nem adtak oly szép birtokot;
De bár kicsiny s szük, Az, ki a napot
Felhozza s újra elrejti, s más azon-egy
Kerűl elő, nem lát most ékesebbet,
S, ezt mondják isteneim! nem fog soha.
De parlagon áll a szép foglalás.
Rajta átok fekszik: told el s lásd, mi lesz.
Első valék én, aki, mint műveld
A parlagot, törvényt s példát adék.
Rádaym követte nyomdokom, s utána
Kalmár és Birsi s Molnár; s egy időben
Rájnis s Baróti: két nagy bajnokok.
És, akit Ganymed helyébe Zeüs
Olympusába vitt, Daykám, s Virág
És Berzsenyim, Miklának éneklője.
Bihart Vitézem, szép környét Tokajnak
Nagyom tanítá zengzetem csudálni.
Erdélyt Arankám, Zsomborim s Buczym;
S érdemlett párta zöldel fürtjeiken,
S nem lész idő, mely azt hervadni hagyja.
Híveim sorában nem volt még nagyobb,
És, oh, mikor lesz annyi! mint te voltál,
Pankratiasta férfi, Révaim!
Akár a Tejos és az Umbria
Költőivel mertél versent szaladni,
Akár a nyelv törvényeit szabád meg,
Akár az álom bódúlt kórjait,
Egy uj Prometheus, látni kényszerítéd.
De a Parca sírba vitt már téged is.
Ki lép ürűlt nyomodba? Nedves arccal
Egy délceg ifjú hágdos, sírkövedre
Feltenni koszorúját. Láng lebeg
Szép üstökén, s csókdossa homlokát.
Horvát te vagy? Ölellek, érdemes,
Legérdemesb, legkedveltebb tanítvány!
Menj! fusd a pályát! Révaink benned él.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
FRA
|
Nicolas Boileau
|
Sur Homère
|
Quand, la dernière fois, dans le sacré vallon,
La troupe des neuf sœurs, par l'ordre d'Apollon,
Lut l'Iliade et l'Odyssée ;
Chacune à le louer se montrant empressée :
Apprenez un secret qu'ignore l'univers,
Leur dit alors le dieu des vers :
Jadis avec Homère, aux rives du Permesse,
Dans ce bois de lauriers où seul il me suivait,
Je les fis toutes deux, plein d'une douce ivresse.
Je chantais, Homère écrivait.
Nicolas Boileau
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
POR
|
Luís Canelo de Noronha
|
Décimas
|
Nascer o Sol no Ocidente,
quem jamais tal coisa viu,
se na oposição caiu
ser Sol posto, e Sol oriente?
Mas bem caiu, que um luzente
e mais gigante farol,
mostrando novo arrebol
quando aquele Sol caía,
Sol mais claro então se erguia
para ser o Sol do Sol.
Pôr o Oriente no Ocaso,
fazer do morrer nascer,
inui maior poder,
e faz assombroso o caso;
faz divina e não acaso
esta empresa, pois que assombra,
que se um Sol ao Sol assombra,
e o Sol uma Sombra fica,
em que seja sombra rica
é do Sol o Sol a Sombra.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
أبو بكر التونسي
|
قصيدة الا انما الدنيا رجال ثَلاثة
|
الا انما الدنيا رجال ثَلاثة
ظلوم وَمَظلوم وآخر ناظر
فان كنتَ تَرمي للسعادة وَالهَنا
فكن رابعا ان انتَ عَن ذاكَ قادِر
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T5
|
T3
|
T3
|
RUS
|
Глинка Федор Николаевич
|
Солнце землю греет
|
Солнце землю греет,
Ветер землю студит.
Солнце - милость Божья,
Ветер - наши ссоры.
Между двух мы ходим,
Но более зябнем,
Отслонясь от солнца,
Отдаваясь ветру...
Прекратися, ветер,
Все бы солнце грело,
Все б играло сердце,
Все б в душе светлело!..
Но мы как-то любим
Ветер да ненастье
И бесщадно губим
И себя и счастье.
Если бы на солнце
Чаще мы бывали,
Разогретым сердцем
Реже бы хворали!
Но в холодном веке,
Блещущем полудой,
Сердце в человеке
Все больно простудой!..
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
BEN
|
হরিশচন্দ্র মিত্র
|
কবিদের অর্থ চাওয়া প্রসঙ্গে
|
অহে আহে ভতর্তৃরি, শত নমস্কার করি,
তব পদে তুমি গুরু, সত্য কথা কহিলে।
বেদ-বাক্য তব-বাক্য, পদে পদে পাই সাক্ষ্য,
কবিত্ব ছটায় তুমি, কেবল না মোহিলে।।
ছোট ছোট শিশুসবে, খেতে দে খেতে দে রবে,
গেহিনীকে জড়াইয়া, চঞ্চল না করিত;
ঘরে কিছু মাত্র নাই, ছেলেদিগে কি খাওয়াই,
বলে সেই দুঃখিনীর, অশ্রু নাহি ঝরিত;
স্থবির অচলভাত, নাপাইয়া শাক ভাত,
কাতরে বিভুর কাছে, মৃত্যু নাহি চাহিত,
না পাইয়া পূর্ণাহার, -স্নেহের প্রতিমা মার,
অস্থি চর্ম শুকাইয়া, যদি নাহি যাইত;
পুরাইতে নিজ পেট, উচ্চমাথা করি হেট,
কবি কি কাহার কাছে, ছার অর্থ চাহিত?
পরিবার পোষাটাই, তাই মান মাথা খাই,
কহিছে হরিশ কবি, তাইত হে তাইত
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T6
|
T4
|
HIN
|
Shankardas
|
ना थारा कोई रूप रंग सै
|
ना थारा कोई रूप रंग सै, ना थारा सै आकार प्रभो।
निराकार निर्गुण होकै बी, लेते हो औतार प्रभो॥टेक॥
चौदह भुवन खगोल रचे, सूरज चन्दा परकाश रचे।
तारे विस्तारे तीन लोक, धरती पत्ताल अकाश रचे ॥
नदी तलाव झील समंदर भरे अथाह जलराश रचे।
जीवजंतु औषध बानस्पत सबमें गुण कुछ खास रचे॥
रचने वाले रचते हो तुम ब्रह्मा बनकै संसार प्रभो॥
निराकार निर्गुण होकै बी लेते हो औतार प्रभो ॥
के खाकै जीवै वा कीडा जो पत्थर के बीच पडा।
कहीं बर्फ पडा, कहीं रेत पडा, कहीं धांसण ढेरो कींच पडा॥
कोई पेड पै, कोई पहाड पै, कोई समंदर बीच खडा।
बच्चा पाच्छै पैदा पावै, पहले मां छाती छीर पडा॥
सबनै पाल्लै वा विष्णु रूप में दे सबको आहार प्रभो॥
निराकार निर्गुण होकै बी लेते हो औतार प्रभो ॥
नेम बणाऐ, प्रेम बणाऐ, बणा करम धरम की रीत देई।
आजादी पाबन्दी मरजादा की पक्की खींच लकीर देई॥
हर प्राणी का लेक्खा जोखा, सबका खाता लिखै बही।
जो आया सै, जाना पडैगा, सदा सदा ना बसै कोई ॥
शिव उद्धारक महाकाल बनकै करते संहार प्रभो ॥
निराकार निर्गुण होकै बी लेते हो औतार प्रभो ॥
भगत वही जो नेम धरम पै कैडा पड कै अडा रहे।
करम मिला जो उसे करे जा, हरि सेवा मे खडा रहे॥
चाहे मुसीबत भारी हो,ना डिगे एकजू पडा रहे।
"शंकरदास" भगत की खातिर राम का पहरा कडा रहे॥
राम राम रटता"योगी", बस एक आप सरकार प्रभो ॥
निराकार निर्गुण होकै बी लेते हो औतार प्रभो ॥
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
SPA
|
Nicolás Guillén
|
MULATA
|
Ya yo me enteré, mulata,
mulata, ya sé que dise
que yo tengo la narise
como nudo de cobbata.
Y fíjate bien que tú
no ere tan adelantá,
poqque tu boca é bien grande,
y tu pasa, colorá.
Tanto tren con tu cueppo,
tanto tren;
tanto tren con tu boca,
tanto tren;
tanto tren con tu sojo,
tanto tren.
Si tú supiera, mulata,
la veddá;
¡que yo con mi negra tengo,
y no te quiero pa na!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T4
|
T2
|
ASM
|
কিশোৰ বড়ো
|
গতানুগতিক
|
যাওঁ বুলিওঁ যাব নোৱাৰি
এটা বৃত্তৰ পৰিধি ভাঙি
একেটা কক্ষপথতে
ঘূৰি ঘূৰি জীৱন চকৰি
সকলোৱে অভিনয় কৰে গ্রহ নাইবা নক্ষত্ৰৰ
তাতেই বা কিমানৰ লালসাৰ
পাহাৰ সজাৰ বাসনা
বুকুত দ’খায় অলীক কল্পনা
ককা-আজোককা,মা-দেউতা
সকলোৱে ঘূৰে একেটা বৃত্তত
অনাগত প্রজন্মও………………।
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ITA
|
Giuseppe Gioachino Belli
|
Er Papa
|
Iddio nun vò cch’er Papa pijji mojje,
Pe’ nnun mette a sto monno antri papetti:
Sinnò a li Cardinali, poveretti,
Je resterebbe un c.... da riccojje.
Ma er Papa a ggenio suo pò llegà e ssciojje
Tutti li nodi lenti e cquelli stretti,
Ce pò scommunicà, ffà bbenedetti,
E ddàcce a ttutti indóve cojje cojje.
E inortr’a cquesto che llui sciojje e llega,
Porta du’ chiave pe’ ddacce l’avviso
Che cqua llui òpre e llui serra bbottega.
Quer trerregno che ppoi pare un zuppriso
Vò ddì cche llui commanna e sse ne fr...
Ar monno, in purgatorio e in paradiso.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
DEU
|
Nikolaus Lenau
|
Waldlieder
|
Durch den Hain mit bangem Stoße
Die Gewitterlüfte streichen;
Tropfen sinken, schwere, große,
Auf die Blätter dieser Eichen.
An ein banges Herzensklopfen
Mahnt mich dieser Bäume Schwanken,
Mahnt mich an Gewittertropfen,
Die aus lieben Augen sanken.
Muß ein großer Schmerz in Zähren
Sich entlasten unaufhaltsam,
Stürzen ihm die großen, schweren
Tropfen plötzlich und gewaltsam.
War die Träne noch zu fassen,
Kam sie nicht hervorgebrochen,
Denn der Schmerz will sie nicht lassen,
Will sie heißer, herber kochen.
