language
stringclasses 81
values | author
stringlengths 1
120
⌀ | title
stringlengths 1
409
⌀ | text
stringlengths 4
32.8k
| theme_code
stringclasses 6
values | theme_category
stringclasses 6
values | deepseek-v3-1-250821
stringclasses 6
values | kimi-k2-250905
stringclasses 6
values | doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses 196
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
ARA
|
الشاعر أبو الأخيل العجلي
|
قصيدة ألا يا اسلمي ذات الدماليج والعقدِ
|
أَلا يا اِسلَمِي ذاتَ الدَماليجِ وَالعِقدِ
وَذاتَ الثَنايا الغُرِّ وَالفاحِمِ الجَعدِ
وَذاتَ اللِثاتِ الحُوِّ وَالعارِضِ الَّذي
بِهِ أَبرَقَت عَمداً بِأَبيَضَ كَالشُهدِ
كَأَنَّ ثَناياها اِغتَبَقنَ مُدامَةً
ثَوَتَ حِجَجاً في رَأسِ ذي قُنَّةٍ فَردِ
وَكَيفَ أُرَجّيها وَقَد جالَ دونَها
نُمَيرٌ وَأَجبالٌ تَعَرَّضنَ مِن نَجدٍ
كِلانا يُنادي يا نِزارُ وَبَينَنا
قَناً مِن قَنا الخَطِيِّ أَو مِن قَنا الهِندِ
قَرومٌ تَسامى مِن نِزارٍ عَلَيهِمُ
مُضاعَفَةٌ مِن نَسجِ داوُدَ والسَغدِ
إِذا ما حَمَلنا حَملَةً مَثَّلوا لَنا
بِمُرهَفَةٍ تَذري السَواعِدَ مِن صُعدِ
وَإِن نَحنُ نازَلناهُمُ بِصَوارِمٍ
رَدوا سَرابيلِ الحَديدِ كَما نَردي
فى حَزَناً أَن لا أَزالَ أَرى القَنا
يَمُجُّ نَجيعاً مِن ذِراعي وَمِن عَضْدِي
لَعَمري لَئِن رُمتُ الخُروجَ عَلَيهِمُ
بِقَيسٍ عَلى قَيسٍ وَعَوفٍ عَلى سَعدِ
وَضَيَّعتُ عَمراً وَالرِبابَ وَدارِماً
وَعَمرَو بنُ أُدٍّ كَيفَ أَصبِرُ عَن أُدِّ
لَكُنتُ كَمُهريقِ الَّذي في سِقائِهِ
لِرَقراقِ آلٍ فَوقَ رابِيَةٍ صَلدِ
كَمُرضِعَةٍ أَولادَ أُخرى وَضَيَّعَت
بَني بَطنِها هَذا الضَلالُ عَنِ القَصدِ
فَأوصيكُما يا اِبنَيْ نِزارٍ فَتابِعا
وَصِيَّةَ مُفضي النُصحِ وَالصِدقِ وَالوُدُّ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر ختام حمودة
|
قصيدة ويْلُ قلبي
|
وَيْل قَلْبي إِذا ابْتَعَدْتَ وَوَيْلي
وَكَذا كُلَّمَا وَجَدْتكَ حَوْلي
وقَضَى اللهُ أنْ تَكُونَ حَبيبي
ليسَ منْ بعدي لا وَلا مِنْ قَبْلِي
لا تقلْ عمَّا دارَ حينَ التَقينا
خَلِّ هَذا اللقاء سرَّا خَلِّ!
قلتُ يا هذا إنَّني لستُ أدْري
هلْ قَرأتَ السّطورَ هَيَّا قلْ لي!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
蔡元定鄉人
|
贈蔡季通
|
掘盡人家好丘隴,
冤魂欲訴更無由。
先生若有堯夫術,
何不先言去道州。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر ابن النقيب
|
قصيدة نبذ العهود مغاضبي فألم بي
|
نَبَذَ العهود مُغاضبي فألمَّ بي
في صورة الإِشفاق طَيفُ النابذِ
فسألتُه أن لا يفوه بما جى
فَيحيله عني بقولٍ نَافذِ
فمضى ونمَّ عليَّ فيما قلتهُ
فأتى يهددني بسيف شاحذ
رحماك قد صدق الخيال وإِنما
هذا مقامُ المستجير العائذ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Doubravský, Beneš
|
ANTONÍN KÁMEN.
|
Já sluji Antonín Kámen
a čítám šedesát let,
pod hrdým vesnickým krovem
jsem přišel na tento svět.
Po otci zdědil jsem pýchu
a tvrdou, žulovou leb,
mé slovo bylo vždy pevné
jak do zdi vražený hřeb.
Matka pak vryla mi v prsa
hluboký, vášnivý cit
pro šírá pole a luka
a lásku pro selský lid.
Já rostl jak jedle v lese
a se mnou rost’ i můj vzdor,
v žíly mi vtékala síla
jak v řeku potoky s hor.
Děvče pak sobě jsem vybral,
když dvacet mi bylo let,
dva roky lásku s ní vázal,
v třetím ji k oltáři ved,
Vnouče si tatík můj žádal
k radosti v starobě své –
za rok jsem v lokty mu vložil
ne jedno – hned ale dvé.
Žili jsme, žili tak dobře,
nikdo si nepřál z nás víc –
vždyť štěstí se na nás smálo
tak nahlas, od plných plic.
Hořký cit mé srdce chvátí
při vzpomínce oné bědné
na tu hrůzu chvil těch tmavých,
na to letní odpoledne.
Hořký cit mé srdce chvátí
a to srdce dosud bolí,
jako tehdy, když jsem plakal
se svou ženou na svém poli.
Jako tehdy po té zkáze,
kdy led zrádný v malé chvíli
stlouk’ nám celou naši naděj,
pohřbil pod svůj povlak bílý.
Do dnes cítím žár ten v prsou
a ten k mozku krve nával,
jako tehdy, když ta role
zničená jsem zaorával.
Bylo mi, ach, při tom tenkrát,
když kleč tisk’ jsem ve své pěsti,
jak bych s rozbitým tím žitem
zaorával i své štěstí.
Zaorával na vše časy
do té půdy rozmočené:
tu svou duši utýranou,
to své srdce utlučené.
Pryč ty slzy, vzhůru čelo,
na pláč vždy dost ještě času!
Osud válku vypovídá! –
Dobře! – Nuže, do zápasu!
Necouvneme, zde dvě ruce,
jako modrý ocel tvrdé,
zde má prsa nepoddajná
a zde selské čelo hrdé...
Válčil jsem... Však v pěti letech
v bok mi náhle vpad sok nový...
Nemoce stín černý, táhlý,
jako had vklouz’ pod mé krovy.
Rychle vůz ven! Hned jsme s otcem
pro lékaře tryskem jeli,
mezitím co žena doma
svíjela se na posteli.
Nežli jsme se navrátili,
dobojován boj ten tuhý.
Přišla smrt... A hned den na to
přípis, abych platil dluhy.
Stojím zdrcen a mám pocit,
že kdos chce mi šíji zlomit,
co však v pravdě kol se děje,
nejsem s to si uvědomit.
Nevěřím v té chvíli sobě,
nevěřím ni otci, dětem,
všecko lká zde a já stojím
mlčky se skřiveným retem.
Teprv když jsem mrtvé ženě
černý čepec kladl na vlas –
trh jsem s sebou, vyběh z domu
a tam v polích plakal nahlas.
Lid už se rozešel,
zvony už dozněly,
tak si zde odpočiň
v té zemské posteli.
Tak si zde odpočiň
v té prsti svěcené,
hlavou ať táhnou ti
vzpomínky blažené.
Vzpomínky na děda,
na muže, na děti,
na teplý stateček,
na vřelé objetí.
Vzpomínej, vzpomínej
v všední den, v neděli –
ženo má, ženo má,
můj mrtvý anděli.
Tma už věší šat svůj
na hřbitovní chvoje –
musím domů nazpět,
potěšení moje.
Spi zde, duše, sladce,
spi po boji mnohém,
musím s dětmi domů –
Buď zde – s pánem bohem.
Sotva jsme ji pochovali,
už mi z města znovu psali:
Plať, sedláče, dluh!
Jestli zítra nezaplatíš,
chalupu i pole ztratíš,
stodolu i pluh.
Čtu a čtu to smělé psaní,
nechci očím věřit ani,
že v něm taká řeč.
Čtu a čtu... Vztek ve mně kypí,
ze zraku mi srší šípy,
srdce svírá křeč.
Takovými mluvit slovy
k poctivému sedlákovi,
tak mu rváti česť!
Vyhánět ho jak psa z domu,
ach, pánové, ještě tomu
zabrání má pěsť.
A zas čtu ta hrozná slova,
čtu je, hltám znova, znova:
„Plať, sedláče, dluh!
Jestli zítra nezaplatíš,
chalupu i pole ztratíš,
stodolu i pluh.“
Dluh mám, pravda, a dost velký,
však to není moje vina!
Přišly kroupy, přišla nemoc
a i ještě svízel jiná.
Já dřel věru v potu tváři,
poctivé jsem vedl žití,
ale tenkrát dál to nešlo,
musil jsem se zadlužiti.
Vždyť tu živnosť, již náš rod už
drží stodesátým letem,
chtěl jsem jako hrdý otec
zachovat svým dvěma dětem.
Ale pad jsem v bídné ruce,
dluh můj rostl jako řeka,
jako řeka rozvodněná,
do níž na sta bystřin vtéká.
Volal jsem já po pomoci,
za ochranu všude žádal
jako občan, řádný občan.
Marně však. Pak hloub jsem padal.
Vše mi vyssál městský upír:
krev, úrodu i mou práci –
a mně nechal vyhlídku jen
na hanbu a licitaci.
Ale ne a tisíckrát ne,
v tomto domě, starém domě,
nesmí více nikdo nikdy
z cizí krve bydlet po mně.
Než bych svolil, aby někdy
člověk tady vládl cizí,
ať to raděj všecko zhyne
a s povrchu na vždy zmizí.
Už to tady od úřadu!
Zítra, zítra časně z rána
můj otecký dům má dostat
nového prý z města pána.
V mozku mi to dravě víří,
v prsou hárá žhavý plamen.
„Zde nebude nikdo bydlet,
jako že já sluji Kámen.“
Přišla noc, tma spadla do vsi,
vítr krajem lká a duje.
A v mé hlavě ustarané
cos se splítá, cos se snuje.
Po špičkách jdu ke stodole,
na patro jak had se plazím.
Och, však já vám vaši radosť
jak se patří, páni, zkazím!
V malé chvíli už roj jisker
ve vzduch syčí, praská, bije,
plamen hází vlny k nebi
a v to vítr běsně vyje.
Jako divý v pole letím,
na cestu mi krov můj svítí...
A pak s vrchu dolů patřím
na to žhavé vlnobití.
Prsa má se dmou tak pyšně,
ze srdce mi tíha mizí:
„Tak v mém domě přec jen nikdy
nebude rod bydlet cizí.“
Ještě oné noci
železa mi dali,
přes pole a luka
do města mne hnali.
Před soud postavili,
v žalář odsoudili,
mezi vyvrhely
jméno moje vryli.
Leta jsem tam prožil,
chmurná, dlouhá leta...
Tělo se mi hrbí,
vlas mi jíním vzkvétá,
hrudí proudí touha,
srdce v dálku letí:
Co dělá můj otec
a co moje děti?
Přišla zpráva, přišla
a ta trpce zněla,
že už duše otci
z těla odletěla.
A mé obě děti,
má robátka malá,
že si naše obec
na starost prý vzala.
V půl roce pak nová
zvěsťmi ve sluch buší,
že můj slabší synek
též vypustil duši,
na návsi kdes hrál si
ubožáček malý
a splašení koně
prý ho ukopali.
Druhý synek můj prý
„na obecním“ pase,
roste, sílí kvapem,
tak že v krátkém čase
do továrny půjde,
sám se živit musí,
och, ta ubožina,
co ta všecko zkusí!
Zhrouceného, zkrušeného
posléze mne propustili.
Tváře mám jak rozsekané
a můj vlas jak mléko bílý.
Každý se mne straní, štítí,
pomluvou svou po mně stříká – –
nic nezbývá, Antoníne,
nežli dělat – nádenníka.
Perlík v ruku stiskni svoji,
k silnici jdi a tluč kámen,
aby cestář pochválil ti
pružnost tvou a sílu ramen.
Tluč a bij v tu tvrdou hmotu,
nemůže to jinak býti,
drž se, brachu, abys aspoň
vydřel na to živobytí.
Je to pravda, mohlo by to
všechno kratší cestou jíti,
avšak ne, ne – vždyť mám syna,
proto chci a musím žíti.
Přešla léta, uletěla,
navštívil mne syn.
„Zanech, otče, krušné práce,
zanech psot a dřin.
A pojď ke mně, odpočiň si,
vždyť se shodnem snad,
jsem teď dělník, o vše s tebou
rozdělím se rád.“
Zdráhal jsem se, nechtěl jíti –
pak jsem přece šel.
Vždyť bych synku prsa zdrásal,
kdybych odepřel!
Šel jsem tedy, žijem v městě
bez nadbytku sic –
avšak moje srdce staré
neždá, nechce víc.
Předčítá mi synek časem
z přepodivných knih,
že to lidstvo bude jiné
v příštích dobách svých.
Nebude tu bolu, žalu,
nebude tu běd,
jakých já jsem musel v žití
na sta protrpět.
Hřejí mne ta slova v prsou
jak sluneční svit,
škoda, že v těch dobách šťastných
nemoh já jsem žít.
No, jen aspoň když můj synek
přijde v dobu tu,
kdy proud času spláchne bídu,
žal a nuzotu.
Zas čte synek z nové knihy,
– ó, co pravdy v každém slově! –
bezděky jsem při té četbě
zatoužil já po venkově.
Zatoužil tam po těch lukách,
po té táhlé vůni sena
a v mém srdci rozčeřeném
jak stesk mi to lká a sténá.
Není to stesk, tak jak bývá,
hloub to v srdci ryje, svíští –
neteskním tak po tom, co je,
jak spíš po té době příští,
až i u nás, na venkově,
perutí svou zašelestí
nová doba, doba spásy,
doba blaha, doba štěstí.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ITA
|
Maria Luisa Spaziani
|
Poesia di Maria Luisa Spaziani Febbraio di cristallo
|
Poesia di Maria Luisa Spaziani
Febbraio di cristallo
Febbraio di cristallo, tutto brilla,
volano i passeri con piume d’argento.
Celeste fisarmonica anche l’anima
oltre i monti si espande.
Deliziosa euforia, l’equilibrio
l’ha vinta sopra il caos. Bello è il pioppo,
bella la roccia e così dolce il fiume
con tutto il lungo sangue che convoglia.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
李陽生
|
題恆山
|
巃嵷殿閣擬摩天,
俯瞰群山拜嶽巔。
石磴浸攀紅日近,
松崖遙望白雲懸。
棋聲敲斷千年夢,
洞古封殘歷代編。
我欲凌風發清嘯,
知誰俠氣共盤旋。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
趙範
|
絕句
|
半窗圖畫梅花月,
一枕波濤松樹風。
不是客愁眠不得,
此山詩在此香中。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ASM
|
সোনমনি ৰাজ বৰুৱা
|
স্মৃতি
|
আপোনজনৰ পৰা আঁতৰি থাকি
কোনে কয় সুখী হ’ব পাৰি
প্ৰতিটো দিনেই যেন নাযায় নোপোৱায় ৷
দুচকুত … ??
অহৰনিশে ভাঁহি ফুৰে
অতীতৰ জালিকটা
স্মৃতিবোৰে ৷
দুহাত মেলিলেই শূণ্যতাবোৰ উলমি
পৰেহি মোৰ আঙলিৰ ফাঁকত
হৃদয়ৰ চাৰিকৰিয়াই
উচুপি থাকে … ???
তেওঁৰ স’তে কটোৱা সেই
ৰঙীন আবেলিবোৰ বিচাৰি ৷
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Pushkin A.S.
|
«Хотя стишки на именины...»
|
Хотя стишки на именины
Натальи, Софьи, Катерины
Уже не в моде, может быть;
Но я, ваш обожатель верный,
Я в знак послушности примерной
Готов и ими вам служить.
Но предаю себя проклятью,
Когда я знаю, почему
Вас окрестили благодатью!
Нет, нет, по мненью моему,
И ваша речь, и взор унылый,
И ножка (смею вам сказать) --
Всё это чрезвычайно мило,
Но пагуба, не благодать.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
何麟瑞
|
後天馬歌
|
建元天子不世出,
天相神武産異物,
有馬出在月氏窟。
寶劍之精,
乾龍之靈。
足如奔電,
目如耀星。
汗血雨洒,
騣肉飆輕。
渴吻一飲,
黄河塵生。
昂首一鳴,
天雷收聲。
曾爲伏羲出河負八卦,
曾隨穆王遠與西母會。
鸞旂屬車相後先,
龍盾虎韔八寶韉。
萬乘親臨拜甘泉,
穩馱玉輅壇壝前。
兀鼎勒兵十八萬,
天子自將孰敢戰。
駿氣橫出立陣前,
百萬聞嘶股俱顫。
笑此馬,
神哉沛。
西極龍媒□望退。
天子作歌暢皇明,
四夷竭蹙咸來庭。
天馬來,
帝作歌,
漢時此馬今更多。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
IND
|
Nurzetina
|
SEMANGAT UNTUK JIWA
|
SEMANGAT UNTUK JIWA
Oleh Nurzetina
Membiaskan hati sampai tak berujung
Menggali jiwa sampai tak bernyawa
Usia semakin berkurang
di telan masa
Di balik nostalgia kau bukan apa-apa
Menjalani hidup tanpa tujuan dan keyakinan
Berjalan tanpa arah.
Usaha yang tak jelas. menenggelamkanmu kedalam penyesalan.
Akankah terus seperti ini?
Kapan akan ingat jasa mereka,
Jerih payah dan perjuangan mereka, untukmu.
Bangkitlah!
Berusahalah kembali
Bangunlah dari mimpi buruk yang menenggelamkanmu.
Lupakan kicauan mereka yang terus mengomentari hidupmu
Dan teruslah berjalan,
Dengan tekad yang kuat
Untuk sebuah tujauan dan cita-cita..
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
IND
|
Ananda
|
SAJAK BUAT IBU
|
SAJAK BUAT IBU
Oleh Ananda
Ibu..
sembilan bulan kau mengandungkubertaruh nyawa untuk melahirkankudengan sabar kau merawatku
Ibu..
akulah buah kasihmuyang lahir dari daya juangmuantara hidup dan matimu
Ibu..
akulah yangselalu merengek tapi aku tahukau takkan berkata ah capek
Ibu..
aku tak dapat membalas jasamuaku hanya bisa memberimubunga secantik dirimu#jangan di copas!!!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Klose, Antonín Jaroslav
|
PSANÍ.
|
Ať večer jde, ať vstává ráno,
či mírem dýchá poledne:
jak vše by bylo z růží stkáno,
když k tomu stolku zasedne.
A papír vezme čistý, bílý
– tak v lese voní fialky –
a hlavinku svou v dlaně schýlí,
a zadívá se do dálky.
Pak usměje se maně, sladce,
a péro nové namočí,
a tahy juž v té první řádce
paprsek vede z podočí.
Teď rozskočit se ňadra zdají
– to na ni myslí nejspíše! –
však o nejhlubším dechů taji
mu vše to věrně vypíše.
Juž skráně hoří, zrak je žhavý,
a ret jen volá po rose –
ó to té mladé, snivé hlavy
teď celé nebe dotklo se.
A všecko to v tom psaní stojí –
a zda je bude čísti rád?
Ó každý tah v tom písmen roji
mu tváří její bude plát!
Pak podpis malý. Dvě, tři slova,
sem pozdrav snad by ještě vnik’!
A klidně pak to přečte znova,
zda správné „i“ a přechodník? –
A na popsané hledíc blánky
pak dumá – rdí se z lehýčka –:
ó víc nežli ty čtyři stránky
dal mžik by, jedna hubička!...
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T2
|
T6
|
POR
|
Matheus Tonello
|
Eclipse Solar
|
Foi num dia límpido de verão
Que tudo chegou ao seu fim
Tendo o Sol como testemunha
Você disse: -Eu não te quero pra mim!
Neste dia, as pombas não voaram para o sul
O vento parou de soprar ao norte
O dia perdeu todo seu encanto
Para mim, só restou a morte.
O Sol neste dia se escondeu por completo
E logo cessou de brilhar
Se escondeu por trás da formosa Lua
E em prantos, pôs-se inteiramente a chorar!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
劉正之
|
送別趙紫芝
|
夫君落落大雅姿,
聲名早與賀白馳。
錦囊千首不療饑,
非詩窮人窮乃時。
憶昔聞君未識面,
獨傳句法誇清健。
朅來白下一相逢,
傾蓋論心曾幾見。
劃然起柁春江流,
我亦江頭尋去舟。
人生相聚會有別,
江水江花無盡愁。
萬事不如歸去好,
石田茅屋生春草。
如君自是玉堂仙,
輕車緩轡長安道。
春日遲遲柳依依,
攀柔條兮送君歸。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
FRA
|
VERLAINE, Paul
|
TRIOLETS
|
J'idolâtre Francois Villon,
Mais être lui, comment donc faire ?
C'est un roi du sacré vallon.
