language
stringclasses 81
values | author
stringlengths 1
120
⌀ | title
stringlengths 1
409
⌀ | text
stringlengths 4
32.8k
| theme_code
stringclasses 6
values | theme_category
stringclasses 6
values | deepseek-v3-1-250821
stringclasses 6
values | kimi-k2-250905
stringclasses 6
values | doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses 196
values |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
ARA
|
حسن إبراهيم الحسن
|
قصيدة شرفات ليلى
|
باب ونافذة
بابٌ ونافِذةٌ
وكلُّ الأرضِ دونهما مَنَافِ
والروحُ حولهما حمامٌ لا يريدُ منَ الطوافِ
سِوى الطوافِ
وضِحكةِ امرأةٍ تذُرُّ الدفءَ في القلبِ الفقيرِ
وللعصافيرِ الشريدةِ في دمي قمحَ الكفافِ
بابٌ ونافذةٌ
أمامهما أنا
مدٌّ وجزرٌ
ثمَّ مدٌّ
ثمَّ جزرٌ
ثمَّ يصعدُ في دمي زَبَدُ القوافي
* * * *
شرفة الانتظار
كنتُ انتظرتُكِ في المساءِ
كأيِّ بحَّارٍ عتيقٍ شاخصٍ في البحرِ
يصطادُ الأغاني
والزجاجاتِ التي تطفو على زبدِ الشواطئِ
علَّها حمَلَتْ بريداً،
وانتظرتُكِ...
مثلَ (شحَّاذٍ) على (الكورنيشِ)
يستجدي التحيَّةَ والسجائِرَ،
وانتظرتُكِ...
لم أقُلْ إنَّي مَلَلْتُ،
ولم أفكِّرْ في اعتذاركِ،
قلتُ تكفيني التحيَّةُ، بل
سيكفيني عبورُكِ مثلَ غيمِ الصيفِ في حلمي
انتظرتُكِ...
لم يكُنْ يوماً طويلاً أو قصيراً،
غيرَ أنَّ الوقتَ غادرني على مَهَلٍ
على مَهَلٍ
فنمتُ كأيِّ مقهىً في المساءِ يوَدِّعُ العشَّاقَ
ثمَّ يَغُطُّ في أحزانهِ
كنتُ انتظرتُكِ...
قلتُ أختَبِرُ القصيدةَ بانتظارِكِ،
قدْ يساعدني شرودي في اختصارِ الوقتِ /
لكنّي انتَبَهتُ إلى ارتباكِ الحرفِ في لغتي،
انتبَهتُ إلى المكانِ يوَدِّعُ العشاقَ،
وانتبهَ المكانُ إلى غيابكِ....
وانتظرتُكِ...
لم أقُلْ إنَّي مَلَلْتُ،
ولم أفكِّرْ في اعتذاركِ،
وانتظرتُكِ...
وانتظرتُكِ...
وانتظرتُك...
* * * *
شرفة كانون
في الليلِ،
- في الركنِ القصيِّ منَ التأمُّلِ -
أرقبُ الأيامَ عن بعدٍ
وأحصي ما تبعثرَ من رفاقي في بلادِ اللهِ
أذكرهم
وأنصتُ لانهمارِ العمرِ في كانونَ كالثلجِ الحزينِ يُشيِّعُ العامَ العجوزَ،
ويحتفي - مثلي - بزهرٍ يابسٍ بينَ الرسائلِ
كانَ يحملهُ السُعَاةُ من الشمالِ،
وكنتُ أنكِرُ آنَ ذاكَ بأنَّ لي جهةً تشدُّ القلبَ،
لكنَّ الحنينَ وِشايةٌ كالعطرِ تفضحُ لفتَةَ الروحِ الخجولةَ كلَّما ذُكِرَ الشمالُ
ومالَ بي القلبُ الجموحُ (كزهرةِ العبَّادِ)
نحوَ نوافذٍ أكلتْ ملامحَها الطحالبُ /
أذرُعُ (اللبلابِ) والصدأُ العنيدُ...
كأيِّ طفلٍ أحتفي بالثلجِ في كانونَ، أنتظرُ الصباحَ لأرشُقَ الشرفاتِ والقِططَ الكسولةَ قربَ بابكِ
- بابكِ المنسيِّ -
أرمقهُ وأصغي لانهمارِ الثلجِ في روحي الغريبةِ:
ربَّما ابتعدتْ نوافِذنا كثيراً /
أو ملامحُنا قليلاً عن طفولتها
ولكنْ لم يزلْ كانونُ طفلاً
مثلَ عادتهِ يجيدُ الثلجَ /
يرشقنا فتصحو في قساوتنا الطفولةُ /
لم يزلْ...
وأنا كطفلٍ لم أزلْ أهوى التسكُّعَ...
أينما اتجهتْ خُطايَ تُظِلُّني شُرُفاتُ بيتكِ
والجهاتُ الخمسُ تتبعني كظلّي:
في الجنوبِ الأصدقاءُ الخائنونَ يُلَفِّقونَ وشايةً عنا /
الشمالُ بريدكِ السريُّ يهطلُ في المساءِ من النوافِذِ /
لا أحبُّ الشرقَ؛ يَحجبكِ الصباحُ كنجمةٍ /
غربٌ لأفتَتِحَ القصيدةَ في هبوبِ الذكرياتِ /
وقِبلةٌ للحزنِ أنتِ
* * * *
شرفة الناي
أنا لا أحبُّ النايَ يَكسِرني كصوتكِ.
سروةُ الليلِ العجوزُ تَسدُّ نافِذةً بقلبي
ثمَّ ينقرها الحمامُ -حمامُ صوتكِ -
لا أحبُّ النايَ
نافذةٌ فقطْ
تكفي لينتشرَ الصباحُ على رسائلنا فتصحو،
لم نكُنْ غرباءَ جدَّاً.. إنَّما
للحبِّ منفاهُ الجميلُ
ومهنةُ الناياتِ أدمعنا
أحبُّكِ،
كم أحبُّ النايَ / صوتَكِ
من شقوقِ الليلِ يأتي ثمَّ يُشرِعُ في جِدارِ الحلمِ
نافذةً على أعشابهِا ريحُ الأصابعِ حينَ تنقرُ باتِّئادٍ
قمحَ موعِدنا الشحيح...
* * * *
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
BUL
|
Маргарита Алигер
|
Да и не
|
Ако имах аз сега
осемнадесет поне,
вероятно без шега
щях да кажа: Не!
Ако двадесет и две
бяха моите лета,
щеше да е най-добре
да ви кажа: Да!
Но години преживени
няма кой да събере
в кратки думи разпилени
между „да“ и „не“.
Те безсилно се преплитат
да разкажат моята душа.
Ти недей напразно пита,
ако аз мълча.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ENG
|
Pam Brown
|
Scenes
|
what’s graspableon the starless nightof the blackoutas the gleaming carssnake cautiouslyup aroundthat hillside curveis the waythe absence of street lightsuggests the past -not a pastI ever knew,but one I make up, tonight a boy slides through iton a silver scooter,coming backfrom synagogue,curly tailsdangling beneathan embroidered yarmulkeperched like a lidto imagination’sreckless featsor dimmer prospects -sets of fraying notebooksfilled with scripture * over the roadtwo very stoned spectrescan’t figure outhow to turn offthe oneworking headlighton their oldsilver BMWso they leave it on& hurry offon foot,jerkily,on pills probably,fags attachedto lower lips,flat batterya portent * an intense white lightshines downthrough folding greyson the isolated city -it transformsto a plastic model,to a distant maquette,like toys on my horizon that white plastic baghas been driftingfrom the gutterto the roadfor three days,when the rainwatercarries it offto the Tasman SeaI think I’ll miss it.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
PAN
|
ماشاءاللّہ سیف
|
ٹُٹے رشتے جوڑے میں وی
|
ٹُٹے رشتے جوڑے میں وی
سامبھے نیں خط کورے میں وی
توں جس دن دل کھولن ڈیا سیں
نکل گئی ساں خورے میں وی
ساڈے سوہنے کل دے چیتے
آوندے نیں پر موڑے میں وی
توں کلّے نیں دل نئیں توڑے
تیرے پِچھے توڑے میں وی
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Minskij M.N.
|
Прокаженный | «Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной...»
|
Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной,
В стороне от дороги он быстро шагал,
И, завидя людей, издалека кричал:
«Берегитесь! Идет прокаженный!»
И с невольным проклятьем толпа за толпой
Обходили его каменистой тропой
И роптали: «Зачем вслед за нами
Он к Сиону на праздник бредет?
Преступить городских он не может ворот,
И нет места ему на холмах за стенами...»
А когда Элеон показался вдали,
Весь до верху шатрами усеян,
К его рощам цветущим толпы галилеян,
Распевая осанну, пошли,
А несчастный тропой обожженной
Вдоль по ложу Кедрона в пустыню побрел,
Где гиена живет, где гнездится орел.
-- Пощадите! Идет прокаженный!
И его, беззащитного, зверь пощадил
И бездомному нору свою уступил.
Пышно праздник великий встречает Солим,
Полон храм, все ступени народом покрыты,
Брызжет кровь и возносится жертвенный дым,
И поют славословья левиты.
Все пришли преклониться пред грозным Отцом
И просить, кто богатства, кто жизни,
Кто победы над римским надменным орлом
И свободы для пленной отчизны.
И левиты поют, и литавры гремят,
И далеко по ветру те звуки летят,
До пещеры в скале, до звериного лога,
Где теперь человек обитал.
Он увидеть хоть издали храм пожелал,
Но просить ему не о чем даже у Бога.
Он привык жить без крова от бурь и песков,
Он привык свои струпья не кутать в одежды.
У него нет отчизны, друзей и врагов,
Нет желаний давно и давно нет надежды.
Что влекло его к храму, не знает он сам,
И теперь из пещеры, наполненной смрадом
Его собственных язв, он блуждающим взглядом
Смотрит вдаль, где блестит своей кровлею храм,
И в тоске беспредельной, без мысли и слова,
Как тростник в ураган, повергается в прах,
И руками бьет в грудь, и бросается снова,
И как будто весь хочет истаять в слезах.
Если б камень иль дерево чувствовать стали
И свое одиночество поняли вдруг,
Их бы тот же объял бессловесный испуг,
Они б так же, как он, зарыдали.