O! es waren heiße, herbe,
Die aus ihren Augen quollen;
Und ich werde, bis ich sterbe,
Sehen diese Tränen rollen.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر شهاب الدين الخلوف
|
قصيدة يَا جَامِعَ الشَّمْلِ هَلْ مُقَامٌ
|
يَا جَامِعَ الشَّمْلِ هَلْ مُقَامٌ
يُقْعِدُنِي مِنْكَ خَيْرَ مَقْعَدْ
فَقَدْ سَقَانِي النَّوَى بِكَأسٍ
جَرَّعَ قَلْبِي مَرَارَةَ الصَّدْ
وَسَاحَ فِي الخَدّ سَحُّ دَمْعِي
أمَا تَرَاهُ غَداَ مُجَدَّدْ
وَضَلَّ قُطْبُ الفُؤَادِ لَمَّا
حَكَّمْتَ لَحْظاً سَقَى وَعَرْبَدْ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
PAN
|
فقیر محمد فقیر
|
چہرہ تیرا اے سادھ طبیعت تیری اے چور
|
چہرہ تیرا اے سادھ طبیعت تیری اے چور
دل اے تیرا کجھ ہور تے دل دی ہوس کجھ ہور
بندے دے دل دا نور اے ہندا نظر دا نور
باطن تیرا اے کور جے دیدے تیرے نے کور
بے آہنگسا اے شوق تے وکھڑے تیرے نے راہ
منزل تیری اے دور تے مَٹھی تیری اے ٹور
زندگی دا پا کے پج آزادی دے نال آپ
گلاں دی پتنگ نوں نہیں دیندا امن دی ڈور
طاقت اوہدی دا کردا اے اقرار زمانہ
دنیا تے جیہدے بازواں وچ اے عمل دا زور
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
POR
|
Rodrigo Carvalho
|
Paisagem
|
à Cristina Pinchemel
Imagino que o dia está absolutamente perfeito.
Pelo vidro suave da janela,
o céu azul,
resplandescente,
ofusca qualquer pensamento vil.
Nas ruas,
as pessoas andam sorridentes e gentis,
com ensaios de "bom-dia",
"boa-tarde" e
"boa-noite".
Lá fora os ventos correm,
— brincando! —
como crianças num dia de sol,
embaraçando cabelos,
afagando folhas solitárias com suas doces carícias invisíveis...
O mar, verde como uma floresta virgem,
lança suas ondas de finas espumas sedosas,
e a areia ,
— ah! a areia!... —
com seus flocos dourados,
assiste a tudo,
inebriando-se...
E sinto!
Sinto a felicidade em mim,
tomando conta de toda a minha alma,
como se injetada por agulha fina, anestésica...
E o ar brinca em meu coração,
borbulhando todo o meu sangue,
numa taça profunda, de cristal...
O dia,
aos poucos,
vai desaparecendo por trás dos montes,
— verdes como o mar! —
dando luz e vida
a uma nova criança que está por nascer...
E a lua surge,
completa,
afiada,
seduzindo estrelas e puros corações.
Os vizinhos em suas varandas,
prestigiam um novo espetáculo.
E vão dormir felizes,
preenchidos por um calor que emana de cada um,
e com um misto de satisfação e ansiedade,
certos de um novo espetáculo,
que irá surgir pela manhã...
A vida não tem sentido,
se você não compõe sua própria paisagem...
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
محمود حسن إسماعيل
|
قصيدة الشعاع المقيد
|
خذ أماناً منَ الشعاع المُقيّدْ
فهوَ في القيدِ جمرةٌ تتوقدْ
أو فَذقْ منْ شُواظِهِ الحُرّ
فأنت المقيّدُ المستعبَدْ
ذُق شُواظاً لو مسّه صاهرُ الأغْ
لال أضحى بناره يتعبّدْ
من حواشي الرخام يسطعُ للأحْ
رار ديناً يهدي العباد ويُرشد
هو نورٌ لكنّه في ظلام السجن
نارٌ على القيود تعربد
مِلءُ ذرّاتِهِ أناشيدُ مجدٍ
بصداها مُحرّر النيل أنشد
ذرّةٌ تُرعب الحديد على الصمْ
ت وأخرى في الهول تُرغي وتُزبِد
غلّلتهُ بالأمس كفٌّ ضلولٌ
تنصرُ البغيَ بالحسام المجرّد
شدّ طُغيانها عتيٌّ منَ الغرْ
ب على النيل كم طغى وتمرّد
ملّكَتْهُ والملكُ لله دنيا
ظلُّها عاجل الفناء مُبدّد
فمضى في مسابح الشرق كالأقْ
دار يُشقى كما يَشاء ويُسعِد
كم عدا فاتكاً وأحكم أغلا
لاً عليها الرقاب في الشرق تشهد
في فلسطين ظُلمه أقلق الدنْ
يا وما هزّهُ الصراخ المردّد
وعلى مصر كم أذلّ وأردى
وتمطّى على النجوم وهدّد
عبقريٌّ في الختل يُدمي ويرتدّ
على الجرح باكياً يتوجّد
كم سقى النيل من ضرواته الهوْ
نَ وعيشاً من المذّلة أنكد
وتمادى فكنت يا مصطفى الهوْ
ل على هوله تثور وتُرعد
في غباء السنين والنيل مغفٍ
وبنوهُ من سكرة الضيم هُجّد
قمت كالعاصف المجلجل تجتا
ح فلا تنثني ولا تتردّد
تلبس القيد من جنانك قيداً
حزّهُ في الحديد نقشٌ مخلّد
هتفاتٌ بحبّ مصر وموتٌ
في هواها ونشوةٌ وتعبّد
وصلاةٌ بمجدها كنت فيها الْ
عابد الصبّ والشواطيء معبد
وذيادٌ عن حرمة الوطن الشا
كي بعزمٍ كنيلهِ ليس ينفد
ودفاعٌ عن الحمى كنت فيه
ما لغير الحمى تروم وتقصد
فارسٌ في قتامة النيل تمضي
بشهابٍ من السماء مؤيّد
مِشعلٌ في يديك شرّد بالأضْ
واء جُنحاً على الشواطيء أربد
كنت تسري به فتنهض فانيْ
ن عليهم شيخوخة اليأس تقعد
بضياءٍ من الهدى أنعش الشر
ق وطرف الزمان في مصر أرمدْ
وبيانٍ كأنه لهب البرْ
كان تختار جمره وتنضّد
كلُّ لفظٍ من الصراحة سهمٌ
في حشا الغاصبين ماضٍ مسدّد
هاتِ لي من صداهُ نبراً لعلّي
أنفثُ النار من صدايَ المغرد
هاته فالجحود واراه في سجْ
نٍ على شاطيء الليالي مشرّد
في زوايا النسيان قبرٌ وذكرٌ
ورخامٌ في الصمت لهفانُ مكمد
كاد ينضو الأستار عنه وينعي
أنا رمز الفخار يا نيل فاشهد
أنا علّمتك الوثوب على القيْ
د وعلّمتني الأسى والتنهد
ما الذي في الضفاف نسّاك روحا
ذاق من أجلك الردى واستشهد
أشيوخٌ على الكراسيّ هاجوا
وهيَ من هزلهم تميد وترْعدْ
أم شبابٌ على ترابك يمشي
حول ساقيْهِ كالأسير المصفّد
خانعٌ في حماك ينتظر البعْ
ث ليمضي إلى الأمام وينهد
علّموهُ والرزق في مصرَ رهنٌ
برجاءٍ وذلّةٍ وتودّد
كيف يلقي بعزمه تحت نعليْ
هِ وفي الذلّ يستنيمُ ويرقد
ما الذي في الضفاف نسّاك يا نيلُ
هوى ذلك الشعاع المقيّد
فمنحت التمثال شِبراً عليه
تائهُ الدود في البلى يتمرّدْ
وحرمتَ الجهاد فجراً من النور
يُهدي إلى علاكَ ويُرشِدْ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
BEN
|
সলিল চৌধুরী
|
এক গুচ্ছ চাবি
|
উত্তরাধিকার সূত্রে
পেয়েছি শুধু এক গুচ্ছ চাবি
ছোটো-বড়ো মোটা-বেঁটে
নানারকমের নানা ধরনের চাবি
মা বললেন, যত্ন করে তুলে রেখে দে…
তারপর যখন বয়স বাড়লো
জীবন এবং জীবিকার সন্ধানে
পথে নামতে হোল
পকেটে সম্বল শুধু সেই এক গুচ্ছ চাবি
ছোটো বড়ো মোটা বেঁটে
নানারকমের নানা ধরনের চাবি……
কিন্তু যেখানেই যাই
সামনে দেখি প্রকান্ড এক দরজা
আর তাতে ঝুলছে
প্রকান্ড এক তালা
পকেট থেকে চাবির গুচ্ছ বের করি
এ চাবি সে চাবি
ঘোরাই ফেরাই-লাগেনা-খোলেনা
শ্রান্ত হয়ে ঘরে ফিরি-
মা দেখেন আর হাসেন
বলেন-‘ওরে তোর-বাবার-হাতেও
ঐ চাবি দিয়ে ঐ দরজাগুলো খোলেনি-
শুনেছি নাকি তাঁর বাবার- হাতে খুলত…
আসল কথা কি জানিস?
এ সব চাবি হোল
সততার সত্যের যুক্তির নিষ্ঠার
এসব দরজাগুলো খোলেনা…
তবুও তুই ফেলে দিস্ না
তুই যখন চলে যাবি
তোর সন্তানদের হাতে দিয়ে যাস
এসব চাবির গুচ্ছ-
হয়তো তাদের হাতে
হয়তো কেন নিশ্চয়ই তাদের হাতে একদিন
ঐসব সততার সত্যের যুক্তির নিষ্ঠার চাবি দিয়ে
জীবনের বন্ধ দরজাগুলো
খুলে যাবে-খুলে যাবেই….’
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
ITA
|
Luigi Carrer
|
Quanto più fiera
|
Quanto più fiera e minacciosa sorge
Fortuna, e s’attraversa in sul cammino,
Che, qual co’ pensier sempre, a te vicino
Talor pur con la salma egra mi scorge;
Tanto più forte e vïolento insorge
L’affetto a guerreggiar gli anni e il destino,
E al foco ove pensieri e detti affino
Il conteso tuo volto esca mi porge.
Così, diletta mia, lunge e da presso
Uno è lo spirto che mie membra informa,
Il desio di che vivo uno e lo stesso.
