language
stringclasses
81 values
author
stringlengths
1
120
title
stringlengths
1
409
text
stringlengths
4
32.8k
theme_code
stringclasses
6 values
theme_category
stringclasses
6 values
deepseek-v3-1-250821
stringclasses
6 values
kimi-k2-250905
stringclasses
6 values
doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses
196 values
ARA
الشاعر تويت اليمامي
قصيدة سنرضي في سعيدي عاذلينا
سنرضي في سعيدي عاذلينا بعاقبة وإن كرمت علينا لقيت سعيدَ تمشي في جوار بجرعاء النقا فلقيت حينا سلبن القلب ثم مضين عنّي وقد ناديتهنّ فما لوينا فقلت وقد بقيت بغير قلب بقلبي يا سعيدى أين أينا فما تجزين يا سعدى محبا يهيم بكم ولا تقضين دينا فقالوا إذا شكوت المطل منها لعمرك من سمعت له قضينا ومن هذا الذي إن جاء يشكو إلينا الحبّ من سقم شفينا فهنّ فواعلٌ بي غير شكّ كما قبلي فعلن بصاحبينا بعروة والذي بسهام هند أصيب فما أقدن ولا ودينا
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
URD
Zahid Imroz
بیٹی تو رب کی رحمت ہے
بیٹی تو رب کی رحمت ہےبابا کے گھر کی رونق ہےجھومر ہے ماں کے ماتھے کابھائیوں کے دل کی راحت ہےسب چھوڑ کے اک دن جائے گی۔بیٹی جو ہوئیدکھ سکھ اس کو سہنا ہےچپ رہ کے ہر غم پینا ہےبابا کی عزت کی خاطربھائیوں کی غیرت کی خاطرہر حسرت کا گلا دبا دے گی۔ بیٹی جو ہوئیبابا کا گھرچھوڑے گی وہقسمت کا لکھا مانے گیپلے باندھ دو جس کے بندھ جائےشکوہ نہ کرے روئے بھی نہبابا کا بھرم یوں رکھے گی ۔ بیٹی جو ہوئیسسرال کے دکھ سب سہہ لے گیشکوہ نہ لبوں پہ لائے گیبابا کی آنکھیں نم نہ ہوںشوہر کی خوشیاں کم نہ ہوںدکھ سہہ کر بھی مسکائے گی۔ بیٹی جو ہوئی
T2
爱、情感与人际关系
T2
T4
T2
LZH
庄湘泽
感怀
淡月濛濛夜, 黄昏独坐时。 镫残闻玉漏, 烟断冷金猊。 生死岂能隔, 梦魂无见期。 秋来摇落意, 不复理琴丝。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
邵迎恩
次韵美人飞蝶图
窈窕佳人立晚凉, 微风轻拂素罗裳。 蝶心也识关雎意, 不与杨花一样忙。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر عبد الله السفياني
قصيدة نفس من النفس
أماهُ لا تسألي عن كُنْهِ أمنيتي لا تسألي عن دمٍ يجري بأوردتي لا تسألي عن رفاق الدرب إنهمُ عزّوا فليس سوى صبري وراحلتي لا تسألي عن خيول الشعر ملجمة لجامها الخوفُ إلا صوت قافيتي هي الغريبة تجري في أعنّتها ترنو إلى الشمس في إشراقها الآتي تعانق الفجر، تشتمُّ النسيم به تواجه اليأسَ في طوفانه العاتي فسوف أكتب شعري في فضا أملي وسوف أركز فوق الحب راياتي
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
陸宗亮
題方仙翁點易圖
雲鎖瑶扉童未起, 樹摇凉露鶴初還。 曲肱道士清溪水, 心在羲皇未畫前。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
張以寧
和拜明善韻
憶踏江南雪, 看梅領好春。 酒醒燕月白, 惆悵未歸人。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
JPN
頼宗/俊房
null
いるつきを みるとやひとは おもふらむ こころをかけて にしにむかへは
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
DEU
Fleming, Paul
39. Anemone und Neren
Als Anemone der Venus kleinem Sohne zuwider war, weil sie Nerenen, des züchtigen, des schönen, vergaß sogar, indem er sie durch Scheiden mußte lassen, hub sie ihn an je mehr und mehr zu hassen, die Falsche, die. Neren, der schiede. Sie ward des Liebsten müde und ihrer Pflicht. Auf bunte Kräuter, auf Blumen und nichts weiter war sie erpicht, bis einer Zeit Kupido ihr ward innen, als sie allein um ihre Blumenbrünnen spaziert erfreut. Nach dir, du Harte, bin ich es, der ich warte! fuhr Amor auf. Stracks sank sie nieder, kam auch zu sich nicht wieder, so starb sie drauf. Den toten Geist streut Amor aus für Samen, bald wuchs ein Kraut, das nach der Nymfen Namen noch itzund heißt. Ach, Anemone, du aller Schönen Krone, halt Ja und Nein. Laß dir, o Blume, für aller Blumen Ruhme die Treue sein. Neren ist tot von Anemonens Schmerze: ich werd' entfreit durch Anemonens Herze von aller Not.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
丑石
幻觉
对面的女人 还小 我只能叫她小女孩 漂亮的乳房 愉快波动 她把手插在口袋里 嘻嘻哈哈地笑 那时太阳 正照在她的胸口 她的嘴唇 闪闪发光 我看到那个黑黑的洞 想进去 却闻到一股怪味
T3
生命、时间与存在
T3
T3
CUSTOM:性与感官体验
HUN
Berzsenyi Dániel
A TAVASZ
A tavasz rózsás kebelét kitárva, Száll alá langyos levegőn mezőnkre. Balzsamos fürtjén Zephyrek repesnek, S illatot isznak. Alkotó aethert lehel a világra, Mellyre a zárt föld kipihenve ébred; Számtalan létek lekötött csirái S magvai kelnek. Flóra zsengét nyújt mosolyogva néki. Nyomdokin rózsák s violák fakadnak, A vidám Tréfák, Örömek, Szerelmek Lejtnek utána. Én is üdvezlő dalomat kiöntöm, S egy virágbimbót tüzök, édes Emmim, Gyenge melledhez: valamint te, olly szép, S mint mi, mulandó! [1800-1804 között]
T3
生命、时间与存在
T1
T3
T3
EST
Joel Sang
Šefi kabinetis vastu kolmapäeva
ŠEFI KABINETIS VASTU KOLMAPÄEVAklaverist ma hoidsin eemalekaugemale garnituurist karahvinist telefonistkuud ei olnudolikuid ei paistnudsiis mind järsku selja tagantrabas raske nahkne diivanrebis jalad vaibasthaaras kaissu neelatas jaüle pää lõi kokkunüüdsest pääle iga kord end leiantema mustast kõhust ümbervedrud lollilt sirguaga mis see minu asimina ajan ennast püsti minakohe välja astunseesam seesam seesamunekuidas ta nüüd oligiseesam seesam enam ei avanekeegi istus et vedrudkrägiseme
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
الشاعر صالح محمد جرار
قصيدة ويدور دولاب الزمان
وَيَدورُ دُولابُ الزمانِ، وليسَ مِنْ شِيْءٍ جَديدْ فالجُرحُ دامٍ والمآسي قطّعتْ حبْلَ الوَريدْ أَنَّى اتجهت فَأنَّةٌ فاضتْ بِهَا روحُ الوليدْ فَقَدَ الأبوّةَ والأُمَومَةَ، مِثْلَمَا أَمرَ العَميِدْ فَمجازرُ الإِنْسَان تَصْنَعُهَا قُلوبٌ مِنْ حَديدْ وَالحَقُّ في دنياكمُ قَدْ دَاسَهُ البَطْشُ الشَّديدْ لفسادِكمْ، يَا مسلمينَ، تَألمّتْ روحُ الشَّهيدْ بِفسادِكمْ، يَا مُسلمينَ، تضجُّ أقطارٌ وبيد ونظلُّ نَجْتَرُّ الكَلامَ بِغَيْرِ مَا عَمَلٍ مُفيدْ ونَظَلُّ في تيهِ الضَّلالةِ نرفضُ الأمرَ الرشيدْ يَا قَومُ، يَكفِي ذَا الضياعُ، فَأنْتُم القَومُ العَبيدْ لا عِزَّ إلا بِالّذي عَزَّتْ بِهِ تِلْكَ الجُدودْ هَيَّا ابعثوهُ فَإِنَّهُ الإِسْلامُ مِنْ رَبٍّ حَميدْ
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
TUR
Gültekin Emre
Hayal
Göz yaşlarımın rengini söyle bana baba Uzağı kendine yurt bilen Hep yanında taşıyan ölümünü Benimkini de Bileyim senin kim olduğunu Ömrüm kekre bir sinema çıkıŞı Bağrına basan yakası açılmadık bir perişanlığı Dünü yok sayan bir düş bu Yarını hiç bilemeyen Gününe meczup Falsız elinde bir çoban ateşi Yanık yankı uzun bir es Dönüş yok Yuva yok ki yurt olsun yakama taktığım rozet Ortak yazdığımız bir kitabın alt başlığı senin adın Sahne hazır Açıyor perde olmayan gözlerini, ağır bir kadife Kokusu yılları bir bir sıyırıp kınından Oyuncular çoktan öldü ezberlerlerken oyunu Annem / Sensiz anılarını hep katık etti ekmeğine İçi doldu doldu boşalamadı taşıp dururken sağa sola Hep kırmızı halı serdi senin düşlerine kendinde Gözümün kupkuru yaşları gurbeti de bildi baba Köy yok, yayla kayıp artık şu çarpık haritamızda Dağlarımız aynasız tanınmaz bir halde Perişanlık değilse ne bu geçmişimizden uçup giden Rüzgârın yapraklarını çevirdiği kitaplarını Bilmem kimler saklar hala baş köşede Benim hiç elleyemediğim İşte gong vuruyor hadi başlayalım tiradımıza Ben kaç yıl çocuk oldum baba Kaç yıl baba oğullarıma Perde kararıyor içimde sahne apaydınlık oysa Replikler birbirine karışıyor bilmediğim bir dilde Çekemediğim O filmi seyrediyor gibiyim Beklemeyi göze aldım günümün karnını deşen Bıçağın çığlığını, yankısı küllenmiş Yarışmanın karnı burnunda şimşeği Hayaline taktığım inciler Yolda kalmış bir fotoğraf bu Bir bir battı işte o limansız gemiler Sola sapınca geriye puslu gülücükler Yağdıran seni ele verir bir sinyal sesi Gidip de gelemeyen bir güz albümünün önünde Boynu kıldan ince bir aşka kendini rehber Kaydettiren, kimsenin yolu uzun değil Uzak bir gömüt tütüyor gözümde Sızlatıp burnumun gurbetteki kemiğini Bu kent kilitliyor beni, üzüm çiğner gibi Dibe vuruyor her şeyim, başa dönmek İstiyorum, en uca, tomurcuğun Kamına uzanıp günbatımına Bir çift kopkoyu bakan gözün Gözesine, sığınıp bir ışık kümesine Anne bildiğim eldivenle Süsü bilmeden senin yanına Göçüp giden sabrı kardeş kıldı bana da Olmayan ömrümün en haylaz gününe on puan Benden, 'bir durak bu dünya' Diyordun ya, ben hala bekliyorum Olmayacak yarını Bir ateş yanıyor şuramda arada bir Durduruyor beni sallanıp duran Salın ortasında, bulup Bulmacada yersiz-yurtsuz yerimi Artık yaşı benden çok küçük Babacığım Göz yaşım ne renk Söyle bana oradan Biliyor musun Buradan Kaydım silinmek üzere
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
NLD
Els Moors
[de lucht is een boog waarbinnen]
de lucht is een boog waarbinnen de stadsduif op een poot voorthinkt tussen het vuil dat op straat ligt de grijze bomen staan achter het raam er staat een stoel voor een vensterbank waar hij op zit hij gebruikt een hoek van de tafel om de veren te verwijderen en alleen het gele vel blijft over welwillend laat ik me de slaapkamer in slepen de wijn is een paarse rand rond de lippen om de mond als de telefoon gaat hang ik niet nietsvermoedend aan zijn hals
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
张凤孙
永定河纪事
河伯偶失驭, 威灵窃长鲸。 掀泥作波浪, 所过沟塍平。 方舟或乘屋, 木末有聚萍。 嗟哉荡析人, 扶老提孩婴。 片席挂隄柳, 巢居苟支撑。 遮道敢前诉, 顾畏吏怒瞠。 弃地昔有令, 谓无与水争。 下愚性不移, 自与祸患并。 茫茫九州土, 那无尺寸耕。 河壖垦汙莱, 岁恋官租轻。 顿忘为鱼虑, 九死幸一生。 愿今服驱遣, 勿待二麦成。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
釋惟鳳
寄登封宰韓殿丞
前秋登閣晚, 吟次見晴雲。 中嶽聳當縣, 三年靜對君。 朱衣借客典, 清俸買書分。 別後逢搖落, 相思隔晉汾。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر زياد آل الشيخ
قصيدة خمس أغانٍ قيسية
1 مجنون لو ضيعت مكان الكنزْ أو لو مزقتُ خريطة أحلامي وحفرتُ لها قبراً في قلب الأوهامِ أو لو أحرقتُ أكاليلي إني مجنونك وحدك يا ليلى رغم الأشعار ورغم الظلم المجنونْ إني مجنونك يا ليلى بين العذال وبين مواويلي لكن وأنا مشحون بالألحانِ وبالأطيافِ وبالأفكارْ ما بين الصخر وما بين النهرينِ وفي العتمة أشعلتُ لديك قناديلي 2 أخشى من ظلم هواك ولا أخشى حد السيفِ إني أهواك ولا أخشى نزف الخوفِ إني أبكي.. أبكي هلَّا استجوبت مناديلي! هلَّا تابعت مشاويري لتري جرحي المسكين على ثوبي وتري أحلامي تشكوكِ وتضيئي مشكاتي وتديني كل أقاويلي 3 آه لو تدرينا آه لو أدري كم أهواك وكم أشقى.. هل تشقينا؟! في الأمس وصلت إلى الشامِ ووصلتُ إلى أعماق مجاهيلي وبعدتُ، بعدتُ، بعدتْ عنكِ كالأمواجِ يرميني النهر إلى البحرِ يرميني البحر إلى البحرِ للشاطئ أو للمجهول المجهولِ يرميني في عين الشمسِ وأعود شهاباً في الليلِ موصولا بالغيماتِ ومحمولا بالنور من القدمين إلى الرأسِ والليل ينادي لي! 4 رمل الصحراء ينام على كفي ونخيل الأيامِ وكلامي يكسر أقلامي فأخط على الرمل اسمك بالعيدان من دجلة للنيلِ وأهيم على وجهي بين الطرقاتِ وأمشي في الأسواقْ وأقص حياتي للأطفال وللعشاقْ أهذي أتعلم فن التمثيلِ 5 لليل مكان في قلبي وأسمي الصبح به ليلى!