Он рыдал оттого, что так тягостно жить
На земле, средь пустыни -- увы -- не безлюдной,
Он рыдал оттого, что так хочется жить,
Что расстаться с сиянием солнца так трудно...
Целый день он рыдал... но с вечерней зарей
Стали слезы его все добрее и чище:
Так на старом, забытом кладбище
Вдруг повеет прохладой весенней порой.
Изможденный, он молча лежал пред пещерой
И глядел, как на храме играет закат,
И как звезды одна за другою спешат
Лить потоки лучей над пустынею серой.
И светлее, чем звезды, на язвы его
Тихо падали слезы прощенья.
И простил он, не ведая сам отчего,
Всех простил он, кто мучил его от рожденья:
Ветер, зной, непогоду и даже -- людей.
Он был счастлив избытком печали своей,
Величайшее счастье в ту ночь он изведал.
Он, природою проклятый, людям чужой,
Кому Бог ничего, кроме горестей, не дал, --
Сам он дал себе счастье... / А с новой зарей
Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной,
В стороне от дороги он быстро шагал,
И, завидя людей, издалека кричал:
«Берегитесь! Идет прокаженный!..»
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
URD
|
Umeed Fazli
|
حجاب اٹھے ہیں لیکن وہ رو بہ رو تو نہیں
|
حجاب اٹھے ہیں لیکن وہ رو بہ رو تو نہیںشریک عشق کہیں کوئی آرزو تو نہیںیہ خود فریبئ احساس آرزو تو نہیںتری تلاش کہیں اپنی جستجو تو نہیںسکوت وہ بھی مسلسل سکوت کیا معنیکہیں یہی ترا انداز گفتگو تو نہیںانہیں بھی کر دیا بیتاب آرزو کس نےمری نگاہ محبت کہیں یہ تو تو نہیںکہاں یہ عشق کا عالم کہاں وہ حسن تمامیہ سوچتا ہوں کہ میں اپنے رو بہ رو تو نہیںنگاہ شوق سے غافل سمجھ نہ جلووں کوشراب کچھ بھی ہو بیگانۂ سبو تو نہیںخوشی سے ترک محبت کا عہد لے اے دوستمگر یہ دیکھ ترا دل لہو لہو تو نہیںنہ گرد راہ ہے رخ پر نہ آنکھ میں آنسویہ جستجو بھی سہی اس کی جستجو تو نہیںچمن میں رکھتے ہیں کانٹے بھی اک مقام اے دوستفقط گلوں سے ہی گلشن کی آبرو تو نہیں
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
CES
|
Mühlsteinová, Berta
|
Mé písně jarní.
|
Vrátilo se jaro, vrátil se zas máj,
šveholení ptáků naplňuje háj,
vyloudilo slunce z chladné země kvítí,
jež pod jeho líbkou počalo se rdíti.
Lid se z toho těší, – neb prý jara čas
utiší ve prsou žalu trudný hlas.
Bohužel! mé srdce nezná utěšení,
a proto mu nikdy, nikdy jara není.
Jen když šedý závoj po obloze rozestřen,
podzimní když nastal chladný, smutný den;
když matička země kvítí pochovala,
nám jen lupen suchý, – pustý háj nechala;
když ni větřík poklid ten neruší,
ticho, – klid – jak v beznadějné duši:
tu je srdci volno, – neb v svém umrtvení
s mrtvou přírodou pak víc ve sporu není.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T2
|
ARA
|
النمر بن تولب
|
قصيدة أودى الشباب وحب الخالة الخلبة
|
أَودى الشَبابُ وَحُبُّ الخالَةِ الخَلَبَة
وَقَد بَرِئتُ فَما بِالصَدرِ مِن قَلَبَه
وَقَد تَثَلَّمَ أَنيابي وَأَدرَكَني
قَرنق عَلَيَّ شَديدٌ فاحِشُ الغَلبَة
وَقَد رَمى بِسُراهِ الدَهرِ مُعتَمِداً
في المَنكِبَينِ وَفي الساقَينِ وَالرَقَبَة
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
BUL
|
Кармен Ходра
|
Че труда не ще си струва
|
Че труда не ще си струва
да нанизваш празни фрази,
щом ти се прииска да лудуваш,
мадригали да си правиш
с десет стиха съвършено равни
и да си така самодоволен
да повярваш, че си важен, с име,
който с доброта, апломб и воля,
с елегантна рима
света карал е напред да се въззима
и дори да мислиш сериозно,
че бърборенето и поетската безреда,
заниманието ти претенциозно,
тъжното ти кредо,
повод са за гордостта ти непосреден,
защото те съзнанията будят,
застъпват смяната на дивните науки,
на красотата и съчувствието, все
съкровищници на човешкото сърце,
тъй че нищо да не доведе
до загуби и да върви светът нататък
казваш, докато си мажеш крем хидратен,
за да компенсираш силния загар
или хлора от басейна и по твойта сметка,
тъй благоразумна и обременена,
идват приходи от авторски права,
с които ще си купиш нова рокля
за представяне на новата ти книга
и, сладка гордост и спокойна съвест,
нанизваш наведнъж две рими,
и друга двойка празни фрази,
докато две хиляди деца в света умират от туберкулоза
и някъде си, сигурно, земетресение се случва,
което смазва някого, а ти размисляш,
че щеше без поетите светът да бъде този,
да му помогнем да върви нататък,
и не догаждаш, че ако въпросът е в това,
то новините от екрана, докато вечеряш
вече събуждат съвести, толкова време,
колкото ти, две, даже три секунди,
дълги колкото са твоите, и нито
ти идва наум, че ти можеш
да пишеш поезия, тъй като имаш
пълен догоре стомах, но добре
и какво да се прави, така че светът
продължава си хода и макар да не знаем,
дали е напред, не виждаме, и накрая
така е, че вече не е толкова важно.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
LZH
|
劉拯
|
破山八詠
|
妙義傳天台,
迷雲凈如掃。
初終雖五時,
修短自三草。
結隱非此峰,
獲藏亦珍寶。
秋來月正圓,
獨照松已老。
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T1
|
T5
|
T5
|
ARA
|
الشاعر سيد يوسف مرسي
|
قصيدة البنت السوهاجية
|
السوهاجية.... السوهاجية
حلوه جدا في الجلبية
بنت أبوها وساتره ناسها
ست بيت تقرى ودارسة
وان مشت تمشي عادية
جامدة جدا مش طرية
بنطلونها مش محزق
والقميص مش ممزق
والكلام فيها منسق
والقعاد ليها مبستك
ليها خطوة جندي ماشي
دربوه في العسكرية
ليه تسيب السوهاجية؟
بنت ناس ومش هفية
زكية جدا مش غبية
ليه تروح تمشي بعيد
من غير شباك أو ليك طريق
وتعدي بحر بعد بحر
خايف تموت كيف الغريق؟
ليه تصيد جو العكار
وبتدي بنتك للعبيط
ابن عمك يبقى أولى
وابن خالتك مش علولا
وابن جارك قد يفيد
استر بناتك جنب راسك
أوعى تخشى من القريب
مش ضروري قايمة عالية
أو مهر عالي كالغريب
والعشا موضة قديمة
والقَعَات فيها رذيلة
واللي حابك يجي عندك
بالتهاني والفضيلة
السوهاجية..... السوهاجية
خد كلامي بمفهومه
أحلى ناس في الدنيا ديه
من السودان ل إسكندرية
أهل جد مش فنطزية
من طباعهم الروجلة
والشهامة من غير أذية
والمعنظز ليه طريقة
وإن سابوه شال الصينية
ما يحبوا يمشوا في العفونة
والكلام له الرجولة
أوعى تشطح يا فلان
علمونا نكون جبال
فوق رؤوس الخلق نمشي
بالتواصل يا سوهاجية
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T4
|
T2
|
LZH
|
章錦
|
奉題加贈中憲大夫崇慶刺史常公殉節一律
|
如公至性本天鍾,
生死常昭落落胷。
施惠在民追呂又,
臨危效命比陳容。
巴川俎豆豚蹄薦,
瀚海衣冠馬鬣封。
三復遺編餘浩氣,
成仁大節屬儒宗。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ASM
|
ৰিমকি ভাগৱতী
|
জীৱন
|
তোৰে মোহতে সহি থাকো কতযে
শুকৰ ঢ়ৌ....
তোৰ বুকুত ফুলিলে সুখৰ বকুল
মোৰো বুকুলৈ এক্ষন্তেকতে নামি আহে এহাজাৰতা
বসন্তৰ ঢ়ল ...
তই নিশিকালে মইনো কেনেকৈ শিকিলো হেতেন
সুখ অথবা দুখৰ পাঠ!
তই আছ বাবেইতো আছোঁ মই আৰু মোৰ ছাঁ ,
তই দিয়া হাঁহিৰে তোকেই জীপাল কৰি,
তোৰেই জয় গান গাও ...
তই আশীৰ্বাদ হৈ বৰষিলে,
হেঁপাহ বোৰ লহ-পহকৈ গজি উঠে
বুকুৰ বাহিৰে ভিতৰে,
অকস্মাতে যেতিয়া তই পৰিধান কৰহি
অভিশাপৰ পোছাক ,
অভিমানী মনটোৱে মোৰ এৰি যাব খোজে তোক ।
সাহসী সময়ে বাটতে ভেটি ধৰেহি মোক,
মই পুনৰ মুখামুখি হওঁ তোৰ....
তোৰ মুখলৈ চাওঁ
আকৌ নিজকে বিচাৰি পাওঁ ...
জীৱন তই আছ বাবেইতো আছোঁ মই....
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
广印
|
暮登鲍侍御园亭
|
转过斜桥峡,
林疏见草堂。
松涛翻面浪,
花雨杂天香。
归鸟云千树,
幽人月半床。
凭阑忆明远,
露下生微凉。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
FRA
|
André Mage de Fiefmelin
|
Ce Monde, comme on dit, est une cage à fous
|
Ce Monde, comme on dit, est une cage à fous,
Où la guerre, la paix, l'amour, la haine, l'ire,
La liesse, l'ennui, le plaisir, le martyre
Se suivent tour à tour et se jouent de nous.
Ce Monde est un théâtre où nous nous jouons tous
Sous habits déguisés à malfaire et médire.
L'un commande en tyran, l'autre, humble, au joug soupire ;
L'un est bas, l'autre haut, l'un jugé, l'autre absous.