Te, sempre te, non altro, o vegghi o dorma;
Quel crin, quegli occhi, e, ad altra non concesso,
L’alto cor pari alla celeste forma.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
趙希融
|
賦玉岩
|
君不見陶令門前栽五柳,
聊爲折腰辭五斗。
歸來三徑足歡娛,
琴書得趣人誰有。
又不見和靖卜築臨西湖,
湖山勝景天下無。
至今疏影橫斜句,
人與梅花共清癯。
古來逸士皆如此,
一節純全能終始。
三歎古風挽莫回,
幸有玉岩人足比。
二十餘年養浩深,
厭居朝市入山林。
此身出處無非道,
憂世誰知一寸心。
愧予朱墨塵埃裏,
恨不巖前濯清泚。
想象入室芝蘭馨,
有□清廟遺音美。
聞說當年贈監書,
蒲公之見特其粗。
要知命義吾儒事,
願學同遊周邵蘇。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
JPN
|
善了
| null |
いねかてに もるをはしらて をやまたの よるをひとまと しかやなくらむ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T3
|
LZH
|
陳于廷
|
擬謝僕射混遊覽
|
大塊眞勞生,
俯仰日縈感。
内庭鮮懽悰,
逺郊豁幽覽。
寓目極寥廓,
開襟愜澄澹。
巖阿秀菊茰,
江漘揭葭菼。
㑹歎景揺落,
任觀運流坎。
代謝亦何常,
章光總歸闇。
達人遺浮榮,
自視一何欿。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ZHO
|
北方
|
大山子的梵高
|
在这个世界上我像猎狗一样活着
像猎狗一样怀念狼死去的土地
关于泥土,我的画册关于泥土
铺满大山子每一条我热爱的道路
八月,大地结束分娩
开始一次短暂的流浪
向日葵使人丰满
路过麦田时,我变得消瘦
举起镰刀割下自己的头颅
眷恋的望着疲惫的腹部
嘿,伙计,
嘿,乱蓬蓬的头发
我把灰色外套挂在吊桥的支架上
从河流中寻找星光灿烂的夜晚
那间灯火流离的小酒吧
我在那儿的时候,写了一首诗
名字叫大山子的梵高
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T3
|
T6
|
T6
|
CES
|
Šimánek, Josef
|
Na čisté tůni žlutý květ
|
Na čisté tůni žlutý květ
blatouchu plul jak zlatý člun,
jak trpasličí zrcadlo,
jež barvu slunce odráží.
Tam Elf se malý narodil
se srdcem jasným, veselým
a se zrakem, v němž zrcadlil
se modrý úsměv oblohy.
Byl neposeda malý Elf,
rád žerty měl a rád měl smích
a z jeho četných šibalství
začasté vrba smuteční,
jež u potoka truchlila,
se třásla smíchem veselým.
A že Elf neposeda byl,
jenž z místa k místu těkal rád,
mu záhy obzor nestačil,
a proto na cesty se dal.
Kde neprostupný baldachýn
les ratolestmi buduje,
jež jako četná ramena
milosrdná a zelená
se nad hlavami sklánějí,
kde vane vůně pryskyřic
jak pozdrav z rájů vzdálených,
tam stanul překvapený Elf,
když spatřil skřeta lesního.
Z pletiva větví zelených
naň usmíval se vesele
a volal vstříc: „Buď, Elfe, zdráv,
já vítám Tebe v říši svou.“
A na besedu usedli
a rozmlouvali dlouhý čas
a Elf byl žasem naplněn,
když zvěděl, divní tvorové
že žijí kdesi opodál
kol po okrsku veškerém,
kam sahá zrak a stopy jdou.
Byl náhle divou touhou jat
ty tvory znáti, o kterých
mu přítel skřítek vyprávěl.
A rozloučil se s ním a šel.
V tom útlé sylfy uviděl,
jak vzduchem letí modravým.
K nim s rozkoší se připojil
a na perutích gázových,
jež zářily jak perel tříšť,
spěl s nimi v dálku hvězdnatou.
A jásot jeho myšlenek
se mísil vlídně v ptačí zpěv
a když se díval sylfám v zrak,
mu zdálo se, že propadá
se v propast světla bezednou.
Zřel mnoho krajin pod sebou,
zřel moře, lesy, zahrady
a města viděl, lidí proud
jak řeka jimi protékat.
A cestou lesní ďasy shléd‘,
jak plní ticho chechtotem,
když noci chřtán se otevřel
a veliký svět příšer s ním.
Po tenkých hrotech lučních trav
divoké ženky tančily
a byly jako stínů hra
nad ohněm černokněžnice.
Zřel gnÓmy s vousy dlouhými
a s obličejem stařeckým,
od něhož divně ztřeštěná
se odrážela veselost,
jak žhavé víno tryskajíc
do duše sladkou nákazou.
A nad lekníny u vody
a nad listovím ďáblíku,
jímž hadí kořen plazil se
jak smaragdová guirlanda –
kde vlna s vlnou hrála si
v rozmaru lehce koketním,
seděla něžná Undina
s úsměvem vábným hledící
v dál přes Elfa, jak v chladný klín
by z dálky chtěla zavolat
někoho němým pohledem,
jenž by jak vlákno zelené
v síň křišťálovou hosta táh'.
Pak nad městem se octl Elf,
když ulicemi tekla tma
a měsíc na nebi se skvěl
jak parnassie obrovská,
jež v opálový kalich svůj
zavřela na sta světlušek.
Elf sestoup' níž a v okno zřel
a mágovu shléd' pracovnu,
kde nakresleno na sta čar
a tajných vzorců z Kabbaly.
Veliká láhev na stole
uzavírala stvoření,
o kterém často slýchal Elf;
v něm homuncula poznával.
Pak spícího zřel člověka
a zděsil se. Zřel v jeho sny,
v nichž davy zlostných myšlenek
se proháněly divoce
jak řada příšer strašlivých.
A nestvůra, jíž fosforem
se leskly oči žraločí,
mu spočívala na hrudi
a ostré zuby cenila.
Elf záhy prchal zděšeně
od strašlivého obrazu.
A ke krbu se obrátil,
kde salamandři veselí
ho roztomile vítali
a děli mu: „Těch nelekej
se příšer. Pouze člověk jest
jim vystaven, je sytí sám
a vychovává krví svou
a myšlenkou a žádostí.
Toť vlkodlak, jenž součástí
je duše lidí samotných
a jenž by zhynul, kdyby mu
v ráz člověk odňal potravu.
I vampyra a upíra
a jiných příšer hustý dav
zde možno zřít; toť zvěřinec,
jenž prýští lidem ze srdcí,
to zvěřinec, jenž vzniká tam,
kde zrodilo se svědomí.
Blah, svědomí kdo nepoznal,
kdo spáti nechal příšery,
kde není dobra, není zla,
tam pouhý úsměv je a mír,
tam nerodí se svědomí,
otrocký hříchů průvodčí.
My salamandři strážcové
jsme milování, čistoty,
neb oheň zdrojem všeho jest,
on plní vše a proniká,
on proudem jest, jenž zlo a hřích
roztaví v Lásky velezpěv
a vznáší vzhůru k nebesům
jak vonný chorál kadidla...
Až zmizí černé příšery
a zlo se v Lásku obrátí,
až všecky lidské myšlenky
modlitbou budou jedinou,
pak, malý Elfe, k člověku
se navrať zas, teď není čas...
Jak dítě prostý musí být,
by člověk tebe pochopil.“...
A zamyslil se malý Elf,
v květ blatouchu se vrátil zpět
pln moudrosti a jarých sil,
jež doufají a pracují.
Tam ukryt v květu blatouchu
dnes čeká malý, snivý Elf,
až člověk zrádné myšlenky
ze svého srdce vypudí
a spálí v ohni posvátném
v kouř nejsvětějších obětí.
Pak navrátí se k lidstvu zas
se srdcem jasným, veselým,
se zrakem, v kterém zrcadlí
se modrý úsměv oblohy,
a s duší, v níž spí Pohádka
se zlatým klíčem od nebes.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ZHO
|
游旋
|
给冬天立正
|
给冬天立正 如果你怕冷的话
相比守卫边疆的战士 我们是在大炉子里
温暖靠近我们 更多的温暖离开他们
我看着冬天 一群哆嗦的青年人正在懒觉
整备好冬眠 一阵寒流从北方刮来
它向我袭击 又向山林猛烈的刮去
所有的鸟飞过村庄 很有精神
它们大概是去寻找食物 我心里一个冷战
一阵风霜将我冻结 是在提醒我立正
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
ARA
|
محمد الأسمر
|
قصيدة يا صاحب السيف الذي
|
يا صاحب السيف الذي
كان القضاء المنتضى
يا صاحب القلم المغر
رد والبيان المرتضى
وأخا الشدائد والذي
ساس الخطوب وروضا
ومجرب الأيام أس
ود أمرها والأبيضا
لا تأس حسبك ما بني
ت فقد بلغت به الرضا
وصنعت ما سيظل بر
قا مستمرا مومضا
تستلفت الأنظار أض
واء له ملءُ الفضا
وتقول أعرض عنهم
وأراك لست المعرضا
متحملا من أجلهم
عبئا أناء وأمرضا
سأظل ألمسهم بشع
ري موقظا أو منهضا
لمسا كلمس الكهربا
ء وإن حكى جمر الغضا
فمؤنبا ومعاتبا
ومحذرا ومحرضا
ومطولا ومقصرا
ومصرحا ومعرضا
أقسمت لا أنفك عن
هم أو يقال لقد قضى
أو أن يعود إلى العرو
بة مجدها فيما مضى
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
ARA
|
الشاعر الهذيل بن أم عفاش
|
قصيدة من الشامة القصوى أخذنا فأصبحت
|
من الشامةِ القُصْوى أخَذْنا فأصبحتْ
تُلَقِّفُ أيديها بذاتِ السَّلاسِلِ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر محمد بن فطيس المري
|
قصيدة ابعدت مثل الحرف
|
ابعدت مثل الحرف لا فارق شفاه
ثم ضاع باحضان الفضا في العباره
ماهو بفرض اني على طول وياه
الكل منّا عز راسه شعاره
لو كان من راسه الى حد ماطاه
زينه يزيّن خطوته في مساره
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ZHO
|
蔡仁仪
|
大规模创造武器
|
如果我们拥有大规模创造武器,会怎么样?