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
慶玉
扺武昌
吴楚山川百戰場, 太平風景易巖疆。 連天草色迷鸚鵡, 隔水煙光辨漢陽。 鄂渚秋高風淅沥, 庾樓人散月蒼涼。 閒情弔古休惆悵, 幾見雲中駕鶴翔。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T4
T1
ARA
الشاعر نشوان الحميري
قصيدة الأمر جد وهو غير مزاح
الأمر جد وهو غير مزاح فاعمل لنفسك صالحا يا صاح كيف البقاء مع اختلاف طبائع وكرور ليل دائم وصباح الدهر أنصح واعظ يعظ الفتى ويزيد فوق نصيحته النصاح وانظر بعينك اليقين ولا تسل يا أيها السكران وهو الصاحي تجري بنا الدنيا على خطر كما تجري عليه سفينة الملاح تجري بنا في لج بحر ماله من ساحل أبدا ولا ضحضاح شغل البرية عن عبادة ربهم فتن على دنياهم وتلاحي ومحبة الدنيا التي سلكنا بهم أبداً مع الأزواج والأشباح كل البرية شارب كأس الردى من حتف أنف أو دم سفاح لا تبنئس للحادثات ولا تكن بمسرة في الدهر بالمفراح أفأين هود ذو التقى ووصيته قحطان زرع نبوة وصلاح أم أين يعرب وهو أول معرب في الناس أبدى النطق بالإنصاح أم أين يشجب خانه من دهره شجب وحاه له بقدر واحي وسبا بن يشجب وهو أول من سبأ في الغزو قدما كل ذات وشاح أو حمير وأخوه كهلان الذي أودى بحادث دهره المجتاح وملوك حمير ألف ملك أصبحوا في الترب رهن ضرائح وصفاح آثارهم في الأرض بخبرنا بهم والكتب من سيرٍ تقص صحاح أنسابهم فيها تنير وذكرهم في الطيب مثل العنبر النفاح ملكوا المشارق والمغارب واحتووا ما بين أنقرة ونجد الجاح ملكت ثمود وعاداً الأخرى معا منهم كرام لم تكن بشحاح أين الهميسع ثم أيمن بعده وزهير ملك زاهر وضاح في عصره هلكت ثمود بناقةٍ لقيت بها ترحاً من الأتراحِ وعريب أو قطن وجيدان معاً أضحكوا كأنهم نوى وضاح والغوث غوث المرملين ووائل أو عبد شمس ذو الندى الفياح وزهير الصوار أو ذو يقدمٍ منيا بدهرٍ سالبٍ طراحِ أم أين ذو أنس وعمرو وابنه المل طاط لط بمسحت جلاح والملك بعدهم إلى شددٍ به عصف الزمان كعاصف الأرياح والحارث الملك المسمى رائشا إذ راش من قحطان كل جناح وحباهم بغنائم الفرس التي فاضت على الجندي والفلاح وغزا الأعاجم فاستباح بلادهم ملك حماه كان غير مباح ركب السفينة إلى بلاد الهند في لجج يسير بها على الألواح وبنى بأرضهم مدينة راية فيها الجباة لعامل جراح والترك كانت قد أذلت فارسا لم يستروا من شرهم بوجاح فشكوا إليه فزارهم بمقانب فيها صراح ينتمي لصراح تركوا سبايا الترك فيهم بينهم للبيع تعرض في يد الصياح وغدا منوشهر يمت بطاعة وولاية من منعم مناح أو ذو المنار بنى المنار إذا غزا ليدله في رجعته ومراح ألقى بمنقطع العمارة بركه في الغرب يدعو لات حين براح والعبد ذو الأذعار إذ ذعر الورى بوجوه قوم في السبأ قباح قوم من النسناس مذكورون في أصى الشمال كل رياح وأخوه إفريقيس وارث ملكه حتف العدو وجابر الممتاح ملك بنى في الغرب إفريقيةً نسبت إليه بأوضح الإضاح وأحل فيها قومه فتملكوا ما حولها من بلدة ونواح وكذلك الهدهاد أيضاً عامر هدت قواعد ملكه المنصاح أم أين بلقيس المعظم عرشها أو صرحها العالي على الأصراح زارت سليمان النبي بتدمر من مأرب دنيا بلا استنكاح في ألف ألف مدجج من قومها لم تأت في إبل إليه طلاح جاءت لتسلم حين جاء كتابه بدعائها مع هدهد صداح سجدت لخالقها العظيم وأسلمت طوعا وكان سجودها لبراح أو ياسر الملك المعيد لمّا مضى من ملك حي لا تراه لقاح أبقي بوادي الرمل أقصى موضعٍ بالغرب مسند ماجدٍ جحجاح لم يلق بعد عبوره بيتاً ولا شيئاً من الحيوان ذي الأرواح أم أين شمر يرعش الملك الذي ملك الورى بالعنف والإسجاح قد كان يرعش من رآه هيبة ورنا إليه بطرفه اللماح وبه سمرقند المشارق سميت لله من غازٍ ومن فتاح وأتى بمالك فارسٍكيقاوسٍ في القيد يعثر مثخنا بجراحفأقام في بئرٍ بمأرب برهةً في السجن يجأر معلناً بصياح فاستوهبت سعدى أباها ذنبه فعفى وسيره بحسن سراح والأقرن الملك المتوج تبع عراك البلاد بكلكل فداح وغزا بلاد الروم يبغي وادي إلي قوت صاحب عزة وطماح فقضى هنالك نحبه وأتى إلى أجل معد للحمام متاح والرائد الملك المتوج تبع ملك يرود الأرض كالمساح فتح المدائن والمشارق وانتحى للصين في برية وبراح فأذاق يعبر حتفه فدحى به في عقر لحد للمنية داحي وأحل من يمن بتبت معشراً أضحوا بها عنا من المزاح والترك قبل الصين كان لهم به يوم شتيم الوجه والأكلاح والكامل الملك المتوج أسد فيه تقصر مدحه المداح كم قاد من جيش أجيش كبابلٍ وكتيبةٍ تغشى البلاد رداح حتى استباح بلاد فارس بالقنا وبكل أجرد في الجياد وقاح والترك والخزر استباح بلادهم والروم منه تتقي بالراح والصين تجبي خراجها عماله في بكرةٍ من دهرهم ورواح نطح الأعاجم في جميع بلادهم بأحد قرنٍ في الوغى نطاح وأذاق موليس الحمام وجؤذراً ونجى قباذ كثعلبٍ صياح حتى أتاه ذو الجناح برأسه من أرض بلخ ونهرها المنساح وأتى بقسطنطين في أغلاله وبهرمزٍ في قيده الملحاح وغزوا أرض الشمال فخاض في ظلماتها بمنارة المصباح وكسى البنية ثم قوس هدية سبعين ألفاً من بنات لقاح أم أين حسان بن أسعد خانه دهر تلا الإحسان بالإقباح ورياح الطسمى لمّا جاءه مستعيدا فشفى غليل رياح أفنى جديسا باليمامة إذا علوا طسما بحد ذوابل وصفاح أم أين عمرو وصنوه المدرى له فأصاب صفقة خاسرٍ كداح لم يستمع من ذي رعينٍ عذله والحين لايثنيه الحي اللأحي فبدت ندامته وجانبه الكرا فرأى السلو بغير شرب الراح أفنى رجالا شاركوه فأصبحوا ككباش عيدٍ في يدي ذباح أو تبع عمرو بن حسان الذي سفح الدماء بسيفه السفاح قتل اليهود بيثرب وأراهم أنياب ثغر للنية شاح أم أين عبد كلالٍ الماضي على دين المسيح الطاهر المساح أو ذو معاهر غلقت أبوابه فأني لها الحدثان بالمفتاح أو ذو نواسٍ حافر الأخدود في نجران لم يخش احتمال جناح ألقى النصارى في نيرانٍ أججت بوقود جمرٍ مضرمٍ لفاح فدعا له ثعلبان أحابشا منهم بقاع الأرض غير ضواح فتقحم البحر العمسق بنفسه وسلاحه وجواده السباح فغدا طعاماً بعد عز باذخ للحوت من نونٍ ومن تمساح وأتى ابن ذي يزنٍ بأبنا فارس لمّا تغرب وانثنى بنجاح فغدا الأحباش للأعارب أعبدا يشرونهم بخسارة ورباح أين المثامنة الملوك وملكهم ذلوا لصرف الدهر بعد جماح ذو ثعلبان وذو خليل ثم ذو سحر وذو جدن وذو صروح أو ذو مقار قبل أو ذو حزفر ولقد محا ذا عثكلان ماح تلك المثامنة الذرى من حمير كانوا ذوي الإفساد والإصلاح أو ذو مراثد جدنا القيل ابن ذي سحر أبو الأذواء رحب الساح وبنوه ذو قين وذو شقر وذو عمران أهل مكارم وسماح والقيل ذو دنيان من أبنائه راح الحمام إليه في الرواح خدمتهم جن الهواء وسخرت لمقاول بيض الوجوه صباح أم أين ذو الرأين أو ذو ترخم سقيا بكأس للمنون ذباح أم أين ذو يهر وذو يزنٍ وذو بؤس وذو بيحٍ وذو الأنواح أم أين ذو قيفان أو ذو أصبح لم ينج بالإمساء والإصباح أم أين ذو الشعبين أصبح صدعه لم يلتم كمشعب الأقداح أو ذو حوال حبل دون مرامه أو ذو مناخ لم ينخ بمراح أم أين غمدان أو ذو فائش أو ذو رعين لم يفز بفلاح أو ذو الكباس وذو الكلاع ويحصب أضحكوا وهم للنائبات أضاحي والقيل أبرهة بن صباح قضى نحبا وأبرهة أبو الصباح والصعب ذو القرنين أدركه الردى قصدا ولم يضرب له بقداح وسطا على الصيف هاتك عرشه وعلى أخيه جذيمة الوضاح وجذيمة الوضاح غير جذيمة الزب اء عن علم وعن إصحاح والحرة الزباء سيق لها الردى بيدي قصير الخسر لا الأرباح قتلت جذيمة وهو خاطبها ولم تفعل كفعل نضيرة وسجاح أم أين ذو أقان أو ذو أفرع أو ذو الجناح هزبر كل جناح أو ذو العبير وذو ذرائح خانه دهر يعيد النسر كالذراح أم أين ذو بينون أو ذو مرعلى وبنو شراحبيل وآل شراح أم أين ذو شهران أم ذو ماور أضحت زنادها بلا قداح وعلى الذي ملأ البلاد بخيله شهران مثل شقيقه المصباح أم أين فهد أو همال وابنه زيد عفاهم دهرهم بمساح أم أين ذو ثات وذو هكر وذو نمر وذو صبر وذو المشراح أم أين ذو غيمان أو ذو شوذب اللا بيض في النساء ملاح أم أين نبع وذو سخط أو ذو الملاحي لات حين ملاح أم أين أوسان أو ذو مأذن أم أين ذو التيجان والإبراح وعباهل من حضرموت من بني أحماد والأشبا وآل صباح والغر من جدن وأبنا مرة وبني شبيب والألى من شاح وبنو الهزيل وآل فهد منهم من كل هش للندى مرتاح أذواء حمير قد ثوت وملوكها في الترب ملك ضرائح وصفاح أضحوا ترابا يوطئون كمثل ما وطئت هوامد تربة وبطاح ذلت لهم دنياهم ثم انثنت ترميهم بالحوافر الرماح مطرت عليهم بعد سحب سعودهم سحب النحوس بوابل سحاح ما هابهم ريب المنون ولا احتموا عنه بأسياف ولا أرماح كلا ولا بعساكر ودساكر وجحافل ومعاقل وسلاح سكنوا الثرى بعد القصور ولهوهم بمطاعم ومشارب ونكاح أضحت مدثرة قصورهم التي بنيت بأعمدة من الصفاح والدهر يمزج بؤسه بنعيمه ويرى بنية الغم في الأفراح
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T4
ENG
Gilbert, William Schwenck
THE BAFFLED GRUMBLER.
Whene'er I poke Sarcastic joke Replete with malice spiteful, The people vile Politely smile And vote me quite delightful! Now, when a wight Sits up all night Ill-natured jokes devising, And all his wiles Are met with smiles, It's hard, there's no disguising! Oh, do n't the days seem lank and long When all goes right and nothing goes wrong, And is n't your life extremely flat With nothing whatever to grumble at! When German bands From music stands Play Wagner imperfectly — I bid them go — They do n't say no, But off they trot directly! The organ boys They stop their noise With readiness surprising, And grinning herds Of hurdy-gurds Retire apologizing! Oh, do n't the days seem lank and long When all goes right and nothing goes wrong, And is n't your life extremely flat With nothing whatever to grumble at! I've offered gold, In sums untold, To all who'd contradict me — I've said I'd pay A pound a day To any one who kicked me — I've bribed with toys Great vulgar boys To utter something spiteful, But, bless you, no! They will be so Confoundedly politeful! In short, these aggravating lads They tickle my tastes, they feed my fads, They give me this and they give me that, And I've nothing whatever to grumble at!
T4
社会、权力与历史
T4
T4
CUSTOM:无物可怨的无聊
LZH
呂奫
翠蛟
我讀坡詩醉眼開, 翠蛟騎取借風雷。 直教大地霑霖雨, 變作清凉不快哉。
T1
自然、宇宙与地方感
T6
T1
T1
LZH
严都
拟送贺秘监归会稽诗
广成何必挂朝衣, 已奉玄珠佐万机。 还蹑旧衣凫舄去, 不将新赐鹤书归。 暂凭风驭游清禁, 终泛仙槎出紫微。 今日汉庭因少别, 人间无限白云飞。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ENG
Fletcher, John Gould
Fugitive Beauty
As the fish that leaps from the river, As the dropping of a November leaf at twilight, As the faint flicker of lightning down the southern sky, So I saw beauty, far away.