Qui s'éplore, qui vit, qui joue, qui se peine,
Qui surveille, qui dort, qui danse, qui se gêne
Voyant le riche soûl et le pauvre jeûnant.
Bref, ce n'est qu'une farce, ou simple comédie
Dont, la fin des joueurs la Parque couronnant,
Change la catastrophe en triste tragédie.
André Mage de Fiefmelin
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T4
|
T3
|
RUS
|
Диесперов Александр Фёдорович
|
Всякий раз, как на эти ступени
|
Всякий раз, как на эти ступени
Я взбегаю, дрожа и спеша,
Вся в восторженном, в жутком смятенье
У меня замирает душа.
Словно этой преградой порога
Изначально весь мир разделён:
До него -- безнадёжно-убогий,
И за ним -- несказанный, как сон.
Даже странно, что в целом собранье,
Средь домашних, гостей и подруг,
Может быть, и не видят сиянья,
От неё разлитого вокруг;
Даже странно, что сам, в этом блеске,
Не паду я, недвижен и нем,
Пред улыбкой кокетливо-детской:
"Вы с мороза холодный совсем!"
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
DEU
|
Dahn, Felix
|
Gotenzug
|
Gebt Raum, ihr Völker, unserm Schritt:
Wir sind die letzten Goten!
Wir tragen keine Schätze mit: –
Wir tragen einen Toten.
Mit Schild an Schild und Speer an Speer
Wir ziehn nach Nordlands Winden,
Bis wir im fernsten grauen Meer
Die Insel Thule finden.
Das soll der Treue Insel sein:
Dort gilt noch Eid und Ehre:
Dort senken wir den König ein
Im Sarg der Eichenspeere.
Wir kommen her – gebt Raum dem Schritt! –
Aus Romas falschen Toren:
Wir tragen nur den König mit: –
Die Krone ging verloren.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر عقل الجر
|
قصيدة يا شعر دونك بعد سو
|
يا شعر دونك بعد سو
ق عكاظ هذا المهرجان
دع عنك حساناً وطر
فة كلنا ولدُ الزمان
انت النديم ورهن را
حِكَ كل سحر وافتنان
فأدر بها حتى ترى ال
أعطاف مثل الخيزران
أأبا الحظيّات التي
تزري بمنضود الجمان
ما عاب طبعك جفوة
سلس الزمان لها وهان
فالنفس يملؤها الرضى
والقلب يملؤه الحنان
ماذا عليك إذا عدا
ك المال واعتضت البيان
قلم الاديب بكفه
ان عزَّ بزَّ الصولجان
روحي الفداء لعصبة
صانت بمهجرها اللسان
ان انشدت شعراؤها
رقصت بلبنان القيان
أو هلهلت خطباؤها
فدمشق خافتة الاذان
يسبيك منها الالمعي
ي القول والخصب الجنان
ان دبج القطع الحسا
ن تخالها وشي الحسان
وتخال ان يراعه
قد شق من قصب الجنان
ما عابنا رهط دخي
ل جشّم الأدب الهوان
فالتبر يعلقه الثرى
والقمح يدخله الزوان
أأبا اديب والولا
ما بيننا حرم يصان
يزداد طيباً بالزما
ن كأنه بنت الدنان
نتواهب العتبى ونج
ري للعلى فرسي رهان
شرط التكافئ في النهى
ان يصدق القلب اللسان
حيّ البريد صحيفة
غرّاء حافلة الجفان
تعلو إذا الصحف استسف
فت بالمجانة والطعان
حق الصحافة ان تول
ل ها اليراعات الرزان
من كل ذي علم ابي
يَ النفس معصوم البنان
هي ملح هذا الكون ان
تصلح فقد صلح الكيان
فليتق الله الالى
يتطفلون على الخوان
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
LZH
|
蔡添福
|
向日葵
|
曉起嬌姿正向東,
黃昏轉對夕陽紅。
傾心只解趨炎勢,
枉負滋深雨露功。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T1
|
T4
|
T4
|
ENG
|
Thomas Hood
|
Ruth
|
SHE stood breast-high amid the corn,
Clasp'd by the golden light of morn,
Like the sweetheart of the sun,
Who many a glowing kiss had won.
On her cheek an autumn flush,
Deeply ripen'd;—such a blush
In the midst of brown was born,
Like red poppies grown with corn.
Round her eyes her tresses fell,
Which were blackest none could tell,
But long lashes veil'd a light,
That had else been all too bright.
And her hat, with shady brim,
Made her tressy forehead dim;
Thus she stood amid the stooks,
Praising God with sweetest looks:—
Sure, I said, Heav'n did not mean,
Where I reap thou shouldst but glean,
Lay thy sheaf adown and come,
Share my harvest and my home.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ZHO
|
丁南强
|
郊野图
|
喜鹊的喳喳声抽出新枝
枯槐筑好巢,漏出的鸠鸣
奏响黄莺的竹笛
吹落的浆果,露珠一样飞
饮醉的野猫,抓疼
自己泥塑的影子
眼中飞出蜻蜓
青蛙背绽开荷花
大腹便便的癞蛤蟆
建起天鹅心理咨询室
溪边的蛇出轨
野味连锁店开张
黄蜂接管山风和香火
住进吕祖庵的云彩
接走算卦的白鹤
留下的大片空白
一只苍鹭衔着青牛
背上的落日,翻过山岭
翠云峰的塔尖蘸满
天空的墨汁,我从国画走出
穿过了无痕迹的翠云谷
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T3
|
ENG
|
Melville, Herman
|
A Dirge for McPherson,
|
Arms reversed and banners craped —
Muffled drums;
Snowy horses sable-draped —
McPherson comes.
But, tell us, shall we know him more,
Lost-Mountain and lone Kenesaw?
Brave the sword upon the pall —
A gleam in gloom;
So a bright name lighteth all
McPherson's doom.
Bear him through the chapel-door —
Let priest in stole
Pace before the warrior
Who led. Bell — toll!
Lay him down within the nave,
The Lesson read —
Man is noble, man is brave,
But man's — a weed.
Take him up again and wend
Graveward, nor weep:
There's a trumpet that shall rend
This Soldier's sleep.
Pass the ropes the coffin round,
And let descend;
Prayer and volley — let it sound
McPherson's end.
True fame is his, for life is o'er —
Sarpedon of the mighty war.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ZHO
|
唐祈
|
严肃的时辰
|
我看见:许多男人,深夜里低声哭泣。许多温驯的女人,突然变成疯狂。早晨,阴暗的垃圾堆旁,我将饿狗赶开,拾起新生的婴孩。沉思里:他们向我走来。1946
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
敬相
|
赠妓
|
望断苏娘小小坡,
竹泥金雁展轻莎。
客卿幸有凝情意,
何必临尊始转波?
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر جرمانوس فرحات
|
قصيدة محبة فضة في الناس كانت
|
محبةُ فضَّةٍ في الناس كانت
على ما قد نرى أصلَ الشرورِ
تشابهها الشارهةُ بالتكنِّي
لأهل النسكِ في كل الأمور
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
崔端
|
輓虞舜臣舉人
|
擢桂年来志已酬,
看花有路獨淹留。
多才共惜歸黄壤,
力學争憐賦玉樓。
月冷芸窗閒舊業,
雲迷荒塚起新愁。
君親未報傷心死,
潮打孤城淚欲流。
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T2
|
LZH
|
张凤桐
|
进军察南
|
踏雪趟河不畏难,
摩天岭上北风寒。
深林险谷悄然进,
捷报飞来蔚县川。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
DAN
|
Mette Moestrup
|
SKAM
|
Vi talte om ydmygelse på vej ned fra klippen,som var uforsonligt stejl.
Du sagde, man ikke kan hele, kun deleet værdighedstab.
Jeg sagde, man må prøve at bære den fælles udsatheduden at udgrænse nogen.
Eller noget i den retning.
Åh,som man kan gå og småfilosofere i sådan et klippelandskab, blive slåetaf storslåethed.
På vej ned, ned, ned.Ned i sin egen vold som en mand, der hutler sig gennem stor sorg.Når du spytter på mig, bliver jeg et sygt dyr.Skuler fra hulen.
Slikker skam.Slikker mere skam.
Men hvilket hi!Pur vodka drypper fra drypsten.
Et zebraføl flimrer.Ubøjelige småord ler.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T2
|
ARA
|
الشاعر عبد الله بن رواحة
|
قصيدة فسرنا إليهم كافة في رحالهم
|
فَسِرنا إِلَيهِم كافَةً في رِحالِهِم
جَميعاً عَلَينا البيضُ لا نَتَخَشَّعُ
وَجِئنا إِلى مَوجٍ مِنَ البَحرِ زاخِرٍ
أَحابيشَ مِنهُم حاسِرٌ وَمُقَنَّعُ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T1
|
LZH
|
黄伯暘
|
香奩八詠
|
井花滿注玻瓈緑,
一片春澌瑩如玉。
晴窗解下十八鬟,
三尺青絲漾寒渌。
蘭膏洗盡香膩消,
滿手緑苔新帶潮。
露蟬翅濕飛不起,
花霧曉收紅日髙。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T1
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر ابن الجزري
|
قصيدة أعليت قدرك في الورى فوضعتني
|
أعليت قدرك في الورى فوضعتني
وحفظت عهدك في الورى فأضعتني
وغدوت تظهر لي بأنك ذو غنى
أبعين مفتقر إليك نظرتني
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T5
|
T2
|
ZHO
|
白恩杰
|
深秋黄柚
|
是你在季节里
让我感受秋天的真实
迷住了世界的眼睛
是绿叶融入蓝天
是白花走进云朵
是果实香透整个星球
南国不死的根啊
固执的拥抱脚下的土地
当油菜花给群山大地披上盛装时
你用绿叶花朵与美丽同行
当秋风呼唤冷的时候
你用硕大的果实
砸痛秋风
令阳光昏眩
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
陈广德
|
看花
|
窗前。香气要透过我的身体,
如同心上人。
春天来了。对我关着的门
会开。“走头头的
那个骡子吆”,把灯放回了原处。
花在开。
散着的头发会有一些
飘逸。叶子似乎在写他的
十四行。窗外的
小径,该有小调上的露珠了。
花在开。
一瓣一瓣。如同江山在筑
自己的万里,如同
岁月,又穿了一回新衣……
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
JPN
|
重村
| null |
さやけさは たかすむやとも かはらしと つきにむかひて おもひこそやれ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T2
|
T1
|
SPA
|
Rodolfo Häsler
|
Lima
|
Descubrir el peligro convierte a la ciudad en un lugar
rutinario. El horror da la pista de lo que hay que hacer
en semejante circunstancia, pues se trata siempre de buscar
la salida más rápida en lo que la violencia tiene de aproximación
a nosotros mismos. Para convertirse en dueño del destino
hay que comer del plato del peligro, hay que masticarlo y sacarle
su jugo hasta asimilar su contrario. La tierra forma montañas doradas
y polvorientas que pisamos imponiendo el temblor de nuestro cuerpo,
el dolor de nuestro peso, y descubrimos, si miramos adelante,
que el horror, como sabe César Moro, no es más que un nudo
para ocultar debilidad. No hay que huir de la acción desconcertante,
tan solo hay que sentir que no has sido elegido. Nada
perdura con éxito infinito y la raíz de magia brota del espanto,
de su boca envenenada, en su escozor tremendo. Todos agonizamos
lentamente bajo un cielo sin sol, bajo la luz pasada por la tela
parda de la incertidumbre, y todos nos quejamos hasta lograr salir,
hasta lograr ingerir nuestro fragmento iluminado.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T4
|
T3
|
DEU
|
Goeckingk, Leopold Friedrich Günther von
|
An Bürger
|
Das Räthsel, Freund, erräth sich bald,
Warum ich nichts, dem Scheine nach, empfinde,
Und unter angenommener Gestalt,
Dem Proteus gleich, gerade dann verschwinde,
Wenn Lallagen, dem guten, sanften Kinde,
Von Hochgefühl das Herzchen überwallt.