窝藏在全球各个角落的秘密地点
我们可以找几个麻省理工学院的科学家动点手脚
偷偷摸摸——替我们打造一些生物的、化学的核子装置
为了能够无差别地生产、让精子获授胎力、疗愈、点燃,生机勃发
只要按下红色按钮:多汁的蛞蝓顺着停车标志滑下,
丝绒般的绿草从水泥的缝隙窜长,
一条条辫子面包凭空从邮箱里出现,
歌曲从每个喉咙里呼之欲出,每只手里的空缺都被填满。
衣服鼓胀,釦子迸开,女人无所畏惧地摇摆丰满美丽的臀部,汗水滚落她的鼻子
大规模创造武器
让婴儿从每个街角爆出来,硕大的眼睛眨呀眨,
手指肥短好奇,一波波的婴儿肥摇摇摆摆
穿过敞开的窗户——叽哩咕噜对我们传授新智慧
大规模创造武器
在闲置多年的空地上灌下地基
打造学校、图书馆、诊所,从战争金库里吸钱出来
把几千天的战斗
拿来换成四百万座新家或是
七百万名新老师或是
两亿个孩童的健康保险
大规模创造武器
把我们自己训练成社区跟家的捍卫者
学习如何顶天立地跟拥抱整个地球
想出更多精彩的活法而不是死法
一接触就化解每个人内心里翻涌的痛苦
解除高举头顶的双手所承受的重担
抹去曾经烧烙地面的所有阴影。
将每把枪打成结
将每颗子弹变成鸟食
让这些鸟群用爪子攫走我们的刀剑
让它们用嘴喙困住我们的尖叫,它们展翅遨翔
——迎接我们进入喜乐跟笑声的新时代。
头发、皮肤、牙齿、指甲甜美快速地成长
在几十亿人口间荡漾开来,我们将脚趾头深深钻入
潮湿晶莹的肥沃黑土
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
EST
|
Eeva Park
|
Visby
|
Seal kus palju laululindekäivad kassid pehmel sammulpaksud kassidkellad kaelastilisevad puude varjus Kus on kus on laululinde Sealkus palju verd ja sulgiTapja pehmel sammul ikkapaksud kassidpargis käivad
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T4
|
T1
|
ZHO
|
钟浩
|
风线
|
云淹没一条小路
为了让我尝一尝
这迷失的痛苦
我朝悬崖边走去
小心地把梦
铺上黑色的乐谱
黎明前的孤独
让我又看清了些
青山的秃兀
你也看看飘零的落叶
所有因风而起的飞舞
都是一种幸福
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
CES
|
Lukavský, Josef
|
IMPROVISACE.
|
Je pravda. Sladké až závratě nebudem očekávat
v náruči ženy a nebudeme toužit po vzrušující Vášni,
klid filosofů studený a vlhký i u nás zahostí se
a bude hledět na vše příšerně černými skly pedantů.
Budeme pitvati veškeré lidské snahy a přání,
znalecky líčit molekule citů, prvky našich Vášní,
do škatulek zařadíme divoké vzmachy Sil a výkřiky Moci
a imperatorsky klidně budeme definovat příběhy okamžiků.
Studení budeme a suší, zoufale prázdní s tou svou vědou,
bláhoví mudrci tlukoucí lebkou o hrany pravěkých skal,
nevědoucí, že Problémy jejich vyváží jediný něžný úsměv
a jedno dotknutí rtů a měkká náruč, vonící Udalostmi.
Je pravda. To všecko víme a všemu se cynicky smějeme,
chytáme do dlaně minuty věčna a přenášíme moře,
milencům smějem se zeleným a jejich přáním – komicky šťastní,
že máme co ničit a bořit, abychom mohli stavět Paláce Hlouposti,
jež v nás všech stejně dříme a občas zvedne svou necudnou hlavu:
dá políček naší práci a jazyk vyplázne na naši slávu.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
SLV
|
Valjavec, Matija
|
Brezgorje.
|
V Podonavskem mestu
Huda sapa piše,
Kranjskemu učencu
Črne lasce više.
Pihaj, pihaj burja
Saj sem te navajen,
Kras še od močneje
Vender le je glajen.
Pihaj al ne pihaj,
Mi ne delaš sile,
Nisi ti ki zmika
Srcu zdihe mile.
Kamorkoli gledam
Al zidovje biva,
Al pa dolga dolga
Plan nepredvidljiva.
Ni živlenja ribam
Urnim brez vodice,
Kjer ni drevja, petje
se ne zlega tice;
Kjer ni strmih stanov
Travnate planine,
Al veselje biva
Tam za gorske sine?
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
傅權
|
夜宿東巖寺
|
夜宿給孤園,
悠然魂欲仙。
恐驚沙上月,
莫吸石間泉。
露落螢初度,
風回鶴欲眠。
更瞻峰嶺氣,
非霧復非煙。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T5
|
T1
|
JPN
|
麗子(従一位)
| null |
はかもなき とりのあととは おもふとも わかすゑすゑは あはれとをみよ
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
DEU
|
Luther, Martin
|
10.
|
Gelobet seystu Jhesu Christ,
das du mensch geboren bist
Von eyner iungfraw, das ist war,
des frewet sich der engel schar.
Kyrioleys.
Des ewgen Vaters eynig kind
itz man ynn der krippen find,
Inn unser armes fleysch und blut
verkleydet sich das ewig gut.
Kyrioleys.
Den aller welt kreis nye beschlos,
der ligt ynn Maria schos,
Er ist eyn kindlin worden kleyn,
der alle ding erhelt alleyn.
Kyrioleys.
Das ewig liecht geht da hereyn,
gibt der welt eyn newen scheyn,
Es leucht wol mitten ynn der nacht
und uns des liechtes kinder macht.
Ky.
Der son des vaters Gott von ard
eyn gast ynn der werlet ward
Und furt uns aus dem iamer tal,
er macht uns erben ynn seym saal.
Kyrio.
Er ist auff erden kommen arm,
das er unser sich erbarm
Und ynn dem hymel machet reych
und seynen lieben engeln gleich.
Kyrio.
Das hat er alles uns gethan,
seyn gros lieb zu zeygen an,
Des frew sich alle Christenheyt
und danck yhm des ynn ewickeyt.
Kyrioleys.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشهاب القادري
|
قصيدة شجاك بربع العامرية معهد
|
شجاك بربع العامرية معهد
به أنكرت عيناك ما كنت تعهد
ترحل عنه أهله بأهلة
بأحداجها غيد من العين خرد
كواعب أتراب حسان كأنها
بدور بأغصان النقا يتأود
ومما شجاني فوق عودٍ حمامة
ترجع ألحاناً لها وتغرد
كأن بدمعي الكف منها مخضب
نأت وبقلبي حرها يتوفد
ولو هددت رضوي بتبريج هجرها
لأمسى من التهديد وهو مهدد
خفيفة أعطاف نشاوي من الصبا
ثقيلة أردافٍ تقيم وتقعد
من النافثات السحر في عقد النهى
بنجلاء عنها سحر هاروت يسند
وعيني تروي عن معين دموعها
وسمعي عن عذل العذول مسدد
وأعجب من جسم حكى الماء رقةً
يقل بلطفٍ قلبها وهو جلمد
محيا كبدر النم في جنحٍ طرةٍ
يظل به غصن النقا يتأود
وجنّات وجناتٍ بماء نعيمها
على النور نار أصبحت تتوقد
مهاة إذا استنت بعود أراكةٍ
على متن سمطي لؤلؤ يتردد
تربك ثنيات العقيق ببارق
جلالي النقا منه العذيب المبرد
كأن بفيها سنا العلم جوهراً
جلاه جلال الدين فهو منضد
إمام اجتهاد عالم العصر عامل
بجامع فضل ناسك متهجد
ويحسد طرف النجم بالعلم طرفه
إذا بات ليلاً فيه وهو مسهد
ويقدح زند العز زند ذكائه
فيصبح منه فكره يتوقد
ومن مدد المولى وعين عنايةٍ
وتوفيقه يحيا ويحمي ويحمد
ومجتهد قد طال في العلم مدركا
وباعاً ففي كل العلوم له يد
ومستنبط من آية بعد آية
تلي آية الكرسي معنى يخلد
فوائد أشتات البديع التي بها
تفرد فيها جمعه فهو مفرد
وأنواعها عشرون مع مائة وقد
توحد فيها بالذكا فهو أوحد
ولم يك للماضين في الجمع مثلها
فسحقاً لمن للفضل في الناس يجحد
فحق له دعوى اجتهاد لأنه
هو البحر علماً زاخر اللج مزبد
عليم بآلات اجتهاد أولى النهى
أئمة دين الله من حيث تقصد
فمن ذاك علم بالكتاب وسنةٍ
تبين ما في بحره فهو مورد
وما كان فيها مجملاً ومفصلاً
ومن مطلق ينفك عنه المقيد
وفحوى خطاب ثم مفهوم ما به
يدل على مفهومه حيث يوجد
ومعرفة الإجماع فهي لديننا
ثلاث عليها بالخناصر يعقد
وباللغة الفصحى من العرب التي
بها نزل الذكر العزيز الممجد
ومعرفة الأخبار ثم رواتها
عدولاً ومن بالطعن فيه تردد
وبالعلم بالفرق الذي بين واجب
وندب وما فيه الإباحة تقصد
وما بين حظر موبق وكراهةٍ
وتقييدها والعلم نعم المقيد
وفي النحو والتصريف للمرء عصمة
من اللحن فاللحان باللحن مكمد
ومعرفة الإعراب أرفع مرتقى
فطوبى لمن يرقى إليه ويصعد
وعلم المعاني والبيان كلاهما
مراق إلى علم البديع ومصعد
وسلطان منقول الفقيه متى يجد
وزيرا من المعقول فهو مؤيد
وإن الجلالي السيوطي للهدى
لكوكب علم بالضيا يتوقد
وقد جاد صيب العلم روضة أصله
فطاب له بالعلم فرع ومحتد
وذى حسد مغرى ببغداد فضله
على نفسه يبكي أسى ويعدد
فلو أبصر الكفار في العلم درسه
وقد شاهدوا تقريره لتشهدوا
فخذها جلال الدين في المدح كاعبا
لها جيد حسن بالنجوم مقلد
ولا تبتئس من قول واش وحاسد
فما برحت أهل الفضائل تحسد
ومن لحظت مسعاه عين عناية
فطرف أعاديه مدى الدهر أرمد
وبالعلم من يأمن وعيد إلهه
فإن بوعد الفوز موعده غد
وحيث وهى ثوب اجتهاد فذو العلا
يقيض في الدنيا له من يجدد
بمن أخبر المختار عنهم وإنهم
لطائفة بالحق للدين تعضد
بإخلاصهم لا الهجو يوما يسوءهم
ولا سرهم مدح الذي راح يحمد
وهذا اعتقاد المؤمنين أولي النهى
فلا يك في هذا لديك تردد
وإن جلال الدين منهم فإنه
بيمنى علوم من تصانيف فليست مجرد
وإن القوافي ضقن ذرعا عن الذي
له من نصانيف فليست تعدد
وإن الفقير القادري لعاجز
عن المدح في علياه إذ يتقصد
وقاه إله العرش من كل محنة
وما أضمرت يوما عداه وحسد
بجاه رسول الله أحمد مرسل
بأمداحه جاء الكتاب الممجد
عليه مع الآل الكرام وصحبه
صلاة على طول المدى تتجدد
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
PAN
|
واصف علی واصف
|
وِچ جنگلاں دے سَد پئی ماراں
|
وِچ جنگلاں دے سَد پئی ماراں
جے آویں مَیں جِندڑی واراں
مَیں اِک کلّی پئی کُرلاندی
کُونجاں چلیاں بَنھ قطاراں
تیرے میرے جھگڑے کاہدے
تیریاں جِتّاں میریاں ہاراں
مَیں چنگے کماں وِچ رُجھّی
آپے ڈھاواں آپ اُساراں
اپنی مَت نُوں مار کے واصؔف
ہُن میں سَب دیاں مَتّاں ماراں
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T5
|
T3
|
T3
|
ARA
|
أبو الشيص الخزاعي
|
قصيدة يا صديقي وأخي في
|
يا صَديقي وأَخي في
كُلِّ ما يَعرو وَشِدَّه
لَيتَ شِعري هَل زَرَعتُم
بَذر كَتّانِ المِخَدّه
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T6
|
LZH
|
方萬里
|
登雲巖塔二絕
|
湖迥山明玉宇澄,
浮圖絕頂快高登。
天風吹我今宵夢,
多在瑶臺十二層。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T5
|
T1
|
LZH
|
朱熹
|
到袁州二首
|
袁州刺史幾何人,
韓李流芳獨未泯。
道喪時危今日意,
九原遺恨一時新。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
强至
|
落花
|
林間花自飛,
物理不應悲。
偶對飄殘地,
休論艷發時。
有情香水面,
無數點河湄。
蜂蝶含餘意,
徘徊繞舊枝。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
ENG
|
Tennyson, Alfred
|
I
|
A prince I was, blue-eyed, and fair in face,
Of temper amorous, as the first of May,
With lengths of yellow ringlet, like a girl,
For on my cradle shone the Northern star.