J'idolâtre François Villon.
Et c'est mon maître en Apollon.
Mais l'homme, c'est une autre affaire !
J'idolâtre François Villon,
Mais être lui, comment donc faire ?
Je m'assimile volontiers
Les deux Testaments, moi pas bête,
Tels quels, en masse, tout entiers !
Je m'assimile volontiers
Même le jobin (nargue aux tiers !),
Mais trafiquer ès-tels moutiers
De ribaudes n'entre en ma tête.
Je m'assimile volontiers
Les deux Testaments, moi pas bête !
Pour imiter François Villon,
Un « lingue » dans son pantalon…
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ENG
|
Stratton-Porter, Gene
|
PART I
|
Medicine Man, O Medicine Man,
Make for me High Magic.
I, Yiada, daughter of White Wolf,
Mighty Chief of the Canawacs,
Mate of Star Face, Brave of the Mandanas,
I of your blood, I have said it!
From the roots of the white toluache lilies
Make me a strong medicine
That will drown my scorching spirit-fire
And empty my hands of their fulness.
Beat your sacred turtle drums
Loud and threateningly.
Drive back to the fear peopled forest
Of the far and dread Shadow Land
The flaming ghost of the fire bird
And the white flower of the still water.
Heal me of the dread head-sickness
Like the midsummer madness
Of foaming-mouthed quiota.
I, Yiada, proud daughter of the fierce Canawacs,
I, mate of the Brave, Star Face,
Chief of a forest of wigwams,
With ponies like the sands of the sea, have said it.
Hear me, for the healing of my sickened spirit!
Where the triumphant blue sea water,
Sky-gold all day in the slanting sunlight,
Silver-white in the uncertain moonlight,
Teases the pale sands of the craggy beaches,
Lay the lodge of my Father, White Wolf,
The savage hunter of beast and enemy,
First at the kill, Chief of great wealth,
Next in power to the high Sachem,
Chief of all Chiefs.
Many were the strong sons
Who sprang from White Wolf's loins —
I, Yiada, his one daughter, pride of Falcon Eye,
His daring chieftainess, from the far Mandanas.
Tall our wigwams of deer and bear and elk skins,
Stout our warm lodges of cedar and pine tree,
Many our robes of beaver and buffalo and marten,
Heavy our necklaces with cunningly carved beads,
Polished elk teeth and eagle talons,
Shining black obsidian and precious blue shell;
Our war ponies flocking like birds fleeing winter.
Always for me, the one daughter,
The warm spot by the storm fire,
The floating sweet fat from the cooking kettles,
The first crusty brown cake
From the smoking red baking stones,
The clear flowing gold sweet
From the tall nests of the wood bees;
The soft sun coloured robe of down fine doeskin
Embroidered with broad bands of white beads,
Luring beads of green, and blue, and yellow,
The red stained singing quills of the porcupine,
And downy snow white under feathers
From the breast of the white swan.
I, first in the picking of the juicy berries
The fruits of earth and bush,
Most skilful in the weaving
Of the bright story baskets,
Swiftest at embroidering robes of doeskin
For chieftain or little fatling;
Leader in the ceremonial dances
Of the young women of our tribe,
In the great Assembly Lodge of our people.
I, of slim body, willow smooth, oak strong,
With thick long hair of crow-back blackness,
And keen far eyes like the high eagle
Of the top crag of the cloud country
Spying in the gold hunting grounds of the sun.
Many the gaily dressed young Braves
Who nightly crept close our lodges
And made soft eyes and sang wooing songs,
When the moon of full womanhood shone on me.
But always, when she braided ornaments
In my hair, for dancing,
And oiled me for high ceremonials,
In my ear Falcon Eye, my Mother, whispered:
“Keep your body for Mountain Lion,
Son of the High Sachem,
Chief of Chiefs when his Father makes his journey
To the far country of the Great Spirit.”
Mountain Lion was the tallest,
The strongest of our young men,
The fastest rider, the most skilful dancer,
The surest hunter among us,
The spy who never failed,
The warrior who always returned in triumph.
Like the young trees of the sea shore
He was slim and straight.
Like the water rolling up the white sands
He was ever tireless.
Like the shining of the spirit sun
He lighted all the day with gold magic;
Like the kindly silver moon
He peopled all the night with friendly shadows.
The heart of every maiden was winged
In the wild breast of her,
If he but looked where her footsteps led her.
Medicine Man, O Medicine Man,
Make for me a new, a sure medicine
That will ease my scorched heart
Of the fire of a flaming red bird
And take from my tortured hands
Their burden of moon white lilies.
In the cool night of the fat, bloody moon of harvest
When the tribal storehouses were full heaped
With dried fish and bear, buffalo and deer meat,
With little mountains of maize for winter;
When the cakes and candles of yellow tallow
Were moulded past numbering,
When the wide-mouthed seed baskets
Were high heaped with richness,
And many deep nut baskets were overflowing,
When the dried berries from far thickets
Made little sun painted hills —
Then all of the tribe of our hunting grounds
Bathed their hard worked bodies,
Oiled their smooth skins, painted their happy faces
And put on the wealth of their richest robes
For the Great Dance of Thanksgiving.
When the robins made love chase that season,
In the secret ceremonial of the wise old women
My Maiden's Hour had been celebrated.
Always had my proud, savage Mother
Taken me alone to the forest,
And there, beating hands and chanting,
She had carefully taught me
The Wonder Dance of the Maidens’ Hour
Of the Mandanas, her people.
It was a dance of moonlight and moon madness,
Of sign love talk, of eyes asking great gifts,
Of swift feet stamping like the roebuck
And singing bead and shell trinket music,
So that all the night was softly lighted
With strange visions flower sweet.
On the day of the Thanksgiving Ceremonial
When my Mother oiled me to leaf fine smoothness,
And hung me heavy with bracelets of bone beads
And a necklace of precious carved blue shell,
As her skilled hands of love flew,
In my ear she made Canawac talk:
“To-night, before the Great Sachem
On his high throne of prideful authority,
With the son who follows him in Council,
Sitting beside his knee,
When thou leadest the Thanksgiving Dance
At the head of the young women
Thou shalt wave all of them back to their places,
And alone, before the assembled Chieftains,
Thou shalt dance the Mating Dance
Of the rich and powerful Mandanas,
Ever keeping thine eye of glad submission,
Fast on the eye of Mountain Lion.
“If the soft light in his eye strike fire for thee,
Then shalt thou forget all others
And dance out thy heart for him alone
And bow low as the young cedar before him,
And as the serpent charm him.
If he arise and stand facing thee
And dance love manifest before thee,
Then is the hour come for thy union with him.
“Then shall I fly to set up thy wigwam
Of down-fine doeskin, bleached with love,
That many suns I have worked on in hiding for thee,
And gladly in the sand before it
Thou shalt set thy lighted candle,
Thy tall proud candle of gold bear tallow;
And if he come to thee with soft words
With words of wooing magic,
Then shalt thou bury thy candle flame
In the yielding sands before him.
“Then art thou our Chieftainess in seasons to come,
And high shall thy sure heart beat
With pride of love and power,
And swift shall thy red blood run in leaping streams
With the flood-high tide of mighty Chieftains.
“Braves shall thy many straight sons be,
Great Chiefs who shall rule other far nations;
And sweet shall thy tall strong women be
As the red honey-flower that grows in the forest,
And swift shall their hearts be
As the heart of the frightened fawn
That leaps with feathered feet before the hunter.”
Medicine Man, make me a sure medicine,
A strong medicine, new to our people,
That shall ease my weary eyes
Of a red bird and a white lily.
When the Harvest Ceremonial Dance
Was cried through all the village,
When night crept, silent as the bat's wing,
From the blanketed heart of the forest,
When the great Assembly Lodge
Was lighted and filled with happy faces,
When the old chiefs and the wise men
Had spoken thanksgivings for fat harvest,
And the time was come for all the tribe to rejoice,
First came the dance of the little stumbling children;
The little fat bellied round faced serious children,
With shining black hair and wonder eyes,
And flower red cheeks and mouths,
And stout breath like short gusts of North Wind.
When, worn out with swift dances,
They rolled in their soft blankets,
Came the shy youths’ dance,
And the uncertain growing maidens’
All bravely tinkling little necklaces
Of squirrel and rabbit teeth, and bright rare shells.
Then danced the carefully trained young women,
Grown and ripe for the Harvest of love.
In their lead I did as my Mother had told me.
Straight I stood before the Great Sachem
And the son of the pride of his heart.
High I lifted my head like a proud pine tree,
And softly I shook my bracelets of beads
And rattled my necklace of blue shell,
And rustled the porcupine fringes
Of my fine robe of yellow,
In music like the little secret whispering
Among the dry grass under passing feet.
I spoke as I had always been taught by my Mother:
“Great Chief, grant that I dance before thee
The Woman's Love Dance of the brave Mandanas,
A dance that I have learned
From the swift feet of my Mother.”
Searchingly, the Great Sachem looked at his son
And his son looked at me with understanding
And made a swift sign to his Father;
So raising his hands of authority,
The Great Sachem cried aloud:
“Yiada, daughter of Chief White Wolf,
Will dance the Woman's Dance of the Mandanas,
Let all others be seated. I have said it!”
Alone, with the blood of heart red on lip and cheek
And with the pride of my asking heart
Beating like wings on my light feet,
With my Mother keeping time for me,
As she did in the secret forest,
Slowly I stepped into the great dance
Of the Mandanas, of the peace lands;
The strongest love medicine
Ever measured by the feet of wild women.
As I danced, even as my Mother had long told me
I kept my eyes ever spying
Deep into the eyes of Mountain Lion.
When the dance grew to its swiftest wildest note,
When my proud head of certainty
And my willing arms were high lifted,
And the beads and obsidian and blue shell
Tinkled soft singing, like falling rain,
Mountain Lion sprang to his feet
And came down in the firelight before me.
With no knowledge of the dance of the Mandanas,
And no teaching of step or of posture,
He fell into the strange measures
That my Mother had taught me;
With eyes upon eyes and heart near to heart,
Facing in the wide fire flaming circle
Where envious faces kept watch upon us,
We danced the wonder dance
Of the hour of full womanhood.
Medicine Man, O Medicine Man,
Healer of the hearts of the Mandanas,
There, facing the chiefs and maidens
Of a thousand lodges of our tribe,
With the Great Sachem keenly watching
On his high throne of great power,
Darest say that was not my hour
My rightful moon of exultation?
When I looked, near the close of the dance,
Toward my Mother for guidance
She gave me the swift happy sign of birds flying;
So I caught that joyful sign
And I gave it to the waiting maidens.
Like homing swallows they swept around me;
The young Braves came stamping,
Like roebucks before the does of Spring,
Then all of us changed the dance
To the love measures of the Canawacs.
When the chattering maidens
Went back to their waiting mothers,
I stood there tall and straight and proud
Fresh as the wing of the eagle,
From the highest peak of dawn
Eye to eye, face to face with Mountain Lion.
His eyes burned deep into my eyes
With a look of quivering power.
Medicine Man, darest thou say
That was not the great understanding?
So when all of the others
Went on with the Dance of Thanksgiving,
Soft as the veiling mists
From the dim breast of evening meadows
I slipped from the Council House
And I flew to our lodge.
With hands of high satisfaction
My Mother set my wigwam beside her lodge.
I lighted my tall happy candle of bear fat;
I opened my doorway wide to the friendly moon;
Deep in the sands I set my love light to burning.
And there I waited — long and long I waited,
In burning eagerness of heart
Tremblingly listening with each breath
For the sure step of Mountain Lion.
Then, Medicine Man,
With black angered sign talk
And fierce eyes of leaping fire,
Came my storm driven Mother.
As she came toward me,
Like a killing wind uprooting the cedars,
Arose high clamour from the Council Lodge.
She caught up my hopeful waiting candle,
My living love token to Mountain Lion, my man,
She buried its flame deep in the white sands,
In rage she thrust it from her,
She snatched shut the welcoming doors
Before the eyes of anguish of my Mother
Of my willing doeskin wigwam,
And in the harsh low voiced Canawac tongue
She cried to me in choking anger:
“Woe is upon us! Strangers have reached us.
Comes a great Chief from tribes of the far North,
From the camps of the powerful Killimacs,
From the home fires of the Ice God;
And with him on a snow white pony
Rides his beautiful raven haired daughter,
A tall proud Princess of a great warlike nation.
“This night Mountain Lion will not come to thee:
His father has sent him to serve the rich strangers.
Get thee back to thy place in the Council Lodge
Before the venom tipped finger pointers miss thee,
For there will be great feasting and much talk,
The rejoicing will last for many suns and moons.
It was the wrong time for thy dance of allurement
Thy maiden proffer of prideful loving,
But I, thy Mother, taught thee thy undoing,
I, thy Mother, gave to thee the sign.”
Then, Medicine Man,
As fierce a storm as ever tore the forest,
As ever pitched the sea high in wild fury,
Broke in my heart, leaping to flee its lodging place.
I lifted my head high, and proudly and silently
I stepped into the moon tide,
But I trembled and shook with all-over sickness,
My blood ran hot angry gushes,
And I, who had never known pain
In any part of my strong body,
Now felt its rending arrows
Tearing my heart in sick torture,
As I crept through the restless whispering forest
Where the wise old yellow leaves
Talked over my shame with each other
And every mocking finger of night
Pointed in derision at my wounded side.
I crept back to the Council Lodge
Still as a panther fending for her cubs,
I slipped in unseen by any,
And took up my place among the young women.
On the high throne of power
Beside our Great Sachem, Storm Wind,
Sat a tall Chief trailing rich robes
Of white fox, sealskin, and white bear.
A proud Chief of savage face,
Weighted with a heavy necklace of eagles’ claws,
Many elk teeth, and lion talons,
Hanging across his broad shoulders.
Standing still and straight before them,
First, I saw the stranger woman.
I heard the deep voice of her father,
Toned to soft talk, as among peace councils,
When he told the Great Sachem and Chieftains
And all the watching Canawacs:
“This is my daughter, a Princess of seven tribes,
She who can run with the foot of the hare,
Who can dance as the gold birch leaves,
When spring comes stealing from the Southland;
Who can guide the swift canoes surely
And ride the wild ponies on the chase,
Whose fingers are skilful in basket weaving,
In beading, and braiding, and polishing ornaments.
She comes with me to make the friendship
Of a people of her mother's blood;
And her name is a name held sacred
Among all the tribes at peace with us.
Like music there fell from his smooth tongue
A name well known to council wise Canawacs,
‘ Couey-ouey’ — a breath of sweetness —
He spoke it like the easy tongue of a lazy brook
Softly singing among the small stones of its bed.
Then every Canawac remembered the dark days
When the Great Spirit became justly angered,
And in the height of his deep wrath
Against the treachery of all tribes
Drew up the waters of destruction
Until they covered the earth's face,
Leaving upon the tallest tree
Only one Chief and his mate,
And one pair of every bird and climbing beast,
On the top of the highest mountain
Of all the earth known to man.
When the water had come up to the top branches
Until only their heads were above it,
And had stood still for three weary suns,
Then slowly it drew back, and left the earth barren,
So there was no fire to cook food
For the hungry Sachem and his mate,
Nor to warm the water soaked camping grounds.
Then the Sachem sent a beaver messenger
Far down to the underworld
To borrow only one coal
From the campfires of the dark spirits;
But the beaver was not able to bring it
For burning his mouth cruelly.
Then he sent the fierce mountain lion,
Searching all over the earth for campfires,
But there was no fire to be found,
For the water had been everywhere.
Then he sent a little gray bird to the spirit world
To bring from the campfires of the unseen country
One living coal with which to make a fire
For the cooking kettles and light-signals,
And to warm the lodges of all the tribes
That would follow him in suns to come.
So the dauntless little gray bird
Slowly winged across the far spaces.
Three suns arose and set, and at the red evening
When the third sun plunged its face in the sea,
With all of its plumage burned a flame-tongue red,
With a beak of red like hot coals
And its face blackened with fire,
Came the brave panting bird
With a living coal held fast in its mouth,
A coal snatched from the high altars
Of the far country of the spirits.
And so the fire gift was brought back to earth
To warm the hearts and the wigwams
Of every nation, for all seasons to come.
The bird was sent from a stranger tribe
Far to the south of our hunting grounds,
Where the hot suns shine and the grass withers;
But travellers journeying northward to see us,
Had told our grandfathers about it,
Had shown us the bird of bloody red beak
And face still blackened with fire,
Singing gaily in our summer forests,
Singing even in the ice of winter.
Often when we chanted songs of thanksgiving
To the Great Spirit, for rich gifts,
When we thanked him for the buffalo and beaver,
For the deer meat and fish and corn for winter,
Then our tribes made a ceremonial of glad rejoicing
For the bird that brought back
The great wonder gift of fire.
Its sacred name fell on our ears
Like the peace of the Great Spirit,
Fell soft as flying snowflakes
When first squaw winter comes,
Soft as the hunting wing of the thieving owl,
Sweet as the breath of flowers in the nesting moon,
From the lips of the Great Chief: “Couey-ouey.”
Before him, her shining head bowed,
Our people watched her in silent wonder.
She was tall, taller than any of our women,
Tall and slender like the singing wind reeds
That grow around the magic pool
Of the white spirit lily of the still water,
Far back in the valley pastures.
She moved like the night hawk
Slowly sweeping across the moon sky.
From the proud lift of her head
And the eagle look of her dark eye
From the red flower flame of her soft lips
And the sureness of her being,
I could see that the heart of her
Was like a wiry little war pony
Swiftly racing up the steep trail of her breast
With the hunt blood of the soft chase
Fevering its questing nostrils.
No woman among our people,
Had seen the beauty of her robe,
For she stood in flower white, flower fine doeskin,
Bleached and tanned like winter snowdrift,
Like the shining water flower face of far lakes,
Like the wide wing of a homing white swan,
Like the silver rays of the big cold hunting moon.
All around her feet fell soft knotted fringes
Cut deep as the height of the first upstanding
Of papooses ready to walk.
And her belt and her neck were deeply embroidered
With a thousand green stained quills
From the backs of many porcupines,
While her long heavy necklace
Was got from traders crossing far seas,
For it lay soft dull jade like the green wave meadow
In the deepest bay of the leaf tinted big sea water.
Medicine Man, O Medicine Man,
When one looked upon her searchingly,
As I looked long upon her,
That night of fat harvest thanksgiving,
Slowly one saw creeping from her bare arms,
From her firm high breasts,
Over the dark gleaming bowed head
And sure slender shoulders of her,
A faint waving cloud like fine blue mist
That could have been none other
Than the secret power of the Great Spirit,
Stealing from her breast to wrap around her
So that any evil spirit magic
Might not be strong to work against her.
I could see that she was softer
Than our hard working women,
Though she had learned from the bee
To be busy and useful,
Though she had learned from the hunted fawn
To travel far journeys in daring winged leaps.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
何文季
|
寄蘧覺陳先生
|
白髮相看重別離,
幾囘默坐撚吟髭。
子猷不作乘舟興,
龐老終無出郭時。
隔面雲山如有礙,
輸心泓穎寄相思。
文溪遺稿傷淪落,
此事還當付與誰。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
URD
|
Wamiq Jaunpuri
|
رہنا تم چاہے جہاں خبروں میں آتے رہنا
|
رہنا تم چاہے جہاں خبروں میں آتے رہناہم کو احساس جدائی سے بچاتے رہناخود گزیدہ ہوں بڑا زہر ہے میرے اندراس کا تریاق ہے راتوں کو جگاتے رہنامدتوں بعد جو دیکھو گے تو ڈر جاؤ گےاپنے کو آئنہ ہر روز دکھاتے رہناخود فریبی سے حسیں تر نہیں کوئی جذبہخود جو رہنا ہے تو یہ دھوکا بھی کھاتے رہنایہ تو معلوم ہے مرنے پہ ملے گی اجرتکار فن کار ہے تصویر بناتے رہنااپنی نااہلی پہ قاتل کو نہ طیش آ جائےاوچھے زخموں کو ذرا اس سے چھپاتے رہناہارنے جیتنے سے کچھ نہیں ہوتا وامقؔکھیل ہر سانس پہ ہے داؤں لگاتے رہنا
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T2
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر ياسين الزكري
|
قصيدة رحلة قلب
|
تحديتني أن ألاقي التي تغمر القلب زهواً
وتزهر في غسق القلب إشراقة لا تموت
فكنتِ التي أختار قلبي قبل أراك مسافة أحلامي الفائتة
وحين أتيت
كنت أنت التي أنفق العمر من زهوه رحلة البحث في الحيرة التائهة
كنت فرحي الذي غاب عن شفتي
ملامح وجهي
أسارير أعماقي الغائبة
كنت ذات العيون التي فتنت لهفتي طيلة الانتظار الطويل الطويل
ذات الخيال
الأماني
المدى
وذات الجنون المشبَّع باللهفة اللاهبة
كنت نصفي الموزع عبر جهات الجهات
بعض روحي
قليلا من التَّوق
نصف هذا الجنون المعربد بي
كثيراً من الحب حين يثور بلا رجعة باردة
كنت ياروعة الحالمات الملاح
وجهة الشوق
سوسنة العمر
قديستي الشاردة
وكنتُ المعذب بي حين طال انتظاري ولم التقيك
وكنتِ العذاب الشهي إلى رحلة تالية
تحديتني أن أجيد التعرف عن أنك الرحلة الواعدة
تأملتني
كان نبضي يضبِّط إيقاع دقاته العاشقات
على هدهدات الرموش
بأجفانك الساهدة
فأيقنت أني هواك
وأنك عشقي
وأنا معاً قصة واحدة
تحديتني أن أباعد زيت جنوني عن شعلة ألهبتني مراراً لأعلن ما ترتجين
فنأيت على وجع الأمنيات،ولكنني كنت قامة قلب يباعد عن روحه الرافدة
ومرت خطى
وأسئلة تقصم الظهر
مرت رياح
زوابع كبرى
وكم ألف عاصفة راعدة
كان دأب النهار يمر بطول خيال جميل
ولا ينتهي الليل إن لم تكوني خيالي النديم
مسافة ما يجعل القلب يغمض أشواقه ويثوب إلى صحوة هادئة
فما أسطعت أنسى
ولا القلب ياربَّة القلب كان استطاع
فلملمتني حيرة من شتات الشتات
تحديتني أن أعود إلى امرأة جمعتني وفرقتها
فلاقيتني ذبذبات حديث
وبعض لقاء
وعشقا بملء الهوى
السماء
القليب الذي أيقن بعد يباب الغياب
بأنك من يشعله
وأنك يا رحلتي في الجنون
جنوني إليك
وأنك عقلي الذي تاه في زحمة منك
وأني العذاب الذي تعشقين
وأنك معشوقتي الذائبة
تحديتني أن أقول الذي يشعر القلب
فاستنهضت أحرفي همة البوح
كي أسطر الاعتراف الذي تقرئين..