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T3
T1
LZH
邵柄吉
侯氏亦园余祖芸石公曾馆焉,秋日过此怅然志感
五十年前翰墨林, 风流销歇忆人琴。 井梧瑟瑟催秋老, 池草萋萋积水深。 早诵清芬争继志, 难寻旧雨暗惊心。 荒亭岑寂私惆怅, 野鸟无情送好音。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
LZH
卢昭
淡香亭
玉山佳处野亭分, 千树梨花白似云。 仙袂倚风林下得, 淡香和月夜深闻。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
ابن داود الظاهري
قصيدة تمتع من حبيبك بالوداع
تمتع من حبيبك بالوداع فما بعد الفراق من اجتماع فكم جرعت من هجرٍ وغدرٍ ومن حال ارتفاعٍ واتضاع وكم كأسٍ أمر من المنايا شربت فلم يضق عنها ذراعي فلم أر في الذي قاسيت شيئاً أشد من الفراق بلا وداع تعالى اللَه كل مواصلاتٍ وإن طالت تؤول إلى انقطاع
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
張賈
和太原山亭懷古詩
中庭起崖谷, 漱玉下漣漪。 丹丘誰云遠, 寓象得心期。 豈不貴鍾鼎, 至懷在希夷。 唯當蓬萊閣, 靈鳳復來儀。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
王雲鳳
洮州即事次韻
十年奔走笑龍鍾, 苦為思親意欲東。 麥酒薄難消土瘴, 狐裘暖亦透山風。 衙無人跡塵難掃, 庭有民詞譯為通。 外侮不生眞在我, 防邊何必念邊功。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعر الصرصري
قصيدة نفسي الفداء لبدر تم بازغ
نفسي الفداء لبدر تمّ بازغ سامٍ عل غصن الجمال النابغ لا يعترى نقصُ المحاق كماله كلاً وليس قوامه بالزائغ يهتز في حلل المواهب مائساً في ظل قرب للجلالة سابغ غصن النضارة نشره متعطر ريّان من ورد المزيد السائغ أهدى له الرحمن أحسن صبغة فتبارك الرحمن أحسن صابغ بلغت عنايته به ما لم يكن أحد إليه من الأنام ببالغ صفت القلوب بوده إذ أطفأت أنواره نار العدول النازغ قمعت جيوش النصر تحت لوائه بالقهر كلّ مبارز ومرواغ يا من تجمعت المناقب كلها فيه فلم يدركه وصف مبالغ ومن اكتسى ثوب البهاء محبةً تباً لقلب من ودادك فارغ
T5
神圣、超验与智慧
T5
T2
T5
RUS
Теплова Надежда Сергеевна
Флейта
Люблю луны волшебное сиянье, И запах лип, и легкий шум ветвей, Люблю забот людских молчанье, Люблю безмолвие страстей. Люблю в час вечера унылой флейты звуки И слушаю их нежный перелив, Склонив главу, скрестивши руки, В груди дыханье притаив.
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
JPN
昌算
null
なからへて あるさへいとふ おいらくの みのあらましは すゑもたのまし
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ZHO
丘缓
来得及来不及
亲亲左颊右脸上唇下巴 之后我多么想活着参拜自己的坟轻轻地 在野冢堆中 轻轻 跪下读者墓碑上熟悉的记录是我的确是我来 过来—过照例上看兀自呢喃若干不知所云突来的激动可以大把泪下抬望眼 山水秀丽 自然就罢累了就轻轻离开
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ITA
[anonymous]
null
Questa altera dal ciel vaga figura Cui tuffarsi ne l'onde Vetò, Giunon, la tua fredda paura Con l'ardente virtù de' raggi suoi, Tante elice da me lagrime amare Ch'ella ne forma un mare, Poi di te ride, e de' sospetti suoi, De la mia stella al chiaro capo attorte Le chiome in dolci nodi Quando adivien ch'Amor disciogli e snodi, Moro, e con la mia morte Mostro ch'augurio il suo bel crin m'apporte. Stella gentil, che nei maggior perigli Ogni nocchiero addita, Or dove sei sparita? Già pur son scogli, e cielo, e mare, e venti Tutti in mio danno 'ntenti E tu, mia fida scorta, anco te n' vai? Benché non fia giamai Ch'io non ti miri; poiché in mezzo al core Con le sue proprie man ti fisse amore. S'a me maggïor che al gran poeta Tosco E soggetto e rivale Donasti, Amor, perché non tromba eguale? Questo si pur conosco Che dove ei pianta io lodo stella, e dove Ebb' egli un Febo, ho io rivale un Giove. Qual'a l' 'ncendio mio Scampo trovar poss'io? Poiché fin l'orsa dove Nodrir quà giù solea pruine e ghiaccio Hor foco e fiamma entro il mio petto piove; Perch'io pur m'ardo e sfaccio. La stella mia, che là più presso al polo Spinta ancor da Boote Fare appena solea picciole rote, Or dove ha preso, ohimè!, sì largo il volo? Questo so che di Delo Non l'ha fugata il dio, perch'ella è tale Che contra il sol prevale; Oltre che poi di sua partita il cielo Vestito ha sempre d'atra notte il velo. Non fu Giunone, o Giove Né dei marini Dei tutto il consiglio Che diede a l'orsa mia perpetuo esiglio; Però che di lontano Il gran padre oceano, Sentendo il suo celeste immenso ardore, Disse: stia pur di fuori; Ché, se tra noi discende, D'onor, ne priva e i regni nostri incende.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
Patmore, Coventry Kersey Dighton
IV.— VENUS VICTRIX.
Fatal in force, yet gentle in will, Defeats, from her, are tender pacts, For, like the kindly lodestone, still She's drawn herself by what she attracts.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
المقري التلمساني
قصيدة سبحان من قسم الحظوظ
سبحان من قسم الحظوظ فلا عتاب ولا ملامه أعمى وأعشى ثم ذو بصر وزرقاء اليمامة ومسدد أو جائر أو حائر يشكو ظلامه لولا استقامة من هداه لما تبينت العلامه ومجاور الغرر المخيف له البشارة بالسلامه وأخو الحجى في سائر الأنفاس مرتقب حمامه وكما مضى من قبله يمضي ولم يقض التزامه والجاهل المغتر من لم يجعل التقوى اغتنامه فليرفض العصيان من يخشى من الله انتقامه وليعتبر بسواه من لصلاحه صرف اهتمامه فالعيش في الدنيا الدنية غير مرجو الإدامه من أرضعته ثديها في سرعة تبدا فطامه من عز جانبه بها تنوي على الفور اهتضامه وإذا نظرت فأين من منعته أومنحت مرامه ومن الذي وهبته وصلا ثم لم يخش انصرامه ومن الذي مدت له حبلا فلم يخف انفصامه كم واحد غرته إذ سرته مخفية الدمامه قعدت به من حيث لم يعلم فلم يملك قيامه أين الذين قلوبهم كانت بها ذات استهامه أين الذين تفيأوا ظل السيادة والزعامه أين الملوك ذوو الرياسة والسياسة والصرامه وبنو أمية حين جمع عصرهم لهم فئامه وتمكنوا ممن يحاول نقض ما شاءوا انبرامه وتعشقوا لما بدا لهم محيا الأرض شامه وتأملوا وجه البسيطة فاثنوا يهوون شامه حتى تقلص ظلهم وأراهم الدهر اخترامه أين الخلائف من بني العباس والبر القسامه أين الرشيد وأهله وبنوه أصحاب الشهامه ووزيره يحيى وجعفر ابنه الراوي احتشامه والفضل مدني من يقول لمن يلوم على الندى مه أم أين عنترة الشجاع وذوا الجدا كعب بن مامه والزاعمون بجهلهم أن القبور صدى وهامه والمكثرون من المجون إذا شكا الفكر اغتمامه اين الغريض ومعبد أو أشعب وأبو دلامه أين الألى هاموا بسعدى أو بثينة أو أمامه وأبكوا لفرط جواهم والليل قد أرخى ظلامه وتتبعوا آثار من عشقوا بنجد أو تهامه وتعللوا والشوق يغلب بالأراكة والبشامه أضنى النوى قيسا فقاسى لاعجا أغرى غرامه وغوى هوى غيلان مذ ابدى بميته هيامه اين الأكاسر والقياصرة وأين حكام التهامه أم أين غمدان وسيف والوفود به أمامه أين الخورنق والسدير ومن شفى بهما أوامه ومدائن الإسكندر اللاتي لها أعلى دعامه أين الحصون ومن يصون بها من الأعدا حطامه أين المراكب والمواكب والعصائب والعمامه اين العساكر والدساكر والندامى في المدامه وسقاتها المتلاعبون بلب من أعطوه جامه من كل أهيف يزدري بالغصن إن يهزز قوامه ذي غرة لألاؤها تمحو عن النادي ظلامه فالشمس في أزراره والبدر في يده قلامه يصمي القلوب إذا رمى عن قوس حاجبه سهامه ويروق حسنا إن رنا ويفوق آراما برامه أنى لها ثغر حلا ذوقا لمن رام التثامه أنى لها وجه يشب بقلب مبصره ضرامه أستغفر الله للغو لا يرى الشرع اعتيامه بل أين أرباب العلوم أولو التصدر والإمامه وذوو الوزارة والحجابة والكتابة والعلامه كأئمة سكنوا بأندلس فلم يشكوا سآمه هي جنة الدنيا التي قد أذكرت دار المقامه لا سيما غرناطة الفراء رائقة الوسامه وهي التي دعيت دمشق وحسبها هذا لنزول أهليها بها إذ أظهر الكفر انهزامه وأتت جيوش الشأم من باب نفى الفتح انبهامه فسلوا بها عن جلق إذ أشبهتها في الضخامه وبدا لهم وجه المنى وأراهم الثغر ابتسامه وتبوأوها حضرة تبري من المضنى سقامه بروائها وبمائها وهوائها النافي الوخامه ورياضها المهتزة الأعطاف من شدو الحمامه وبمرجها النضر الذي قد زين الله ارتسامه وقصورها الزهر التي يأبى بها الحسن انقسامه يا ليت شعري أين من أمضى بها الملك احتكامه وأتيح في حمرائها عزا به زان اتسامه اين الوزير ابن الخطيب ها فما أحلى كلامه فلكم أبان العدل في أرجائها وبها أقامه ولكم أجار عدا وكم أجرى ندى والى انسجامه راعت صروف الدهر دولته وما راعت ذمامه حتى ثوى إثر التوى في حفرة نثرت نظامه من زارها في أرض فاس أذهبت شجوا منامه إذ نبهته لكل شمل شتت الموت التئامه هذا لسان الدين أسكته وأسكنه رجامه ومحا عبارته فمن حياه لم يردد سلامهفكأنه ما أمسك القلم وكأنه لم يعل متم مطهم بارى النعامه وكأنه لم يرق غارب الاعتزاز ولا سنامه وكأنه لم يجل وجها حاز من بشر تمامه وكأنه ما جال في أمر ولا نهي وسامه وكأنه ما نال من ملك حباه ولا احترامه وكأنه لم يلق في يده لتدبير زمامه مذ فارق الدنيا وقوض عن منازلها خيامه أمسى بقبر مفردا والترب قد جمعت عظامه من بعد تثنية الوزارة جاده صوب الغمامه لم يبق إلا ذكره كالزهر مفتر الكمامه والعمر مثل الضيف أو كالطيف ليس له إقامه والموت حتم ثم بعد الموت أهوال القيامه والناس مجزيون عن أعمال ميل واستقامه فذوو السعادة يضحكون وغيرهم يبكي ندامه والله يفعل فيهم ما شاء ذلا أو كرامه ويشفع المختار فيهم حين يبعثه مقامه وعليه خير صلاته مع صحبه تتلو سلامه والتابعين ومن بدا برق الرشاد له فشامه ما فاز بالرضوان عبد كانت الحسنى ختامه
T5
神圣、超验与智慧
T5
T3
T5
ITA
Michelangelo Buonarroti
Non ha l'ottimo artista alcun concetto
N ON ha l’ottimo artista alcun concetto Ch’un marmo solo in sè non circonscriva Col suo soverchio, e solo a quello arriva La man che obbedisce all’intelletto. Il mal ch’io fuggo, e ’l ben ch’io mi prometto, In te, donna leggiadra, altera e diva, Tal si nasconde; e perch’io più non viva Contraria ho l’arte al desïato effetto. Amor dunque non ha, nè tua beltate, O fortuna, o durezza, o gran disdegno Del mio mal colpa, o mio destino, o sorte, Se dentro del tuo cor morte e pietate Porti in un tempo, e che ’l mio basso ingegno Non sappia ardendo trarne altro che morte.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
ZHO
朴贤
街画
洗浴街霓 着一朵紫色的大罗藤花 一只黑色的老猫 幽孑地掠过墙头 街霓的帏幔 有光和星窗 还有电线杆子上古铜的巷灯 犹若警人的铃铛 街面上有高脚杯的 漓光倪裙 有黑白色的梧桐树荫 及八零年代卖冰棍的姑娘 和日前路口卖肉夹馍的老嫫子 我以一个印着年代烙痕的少年 怪异地出现在街面 那时的光景 像装在两个坛子里 却不能让心儿 相映 那天在远郊 柴草垛底 闻到了一股儿霉香 印定那是年代特有的东西 而非虚生 就像儿时外婆家的天空 乡隅 而如今滋延的时代 人们在街漓上 犹若缸中的泥鳅 ——没有不安 没有匆忙 没有疑惑 ——一只跑错巷口的狗儿 带着面孔的诡异 再次撞眸 幽捷地掠过街头 ……
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ITA
Hilda Doolittle
Poesia di Hilda Doolittle - Bufera
I Ti abbatti sugli alberi, schianti il vivo ramo: il ramo è bianco, il verde schiacciato, ogni foglia squarciata come legno scheggiato. II Tu carichi gli alberi di nere gocce, turbini e scrosci: lasci staccata una foglia appesantita nel vento - essa è scagliata via, turbina in alto e affonda, un ciottolo verde
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
JPN
長宣
null
こころつきし よひあかつきの かねのおとも またすわかれて きくしもそうき
T3
生命、时间与存在
T3
T2
T3
NOR
Ulrik Farestad
Tyrannens trøst
Kong Astyages våkner fortvilet fra drømmen, plaget av dunkle tegn og forutanelser, og kaller den eldste, klokeste seeren til seg, den gamle mannen med den milde stemmen: "Så, så, min hersker, sov du rolig, du er guddommelig, og gudenes dom kommer ikke til deg i vonde drømmer, som jærtegn ment for de mange dødelige" – trøstet synker kongen tilbake og sovner – "den kommer i drømmene til dine fiender, og de er uten tall og sover som stener, Astyages, siste konge av Media."