There lived an ancient legend in our house.
Some sorcerer, whom a far-off grandsire burnt
Because he cast no shadow, had foretold,
Dying, that none of all our blood should know
The shadow from the substance, and that one
Should come to fight with shadows and to fall.
For so, my mother said, the story ran.
And, truly, waking dreams were, more or less,
An old and strange affection of the house.
Myself too had weird seizures, Heaven knows what:
On a sudden in the midst of men and day,
And while I walked and talked as heretofore,
I seemed to move among a world of ghosts,
And feel myself the shadow of a dream.
Our great court-Galen poised his gilt-head cane,
And pawed his beard, and muttered‘ catalepsy’.
My mother pitying made a thousand prayers;
My mother was as mild as any saint,
Half-canonized by all that looked on her,
So gracious was her tact and tenderness:
But my good father thought a king a king;
He cared not for the affection of the house;
He held his sceptre like a pedant's wand
To lash offence, and with long arms and hands
Reached out, and picked offenders from the mass
For judgment.
Now it chanced that I had been,
While life was yet in bud and blade, bethrothed
To one, a neighbouring Princess: she to me
Was proxy-wedded with a bootless calf
At eight years old; and still from time to time
Came murmurs of her beauty from the South,
And of her brethren, youths of puissance;
And still I wore her picture by my heart,
And one dark tress; and all around them both
Sweet thoughts would swarm as bees about their queen.
But when the days drew nigh that I should wed,
My father sent ambassadors with furs
And jewels, gifts, to fetch her: these brought back
A present, a great labour of the loom;
And therewithal an answer vague as wind:
Besides, they saw the king; he took the gifts;
He said there was a compact; that was true:
But then she had a will; was he to blame?
And maiden fancies; loved to live alone
Among her women; certain, would not wed.
That morning in the presence room I stood
With Cyril and with Florian, my two friends:
The first, a gentleman of broken means
( His father's fault ) but given to starts and bursts
Of revel; and the last, my other heart,
And almost my half-self, for still we moved
Together, twinned as horse's ear and eye.
Now, while they spake, I saw my father's face
Grow long and troubled like a rising moon,
Inflamed with wrath: he started on his feet,
Tore the king's letter, snowed it down, and rent
The wonder of the loom through warp and woof
From skirt to skirt; and at the last he sware
That he would send a hundred thousand men,
And bring her in a whirlwind: then he chewed
The thrice-turned cud of wrath, and cooked his spleen,
Communing with his captains of the war.
At last I spoke.‘ My father, let me go.
It cannot be but some gross error lies
In this report, this answer of a king,
Whom all men rate as kind and hospitable:
Or, maybe, I myself, my bride once seen,
Whate'er my grief to find her less than fame,
May rue the bargain made.’ And Florian said:
‘ I have a sister at the foreign court,
Who moves about the Princess; she, you know,
Who wedded with a nobleman from thence:
He, dying lately, left her, as I hear,
The lady of three castles in that land:
Through her this matter might be sifted clean.’
And Cyril whispered:‘ Take me with you too.’
Then laughing‘ what, if these weird seizures come
Upon you in those lands, and no one near
To point you out the shadow from the truth!
Take me: I'll serve you better in a strait;
I grate on rusty hinges here:’ but‘ No!’
Roared the rough king,‘ you shall not; we ourself
Will crush her pretty maiden fancies dead
In iron gauntlets: break the council up.’
But when the council broke, I rose and past
Through the wild woods that hung about the town;
Found a still place, and plucked her likeness out;
Laid it on flowers, and watched it lying bathed
In the green gleam of dewy-tasselled trees:
What were those fancies? wherefore break her troth?
Proud looked the lips: but while I meditated
A wind arose and rushed upon the South,
And shook the songs, the whispers, and the shrieks
Of the wild woods together; and a Voice
Went with it,‘ Follow, follow, thou shalt win.’
Then, ere the silver sickle of that month
Became her golden shield, I stole from court
With Cyril and with Florian, unperceived,
Cat-footed through the town and half in dread
To hear my father's clamour at our backs
With Ho! from some bay-window shake the night;
But all was quiet: from the bastioned walls
Like threaded spiders, one by one, we dropt,
And flying reached the frontier: then we crost
To a livelier land; and so by tilth and grange,
And vines, and blowing bosks of wilderness,
We gained the mother city thick with towers,
And in the imperial palace found the king.
His name was Gama; cracked and small his voice,
But bland the smile that like a wrinkling wind
On glassy water drove his cheek in lines;
A little dry old man, without a star,
Not like a king: three days he feasted us,
And on the fourth I spake of why we came,
And my bethrothed.‘ You do us, Prince,’ he said,
Airing a snowy hand and signet gem,
‘ All honour. We remember love ourselves
In our sweet youth: there did a compact pass
Long summers back, a kind of ceremony —
I think the year in which our olives failed.
I would you had her, Prince, with all my heart,
With my full heart: but there were widows here,
Two widows, Lady Psyche, Lady Blanche;
They fed her theories, in and out of place
Maintaining that with equal husbandry
The woman were an equal to the man.
They harped on this; with this our banquets rang;
Our dances broke and buzzed in knots of talk;
Nothing but this; my very ears were hot
To hear them: knowledge, so my daughter held,
Was all in all: they had but been, she thought,
As children; they must lose the child, assume
The woman: then, Sir, awful odes she wrote,
Too awful, sure, for what they treated of,
But all she is and does is awful; odes
About this losing of the child; and rhymes
And dismal lyrics, prophesying change
Beyond all reason: these the women sang;
And they that know such things — I sought but peace;
No critic I — would call them masterpieces:
They mastered me. At last she begged a boon,
A certain summer-palace which I have
Hard by your father's frontier: I said no,
Yet being an easy man, gave it: and there,
All wild to found an University
For maidens, on the spur she fled; and more
We know not,— only this: they see no men,
Not even her brother Arac, nor the twins
Her brethren, though they love her, look upon her
As on a kind of paragon; and I
( Pardon me saying it ) were much loth to breed
Dispute betwixt myself and mine: but since
( And I confess with right ) you think me bound
In some sort, I can give you letters to her;
And yet, to speak the truth, I rate your chance
Almost at naked nothing.’ Thus the king;
And I, though nettled that he seemed to slur
With garrulous ease and oily courtesies
Our formal compact, yet, not less ( all frets
But chafing me on fire to find my bride )
Went forth again with both my friends. We rode
Many a long league back to the North. At last
From hills, that looked across a land of hope,
We dropt with evening on a rustic town
Set in a gleaming river's crescent-curve,
Close at the boundary of the liberties;
There, entered an old hostel, called mine host
To council, plied him with his richest wines,
And showed the late-writ letters of the king.
He with a long low sibilation, stared
As blank as death in marble; then exclaimed
Averring it was clear against all rules
For any man to go: but as his brain
Began to mellow,‘ If the king,’ he said,
‘ Had given us letters, was he bound to speak?
The king would bear him out;’ and at the last —
The summer of the vine in all his veins —
‘ No doubt that we might make it worth his while.
She once had past that way; he heard her speak;
She scared him; life! he never saw the like;
She looked as grand as doomsday and as grave:
And he, he reverenced his liege-lady there;
He always made a point to post with mares;
His daughter and his housemaid were the boys:
The land, he understood, for miles about
Was tilled by women; all the swine were sows,
And all the dogs’ — But while he jested thus,
A thought flashed through me which I clothed in act,
Remembering how we three presented Maid
Or Nymph, or Goddess, at high tide of feast,
In masque or pageant at my father's court.
We sent mine host to purchase female gear;
He brought it, and himself, a sight to shake
The midriff of despair with laughter, holp
To lace us up, till, each, in maiden plumes
We rustled: him we gave a costly bribe
To guerdon silence, mounted our good steeds,
And boldly ventured on the liberties.
We followed up the river as we rode,
And rode till midnight when the college lights
Began to glitter firefly-like in copse
And linden alley: then we past an arch,
Whereon a woman-statue rose with wings
From four winged horses dark against the stars;
And some inscription ran along the front,
But deep in shadow: further on we gained
A little street half garden and half house;
But scarce could hear each other speak for noise
Of clocks and chimes, like silver hammers falling
On silver anvils, and the splash and stir
Of fountains spouted up and showering down
In meshes of the jasmine and the rose:
And all about us pealed the nightingale,
Rapt in her song, and careless of the snare.
There stood a bust of Pallas for a sign,
By two sphere lamps blazoned like Heaven and Earth
With constellation and with continent,
Above an entry: riding in, we called;
A plump-armed Ostleress and a stable wench
Came running at the call, and helped us down.
Then stept a buxom hostess forth, and sailed,
Full-blown, before us into rooms which gave
Upon a pillared porch, the bases lost
In laurel: her we asked of that and this,
And who were tutors.‘ Lady Blanche’ she said,
‘ And Lady Psyche.’‘ Which was prettiest,
Best-natured?’‘ Lady Psyche.’‘ Hers are we,’
One voice, we cried; and I sat down and wrote,
In such a hand as when a field of corn
Bows all its ears before the roaring East;
‘ Three ladies of the Northern empire pray
Your Highness would enroll them with your own,
As Lady Psyche's pupils.’ This I sealed:
The seal was Cupid bent above a scroll,
And o'er his head Uranian Venus hung,
And raised the blinding bandage from his eyes:
I gave the letter to be sent with dawn;
And then to bed, where half in doze I seemed
To float about a glimmering night, and watch
A full sea glazed with muffled moonlight, swell
On some dark shore just seen that it was rich.
As through the land at eve we went,
And plucked the ripened ears,
We fell out, my wife and I,
O we fell out I know not why,
And kissed again with tears.
And blessings on the falling out
That all the more endears,
When we fall out with those we love
And kiss again with tears!