تجيئين..
يعلم القلب أن لك خطوة ترقص الرمل في موته ثورة وحياة
أنك الصوت حين يمر بشوق الطريق تغني الحصى وتحفظه الصخرة المائدة
وأنك قهقهة تبهج الشمس في سمتها
وتصنع من وقتنا جنَّة ساحرة
أحبك
لا لغة في الجوار سوى أنني قدَر من غرام
وأنك محبوبتي
واني وإيَّاك هذا الهيام الذي لا مفر سوى ظله
ملتقى ومآب
أحبك
هذا اعترافي إليك
وهذا أنا
عاشق ما له في مدار الحياة
سوى
أنه
يعشقك
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
TAM
|
Somasundrampillai ‘Sopa’ Pathmanathan
|
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது
|
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது – பௌh;ணமி நாள் ஓராயிரம் நினைவூ நெஞ்சில் அலைமோத….
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது பௌh;ணமி நாள் முன்னாள் இது போல் முழுநிலவில் முற்றத்துத் தென்னைமுழுகுகையில் தென்றல் அதைத் தாலாட்டும் தூரத்தே ஊதும் சுருட்டி மிதந்து வரும் ஈர மணலில் இருகால் புதைய நெடு நேரம் கழியூம் நினைப்பேயிலாதுஇ கடல் ஓரம் கைகோத்தே உலா வருவோம்இ மேலே வான் நீல விதானம் விhpக்கும்இ விண்மீன்களோ கோலம் இடும்இ ஓலைக் குடிசையிலே தென்மோடி ஆட்டுவிக்கும் அண்ணாவி பாடல் உடுக்கோடு போட்டுலுப்பும் சாமப் பொழுது!
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது பௌh;ணமி நாள் திங்கள் மூன்றாகச் சிறிதும் மழையில்லை எங்கள் பயிh; பச்சை எல்லாம் கருகுகையில்இ வானத்தை நோக்கிக் கழுத்து மிக வலித்துப் போனதே அன்றிப் புதினம் எதுவூமில்லை “நீh; வேணும்இ இந்த நிலம் தோண்டவல்ல பல ஆள் வேணும்” - கூவி அழைக்க இளைஞா; சிலா; ஆயூதங்கள் ஏந்தி வந்தாh;.
“நீh; கண்டலாதினி நாம் ஓயூறதே இல்லை” – ஒரு சூள் உரைத்தாh;கள்.
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது – பௌh;ணமிநாள் நூறாயிரம் அலைகள் மோதி நுரை சிதற பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது பௌh;ணமி நாள் பச்சைப் பயிரும் பயன் மரமும் தோப்புகளும் உச்சி கருகி உயிரூசல் ஆடுதல் கண்(டு) ஏங்கி மனம் நொந்திருந்தோம் எமதின்னல் தாங்கப் பொறாராய்த் தாமோடி வந்தாh;கள் அண்டை அயலாh;!
அலவாங்கொடு பாரை கொண்டு வந்தாh;இ சோற்றுப் பொதியூம் அனுப்பி வைத்தாh; “ஆகாஇ இவா;கள் போல் ஆh; வருவாh;” என்றுருகி வீதியெலாம் வாழை நட்டுத் தோரணமும் தொங்கவிட்டு வாசல் தொறும் பூரண கும்பம் முறையாக வைத்து மாலை மாpயாதை செய்து வரவேற்றௌம்!
வானத்திருந்தமரா; வந்தது போல் பூhpத்து மோனத்திருந்தோம் - முழுசாய் இரு மாதம்!
ஊh;திகளில் ஏற்றி ஊh;வலங்கள் செய்வித்தோம்!
பாh; முழுவதும் பாh;க்கப் பவனி பல வந்தோம்!
பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது – பௌh;ணமி நாள் அந்தரத்துத் தேவா; ஒரு நாள் அசுரா;களாய்த் தொந்தரவூ செய்யத் தொடங்கத் துணுக்குற்றௌம் நாடொன்று கேட்ட தமிழா; குடியிருக்க வீடொன்று மில்லாமல் n~ல்லாய் விதைத்தாh;கள் ஆடு பலி கோழி பலி ஐயோ அணிகலனும் வீடும் பலியாய்க் கொடுத்து விதிh;விதிh;த்தோம் நாடு புகுந்தவா;கள் நாளாக நாளாக வீடு புகுந்தெங்கள் மானம் விலை கேட்டாh; தண்ணீருக்காகத் தவமிருந்த மக்களைக் கண்ணீh;க் கடலாட விட்டுக் கதையளந்தாh;!
நீh; காண முன்பு முயன்ற இளைஞா;களை ஊh; தோறும் தேடி உழக்கி வதைத்தாh;கள்!
பொய்யை மெய்யாகப் புனையூம் முயற்சியிலே வையம் முழுதும் வலம் வந்து பாh;த்தாh;கள் அசுரா;களை ஏவி அநியாயம் செய்வித்தாh; நிசியில் கொலை களவூ நிட்டூரம்இ அம்மம்மா!
“மூன்றாம்பிறை நம் முருங்கை மரத்தடியில் தோன்றுதுஇ போய்க்கூடித் தொழுகை நடத்துங்கள்” நாலாம் பிறை கண்டு நாய்படாப் பாடுபட்டோம் ஓலமிட்டோம் கண்ணீh; உகுத்தோம்இ ஒரு நாளில் சூறாவளியால் சுழன்று முருங்கை மரம் பாறஇ நமது பகைவா; மறைந்தாh;கள்!
மீண்டும் இளைஞா; மிடுக்காய்த் தொடங்கினா; தோண்டஇ ஒரு சிறிதும் சோம்பல் அறியாதாh;!
ஆழத்தே பாறை பிளக்குமொலி அவ்வப்போ(து) ஈழம் முழுவதும் எதிரொலித்துக் கொண்டிருக்க – உண்ட களையில் உறக்கம் கலையூதென மிண்டிச் சில போ; விசனம் அடைந்தொன்று- கூடிஒரு திட்டம் கொண்டு வந்தாh;இ நம்மையிவா; மீறி இது செய்ய விட்டால் வரும் மோசம்!
தாமே பெறுவதுவோ தண்ணீh;?
நாமில்லாமல் ஆமோ ஒரு வாழ்(வூ)?
அதனை உணர வைப்போம் “ஆற்றை மறித்தால் அவா; தம் கிணற்றில் நீh; ஊற்றும் கிடைக்காது” – உறுதி செய்து கொண்;டாh;கள்.
பச்சைப் பயிரும் பயன் மரமும் தோப்புகளும் உச்சி கருகி உயிரூசல் ஆடுவதும் கோயில் குளங்கூடக் குண்டுக் கிலக்காகித் தீயில் கருகுவதும் கண்டிரங்கா ஜென்மங்கள் பொழிகின்ற குண்டுகளால் மக்கள் உடல் சிதறி அழிகின்ற பொல்லா அவலம் இயற்றுபவா; கொடுமைக்கு முன்னே குனிந்து நடுங்காது அடிமைத் தளையை அறுத்தெறிய வேண்டாமோ?
தென்னை பனைகள் சிதறுண்டு போனாலும் என்ன?
அதனால் இடிந்து போய் உட்காh;ந்தெம் ஏலாமை சொல்ல இது நேரம் அல்லஇ இன்று பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது – பௌh;ணமிநாள் மீண்டும் எமது நிலத்தில் பனை வடலி தோன்றி நிமிh;க்கஇ துயரம் பொடிபடுக மீண்டும் அண்ணாவி முழக்கும் உடுக்கின் ஒலி நீண்ட இரவூப் பொழுதில் நிகழட்டும்!
ஊதும் குழல் பெய் சுருட்டி இனியிரண்டும் காதும் அமுதம் பொழிக!
கடலோரம் ஈர மணலில் இனிது நாம் நடக்கலாம் பாலாய் நிலவூ பொழிகிறது – பௌh;ணமிநாள் (யாழ் மாநாகராட்சி மன்று நடத்திய பௌh;ணமிக் கவியரங்கம்இ 07.06.1990)
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
來廷紹
|
正命詩
|
病卧僧房兩月多,
英雄壯志漸消磨。
昨宵飲藥疑嘗膽,
今日披衣似挽戈。
分付家人扶旅櫬,
莫教釋子念彌陀。
此心不死誰如我,
臨了連聲三渡河。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
RUS
|
Mandelshtam O.E.
|
«Чтоб, приятель и ветра и капель...»
|
Чтоб, приятель и ветра и капель,
Сохранил их песчаник внутри,
Нацарапали множество цапель
И бутылок в бутылках зари.
Украшался отборной собачиной
Египтян государственный стыд,
Мертвецов наделял всякой всячиной
И торчит пустячком пирамид.
То ли дело любимец мой кровный,
Утешительно-грешный певец, --
Еще слышен твой скрежет зубовный,
Беззаботного права истец...
Размотавший на два завещанья
Слабовольных имуществ клубок
И в прощанье отдав, в верещанье
Мир, который как череп глубок;
Рядом с готикой жил озоруючи
И плевал на паучьи права
Наглый школьник и ангел ворующий,
Несравненный Виллон Франсуа.
Он разбойник небесного клира,
Рядом с ним не зазорно сидеть:
И пред самой кончиною мира
Будут жаворонки звенеть.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T3
|
T6
|
PAN
|
فرحت عباس شاہ
|
ہُن ساڑ تروڑیا ڈَل سائیں
|
ہُن ساڑ تروڑیا ڈَل سائیں
اسیں رَسّی دے وچ وَل سائیں
ہِک دریا وانگ سَمُندراں دے
مارے اَکھیں دے وِچ چھَل سائیں
کُجھ ایہہ جیہا بَلدا ریتڑہا
لیہہ گئی اے دِل دی کَھل سائیں
ہک وار اساڈا آکھیا مَن
ہک وار اساں نل رَل سائیں
سفراں وِچ تُوں وی حِصہ پا
دو چار قدم تاں چل سائیں
سانوں کڈھ تریاکل لوکاں چُوں
کوئی آپ سنیہڑا گَھل سائیں
اَجاں پیَر ٹُرن دے قابل ہَن
کیوں رستے ہو گئے شَل سائیں
جِس دن دا ڈھٹھّاں غَش کھا کے
سائے بیٹھیاں تلیاں مَل سائیں
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
BUL
|
Хайнрих Бьол
|
Ангелът
|
Ангелът — когато го търсиш
той е земята
между камъните на високата планина
готов е да се възправи
когато го викаш
когато го викаш
без сила
без блясък
викай като брат
когато го търсиш
германец е бил той евреин и християнин
земята е той
за трънка фуксия и жълтуга
между звездите на високата планина
1985
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
BEN
|
মতিউর রহমান মল্লিক
|
সাহসের সাথে কিছু স্বপ্ন জড়াও
|
সাহসের সাথে কিছু স্বপ্ন জড়াও
তারপর পথ চল নির্ভয়
আঁধারের ভাঁজ কেটে আসবে বিজয়
সূর্যের লগ্ন সে নিশ্চয় ॥
তোমার পায়ের ছাপ স্পষ্ট কর
ক্লান্ত রুগ্ন ভাব নষ্ট কর
তবেই সাথীরা আরো এগিয়ে যাবে
প্রলয় সে হোক যত নির্দয় ॥
পাহাড়ের মত ঠিক ধৈর্য্য ধর
দুখ যদি হয় অতিরিক্ত
জীবনের সাথে দূর লক্ষ্য তোমার
আরো কর দৃঢ় সম্পৃক্ত।
তোমার মনের চোখ তীক্ষ্ণ কর
ক্লান্ত কর্ণ উৎকীর্ণ কর
নিজেই নিজের দিকে তাকিয়ে দেখে
আবেগের পথ কর নির্ণয় ॥
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
CES
|
Starý Švejda
|
XIV. Lve náš mocný, napni drápy,
|
Lve náš mocný, napni drápy,
královským již vyleť skokem,
aby všecko, co nás trápí,
kleslo s neuprosným sokem.
Znám tvůj spůsob: marné řevy
záměry tvé neprozradí,
však tvé žáry a tvé hněvy
točna ledná neochladí.
Dlouho hraješ s nebezpečím,
dlouho s havětí si podlou,
náhle však se vyrveš léčím,
lomcuješ poroby modlou.
Znám tvůj spůsob – poklid dlouhý
nenadálé bouře věstí –
kéž již daříš naše touhy
novou slávy ratolestí!
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ITA
|
Antonio Fogazzaro
|
A coloro che mi amano
|
Ne l’ora in che si affaccian caute ed escono
Da i nascondigli de la casa l’ombre
E s’incontran, si mescon circonfuse
Ai morenti chiaror de le finestre,
Ne la dimora solitaria un vecchio,
Pascendo sè de le tristezze sue,
Pensa gli anni lontani, l’imminente
Ultima sera e, sospirati invano
I dì che più non tornano, sospira
Invano i dì che non vedrà, sospira
Una parte di sè gittar vivente
Ne l’avvenir, almeno un disïoso
Guardo che si lontani e parli ancora
Quando l’occhio sia chiuso, una infocata
Stilla di pianto almen che ancor non resti,
Che ancor non geli. Va pensando i cori
In che più fida ed ogni più diletta
Cosa cui giunger la memoria sua:
Capelli sacri di chi amò e scomparve
Ne la morte, gioielli, antiche tele,
Il picciolo orologio che rispose
Al batter del suo cor ne le felici
Ore, ne le dolenti; un prezïoso
Libro, uno sculto avorio, un vaso argenteo
De l’Oriente, un crocefisso d’oro.
Tutto numera e medita, severo
Scruta e compara l’opere de l’arte;
Ogni men degno esclude, ogni più eletto
Partisce ai cari nel pensiero, affida
La speme ad esso d’una vana, esangue
Ombra di sè che si protenda in terra
Oltre la tomba.
Io così eleggo, amici,
Al fioco lume del mio dì cadente,
Tra i canti dove l’anima spirai
Non vacua d’estro e non ignara d’arte,
Ogni men vile; e il picciolo volume
In memoria di me Vi dono e sacro.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
CES
|
Geisslová, Irma
|
Na Dunaji.
|
Po dni shaslém v červáncích
ještě růžná stopa zbývá,
v tichém šeru večerním
nad vodou se vrba kývá,
časem vlnky zašplouchají
na Dunaji.
Ach, ty řeko hučící,
mohutných svých proudů jekem,
zdá se mi, že naříkáš!
Ach, jak smutně vlny lkají
na Dunaji.
Po skalnatém pobřeží
bludně noha moje kráčí,
touha v dálku zalétla –
stojím tu – a je mi k pláči,
rtové „zdrávas“ šepotají
na Dunaji.
Zdrávas matko, vlasti má!
Bůh mi tě tam ochraň v dáli,
osudové od tebe
jen mé tělo odpoutali,
duch a srdce zpomínají
na Dunaji.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعرة حنانيا المنير
|
قصيدة ظهر الحبور فلاح فينا وانتشر
|
ظهر الحبور فلاح فينا وانتشر
وقد اضمحلَّ الغمُّ عنا والكدر
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T5
|
T2
|
T2
|
SPA
|
José Vicente Alonso
|
El juramento quebrantado
|
A Limano jurábale Filena
guardar la fe que a su pasión debía;
"antes la luz me falte", repetía,
y sus promesas escribió en la arena
El viento que la mueve y desordena
poco a poco lo escrito deshacía,
y al verlo la pastora falsa y fría
de su memoria lo borró sin pena
Así la fe se guarda y asegura
en pecho femenil;`¡qué documento
para quien cifra en ella su ventura,
si aún la que ofrece amor con juramento,
cuanto dice y escribe y cuanto jura,
es arena que mueve cualquier viento!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
URD
|
Mirza Ghalib
|
Shab ki barq e soz e dil se zahra e abr aab thaa
|
شب کہ برق سوز دل سے زہرۂ ابر آب تھا
شعلۂ جوالہ ہر یک حلقۂ گرداب تھا
واں کرم کو عذر بارش تھا عناں گیر خرام
گریہ سے یاں پنبۂ بالش کف سیلاب تھا
واں خود آرائی کو تھا موتی پرونے کا خیال
یاں ہجوم اشک میں تار نگہ نایاب تھا
جلوۂ گل نے کیا تھا واں چراغاں آب جو
یاں رواں مژگان چشم تر سے خون ناب تھا
یاں سر پر شور بے خوابی سے تھا دیوار جو
واں وہ فرق ناز محو بالش کمخواب تھا
یاں نفس کرتا تھا روشن شمع بزم بے خودی
جلوۂ گل واں بساط صحبت احباب تھا
فرش سے تا عرش واں طوفاں تھا موج رنگ کا
یاں زمیں سے آسماں تک سوختن کا باب تھا
ناگہاں اس رنگ سے خوں نابہ ٹپکانے لگا
دل کہ ذوق کاوش ناخن سے لذت یاب تھا
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
ARA
|
الشاعر غيلان بن سلمة الثقفي
|
قصيدة يا ربَّ مِثلك في النساء غريرةٍ
|
يا ربَّ مِثلك في النساء غريرةٍ
بيضاء قد صَبَّحتُها بطلاقِ
لم تدرِ ما تحتَ الضلوع وغرها
منّي تَحملُ عِرتي وخَلاقي
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Vlk, Jan
|
PŘIJDE JARO.
|
Přijde jaro, přijde,
zase bude máj,
usmívá se slunce,
usmívá se háj.
Stříbrné své vlny
hora vyleje,
rozkvete se růže,
slavík zapěje.
Rozpuknou se ledy,
volný bude proud,
po vlnách šumících
lodě budou plout.
Pole vydá klasy,
bujný bude květ,
kosa bude řinčet,
zpěv radostný znět.
A ta lípa naše
bude zelená,
z větví mocných listí
nám na věnce dá.