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T5
CES
Červinka, Miloš
Zpěv 5.
„Po plesu nuda! Moji drahou sestřeničku nebaví letní den, ni modro nebe, ta příroda, již vidíme kol sebe, – nedátě ctitelů, již chodí na vějičku!“ – „Děkuju, Theodore, za tu dobrou vůli, s jakou honíš po nápadu vtipném; jen škoda, kdy se zdá – že už jej chytnem – ustaneš při nejlepším, v samé jeho půli.“ – „Ó velitelko moje! toť je osud lidí, co darmo láskou nešťastnou se mučí; jsou ale jiní, kteří chybu jejich vidí a vyhnou se – an z chyb se cizích učí.“ – „Jsou jistě moudří.“ „Pak se rychle moudrým stanu, a se strýcem a Hynkem u taroků dokážu mlčky pozorností v oku, že také z družného jsem rodu paviánů.“ – „Ó fuj, té ošklivosti! – Zůstaneš tu u mne, i věnuju ti úsilovnou snahu, bych do času, než uvidíme Prahu, zas uhladila tvoje zvyky nerozumné.“ – Tak Laura s Theodorem krátila si chvíli v parku i doma při venkovském tichu. Po plesu vždycky spolu pohromadě byli, vždy plni žertu, rozmaru a smíchu. – Leč paní u velkém se chvěly nepokoji. Vše viděly, a měly radu k tomu, by raděj’ Theodora poslal z domu an velmi v cestě tady jejich plánu stojí. – Hospodář ale mlčel; v něm se rozpak budil: Pro Lauru byla zábava tu sporá, – a jestli odvede jí Theodora, pak celý venkov by snad úplně ji znudil; i zachce se jí Prahy. Tam je konec plánů, tam zábavy a plesy všechno skříží, kol ní tam bude znovu celá řada pánů, a Hynek se jí více nepřiblíží. – Šlo dále všechno touže kolejí. – „Kdo zbádá ten rozmar dívčí? – Tu si zahraje s jedním, a zítra jest jí zbytečným a všedním – jiného sobě zajme. – Či má koho ráda? – Smích vábný se jí na rtu okamžitě tlumí a líce zachmuří se jako touhou, – než, citem-li anebo chvílí dlouhou – to poznat, povědíti – sotva někdo umí. Škoda té krásy v růži! Jenom pro motýly je stvořena, jen s nimi hrát by chtěla; tak pel i vůně v plaché promarní se chvíli – a vnada žití s mládím uletěla!“ – – To Hynek rozjímal, an po procházce oné (kde mlčky u Laury se ve sny hřížil –) na druhý den k ní v naději se blížil, že přijetí tu najde jistě blahosklonné, – a že svůj apoštolský úřad počne u ní, by z loutky rozmařilé hvězdu tvořil, by předsudek a všední názor bořil a výše k ideálu ved’ ji na výsluní: A ona v pýše zatím přijala jej chladné – však ruku svou mu k políbení dala! – I bylo jemu, jak kdy s nebe dolů spadne, jaká to přes noc proměna se stala. Pak viděl, jak se dobře baví s Theodorem; co den jej brala s sebou na procházky; – ten hoch, svou vášeň zova jménem lásky, se utápěl v ní, jako blázen ve snu chorém. – A Hynek mlčel při tom; nezkusil to více, by Lauru smířil, nevěda, čím hřešil; na oko chladen, tím se venku těšil, že rada přítelem byl velkým šachovnice. Tak sedávali spolu, do hry zahloubáni dny celé k parku nebo na balkóně; a k nim-li s Theodorem Laura přišla maní, byl Hynek tichým, jak by nestál o ně. – Však za to potají, kdy o samotě, býval, tu cit, jejž dosud nebyl nikdy znával, jej v srdci hnětl, mučil, překonával; – a s trpkou výčitkou se z okna za tou díval, která mu hříčkou vzala drahý pokoj duše, – a kdy v tom citu hlubokém a novém neuměl rychle zalichotit slovem – jej opět odhodila rozmarně a suše, tak jako dělává to rozpustilé děcko rvouc jabko se stromu, kdy neuzrálo, a pohrdavě potom odhazuje všecko, an podalo mu sladké šťávy málo. Zatoužil v dálku; ale přece neměl síly, aby odloučil se od té číše jedu. Vždy novým ohněm zaplál při pohledu na lepou stopu oné čarodějné víly. Přemýšlel – odhodlal se – potom opět váhal: tu, byť ji tajně, moh’ se dívat na ni, a bez ní svět jen chladnou byl mu plání. – Kdy žal a smutek jemu příliš k srdci sáhl, ubíhal v temno lesní, kam jej kroky vedly, a znovu bloudil sobě pro útěchu, – sedával opět sám tu pod zelením jedlí a naslouchal jich šumotu a vzdechu. – Tak rána jednoho, kdy sotva stín se šeřil, opustil pokoj, v jehož okna s výše ta hora skalná hleděla mu tiše; k ní právě cestou lesní v ranním šeru měřil. – Lehounce šumělo to korunami jedlí, a vůkol ve hlubokém lesa klínu, mír ještě dřímal pod perutí stínu, kdy nad vrcholi šeré obláčky už bledly. A Hynek vystupoval na temeno skály, an červánek se rozlil po okruhu, a polosvitem jitra otvíral se v dáli čarovný výhled do zelených luhů. – Dolina šírá – mlha ulehla si na ní. Ne pokrov, jak jím zima kryje hory, – než pel to svěží, blankytný a sporý, jaký v té tiché vlažné letní době ranní nádech tak měkký dává horám, pláni všady, – jak závoj nevěstě, již proto halí, by v síti stříbrolesklé prosvitaly vábněj’ těch dívčí tváří, šíje sladké vnady. – Na blízku strom i květ se živou barvou sytí, – dál v údolí se jemné stíny valí, potoky jako nitky stříbrné v něm svítí; v dílce je modré hory obejaly. – Tvář Hynkova se živým ohněm pozarděla, proud ze srdce k ní stoupal mocnou vlnou; vzedmul se cit mu hrudí touhyplnou, až slovy tichými se ústa rozechvěla: „Vychází světlo věčné! – Zornička už bledne – ve hloubce mizí, odkud byla vstala. Jí skončen úkol. Taká něžná, malá – čím pod velikým sluncem byla by nám ve dne? Takový cíl je náš. My vlasti zubožené jitřenou budem. Až den její vstane a nad slunkem se nebe volně rozeklene, my zajdeme po práci dokonané. Já rád už tehdy tebe, zorničko má, vídal, kdys oknem zářívala z noci tmavé do dětské síně, jako oko smavé, – jak by to jasný pohled matky dítě hlídal. Ty’s pohádkou mi sladkou tehdy ještě byla. V rostoucí duši mé tvá záře roste, až objevil se význam báje prosté i tvého podobenství, moje hvězdo milá! Veškeren úsvit právě v pusté noci žití je tobě k obrazu! – – Tam naděj’ hyne a víra zoufá: Aj, tu jitřní hvězda svítí – útěchou z temna její světlo kyne! – Ó miluji tě vroucně!“ – s touhou rozechvělou k ní náruč vypjal: „– kdy mne srdce bolí, kdy umdlévám jak poutník v šírém poli, ty naplňuješ novou silou duši celou, a k cíli posvátnému slabou vedeš nohu; ó provázej mne v žití dálkou tmělou, a jestli půjdu dráhou osamělou, dej potom, na konec ať říci sobě mohu: Můj úkol dokonán; kde pouště byly holé – osetá niva budoucnosti kyne, – šťastnější plémě z toho žíti bude pole, – kde v růvku sobě dělník odpočine“... „Amen!“ – hlas tichý, jemný ozval se tu za ním, tak mírný ve svém nadpozemském chvění, jak hasnoucí by hvězdy pozdravení to bylo slétlo k němu čistým vzduchem ranním. – Užaslý na to mladík obrátil se čile a Lauru spatřil. – Malou ručkou svojí na skálu opřena, tu za ním stojí. – Minula potom v tichu ještě drahná chvíle, co navzájem si v okem oko pohlíželi; On zruměnil se – ona byla bledá. Těch rozpaků se zbavit ovšem oba chtěli, – i každý chvatně první slovo hledá. – Ucítil Hynek, jak mu zúžilo se nitro, kdy ze svých dumek vyrušen byl děvou... Však sejmul dvorně klobouk rukou levou, poklonil se, a klidně řekl: „Dobré jitro.“ – „Jaký to chladný tón po oné vroucí řeči... Ach ovšem – jiný cit – i zvuky jiné. Žel, na zemi že nadpozemské hyne, jak jen se toho dotkne cizí ruka něčí. Tak, jako k jitřeně tu modlil jste se právě – kdybyste jednou mluvil k děvám země, vydobil byste asi mnohé srdce hravě.“ – Tón smutný prochvěl jejím žertem jemně. – „Však promiňte, že jsem vás tady vyrušila. Než, mladí páni ve velikém městě uvyknou zřídka také ranní cestě, byť vyhlídka, jak tato, byla divomilá...“ Mluvila přerývaně, jak by dech se krátil, a s kvapem, neuvyklým v kruzích města. Snad ji tak unavila ranní cesta, – vždyť zas i plný ruměn v líčko se jí vrátil, tím hlubší, že sám Hynek ještě mlčel stále a pátravým jí zrakem hleděl v líce. Jak bez pomoci před ním – vinula se k skále, tu v plné záři stojíc – krasavice. Tváře co lupen růže, v rámu černých vlasů, postava vzorem bujné harmonie, – klenutá ňadra, hrdě přímá šíje, a přece ohebná jak proutek kolem pasu; a temné oči, řasou dlouhou zastíněné, se zdály studánkami ve svém plání, kde hvězda obráží se v mihotání, a kapraď nad nimi svůj zdobný vějíř klene. – Na jasném čele, měkká čapka z hermelínu, na těle roucho šeré, stříbrotkané – tak lesem vytanula z černavého stínu, jak na mraku kdy plná luna plane. – „Já měla jistě za to, že jsem prvním hostem dnešního rána pod zeleným krovem.“ – Však znovu zarděla se pod tím slovem, ač bylo promluveno přízvuku tak prostém. – On ani tušit neměl, že jej byla znala, kdy pod oknem jí kráčel po záhoně, – a ona, usednuvši na komoně, se potom v šero za ním na výšinu dala. – Co budívalo ji teď ze sladkého spaní a provázelo ji co muška v letu, to neměl ovšem nikdo pozorovat na ní. – to tajila, jak plod se tají v květu. – Jak plným půvabu jest umění to známé, laškovat srdcem jako hračkou dětí, – jak s květem pestrým na zelené sněti bez obavy, že stonek snad se přitom zláme. – Kdys výsadou to bylo jenom lidí mála; teď u nás vůbec už ta cnosť se šíří, všude jak houby rostou bohatýři, jimžto by ona doba ztracenou se zdála, kterou by neprovedli celou ve hře svůdné se srdcem, jaké nabídne jim chvíle. Myšlénky, zaměstnání vážnější – jim nudné, – a dívčí rozpaky tak vábné, milé! – A proč jich neužíti, když ta sama děva dřív bujnou svévolí nás vedla k zmatku? – Teď prozrazena – půjčka za oplátku; – jen směle dále, ať se malou chvíli hněvá, – rozbořme onu hradbu panenského studu, med vyssajme jak vosa šťávu z višně, a potom slupku odhodíme pyšně, že dovedli jsme na čas ukrátit si nudu. – My dokázali, že jsme velikáni smělí! – A sláva naše bude dovršena, kdy mnohé dívky takto před námi se chvěly a s nimbu svého námi padla žena! – – Hynkovi takže hlavou myšlénka ta bleskla, když o samotě v šírém stínu lesa viděl, jak hrdá škraboška ta klesá, kterou se tvář té dívky byla prvé leskla. – Ač nebyl nikdy sběhlým ve hře oné chásky, která se chlubí troféjemi bálů, jež pochoutku svou najde na skandálu, a pitvoření svoje halí slovem „lásky“ – teď citem přirozeným, – v matném lesku oka, trhané řeči – ze zardělých lící též poznával, že nemá v Theodoru soka – – a litoval ji, pyšnou krasavici. – Z prvu to lehce chvělo koutky jeho retů – z tváře mu ruměn zmizel, bledlo čelo, blesk mihl okem, cos tam proletělo i zanechalo v tváři chmúru po svém letu... pak odvrátil se. – Právě nad horami v dáli teď vycházelo slunce v proudu zlata. Po vrších táhla mlha růžovatá a lehké její vlny jemným ohněm plály, – an po dolinách ještě měkký stín se vinul, pel modravý kryl ještě květy na nich, až krajem daleko tam v bledém svitu hynul, utonul v moři zlatých barev ranních. – „Kdo v takovéto chvíli jednou krásu celou byl poznal kraje, – nezabude místa, kde zjevila se mu ta vnada čistá – a zamiluje tuto skálu osamělou. – Vy domovem jste v kraji tom – já pouze hostem, a krasocitu vašemu se klaním.