For when we came where lies the child
We lost in other years,
There above the little grave,
O there above the little grave,
We kissed again with tears.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
汪由敦
|
䨇溪絶句七十首
|
叢桂香時似熟梅,
䦨風吹雨過溪來。
曉鋪縠簟頻南望,
羊棧烏雲開未開。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
孫雄飛
|
靈隠蓮峰堂
|
堂開金色界,
梵客爲鉤簾。
山影碧侵座,
水聲清繞簷。
粉雲埋石脚,
珠露泣松髯。
終擬携孤笛,
憑欄喚玉蟾。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T5
|
T1
|
ENG
|
Morris, George Pope
|
The Croton Ode.
|
Gushing from this living fountain,
Music pours a falling strain,
As the goddess of the mountain
Comes with all her sparkling train.
From her grotto-springs advancing,
Glittering in her feathery spray,
Woodland fays beside her dancing,
She pursues her winding way.
Gently o'er the rippling water,
In her coral-shallop bright,
Glides the rock-king's dove-eyed daughter,
Decked in robes of virgin white.
Nymphs and naiads, sweetly smiling,
Urge her bark with pearly hand,
Merrily the sylph beguiling
From the nooks of fairy-land.
Swimming on the snow-curled billow,
See the river-spirits fair
Lay their cheeks, as on a pillow,
With the foam-beads in their hair.
Thus attended, hither wending,
Floats the lovely oread now,
Eden's arch of promise bending
Over her translucent brow.
Hail the wanderer from a far land!
Bind her flowing tresses up!
Crown her with a fadeless garland,
And with crystal brim the cup.
From her haunts of deep seclusion,
Let intemperance greet her too,
And the heat of his delusion
Sprinkle with this mountain-dew.
Water leaps as if delighted,
While her conquered foes retire!
Pale Contagion flies affrighted
With the baffled demon Fire!
Safety dwells in her dominions,
Health and Beauty with her move,
And entwine their circling pinions
In a sisterhood of love.
Water shouts a glad hosanna!
Bubbles up the earth to bless!
Cheers it like the precious manna
In the barren wilderness.
Here we wondering gaze, assembled
Like the grateful Hebrew band,
When the hidden fountain trembled,
And obeyed the prophet's wand.
Round the aqueducts of story,
As the mists of Lethe throng,
Croton's waves in all their glory
Troop in melody along.
Ever sparkling, bright, and single,
Will this rock-ribbed stream appear,
When posterity shall mingle
Like the gathered waters here.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T1
|
T4
|
T4
|
JPN
|
円勇
| null |
もろともに みしをなこりの はれまにて こぬよはくもる そてのつきかけ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T1
|
T2
|
DEU
|
Stäudlin, Gotthold Friedrich
|
3. An Schiller
|
Jüngsthin log das Gerücht! dich habe die Rechte des Todes
Mitten auf herrlicher Bahn niedergeworfen ins Grab –
Frühe habe des Genius Flamme das schwächere Leben
Deiner Hülle verzehrt und sie gewandelt in Staub!
Ach da rang um den Sohn Germania weinend die Hände,
Und wehklagte: So früh gehst du zu Lessingen schon –
Du mein Liebling wie er, in dem ich mit Mutterentzücken
Shakespeare und Hume zugleich keimen und reifen mir sah;
Des gepries'nes Verdienst als einen rächenden Stachel
Schon dem britischen Stolz stolzer entgegen ich hielt!
Sprach's und blickte voll Schmerz auf die unvollendeten Male
Deines Geistes – so schön in der Entstehung – herab!
Da ertönte mit einmal die Kund': Es habe Genesung
Ihren Balsam dir sanft über die Schläfe geträuft!
Siehe! da jubelten wieder die Tausende, welche dich ehren,
Thränte Freude, das Weib, Schillern zu lieben so wert –
Und dein zärtlicher Vater! – Mir sagte die fröhliche Kunde
Sein helleuchtender, sein himmelaufstrebender Blick!
Hättest du ihn gesehen den Blick! Er hätte zu einem
Meisterwerke, wie du keines noch schufst, dich entflammt!
„Meines Daseins Wonne ist mein Einziger! Lächelnd entschlaf' ich
Mit dem Gedanken an ihn,“ sagt der leuchtende Blick ....
O noch lange – so rufet dein Freund vom Neckargestade –
Bleibe des Redlichen Lust! Bleibe du Sueviens Stolz,
Die den höhnenden Schwestern entgegen die ewigen Namen:
Wieland und Schiller! ruft und zum Verstummen sie zwingt!
Mit dem Himmelgefühl der Gesundheit in Ader und Nerve
Wandle mutig du fort auf der Unsterblichkeit Bahn,
Wunderbarer Proteus! und werd' in vollendeter Größe
Deinem glücklichen Volk Shakespeare und Hume zumal.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر سميرة الزغدودي
|
قصيدة صديقي 1
|
أيارجلاً وشّحتْهُ الشّيَمْ
ليعزفَ للكونِ لحنَ القِيَمْ
سكنتَ الشغاف بدون احْترازٍ
وكنت بها المجْتبى المحترَمْ
زرعتَ القوافي فصاغتْ قصيدي
نشيدًا يداوي الأسى والسّقمْ
يصافح شمس المعالي بلحن
يراقصُ إشعاعَها في نغمْ
هلمّ نُشكِّلْ زمانا جديدا
مديدا رشيدا يزكّي الهممْ
عقاربهُ النّبضُ من خافقيْنا
وقارِبُهُ الصّدقُ في كلّ يَمّْ
سننْسى هناك الهمومَ جميعًا
وآهاتُنا تنْتهي والألمْ
ونمضي معًا في صعودٍ جميلٍ
لِنحْيَا مع المجد فوق القِممْ
سنتْبعُ أحلامنا الباسقاتِ
لِننْثرَ ورْدًا لكلّ الأُممْ
ونزرعُ ايامنا باسماتٍ
لنرفعَ راياتِنا والعلمْ
على هكذا فليكن عهدنا
وإلا سنشقى بقهر النّدمْ
لنسرعْ إذن في دروب العلا
فأعمارنا تنتهي بالعدمْ
وعذرا صديقي متى خانني
لديك الكلامُ وزلّ القلمْ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
JPN
|
憲淳
| null |
かせにちる まくすかつゆは むすへとも きえにしひとそ またもかへらぬ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
ASM
|
সঞ্জীৱ গগৈ
|
মোৰ পদূলিত জোনাক নামিছিল
|
পাহৰিছো সেইসময়
মোৰ পদূলিত জোনাক নামিছিল
খিৰিকীৰে জুমি চাইছিলো
লিখিছিলো ভাল লগা কবিতা
সেউজী দুৱৰিত নিয়ৰে চুমা দিয়াৰ সময়ত
সন্তপণে মোৰ মনত স্থিতি লৈছিল
এখন আশাৰ ছবি
সেউজ হৈ পৰিছিল উদং পথাৰ
নি:শব্দে নীৰলে মাজৰাতি চাইছিলো
তৰাভৰা আকাশ
উটি গৈছিলো কল্পনা সাগৰত
সাঁজিছিলো জোনবাইৰ দেশত ঘৰ গাইছিলো প্ৰেমৰ গান
শব্দবোৰ কমি গৈছিল
বুজাবলৈ অনুভূতি
পাৰ কৰিছিলো বিষাদ বিহীন এটি এটি ৰাতি
হঠাৎ আকাশখন গোমা
নাই জোনাক নাই তৰা এতিয়া
মোৰ পদূলিত জোনাক নামামে
সেউজীয়াবোৰ মৰহী গ'ল
থমকি ৰ'ল কলম
সুখৰ পোছাকযোৰ খুলি
পিন্ধিলো দুখৰ বনিয়ন
লিখিলো একলম হিয়া উজাৰি
বিষাদ অৰণ্যৰ কোনোবা নিজনতাত বহি
তোমালৈ বুলি ...
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T3
|
T2
|
T2
|
LZH
|
李庭
|
遊廣勝寺東巖
|
年來百念如寒灰,
老眼慵向時人開。
猶有愛山緣未斷,
芒鞋信步東巖隈。
東巖幽勝甲晉境,
寒藤古木生蒼苔。
誰鑿雲根泄海眼,
驚波深瀉如奔雷。
衲僧具眼覷天奧,
作亭闖爾臨淵洄。
亭中空洞納萬象,
收奇攬秀無遺材。
倚闌清坐洗塵念,
灑然冰雪涵靈臺。
上方一目盡千里,
勞筋未暇窮崔嵬。
百年名剎燼一炬,
可憐金碧成蒿萊。
世間興廢豈足道,
會看穹壤論三災。
短生乘化不暫駐,
須臾變化隨風埃。
心知所歷皆夢境,
題詩漫識吾曾來。
下山一笑便陳迹,
但見白塔蒼煙堆。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ITA
|
Giovanni Battista Cotta
|
Nell'arenosa region Numida
|
Nell’arenosa region Numida
Le armate in traccia barbaresche torme
Dell’Orige silvestre osservan l’orme
E stendon l’ampie reti ov’egli annida.
Di sua cotanto ferità confida
La belva crudelissima deforme,
Che in mezzo ai lacci neghittosa dorme,
E non si scote per latrati o strida.
Empi, che tanto ite di voi securi,
Ecco gli orrendi cacciator di Dite
Contro di voi sì nequitosi impuri:
Ecco gli aguati, ecco le insidie ordite:
E pure, e pur tra i forti lacci e duri
Con mille veltri al fianco ancor dormite!
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T5
|
SPA
|
Félix María de Samaniego
|
Soneto a Nice
|
No te quejes, oh Nice, de tu estado
porque te llamen puta a boca llena,
pues puta ha sido mucha gente buena
y millones de putas han reinado.
Dido fue puta de un audaz soldado,
a ser puta Cleopatra se condena,
y el nombre lucrecial, que tanto suena,
no es tan honesto como se ha pensado.
Esa de Rusia emperatriz famosa
que fue de los carajos centinela,
entre más de dos mil murió orgullosa;
y pues ya lo dan todas sin cautela,
haz tú lo mismo, Nice vergonzosa,
que esto de honra y virgo es bagatela.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ZHO
|
谢君
|
夜明珠和摇钱树
|
深夜的楼板下亮着一个灯泡
一个女人在灶间煮浮萍
她仍像以前那样劳碌
病刚好,又喂上了两头猪
因为时间养长了,喜欢上了
也因为两姐妹茁壮成长
她给猪上了名字
老大夜明珠,老二摇钱树
她起身揭开镬盖
用一支长勺将浮萍捣了捣
月夜平静,光阴慢长
那是一九八三年的萧绍之乡吗
我的故乡盛产夜明珠和摇钱树
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
冯磊
|
在六楼上
|
我站在六楼,从窗户往外望去:
一望无际的原野,无数棵稻子都张扬着头
它们,它们都有一张渴望言说的嘴
每一株稻穗都是杰出的小说家。每一株稻子的
背后,都有一个沉甸甸的故事
但它们终于垂下了头颅
它们的沉默
成就了这个秋天干黄的底色
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T1
|
TUR
|
Miguel Hernandez
|
Halk Rüzgârları Taşıyor Beni
|
Halk rüzgârları taşıyor beni,
halk rüzgârları götürüyor
ekerek yüreğimi,
yayarak sesimi dört bir yana.