Ja freilich wird man durch das Herz
Geselliger, zum Leben viel geschickter,
Als bloß durch Witz, Verstand und Scherz;
Denn jenes macht uns selbst und unsern Freund beglückter.
Doch müssen denn nicht zwei bei jedem Handel seyn?
Ihr Herz, ist Wachs; das meine, Eisenstein.
Kaum wird bei mir die Oberfläche ritzen,
Was schnell bei Lallagen tief in das Innre dringt;
Sie fühlet schon der Rosenblätter Spitzen,
Wenn selbst der Dorn des Stiels mich kaum zu Seufzern zwingt.
Zwei solche Herzen schmelzen nie zusammen;
Verzehrt ist längst das eine von den Flammen,
Wenn's andre warm zu werden kaum beginnt,
Und spät im hohen Ofen erst zerrinnt.
Doch keins von beiden soll das andre drum verdammen.
Da Herzen denn von Wachs und Eisen
Zusammen unverschmelzbar sind,
So solltest du vielmehr mich glücklich preisen,
Daß Lallage mich nicht gewinnt.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
SLV
|
Levstik, Fran
|
Tíhe želje.
|
Srce vsak dan ljubezni radost pije,
A radost moja solncu je jednaka,
Ko se prikaže iz deževnega oblaka
Ter kratko uro v solznej luči sije.
Ko spet meglena mreža je pokrije,
Polje i gozd obili dež namaka:
Tako i meni, ker me vedno čaka
Po kratkem solnci žalost, solza lije.
Ljubezen bila mi je še neznana,
Dejal sem, da je v njej samo veselje;
Zdaj vem, kakova nje je grenka hrana.
Ne more up mi prsij vzdigovati;
Zato ne smete se na dan kazati,
Na skrivnem le za njo gorite, želje!
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ZHO
|
刘晔
|
鱼
|
一条鱼从我的背上游过
我沉在水底里
用我的腮问候了它
以为是同类的故事
对我的再次沉没不以为然
我用尽全力想说的话是:
多么美丽啊!彩色的鱼
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T1
|
ITA
|
Pietro de' Faitinelli
|
Amico, guarda non sia mal di testa
|
Amico, guarda non sia mal di testa,
o che noi punga suo dolore usato,
per che a mugghiar si mova, o altro fato,
che forse il tuo leon forte molesta.
Ché menar d’allegrezza tal tempesta,
come tu di’, per che gli abbia donato
la pantera del suo, non per suo grato,
ma per mostrarsi ne l’ubbidir presta,
non seria senno: ché, se annoverare
chiaro vuol’, vedera’ che del baratto
doler si può vie piú, che rallegrare.
Guárdisi non cavalchi come matto,
senza freno, il cavallo, che suol fare
14 talor di schiena, a chi lo sprona ratto.
La lepre allegra sta, né teme inganno
di reti, che quei falsi tese li hanno.
L’arguta lepre, con suo senno e forsa,
non teme lupa né ’l leon né l’orsa.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T3
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر مجذوب العيد المشراوي
|
قصيدة كِبْرُ اللّغة
|
تَتَقَطَّرُ اللُّغَة البريئة شَرْقَنا
فَتَثِيرُُ ماءً منْ بريق ربيعِهِ
وتَبُوح بالزَّهْرِ الجَديدِ، تُذيعُهُ
عِشْقًا يُسَافِرُ في قِطَار بَديعِه
ما بَالُها تَمشي إليَّ خجولة
وشِتائيَ المخْبول خلْفَ قطيعِه
يا هذه الجُمَل الكبيرة سَجِّلِي
أنِّي بَلَغْتُ الشِّعْرَ دون شنيعِه
لوْنُ السَّماءِ يَقُومُ فوقَ نُسُوجِهَا
متَوَحِّدًا يَنْثَال قُرْبَ مَنِيعِهِ
كانت تُريدُ الرِّيح أقْرَبَ ساحرٍ
يَهْجو ويَقْطِفُ من جُنُون صنيعِهِ
لكنَّ من يَرْعاك راهَنَ نابِتًا
أنْ يزْرَعَ الألغامَ تحت وضيعهِ
سوقِي يمَام الحبّ إنِّي راهبُ
يَخْتَارُهُ المَسْكوبُ دون ضَريعِه
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
LZH
|
孟淦
|
立秋前三日龙门口观水
|
黄河之源不可穷,
苍莽莽腾自天上。
千里一曲趋巽隅,
真见禹门叠层浪。
滔滔万派争一门,
一门一落几千丈。
怒流忽抵秦雍间,
上有双峡扼其吭。
屹然岳势分东西,
怪石崚嶒怒相向。
我闻此间龙所宫,
尺木欲借洪涛壮。
中流飚忽涌骊珠,
千瀑万瀑势悬放。
水华的烁犯斗牛,
水势崩奔裂崖嶂。
日脚倒射电光寒,
风霆白昼惊寥怳。
汹如巨石忽推颓,
轰若奔车斗万两。
又如鼓战争强雄,
万马骧腾不相让。
忽忆鸿濛象帝先,
龙门突兀始谁创。
伟哉微禹吾其鱼,
疏凿鸿功谁与抗。
豁然一洗平生胸,
鹳雀楼头恣遥望。
今朝发兴登龙门,
苍茫百顷如沈瘴。
山气凛凛随阴风,
却令耳目得清旷。
始知秋气横太虚,
豪吟对此空惆怅。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ZHO
|
崔剑明
|
水乡的女子
|
水乡的女子
是年少的同伴
微笑的身影跟随
滑入梦中
滑入记忆
是水中婀娜欢笑的倒影
水乡的女子
是青春的书信
云彩的遥望缠绵
邮寄蓝天
邮寄心灵
是水边燃烧痛苦的火焰
水乡的女子
是浣衣的溪流
鱼儿的跳跃奔跑
叙说自由
叙说孤独
是水面万家灯火的画卷
水乡的女子
是石头的无言
沧桑的印记收藏
眷恋远方
眷恋陌生
是石头城堡叠垒的方向
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ENG
|
John Keats
|
To Sleep
|
O SOFT embalmer of the still midnight!
Shutting, with careful fingers and benign,
Our gloom-pleas'd eyes, embower'd from the light,
Enshaded in forgetfulness divine;
O soothest Sleep! if so it please thee, close,
In midst of this thine hymn, my willing eyes.
Or wait the Amen, ere thy poppy throws
Around my bed its lulling charities;
Then save me, or the passed day will shine
Upon my pillow, breeding many woes;
Save me from curious conscience, that still hoards
Its strength for darkness, burrowing like a mole;
Turn the key deftly in the oiled wards,
And seal the hushed casket of my soul.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
ARA
|
الشاعر عمرو فرج لطيف
|
قصيدة حضرة الإلهام
|
لَا زَالَ قَلبِي سَابِحَاً،
كَوَمِيضِ بَرقٍ هائمٍ،
فَي لَذَّةٍ يَسعَى، يَدُور..
فَي أُنسِ أَعتَابِ الْهَوَى،
فِي غَيبِ أَنوَارِ التَّلَقِّي وَالرُّؤَى،
وَبِحَضرَةِ الْإِلهَامِ فِي كَونِ الْحُضُور..
يَا أَنتِ يَا فَيضَاً يُثِيرُ تَأَمُّلِي،
فَتَضِيقُ دَائِرَةُ التَّفَهُّمِ،
كُلَّمَا أَهتَزُّ مِن فَرطِ الشُّعور..
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T5
|
T6
|
T6
|
ARA
|
المغيرة بن حبناء
|
قصيدة كأن مساحق الغرقي فيها
|
كَأَنَّ مَساحِقَ الغِرقَيِّ فيها
مَلاحِفَ شَبَّها وَرسٌ مَدوفُ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T2
|
CES
|
Bitnar, Vilém
|
Píseň mystická.
|
Nevšímá si hrobu, který v skále,
v bílé skále vytesaný dávno,
zírá jako shaslé oko slepce,
v které šlehá záře měsíčná.
Přece tolik tajů v sobě skrývá!
A jak luna časem z mraků vyjde
kolem hrobu osvětluje zbraně,
lesklé zbraně reků padlých dávno? –
A ty stíny, které v bílou cestu
kladou staré cedry kostrbaté,
snivé stíny přece tolik mluví,
chvějí se a obracejí kroky
chodce, aby nepomíjel hrobu –
Marně však. On kráčí bílou stezkou
přes ty chvějné stíny kamsi v noc –
Temno kolem, všude temno hlubé,
temno jdoucí kamsi v nekonečno!
U hrobu pak svítí bílé skály! – –
Chodče, chodče, zapadl Jsi v tmu,
proč Jsi stíny jenom neposlechl?