“ – – Tu Laura, která stála ještě za ním, při tónu řeči jeho, mužně vřelém, prostém jakoby osmělena, postoupila dále. I stáli nad propastí podle sebe na této šedé, z lesa vystoupnuvší skále – před nimi kraj – a výše volné nebe. – Hle, naše otčina! – A tyto luzné tvary z pralesů vyšly! – Prošly věků řadou – i zdají krajinou se býti mladou; a přeci jen kraj ten v celé podobě své starý! Tak vlnily se tehdy řady klasů polem, tak bělala se v mlhách dálky města, tak vinula se po těch stráních cesta a potok podle mlýnů květoucím tím dolem, kdy volný český hlahol ozýval se v kraji a mocný český národ měl ta místa, kde všude cizáci teď první slovo mají a vyhubena mluva naše čistá.“ Co mozolů a potu, práce dlouhých věků to stálo, aby Čech tu zkypřil zemi, osvětě dráhu probil hvozdy těmi a uchránil ji vrahů divokého vzteku! Co vyšlo asi pod tím smavým nebem vzdechů, co krve skropilo tu půdu tady, co bojů kryly květné v kraji sady – by svoji žeň tu vzalo pilné plémě Čechů! A kdy už dílo mělo býti dokonáno, a nad krajem se volný duch měl nésti – tu potemnělo dýmem dědin jasné ráno – v jich tichu pochováno naše štěstí...“ A zpustly kraje tyto krokem cizích vrahů; náš národ ubit; na praporu svatém znamení hanby vyraženo katem – a vypuzen je syn od oteckého prahu. Však ani tehdy, v dobách nejvyšší té strasti, kdy slavná národ stal se plachou zvěří a chodil žebrat u oteckých dveří – ni tehdy neprodal svou lásku k drahé vlasti! To málo, co mu zbylo, přivinul k své hrudi, ubitou matku pokryl bídným šatem a mněl, že ze mdloby ji vroucí láska zbudí, již zachoval ten národ v srdci zlatém. Ó bože, bože věčný – což ta zkouška hrozná! – Či po té noci smrtelného strachu pozvedneš tento národ lásky z prachu? Či přijde doba zas, kdy svět tu křivdu pozná, kterou se zaplatilo apoštolům světla za to, že světu do hluboké noci přinesli hvězdu jitřní ku pomoci? Či naše prosba k Tobě ještě nedolétla, že necháváš nás úpět v porobě a stesku, kdy heslo naše dávno vládne světem, osvěty slunko září dávno na nebesku a strom svobody ducha kyne květem? – Národů jaro zajde! – Na vypráhlém hrobě my darmo slzou trávu zalíváme, darmo svým dechem zemi zahříváme i darmo v okovech své ruce pneme k Tobě, ó věčný Slitovníče, věčný Soudce Světů – našemu hoři matka neožije, a slávy plášť ji více nepokryje – národů jaro zajde – nevydá nám květů... My nenajdem svých dávných učitelů více ni pevných mečů k boji za svobodu, a nepřivedou více naše krasavice statečných synů pokleslému rodu!“ – – Dlaněmi sobě pokryl zanícené čelo i poodvrácen – mlhu stíral s oka, – a vzdechem tichým duše ze hluboka mu na rtu chvějícím to bolně zaúpělo. – Ubledlá co ta pýř na vlastní její skráni a studená co šedá pod ní skála tu Laura tiše podle Hynka stála. Pak jako v zapomnění hlavu k němu sklání: „Jen tiše, tiše, srdce! K čemu klesat vírou? Tvé lkání volá českou děvu ze sna – vykvete její láska opět zemí šírou, a matičce dá nové květy vesna...“ A Hynek pozvedl se po tom sladkém hlasu; ruměn se rozlil po bledé mu tváři a děvě v ústret modré oči září z uvolněného rámu zlatých jeho vlasů: „Neklameš-li se? –“ volal, – „není zjev to citu, kdy zaplanul jen chvílkou rozechvění, a v bouři světa ledové se mění, hyne i znovu hasne v bludičkovém svitu? – Ty cítila bys jiskru ve svém srdci živou, planoucí ohněm lásky věčně mladé, a chceš být rodu svému dcerou obětivou, jež na oltář mu svoje srdce klade?“ – – Zakryla jednou rukou rozpálené líce a druhou vztáhla k němu... Tak se chvělo jí na rtu slůvko, jak by uletělo hnízdečku tiše malé ptáče: „Chci“... Nic více. – A Hynek před ní klekl jako před světicí – vzal její ruku, přivinul ji k retu, i v blahé chvíli unešen byv světu, líbal tu ručku bílou, mdle se tetelící. Tak pohrouženi byli drahnou dobu v sobě, až podala mu potom svoje ruce obě... „Ó dívko má! Tak dlouho jsem tě hledat musil! Tak toužil jsem a zoufal o samotě! Teď našel jsem tě – život oddám pro tě...“ A znova bouřná cit mu vroucí slova dusil. Až po chvíli zas jako v modlitbě k ní pravil: „Ó miluju tě! Jitřeno ty zlatá – ty’s moje láska první, čistá, svatá, pro tebe bych v oběti se nikdy neunavil! – Buď požehnány tedy na vždy mezi všemi. Až na svůj prapor jednou klesnu v boji, pozvedni ruka tvá jej nad oteckou zemí a zachovej ho v záři lásky svojí!“ – Teď zašveholil skřivan pod blankytem nebe, hvizd kosa chvěl se pod klenutím stromů; zařehtal koník za skalinou k tomu – milenci neslyšeli, pohrouženi v sebe. – Tu houští na stráni, kde pěšina se kryla, se zachvělo a rozevřelo z pola. Pod ním tvář mladá, vyžilá a holá slídivým pohybem se volně objevila. Zelený klobouk s peřím pokrýval tu hlavu a malé sklíčko jedno oko krylo; – půl těla jevilo se v mysliveckém hávu, a druhou půli houští utajilo. – Již uviděl to dvé tam na vysoké skále. Zarazil se protřel sobě oči, dlaň otevřenou vložil sobě nad obočí a patřil – patřil – patřil na ně neustále. Pak sobě zamručel: „Dej pozor, Theodore, – ty sníš, můj hochu. Co se to tam stalo? – Či ve zraku mém síly je už málo – anebo ranní světlo ještě tak je sporé? To není přece ani možno? – S Hynkem ona že rendez-vous by si tu byla dala, – s ním že tak po ránu ty procházky své koná a tak se zapomněla, moje malá? – Či on to do opravdy už i před ní klečí? Opravdu-li se ona k němu shýbá? – Či – parbleu! on ji do opravdy líbá?! – – Může-li být jaký skandál ještě větší? – Oh, mon Dieu! To věru stopa vzácné zvěře, co lov můj ranní dnes mi přived’ k ráně. Nu, přijde chvíle! – Nalíčíme na ně!...“ Keř opět uzavřel se – lovec dál se béře. – Již rozlilo se všudy volně světlo denní i po horách a strání, luhem, polem, – a pro milence ještě světa vůkol není – je světlá mlha jala kol a kolem. – Přilétla nyní černá nad hlavou jim vrána, a tichne v lese kos i skřivan v poli, kdy náhle tichem hvozdů zahlaholí ze hlouba lůna jejich temně střelná rána. I znova k tomu řehce koník za skalinou – – Teď uslyšeli. Ještě k rozloučení posledně vroucí plane políbení – a rozešli se potom, každý v stranu jinou. Laura za skálu zašla; na to v malé chvíli po lesní dráze podkovičky zvoní, jezdkyně švarná po ní domů lesem pílí. A pod zelením Hynek dumal o ní. –
T2
爱、情感与人际关系
T2
T4
T2
LZH
張友道
送梵才大師歸天台
詩律密聞高九釋, 倦遊歸老舊煙霞。 朝中半是名臣友, 時寄新吟壁罩紗。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
張自明
棲霞洞
玉洞沉沉鎖碧虛, 月華曾伴日華居。 刀圭影觸金丸彈, 蟬蛻形留錦鯉魚。 舊隠已荒三徑草, 仙人忽授數行書。 丹霞自有棲真處, 十里松風可跨馿。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
沈兆霖
潼关
禁谷天开望若悬, 凭高设险拱秦川。 峥嵘太华排云出, 曲折浑河抱堞圆。 此地纵横经百战, 前朝控制抵三边。 尚书废垒知何处? 落日残鸦一惘然。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
JPN
博雅
null
いつもさく はなとはみれと しらつゆの おきてかひある けふにもあるかな
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
CES
Vášová, Věra
SONET.
Mé vzpomínky v čas zašlý letí. Zřím tichou alej na břehu, kde v sledním vroucím zážehu paprsek zlatý líbá sněti. Mně dosud koutek ten tak milý; vždy vzpomínám a vždy se chvím, jej míjíc, krajem mlhavým když kráčím v časnou ranní chvíli. Zřím v mlze obličej tvůj snivý, a skrz ni cítím zrak tvůj plát, tvé řeči vnímám přízvuk tklivý. Však alej dávno sněhem kryta, a kolem jak v mé duši chlad a jakás tesknost neurčitá...
T2
爱、情感与人际关系
T2
T3
T2
ARA
الشاعر ابن الدهان
قصيدة أفي كل يوم فرقة ونزوح
أَفي كُلِّ يَومٍ فُرقَةٌ وَنُزوحُ وَوَجدٌ لِماءِ المُقلَتَينِ نَزوحُ إِذا قُلت قَد أَضحت طَريحاً عَصى النَوى تَصَدَّت نَوى تُنضي المَطيَ طُروحُ فَيا عَجَباً جِسمي المُقيمُ معذَّب وَقَلبي الَّذي في الظاعِنين قَريحُ يقل اِصطِباري وَالدُموعُ غَزيرَة وَيسقمُ جِسمي وَالوِدادَ صَحيحُ وألتذُّكرَّ اللَحظِ وَالسَهمُ دونَهُ وَما التذَّ رجعَ السَهمِ فيهِ جَريحُ عَسى أَن تريحوا مِن غَرامٍ فَتُطلقوا أَسيرَكُمُ أَو تَقتُلوا فَتُريحوا وانّي لمويّ الضُلوع عَلى أَسى وَفي كَبِدي الحرى جَوى وَقُروح يَهيجُ عَشاءً لَوعَتي مُتَرَنّمٌ وَيَصدَعُ قَلبي في الصَباحِ صَدوح يَنوح وَلَم يفقد أَليفاً يَشوقُه وأَفقد الفاً شائِقاً فأنوح وَلي مقلة لا يَملِكُ الصَبرَ دَمعَها وَقَلبٌ لَجوجٌ في الغَرامِ جَموح فُؤادٌ إِذا البَرقُ اِستَطارَ أَطارَهُ وَعَينٌ اذا ما السَفح لاحَ سفوحُ أُكاتِمُ صَحبي الوَجدَ اذا بَدا يَلوحُ بدا وَجدي له فَيَلوحُ يَقولون أَجروا ذِكرَ كُلِّ جَميلَةٍ لَدَيهِ وَجاروه عَساهُ يَبوحُ يَقولون لي شِعر مَليحٌ مَهذَّبٌ فَقُلتُ لَو أَنَّ الحَظَّ منه مَليحُ فَقَد حي المعَلّى في اجادةِ نَظمِه وَلكنَّه في الحَظِّ مِنه مَنيح فَما زَلَّتُ أَحمي النَفس وِرداً عَلى الظَما وَأَشفقُ مِن أَن أَجتَدي وَأَليح وَلَمّا رَأَيتُ الدَهرَ أَعذرَ اذ غَدا يَجودُ صَلاحُ الدين فيهِ صَلوحُ فَقلت لِنَفسي راجِعي الشِعرَ أَنَّهُ سَيَرجع عَيشُ الضَنكِ وَهوَ فَسيحُ فَما بعده مَلِكٌ به يُرتَجى الغِنى وَلا مَن اذا ما يُستَماح يَميحُ وَما يُبطىء الاثراء لي منه بَعدَما تَسيرُ اِمتداحاتي لَهُ فَتَسيحُ وَحُبِبَّ فيكَ المَدحُ أَنَّكَ ما جِدٌ مَعانيك في لَفظِ المَدائحِ روح وكل مَديحٍ لَم يَكُن فيكَ باطِلٌ وَكُلُّ ثَناءٍ لَم يَكُن لَك ريحُ فأهديتُ غُرّاً زانَها حُسنُ نَظمِها وَقَولاً اذا اختَلَّ المَقالُ صَحيحُ فَخذ باقياً مِنّي بِفانٍ فَما غَلا بدنيا عَلى الحُرِّ الكَريمِ مَديح سَيَبقى الَّذي حبَّرتُه مِنِ مَدائِحي وَيَفنى الَّذي أَعطَيتَه وَيَروح وَما كُلُّ مَن يَغدو الى الحَربِ فارِسٌ وَلا كُلُّ مَن قالَ المَديحَ فَصيح
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر أبو الحسن السلامي
قصيدة اذا زرته لم تلق من دون بابه
اذا زرته لم تلق من دون بابه حجاباً ولم تدخل عليه بشافعِ كماء الفرات الجم اعرض ورده لكل اناس فهو سهل الشرائع تراه اذا ماجئته متهللا تهلل ابكار للغيوث الهوامع