Öküzler, sopa görünce,
alınlarını büzerler
uysal mı uysal:
aslanlarsa kafalarını dikip
cezalandırırlar
kararlı pençeleriyle.
Öküz türünden gelmiyorum ben,
aslanlar yatağı
bir halktanım,
kartallar topluluğundan,
boynuzları dimdik, onurlu
boğalar sürüsündenim.
İspanya topraklarında
hiç çoğalmıyor boğalar.
Kim demiş boyunduruk vurmayı
boğaların boynuna?
Var mı kasırgayı önleyebilen
boyundurukla, halatla?
Hiç görülmüş müdür
yıldırımı tutup bir kafese kapatan?
Sizler, yiğit Asturyalılar,
çakmaktaşından Basklılar,
şen Valensialılar,
derin ruhlu Kastilyalılar,
toprak gibi işlenmişler,
kanat gibi rüzgârlılar;
şimşekten Endülüslüler,
gitarlar arasında doğup
örslerde dövülmüşler,
gözyaşı dökerek sel gibi;
çavdar soyundan Estremaduralılar,
Galiçyalılar, yağmurdan, dinginlikten,
taş gibi Katalonyalılar,
soylu Aragonlar,
dinamitten Mursiyalılar
Leonlular, Navarrolular, açlığın
ustaları, baltanın, terin,
maden ocaklarının efendileri,
kralları ekip biçmenin,
kökler arasında, çalımlı
kökler gibi giden insanlar
yaşamdan ölüme,
hiçlikten hiçliğe doğru;
size boyunduruk vurmayı
istiyor kötü ot adamları,
ama siz onların omuzlarında
kıracaksınız o boyundurukları!
Tanyerini gösteriyor
Öküzlerin alacakaranlığı.
Ahır korkusuyla, sünepelikle
giyimli öküzler ölecek:
kartallar, aslanlar, boğalar
kibirden ölecek,
ama arkalarındaki gök
değişmeyecek, son bulmayacak.
Öküzlerin can çekişmesi
ufacık bir yüzü gösterir,
yiğit bir hayvanın can çekişmesiyse
daha genişletir dünyayı.
Ölürsem başım dimdik
öleyim ben
Ölü, bin kez ölü,
ağzım ayrıkotuna karşı,
dişlerimi sımsıkı tutup
ve çenemi kararlı, dimdik.
Şarkılarla bekliyorum ölümü,
ötüşen bülbüller var
tüfekler üzerinde
tam ortasında savaşın.
Çeviren: Sait MADEN
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
趙端行
|
少稷賦十二相屬詩戲贈
|
不用爲鼠何數奇,
飯牛南山聊自怡。
探穴取虎有奇禍,
守株伺兔非全癡。
文成雕龍成卷軸,
畫蛇失杯坐添足。
走馬章臺憶舊遊,
歲月纔驚羊胛熟。
羊窗要自息獼猴,
異□無應心日休。
白衣蒼狗變化見,
世事何如牧豬戲。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T5
|
T3
|
T3
|
CES
|
Bojko, R.
|
BOHOUŠKŮV POKLAD. (III.)
|
Po příkré stráni, jež bílá a svěží,
jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží,
jak měsíční světlo na ni se lije a sněží,
vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá,
blýskavou motyku svíraje v dlani.
Růženec klokočový mu na šíji visí,
v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu,
by nakreslil okolo sebe široký kruh.
Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu
budou mu hradbou, přes niž nebude moci
světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – –
Od všeho zlého ho uchrání Bůh.
Měsíc, zářivý lampion země, se houpá,
nadnášen rukou neviditelnou čísi.
Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci,
jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás,
na nichž však dávno již všechny číslice smazal
a ručičky vztekle zurážel divoký čas,
se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal:
Co chce ta maličká muška, kam ulétá as...?
Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – –
Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – –
Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí
hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů,
jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů
nehnutá, do sebe zhroucená řada.
jako když zoufale modlí se za noci kopce,
jako když mlčí vybité, spálené obce...
Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá,
po špičkách krade se, do srdce vkrádá.
Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši...
Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – –
Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – –
Ještě že měsíc dnes úplňkem září,
ještě že paprsky jeho po kmenech svítí,
kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí
na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – –
Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři
zločinec jakýs černou záclonu shrnul,
jako by u lampy stáhl zářící knot...
Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese...!
Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči.
Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí,
na bílém čele vystoupl studený pot – – –
Půjde...? Či k churavé, nemocné máti
se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí
a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí,
nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již...?
Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž,
a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí,
napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak...
Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic.
To se stromu šiška skočila jen – – –
Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –!
– – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – –
Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul...
Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek,
až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – –
A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc...
Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...?
A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul,
zachvěl se, pohnul, otřásl keř...!
A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá...
To jistě tam lupič krvežíznivý číhá...
Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...!
...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...!
A hošík se úzkostně za stromem skrývá,
a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá,
zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – –
Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá...
Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – –
„Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...!
Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – –
a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty,
svěcenou vodu a křídu a růženec svatý...
Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy
k zbořené věži – Poklad je uschován tam –
Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích.
Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – –
Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím
a všechno, všechno ti bohatě nahradím,
půlku ti toho pokladu dám...
Lupiči! – Matička moje dlouho již leží.
Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – –
Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – –
Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –!
Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – –
Zachvěl se pod kapkou rosy
dubový, znaveně dolů skloněný list,
jak zářivý měsíční paprsek kosý
po kmenu na něj až s vrcholku sjel.
Hošík se jako vlas nad ohněm třás' – –
Hošík se jako klas pod kosou chvěl – –
a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – –
Však zděšené oči se po keři točí,
zděšené oko jen po keři zírá,
a slabounká ručka blýskavou motyku svírá,
zdviženou k obraně, úderu, vzmachu.
Hošík se po prstech pomalu plíží.
Ale čím více se keři hroznému blíží,
tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu,
až konečně, nemoha více hrůzy již snésti,
v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty,
přes trní, bodláčí, kamení, klestí,
se na útěk divoký, střemhlavý dal
a bez dechu dopad' na širý podhradní val.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T5
|
T2
|
T2
|
PAN
|
اخلاق عاطف
|
یاداں، ٹیساں، رونے دھونے گُجھے زخم جدائی دے
|
یاداں، ٹیساں، رونے دھونے گُجھے زخم جدائی دے
کنے تحفے ملے نے سانوں، دو دن دی اشنائی دے
سسی، سوہنی تے صہباں دے، قصّے اجّ وی دسدے نیں،
دے دیندے نے جان وی اپنی سجن نہیں ازمائی دے
جیہڑے ساری راتیں نیرھیاں، اندر چانن کردے نیں،
دھمّی ویلے بیدردی نال، نہیں اوہ دیپ بجھائی دے
کہندا سی کوئی سن کے خبراں، کنک ودھیری ہون دیاں،
اسیں تے ہُن وی کدے کدائیں، بُھکھے بال سوائی دے
جِنھاں گھراں وچ ہووے چانن، جذبیاں آلے دیوے دا،
'عاطف' اوہ نہیں بھکھے ہُندے، مہکاں دی رشنائی دے
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر أحمد موفقي
|
قصيدة ومضات عابرة
|
الصباح شهي بنا،
وملامحه في وجوه القرى،
هادىء..
هاديء..
سنبحث في التسميات،
عن لغة تتكاثر، مثل التفاؤل،
نبحث عن قمر يتوغل،
خلف مجاهيل،
أعيننا المظلمه،
(2)
سوف نجتز محبرة الدم،
قوس الطريق،
ننادم ما يتفرد من شذب الأرض،،
في جنوح الفصول،،
إلى حضرة السمح،
نجتز فتوى الغمام،
نستل ميضأة، أدركت غمدها،
موتنا،
في نصاب السماء..؟..
(3)
اسندتنا المراجيح للريح...
خوف غبي جرى،
طوقه..
بين متراسه،
والضراوة...!
مثالب من عقدة هيأتنا،
لنكسر كل المواقيت،
نمضي إلى فرصة،
في الحياة،
(4)
سواد جرى،
شذب لخدوش،
النوافذ،
منأى يضج به،
سامق،
من فضاء،
يؤرقنا..
هكذا. نلتهي،
خلف سهو المشيئة،
ندخل،
باب،
الحدائق،
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
SPA
|
Leonor Muñoz
|
La Fe – I
|
Por la empinada cuesta del camino,
como la imagen viva del pasado,
andrajoso, descalzo, mal tapado,
va marchando un anciano peregrino.
Su rostro lleva impreso del destino
el sello con que marca al condenado,
y la pena continua le ha dejado
el rostro cadavérico y cetrino
La boca en una mueca contraída
expresa un doloroso no sé qué
Sus ojos van perdiendo ya la vida,
no sabe qué será n lo que fue,
y va gritando: «Es grande mi caída,
un gusano es mi igual, perdí la fe »
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T5
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر حفصة بنت الحاج الركونية
|
قصيدة يا ذا العُلا واِبن الخلي
|
يا ذا العُلا واِبن الخلي
فةِ وَالإمام المُرتضى
يهنيكَ عيدٌ قَد جرى
فيهِ بِما تَهوى القضا
وَأَتاك مَن تهواهُ في
قيدِ الإنابةِ والرِضى
ليعيدَ من لذّاته
ما قَد تَصرّم واِنقضى
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ITA
|
Giacomo Leopardi
|
(4)
|
Sul balcone di nobile palagio
Viveva a suo bell'agio
Una scimia, padrona d'un tesoro,
Non già di gemme e d'oro,
Ma di noci ancor fresche e delicate;
Ch'essa unite e serrate
In un sacco tenea gelosamente.
La gran dovizia de la lor parente
Molte scimie risanno;
E nel cortil sotto al balcon sen vanno,
Adoperando ogni arte
Per ottenerne parte.
Ma invan ciascuna espone
O pretesto o ragione,
Invan minaccia o prega:
Ché l'altra sempre nega.
Ella per se vuol tutti
I saporiti frutti,
Né darne pur la scorza
A le scimie affollate:
Ch'ebre di sdegno, vengono a la forza,
Per tentare un assalto.
Però colei da l'alto
S'arma in difesa: e per tener lontane
Le sue nemiche insane,
Scioglie il sacco, e incomincia colle noci
A lanciar colpi atroci.
Dopo lunga battaglia, vincitrice
Fu l'assalita scimia, e in fuga pose
La turba assalitrice.
Ma quando, in voci di piacer festose,
Ringraziava de l'armi la fortuna,
Rivolti gli occhi de le noci al sacco,
Non ne trovò pur una,
E s'avvide che spesa
La sua ricchezza avea ne la difesa.
Raro non è che, trattane la gloria,
A la perdita egual sia la vittoria.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
FAS
|
لویی آراگون
|
الزا، دلِ من
|
الزا، دلِ من!