Ajta! vlasti, plesej:
usmívá se háj,
přijde jaro, přijde;
budem míti máj.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
URD
|
Ajmal Khattak
|
نن ټول اولس د هغه محبوبا سندرې وائې
|
نن ټول اولس د هغه محبوبا سندرې وائېخټک به چې د ځان سره ژړله کله کله
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T4
|
T2
|
ARA
|
عبد الله بن الزبعري
|
قصيدة ليسَ الذي يرجو الخلودَ بخالد
|
ليسَ الذي يرجو الخلودَ بخالد
والمرءُ مرتهنٌ بحتفِ الراصدِ
والناس هامٌ رائثٌ ومعجلٌ
وردَ النهال تواردت للذائد
فالرزء كان أبو حكيم إنه
خلى علينا غير فقد واحدِ
خلى يتامى كان يحسنُ حملهم
وبكفلهم في كل عام جاحد
وعجائزاً شمطاً وكلَّ مُعيلٍ
وأرملةٍ تواري قاعد
تبكي بعين لا تجفُّ دُموعُها
كانت تُرى في نعمةٍ ومجاسدِ
ومهمة الحلماءِ يُخشى فتقها
تأسو وأمُّ دماغها كالفاسد
قد كنت آسيها وكنت طبيبها
حتى تؤديها كعهدِ العاهِد
رحب الفناء وما تغلق دارهُ
حين الشتاء من الضعيف الصارِد
قدمت معروفاً وتصنع نائلاً
جزلاً فذالك خيرُ ذُخرٍ ماكِد
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T4
|
T3
|
IND
|
Kahlil Gibran
|
KEHIDUPAN
|
KEHIDUPAN
Oleh Kahlil Gibran
Engkau dibisiki bahawa hidup adalah kegelapan
Dan dengan penuh ketakutan
Engkau sebarkan apa yang telah dituturkan padamu
penuh kebimbangan
Kuwartakan padamu bahawa hidup adalah kegelapan
jika tidak diselimuti oleh kehendak
Dan segala kehendak akan buta bila tidak diselimuti pengetahuan
Dan segala macam pengetahuan akan kosong
bila tidak diiringi kerja
Dan segala kerja hanyalah kehampaan
kecuali disertai cinta
Maka bila engkau bekerja dengan cinta
Engkau sesungguhnya tengah menambatkan dirimu
Dengan wujudnya kamu, wujud manusia lain
Dan wujud Tuhan.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
ARA
|
الشاعر جميل صدقي الزهاوي
|
قصيدة لا تطل شعرك وابذل
|
لا تطل شعرك وابذل
كل جهد ان تجيده
رب بيت هو إن أَح
سنت خير من قصيده
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ARA
|
الشاعر خالد محمد البكور
|
قصيدة تَنْهِيدَةُ سَاهِدٍ
|
نام العواذلُ واستهامَ السُّهَّدُ
وحملتُ بين أضالعي ما يُجهِدُ
وأهاج مِن جرحِ المحبِّ حمامةٌ
بيضا تنوحُ على الغضا وتَردَّدُ
لك يا حمامةُ غصنُهُ أما أنا
لي منه جمرٌ في الضلوع مسوَّدُ
ودخانُ كيّ القلبِ أقذى مقلتي
لا تعذليها في النوى إذ تُزبِدُ
لم أبكِ من نقعِ الوغى لكنني
عند التذكر كالسحابةِ أرعِدُ
كم أستلذّ إذا برزتُ مقاتلا
يوم الطعانِ لعلني أستشهدُ
لكن إذا ما البينُ أردفَ خلّتي
خارَ الفتى وأثارَ وجدي المشهدُ
أذللتُ دمعي للهوى مع أنه
متكبرٌ جلدٌ صبورٌ سيّدُ
يا ليت شعري هل ستبردُ أدمعي
عند اللقاء ويستريحُ المُجهَدُ
أم سوف تبقى للمماتِ تُذيب ما
تلقى على جسدِ المحبّ وتُسهِدُ؟
يا من أحبُّ حرقتُ بعدكَ مُهجتي
هلّا لقاء علّ ناري تخمِدُ
إني سجينُ الغربتين مكبلٌ
بصبابتين ولا وصالٌ يُنجِدُ
فنوى دمشقَ أثارَ فيّ صبابةً
ثم استزدتُ من الأسى إذ تبعدُ
لا غمدَ يؤوي سيفَ جلّقَ إذ جلا
أو غصنَ زيتونٍ بهِ يَتوسّدُ
أواهُ إن كتّمتُ بعضَ صبابتي
أو بُحتُ بالأشواق وهْيَ توقَّدُ
أيًّا فعلتُ فلَن يرقّ لحالتي
هذا الزمانُ فليتَ أني جلمدُ
إني لأحسدُ كوكبين تعانقا
فوقَ الوشاةِ فليتَ أنّي فرقَدُ
يا نورَ عيني هل سأبقى ضامرًا
فوقَ الطلولُ إلى الرّدى أتوجَّدُ
يا نورَ عيني هل لصبٍّ مُدنفٍ
وصلٌ يُطبّ به الفؤادُ ويُسعَدُ
أشتاقُ أن ألقاكِ طيفًا عابرًا
أو في المنامِ لكي يطيبَ المَرقدُ
يا غربةَ الأرواحِ يا بُعدَ المنى
يا حرقةَ الأنفاسِ حينَ تنهّدُ
إني كحرانٍ بقَفرٍ ظامئٍ
لقفَ السرابَ فإذ بهِ لا يُورَدُ
أنّى سيُروى واللقا أسطورةٌ
رويَت بفيهِ الليل وهْو يُعربِدُ
يا ليلُ أشعلتَ الشجونَ بخافقي
فهو الضرامُ وأنتَ أنتَ المَوقِدُ
أسدلْ ظلامك ليس لي من حاجةٍ
بالصبحِ، إنّ البعدَ عنها يُزهِدُ
صنتُ المحبةَ عن عواذلنا فكم
لاقيت في كتمانها ما يُبرِدُ
أما وقد حرقَ البعادُ حشاشتي
كُشِفَ الستارُ على فؤاد يُوقَدُ
قالوا سلوتَ إذا تشاء فقلْ لهم
إبليسُ يحلمُ بالجنان ويرصدُ
القلبُ قلبي والتشوقُ قاتلي
ما شأنكم بشقاوتي يا حُسَّدُ؟!
أحببْتُها طولَ الحياةِ فإن أمُتْ
سيحبُّها بوحي لها ويُخَلَّدُ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
虞儔
|
雨花臺
|
輶車行曉快新遊,
更上雨花臺上頭。
看不厭人渾是景,
清無極處奈何秋。
地完龍虎堂堂立,
江泊鯨鯢衮衮流。
一带黄山是淮土,
依然望弗見神州。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
KAT
|
Dato Magradze
|
Salve
|
ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს ნაომარი ქვას მოვძებნი კეფით, თვალს შევავლებ განივ ფრთებზე ჯვარცმულ ქორს და გულისპირს გადავუშლი ზეფირს.
დაყრილ მკლავებს დავატოლებ ცაზე ქორს, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს.
ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს, ამ ქალაქში მტვერია და ბური, მითქმა-მოთქმას მიჩენილი ყური...
ვინც არ იყო უშურველთა შორის ზეთის ნაცვლად შუბლზე იცხო შური, ამ იღბალში ატეხილი შარიც შურს, როცა ისმენს ლექსში კაბის შარიშურს, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს მაზიარე ღვინითა და პურით.
ალკოჰოლით და თამბაქოს კვამლით კაფეებში დაბინდული მზერა...
ეს ქალაქი არ ყოფილა გავლით, ვინც შეეხო, ექცა ბედისწერად.
სადარბაზოს შესასვლელი - SALVE ზედ მარკიზი დაცერილი ცუდად, ნააფიცრალს ჰგავს სიცოცხლის დამლევს, გალოთებულს მოგდებული ქუდით.
ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს ძველი სახლის ჭერი კედელს დაშორდა, ჯოხის ცხენმა დაიბრალა რაშობა, გამოასწრო როგორც დედის საშოდან, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს ნანგრევებში მოჰყვა ჩემი ბავშვობა.
ანგელოსო, ჩალის ქუდი ასე შორს, წყალს მიჰქონდა სამოთხიდან ასე შორს...
და ხიდიდან ყვავილები მძივად თითქოს ძაფი გამწყდარა და ცვივა, თითქოს მძივის გაწყვეტილა ძაფი და ყვავილებს ალივლივებს ტალღა, ჩალის ქუდი ვერ იპოვნის ნაპირს, შეერვა, როგორც სათიბს ღალღა.
ანგელოსო, მისტოპავენ წვალებით...
სიყვარული მდინარეში ფონია...
დაირწევა ჯაზი მაწანწალების, - შეწყალების უკვდავი სიმფონია.
ზედ სათიბზე ფეხით მოდის ქალი, ტერფიც არ დასველებია პურში, პირჯვარს ვიწერ, რომ არ ჰყავდეს ცალი, ამიცხადდეს, რაც მესიზმრა გუშინ: მწიფე პურის მოვარდნილი წყალი, პურის ზვირთზე ფეხშიშველი ქალი...
შესვლას ვბედავ, გადავაბი მორი მორს, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს.
- საით არის ამ სათიბის SALVE, პურის ჩქერში თუნდ მხარულით შევალ, თეთრი ქალი სხეულს გაიალვებს, ასე ახლოს გაიელვებს ევა.
და იელვოს თუნდაც ციდან დელგმამ, პურის ტალღებს თუნდ მხარულით გავჭრი.
და ოცნება შემეწევა ყველგან, - ნატვრის ხეზე განასკვული ნაჭრის.
შემეწიე, ანგელოსო, გვედრი, დაგლანდე თუ დღესასწაულს ვენდე...
თეთრ ტაძარში მომყავს ქალი თეთრი, რაც იქნება, ის იქნება შემდეგ.
თოვლში ვარდი აყვავდა და ვარდზე თოვს.
ქორი ზოლად გააყოლებს ცაზე შოვს, ანგელოსო, არ მენახე დღემდე, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს.
ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს აწ საყვარელს წერილს ვუწერ, შორია, ქვაზე კეფა, - მაღლა ცაზე ქორია, ერთი იყო, ვხედავ ახლა ორია, მადლი უფალს/ ქორსაც სატრფო ჰყოლია, ფრთა შეახო და თან გაიყოლია.
ფრთა შემახე, ანგელოსო, ასე შორს, ანგელოსო, სამოთხიდან ასე შორს...
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T2
|
CES
|
Dyk, Viktor
|
XXI.
|
Stůj, poutníče, tu v zbožnosti.
Zde Vedlejší spí Možnosti.
Byla jich svého času halda:
pan Kunz, pan Quidam, i pan Šalda.
Co Ptáčník ukryt v možnosti svých bejlí
velkými slovy chytal velké hejly.
Neumřel: Ptáčník chyt’ se jen v své síti,
Světlo věčné ať mu svítí!
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ENG
|
Crabbe, George
|
TALE XVIII.
|
Counter and Clubb were men in trade, whose pains,
Credit, and prudence, brought them constant gains;
Partners and punctual, every friend agreed
Counter and Clubb were men who must succeed.
When they had fix’ d some little time in life,
Each thought of taking to himself a wife;
As men in trade alike, as men in love
They seem’ d with no according views to move;
As certain ores in outward view the same,
They show’ d their difference when the magnet came.
Counter was vain; with spirit strong and high,
’ Twas not in him like suppliant swain to sigh:
“His wife might o’ er his men and maids preside,
And in her province be a judge and guide;
But what he thought, or did, or wish’ d to do,
She must not know, or censure if she knew;
At home, abroad, by day, by night, if he
On aught determined, so it was to be.
How is a man,” he ask’ d, “for business fit,
Who to a female can his will submit?
Absent awhile, let no inquiring eye
Or plainer speech presume to question why,
But all be silent; and, when seen again,
Let all be cheerful — shall a wife complain?
Friends I invite, and who shall dare t’ object,
Or look on them with coolness or neglect?
No! I must ever of my house be head,
And, thus obey’ d, I condescend to wed.”
Clubb heard the speech —“My friend is nice,” said he;
“A wife with less respect will do for me.
How is he certain such a prize to gain? }
What he approves, a lass may learn to feign, }
And so affect t’ obey till she begins to reign; }
Awhile complying, she may vary then,
And be as wives of more unwary men;
Beside, to him who plays such lordly part,
How shall a tender creature yield her heart?
Should he the promised confidence refuse,
She may another more confiding choose;
May show her anger, yet her purpose hide,
And wake his jealousy, and wound his pride.
In one so humbled, who can trace the friend?
I on an equal, not a slave, depend;
If true, my confidence is wisely placed,
And, being false, she only is disgraced.”
Clubb, with these notions, cast his eye around,
And one so easy soon a partner found.
The lady chosen was of good repute;
Meekness she had not, and was seldom mute;
Though quick to anger, still she loved to smile;
And would be calm if men would wait awhile:
She knew her duty, and she loved her way,
More pleased in truth to govern than obey;
She heard her priest with reverence, and her spouse
As one who felt the pressure of her vows.
Useful and civil, all her friends confess’ d —
Give her her way, and she would choose the best;
Though some indeed a sly remark would make —
Give it her not, and she would choose to take.
All this, when Clubb some cheerful months had spent,
He saw, confess’ d, and said he was content.
Counter meantime selected, doubted, weigh’ d,
And then brought home a young complying maid —
A tender creature, full of fears as charms,
A beauteous nursling from its mother’ s arms;
A soft, sweet blossom, such as men must love,
But to preserve must keep it in the stove.
She had a mild, subdued, expiring look —
Raise but the voice, and this fair creature shook;
Leave her alone, she felt a thousand fears —
Chide, and she melted into floods of tears;
Fondly she pleaded and would gently sigh,
For very pity, or she knew not why;
One whom to govern none could be afraid —
Hold up the finger, this meek thing obey’ d;
Her happy husband had the easiest task —
Say but his will, no question would she ask;
She sought no reasons, no affairs she knew,
Of business spoke not, and had nought to do.
Oft he exclaim’ d, “How meek! how mild! how kind!
With her’ twere cruel but to seem unkind;
Though ever silent when I take my leave,
It pains my heart to think how hers will grieve;
’ Tis heaven on earth with such a wife to dwell,
I am in raptures to have sped so well;
But let me not, my friend, your envy raise,
No! on my life, your patience has my praise.”
His friend, though silent, felt the scorn implied —
“What need of patience?” to himself he cried:
“Better a woman o’ er her house to rule,
Than a poor child just hurried from her school:
Who has no care, yet never lives at ease;
Unfit to rule, and indisposed to please;
What if he govern, there his boast should end,
No husband’ s power can make a slave his friend.”
It was the custom of these friends to meet
With a few neighbours in a neighbouring street;
Where Counter oft-times would occasion seize,
To move his silent friend by words like these:
“A man,” said he, “if govern’ d by his wife,
Gives up his rank and dignity in life;
Now better fate befalls my friend and me.”—
He spoke, and look’ d th’ approving smile to see.
The quiet partner, when he chose to speak,
Desired his friend, “another theme to seek;
When thus they met, he judged that state-affairs
And such important subjects should be theirs.”
But still the partner, in his lighter vein,
Would cause in Clubb affliction or disdain;
It made him anxious to detect the cause
Of all that boasting —“Wants my friend applause?
This plainly proves him not at perfect ease,
For, felt he pleasure, he would wish to please.—
These triumphs here for some regrets atone —
Men who are blest let other men alone.”
Thus made suspicious, he observed and saw
His friend each night at early hour withdraw;
He sometimes mention’ d Juliet’ s tender nerves,
And what attention such a wife deserves.
“In this,” thought Clubb, “full sure some mystery lies —}
He laughs at me, yet he with much complies, }
And all his vaunts of bliss are proud apologies.” }
With such ideas treasured in his breast,
He grew composed, and let his anger rest;
Till Counter once ( when wine so long went round
That friendship and discretion both were drown’ d )
Began in teasing and triumphant mood
His evening banter —“Of all earthly good,
The best,” he said, “was an obedient spouse,
Such as my friend’ s — that every one allows:
What if she wishes his designs to know?
It is because she would her praise bestow;
What if she wills that he remains at home?
She knows that mischief may from travel come.
I, who am free to venture where I please,
Have no such kind preventing checks as these;
But mine is double duty, first to guide
Myself aright, then rule a house beside;
While this our friend, more happy than the free,
Resigns all power, and laughs at liberty.”
“By Heaven,” said Clubb, “excuse me if I swear,
I’ ll bet a hundred guineas, if he dare,
That uncontroll’ d I will such freedoms take,
That he will fear to equal — there’ s my stake.”
“A match!” said Counter, much by wine inflamed;
“But we are friends — let smaller stake be named:
Wine for our future meeting, that will I
Take and no more — what peril shall we try?”
“Let’ s to Newmarket,” Clubb replied; “or choose
Yourself the place, and what you like to lose;
And he who first returns, or fears to go,
Forfeits his cash.”— Said Counter, “Be it so.”
The friends around them saw with much delight
The social war, and hail’ d the pleasant night;
Nor would they further hear the cause discuss’ d,
Afraid the recreant heart of Clubb to trust.
Now sober thoughts return’ d as each withdrew,
And of the subject took a serious view.
“’ Twas wrong,” thought Counter, “and will grieve my love;”
“’ Twas wrong,” thought Clubb, “my wife will not approve;
But friends were present; I must try the thing,
Or with my folly half the town will ring.”
He sought his lady —“Madam, I’ m to blame,
But was reproach’ d, and could not bear the shame;
Here in my folly — for’ tis best to say
The very truth — I’ ve sworn to have my way:
To that Newmarket — ( though I hate the place,
And have no taste or talents for a race,
Yet so it is — well, now prepare to chide —)
I laid a wager that I dared to ride;
And I must go: by Heaven, if you resist
I shall be scorn’ d, and ridiculed, and hiss’ d;
Let me with grace before my friends appear,
You know the truth, and must not be severe;
He too must go, but that he will of course;
Do you consent?— I never think of force.”
“You never need,” the worthy dame replied;
“The husband’ s honour is the woman’ s pride;
If I in trifles be the wilful wife,
Still for your credit I would lose my life;
Go! and when fix’ d the day of your return,
Stay longer yet, and let the blockheads learn,
That, though a wife may sometimes wish to rule,
She would not make th’ indulgent man a fool;
I would at times advise — but idle they
Who think th’ assenting husband must obey.”
The happy man, who thought his lady right
In other cases, was assured to-night;
Then for the day with proud delight prepared,
To show his doubting friends how much he dared.
Counter — who grieving sought his bed, his rest
Broken by pictures of his love distress’ d —
With soft and winning speech the fair prepared:
“She all his councils, comforts, pleasures shared;
She was assured he loved her from his soul;
She never knew and need not fear control;
But so it happen’ d — he was grieved at heart,
It happen’ d so, that they awhile must part —
A little time — the distance was but short,
And business call’ d him — he despised the sport;
But to Newmarket he engaged to ride,
With his friend Clubb;” and there he stopp’ d and sigh’ d.
Awhile the tender creature look’ d dismay’ d,
Then floods of tears the call of grief obey’ d:—
“She an objection! No!” she sobb’ d, “not one;
Her work was finish’ d, and her race was run;
For die she must, indeed she would not live
A week alone, for all the world could give;
He too must die in that same wicked place;
It always happen’ d — was a common case;
Among those horrid horses, jockeys, crowds,
’ Twas certain death — they might bespeak their shrouds;
He would attempt a race, be sure to fall —
And she expire with terror — that was all;
With love like hers she was indeed unfit
To bear such horrors, but she must submit.”—
“But for three days, my love! three days at most —”
“Enough for me; I then shall be a ghost.—”
“My honour’ s pledged!”—“Oh! yes, my dearest life,
I know your honour must outweigh your wife;
But ere this absence, have you sought a friend —
I shall be dead — on whom can you depend?—
Let me one favour of your kindness crave:
Grant me the stone I mention’ d for my grave.—”
“Nay, love, attend — why, bless my soul — I say
I will return — there — weep no longer — nay!”—
“Well! I obey, and to the last am true,
But spirits fail me; I must die; adieu!”
“What, madam! must?—’ tis wrong — I’ m angry — zounds!
Can I remain and lose a thousand pounds?”
“Go then, my love! it is a monstrous sum,
Worth twenty wives — go, love! and I am dumb —
Nor be displeased — had I the power to live,
You might be angry, now you must forgive;
Alas! I faint — ah! cruel — there’ s no need
Of wounds or fevers — this had done the deed.”
The lady fainted, and the husband sent
For every aid, for every comfort went;
Strong terror seized him; “Oh! she loved so well,
And who th’ effect of tenderness could tell?”
She now recover’ d, and again began
With accent querulous —“Ah! cruel man —”
Till the sad husband, conscience-struck, confess’ d,
’ Twas very wicked with his friend to jest;
For now he saw that those who were obey’ d,
Could like the most subservient feel afraid;
And, though a wife might not dispute the will
Of her liege lord, she could prevent it still.
The morning came, and Clubb prepared to ride
With a smart boy, his servant and his guide;
When, ere he mounted on the ready steed,
Arrived a letter, and he stopp’ d to read.
“My friend,” he read —“our journey I decline:
A heart too tender for such strife is mine;
Yours is the triumph, be you so inclined;
But you are too considerate and kind,
In tender pity to my Juliet’ s fears
I thus relent, o’ ercome by love and tears;
She knows your kindness; I have heard her say,
A man like you’ tis pleasure to obey.
Each faithful wife, like ours, must disapprove
Such dangerous trifling with connubial love;
What has the idle world, my friend, to do
With our affairs? they envy me and you.
What if I could my gentle spouse command —
Is that a cause I should her tears withstand?
And what if you, a friend of peace, submit
To one you love — is that a theme for wit?
’ Twas wrong; and I shall henceforth judge it weak
Both of submission and control to speak.
Be it agreed that all contention cease,
And no such follies vex our future peace;
Let each keep guard against domestic strife,
And find nor slave nor tyrant in his wife.”
“Agreed,” said Clubb, “with all my soul agreed”—
And to the boy, delighted, gave his steed;
“I think my friend has well his mind express’ d,
And I assent; such things are not a jest.”
“True,” said the wife, “no longer he can hide
The truth that pains him by his wounded pride.
Your friend has found it not an easy thing,
Beneath his yoke this yielding soul to bring;
These weeping willows, though they seem inclined }
By every breeze, yet not the strongest wind }
Can from their bent divert this weak but stubborn kind; }
Drooping they seek your pity to excite,
But’ tis at once their nature and delight.
Such women feel not; while they sigh and weep,
’ Tis but their habit — their affections sleep;
They are like ice that in the hand we hold,
So very melting, yet so very cold;
On such affection let not man rely:
The husbands suffer, and the ladies sigh.
But your friend’ s offer let us kindly take,
And spare his pride for his vexation’ s sake;
For he has found, and through his life will find, }
’ Tis easiest dealing with the firmest mind — }
More just when it resists, and, when it yields, more kind.” }
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر إدريس البحر
|
قصيدة أبي
|
أبي...
عزيزٌ شامخٌ وأبي
كريم الأصل والنسبِ
جميلٌ...
مثل ضحكتهِ
رحيمٌ...
عند قسوتهِ
شجاعٌ...