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
LZH
羅愛卿
凌虛閣避暑玩月四首
畫閣東頭納晚涼, 紅蓮不似白蓮香。 一輪明月天如水, 何處吹簫引鳳凰。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
SRP
Ana Ristović
Jezik, moj jež
Ljubljanski taksisti se klade da sam iz Ukrajine. Na moje »Dobar dan«, požele mi dobru noć – moj slovenački miriše na jug ili istok, siguran užitak. Beogradski misle da dolazim iz užičkih krajeva: otežem, tvrde, kao Morava pred sušu. A oni oko autobuske stanice na koju stižem umorna od puta kažu da mi Ć nije kao njihovo meko, mora da sam Slovenka – i pod povišenim pritiskom taksimetar otkucava sve brže i brže. I pitaju se, pod kojom firmom vozim tanko telo, usijanu glavu, čiji je mali kofer na kolenima i pod njim čija kratka suknja, ćumez sa namenom vedrom. Čije je tvrdo DŽ na sandalama privezano umesto kopče i čija su dva glasna A iz imena oko mojih ruku i vrata, umesto omče. I pitaju se, a ne znaju: moj jezik brži je od mene, jež maratonac na 500 kilometara kome bodlje rastu na unutra. Kao zaverenici, sastajemo se u bescarinskoj zoni, na pola puta: naše su neme šume, gluva doba u kojima ga mogu grejati u ruci. Osuđeni jedno na drugo, gramatičke revolucije preživljavamo ćutke: ja radost ponovo nađene dvojine, on, strah od crnog imperfekta.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
FAS
عمران صلاحی
من دلم می‌خواهد
معنی آب، عمیق است و صریح آب ، یعنی وسعت آب یعنی پاکی، یعنی عشق روشنی سرشاری بیداری بیرنگی زمزمه جنبش طوفان طغیان آب ، یعنی هستی من دلم می‌خواهد مثل نیلوفر آبی باشم من دلم می‌خواهد عصر با ماهی‌ها بنشینیم و کمی گپ بزنیم. اِکولالیا در اینستاگرام شهری از آب دلم می‌خواهد خانه‌ای در آن شهر و در آن خانه به هر پنجره‌ای پرده از پارچه‌ی نازک آب. من دلم می‌خواهد دختران،دختر آبی باشند دامن از موج بپوشند و برقصند سبک روح من انعطاف خزه را داشته باشد در آب در زمینی که ز بیم اشک هم حتی سقط می‌باید کرد. گریه در آب چه لذت بخش است من که انباشته هستم از اشک داخل آب اگر گریه کنم تو نخواهی فهمید من دلم می‌خواهد خانه‌ای داشته باشم در آب آب یعنی همه‌ی خوبی‌ها…
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
IND
Dadang Miharja
DERITA SEORANG GADIS
DERITA SEORANG GADIS Oleh Dadang Miharja Ku lihat begitu banyak derita dalam hidupmu Begitu banyak beban hidup yang menerpamu senyum manis yang dahulu terukir kini tak nampak lagi Wajah nan berseri bak pelangi kini terganti dengan wajah yang sedih Derita dalam hidupmu karena menanggung beban pikiran lantaran cinta Isak tangis mu menandakan bahwa dirimu tersiksa dengan cinta yang fana Tidak ada sebuah kebahagiaan bila cinta itu menyiksa Tidak ada sebuah ketenangan yang tercipta bila kasih sayang sudah tidak lagi kau terima. Lalu untuk apa kau bertahan dengan keadaan yang membuatmu bosan Untuk apa kau berjuang bila perjuangan mu tak di hiraukan Sadar dan bangkitlah dari segala keterpurukan Carilah kebahagiaan yang akan membuat hidupmu tenteram tanpa beban
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
楊載
寄吏部張尚書
復喜清朝用大賢, 玉音俄對廣庭宣。 姚崇已託君臣契, 李泌終操將相權。 此日經綸須展布, 他時簡冊要流傳。 淵明有待公田米, 可念江湖久棄捐。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T2
LZH
金保權
和裴伯謙《與客聞歌》
拍殘鐵板和銅琶, 縹緲清歌感夢華。 出塞冰霜蘇屬國, 登朝涕淚賈長沙。 江山勢挾東流急, 笳鼓聲催西日斜。 眼底陸沈餘我輩, 不堪呼酒聽梅花。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
IND
Agus Wahyusri Aku hanya seekor manusia tak berguna Yang tak bisa berbuat apa-apadan hanya bisa meminta tak bisa berusaha
MANUSIA TAK BERGUNA
MANUSIA TAK BERGUNA Oleh Agus Wahyusri Aku hanya seekor manusia tak berguna Yang tak bisa berbuat apa-apadan hanya bisa meminta tak bisa berusaha Aku hanya seekor manusia tak berguna Yang tak punya semangat Aku bingung harus bagaimana menjalani hidup ini Hidup yang tak berarti lagiBagiku Bagi jiwa dan raga ku Kini yang bisa kulakukan hanyalah bersedihdan merenungi nasibku ini Sampai terasa gelap dunia ini Atau sampai tutup usia ku nanti
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
المهذب بن الزبير الأسواني
قصيدة وشادن ما مثله في الجنان
وشادِنٍ ما مِثلُه في الجِنان قد فاق في الحسن جميعَ الحِسان لم أرَ إِلا عينَه جَعبَةً للسيف والنَّصلِ وحدِّ السِّنان
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر عمر الفرا
قصيدة تسع أشهر
اكتب سلامي.. أوَّلاً واكتب حنيني... ثانياً واكتب.... *** تسِعْ تُشهر.. حملتك جُوَّا... جُوَّا حشاي تسِعْ تُشهر... وانتِْ جارْ القلبْ... جيرانْ أعزْ جيرانْ.. أحَب جيرانْ تسِعْ تشهر.. وانتِ تِكبرْ وأنا أكبرْ.. واحسْ الدنيا منْ حولي... غدت أكبر تسعْ تُشهر... أقومَ الليل.. نُصَّ الليل أصحى منِ الفجر:.. أدعي: إلهي... لا تخيبني إلهي... لا تعذبني إلهي... ارأف بحالي إلهي... ابعث الغالي أربيه... بدَمعْ عيني وحقَّ اسْمك.. يا كُلْ شبرْ.. بنذرْد الله تسع تُشهر.. بحياتي ما شُفتْ أطولْ عليّ.. من تِسعْ تُشهرْ وأشوفك بالحُلمْ.. تمشي على روحي... على رمشي أشوفكْ.. تحمل بنعشي أشوفكْ.. تقرا بكتابك أشوفكْ.. سيدْ صحابكْ أشوفكْ.. جاي تتمخترْ مثل عنترْ.. لا.. مُو مثل عنتر إنتْ أحلى.. وإنتْ أكبر إنتْ... مثل القُمر لما.. بنُص ايَّامو... يتْدوَّرْ إنتِ لما.. يدبّ الصوت تخلي الدّنيا.. تتمسمرْ وأصحى.. من حِلمْ غالي على لمسةْ.. عطفْ منَّك أحسّ بململهْ... منَّك على روحي.. تداعبني أطير منْ الفرحْ.... لما على روحي... تداعبني تدري شلونْ؟؟ ما أدري مِش أصورْها رهن مني.. ولا راجلْ يحسّْ.. بنشوِةْ الحامِلْ يحسّ.. برَعْشِةْ الحامل حين اللّي.. جنينَ القلبْ يتململ ولا راجلْ خطر لي الليلة أبعثلك... حنين امّك حنين اللي.. سرى دمها بشرايينكْ... وأصبح يُعتبر دمك عساكْ انّكْ.. تخبرني عن أخباركْ أخفف عالبُعدْ همّك لونْ بيدي.. زرعتْ اللهفة بعيونكْ... عساكْ تفكرْ بأمّك تعا يمَّي دخيل عُيونك.. الحلوة تعا يَّمي ذبحني الشُّوق... أحبْ عينكْ أحبْ رُوحَكْ أحب قلبكْ تعا يمي تراني الليلة.. مِشتاقهْ مِثلْ ما ضيعتْ.. ناقهْ ابنها.. وتبكي لفراقهْ بنهايتها.. لكُل واحدْ.. عِشق عينك تحيّاتي.. تحيّاتي وحينَ اللي.. انتهينا منْ كتابتها خذت مني.. رسالتها ضمتها.. على الجنبين باستها ورمها برّا يا خُذها هُبوبَ الرَّيح وقالت: الليلة توصلوُّ وبكتْ... وتنهَّدتْ صاحتْ وحينَ اللي... غدتْ غابتْ قالو لي... جميعَ الناس: مِسكينه مَضتْ.. ها لعُمُرْ عاقرْ... ولا حِبلتْ... ولا جابتْ!!..
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر إبراهيم وادي الرحمة
قصيدة تَقَدَّمْ
تقدمْ.. وأسرجْ للنجاح العزائما خيولاً تُعيد العِز..تطوي الهزائما تقدمْ.. ولا يُحزِنْك قولٌ مثبّطٌ ولا طُغمةٌ قد أنذرَتك الجرائما.. تقدمْ..و صُغ لليل ميعادَ بسمةٍ لإشراقةٍ تمحو البلاء المُلازِمَا فإنَّا مللنا الانتظارَ وصبرُنا يُماثل غيما للعواصف كاتما..
T4
社会、权力与历史
T4
T4
CUSTOM:积极进取
LZH
王貞
石鼎歌
老年落魄猶非昔, 破帽遮頭誰識得。 不知水郭與山村, 杖藜到處尋陳迹。 清寜仙觀栁溪阿, 松扉晝掩縈藤蘿。 玄聖之前石為鼎, 蘚痕雲色何其多。 蒼煙騰入蒼虬口, 神氣冲天貫牛斗。 奕傳鞏固不知年, 㫁送㡬人先白首。 嘆余老眼空摩挲, 暈碧重重奈爾何。 古往今来成一嘆, 不須見此復悲歌。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
明瑞
澄江
对面金焦好放眸, 春江重渡蹇谁留。 一天风色归帆饱, 万顷烟波画桨柔。 龙虎气衰堪饮马, 鲸鲵浪息敢吞舟。 太平功业超千古, 天险何尝是帝州。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
يزيد بن مجالد الفزاري
قصيدة فَرى نائِباتُ الدَهرَ بَيني وَبَينَها
فَرى نائِباتُ الدَهرَ بَيني وَبَينَها وَصَرفُ اللَيالي مِثلَما فُري البُردُ
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
CES
Hálek, Vítězslav
VII. Slzou jsem lyru pokropil
Slzou jsem lyru pokropil a hlavu opřel dlaní; tak daleko to dospělo, že již Tě neznám ani. Ty ohně se vysoptily, z mých květů jsou jen stíny, já pláču nyní s Mariem – kolem jsou zříceniny. A přec bych ještě začít chtěl, ač napřed znám svůj osud: jiskerka šlehla z popelů – já miluji Tě posud!
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Бердяева Лидия Юдифовна
Землю, солнце любишь? Да?
Землю, солнце любишь? Да? Иногда... Юность любишь? Розы, грезы, Сад весенний, лунный свет? Да... и нет. Знаю, любишь сны, мечты? Снов душа не позабудет, Сны — иного мира весть, Но люблю я то, что будет, Не люблю — того, что есть.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
吴鳌
促织
浅草蓠根未有霜, 一声凄断一声长。 似怜秋著梧桐老, 欲寄衣催刀尺忙。 月照空庭人独立, 雨过庭院簟初凉。 可知更有愁听客, 百折千回暗转肠。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T3
T2
ARA
الشاعر عبد المجيد عيد محمود
قصيدة أم الدنى
مصرُ التي شغفتْ فؤادَ حبيبها فانساب لحنًا فى قصيد نسيبها سمعَتْه ثم استكتبتْه بكفها مثل الدراري فى سماء دروبها غرستْه زهرًا في مغاني تُربها متضاحكًا متراقصًا برطيبها ويظل يرجو نفحةً من عَرفها ويتيهُ يرفلُ في بديع قشيبها حطَّ الجلال بدورِها وقبابِها ورنا لها فاستقبلتْه بطِيبها وكسا البهاءُ شمالها وجنوبها متزينًا بشروقها وغروبها الشمسُ تحسُدُ حين تشرق نورَها وتسحُ دمع العين حين مغيبها ضمَّتْ جميعَ العُرب تحت جناحها وسقتْ شعوبَ الشرق فضلَ ذَنوبها والغربُ تاق لدفقةٍ من سيْبها فحنَتْ عليه بعذْبها وخصيبها كلُ السماحة والمروءة والنَّدى من غيثها من نيلها وقلِيبها وإذا عددْتَ المكرُماتِ رأيتَها تسخو بها ففقأتَ عين رقيبها وإذا تنازعت البلادُ فضيلةً نثرَتْ بقايا الفضل بين شعوبها هرمَ الجمالُ وما تزالُ فتية بوليدها وبكهلها وبشيبها حسناءَ تسبح فى خِضمِّ شبابها والأرض تشكو كرَّ وخْطِ مشيبها وثنتْ بتيهٍ في دلالٍ عِطفَها فتعطرتْ تحكي انثناءَ قضيبها أَوَلا ترى لما علتْ وتسامقتْ شمُّ الجبال فشُبِّهَتْ بكثيبها لا غرْوَ إن وقف الأنام ببابها وتعلقتْ كلُ المنى بقلوبها فلقد رقتْ بعلومها درجَ العلا ونصيبُ كل الكون بعض نصيبها وإذا شككتَ وما أظنُّ فطفْ بها واسمعْ كلام غريبها وقريبها واشهدْ بمجد طبيبها وحكيمها وخبيرها ونجيبها ولبيبها وعُلُوِّ كعبِ فقيهها وبليغها وأريبها وأديبها وخطيبها ستقول إي والله ذي ” أم الدنى“ وتحارُ ثم تحار في تلقيبها ساعتْ نجوم الليل بعد بزوغها والشمس غابت في غبار حروبها آب العدوُ بخيبةٍ وجثا لها وعنَتْ وجوهٌ بعد شقِّ جيوبها شُلتْ أيادٍ ويحها كادت لها وتذللتْ وتهافتتْ بنحيبها ما جاء غِرٌ يستبيح عرينها إلا وظلَّ يئنُّ بين نيوبها سيصونُ ليس يمُنُّ حاشا عهدها مَنْ بات ينظمُ في جحيمِ خطوبها من ميمها من صادها من رائها أنشودةً وسْطَ الوغى يشدو بها يا لائمًا بالله دعْهُ وشأنه كَلِفًا بكلِّ شعابها ودروبها فغدًا يوَسَّدُ في حنايا تُرْبها ويذوب ذَوْبًا فى دَوِيِّ وجيبها
T2
爱、情感与人际关系
T2
T4
T2
BEN
উপেন্দ্রকিশোর রায় চৌধুরী
চাঁদের বিপদ
চাঁদটাকে ভাই দেখেছিলুম থালার মত গোল, এই যে দুদিন আগে; আজকে যেন আমার চোখে কেমনতর ঠেকে, নতুনতর লাগে। খানিকটা তার খসে গেছে, ওরে ও ভাই কেমন করে নাই কো তা ত জানা। চাঁদের বুড়ি অসাবধানী ফেলে দিয়ে ভাই, বুঝি ভেঙ্গেছে তার কনা। বৃষ্টি পড়ে ধুয়ে গেছে, হতেও পারে তাও, অনেকখানি সুধা; চকোর পাখি জব্দ এবার, কেমন করে ভাই, মিটাবে তার ক্ষুধা? আয় না রে ভাই, ছুটে যাই, খুঁজি চারিদিকে, পাতি পাতি করে, সুধার বাশি কোথায় জড়, চাঁদের কণাটুকু, কোথায় আছে পড়ে?