از این بیش بیتابی سزاوار نیست.
آرام، آرام دلِ من، آرامتر!
تو باید دردهای بزرگتری را تحمل کنی
اشکهایت را در پشت چشمانِ «من»!
در انتظار روزی بنشان
که بر غمی بزرگتر بیفشانامشان.
الزا،
اگر تو را گفتند از ستارهی ناهید
نگین انگشتری خواهند ساخت
بپذیر…
اگر گفتند طلوع خورشید از گریبان مغربست
تو باورکن…
یا اگر دریای کبیر در ساغری گنجاندنیست
به راستی پندار…
هر چیزی را باورکن
هر افسانهای را و هر دروغی را؛
جز، این که در دل من «جز مهرت» چیز دیگریست.
نه، زنهار باور نکن، هرگز!
■
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
JPN
|
覚仁法親王
| null |
いまよりは くもゐのかりも こゑたてて あきかせさむく なりまさるなり
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T3
|
ARA
|
الشاعر بلبل الغرام الحاجري
|
قصيدة أيا شعب نجد رقادي حرام
|
أَيا شِعبُ نَجدٍ رُقادي حَرام
مَتى قُوِّضَت عَن رُباكَ الخِيام
أَلِفتُكَ إِلفَ الوَليدِ الرِضاع
وَقَد يُؤلِمَنَّ الرَضيعَ الفِطام
سَأَبكيكَ ما بَكَت الثاكِلات
وَهَيهاتَ يَبرُدُ مِنّي أَوام
أحنو إِلَيكَ حَنينَ النِياق
لَهُنَّ بِأَكنافِ نَجدٍ غَرام
لَعَمرِيَ ماذا يُريدُ الزَمان
لَقَد حارَ في صَرفِهِ المُستَهام
أكانَ حَرامٌ عَلى البَينِ أن
يَرى لي ما بَينَ أَهلي مَقام
وَلَم أَنسَ يَومَ النَوى وَالرَحيل
وَلِلوَجدِ بَينَ الضُلوعِ اِضِطِرام
وَسَيري عَنِ الشَرقِ مُستَقبِلاً
بِلاداً يُقالُ لَهُنَّ الشَآم
وَلَمّا اِنطَوى الخَيفُ عَن زائِرٍ
وَوَلّى النَهارُ وجَنُّ الظَلام
وَبِتُّ وَلَيسَ العَقيقُ العَقيق
وَلا الرَندُ رَندُ الحِمى وَالخِزام
شَكَوتُ إِلى البانِ ما بي فَما
مالَ إِلى أَن رَثى لي الحَمام
رَعى اللَهُ مَن لَستَ أَنساهُمُ
إِلى أَن أَموتَ وَتَبلى العِظام
وَأَصحابُ صِدقٍ بِأَرضِ الحِجازِ
غَدا جَميعُ شَملي بِهِم لا يرام
صَحِبتُهُمُ مُنذُ عُمري لَهُم
وَشَخصُ الشَبيبَةِ طِفل غُلام
بِحَقِّكِ نَشرُ الصبا إِن مَرَرت
بِتِلكَ الدِيام فَشَمّى المَدام
مَنازِلَ إِخواني الأَوَّلين
سَقاها مِنَ الغَيثِ سارٍ رُكام
أَيا نازِلينَ الحِمى هَل يَعودُ
لَنا بَعدَ وَقعِ الشتاتِ التِئام
عَلَيكُم وَإِن شَطَّ مِنّي المَزار
سَلامٌ وَجُهدُ المُقِلِّ السَلام
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
IND
|
Sherli Yanti
|
KAMU
|
KAMU
Oleh Sherli Yanti
Salah satu alasan kenapa akumasi mau bertahan di sinidi ruang hampa yang penuh akan cerita luka adalah kamu
Naif ku telah membiarkan mu pergidan saat semua terbias hilangaku meradang
seolah ingkaribahwa kenyataan tak lebih indah dari sebuah pengharapan
Saat sepi menghampirilagi - lagi aku masih mengnggap mu nyatadan seolah ingin mendekap kumenenangkan ku dengan beribu cara mu yang khas
Satu.
yaitu kamuyang telah memberiku tempatyang sempat ada meski harus pergidan tidak untuk kembali
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر البيضاوي الجكني
|
قصيدة عِت امنِ الشَّوقِ اعلَ لَعتَاب
|
عِت امنِ الشَّوقِ اعلَ لَعتَاب
امنِ الشَّوقِ اعلَ كل أبوَاب
بِيِّ لَشتِيَاق اللَّنحَاب
والعُلاَمَ وِالكُرَامَ
وَوِلِيَّاء الله أُلحبَاب
واهلِ البَركَ والعُلاَمَ
وَأهلِ النَّحوِ التَعرَف لِعرَاب
فِيه قَدرِامن الكَرَام
تتمَسَّك بَاللهِ أُلَهدَاب
الحَقِيقِيِّ واللَّامَ
مَا تُطَامَ تَو الخِطَاب
أَبدَ حَتَّ مَا تُطَامَ
مُحَاطَ بِكتُوبِ الأنسَاب
وِالحَدِيثِ اعلَ لِقَامَ
هَاذُ مِشُّوَّشهُم وَالله
العَظِيم الأَعَلاَمَ
يُصَوَّر عَن تِنزَاه الدَّآهَ
كُون التِّنزَاهِ افشمَامَ
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر محمد عثمان جلال
|
قصيدة حِكايَةُ المَيّت وَالقسّيس
|
حِكايَةُ المَيّت وَالقسّيس
تعذبُ في الإِلقاءِ وَالتَدريسِ
قَد ماتَ فَحلٌ مِن بَني النَصارى
وَفَقَد الإِحساس وَالإِبصارا
وَكَفَّنوهُ أَهله حَريرا
وَعَطَّروا ثِيابَه تَعطيرا
وَأَدخَلوه هَكَذا في الخَشبَه
وَحَملوه بَعد ذا في عَرَبَه
وَقَد مَشى القسيس في حِذائِهِ
مُلَفَّحاً يَجرُّ في كِسائِهِ
يَقرأُ في الإِنجيل حُكم العادَه
وَهوَ عَلى المَشي لَهُ جلادَه
يَقرأ لَكن عَقله في الكَفَنِ
يَقول هَذا مَيتٌ أَتحَفَني
آخذُ ما عَلَيهِ مِن مَلبوسِ
أَبيعهُ وَأَملأنَّ كيسي
وَثمن الشُموع هَذا ربحي
أَقبضه اللَيلَة قَبل الصُبحِ
وَأَشتَري لابنَةِ عَميِّ كسوَه
وَأَشتري النَبيذ ثُمَ القَهوَه
وَبَينَما يَهجس في الأَفكار
وَلَم يَكُن يُدرِك حُكم الباري
إِذ وَقَع النَعش بِه وَالعَرَبَه
حَتّى أَصابا رَأسَهُ وَالرَقَبَه
فَماتَ في الحال وَخابَ أَمَله
وَراحَ مَسعاهُ وَطاحَ عَمَله
وَلَم يَدُم وَلَم يَنل أُمنيَّه
مُذ أُنشِبت أَظافِرُ المَنِيّه
وَهَكَذا مَطامِعُ الإِنسان
تنزله في الذُلِّ وَالهَوانِ
وَبَينَما المَرءُ يُرَجّي خَيرا
في هَذهِ الدُنيا يَراهُ ضَيرا
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T3
|
ARA
|
الشاعر نبيلة الخطيب
|
قصيدة في مدخل الصمت
|
يا أبي..
لماذا أناديكَ
لا تستجيب؟
أزورك متعبةً يا أبي
وفي مدخل الصمت
أعقلُ راحلةً من جموح الحنين
وأطرُق بوابةً أقفِلَتْ
في مسار السنين
فافتحْ ذراعيك
خذني إليك
وهَدهِدْ فؤادي قليلا
فإما احترقتَ بأنّات صمتي
أصِخْ يا أبي
لنشيج الوجيب
لتموز أغنيةٌ
خطَّها العمرُ بين السطور
فأوّله كان ذكرى لقاء
وآخره مهلة للعناق الأخير
وعصفورُ صدرك
رفَّ على لجََّة الياسمين
فأروى بنفسجةً في دمي
تحَسَّستُه..
كان يرشح وداً ووردا
ونارُك كانت سلاماً وبردا
وحضنك مهدا
على مرج صدرك
بي يا أبي حاجةٌ للبكاء
وتموز..
يا للشهور التي أتقنت الانقضاء
وتموز..
ما عاد يعرف
من أين يبدأ تكبيرة البدء
بعد انزلاقِ البدايةِ
في مأزقِ الحَجْبِ
قد علمتني حكاياتُ ما بعد تموز
أن الحقيقة مثل الشعاع
الذي ليس فيه التواءْ
وأن انعكاس النجوم
على صفحة الماء
ليس كمثل اشتعالاتها
في السماء
يا أبي..
أحبك جمَّا
أحنّ إليك كثيرا
وما زال صوتك همسَ النجي
وما زال وجهك طيف الحبيب
لماذا إذن يا أبي
تناديك روحي
فلا تستجيب؟
8/8/1999
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Матвеева Новелла Николаевна
|
Мне кажется
|
Мне кажется порой, что умерли стихии —
Такие, как Земля, Огонь, Вода и Воздух.
А заменили их... какие-то другие —
Из приготовленных на беззаконных звёздах;
Что до сих пор трава, наш друг многовековый,
Напрасной зеленью сияла перед нами;
Что кто-то изобрёл закон природы новый,
Повелевающий расти ей — вверх корнями!
Что в джунгли отпустил шарманщик обезьянку,
Но джунглей больше нет; их царственное платье
Сорвали, вывернули, с криком, наизнанку!
Мне кажется, о них — век буду горевать я,
И плакать буду я — счастливцам на потеху
По истинным слезам и подлинному смеху.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
الشاعر عصام الدين العمري
|
قصيدة ذو منطق عذب اللمى
|
ذو منطق عذب اللمى
أوقعني في ضرر
قلت له كسبك ما
فقال كسبي نظري
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
CUSTOM:视觉认知
|
DEU
|
Platen, August von
|
50.
|
Es schmückt mit zarter Decke kaum
Das junge, neue Laub den Baum:
So grünt um deine Wange rings
Der frische, dunkle, weiche Flaum;
Für schöne Weiber wär's ein Glück,
Nur zu berühren deinen Saum!
Doch warfst du deinem Nacken um
Der reinen, keuschen Sitte Zaum.
O bringe Wein und komm zu mir,
Im hohen Grase hier ist Raum!
Es letze deiner Zunge Wort
Das Ohr mir und der Wein den Gaum;
Der Rausch erhöht die Wange dir,
Laß steigen dir zu Kopf den Schaum!
Laß hier uns träumen, Arm in Arm,
Der Jugend kurzen Morgentraum!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.