عند غضبتهِ
كمثل الفارس العربي
تعالى الله أكرمَهُ
بصدر باتساع الكون
لا تُحصى مساحته
وقلب مثل قلب نبي
وإن نقاء معدنه
كمثل نقاوة الذهبِ
يقبِّل رأسَه شِعري
وتلثم رجَله خطبي
إذا كلَّت عزائمُنا
يقوّيها صمودُ أبي
وإن غامت مآربُنا
يجليها يقينُ أبي
وإن ضاقت
بنا الدنيا
نسافر في فضاءِ أبي
وإن طالت طرائقُنا
يطير بنا دعاءُ أبي
يمد لنا
جسورَ الضوءِ
نحو نفائس الأدبِ
وأسراباً
من البسماتِ
تكسر حائط الكُربِ
أبي...
ملاكٌ في ثياب نبي
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
姚士粦
|
東湖社集詩分得梨字
|
猶憶過三曲,
紅樓信馬蹄。
香尋烟縷細,
人醉月痕西。
歡袖名爭果,
哀家句勝梨。
肯忘花底約,
應罵竹枝題。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر ماجدة داغر
|
قصيدة جرش
|
قُلْ للمدينةِ في الصباح المُشرق
ماذا سحرْتِ بنورِك المُترَقرِق
مَن كانَ أقسَمَ للزمانِ بأنّه
لنْ يَستجيبَ إلى الهُيامِ المُحْدِقِ
فوقَعْتِ فيه وقْعةً وَمَضَتْ بهِ
ووجدتِه في حُرقةٍ لم تُحرقِ
عودي إليه مدينةً مفتونةً
في خافِقَيهِ بأيِّ وصلِ مُعلّقِ
بالآتياتِ من العصورِ وقد مضتْ
لا تجرحيهِ بِحقّ وَجْد المتّقي
جَرَشٌ وأَنتِ مليحةٌ سطعَت على
جيدِ الزَمان وصدْرِهِ المُتَأَنِّقِ
ضُوعي على الأُردُنِّ عِطرًا زاهيًا
يُزْهِرْ بكِ التاريخُ نورَ المَشْرِقِ
أَنتِ السنا عُمُدٌ لِمَجْدِكِ نُصِّعَت
فَتَأَلَّقِي... يَهنيكِ أَن تَتَأَلَّقي
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ITA
|
Zietta Liù
|
Poesia di Zietta Liù - La Befana
|
Dormi, bambina mia. Scende pian piano,
camminando fra nuvole d'ovatta,
la Befana dal suo cielo lontano.
Ogni tanto, le casca una ciabatta ...
Sulle sue vecchie spalle il sacco pesa ...
ma il cuor le batte di felicità.
Sa che i bambini l'hanno tanto attesa.
Ma dai bimbi cattivi non ci va.
Dormi, bambina mia, dormi contenta:
sogna fantocci, bambole, balocchi.
Fuori la neve cade a lenti fiocchi;
ma la Befana il passo non rallenta.
Per freddo, vento, neve, non ristà,
e reca sulle spalle il sacco pieno ...
Dormi, piccina, dormi a cuor sereno
e domattina, che felicità!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
曾由基
|
西湖夜景
|
處處芙蕖處處堂,
閑行何地不清香。
歸舟又趁晚凉急,
十里湖光蘸夕陽。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
RUS
|
Востоков Александр Христофорович
|
К богине душе моей
|
Где существуешь ты, души моей богиня?
Твой образ в сердце у меня.
Везде ищу тебе подобных я красавиц,
Но тщетны поиски мои.
Ищу везде, - прошу тебя у всей природы,
Божественная красота!
Из тишины ночной тебя я иззываю,
От трона утренней зари,
Из недра светлых вод, родивших Афродиту,
Когда их ветерок струит,
Когда вечерний Феб поверхность их целует
И дальный брег в туманах спит.
Не в мирных ли лугах гуляешь юной нимфой,
Или во глубине пещер?
Не в горных ли странах свежеешь ореадой,
Превыше грома и сует?
Явись и осчастливь мой дух уединенный
Любовью ангельской, святой;
Неисчерпаемых, небесных наслаждений
Снеси мне розовый сосуд:
Томлюся и грущу, напиться оных жажду, -
Приди, утешь меня, напой!
Как агнец на лугах опочивает злачных,
Так я на лоне у тебя;
Как пламя двух свещей, так наши обе души
Сольются радостно в одну.
Приди ж и учини меня благополучным,
Богиня моея души!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
柳庄
|
刘生
|
座惊称字孟,
豪雄道姓刘。
广陌通朱邸,
大路起青楼。
耍贤驿已置,
留宾辖且投。
光斜日下雾,
庭阴月上钩。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
CUSTOM:豪侠风貌
|
TUR
|
Abdülkadir Bulut
|
Ülkemin Şiir Atlası
|
(...)
III
Ben aradığım her şeyi yana yakıla aradım
Kaygılar taşıdım mutlaka bulmalıyım diye
Ama kaldırdığım her taşın altından
Çıka çıka bir yığın böcek çıktı
Kimisi deliklerine kaçtı, kimisi üstüme ağdı
Yol günlüklerine geçti attığım adımlar
Çocukken boynunu kopardığım kuş yavruları
Düşlerimde yolumu kesip bir bir gözlerimi oydular
Ve eğdiğim fidanlar büyüyüp gelişince
Gövdeleri tabutuma birer tahta oldu
Sulara bıraktığım hüsnüyusufların
Yan yatıp suyun üstünde durması gerekirken
Hepsi de dibine çöküp gitti bir bir
Demek ki her şeyin bir derinliği var
Demek ki her şey biraz da derinliktir
Daima ayrılıklar üretti benim yürüyüşlerim
O yüzden adı ayrılık olan bir çiçektir
Şimdi benim avuçlarımdaki çizgiler
Oysa eskiden alçalan bir kara kırlangıcın
Kuyruğunun duruşuydu.
(...)
XLVI
Bilirim incelik ister marifet ister
Arkadaş seçmek de yar seçmek kadar
Çünkü göreceğin küçük bir ihanet bile
Adama evlat acısı gibi koyar
Düşün ki içini döktüğün, sırlarını verdiğin
Seninle birlikte aynı ufka alın dayamış
Birlikte saklanmış, birlikte yatmış birisi
Bakmışsın ki günün birinde ayrılıp gitmiş
Aslında bir su damlası kadar hafiftir insan
Bir söz kadar uçucu, bir reyhan kadar yabani
Ve kırlangıçların gözleri kadar ürkek
Eğer cesaretle doldurmamışsa kalbini
Bilirim oldum olası incelik ister
Arkadaş seçmek de yar seçmek kadar
Çünkü gün gelip çıkarıp öfkeni vereceksin
Ve yurduna dair taşıdığın güzel şeyleri
XLVII
Yürüdüğüm yolları deftere yazmayı
Günlük tutmayı bağırıp çağırmayı
Ve hayatım üstüne haberler çıkarmayı
Bir marifet sayıp kendimi ele verdim
Bir damla suyun bile ağırlığını düşünmedim
Ama taşı toprakla toprağı çamurla kıyaslayıp
Taşıdığım düşüncelerin sözlere dökülüşüne
Bir anlam veremeden çekip gitmedim
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
朱藻
|
鼎湖
|
孤峰獨立聳巑岏,
轍跡苔封暈未乾。
秀拔山川清氣上,
直衝星斗夜光寒。
東南擬作擎天柱,
今古稱爲壓地盤。
上有鼎湖風雨隔,
寶蓮吹下碧雲端。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
魏允札
|
闲居
|
傍忠泉剩旧茅庐,
白拂青藤伴起居。
不愿后身仍识字,
祇祈当代再焚书。
家风久矣宗三类,
世事终然付六如。
可奈学徒常错认,
转将滓秽作清虚。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
RUS
|
Алипанов Егор Ипатьевич
|
Крестьянин и сверчок
|
Сверчок у мужика в избушке поселился,
И не путем, на грех развеселился:
Чуть смерклось, запищал, и ночью все поет;
Хозяину вздремнуть часочка не дает;
Одиннадцать уж бьет;
Сверчок не умолкает,
И песню ту ж, да ту ж – несносный повторяет.
Чириканьем ужасно надоел;
Крестьянин не стерпел,
Вскочил, взял пук лучины,
Зажег с конца,
Бросается с ним в угол на певца,
И гонит, но крикун противный —
Перелетел,
И снова над окном, как бы на зло, запел.
В сердцах крестьянин подбегает,
Лучиной на Сверчка махает;
Однако и крыла ему не повредил;
Над дверью он уже, как прежде зачирикал,
И снова мужика прикликал.
Бежит Крестьянин, глядь назад…
Ахти! уж две стены горят!
Напрасно суетясь, пожар он заливает,
И кровля, и сарай дымится и пылает;
Сверчок едва ль не улетел,
А у крестьянина и дом, и двор сгорел.
Беду старайся осторожно,
Благоразумно отвратить;
От суетливости нам можно —
Одной бедой — сто бед нажить.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T3
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر عبد الله الشقراطسي
|
قصيدة الحمدُ للّه منّا باعث الرسل
|
الحمدُ للّه منّا باعث الرسل
هدى بأحمد منا أحمد السبل
خير البرية من بدو ومن حضر
وأكرم الخلق من حاف ومنتعل
توراة موسى أتت عنه فصدّقها
إنجي عيسى بحق غير مفتعِل
أخبار أحبار أهل الكتبِ قد ورَدت
عمّا رأوا ورووا في الأعصر الأول
ضاءت لمولده الآفاق واتّصلت
بشرى الهواتفِ في الإشراق الطفَل
وصرحُ كسرى تداعى من قوائمِه
فانقضّ منكسرَ الأرجاءِ ذا ميَلِ
ونار فارس لم توقَد وما خمِدَت
مذ ألف عام ونهر القوم لم يسل
خرّت لبعثَتهِ الأوثانُ وانبعثَت
ثواقبُ الشهب ترمي الجنّ بالشعل
ومنطق الذئب بالتصديق معجزَةٌ
مع الذراعِ ونطق العير والجمل
وفي دعائكَ بالأشجارِ حيث أتت
تمشي بأمرك في أغصانها الذلل
وقلت عودي فعادت في منابتها
تلك العروق بإذن اللّه لم تمل
والسرح بالشام لما جئتَها سجدَت
شمُّ الذوائبِ من أفنانِها الخضُلِ
والجذعُ حنّ لأن فارَقتهُ أسَفاً
حنين ثكلى شجتها لوعةُ الثكَل
ما صبرُ من صار من عينٍ إلى أثر
وحال من حال من حال إلى عطلِ
حيّي فمات سكوناً ثم مات لدُن
حيي حنيناً فأضحى غاية المثل
والشّاةُ لما مسحت الكفّ منك على
جهد الهزال بأوصال لها قحُل
سحّت بدرّة شكرى الشرع حافلةٍ
فروّت الركب بعد النهل بالعلل
وآية الغار إذ وقّيت في حجبٍ
عن كل رجس لرجس الكفر منتحلِ
وقال صاحبك الصديق كيف بنا
ونحن منهم بمرأى الناظر العجل
فقلت لا تحزن إنّ اللّه ثالثُنا
وكنت في حجب ستر منه منسدل
حمت لديك حمام الوحش جاثمةً
كيدا لكلّ غويّ القلب مختبِل
والعنكبوتُ أجادت حوك حلّتها
فما تخال خلال النسج من خلَل
قالوا وجاءت إليه سرحةٌ ستَرَت
وجه النبيّ بأغصان لها هدل
وفي سراقةَ آياتٌ مبيّنةٌ
إذ ساخت الحجر من وحل بلا وحل
عرجت تخترق السبع الطباق إلى
مقام زلفى كريم قمت فيه علي
عن قاب قوسين أو أدنى هبطت ولم
تستكمل الليل بين المد والقفل
دعوت للخلق عام المحل مبتهلاً
أفديك بالخلق من داع ومبتهل
صعّدتَ كفيك إذ كفّ الغمام فما
صوّبت إلا بصوب الواكف الهطِل
أراق بالأرض ثجا صوب ريّقهِ
فحل بالروض نسجا رائق الحلَل
زهرٌ من النور حلّت روض أرضهِمُ
زهراً من النور صافي النبتِ مكتمِل
من كلّ غصنٍ نضير مورقٍ خضَرٍ
وكل نورٍ نضيد مونق خضل
تحيةٌ أحيت الأحياء من مضرٍ
بعد المضرّة تروي السبل بالسبل
دامت على الأرض سبعا غير مقلعة
لولا دعاؤُك بالإقلاع لم تزُل
ويوم زورِكَ بالزوراء إذ صدروا
من يمن كفّك عن أعجوبة مثل
والماء ينبعُ جوداً من أناملها
وسط الإناء بلا نهر ولا وشل
حتذى توضّأ منه القوم واغترفوا
وهم ثلاث مئين جمع محتفل
أشبعت بالصاع ألفا مرملين كما
أرويت ألفاً ونصف الألف من سمل
وعاد ما شبع الألف الجياع به
كما بدوا فيه لم ينقُص ولم يحُلِ
سألتهم سورةً في مثل حكمتهِ
فتلّهُم حين عنه العجز حين تلي
فرام رجس كذوب أن يعارضَهُ
بعيّ غيّ فلم يحسن ولم يطل
مثبّج بركيك الإفك ملتبسٍ
ملَجلَجٌ بزريّ الزور والخطَلِ
يمجُّ أوّل حرف سمع سامعهِ
ويعتريه كلالُ العجز والملَلِ
كأنّهُ منطقُ الورهاء شدّ به
لبسٌ من الخبل أو مسٌّ من الخبَل
أمرّتِ البئر بل عغ ارت لمجّتِه
فيها وأعمى بصير العين بالتَفل
وأيبسَ الضرع منه شؤم راحتهِ
من بعد إرسال رسلٍ منه منهمِل
برئتُ من دين قومٍ لا قوام لهم
عقولهم من وثائق الغيّ في عُقُلِ
يستخرجون خفيّ الغيب من حجر
صلد ويرجون غوث النصر من هبل
نالوا أذى منك لو لا حلم خالقهم
وحجّة اللّه بالإعذار لم تنلِ
واستضعفوا أهل دين اللّه فاصطبَروا
لكلّ معضلِ خطبٍ فادح جلَل
لاقى بلالٌ من أميّة قد
أحلّهُ الصبر فيه أكرم النزل
إذ أجهدوه بضنك الأسر وهو على
شدائد الأزل ثبت الأزر لمي زل
ألقواهُ بطحاً برمضاء البطاح وقد
علوا عليه صخوراً جمّةَ الثقل
يوحّدُ اللّه إخلاصاً وقد ظهرَت
بظهره كندوب الطل في الطّلَل
إن قدّ ظهر وليّ اللّه من دبُرٍ
قد قدّ قلب عدوّ اللّه من قبُلِ
نفرتَ في نفرٍ لم ترض أنفسهم
إذ نافروا الرجس إلا القدس في نفلِ
يا نفس بدّلَت في الخلد إذ بذَلَت
عن صدق بذل ببدر أكرم البدل
من كلّ مهتصرٍ للّه منتصرٍ
بالبيض مختصر بالسمر معتقلِ
يمشي إلى الموت عالي الكعب معتقلاً
أصما الكعوب كمشي الكاعب الفضل
قد قاتلوا دونك الأقيال عن جلدٍ
وجالدوا بجلاد البيض والجدل
وصلتهُم وقطعت الأقربين معا
في اللّهِ لولاه لم تقطع ولم تصل
وجاء جبريل في جند له عدد
لم تبتذلها أكفُّ الخلق بالعمل
بيضٌ من الكون لم تستلّ من غمدٍ
خيلٌ من العون لم تستَنَّ في طيل
أحبب بخيل من التكوين قد جنبت
بجانب عن جناب الحق معتزِلأ
أعميتَ جيشا بكف من حصىً فجَثَوا
وعقّلوا عن حراك النقل بالنقل
ودعوةٍ بفناء البيت صادقة
غدا أميّةُ منها شرّ منخذِلِ
غادرت جهل أبي جهل بمجهلةٍ
وشاب شيبة قبل الوقت من وجل
وعتبةُ الشر لم يعتب فتعطفه
منك العواطفُ قبل الحين من مهَلِ
وعقبةُ الغمر عقباه لشقوته
أن ظلّ من غمرات الخزي في ظُلَل
وكل أشوس عاتي القلب منقلب
جعلته لقليب البئر كالجعل
وجاثم بمنار النقع مشتغلٍ
بجاحمٍ من أوار النار مشتعل
عقدت للخزي في عطفَي مقلّده
طوق الحمامة باقٍ غير منتقلِ
أمسى خليل صغار بعد نخوته
بالأمس من خيلاء الخيل والخول
دامٍ يديمُ زفيراً في جوانحِهِ
جنحٌ من الشك لم يجنح ولم يمل
يقاد في القد خنقاً مشرباً حنَقاً
يمشي به الذعر مشيَ الشارب الثمل
أوصالهُ من صليل الغل في خلَلٍ
وقلبه من غليل الغل في علَلِ
يظلّ يحجلُ ساجي الطرف خافضَهُ
لمسكة الحجل لا من مسكة الخخَلِ
أرحت بالسيف ظهر الأرض من نفر
أزحت بالصدق منهم كاذب العلَل
تركت بالكفر صدعا غير ملتئم
وآب عنك بقرح غير مندمل
وأفلتَ السيف منهم كل ذي أسف
على الحمام حماه آجل الأجل
قد أعتقَتهُ عتاق الخيل وهو يرى
به إلى رقّ موت رقّة الغزل
فكم ببكّة من باك وباكية
بفيض سجل من الآماقِ منسجل
وكاسف البال بالي الصبر جدت له
بوابلٍ من وبال الخزي متّصِل
فؤادهُ من سعير الغيظ في غلَلٍ
وعينهُ من غزير الدمع في غلَل
قد أسعرَت منه صدرا غير مصطبر
وحمّلت منه صبرا غير محتمل
ويوم مكّة إذ أشرقت في أمم
تضيق عنها فجاجُ الوعثِ والسهل
خوافقٍ ضاق ذرع الخافقين بها
في قاتمِ من عجاج الخيل والإبل
وجحفلٍ قذَف الأرجاء ذي لجبٍ
عرمرم كزهاء الليل منسجلِ
وأنت صلّى عليك اللّه تقدمهم
في بهو إشراق نور منك متكمِلأ
تنيرُ فوق أغرّ الوجه منتجبٍ
متوّج بعزيز النصر مقتَبَل
يسمو أمام جنود اللّه مرتدِياً
وب الوقار لأمر اللّه ممتَثِل
خشَعتَ تحت بهاء العزّ حين سمَت
بك المهابة فعل الخاضع الوجل
وقد تباشَرَ أملاك السماء بما
ملكتَ إذ نلتَ منه غايةَ الأمَل
والأرض ترتجف من زهو ومن فرحٍ
والجو يزهر إشراقا من الجذل
والخيل تختال زهوا في أعِنّتها
والعيس تنثال زهواً من ثنى الوجل
لولا الذي خطّت الأقلام من قدرٍ
وسابق من قضاء غير ذي حول
أهلّ ثهلانُ بالتهليل من طربٍ
وذاب يذبُلُ تهليلا من الذبُل
الملك للّه هذا عزّ من عقدت
له النبوّةُ فوق العرش في الأزل
شعبتَ صدع قريشٍ بعدما قذّفَت
بهم شعوب شعاب السهل والقلَل
قالوا محمد قد زارت كتائبُه
كالأسد تزأر في أنيابها العصل
فويل مكّة من آثار وطأته
وويل أم قريش من جوى الهبَل
فجدت عفوا بفضل العفو منك ولم
تلمم ولا بأليم اللوم والعذل
أضربت بالصفح صفحا عن طوائلهم
طولا أطال مقيل النوم في المقل
رحمت واشج أرحام أتيح لها
تحت الوشيج نشيج الروع والوجل
عاذوا بظل كريم العفو ذي لطفٍ
مبارك الوجه بالتوفيق مشتمل
أزكى الخيلقةِ أخلاقاً وأطهرها
وأكرم الناس صفحا عن ذوي الزلَل
زان الخشوع وقارٌ منه في خفرٍ
أرقّ من خفر العذراء في الكلل
وطفتَ بالبيت محبورا وطاف به
من كان عنه قبيل الفتح في شغل
والكفر في ظلمات الخزي مرتكسٌ
ثاوٍ بمنزلة البهموت من زحل
حجزت بالأمن أقطار الحجاز معا
وملت بالخوف عن خيف وعن ملل
وحلّ أمنٌ ويمنٌ منك في يمنٍ
لما أجابت إلى الإيمان عن عجل
وأصبحَ الدين قد حفّت جوانبهُ
بعزّة النصر واستولى على الملل
قد طاع منحرفٌ منهم لمعترف
وانقاد منعدلٌ منهم لمعتدل
أحبب بخلّة أهل الحقّ في الخلل
وعزّ دولته الغرّاء في الدول
أمّ اليمامة يوم منه مصطلم
وحلّ بالشام شوم غير مرتحلِ
تعرّقَت منه أعراق العراق ولم
يترك من الترك عظمٌ غير منتثلِ
ولا من الصين صونٌ غير مهتزل
ولا من الروم مرمىً غير منتضلِ
ولا من النوبِ جذمٌ غير منجذمِ
ولا من الزنج جذل غير منجذل
ونيل بالسيف سيف النيل واتصلت
دعوى الجنود فكلّ بالجلاد صلي
وسلّ بالغرب غرب السيف إذ شرقت
بالشرق قبل صدور البيض والأسل
وعاد كلّ عدوّ عزّ جانبُه
قد عاذ منك ببذل منه مبتذل
بذمّة اللّه والإيمان متّصلٍ
أو من شبا النصل بالأموال منتصِلأ
يا صفوةَ اللّه قد أصفيت فيك صفا
صفو الوداد بلا شوب ولا دخل
ألستَ أكرم من يمشي على قدم
من البريةّ فوق السهل والجبل
وأزلفَ الخلق عند اللّه منزلَة
إذ قيل في مشهد الإشهاد والرسل
قُم يا محمّد فاضفع في العباد وقل
تسمع وسل تعط واشفع عائداً وسل
والكوثرُ الحوض يروي الناس من ظمإ
برحٍ وينقع منه لاعج الغلَل
أصفى من الثلج إشراقا مذاقَتهُ
أحلى من الدين المضروب بالعسل
نحلتُك الحبّ علي إذ نحَلتُكَهُ
أجني بحبّك منه أفضل النحَل
فما لجلدي بنضج النار من جلد
وما لقلبي لهول الحشر من قبل
يا خالق الخلق لا تحرق بما اجترَمت
يداي وجهي من حوبٍ ومن زلَلِ
واصحب وصل وواصل كلّ صالحةٍ
على صفيّك في الأصباح والأصل
واغفر لعبد هفا في الإثم والزّلَلِ
وافاك مستعطفاً والعقد لم يحِل
أذنبتُ لكن عسى والفضل منك عسى
حبّ النبيّ وحبّ الصحب يشفع لي
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
LZH
|
溫革
|
鳳凰山
|
慣作山林客,
聊遊戲劇場。
栗花收作燭,
柏子採爲香。
且放高情適,
都無俗因妨。
人間正擾擾,
只得叩空王。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
IND
|
Derawati
|
RINDU DAN BENCI
|
RINDU DAN BENCI
Oleh Derawati
Dikala Malamku..