Neposlechl, neboť Tvoje oči
svítí jako perly mystické,
velké perly neskonalé něhy,
která stačí, aby zaplašila
temno s bludné stezky zahradní.
Od Hrobu On kráčí k Životu –
a kam zapadne ta záře snivá
Jeho očí, nevládne již temno,
sladké vládne šero pozlacené.
Dobře měla bílá Magdalena,
že si lehla v stíny vonných keřů,
nebojíc se temna hlubokého,
v kterém žalný její znikal pláč.
Co jen štěstí, blaha nesmírného
vložila v to slovo, které šeptla,
když šel kolem, v tiché slovo: „Rabbi!“ –
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ZHO
|
奈洛
|
终年下雪的猫
|
终年下雪的猫
从床上跳下
从橱柜跳下
从窗口上的阳光中跳下
终年下雪的猫
溜进卫生间
用潮湿的四肢
踩我枯燥的生活
终年下雪的猫
下着世上最轻最细的雪
此刻躺在我身边
正是一团滚烫的
燃烧的雪
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T2
|
T3
|
T3
|
LZH
|
觀梅女仙
|
題壁
|
南枝向暖北枝寒,
一種春花有兩般。
憑仗高樓莫吹笛,
大家留取倚闌看。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
祖敎
|
練川十二詠和楊鐵崖
|
桅折舟人冐險艱,
黒風吹浪捲銀山。
不如漢使傳奇種,
苜蓿葡萄滿世間。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
DEU
|
Max Dauthendey
|
Nie war die eine Liebesnacht ...
|
Nie war die eine Liebesnacht
In deinem Schoß der andern gleich,
Dein Leib ist ein Septembermond
An immer neuen Früchten reich.
Die Brüste sind ein Traubenpaar,
Und drinnen pocht der junge Wein,
Die Augen sind ein Himmelstor
Und lassen meine Wünsche ein.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
الشاعر محمد الحائري النجفي
|
قصيدة حي الكرام الألى هم في الصفا نزلوا
|
حي الكرام الألى هم في الصفا نزلوا
من بعدهم ما صفالي عيشي الخضل
طوفان نوح من العينين اغرقني
وفي الحشا نار ابراهيم تشتعل
العذل مر وراقتني مذاقته
لطعم ذكرى أناس ذكرهم عسل
ان كان يوسف قطعن اليدين له
فمهجتي قطعتها الأعين النجل
قد كان يعجبهم اني أهيم بهم
قد همت في الحب حتى قيل لي خبل
قضيت عمري بأيام البعاد فلا
خيل تقربني منهم ولا ابل
فلا أنازع أياماً تخاتلني
إن النزاع به قد يحصل الفشل
أعيب غيري في أمر بليت به
إلى حداب به لم ينظر الحمل
شريت دنياي من جهلي بضرتها
بيع الجهالة فيه يغبن الرجل
لقد كسلت عن الفعل الجميل فكم
جميل وجه لقد أزرى به الكسل
أعيى اجتراحي الخطايا كل جارحة
شاكهت راحلة أودى بها الشلل
فلا يقيل عثاري أو عثرت بها
إلا رسول خلت من قبله الرسل
بختمه زينوا إذ كان خاتمهم
فخنصر ليس فيها خاتم عطل
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T2
|
T5
|
T5
|
CES
|
Leubner, František
|
POD OBZOREM.
|
Den památný večeře Páně před slavností Paschy.
Již umyty nohy starcům, odešel i biskup,
jen jáhen s oltáře stolu snímá plátna bílá
a svěcenou vodou myje obnažený kámen,
co pod ním ostatky svatých uloženy v tumbě.
Dva v chÓru jediní pěvci čtou mu temně a volně
žalm výčitek, hoře a lkání, modliteb a vzdechů,
v nichž oddaně duše se vzdává hrotům útrap a bolů,
když neodvratnou Boha pochopila vůli;
z tmy do světla vede a z kalu k viny očistě trudem.
Chrám posléze pustý a chudý, bez ozdob a svící.
Co tlumený ulice ruch sem tiše doléhá z venku,
sám u stupňů oltáře kleká jáhen vetché řízy;
leč vida archu holou, místo modlitby tklivé
se noří do vzpomínky: Na dlažbě chrámu ležel,
rouch papežských odznaky rvala přísná jemu ruka – –
Teď v Hamburku vyhnancem žije jako jáhen pouhý
– ač od lidu ctěn jak anděl pro svatý svůj život –
kde biskup jej Adaldag hlídá z vůle císaře Otty.
Svět z ústraní kostela svého vídal Benedikt v dálkách
– měl blíže chudinu svou a duše lačné spásy,
jimž lámaje sytý chléb, i ku zdroji pravdy je vodil –
a do svaté mluvy Písma, moudrých pergamenů
jen chvílemi dul mu vír, by hlava učená v divu
se k poslechu zvedla, co opět bouří svět a církev;
až učiněn kardinálem, sloupem její klenby.
Tu ovšem i nad hlavou svojí stihal slunce a mraky,
kde nad tváří země pluly k úleku či vděku.
Jak orel vysokých cílů letěl přes Alpy císař,
by u hrobu apoštolů na skráň korunu přijal.
Chrám jásotným hlaholil plesem k slavným jeho slibům,
že bdíti bude o vzrůst spasného stromu kříže,
by pod ním kvetl i sever láskou v míru k blahu;
Řím viděti nebude nikdy císařova soudu,
co budou Petrovy klíče v rukou rybáře lidstva,
a svobodna i volna budiž jeho volba;
co z dědictví Petrova druhdy uloupily pleny,
zpět církvi Boží vrať se pro obživu nuzných;
kdo obdrží Lombardii lénem od císaře,
až vypudí Berengara, lidu a chrámů zhoubce,
jenž pustošivou rukou Řím vždy ohrožuje –
ten přísahej na kříž spásy, chránit Řím i Otce!
Pak vzájemnou úmluvou hlásal Řím, Jan otec svatý,
že nebudou přátely nikdy císařových soků – –
Týž jásot však nebouřil nyní městem věrných slibů;
a když se císař modlil nad hroby svatých Páně,
než koruna se dotkne žehnaných mu skrání,
proč mečonoš Ansfríd Lev stál s nahým mečem vedle?
Když táhne pak Otto z města s voji severu nazpět,
hrady rozkotat Berengaru, z pout mu jatce vyrvat,
in monte gaudii hledí k velebnému zpět Římu
(kde příchozi poutníci s písní slavívají cíl cesty,
jenž toužnému pohledu zde pojednou se jeví)
a klesá na kolena ku modlitbám díků.
Pak věrnému Ansfrídu od Lvů vděčně tiskne ruku:
„Meč pevně jsi nade mnou třímal, k obraně mé hotov,
lsti Říma na odstrachy! Často předkové moji
zrad okusili tuto pod úsměvem vlídným.
Jih mnoho rodí hadů nohám důvěřivým,
co chvátají od severu k hrobům apoštolů,
by tady zas pomněla hlava: Jidáš byl mezi nimi.
Jak málo tu úrodné půdy v kamení a rumu
dob minulých, ač prvou rosena pod křížem krví...
V čas opatrná moudrost uhýbá zlu zrady;
zde na chlumu Radosti stana, děkuj z návratu domů
a doma se v modlitbách raduj z Kristova věrného slova,
jež letí světem i k nám jak drobné hořčičné símě.“
Jan papež jak ochránce dobra volal císaře v město;
však maje záruky přísah nelstného seveřana
a boje se nadvlády jeho – ihned mění sliby,
jak jenom v nedohlednu umlkly pádné kroky.
Kdež Berengaru otci válkou hrozí císař,
syn Berengarův Azzo s papežem se pojí
a najaté tlupy Řeků, Saracénů divých
se do Říma hrnou v proudech císaři na odpory,
kam ochotně svatý otec otvírá jim brány,
jak byl by zapomenul, ruka meče a berly
že nedávno se tiskly u vzájemných slibech.
Zpět severu orlice černá s divým letí tu skřekem
a mohutnou perutí mává s Kapitolu k moři,
kde půlměsíc Saracénů tone do mraků prachu
a v úprku se chytá do lan hbitých lodí,
jak vesluje Řek a Moslém s pevniny k Sicilii –
zas osadil Otto Řím, kde žádá přísah nových
v trest klamů, hodných necti. Město nebude volit
již otce křesťanstva volně, jehož nevolil by
sám císař a syn jeho před skládáním rukou.
Hlas synody hlásá světu z Lateránu síní:
Jest sesazen s Petrova stolce věrolomný Jan papež,
jenž volán, tu k soudu nestál, obžalob se boje,
a na hlavy biskupů z dálky metá klatby jen hrozbu.
Jak celé Kristovo kněžstvo pykati by mělo
za hlavu, nehodnou vlády nad ovčincem Páně,
Lev laik císaři k vůli za papeže volen
a ve dni jediném kvapem všecka svěcení náhle
jak průtrže nebeských vláh se na hlavu mu řítí.
Jsou chmurné již dni podzimu a město klidno.
Voj proti Azzovi Otto vyslav do Spoleta,
zde s tělesnou jenom stráží čeká na vánoce,
by u svatého Petra o slavnou mši jitřní
sám v oděvu jáhna četl evangelium Páně,
chléb k oběti nesl a víno, přijímal Tělo Boží
a s novým papežem měnil tklivý pocel míru
dle vzoru velkého Karla, i Římu na doklady:
viz v císaři ochránce svého, ne vetřelce a vraha.
Však tajná zatím vzpoura chvatně brousila meče.
Leč nejsou slepy oči, jež náhlý oheň budí.
Již doma nad výhní žhavou v uhlí mocných dubů
meč kalený pádných pěstí – tesá v Římany chodby,
co kopí nastavených ježek nepohnutý
se jimi nad hady jihu valí s císařem k bráně,
odkud na těžkém broni on cválá bezpečen ku Spoletu.
Jak byl by sani vzpour tu uťat pouze ohon;
zas nanovo se vzdýmá hrdlo krvavé tlamy,
jed říhajíc; plaz k hlodu hladké tělo týčí –
Lev papež potupně vyhnán, do ležení prchá
v dní zimných sněžném vání k císaři Ottě psancem.
Jan papež vrací se a novou synodou kácí,
co stavěno stupňů, po nichž Lva k volbě vedl Otto.
Jan pronásleduje v Římě protivníky svoje,
v tom umírá náhle.