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
王大椿
上陈见复先生
读书不求名位高, 饮酒不尽千钟醪。 得心每在淡与泊, 此中至乐诚陶陶。 先生闭户穴坟典, 卅年门径丛蓬蒿。 三公令仆断梦寐, 淡如云影径鸿毛。 忽传不诏贲郡邑, 水南水北纷喧嚣。 公卿合辞拜手荐, 汉廷经术千秋遭。 申辕年已惫筋力, 蒲轮难涉风尘劳。 上陈著述达黼座, 至尊下遣官胥钞。 周情孔思审中正, 辨别白黑穷厘毫。 少司成职重太学, 帝命取式风之浇。 先生受官不受禄, 几席讲学仍衡茅。 走也仰钻希万一, 有似蚁垤窥潐峣。 韩门近在许偻入, 欲抉精髓弃粕糟。 寸莛巨杵叩俱应, 试听鐄鐄天半鸣蒲牢。
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T2
ZHO
刘勇
失落的张望:废墟
以苍凉做铺垫 月是残了月,风是悲了风 我居然没有想到 失眠的蝙蝠拒绝与我同行 路的走向已无关紧要 在这旧地的废墟前 除了几株落魄的狗尾草 大地对此,绝口不提
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ENG
Lebogang Mashile
LOVE IS ELASTIC
When I am closed Used up You are stretched at your fullest width Ready to give I want to jump Into you And feel this life As you do Perhaps then I could give as you do Perhaps then I could live as you do
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر مرة بن محكان السعدي
قصيدة أَلاَ فاسقِياني قَبلَ أَغبر مُظلمٍ
أَلاَ فاسقِياني قَبلَ أَغبر مُظلمٍ بعيدٍ عن الأحباب مَن هُو نازلُه رأيتُ الفَتَى يبلى ويتلف ماله وتنكح أزواجاً سواه حلائلُه ذريني أُنَعِّم في الحياةِ مَعيشتي فآكُلُ مالي قبل مَن هو آكلُه
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
王龍光
和百苦吟原韻
爨火如星旦暮燃, 難將怨氣達蒼天。 耳昏目炫等閒事, 惟待消除鋒鏑煙。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
RUS
Scherbina N.F.
Природе | «Я не скажу, природа, пред тобою...»
Я не скажу, природа, пред тобою, Что духом я, как мощью, одарен: Ты женщина, -- сильна ты надо мною, И сердцем я покорен и влюблен!.. Чужда нам власть, -- и только между нами Невольно цепь любви проведена: Несусь к тебе я страстными мечтами, А ты ко мне отзвучьями полна. Румянец мой -- от твоего лобзанья, В моих глазах лучи твои горят, Мне грусть несут осенних бурь стенанья, И радует весенний твой наряд. Моей душе и чувству непонятно, Что человек -- властитель над тобой... Нет! Надо всем царишь ты всеобъятно Чарующей своею красотой. Так некогда прекрасная Омфала Героя шерсть заставила сновать, И та рука веретено держала, Что гидр и львов привыкла поражать.
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ITA
Olindo Guerrini
XXXVII
A voi, fecondi clivi sabini, a voi vestiti di frondeggianti viti e di feraci ulivi tra cui muggendo viene il turbolento Aniene, a voi, nel roseo incanto del moribondo sole, sante d’amor parole disse d’Orazio il canto, ma del tripudio il giorno passò senza ritorno. Oggi, ai pendii fiorenti dove ridean le vigne, germoglian le gramigne agli sparuti armenti e Roma guarda e ride perchè il suo fiato uccide!
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T3
JPN
中務(敦慶親王女)
null
かすみこそ たちかくせとも はるのよの つきをそひとは みるへかりける
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
الشاعر إدريس جمّاع
قصيدة نشيد العلم السوداني
أنت حر فامش حراً تحت خفق العلم كالمنى أنت طليق كانبعاث النغم أنت حر فامش حرا صاعدا في القمم ثائرا قيدك أشلاء طليق القدم أنت حر فامش حرا تحت خفق العلم بالفداء بالدماء بالإخاء بيننا قد صمدنا في النضال ننشد استقلالنا أقبل الصبح المفدى بالحياة والمنى أنت حر فامش حرا تحت خفق العلم ظلمت أرضك والخلد تراءى في ثراها راية تشمخ في الآفاق رفافا سناها خفقها رجع قلوب نسجتها من مناها وانتفاضات شباب يتسامى في حماها أنت حر فامش حرا تحت خفق العلم رفرفت فوق ضفاف كل ما فيها يروع وربوع سال فيها صاخب الموج دفوع ذروة للطير إن مر حواليها خشوع صورت وثبة شعب فيه للفجر نزوع أنت حر فامش حرا تحت خفق العلم
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
BEN
মঈনুল আহসান সাবের
সে তোমাকে পাবে না
একা একা ভালবেসে এইভাবে বেড়ে যায় পাপ, তুমি কোনদিন দেখবেনা, তার দুঃখ অনুস্তাপ। কোন কোন মাঝ রাতে বৃষ্টি হবে, সে তখন তোমাকে পাবেনা। বৃষ্টি যেমন ক্রমান্বয়ে পৃথিবীর বস্ত্র হরণ করে, টানে টানে খসে যায় আবরণ, পরে থাকে বিশুদ্ধ যৌবন ঠিক সেই ভাবে বস্ত্র হরণ করেও, সে তোমাকে পাবেনা। কোন কোন দুপুরে নীল আকাশে ভেসে যাবে একা চিল, সে তখন তোমাকে পাবেনা। আকাশের মত বিস্তৃত করেও, সে তোমাকে পাবেনা। সে তোমার ঠোঁট ছোঁবে, স্তনাগ্র, তোমার চিবুক, তবু মাঝ রাতে বৃষ্টি হলে তুমি তার হবেনা। তোমার পুরুষ সে তো জানেনা, মাঝ রাতে বৃষ্টি হলে কেন তুমি ভেসে যাও কে তোমায় বাজায় তখন, কার কন্ঠে গান গায় একান্তের স্মৃতি, কোন সে হাত এসে সিঁথি কাটে তোমার চুলে, তোমাকে শয্যা থেকে তুলে নেয়, তোমাকে তোমার শরীর থেকে তুলে নেয়, কোন সে পুরুষ? তোমার পুরুষ সে তো জানেনা, বোঝেনা, মাঝ রাতে বৃষ্টির অর্থ, জানেনা নির্জন করিডোরে নতজানু এক নিঃসঙ্গ যুবক, তোমাকে মাঝরাতে বৃষ্টির কথা বলেছিল, তোমার চমকিত চোখে বরিষন দেখেছে সে, বলেছিল তোমার নিজস্ব পুরুষ সে তো জানেনা, নিজস্ব ছাড়িয়ে আরো কিছু থাকে।
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
Stephen Hawes
The True Knight
FOR knighthood is not in the feats of warre, As for to fight in quarrel right or wrong, But in a cause which truth can not defarre: He ought himself for to make sure and strong, Justice to keep mixt with mercy among: And no quarrell a knight ought to take But for a truth, or for the common's sake.
T4
社会、权力与历史
T5
T4
T4
ARA
عبد الرحمن العشماوي
قصيدة يا مقدسيون
يا مقدسيّون، يا رمزَ البطولاتِ في مسجد القدسِ، في مهْد الرسالاتِ أنتم رسمتم دروبَ المكرماتِ لنا لما اعتكفتم بإيمانٍ وإخباتِ ونحن ما زالت الدنيا تحاصرُنا بلهْوِنا، وبأنواعِ الملذَّاتِ أسعدتم المجدَ حتى صار يكتبكم في أول السطر في كل السجلاتِ نعم، وقفتم وقوفَ الصامدين، بلا مالٍ، ولا فضلِ أعدادٍ وقواتِ كان الوقوفُ وقوفَ المؤمنين بما في وعدِ خالقهم من نصره الآتي هذا اعتكافٌ عظيمٌ يا أحبّتنا عبادةٌ شرُفتْ بين العباداتِ أنتم قليلٌ، فعلتم ما يشرفنا نعم القليل كثيراً في العطاءاتِ وقفتم اليوم أبطالاً، يواجهكم جيشٌ تمرس في نشرِ الضلالاتِ جيشٌ رأى أمةَ الإسلام واجمةً أمام كيدِ الأعادي والخياناتِ تقابل المعتدي في كل مؤتمرٍ بما نرى من خضوعٍ للإهاناتِ فمدَ كفاً إلى الأقصى مخضّبةً بما تجمّع فيها من نجاساتِ يا مقدسيّون، يا كُحلَ العيونِ، ويا تاجَ الرؤوس، ويا فجرَ الطموحاتِ أخجلتمونا وربِّ العالمينَ، فوا حُزني علينا، غرقنا في المتاهات يا مقدسيّون لا يأسٌ ولا جزعٌ برغم هذي المآسي والجراحاتِ
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ZHO
王小妮
你找的人不在
他根本不在。 其它的都在,只是你要的不在。 有东风进来 有小昆虫进来 星光像刚刚磨碎了的面粉。 西红柿成熟了的橙黄色进来。 海马从落地窗最低的缝隙间游进来。 陌生人经过,不知名的烟草香味透进来。 我这儿从来没这么满过。 什么都有,什么都不缺少 温暖和友善们四处落座。 我们不在同一个世界 四月是隔绝的屏风 所以,你只有原路退回 你找的人他绝不会在。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T3
CES
Jungmann, Josef
Elegie na hrobkách veských.
Den dokonává, na klekání zvoní, Brav bečí, k stáji tíhna povlovně; Mdlý rolník s pole k domovu se kloní, A zůstavuje svět ten tmám a mně. Kraj stkvoucí soumrakem se zasmušuje, A v hoře ticho slavné přebývá: Jen bžučný chrobák vážně poletuje, A ospánlivě ovčín zavznívá; Jen z oné věže pusté, obmešené Tam děsná sova strašně běduje, Že chodec, jenž se pozdě domů žene, Ji v starém, hrozném sídle burcuje. V tom smutném jilmoví a smrčí stínu, Kdež suchopární strmí rovové, Tu věčně, v ouzkém chladné země klínu, Spí dědiny té sprostí otcové. Jich povonného jitra hlahol zvučný, Zpěv lastovčí se střechy slaměné, Kur pění jasné, ohlas trouby hlučný, Víc nevyvolá z chyže prstěné. Jim v plápolavém prsku pilná žena Víc neostará jídla k večerou, Ni dítky, obsypané o kolena, K jich celování víc se poderou. Jak mnoho síjí srpem zprostírali, Co potřeli hruď zpurných rozvorem, Jak vesele svůj potah v pole hnali, Co padlo lesů pod jich toporem. O, važ jich sobě práce, pýcho tvrdá! Cti klidné štěstí stavu nízkého; A ty, ač skrovný, prostý, velkost hrdá! Slyš, bez posměchu, život chudého, Pych rodu zpupný, moc i povýšení, Čest, bohatství i sličnou podobu Své jisté čeká jednou porušení; Krok slávy vede přímo do hrobu. Ty chloubo! odpusť, že jich nízké rovy Jsou bez vítězných, slavných znamení, Že nevzní chvála výtečnými slovy Skrz valná, zvučná chrámu sklepení. Popelník stkvostný, socha oživená, Zdaž opět ducha tělu navrátí? Zda prachu život čest dá roztroubená, A pochlebenstvím smrt se odvrátí? Snad mnohé srdce v tyto hroby kleslo, Jenž božským ohněm druhdy hořelo, A rámě hodno, aby berlu neslo, Neb lyře rozkoš plodiť velelo. Než před nimi svůj Musa poklad zlatý, List dávní zkušenosti skrývala, Jich oheň nouze udusila svatý, A vtipu znikať zima nedala. Jak mnohý kámen, jako hvězda stkvoucí, Se oku tají v mořské hlubině, Jak mnohý kvítek, nadarmo se pstroucí, Svou ambrou dýchá v pusté krajině! Tu mnohý, jehož blažší vedla strana, Thurn obce odpočívá hrdinný; Tu mnohý leží němý Rokycana, A Žižka, krví Českou nevinný. Jim osud nedal soudy v uzdu bráti, Skrz oheň téci na nepřítele; Svou zprávou blahé obce viděť zráti, A vládu svou čísť lidu na čele. Avšak, jak skrovné byly jejich ctnosti, Tak malé byly jejich ouhony; Střev nezavírali svých outrpnosti, A netřeli se mečem na trony. Jich srdce tajná pravda nesvírala, Tvář nezhrzela studu líčidlem, Jich rozkoši a pýše nedýmala K své hanbě Musa žádným kadidlem. Než, podál od měst bláznového zvyku, Vždy skrovné v srdci tužby chovali, A v chladném stranném dolu, bez povyku, Pout žití svého tíše konali. Teď chatrní, míjející obrazové Jich kostí od svévole hlídají, A neučení, sprostní náhrobkové Slz daně na pocestném žádají. Jen věk a jména (chválu pomlčeci) Tu neumělá Musa napsala, A, umírať jich syny poučeci, Text mnohý svatý z písma přidala, Kdož rád, jsa v loupež němé nepaměti, Ten sladký, teskný život postrádá, Kdož, maje z toho světa vycházeti, Dél krásy jeho zříti nežádá? Duch z těla jdoucí hledá utrpení, A oko, v sloupu, slzí přítele; V svém ještě hrobu volá přirození, A oheň náš v svém žije popele. – Ty, jehož lyra v žádné ctěným době Tu sprostou píseň mrtvým vydala, Snad kdyby, kdo jsi? při tvém trudná hrobě Se kterás duše dobrá optala, Dí pastýř šedivý tak o svém losu: „Hned za šera ho bylo vídati, An rychlým krokem potíraje rosu Tam na vrch kvapil slunce vítati. Tam, kde se buk ten kývá nahrbený, Své staré dvorně vina kořeny, Se chladívával vedrem umrtvený, A na ty stříbrné zhlídal prameny. Teď s hrdým bloudil usmíváním v lese, Cos z fantasie tvorné šeptaje, Teď smutný, bledý, těžkou hlavu věse, Chřad, nad psotou neb láskou zoufaje. Dne jednoho se u milého búčku Mé po něm oko darmo točilo, I druhý den ho více u potůčku Ni na vrchu, ni v háji nebylo. Pak z jitra, úpějíce zarmouceně, Ho nesli k hrobkám naší dědiny. Čti sobě jeho nápis na kameně, Tam u té věkovité trniny”: Tu, jehož štěstí, sláva nepoznala, Spí v tmavém země lůnu mládenec; Jím, ač byl sprostý, Musa nehrdala, A melancholie byl milenec. Měl dobré srdce, ducha upřímného, A za to Boha odplatitele; Dal chudým, co měl – slzu oka svého, Dal jemu Bůh, co žádal – přítele. V tu svatou skrýši nenahlédej mnoho, Co jeho křehkost a co byla čest: Toť obé trna složil před trůn toho, Jenž milým jemu otcem, Bohem jest.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
الشاعر محمد بن البعيث
قصيدة كم قد قضيت أموراً كَانَ أهملها
كم قد قضيت أموراً كَانَ أهملها غيرى وَقد أَخذ الأفلاس بالكظم لَا تعذليني فِيمَا لَيْسَ يَنْفَعنِي إِلَيْك عني جرى الْمِقْدَار بالقلم سأتلف المَال فِي عسر وَفِي يسر أَن الْجواد الَّذِي يعْطى على الْعَدَم
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
قبيصة بن النصراني
قصيدة هاجِرَتي يا بِنتَ آلِ سَعدِ
هاجِرَتي يا بِنتَ آلِ سَعدِ آآن حَلَبتِ لِقحَةً لِلوَردِ جَهِلتِ مِن عِنانِهِ المُمتَدِّ وَنَظَري في عِطفِهِ الأَلَدِّ إِذا جِيادُ الخَيلِ جاءَت تَردي مَملوءَةً مِن غَضَبٍ وَحَردِ
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Садовской Борис Александрович
Варяги
Старший поднялся на лодке: Сходни народом кипят, Лица радушны и кротки, Зол и нерадостен взгляд. Средний, угрюмый, как филин, Руки сложил на груди. Берег велик и обилен, Только порядка не жди. Младший, на острое падок, Молвил, прищурясь на свет: "Вот и дадим им порядок Сразу на тысячу лет".