Dikala siangku..
Ku selalu menantimu..
Ku selalu menunggumu.
Terkadang hati ini mengeluh
Raga ini terasa lelah
Pikiran ini terasa kesal
Jiwa ini terasa sebal
Namun ku coba bertahan
Tapi mungkin ku tak kuat
Namun ku coba tetap menunggu
Tapi mungkin ku sudah tak sanggup
Dirimu membuatku tak karuan
Hingga aku merasa bimbang
Antara aku harus benci dirimu
Atau aku harus rindu padamu
Entahlah...
Semua terasa gundah
Antara harus tetap setia
Atau harus pergi meninggalkannya
No Urut: 9889
Tanggal: 23/05/2017 7:37:07
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
汤修业
|
得钱鲁思书
|
客中穿望眼,
忽得故人书。
念子三秋病,
嗟予两鬓疏。
此生同濩落,
何计共樵渔。
傥遂鹪鹩愿,
羁愁亦暂舒。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر ابن النحاس الحلبي
|
قصيدة قدوم به تاج المسرات بعقد
|
قدوم به تاج المسرات بعقد
امن أتانا كل يوم يجدد
صحا الناس والفسطاط قرّت وقد مضى
بأهوائه من كان فيها يعربد
شكت الم الداء العضال فطيبت
على يد مولى ما على بدء يد
من النفر الغر الحماة إذا دعها
فلا واحد إلّا وفي السبق أوحد
أمان لمزرؤ وظل لقائل
وللفضل منتاب وللجود مورد
أفي الحق ان لا تحمد العيس مصرنا
وحامي ذمارالشرع فيها محمد
أتاها وفي احدائها كل علة
وطرف ذويها من قذى الظلم أرمد
فما زال حتى استل منها قذامها
بصنع به يشفى الغليل ويبرد
فلا جور في غير الحسان محكم
ولا سيف في غير اللحاظ مجرد
بدا فانجلى الخطب الجليل بطلعة
كأن بها تحت الغمامة فرقد
كأن سجاياه وكفيه روضة
بها من نثار السحب حلى مبدد
ولو لم يكن بحرا من العلم صدره
لما شك أراء انه يتوقد
فلا زال رحب الباع والصدر والفنا
بطوف به لطف من اللّه سرمد
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T4
|
T5
|
LZH
|
贾岛
|
纪汤泉
|
维泉肇何代,
开凿同二仪。
五行分水火,
厥用谁一之。
在卦得既济,
备象坎与离。
下有风轮煽,
上有雷车驰。
霞掀祝融井,
日烂扶桑池。
气殊礜石厉,
脉有灵砂滋。
骊山岂不好,
玉环污流脂。
至今华清树,
空遗后人悲。
遐哉哲人逝,
此水真吾师。
一濯三沐发,
六凿还希夷。
伐毛返骨髓,
发白令人黟。
十年走尘土,
负我汗漫期。
再来池上游,
触热三伏时。
古寺僧寂寞,
但馀壁上诗。
不见题诗人,
令我长叹咨。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
ASM
|
সমুজ্জ্বল ডেকা
|
ভালপোৱা
|
এমুঠি এমুঠিকৈ যাচিলোঁ আমি কত যে হাঁহি
হাঁহিত লাগি উৰি গ'ল আমাৰ সপোনৰ কপৌযুৰি ৷
সৌ চিনাকীজোপা বটবৃক্ষৰ হৃদয়তে সৃষ্টি
ছাঁৰ স'তে বতাহজাঁকে নিতৌ আঁকি যাই জীৱন্ত কলা-কৃষ্টি
ভাগৰুৱা হৈ উভতি ইয়াতেই জিৰাবাহি
কৰি যোৱা হেঁপাহ আৰু সাধনাৰে মাথো প্ৰেমৰ মূষলধাৰ বৃষ্টি ৷
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
薛昂
|
太清軒
|
雨餘山色千螺翠,
風定湖光一鑑明。
我是水晶宮裏客,
暫來猶愛此軒清。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ARA
|
الشاعر سارية الدؤلي
|
قصيدة لَقَد عَلِمتُ وَعِلمُ المَرءِ يَنفَعُهُ
|
لَقَد عَلِمتُ وَعِلمُ المَرءِ يَنفَعُهُ
أَن سَوفَ يُدرِكُني وَمِقداري
أَنَّ المَنايا سَتَأتي غَيرَ جائِزَةٍ
عَلى المُؤَجِّلِ في ضُرٍّ وَأَعمارِ
أَيقَنتُ أَنّي عَلَيها لَستُ مُقتَدِراً
إِن شاءَ رَبّي وَقَضَت شِدَّةُ الدارِ
فَغامَسَتهُم بِها وَالخَيلُ ساهِمَةٌ
دونَ المَدينَةِ في نَقعٍ وَإِعصارِ
ثُمَّ اِنكَفَأنا إِلى حرزٍ لَنا جَبَلٌ
صِلنا عَلَيهِم صُوالُ الأَشدَقِ الضاري
ضَجّوا إِلَينا وَعَجّوا بِعدَنا بَجرِ
إِنَّ السُيوفَ تُباري كَبَّةَ الساري
إِنّا قَتَلناهُم مِن بَعدِ قَتلِهِمُ
دَرا بِجَردَ قَتَلنا بَعدَ أَوزارِ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
谈九乾
|
渡江
|
黑云如幄罩江口,
狂风怒卷潜蛟吼。
垂垂天阔孤鸟断,
腾腾浪掀万马蹂。
岸东岸西好山色,
一时惨淡渺何有。
人见青山江上蹲,
不知江挟群山走。
江中之人狎于江,
拽帆捩柁夸能手。
只怕盘涡一道斜,
溜若沸汤势更陡。
归船急渡岂得已,
平生忠信殊不苟。
建州小饼沦中泠,
且呼山童展茶臼。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
贝岭
|
整个夜晚
|
整个夜晚我都孤独地醒着窗户敞开着玫瑰花怒放随即凋零整个夜晚黑暗灿烂着被撞响着沉重的喘息长鸣整个夜晚自渎着我赤身裸体整个夜晚枪手如云
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
陳講
|
崆峒
|
百二河山入大觀,
一樽相對坐林巒。
巖端雨洗千花碧,
洞口雲深六月寒。
石髓未枯僊已去,
玉枝初長鶴頻餐。
醉來徙倚秋風下,
老衲何須為正冠。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ITA
|
Esiodo
|
Lo scudo di Ercole
|
O come, abbandonate le case e la terra paterna,
seguendo Anfitrïóne possente guerriero, la figlia
d’Elettrïóne venne, pastore di popoli, a Tebe.
Essa brillava su tutta la molle feminea stirpe,
di forma, di statura fra quante mortali ai Celesti
diedero figlie, nessuna con lei contendeva di senno:
a lei dal capo giú, dalla chioma cerulëa bruna,
spirava un’aura, come da Cípride, l’aurëa Diva.
E tanto ella in cuor suo venerava lo sposo diletto,
quanto nessuna mai l’onorò delle tenere donne,
sebbene ucciso il padre le aveva, ché in pugna lo vinse,
ch’era adirato pei bovi. Fuggiasco dal suolo paterno,
a Tebe venne, e volse la prece ai Cadmèi valorosi.
E can la casta sposa quivi egli abitava, ma privo
del genïale amore: ché ascendere il letto d’Alcmèna
dai bei malleoli, gli era conteso, se pria non avesse
tratta vendetta dello sterminio dei prodi fratelli
della sua sposa, ed arse col fuoco che tutto distrugge,
dei Telebòi, dei Tasi, prodissimi eroi, le borgate.
Tale il destino suo: ne furon gli Dei testimoni.
Ed ei, l’ira dei Numi temendo, a compir s’affrettava,
quanto poteva piú, la gran gesta prescritta da Giove.
Ed i Beoti con lui, bramosi di pugne e di zuffe,
usi a sferzare cavalli, terribili sotto i palvesi,
e i Locri, usi a combatter da presso, ed i prodi Focesi,
seguiano: era signore di questi il figliuolo d’Alcèo,
fiero dei popoli suoi. Ma degli uomini il padre e dei Numi
altro consiglio volgeva: volea generar contro il male,
pei Numi e pei mortali che cibano pane, uno schermo.
E dall’Olimpo balzò, macchinando nel cuore un inganno,
di notte, ché bramava l’amor della donna elegante.
A Tifaóne presto pervenne, ed ancora movendo,
giunse alla vetta più alta del Ficio il saggissimo Giove.
E quivi stette, e volse la mente a un’impresa divina:
ché, nella stessa notte d’Alcmena dall’agil caviglia
il letto ascese Giove, l’amò, sazïò la sua brama.
Ed anche Anfitrïóne, l’eroe condottiero di turbe,
compiuta la gran gesta, tornò quella sera al suo tetto.
Né tra i famigli andò, non andò fra i pastori nei campi,
ma pria della sua sposa nel talamo venne l’eroe:
tal desiderio ardeva nel cuore al pastore di genti.
Come allorquando un uomo sfuggito a un malanno s’allegra,
quando abbia un grave morbo fuggito, o una dura prigione,
Anfitrïóne cosí, compiuta la dura sua gesta,
alla sua casa giunse con cuore giocondo e felice.
E giacque con la casta consorte per tutta la notte,
e gioie d’Afrodite godendo, dell’aurëa Diva.
E da un Celeste amata la donna, e da un uomo perfetto,
nella settemplice Tebe die’ a luce due gemini figli.
Ma l’uno uguale all’altro non eran, sebbene fratelli:
ché l’uno era da meno, di molto migliore era l’altro
figliuolo: Ercole esso era, gagliardo, terribile, invitto.
Questo la donna al figlio di Crono dai nuvoli negri
concetto aveva; ad Anfitrïóne signore di genti
Ificle: ben diversi rampolli: ché l’uno a un mortale,
e l’altro avea la donna concetto al Signor dei Celesti.
E questi Cigno uccise, di Marte il magnanimo figlio,
ché lo trovò nel bosco d’Apollo che lungi saetta,
lui con suo padre Marte, che mai non è sazio di guerre,
chiusi nell’armi, come barbagli di fiamma che arda,
ritti sul carro ambedue: scalpitavano i ratti corsieri,
l’unghie battevano, e intorno bruciava la polvere ad essi,
percossa sotto il carro massiccio ed il pie’ dei cavalli.
Il ben costrutto cocchio squillava, squillavan le ruote,
correndo due corsieri. Lieto era il fortissimo Cigno,
perché sperava il figlio possente di Giove e l’auriga
uccidere col bronzo, vestirsi dell’armi sue belle.
Ma non l’udí Febo Apollo, mentr’egli pregava: ché invece
accrebbe contro lui a forza del figlio di Giove.
E tutto quanto il bosco d’Apollo Pegàso e l’altare
riscintillava per l’armi del Nume tremendo e di Cigno,
dagli occhi loro un fuoco fulgeva. Qual mai dei mortali
l’ardire avrebbe avuto di farsi a lui contro, se togli
Ercole, e il suo suo scudiero Iolào? Ma ben grande
era di quell’eroe la forza, ma invitte le braccia
sopra le membra massicce sporgevan dagli òmeri fuori.
Al suo possente auriga, cosí disse allora, a Iolao
«Iolào, campione a me diletto fra gli uomini tutti,
molto di certo peccò contro i Numi signori d’Olimpo,
Anfitrïóne, quel dí che a Tebe dal fulgido serto
venne, che avea Tirinto lasciata, la solida rocca,
poscia ch’Elettrïóne, pei bovi cornígeri, uccise.
Lieti lo accolsero quelli, gli diedero quanto era d’uopo,
quanto a un fuggiasco offrire si deve, e gli resero onore.
E lieto egli vivea con Alcmena sua sposa, dal vago
malleolo. E a luce noi, dopo un breve trascorrere d’anni,
tuo padre ed io venimmo, che d’indole pari e di senno
non eravamo punto: ché il senno a lui tolse il Croníde,
sicché, la casa sua lasciata ed i suoi genitori,
partí, ché volle un uomo ribaldo onorare, Euristèo.
Lo sciagurato poi dové farne gran pianto, e pentirsi
del fallo suo; ma più revocarlo, possibil non era.
Gravi travagli a me un Démone invece prescrisse.
O mio caro, su via, stringi or tu le purpuree briglie
dei rapidi corsieri, moltiplica in seno ardire,
il carro e dei veloci corsieri la forza diritto
avventa, e non temere di Marte omicida il frastuono,
che con acute grida va or furïando pel bosco
sacro d’Apollo Febo, del Dio che lontano saetta.
Sazio dovrà dichiararsi, per quanto sia forte, di guerra».
E questo a lui lolao, rispose, l’eroe senza pecca:
«O caro, assai, di certo degli uomini il padre e dei Numi,
assai l’Enosigèo t’onora, che vago è di tori,
che l’alte mura e la rocca di Tebe possiede e protegge:
tale un mortale, cosí gigante, così valoroso,
sotto le mani tue conducon, ché gloria tu n'abbia.
Su' dunque, indossa l' armi di guerra, ché, senza indugiare,
l’uno su l’altro i carri lanciando, di Marte ed il nostro.
si pugni; ei non potrà spaventare il figliuolo di Giove
senza paura, né d’Ificle il figlio; ma penso che invece
egli fuggire dovrà dai figli del figlio d’Alcèo
che sono presso a lui, che cupidi sono di guerra,
cupidi della zuffa, che a lor grata è piú del banchetto».
Disse cosí. Sorrise, ché in cuore godeva, la forza
d’Ercole: tanto a lui tornarono grati quei detti.
E gli rispose, e a lui parlò queste alate parole:
«Iolào, saldo campione nutrito da Giove, non lungi
è l’aspra pugna, e tu, come fosti sin qui valoroso,
Aríone, il gran cavallo dai ceruli crini, anche adesso
in giro spingi, e più che puoi, dammi aiuto alla pugna».
E, cosí detto, alle gambe d’attorno legò gli schinieri
di lucido oricalco, d’Efèsto bellissimo dono,
i fianchi cinse poi tutto in giro col bel corsaletto
istorïato, foggiato nell’oro: l’aveva donato
a lui Pàllade Atena, la figlia di Giove, quand’egli
dovea la prima volta provarsi nei duri cimenti.
Poi quel tremendo, il ferro che tiene lontana la morte,
sugli omeri adattò: fissandolo al petto, il turcasso
concavo, dietro le spalle gittò: dentro v’erano molte
frecce, di muta morte ministre, di brividi orrendi.
In punta avevano esse la morte, stillavano pianto,
erano levigate nel mezzo, lunghissime, e dietro
velate con le piume dell’aquila fulvida negra.
La lancia indi impugnò, con la punta di lucido bronzo,
orrida, sopra il capo gagliardo una gàlea pose,
istorïata di fregi, infrangibile, adatta alle tempie:
d’Ercole il capo questa schermiva, del figlio di Giove.
Poscia lo scudo, vario d’agèmine, prese; né alcuno
franto lo avrebbe, ammaccato di colpi: stupore a vederlo.
Ché tutto quanto in giro, di smalto e di candido avorio
riscintillava, e d’oro fulgea tutto quanto e d’elettro.
Un drago, poi da centro spirava indicibile orrore,
che con pupille oblique fissava, e brillava di fuoco;
e nella bocca una fila correva di candide zanne,
terribili, funeste. Sovr’essa l’orribil sua fronte,
Contesa svolazzava, che gli uomini a guerra schierava,
funerëa, che il cuore, che il senno rapiva ai mortali
che faccia a faccia, contro pugnassero al figlio di Giove.
Erano ancora qui figurati l’Attacco e la Fuga,
la Strage quivi ardea, lo Strepito ardea, l’Omicidio,
vi furïava il Tumulto, la Rissa, la Parca funesta,
che un uomo or or ferito stringeva, uno illeso, ed un altro
morto, e lo trascinava, ghermitolo al pié, tra la zuffa.
* L’anime loro, poi, s’immergono sotto la terra,
entro nell’Ade, l’ossa d’intorno alla madida pelle
si putrefanno sul negro terreno alla vampa di Sirio. *
Bruna di sangue umano sugli òmeri aveva una veste,
terribilmente guatava, gridava, strillava a gran voce.
E, piú che non si dica, terribili, teste di serpi
v’erano, dodici: e in seno spiravan terrore ai mortali
che a faccia a faccia contro movessero al figlio di Giove.
Alto suonava dei denti lo strepito, quando pugnava
d’Anfitrïóne il figlio, mandavano fiamme le insegne.
Eran varïegati di punti gli orribili draghi:
azzurri sopra il dorso, ma negre parean le mascelle.
E branchi c’eran poi di cinghiali selvaggi e leoni,
che gli uni sopra gli altri gittavano gli occhi furenti,
cupidi, e andavan fitte le loro falangi; né questi
tremavano né quelli: sul collo, irti i crini ad entrambi.
Ché già spento un immane leone giaceva, ed intorno,
privi di vita due cinghiali, e di sotto stillava
a terra il negro sangue. Cosí, le cervici stroncate,
giacevan dove uccisi li avevan gli orrendi leoni.
E piú crescea di zuffe la furia e l’émpito, in questi
e in quelli, apri selvaggi, leoni dagli occhi di fuoco.
C’era la zuffa poi dei Lapíti maestri di lancia,
col re Cenèo, Drianta, Pirítoo, Pròloco, Oplèo,
Falèro, Esòdio, Mopso d’Ampíco figliuol, Titarèsio
prole di Marte, Tesèo figliuolo d’Egèo, pari ai Numi:
essi d'argento, l’armi che ai fianchi cingevano, d’oro.
Eran dall' altra parte raccolti i Centauri, alla pugna,
intorno al gran Petraio, ad Àsbolo vate d’augelli,
ad Arto, a Urèo dai negri capelli, a Mimante, a Driàlo,
ai due Peucídi, a Perimedèo: tutti quanti foggiati
eran d’argento, e abeti stringevano d’oro fulgente.
E, fatto impeto insieme, cosí come fossero vivi,
con l’aste e con gli abeti da presso veniano alla pugna.
Ed eran qui di Marte terribile i ratti corsieri,
d’oro; e lo stesso Marte funesto s’ergea tutto in arme,
che un giavellotto in pugno stringeva, eccitava le turbe,
di sangue tutto brutto, che agli uomini, ritto sul carro,
togliea la vita; e presso gli stavan Terrore e Sgomento,
ch’erano tutti brama d’irrompere in mezzo alla pugna.
La Tritogenia figlia di Giove, la vaga di prede,
v’era, e sembrava come volesse apprestare la pugna:
ché l’asta e l’elmo d’oro dal triplice ciuffo reggendo,
l’ègida su le spalle, moveva alla cruda battaglia.
Ed una danza v’era di Súperi, sacra: nel mezzo,
soavemente il figlio di Lato e di Giove cantava
sopra la cetera d’oro. Dei Numi la sede, l’Olimpo
v’era, e una piazza, e attorno, corona di Numi infinita
a contemplare una gara. Le Muse Pïèridi, al canto
davan principio, e voci di femmina avevano, acute.
Di buon ormeggio un porto, nel pelago senza riparo
effigïato v’era, di stagno purissimo, tondo,
e che ondeggiasse pareva. Nel mezzo, parecchi delfini
guizzavano qua e là, correndo, alla caccia dei pesci.
E nuotatori v’eran: due d’essi sbuffavano l’acqua;
e innanzi a loro, i pesci fuggivan, foggiati nel bronzo.