Zas volba papežova jest volna –
i svobodna budiž dle slova císařova ondy!
Řím věrolomný staví na slovo slibů cizích –
co Benedikt arcijáhen obětí bludu města:
když papežem volilo světce, promiň jim klamaný císař!
Kam od svých knih a chudých kročil Benedikt Pátý,
což krovy Lateránu tarpejskou jsou skalou,
by nevůle císařova kácela jej prudce
jak zrádce slibů Říma do propasti srázné
a vlny nepaměti odnesly i jméno
v dob kalných temnou hloubku?
Papež Lev i Otto
– ač soudu nad Římany druhdy byl se zříkal,
než důvěru oklamaly lest mu a zrady potom –
štvou do chrámu potupný na soud Benedikta v rouchu,
co s úřadem velekněze nedlouhou nosil dobu.
Hasnou na oltářích svíce; v kleriků svých kruhu
se pod zlatohlavů tíží kloní už odsouzený,
než počal ještě soud.
„Kým právem's ujal berlu
a nový rybářský prsten jménem svým dal's rýti,
když dosud na živu tvůj pán a papež Lev jest,
jejž po Janovi ondy sám jsi volil také?“
„Zda za Janova života Lva již tohoto vole,
neb po útěku Lvově přijímaje volbu,
kde, kdy a co jsem chybil, dejte odpuštění.“
„Jak's mohl přijat volbu nad přísahy Říma
zde přítomnému v slávě císaři a pánu,
že nikdo nebude volen bez souhlasu jeho?“
„Kde, kdy i v tom jsem chybil, dejte odpuštění!“
a klesá na kolena pod rouch tíží zlatou,
vstříc Ottovi a Lvovi chvějné dlaně spíná,
ba císaři se k nohám na kolenou vleče
a v prosbách o přímluvu objímá je pevně.
Řím – učitel světa, světa kněz a soudce světa –
se v pokorném pokání vine k nohám syna cizin,
jež ovládal kdysi mečem, povolal k objetí kříže...
Zrak císaři plní slzy, o trest prosí mírný.
Co na živu Jan byl papež, nové dvě voleny hlavy;
kdo nástupcem Petra je platným? Benedikt u pokoře,
či Lev, jenž onomu z ruky berlu béře a láme,
rve pallium s hrudi a trhá, na podlahu velí
jak mrtvole mu klesnout, roucha mu papežská svláčí?
Jen v hodnosti jáhna Benedikt do vyhnanství poslán.
Teď na oltáře stupních té se nehanbí chvíle,
kdy vraceje papeže hodnost, navrátil se sobě,
by Bohu sloužil dále dobrými skutky jáhna:
ni neunavuje v péči o mocné slovo boží,
– když nerozumí mluvě lid nové vlasti jeho,
sám sobě láme v tichu chleby moudrosti spasné,
i modlitby jsa pilen v obcování čistém –
jde chudým stolům nuzných přisluhovat v lásce,
kam posílá jej biskup s dary štědré ruky,
a svatou křestní vodou mýti hlavy dětí,
i od nich učiti se mluvě cizích zvuků,
v níž aspoň jméno Boží do duší jim klade.
Výš Pavla kdys povolal Pán; však jáhnové dlí v stínu,
ač také i oni sili chudá a s námahou zrna
k žni věků bohaté v skrytě.
Papež je sluncem světa,
s ním pod paprsky by světla zem zrála v dobru ku žni,
když Bůh a Kristus denně pravd světlo k plápolu nítí.
Jest hlavou údů, tuto o dobro zápolících;
a hlava řiď jich údy k snahám o cíle blahé,
jak v blaha jich ráji Pán sám hlavou jest vyvolených.
Duch Boží mu na hlavu stoupej, s hlavy Duch oblévej údy –
u Jordánu Kristus i Křtitel stáli v záplavě jasu.
Jest křesťanstva otec knězem i úkoly má vládce;
a přísnost vládce v něm netlum svatou lásku kněze
– i vinníkům jménem Božím hlásá odpuštění
a kající děti sytí sladkou Kristovou mannou –
kněz nebuď nad syny chabým domu svého pak otcem.
Kněz Boha, učitel, vládce spolu pod mitrou jednou
vše úkoly měj stále u jednotném smíru
i moudrosti, lásky i kázně, svatosti a umu.
Jak těžké to břímě – je nésti, nemátna si kroky,
kde kříž trojcestí dělí a pojí v pouti k cíli tří služeb!
Vstal Benedikt a pokorně jde po úsluhách jáhna.
Dne jeho slunce není dosavad pod obzorem,
ač do tmy ciziny nesly vlny jméno již doma,
kde pamětný jeho teď lid tam po něm nadarmo volá.
Kdys posléze vydá jim sever bílé jen světcovy kosti.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T5
|
T4
|
T4
|
RUS
|
Барто Агния Львовна
|
Кто как кричит
|
Ку-ка-ре-ку!
Кур стерегу.
Кудах-тах-тах!
Снеслась в кустах.
Пить, пить, пить!
Воды попить.
Мурр-мурр…
Пугаю кур.
Кра, кра, кра!
Завтра дождь с утра.
Му-у, му-у!
Молока кому?
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
何玉瑛
|
咏史
|
覆巢无完卵,
肉味安赖知。
此语达而痛,
乃出七龄儿。
闻变弈不动,
临刑甘如饴。
具此浩然气,
巾帼胜须眉。
假令得永年,
岂数女中师。
痛哉孔文举,
身后无孑遗。
裂眦数阿瞒,
惨戮一何悲。
此女甘荼毒,
空赎蔡文姬。
王霸厉清操,
胡惭令狐友。
儿女俗情牵,
嗫嚅愧其妇。
当其偃卧时,
理欲交战久。
室谪傥有词,
北门恐失守。
虽贵岂如高,
一语醍灌首。
古来孟光贤,
梁鸿甘杵臼。
似此灌园终,
毋乃闺中诱。
惜哉逸姓名,
高风真不朽。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
HUN
|
Dsida, Jenő
|
Jégpályán
|
A karácsony már messze-messze túl van,
s ki tudja: mint ez, lesz valaha még?
Tükörsima a januári jég
és fürge lábak korcsolyája zurran.
Mint lelkünkön sok mindennapi emlék,
ha sebet tép fel régi-régi harcról.
Talpuk acélja vonalakat karcol
és elsimítani, jaj – be odamennék!
– Míg halk kacajjal siklanak a párok,
én támaszkodva csonkafejű póznán,
álmodó szívvel valakire várok.
Szemem kalandoz hópárnájú felhőn,
mely szép fehéren mosolyog le hozzám
és halkan kérdem: Vajjon ma is eljön?
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T3
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Херасков Михаил Матвеевич
|
Ничтожность
|
Я некогда в зеленом поле
Под тению древес лежал
И мира суетность по воле
Во смутных мыслях вобранная;
О жизни я помыслил тленной,
И что мы значим во вселенной.
Представил всю огромность света,
Миров представил в мыслях тьмы,
Мне точкой здешняя планета,
Мне прахом показались мы;
Что мне в уме ни вображалось,
Мгновенно все уничтожалось.
Как капля в океане вечном,
Как бренный лист в густых лесах,
Такою в мире бесконечном
Являлась мне земля в очах;
В кругах непостижима века
Терял совсем я человека.
Когда сей шар, где мы родимся,
Пылинкой зрится в мире сем,
Так чем же ты на нем гордимся,
Не будучи почти ничем?
О чем себя мы беспокоим,
Когда мы ничего не стоим?
Колико сам себя ни славит
И как ни пышен человек,
Когда он то себе представит,
Что миг один его весь век,
Что в мире сем его не видно, -
Ему гордиться будет стыдно.
На что же все мы сотворении,
Когда не значим ничего?
Такие тайны сокровенны
От рассужденья моего;
Но то я знаю, что содетедь
Велит любити добродетель.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
JPN
|
道勝
| null |
おもひかね またやしたはむ のちまては うらみはつへき こころならねは
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ZHO
|
曾德旷
|
鲢巴郎
|
它在挣扎
它一直在挣扎
它终于跳出了那个可恶的鱼贩子
给它规定的囚笼
一个红色的
大约70厘米高的塑料水桶
当它啪地一声掉在地上
睁着愤怒的眼睛
一边喘气
一边瞪着集市上过往的行人
它想到了什么
它是否回忆起了
自己曾经是一条大河中的勇士
水国的骄傲,水族的杀手
所向披靡的枭雄
那些可怜的小鱼和小虾的宿命
啊,鲢巴郎,鲢巴郎
身上长着硬刺
嘴里长着尖牙的鲢巴郎
你至死也没有想到
你也会有倒霉的今天
你至死也不会明白
自己是如何在一个黄昏
被一个土头土脑的农夫钓上岸
又如何在一个集市上
被一个满身铜臭的鱼贩子沿街叫卖
你至死也不会明白
你是如何被一个大腹便便的酒鬼
以三条鲤鱼的大价钱买下
并最终作为下酒菜塞进牙缝
完成了自己作为一条鱼的一生
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
余其锵
|
五月九日南社雅集海上愚园云起楼次芷畦韵
|
长安西去路途修,
王粲无端又上楼。
寥廓乾坤名士泪,
萧条兰芷美人愁。
可无诗酒酬良会,
剩有沧桑感旧游。
半壁湖山斜照里,
东南王气已全收。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
IND
|
Wahdaniyati
|
TANPA JUDUL
|
TANPA JUDUL
Oleh Wahdaniyati
Secercah sinar datang 'tuk membawaku menuju indahnya harapan
Tapi aku berlari menuju gelap
Rintik hujan mengguyur tubuh 'tuk tenangkan jiwa ini
Tapi aku bersembunyi menuju ketakutan
Alunan melodi mencoba 'tuk menghibur
Tapi aku menjauh menuju sepi
Sendiri..
Yang ku inginkan hanya sendiri
Merasakan semua luka di hati
Toh, tak akan ada yang mau mengerti
Jangan mencoba 'tuk merengkuhku
Jangan mencoba 'tuk kembalikan tawaku
Juga..
Jangan mencoba 'tuk redakan tangisku
Aku.. Hanya ingin sendiri..
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
CUSTOM:孤独
|
FRA
|
HUGO, Victor
|
LXVIII
|
Vent du soir ! dont le vol nous courbe tous ensemble,
Respecte le blé d'or plein des rayons du jour,
Respecte tous les cœurs où quelque flamme tremble,
Mais jette où tu voudras, emporte où bon te semble
La paille sans épi, la femme sans amour !