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
余甸
冒雨过连云栈
辛苦蚕丛道, 夷犹作短歌。 雨从山半落, 云趁脚根过。 出地三千丈, 违天尺五多。 携来谢朓句, 搔首问如何。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
الشاعر مهدي البلادي
قصيدة لا در در الجهل كم جر على ال
لا در در الجهل كم جر على ال إنسان من ويل وشر مبسم كم خابط وحائر في تيهه وجائر في غيه المستحكم يدعو إلى الاصلاح وهو فاسد ويدعي العلم ولما يعلم فيا رجال العلم والهدي انهضوا وحاربوا الجهل بسيف مخذم وبهداكم انقذوا اخوانكم من جهلهم وجيشه العرمرم لا خير في العلم بدون عمل فالعلم زينة اذا لم يكتم وما كرامة الطبيبي إن يكن لم يشف يوما طبه ذا سقم وما كرامة السراج إن يكن لا تنجلي ما حوله من ظلم لا وطئت رجلي ساحة العلى إن قعدت بي دون سعيي هممي ليس قعود الأعزل الجبان في يوم الهياج للكمي المعلم ماذا الونى والجهل في الناس فشا فاصدع بما تؤمر فيه يا فمي لا فهت إن لم تجلها نواصعا تنظمها جوامعا من كلمي إن العلوم نقطة أكثرها تلفيق جهل ومراء موهم وقد تجلى الحق في ظهوره فانعكس الامر الى منكتم خطت له الاوهام لكن خبطت كخبط عشواء بليل مظلم واعترفت به العقول وله بانها لكنهه لم تفهم
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
永㥣
和樗仙题画扇原韵
臞仙写梅梅似火, 道人游戏朱门可。 樗仙写梅梅似冰, 心已成灰身未果。 愧我痴长与二君, 糠秕在前任扬簸。 搔头不作李固姿, 簪花欲学升菴亸。 日对梅花衔酒卮, 醉中聊以全真我。 庾岭争传开万树, 孤山自愧无一朵。 暂借君家写生手, 摹取一枝似方颇。 挂冠已瞻君在前, 种梅今又输君左。
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T3
LZH
袁鎮
遊澹巖偶得二絕
誰道靈仙擘不開, 天然瓊室與瑶臺。 涪翁句重曾相識, 料想烟霞許我來。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
CES
Štulc, Václav Svatopluk
Bděte a modlete se!
Bděte, učeníci moji, bděte A bedlivě se modlete: Nebo neví nikdo z vás, Kdy mu dojde jeho čas! Syn člověka muži podobá se, Který zašel do dalekých zemí, A ohlásiv, že se vrátí zase, Mezi služebníky svými všemi Ustanovil, jak co náleželo; Odevzdal jim dům a svěřil vládu I vykázal práce vedle řádu, By dle vůle jeho vše se dělo, A nařídil vrátnému, by bděl. – Sám pak do dalekých zemí šel. – Nuže bděte! – Neví nikdo z vás Aniž bude zvěděti to moci, Kdy se pán váš domů vrátí zas, Zdali večer aneb o půlnoci, Čili snad při samém kuropění, Aneb ráno za jitřního rdění. Bdětež tedy, by pán, přijda z nenadání, Nenašel vás v těžkém pohřížené spaní!
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
RUS
Шкулев Филипп Степанович
Не тужи!
П. А. Травину. Не тужи, мой друг-товарищ! Мы с тобою поживём И под старость, будет время, Песни новые споём. Мы споём о том, что было, То быльём уж поросло, И над нашею страною Солнце светлое взошло! Мы споём, что тьма исчезла И врагов на свете нет, И повсюду воцарились Мир, любовь, познаний свет! Мы тогда с тобой увидим, Что и наш простой мужик, Хоть в лаптях идёт за плугом, Но в познаньях так велик! Не тужи, мой друг-товарищ, Мы с тобою поживём И под старость, будет время, Песни новые споём!
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ASM
হেমেন দাস
প্ৰিয়তমা
মোৰ উষ্মা সনা দুগালত আঁকি দিছিল দুটি ওঁঠৰ গুল গুল অৱশ শৰীৰত তেওঁৰ দুখনী হাতৰ পৃষ্ঠপোষকতা থাৰ্মমিটাৰত প্ৰতিফলিত তেওঁৰ প্ৰেম ১০৩ ১০৪ অমানিশাটো কেতিয়াবা পোৱা যায় জীৱনৰ অপূৰ্ব মাদকতা সিক্ত দুচকুৰ আঁৰে সেইদিনা চাইছিলোঁ তেওঁৰ দৃষ্টি হৰা মৰম বৃষ্টি …
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
丘吉
秋日偶成
江城开近白鸥沙, 帘幕风凉秋满家。 昨日邻姬新压酒, 小槽一夜落莲花。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ARA
الشاعر أرطأة الفزاري
قصيدة ما كنت أول من تفرق شمله
ما كُنتُ أَوَّلَ مَن تَفَرَّقَ شَملُهُ وَرَأى الغَداةَ مِنَ الفِراقِ يَقينا وَبَدارَةِ السَلَمِ الَّتي شُوِّقتُها دِمِنٌ يَظَلُّ حَمامُها يَبكينا
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
廖宏霖
安娜
——与忧郁的对话 「这种东西就像是下午一样 你不去管它,它一下就变暗了。」 安娜这么说着的时候 我看见她眼中空白的情绪 和我自己褐色的倒影 漂浮聚集在她失焦的眼珠上 几乎就将化做被遗弃在大海中央的一滴泪 那是难以辨识的存在与疑惑 我无法揣度安娜正在想着些什么? 而安娜或许什么也不想 譬如每天午餐过后 我总是陪着她看着空无一物的餐桌 像是看着一幅素描的静物划 渐渐地才感到饱足 安娜什么都不说 好像沉默也把我们一起吃了下去 而安娜或许什么都想 坐在窗边若有所思的时候仿佛也若有所失 好像所有的事物都背对着她藏匿一个秘密的远行 有时她会意味深长地对着我微笑 似乎在我身上找到了像钥匙一般的东西 这让我感觉我更像是一个门 而我不知道门的另一边是什么样的风景 安娜开启了我去到了哪里 而安娜或许哪里也不去 她背对着我们构思不存在的旅行 所以没有去或不去的难题 没有快乐或不快乐的困境 安娜只是用她生命里全部的倾斜将世界举重若轻 像是另一个偏着头自转的行星 慢慢地旋离整个太阳系 那一天安娜的眼轻轻合上的时候 我把她的声音拖曳进这首诗里 她说:「这种东西就像是下午一样 你不去管它,它一下就变暗了。」 (请念出声音,这是最初的话语。) 现在我反覆思忖着安娜说着这句话时的模样 渐渐了解那是什么样空白的情绪…… 也许当天色已经暗得不能再暗的时候 当月光倾斜到不能再倾斜的时候 总有些什么即将醒来 总有些什么会被记起 安娜仿佛钥匙一样插入我的生命 打开一扇通往□□的门 (请填上它,这是最终的困境。) 最初的话语就是最终的困境 日子顺序前进如杂草伏地蔓生的图形 而安娜停在这里 像一只忧郁的蜻蜓
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
CES
Kučera, Arnošt
ZNAMENITÁ TRILOGIE. (I.)
1. Co do vína, jež v zlaté není číši! To být má vínem? Co do každé básně, v níž ucho zvučných rýmů neuslyší! 2. Když konce veršů hrčí nesouhlasně – to báseň je?! A rýmu stopy není! To každý kluk by básnit uměl krásně! 3. To uměním, když při pouhém juž čtení za stopou znatelně se stopa zvedá jak na bubnu při marši v zavíření. 4. A co je do básně, jež formy nedá – (Myšlénka v šněrovačce talent zračí) – a caesuru když marně čtenář hledá, 5. když slova bez zákona prostě skáčí, a verše nedělány stejně dlouze... Mít formu, rythmus, rým – to básni stačí. 6. A všechno ostatní je chamraď pouze.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
董元度
冬杪太史王丈西园先生暨之岩侍御绍衣翼子两同年邀同李云卜先生虞典孝廉游陶然亭
澹日冷平皋, 寒林倚荒圃。 招邀上孤亭, 不记春前路。 忆昨早春游, 晞阳媚烟树。 冰开新水融, 芦长才如箸。 隔林红杏花, 啼莺不知处。 日月曾几何, 苍凉失其故。 一年京雒中, 十丈迷尘雾。 何期心眼开, 噩梦如初寤。 高坐敞虚窗, 廓然成野趣。 庾公兴不浅, 少长惬情愫。 逝景不可追, 兹游良不误。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
汪日夢
秋閨
秋風望關塞, 征夫何日歸。 新涼抛紈扇, 沈憂減裠圍。 鴻鴈西北來, 哀哀乞寒衣。 裁縫宵獨坐, 紅燭對清輝。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
Sangster, Margaret E.
FROM MY ROOM
I love you, dear.... Here, alone in my room tonight, it is all that matters, Out through my window, vaguely hushed, the city clatters, Telling ever its tale of woe and mirth, Sighing ever its song of death and birth, Singing ever its potent, mad refrain, Swept with tears and the bitter weight of pain. Here in my room I kneel, alone, to pray, But there seems very little, dear, to say Even to God. So, kneeling by my bed, I think dim thoughts, and dream long dreams instead. Wide-eyed I kneel and watch the candle flame, Making swift shadows on the wall; your name Throbs in my heart, and makes my pulse to thrill — Wide-eyed I kneel, with soul a-light, until Somewhere a clock starts chiming.... It is late.... Out through the dark wan tenderness and hate Press pale kisses upon the city's lips — Dawn comes creeping, the weary nighttime slips Furtively by, like some hurt thief with plunder.... Dear, I cross to my window, and I wonder Whether you are asleep, or if you lie, Sleepless beneath the smoke-hung purple sky.... Down in the streets the tired city vaguely clatters, Here alone in my room I stand, and nothing matters, Only.... I love you!
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ITA
Mosco
Idillio I
Ciprigna a cercar volta Amor suo figlio, Alto gridava: Se mai vide alcuno Errar pe’ trebbj Amore, è mio fuggiasco. Chi me l’insegna, di Ciprigna un bacio Avrà in mercede. A molti segni il figlio Puoi ravvisar fra venti. Ei non è bianco, Ma d’un color di foco. Ha le pupille Acute e fiammeggianti, il cor maligno, Soave il ragionar, nè mai tal parla Qual pensa, e la sua voce è pretto mele. Quand’ei si cruccia, è di talento fiero, Ingannator, di verità nemico, E senza fè garzon fa brutti scherzi. Ha il capo ricciutel, protervo il volto, Brevi le mani, e pur lontan saetta, Fino a Stige saetta il Re d’Averno. Ha il corpo ignudo, ma coperto il core. Pennuto come augel si lancia a volo Or su questi, or su quegli, uomini e donne, E le viscere investe. Un breve archetto Reca, e su quello un dardo, un picciol dardo, Ma che va fino al ciel. Ad armacollo Ha un turcassetto d’oro, ov’entro stanno Amareggiate frecce, ond’ei sovente Me stessa impiaga. Tutto, tutto è crudo: Ma più di tutto una sottil sua face, Che il Sol medesmo incende. Or se tu il prendi Legato il mena, e non gli aver pietade. Se il vedi lagrimar, sta ben in guardia, Ch’ei non t’inganni; e se pur ride, trallo. S’ei vuol baciar, t’arretra, il bacio è fello, E son venen le labbra. E s’ei dicesse: Prendi, ch’io t’offro in don tutte quest’armi; Tu nulla non toccar, che i doni suoi Son tutti inganno, e son di foco infetti.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
陳鑑
九日擬遊張家寺阻雨不果集桂堂作
良辰果夙諾, 侵曉叩幽扃。 雨阻尋僧屐, 尊開問字亭。 孤花閑砌草, 落葉亂池萍。 莫漫商游陟, 依依桂樹青。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1