Un pescatore sedea su la spiaggia, e spiava, e una rete
da pesci aveva in mano, parea che volesse gittarla.
Di Dànae chioma bella poi v’era, scolpito nell’oro,
il figlio Pèrseo, e ai piedi cingeva gli alati calzari.
E non toccava coi pie’ lo scudo, né pur n’era lungi:
gran meraviglia a vederlo, ché punto non v’era poggiato:
con le sue mani così lo costrusse l’insigne Ambidestro,
Dal bàlteo, su le spalle pendeva una spada di bronzo
dai negri fregi: a volo movea, come vanno i pensieri,
l’eroe. Tutta la schiena copria della Gòrgone il capo,
del mostro orrido; e tutta, stupore a veder, la cingeva
una bisaccia d’argento, svolavano lucide frange
d’oro; e, tremendo, il casco d’Averno stringeva al signore
la fronte; e lo cingeva notturna caligine fosca.
Ed il figliuol di Dànae, com’uomo che abbrivida e fugge,
si distendeva al corso. Si precipitavan su lui,
insazïabili quanto nessuno può dir, le Gorgòni,
bramose di ghermirlo. Squillava dal pallido ferro,
sottessi i passi loro, lo scudo con alto fracasso,
tinnulo acuto; e sopra la cintola a ognuna di loro
si svincolavano due dragoni, inarcando le teste,
E lingueggiavano entrambi, nell’ira aguzzavano i denti,
terribilmente guatando. Sovresse le orrende cervici
delle Gorgòni, orrore torcevasi immane. ― Al disopra,
uomini, d’armi guerriere coperti, pugnavano: questi
che dalla strage schermo facevano ai proprî parenti,
alla città: quegli altri tentavan di metterla a sacco.
Molti giacevano: i piú, capaci tuttor di pugnare,
pugnavano; e sovresse le torri di bronzo, le donne
si laceravan le gote, levavano acute le grida,
simili a donne vive: ch’Efesto le aveva scolpite.
E gli uomini d’età, che avea già ghermiti vecchiaia,
stavano fuor dalla porta raccolti, ed alzavan le mani
verso i Beati Celesti, temendo pei loro figliuoli.
Ed alla pugna questi badavano intanto. E le Parche
livide, dietro ad essi, dai candidi denti stridendo,
torve, terribili, tutte coperte di sangue, implacate,
rissa d’intorno ai caduti facevano, cupide tutte
di bere il negro sangue. E quei che ghermissero prima
già spento, oppur caduto ferito di fresco, su quello
l’immani unghie una d’esse gittava, e lo spirito all’Ade,
al Tartaro cruento scendeva. E quand’eran poi sazie
di sangue umano, dietro di sé lo gittavano, e ancora,
novellamente, correndo, moveano alla strage, al tumulto.
Cloto e Lachèsi innanzi movevano a tutte. Piú fiacca
Àtropo, e di statura piú bassa, ma d'anni piú grave
era di tutte l’altre, ché prima venuta era al giorno.
Tutte pugnavano a un uomo d’intorno una zuffa crudele,
e l’una contro l’altra volgevano gli occhi furenti,
l’unghie provavano l’una su l’altra, e le mani rapaci.
E presso a loro stava la querula Ambascia odïosa,
pallida, magra, cascante di fame, e gambe stecchite,
e l’unghie lunghe lunghe sporgean dalle dita: colava
dalle narici moccio, cadevano giú dalle guance
stille di sangue; ed essa, con grande stridore di denti,
stava, e sugli òmeri suoi si addensava la polvere fitta,
molle di pianto. — E presso, sorgeva una rocca turrita,
da sette porte d’oro difesa, connesse ben salde
dagli architravi. E dentro, le genti, in carole e in festini,
si sollazzavano. Alcuni, in un carro di rapide ruote,
guidavano allo sposo la sposa. Il sonoro imeneo
volava: in man le ancelle reggevan le fiaccole accese,
ed il fulgore lontano volava. Movevano innanzi
esse, di gioventú fiorenti: seguivano a schiere
i danzatori. Quelle, dai teneri labbri, al concento
delle sampogne acute levavano il canto, ed intorno
si rifrangeva l’eco. Guidavano al suon delle cetre
quelli l’amabile danza. — Poi giovani, altrove, in tripudio
al suon del flauto, questi godevan di balli e di canti,
quelli ridevano; e avanti movevano, ognuno seguendo
un suonator di flauto; e danze, piaceri, festini
empievan la città tutta quanta. — Dinanzi alla rocca,
genti ai cavalli in groppa correvano. — Intenti all’aratro
scalzavano i bifolchi, succinte le vesti, la terra
divina. E c’era un campo di biade, profondo; ed alcuni
con gli affilati falcetti mietevano i calami lunghi
gravi di spighe, onde poi si frange di Dèmetra il dono;
altri in covoni poi le stringevan, battevano l’aia.
E chi pei gran vigneti, dei vendemmiatori, alle ceste
grappoli bianchi e neri portava, di pampani gravi
tutti, e d’argentei viticci, chi colmi portava i canestri.
Ed una vigna d’oro quivi era, d’Efèsto lo scaltro
opera egregia; e scoteva le foglie sui pali d’argento,
carica tutta quanta di grappoli; e i grappoli, neri.
E chi pigiava, e chi beveva. — Coi pugni, alla lotta,
si misuravano altri. — Correvano dietro alla lepre i
cacciatori, e cani dai denti crudeli dinanzi:
questi ghermirle, quelle fuggire anelavano. — E presso
avean cavalïeri contesa fatica e travaglio
per una gara: stavan sui solidi carri, gli aurighi,
lente lasciando le briglie, sferzando i veloci cavalli;
e con gran romba i carri massicci volavano, i mozzi
stridevano alto; e mai non cessava la loro fatica:
ché la vittoria a nessuno rideva, era incerta la gara.
E nella lizza era esposto il premio d’un tripode grande.
opra d’Efesto, l’artefice scaltro, foggiato nell’oro. —
Correva presso all’orlo l’Ocèano, pareva rigonfio,
e tutto quanto cingeva lo scudo scolpito. E su quello,
cigni per l’aria, con alto clamore volavano, a sommo
altri nuotavan dell’acque, d’intorno scherzavano pesci.
Era una meraviglia vederlo, sia pure per Giove
sire del tuono, pel cui comando lo scudo massiccio
grande, manevole, Efèsto costrusse. Il figliuolo di Giove
lo palleggiava con mano gagliarda.
Balzò sopra il carro,
che folgore sembrò lanciata dal padre tonante,
con salto agile; e accanto l’auriga gagliardo Iolào
a lui balzò, reggendo le briglie del carro ricurvo.
E venne presso a loro la Diva occhicerula Atena,
infuse in essi fede, con queste veloci parole:
«O di Lincèo, l’eroe glorïoso progenie, salute.
Giove che impera sui Numi beati, gran gloria v’accorda,
che morte a Cigno diate, che l'armi sue belle indossiate.
E un’altra cosa, o prode fra tutti i mortali, ti dico:
allor che della vita sua dolce avrai Cigno privato,
lascialo, lascia l’armi sue belle ove cadde; e tu fissa
Marte omicida, mentre s’avanza, ove ignudo lo vegga,
sotto lo scudo ornato: qui vibra l’aguzzo tuo bronzo,
e indietro fatti, poi, ché fato non è che tu possa
predare né cavalli del Nume, né l’armi sue belle.
Poi ch'ebbe detto cosí, sul cocchio la Dea fra le Dive,
che la vittoria e la gloria reggea nelle mani immortali,
balzò con un gran lancio. Iolao generato da Giove
die', con un grido orrendo, l'aíre ai corsieri; e a quell'urlo,
trassero, empiendo il piano di polvere, il cocchio veloce:
ché furia in essi infuse la Diva occhicerula Atena,
che l’ègida scoteva: rombava dintorno la terra.
E a un tempo anche moveano, parevano fuoco o procella,
Cigno, l’equestre signore, con Marte mai sazio di pugne,
E, a fronte a fronte gli uni degli altri, d’entrambi i cavalli
nitriti alti levarono, e l’eco s’effuse d’intorno.
Ercole invitto disse fra loro le prime parole:
«Perché, stolido Cigno, spingete i veloci cavalli
contro di noi, cosí sperti di pene e travagli? Su via,
fatti in disparte col carro tuo ben levigato, il cammino
lasciami libero, cedi. Io sono diretto a Trachíne,
presso Ceíce sovrano. Ché questi, col senno e la forza,
regna in Trachíne, bene lo sai da te stesso: ché sposa
hai la sua figlia, tu, Temistònoe dai ceruli cigli.
O stolido, se mai dovessimo a pugna venire,
neppur Marte da te potrà tener lungi la morte.
Un’altra volta già, ti dico, dové fare prova
della mia lancia, quando, nei pressi di Pilo sabbiosa,
a fronte egli mi stette, per brama implacata di pugna.
Tre volte egli toccò la terra, tre volte colpito
dalla mia lancia, e forato lo scudo: la quarta, spingendo
di tutta forza, immersi nel femore la cuspide, ruppi
di gran squarcio le carni. Piombò nella polvere prono.
E stette quivi, e segno d’obbrobrio restò pei Celesti,
ché sotto le mie mani lasciò le sue spoglie cruente».
Disse cosí. Ma Cigno dall’asta di frassino, ligio
ai detti suoi non fu, rattenere non volle i corsieri;
e rimbombò, mentr’essi movevano, l’ampïa terra.
Come allorché d’un monte gigante dal vertice estremo
balzano rupi giú, strapiombano l’una su l’altra,
e assai querce d’eccelso fogliame si spezzano, e pini,
e pioppi dall’eccelse radici, quando esse dall’alto
rotano impetuose, sinché non pervengono al piano:
cosí, con alte grida, piombarono l’uno su l’altro.
E tutta la città di Mirmídone, e l’inclita Iolco,
ed Ame, con Antèa l’erbosa, e con Elica, un’eco
lunga a quel grido mandò. Piombarono l’uno su l’altro
con ululo infinito. Tuonò fieramente il sagace
figlio di Crono, e versò dal cielo sanguigna rugiada,
per inviare un segno di guerra al magnanimo figlio.
Come per valli alpestri selvose, terribile un apro,
con le sporgenti zanne compare, anelando la pugna,
piantato obliquamente: la bocca digrigna, la spuma
gocciola giú, le pupille somigliano a fuoco che arda,
irti sui dorso e su la criniera si drizzano i peli:
simile a questo, il figlio di Giove discese dal carro.
Erano i dí che la bruna canora cicala, sul ramo
tenero verde, a cantare comincia l’Estate ai mortali,
che solo ha per bevanda, per cibo, la molle rugiada,
e la sua voce effonde dall’alba, sinché dura il giorno,
nell’afa esosa, quando piú Sirio prosciuga la pelle:
i dí quando le reste compaion sui chicchi del miglio,
ch’è seminato l’està, quando invàiano i grappoli acerbi,
doni di Bromio che gioie comparte ai mortali e tormenti.
Pugnarono in quei dí, della pugna fu grande il fracasso.
E come due leoni, d’intorno ad un cervo abbattuto,
l’un contro l’altro, furore spirando, si avventano, e orrendo
suona il ruggito loro, lo strepito suona dei denti:
come avvoltoi dall’unghie rapaci, dal becco ricurvo
che sopra un’alta rupe si batton con fiero clangore,
per una capra alpestre, per una selvatica pingue
cervia, che un giovinetto, vibrando una freccia dall’arco,
trafisse; ed egli poi, dei luoghi inesperto, lontano
andò vagando: quelli la videro súbito, e intorno
impetuosamente le corsero, ad aspro conflitto:
cosí quelli, gridando, balzarono l’uno su l’altro.
E qui, Cigno, bramoso d’uccidere il figlio di Giove
onnipossente, vibrò sul suo scudo la lancia di bronzo;
né il bronzo si spezzò: ché schermo fe’ l’opra del Nume.
Ercole, invece, il figlio possente d’Anfitrïóne,
gagliardamente immerse fra l’elmo e lo scudo la lancia,
nel collo, ov’esso ignudo pareva, al disotto del mento.
Il frassino omicida recise l’un tèndine e l’altro,
ché grande era la forza del colpo. E piombò come quercia
piomba, o scoscesa rupe, colpita dal folgor di Giove.
Cosí piombò: su lui suonarono l’armi di bronzo.
E allora lo lasciò di Giove l’impavido figlio,
ed aspettò guardingo l’arrivo di Marte omicida,
fissandolo con occhi terribili, al par d’un leone
che in una preda s’imbatte, la pelle con l’unghie possenti
cupidamente gli fende, ne sazia l’ingorda sua brama,
e, sfavillando tremendo negli occhi, le spalle ed i fianchi
coi pié gli scava, e sferza la coda, e nessuno che veda
farglisi contro ardisce, combatter con lui faccia a faccia.
D’Anfitrïone il figlio mai sazio di zuffe, di fronte
stette a Marte cosí, crescendogli in cuore il coraggio,
impetuoso; e quegli, crucciato, si fece a lui presso;
e con orrende grida, piombarono l’uno su l’altro.
Come allorquando una rupe si stacca da un vertice eccelso,
e con immensi balzi giú rotola, e irrompe furente
con gran fragore; ed ecco, si oppone al suo corso un gran poggio:
quivi essa cozza; e il poggio l’arresta: con simile romba
balzò, gridando, Marte, flagello dei carri. Ma quello
súbito contro gli stette. E Atena, figliuola di Giove,
contro si fece a Marte, schermita dall’égida fosca,
e bieco lo guardò, gli volse cosí la parola:
«Marte, trattieni il cuore furente e l’invitto tuo braccio:
perché fato non è che tu Ercole stermini, il figlio
dal temerario cuore di Giove, e che l’armi ne indossi.
Via, dalla zuffa desisti, né starmi di contro a battaglia».
Cosí disse; né il cuore superbo di Marte convinse;
ma con grandi urli, armi, che fuoco pareano, vibrando,
rapidamente balzò sopra Ercole forte, anelando
di dargli morte. E a furia — tant’ira l’ardeva pel figlio
spento — dal grande scudo vibrò la sua lancia di bronzo.
Ma si protese dal carro la Diva dagli occhi azzurrini,
e volse altrove il colpo dell’asta. Ed acuto cordoglio
invase Marte. E fuori traendo l’aguzza sua spada,
contro Ercole balzò, dal cuore magnanimo. E il figlio
d’Anfitrïóne, che mai non fu sazio dell’orrida pugna,
sotto lo scudo bello, la coscia, ove ignuda appariva,
gagliardamente trafisse, le carni di squarcio profondo
aprí, colpendo, il Nume rovescio mandò per le terre.
Spinsero súbito presso Sgomento e Terrore il veloce
carro e i cavalli, il Dio sollevaron da terra, sul carro
lo posero, di fregi molteplici ornato, le sferze
vibraron sui cavalli, tornarono ai picchi d’Olimpo.
Ed il figliuolo d’Alcmèna, con Iolào coperto di gloria,
poscia che l’armi belle dagli omeri tolser di Cigno,
partirono; e sul carro veloce pervennero presto
alla città di Trechíne. E Atena dagli occhi azzurrini
novellamente tornò del padre alla casa, in Olimpo.
E Cice a Cigno diede sepolcro, col popolo immenso
che, intorno alla città dell’illustre sovrano, abitava
Ante, con la città dei Mirmídoni insigne, e Iaòlco
Elide ed Arne. A onorare Ceíce diletto ai Celesti,
popolo molto s’accolse. Ma poscia invisibili rese
tumulo e tomba, gonfio di piogge invernali, l’Anàuro.
Febo volle cosí, perché Cigno, chiunque recasse
sacre ecatombi a Pito, tendeva l'insidia a predarle.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T4
|
T5
|
CES
|
Koukl, Antonín
|
Písně Ahasvera. (I.)
|
Jsem živá minulosť, jež v přítomnosti žije;
mé žití světa žádná bouře neohromí!
Přes tisíc žiju let – až dneska napadlo mi,
že bouří v nitru mém cos jako poesie.
Od myšlénky té jsem již nerozdělným.
V mé hlavě bují plány všeho bez rozměru –
jen někdy směji se: fenomén byl bych věru,
tak kdybych stal se náhle – dvakrát nesmrtelným!
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
SLV
|
Prešeren, France
|
Čebelice šestomerjovcam
|
Ak kdo v heksametru namest spondeja,
al daktila posluži se troheja,
ne ve, kam se cezure dejo,
on vprega Pegaza v galejo.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
DEU
|
Ada Christen
|
Abendbild
|
Grau der Himmel, grau die Erde,
Grau das weite dürre Land,
Sonn'verbrannte nied're Sträucher,
Schwarzer Sumpf und heißer Sand;
Doch schon weben in der Ferne
Abendnebel, dünn' und leicht,
Ihre grauen feuchten Schleier
Und die träge Stille weicht.
Denn ein mildes kühles Lüftchen,
Wie der reine Atemzug
Eines schlafumfang'nen Kindes,
Hemmt der Vögel matten Flug.
Aus den Büschen, still sich regend,
Ein geheimes Flüstern bricht,
Leise klagt's im Sumpf und silbern
Spiegelt sich das Mondenlicht.
Tweet
Gedichtinterpretationen
-
Gedichtanalysen
audible-Hörbücher KOSTENLOS testen
Impressum - Datenschutz
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
CES
|
Vilenský, Kamil
|
PŘEVTĚLENÍ.
|
Ze hlubin bolesti velký jsem slyšel hlas –
Vy jste nás zavolal, tajemný Pane,
k splynutí slavnému v mystické nebe,
jako jste svolával anděly hříchu.
Podobni povadlým růžím
nad tůní života tiše jsme pluli,
neseni spodními proudy v obrovské moře.
Naposled zahlédly vyhaslé oči
koráby nádherné, plynoucí kolem,
záření jejichž nám zdálo se planouti dvojitým světlem:
červánkem nového jitra,
purpurem červnové noci.
Vonícím parkem jsme kráčeli smutni
k Vašemu hrdému božství.
Budoucí staletí zřeli jsme v mlhavé dáli
jako řad panenských duší,
bloudících vesmírem, by se z nich staly
později matky.
Magickým dotekem paprsků nesčetných sluncí
milost jsme přijali, zázraky chápat.
Blaženi stáli jsme němi v závrati hlubokých dojmů;
zřeli jsme v zrcadle bezedných hlubin
tváři svou ubohou v závoji bolu,
který se ve mlhách kosmických ztrácel.
Vzkřikli jsme úžasem!
Vy jste nás neslyšel, tajemný Pane,
proto se zástupy o Vaše bytí tak přely!
Šli jsme Vás pochopit v mystické nebe,
kam jsme se dívali před rokem v svatvečer víry
s vysoké věže svých nádherných chrámů,
které jste stavět Vy zákonem kázal.
Nikdo nás nepoznal na pouti svaté,
kterou jsme konali k rozkazům Vašim.
Těžko jsme chápali Majestát božský,
který nám tisíci reflexy zářil,
jež jsme již spatřili nad zemí pláti
jako štít ze zlata Caesara našeho v nádheře sluncí,
na jehož velebnost nesměly pohlížet s hrdostí otroků oči.
S vědomím chabosti vlastní
s Vámi jsme splynuli pro chvíli života v slavnostním rouše,
které jsme chystali k očistě duší.
Sotva jsme počali nesmírnost Vaši
dojati chápat,
kázal jste otevřít svatá svá Písma
andělům Víry.
Na slední stránce jsme litery shlédli
s hlubokým smyslem tajemství Vašich,
kterých jsme nemohli chápat.
„Přijdete zpátky!“ četli jsme v úžasu němi!
Vzbudil jste nadšení svoje
pro tvorbu zázraků nových,
z kterých jsme povstali, tajemní lidé.
Do rovin vonících novými květy
poslal jste pro život chorobné duše,
které teď nesmírně touží
po Vašem mystickém nebi,
aby tam splynuly, sklíčeny smutkem,
který jim napadal v kalichy v rozkvětu době
jako pel květiny jiné,
aby je oplodnil pro účel vzrůstu.
Z hlubin teď volají rouhavá slova o velké lásce,
která je zabila zářícím bleskem –
Slyšíte, Pane můj, modlitby samoty mojí?
Ze zřídla tajemství čerpá je duše,
zemdlená novou svou poutí,
trýzněna bolestně žijícím já,
stvořeným z popelu propadlých pekel
satany očisty, padlými anděly smutku!
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
DEU
|
Julius Sturm
|
Am Weihnachtsabend
|
Ach, wie unendlich lang ist heut der Tag!
Die Kinder zählen jeden Glockenschlag.
Nun endlich doch verglüht hoch überm Tal
Im Westen sanft der Sonne goldner Strahl.
»Sieh, Schwesterlein, nun wird es draußen Nacht;
Schon ist ein goldnes Sternlein aufgemacht,
Ein zweites jetzt und mehr und immer mehr.
Dort wohnt das Christkind mit dem Engelheer.«
Die Kleinste spricht: »Kennt ich nur seinen Stern!
Vom Himmel fliegen säh ich's zu gern;
Doch weiß ich wohl, die Mutter sieht's allein,
Es huscht ganz heimlich in das Haus hinein.«
»Horch! Hörst du's knistern?« Und sie atmen kaum,
»Gewiss, das Christkind bringt den Tannenbaum!
Er brennt! Er brennt!« Es fällt ein heller Schein.