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T3
|
T2
|
RUS
|
Светлов Михаил Аркадьевич
|
Комсомол
|
1
Трубы, солнцем сожженные,
Хрипло дымят в закат.
Думаешь: легко Джону
У станка?
Льет завод расплавленный камень...
Видишь: молот - и ему лень...
Где же Джону с двумя руками
По двенадцать часов в день?
2
Джон в восемнадцать лет
Первый бунтарь в заводе...
Забастовочный комитет
Сегодня митинг проводит.
Мутно-свинцовую грязь
Трубы устали выбрасывать,
Сегодня в заводе праздник
Пролетарский,
Классовый.
3
Крылья зарев машут вдалеке,
Осторожный выстрел эхом пойман,
А у Васьки в сжатом кулаке
Пять смертей затиснуты в обойму.
В темный час ленивая изба
Красный флаг напялила с опаской...
От идущей нечисти избавь,
Революция антихристова, Ваську!
Под папахой мокнет черный чуб,
Бьется взгляд, простреленный навылет.
Сумерки, прилипшие к плечу,
Вместе с Васькой думу затаили.
Стынет день в замерзшей синеве,
Пляшет дружно хоровод снежинок,
Да читает окровавленный завет
Ветер - непослушный инок.
4
Джоном получен приказ
Собрать молодежь завода...
Каменной шее станка
Джон свои руки отдал.
Джона года
Ждали машины...
Если надо, душу отдаст
В порядке партийной дисциплины.
5
Месяц в небе задумчив и строг.
Стелет синий ковер на порог,
У порога месяц прочел
Незнакомое: "Комсомол".
Ветер гладит и чешет сосну,
Хорошо бы сосне соснуть...
Чью-то грусть сберегла тишина...
Хорошо бы Ваське узнать,
Хорошо бы винтовку с плеч,
Под лучи голубые лечь.
6
Джон и Васька вдвоем идут...
В небе, на туче прохожей,
Пятигранную стелет звезду
Коминтерн Молодежи...
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر صالح كاشف الغطاء
|
قصيدة يا من بلحظ البابلي تولّها
|
يا من بلحظ البابلي تولّها
فتر اللحاظِ أدقّ من فتر السهى
هي كالسيوف وما بهنَّ كما بها
إنْ كنت تهوى أن ترى مُقَل المهاأبداً وحسن سوالف الآرام
قِفْ بين أكنافِ الغوير وكثبه
تجد المها ترعى القلوبَ بعشبِهِ
قل للخليل إذا حللتَ بقربه
عُجْ بالمطي على الغوير تجد بهِصوراً تبيح عبادة الأصنامِ
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T2
|
T1
|
T1
|
ARA
|
وائل أبو عرفة
|
قصيدة نم يا حبيبي بعيدا
|
بعيدا (إلى محمود درويش)
باريس
في معهد العالم العربي
قابلت محمود درويش
وقلت لنفسي
هل هذه القدس
أم حزمة من ضياء القمر
هل هذه حيفا
أم بقعة من سراب
هل عشقت الكرمل يوما
أم خرجت إلى أفق مليء،
باحتقان السماء وشكل الوطن.
في شارع مليء بالمقاهي
جلست لتكتب شعرا،
وباريس تضحك ملء الفضاء،
وتبكيك حيفا.
(كم كنت حرا أيها المنسي في المقهى)
وما كنت يوما تغادر روح الفضاء،
لتسكن في القمة العالية.
قلت لي،
ببيروت كنا نحب الحياة،
إلى أن رمانا السفين
وراء المنافي بعيدا عن القبلة الباقية.
أكنت تحب الحياة
إذا ما استطعت إليها سبيلا
أم الليل جاء يعيد الحياة إلى شفة فانية
وحين تعود
إلى أين تأتي
لتعرف أن بقية عمرك،
كانت لديك بحيرة عشق،
تتوق إليك بعمق الرياح
وما قد يباح لذكرى الوطن.
وما أنت أنت
لتبقى بحيفا،
ولكن بعيدا بسجن ومنفى
قال،- ونحن على ضفة السين-
هناك بلادي
فكيف أكون هنا وهناي هناك
فلا بأس لي أن أغادر قلبي
وأرسو على ضفة هادئة.
فبعض المنافي مكان لروحي،
وروحي تعانق سر المدى،
واجتياز الحدود،
لعل اللقاء يعيد حياة الطفولة بين يدي،
(ويحملني جناح حمامة بيضاء صوب طفولة أخرى)
وأكتب شعرا على حافة البئر
عند الشجيرات،
أدنو بقلبي إلى كرم عمي جميل.
هناك أبي كان يسقي الحصان،
وظل الحصان وحيدا حزينا،
يحرس بوابة البيت،
والشمس تسقط قبل الغروب،
تعزي جبال الجليل.
لم أعدك بشيء من ظلال القدس
ولم تهدني وردة من أريحا
فنم يا حبيبي بعيدا عن الافق،
في ذروة المستحيل.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T4
|
T2
|
ITA
|
Giotto
|
Molti son que’ che lodan povertade
|
Molti son que’ che lodan povertade;
E ta’ dicon che fa stato perfetto,
S’egli è approvato e eletto,
Quello osservando, nulla cosa avendo.
A ciò inducon certa autoritade,
Che l’osservar sarebbe troppo stretto;
E pigliando quel detto,
Duro estremo mi par, s’i’ ben comprendo
E però no ’l commendo;
Chè rade volte stremo è senza vizio;
Ed a ben far difizio
Si vuol sì provveder dal fondamento,
Che per crollar di vento
O d’altra cosa così ben si regga
Che non convenga poi si ricorregga.
Di quella povertà ch’è contro a voglia
Non è da dubitar ch’è tutta ria;
Che di peccare è via,
Facendo ispesso a giudici far fallo,
E d’onor donne e damigelle spoglia,
E fa far furto forza e villanìa
E ispesso usar bugìa,
E ciascun priva d’onorato istallo;
E, in piccolo intervallo,
Mancando roba, par che manchi senno:
S’avesse rotto Brenno
O qual vuol sia, che povertà lo giunga,
Tosto ciascun fa punga
Di non voler che incontro gli si faccia,
Che pur pensando già si turba in faccia.
Di quella povertà ch’eletta pare
Si può veder per chiara esperïenza,
Che senza usar fallenza
S’osserva o no, non sì come si conta.
E l’osservanza non è da lodare,
Perchè nè discrezion nè conoscenza
O alcuna valenza
Di costumi o virtudi le s’affronta.
Certo parmi grand’onta
Chiamar virtute quel che spegne il bene;
E molto mal s’avviene
Cosa bestial preporre alle vertute,
Le qua’ donan salute
Ad ogni savio intendimento accetta:
E chi più vale, in ciò più si diletta.
Tu potresti qui fare un argomento:
— Il Signor nostro molto la commenda. —
Guarda che ben l’intenda;
Chè sue parole son molto profonde,
E talor hanno doppio intendimento,
E vuol che ’l salutifero si prenda:
Però ’l tuo viso sbenda,
E guarda ’l ver che dentro vi s’asconde.
Tu vedrai che risponde
La sua parola alla sua santa vita,
Ch’è podestà compita
Di sovvenir altrui a tempo e loco;
Che però ’l suo aver poco
Si fu per noi scampar dall’avarizia
E non per darci via d’usar malizia.
Noi veggiam pur col senso molto spesso
Chi più tal vita lode manca in pace
E sempre studia e face
Come da essa si possa partire:
Se onori o grande istato gli è concesso,
Forte l’afferra qual lupo rapace;
E ben si contrafface,
Pure che possa suo voler compire;
E sassi sì coprire
Che ’l peggior lupo par miglior agnello
Sotto il falso mantello:
Onde per tale ingegno è guasto ’l mondo,
Se tosto non va a fondo
L’ipocrisïa che non lascia parte
Aver nel mondo senza usar sua arte.
Canzon, va’; e se trovi de’ giurguffi,
Mòstrati lor, sì che tu li converti:
Se pure stessono erti,
Sïe gagliarda, che sotto li attuffi.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعرة حمدة بنت زياد
|
قصيدة ولمّا أبى الواشون إلّا فراقنا
|
ولمّا أبى الواشون إلّا فراقنا
وَما لهم عندي وعندك من ثارِ
وَشنّوا على أسماعنا كلّ غارةٍ
وقلّ حماتي عندَ ذاك وأنصاري
غَزوتهم من مقلتيك وأدمعي
وَمن نفسي بالسيف والسيل والنارِ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
陳鍾秀
|
聞大軍收復洮城
|
海内年年望止戈,
妖氛一夕靖洮河。
投誠未必真知罪,
失計從來是議和。
半世光隂如夢□,
一年風雨到秋多。
故因此日蓬蒿滿,
賜斷無心聼凱歌。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر ابن دهن الحصي
|
قصيدة تطالبني عيني فلم تعد بعدكم
|
تُطالبني عَيني فَلم تَعدُ بُعدَكم
وأَنتم على حُكم النَوى في سَوادِها
وَتُطمِعني في طَيفِكم بِرُقادها
فَأَزجُرها كَحلاً بِميلُ سهادها
ولي مُهجةٌ لم تَبق فيها بقيةٌ
سِوى ما سَكَنتُم من صَميم فُؤادها
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
FAS
|
ظهیر فاریابی
|
شمارهٔ ۷۷
|
گفتی چو بماندی از شراب آوردن
مستی به تو می نیست صواب آوردن
در ده که به مستان می ناب آوردن
گنجیست روان سوی خراب آوردن
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T3
|
LZH
|
王皓
|
寿家约园先生七十次丹铭先生韵
|
神王七旬今盖寡,
身兼五福古尤稀。
采兰少日光凝树,
折桂英年柳染衣。
心织笔耕垂后裕,
杏坛槐布绍前徽。
方瞳愿为期颐祝,
振铎无忧吾道微。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
CUSTOM:祝寿
|
POL
|
Piotr Sommer
|
POD MIASTEM
|
Po latach woda kapie dalej, nie ma jej kto dokręcić.
Płynie starymi rurami głęboko, aż do szamba.
Rano w piwnicy patykiem włączam wesoły silnik.
Dygocze, dudni, ćwierka – popsuł się tylko automat.