Durchs Schlüsselloch ins dunkle Kämmerlein.
Nun spürt man schon der Tanne würz'gen Hauch.
Der Bruder fragt: »Kannst du dein Sprüchlein auch?
Ich hab' mir mein's soeben aufgesagt,
Dass ich nicht stocke, wenn das Christkind fragt.«
Die Schwester nickt! - Ein helles Glöcklein klang;
Dem kleinen Pärchen wird so wonnigbang.
Die Tür springt auf; aus grüner Zweige Kranz
Strahlt blendend hell der Weihnachtskerzen Glanz.
Und jetzt zum Tisch! Oh, wie das jauchzt und lacht:
»Oh, sieh nur, was das Christkind mir gebracht!«
Die Wangen glühn, die Augen blitzen klar;
Am Hals der Eltern hängt das frohe Paar.
Nun spielen sie am hellen Weihnachtstisch;
Wie bleiben doch die Äuglein heut so frisch!
Der Sandmann, der zu früher Zeit sonst naht,
Hat sicher heut verfehlt den rechten Pfad.
Doch endlich ruft die Mutter: »Nun ins Nest,
Damit ihr frisch erwacht am Weihnachtsfest!
Zu Bett! Zu Bett!« Die Lichter löschen aus,
Und Engel halten Wacht am stillen Haus.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
王丹桂
|
好离乡
|
坐久欲胧晴。
不觉天公祥瑞呈。
夜暖忽闻岩滴,
声声。
唤觉游仙梦不成。
靸履起开扃。
四望遥峰尽变更。
唯有长松天性异。
坚贞。
独倚幽岩显道清。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
SPA
|
Goya Gutiérrez
|
Benarés
|
Aunque penetres lentamente,
Al principio no sabes
Si estás en un infierno,
Pero el olor a polvo
De ruedas, pies desnudos,
Pezuñas y pedales
Es terroso y terreno.
Y el flujo inagotable,
De embarrancado río
De gentes y animales
Sacrílego, en las calles
Del elegido puerto
Y Útero de la muerte.
Bajo nubes de incienso
Llama el fuego a los muertos
Engalanados y dispuestos
Hacia el altar, lugar de inicio
Que no cambia.
No hay luto en esta noche
Candente de sus carnes
Crepitando en el viento.
En la quietud del cielo
Desnudo que amanece,
Devolverá el aire
Al agua su principio.
Navegará,
Entre ceniza y lodo.
Alboreará,
El mundo liberado
Del perpetuo regreso
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
ARA
|
الشاعر محمد عنوز النجفي
|
قصيدة بالأمس هام الناس في حسنه
|
بالأمس هام الناس في حسنه
واليوم بان الشعر في عارضيه
فقام يبكي نفسه بعدما
قد كانت العشاق تبكي عليه
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T6
|
T3
|
RUS
|
Добролюбов Александр Михайлович
|
Всем
|
В вечности счастья течет творенье.
Назойливым вопросам не доходит ответ.
Светлой печальной струею все полны мгновенья,
И звучит везде невидимый неслышимый дальний привет.
Юноша! тоска бесконечного тебя сломила,
Разложила на половины, заронив семя клетки другой,
Но боль исполнила члены ребенка,
И ты долго протяжно в пустыне горючей кричал.
Окунись в счастие, умри от любви!
Царство идет неизменное, царство плоти и крови!
Солнце, вселенную к славе маня, далеко заходит.
Кровь, ты плоть! утешься на вечный закат не гляди.
Я зажгу этот труп, этот камень о могучие краски небес.
Обойму, зацелую святое...
А утешенья тебе выдумывал человек все разные!
...Так на мое
Странно и пенять!
Собака рыдающая о властелине!
Кто правду скажет, тому лжет.
Конечно, не главное страдать, но рана твоя разбережена.
Учи себя утешаться и отчаиваться.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
RUS
|
К.Р. (Константин Романов)
|
Поймете ль вы те чудные мгновенья
|
Поймете ль вы те чудные мгновенья,
Когда нисходит в душу вдохновенье,
И зародившись, новой песни звук
В ней пробуждает столько тайных мук
И столько неземного восхищенья?
Те приступы восторженной любви,
Тот сокровенный творчества недуг -
Поймете ль вы?..
Я всю любовь, все лучшие стремленья,
Все, что волнует грудь в ночной тиши,
И все порывы пламенной души
Излил в свои стихотворенья...
Но если, бессознательно порою
Высокий долг поэта позабыв,
Пленялся я чарующей мечтою,
И звуков увлекал меня наплыв, -
Не осудите слабости случайной,
Души моей поймите голос тайный.
Что может ум без сердца сотворить?
Я не умею петь без увлеченья
И не могу свои творенья
Холодному рассудку подчинить!..
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ARA
|
راضي صدوق
|
قصيدة ملء دينانا سراب خادع
|
لحنُك الدَّامي إلى الشعر دَعاني
بعدما شيَّعتُ شعري وبَياني
ماتتِ الخفقة في أعماقنا
وانطوى الجرحُ على صمت الهوانِ
كيف يشدو شاعرٌ في تيههِ
مُطفَأ اللَّمحةِ مخنوق الأغاني؟
نحن جرحٌ أَزَليّ.. ناغرٌ
في جبين الشمس، حيّ الجريان
قد سقينا غسقَ الليل دماً
وزرعنا مقلة اللَّيل أماني
ثم أغفينا على جُنح الرؤى
وأفقنا في سراديب الدُّخان
فإذا القدس جراحٌ.. ودمٌ..
مُستباح المجد، في الذلّةِ عان
وإذا الأردنُّ يبكي خَجلاً
داميَ النبع، فتعنو الضفَّتان
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر هبة الله بن إبراهيم بن المهدي
|
قصيدة أنكرت من هجرك ما أعرف
|
أنكرت من هجرك ما أعرف
وجرت في الحبّ فما تنصف
لو كنت مثلي عارفا في الهوى
عاملتني فيه بما تعرف
لكن تجاوزت طريق الهوى
وضلّ فيه الهائم المدنف
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ELL
|
Katerina Iliopoulou
|
ΑΠΟΡΙΑ Ι (ταξιδιωτικό μανιφέστο)
|
Σήματα, ορόσημα, σύνορα, σημείασκουπίδια, τρέλα, ιστορία,θεαματικά παράγωγα, αξιοθέατα.Τα φύλλα της συκιάς έγραφαν την ιστορία της Αποκάλυψης.Όπως είναι φυσικόόλοι οι θρύλοι επαληθεύονται στο τέλος.“H μορφή της μορφής της ζωής δεν είναι μορφή”υπέροχο πράγμα η γλώσσα!Νύχτα στην πόληχωρίς φεγγάρι χωρίς άστρα κενός ουρανόςαλύτρωτος, θολός και λερωμένος.O ήχος των σκέψεων συρόμενα παράθυραπου ανοίγουν και κλείνουν σ’ ένα πολυώροφο κτίριο με όλα τα φώτα ανοιχτά, αλλά εγκαταλελειμμένο.Η πρώτη γουλιά του καφέ.Αφαιρέστε όλα τα βιογραφικάθα ήθελα να κρατήσω αυτή τη γουλιά.Προσοχή, δεν είναι ανάμνησηαλλά κάτι ολότελα γνωστόκαι ολότελα ανώνυμο.Ε, δεν κρατιέται, εννοείται,με διασχίζει όμως κανονικά.Κάποτε μια ζύμωση υπόγεια συμβαίνειμια παύση στην καρδιά της κίνησηςόπως σε μια ερειπωμένη αυλή που μπαινοβγαίνουν χελιδόνια·(ένας τόπος γνωστός ως:αιωνιότητα)·ή όταν ανοίγεις μια πόρτακαι ξαφνικά δεν αναγνωρίζεις τίποτα.Είσαι ένας κλέφτης έτοιμος για δράσημέσα στο στόμα του αόρατουανάμεσα στο γεγονός και το λάκτισμαΑυτί μιας γάτας στον ήλιορόδινο σάρκινο χωνίπου συλλαμβάνει τρέμοντας (πάντα)εκστατικό καθαρό σύνορο.Απολύτως αναγκαία αυτή η κλοπή,η επίσκεψη,για να κρατηθείς στη ζωήζωντανός
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر الحسين بن حمدان الخصيبي
|
قصيدة إذا ضاق صدري بالهموم رأيتني
|
إذا ضاق صدري بالهموم رأيتني
أقدم ساداتي لكشف همومي
فيكشفها ربي بآل محمد
ويشفي غليلي من جميع خصومي
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر سراج الدين الوراق
|
قصيدة أعني برأي صائبات سهامه
|
أَعِنّي بِرَأْيٍ صَائباتٍ سِهَامُهُ
إذا أَخطأَ الأَغراضَ كُلُّ تَفوُّقِ
فَما عَدِمَ التَّفوِيقَ مَن كانَ عَوْنُهُ
على نَائباتِ الدَّهْرِ رَأْي مُوفَّقِ
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
LZH
|
周如磐
|
采菊
|
髙秋凛風色,
百草遞萎黃。
嘉彼東籬英,
參差裛露光。
采之不盈掬,
悠然傾我觴。
杖䇿寄事外,
仰視歸鳥翔。
會心水木間,
獨坐以徜徉。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
CES
|
Křička, Petr
|
ONDRÁČ.
|
Vít Ondráč, soused náš, na statku hospodařil,
jejž koupil praděd Jan, kde děd i otec žil.
Zlý přišel kdysi host: let dílo požár zmařil.
Vít Ondráč, soused náš, grunt nový postavil.
Choť mladou pojal Vít, by vše s ním rozdělila,
jak dobré, tak i zlé, – by rod se zachoval.
Když zemřela, Vít řekl: „Vůle boží byla“;
a v práci úsilné zapomněl na svůj žal.
Tři syny Ondráč měl. Tři syny pokosila
smrt v jeden krátký rok, tři syny v květu let.
Tu hořce zaplakal. – Leč stejně tam, kde sila
dnů pozdních naděje, sít bude sirý kmet.
Rád hledím za tebou, když po úhoru stráně
jdeš brázdou mlčeliv a schýlen za radlem,
a cítím, Ondráči, žes jeden z hrdin Páně,
jichž věrné ruce Bůh mou rodnou svěřil zem.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T5
|
LZH
|
李上馨
|
送謝見齊同年奉命歸娶
|
江南詞客謝玄暉,
年少名成衣錦歸。
負弩前驅天下少,
倚門雙玉世間稀。
泥封特許知恩重,
寶炬遙分見御輝。
不欲別君更翹首,
白雲何處是鄉圍。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
POR
|
Carlos Eduardo Bandeira de Mello Gomes
|
A Centelha do Absurdo
|
A centelha do absurdo
O grito do centeio
O horizonte de vidro surdo
Ama-me? Sei-o
Sei que o perfil das araras
Dobra-se sobre o espaço das noites claras
Aquelas em que nos beijamos
Com o gás azul-lilás
Que eu respiro com olhares de sempre jamais
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
RUS
|
Бородаевский Валериан Валерианович
|
Хожу меж обугленных балок
|
Хожу меж обугленных балок
Пожарища веси моей.
Сам себе странен и жалок,
Пепел сбираю,
На ветер гудящий бросаю,
И солнце сквозь пепел страшней.
О, как пламенело, как жгло ты,
Блаженство багряных орлов!
Сладость твоей позолоты
Ввек не изжить!
Той изгари едкой вовек не избыть
Всей дружбе холодных ветров.
Но траурной ризы не сброшу.
Влеку этот длинный
Шлейф, как бесценную ношу.
Пепел сбираю,
Над пашней разрытой бросаю:
Взойди, воскрешенный, забвенный, старинный!
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T4
|
ASM
|
হৃষিকেশ দাস
|
মৰম
|
তুমি হাঁহি থাকিবা পূৰ্ণিমাৰ জোনৰ দৰেই
দুখতো হাঁহি থাকিবা সকলো বিষাদ মোহাৰি
তোমাৰ হাঁহিত বিচাৰি পাওঁ অনাবিল প্ৰেমৰ সুবাস ।
হৰিণী নয়নী যেন তোমাৰ কাজল সনা চকুযোৰিত
মই দেখা পাওঁ প্ৰেমৰ এখন ধুনীয়া সৰগ
চুলি কেইডাল তোমাৰ হেপাঁহত নাচি উঠে
আৰু সেই তোমাৰ গোলাপৰ পাহি যেন গুলপীয়া সৰু ওঁঠ
তাৰ মাজতে বিচাৰি পাওঁ পৃথিৱীৰ সমস্ত মৰম ভালপোৱা ।
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
李含章
|
石盆寺
|
巨石何年琢,
爲盆勢莫裁。
圓疑通澤國,
深可並天台。
法水長時滿,
青蓮向日開。
無人知此喻,
寂寞首空迴。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
DEU
|
Schmolck, Benjamin
|
XxXVI. Die gecreutzigte Liebe. Am Char-Freytage. Melod. Wohlan es geht nunmehr zum Ende.
|
(ben
Mein bester Freund ist mir gestor-
Ach sollt ich nicht im Leide gehn?
Der mir den Himmel hat erworben
Den seh ich auff der Bahre stehn.
Der mir das Leben hat gebracht
Versinckt in schwartze Todes-Nacht
Wie ist mir seh ich JEsum sterben?
Ach ja! ich seh es allzu klar
Wie sich die blassen Lippen färben
Sein Antlitz stellt die Sonne dar
Wenn sie zu Rüste gangen ist
Und allen ihren Glantz verschlüßt.
Die Augen sind nicht nur gebrochen
Weil schon das Hertze selbsten bricht.
Kaum ist das letzte Wort gesprochen
Da man von seinem Tode spr
Das Haupt das so viel Strahlen
zeigt
Hat sich zur Erden schon geneigt.
(fähret
O Schwerdt das meine Brust durch-
O Todt der mich zum Todten macht.
Mein Hertz ist mir gantz umbgekehret
Indem es seinen Freund betracht
Wie er den letzten Abschieds-Kuß
Mit kalten Lippen geben muß.
(len
Die Sonne selbst versteckt die Strah-
Der Himmel kreucht in einen Sack.
Das Echo rufft zu tausend mahlen:
Das ist ein rechter Trauer-Tag.
Der Felsen Ritz macht ein Geschrey
Daß GOttes Sohn gestorben sey.
Ach sterbet in mir alle Kräffte
Weil JEsus stirbt ist meine Pflicht
Daß ich mich an sein Creutze heffte
Da mein Hertz an dem seinen bricht.
Ach JEsu nihm mein Leben hin
Ich ruh nicht biß ich bey dir bin.
Erblaste Lippen last euch küssen
Jhr trifft von lauter Honig noch.
Laß dich geneigtes Haupt umschlüssẽ
Das mir nach lauter Balsam rvch.
Erlaube tieffer Seiten-Ritz
In dir mir einen Tauben-Sitz.
Wo soll ich dich nun hin begraben
Daß ich kan immer bey dir seyn?
Du follt zur Grufft mein hertze haben
Da leg ich dich mein Freund hinein.
Dein Creutze soll das Grabmahl seyn.
Die Schrifft darauff dein Blutt
allein.
Und wenn ich meinen Lauff vollende
So geb ich meinen müden
In deines treuen Vaters Hände
Wie mich dein Abschied bethen heist.
Der trifft im Tode Leben an
Wer mit und in dir sterben kan.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
FRA
|
CHAMFORT, Sébastien-Roch-Nicolas
|
LA FIDÉLITÉ A TOUTE ÉPREUVE
|
Une nymphe de l’Opéra,
Leste, fringante, et cœtera,
Après avoir joué le rôle d’Immortelle,
Craignait de se crotter pour retourner chez elle.
Fort à propos, un élégant marquis
Arrive, lorgne, admire, offre son vis-à-vis.
Fouette, cocher ! L’on part, et soudain la cruelle
De demander : « Que fait votre main-là ?
— Chut… ma boucle s’accroche à votre falbala.
— Ah, monstre ! je crîrai ; j’y suis très-résolue.
— Enfance ! — Mon honneur ! — Comment vous en avez ?
Quel affront. — quel plaisir. — Je suis… je suis… vaincue ;
Il était temps, ma foi ; nous sommes arrivés.
— Mais je monte chez vous ; pourquoi ces révérences ?
— Non, monsieur. — Entre amis, ridicule à ce point ?
— Fidèle à mon amant, je ne me permets point…
— Quoi ! — De nouvelles connaissances.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
FAS
|
لئو فره
|
آنارشیست ها / لئو فره
|
یکی از صد تا هم نیستند و با اینهمه هستند
و معلوم نیست چرا اغلبشان اسپانیایی
انگار که در اسپانیا فهمیده نمیشوند
آنارشیستها
همهچیز بر سرشان آمده
سیلیها و سنگپارهها
چنان سخت داد کشیدهاند
که هنوز هم میتوانند داد بکشند
دلهاشان در پیش
و رؤیاهاشان در میان
و روحشان یکسره سوده از
ایدههای ناباب
اِکولالیا در اینستاگرام
یکی از صد تا هم نیستند و بااینهمه هستند
اغلبشان بچههایی زاده از هیچ یا از بس ناچیز
که هرگز دیده نمیشوند مگر وقتی که از آنها میترسند
آنارشیستها
صد و ده بار مردهاند
به خاطر هیچ و به خاطر چه؟
با عشق در مُشت
که بر میز میکوبد یا بر هیچ
با حالتی سمج
که خونریزی راه میاندازد
چنان سخت کوبیدهاند
که هنوز هم میتوانند بکوبند
یکی از صد تا هم نیستند و بااینهمه هستند
و اگر پای لگد و تیپا به میان آید
فراموش نکنید که به خیابان میریزند
آنارشیستها
پرچمی سیاه دارند
نیمافراشته بر فرازِ امید
و ملانکولی
تا با خود داشته باشند
چاقوهایی برای بریدن
نان و دوستی
و سلاحهایی زنگزده
برای فراموش نکردن
یکی از صد تا هم نیستند و بااینهمه هستند
و بازو به بازوی هم حلقه کرده اند
شادان، و ازهمین رو همیشه ایستادهاند
آنارشیستها
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
FAS
|
فاضل نظری
|
اندوه
|
همراه بسیار است، اما همدمی نیست
مثل تمام غصه ها، این هم غمی نیست
دلبسته اندوه دامنگیر خود باش
از عالم غم دلرباتر عالمی نیست
کار بزرگ خویش را کوچک مپندار
از دوست دشمن ساختن کار کمی نیست
چشمی حقیقت بین کنار کعبه می گفت
«انسان» فراوان است، اما «آدمی» نیست
در فکر فتح قله قافم که آنجاست
جایی که تا امروز برآن پرچمی نیست
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
徐大纯
|
题亚子分湖旧隐图三首
|
画师巧可夺天工,
乡井分明在眼中。
从此不须回首望,
分湖咫尺桂堂东。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
冷霜
|
重读曼德尔施塔姆
|
载重卡车的轰鸣在远处
像海涛拍击海岸。
只有我一个人,这一湖新冰
和大地一起微微震颤。
多么好,尽管光芒细弱
却仍把它无数年前的温暖
溅进我眼里,我看见摇曳在
凛冽的气流中,一颗星星的尖脸!
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T6
|
T1
|
ITA
|
Guittone d'Arezzo
|
XXIX
|
Leal Guittone, nome non verteri,
degno de laude se' maggior, che taccio;
leanza sembra el consil che mi cheri
como tu vogli amar, che 'l cor fa ghiaccio.
Amico caro, eo tel do volonteri,
avegna che grand'ardimento faccio,
ché in questo fatto gran senno recheri;
ma pur dirò gioios', e 'n ciò te piaccio.
Ormai sta solo e in loco celato,
e sol bellezza pensa e canoscenza
de la tua donna, ed altro non pensare.
D'amor ragiona, se se' accompagnato;
a le' tu, o' sta' con ella, gioi né 'ntenza
tutto cela: sì porai amare.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر أبو عبد الله بن حبوس
|
قصيدة أَندَلُسِيٌّ لَيسَ مِن بَربَرِ
|
أَندَلُسِيٌّ لَيسَ مِن بَربَرِ
يَختَلِسُ المُلكَ مِنَ البَربَرِ
لا تُسلِمُ البَربَرُ ما شَيَّدَت
بِالمَلِكِ القَيسِيِّ مِن مَفخَرِ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ENG
|
Rossetti, Christina Georgina
|
EXULTATE DEO.
|
Many a flower hath perfume for its dower,
And many a bird a song,
And harmless lambs milkwhite beside their dams
Frolic along,—
Perfume and song and whiteness offering praise
In humble, peaceful ways.
Man's high degree hath will and memory,
Affection and desire;
By loftier ways he mounts of prayer and praise,
Fire unto fire,
Deep unto deep responsive, height to height,
Until he walk in white.
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
RUS
|
Apuhtin A.N.
|
Равнодушный | [Во время войны, 2] | «Случайно он забрел в Господний храм...»
|
Случайно он забрел в Господний храм,
И все кругом ему так чуждо было...
Но что ж откликнулось в душе его унылой,
Когда к забытым он прислушался словам?
Уже не смотрит он кругом холодным взглядом,
Насмешки голос в нем затих,
И слезы падают из глаз давно сухих,
И пал на землю он с молящимися рядом.
Какая же молитва потрясла
Все струны в сердце горделивом? --
О воинстве христолюбивом
Молитва та была.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T5
|
T4
|
T4
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.