W nocy woda dopływa podziemnie, nielegalnie na cmentarz, do grobu, na którym tej wiosny wyrosła pietruszka a obok, też w nogach, ciemnieje zdziczałe szczenię szczawiu smacznego i cierpkiego jak potajemny seks.
Silnik budzi otuchę, wypełnia nocne ubytki.
Jest ranek, nucę pod nosem – Zastąpi mnie nieznajomy.
W piwnicy strumień światła omywa kratę okien, pulsuje, pada na licznik – na schodach łapię rytm.
I dla pamięci nucę przechodząc obok szamba płynną podziemną piosenkę o szczawiu i nieznajomym.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
URD
|
Mirza Ghalib
|
Havas ko hai nashaat e kaar kyaa kyaa
|
havas ko hai nashāt-e-kār kyā kyā
na ho marnā to jiine kā mazā kyā
tajāhul-peshgī se mudda.ā kyā
kahāñ tak ai sarāpā naaz kyā kyā
navāzish-hā-e-bejā dekhtā huuñ
shikāyat-hā-e-rañgīñ kā gila kyā
nigāh-e-be-mahābā chāhtā huuñ
taġhāful-hā-e-tamkīñ-āzmā kyā
faroġh-e-shola-e-ḳhas yak-nafas hai
havas ko pās-e-nāmūs-e-vafā kyā
nafas mauj-e-muhīt-e-be-ḳhudī hai
taġhāful-hā-e-sāqī kā gila kyā
dimāġh-e-itr-e-pairāhan nahīñ hai
ġham-e-āvārgī-hā-e-sabā kyā
dil-e-har-qatra hai sāz-e-anal-bahar
ham us ke haiñ hamārā pūchhnā kyā
muhābā kyā hai maiñ zāmin idhar dekh
shahīdān-e-nigah kā ḳhūñ-bahā kyā
sun ai ġhārat-gar-e-jins-e-vafā sun
shikast-e-shīsha-e-dil kī sadā kyā
kiyā kis ne jigar-dārī kā da.avā
shakeb-e-ḳhatir-e-āshiq bhalā kyā
ye qātil vāda-e-sabr-āzmā kyuuñ
ye kāfir fitna-e-tāqat-rubā kyā
balā-e-jāñ hai 'ġhālib' us kī har baat
ibārat kyā ishārat kyā adā kyā
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T3
|
T2
|
T2
|
LZH
|
顾起鳯
|
戊辰春日有怀白阳毕老公祖
|
班硕文昌傍紫微,
东山未许北辰违。
陪京牗户思黄发,
郑武甘棠寄衮衣。
身系安危留主眷,
道随舒卷岂知希。
纶阖袛今宵旰切,
伫看司马总揆机。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T2
|
ARA
|
ديك الجن
|
قصيدة كأَنَّها ما كأَنَّه خَلَلَ
|
كأَنَّها ما كأَنَّه خَلَلَ
الخُلّةِ وَقْفُ الهلوكِ إذْ بَغما
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T2
|
T3
|
T3
|
FAS
|
اکتاویو پاز
|
دوست داشتن جنگ است
|
دوست داشتن جنگ است،
اگر دو تن یکدیگر را در آغوش کشند
جهان دگرگون میشود،
هوسها گوشت میگیرند،
اندیشهها گوشت میگیرند،
بر شانههای اسیران بالها جوانه میزنند،
جهان، واقعی و محسوس میشود،
شراب باز شراب میشود،
نان بویاش را باز مییابد،
آب، آب است،
اِکولالیا در اینستاگرام
دوست داشتن جنگ است،
همهی درها را میگشاید ،
تو دیگر سایهای شمارهدار نیستی
که اربابی بیچهره به زنجیرهای جاویدان
محکومات کند،
جهان دگرگون میشود،
اگر دو انسان با شناسایی یکدیگر را بنگرند،
دوست داشتن؛
عریان کردنِ فرد است
از تمامِ اسمها…
■
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
ARA
|
ربيعة الأسدي
|
قصيدة إن المنية بالفتيان ذاهبة
|
إن المنية بالفتيان ذاهبة
ولو تقوها بأسياف وأدراع
بينا الفتى يبتغي من عيشه سدداً
إذ حان يوماً فنادى باسمه الداعي
لا تجعل الهم غلاً لا انفراج له
ولا تكونن كؤوماً ضيق الباع
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
DEU
|
Uwe Kolbe
|
Das Ende der Reise
|
Du sitzt, früh auf, hebräisch im Zwielicht der Taube, doch scheint es, in einem Buch, in dem du die Welt liest, denn sonst bestünde der Glockenschlag nicht, den der Trinker zum Anlaß nimmt seiner letzten Suada, das Rappeln des Wagens des Straßenkehrers (heut ist es nicht Quasimodo, dein Traum gibt ihm frei für den Sonntag).
Denn sonst bestünde der Schritt eines Fremden nicht, das Prasseln der Reifen des Taxis, das einen davonträgt, hinaus aus der Stadt.
Das Gleichmaß des Brunnens, der fließendes Wasser nachahmt.
Sonst wären es nicht inzwischen drei Straßenkehrer, zwei Pärchen Tauben, die lauthals, nun Krähe, die Elster, die Amsel.
Nicht einmal dein kalter Schwanz und der Atem, der leise Schmerz des gebeugten Nackens, nichts, gar nichts bestünde, von Draußen nach Drinnen, der Blick, wie er sich zurückzieht, der Traum eines Mannes, der aufgegeben hat.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
LZH
|
鄭相
|
萱草
|
觸目傷神倍愴然,
此花曾向北堂妍。
于今零落無尋處,
那得忘憂似昔年。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T3
|
T2
|
T2
|
HUN
|
Faludi, Ferenc
|
TAVASZI ÜDŐ
|
Már a mord télnek
S fene szeleknek
Hullanak napjai, s multon mulnak;
Virágzó fáknak,
Gyöngyvirágoknak
Jádzó szemei nyilton nyílnak.
Kertek palánkja,
Mezők virágja
Zöldellő szinben öltözködik,
Mosolyog Flóra,
Pirul orcája,
Narcissus előtt kevélykedik.
Jönnek a fecskék,
A kis gyermekecskék
A violáknak szépét szedik,
A gyönge Nymphák
Kerteket ássák,
S a virágoknak ágyát vetik.
Erdők újjúlnak,
Rétek sárgulnak,
Hegyek és völgyek mind változnak:
Amott rózsákkal,
Itt tulipákkal
Ligetes berkek illatoznak.
A dám vadaknak,
Kis madárkáknak
Közlött zengése völgyekben hat;
Echo Phillisnek,
Pán seregeknek
Tavaszi karban salvét fujat.
Kesely pintyekkel
Verset énekel
A bojtorványos tengelice;
Szája megszáradt,
Már el is fáradt
A szépen zengő fülemile.
De éjfél korban
Ül a zöld karban,
Szokott nótáját megint kezdi:
Vig zengésével
S trillás nyelvével
Az egész erdőt felserkenti.
A hajnal pírul,
Harmat is lehull,
Vidám sugárral a nap felkél,
Hangos szólással
S madárzúgással,
Vélnéd, az egész erdő hogy él.
Sivölt a rigó,
Csacsog a szajkó,
A galambok is nyájaskodnak:
Egymásra nézve
Fordúlnak rendre,
Felborzott tollal burukkolnak.
A gonosz varjúk
Egybe tódulnak
Midőn ezt látják és korognak:
Meggörbűlt nyakkal
S dugúlt torokkal
Kár! Kár! kiáltván csúfolkodnak.
A für tilinkál
Faunus furullyál,
Hangos zúgással verset szólnak;
A kis gedácskák,
Gyönge báránykák
Együtt küzködnek és táncolnak.
Menjünk, kedvesim!
És bölcs pajtásim
A zöld erdőbe sétálgatni;
Komor kedvünket,
Fáradt elménket
Nyájas játékkal vigaztalni.
Pan Satyrussal
Flóra Faunussal
Driadesek közt itten jádzik:
Mosolygó Nymphák
Zsengéjét hordják
A violáknak, s fürtben kötik,
Itt van Diána,
Chloris utánna,
Jönnek elénkbe a sok Nymphák:
Rózsapártákkal,
Szép bokrétákkal
Várnak bennünket a Napeák.
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
LZH
|
沈夢麟
|
中秋夜泊黄河
|
黄流滚滚浪翻盆,
百尺颿檣上下奔。
月色偏於今夜白,
河源不改舊時渾。
雷行西北通天極,
風送蛟龍入海門。
欲酹一觴歌九敘,
千秋萬嵗禹功存。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T1
|
T4
|
T4
|
ARA
|
عبد الله بن معاوية
|
قصيدة سَلا رَبَّةَ الخِدرِ ما شَأنُها
|
سَلا رَبَّةَ الخِدرِ ما شَأنُها
وَمِن أَيِّما شَأنِنا تَعجَبُ
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
蘇日然
|
仲春同關德生周角長藻恩張玄子梁餘仲諸社兄遊綠水園
|
為園堂溪翠蕭森,
佳士邀客聆鶯吟。
曲徑紅藥植千本,
隔牆蒼松高十尋。
池鏡共愛好月色,
林簫欲逗陽春音。
磊落對來多古意,
流連沈醉情更深。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T1
|
T2
|
T2
|
RUS
|
Смоленский Борис Моисеевич
|
Экспресс завывает, угрюм и отчаян
|
Экспресс завывает, угрюм и отчаян,
Чтоб искры до звезд дотряхнуть,
А я по тебе задыхаюсь ночами
И лбом прижимаюсь к окну.
И сердце пройдет через сотню таможен,
Хоть бьется как рыба, попав в перемет.
И книга расскажет, и ветер поможет,
И время покажет, и спутник поймет.
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
顧允成
|
舊得有讀書樂時一諷咏欣然會心因廣之為靜坐樂會友樂各四章
|
木落水盡千崖枯,
天地萬物共一吾。
數蕚梅兄破臘景,
幾竿竹友傍寒廬。
更見青青秀松栢,
森然足稱會友者。
會友之樂何處尋,
圍爐立雪喜同心。
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
LZH
|
赵畇
|
郴州至瓦窑坪
|
草树阴阴山路迷,
一湾水涨碧波瓈。
扁舟如叶顺流去,
两岸画眉相向啼。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
ASM
|
কবিৰঞ্জন দাস
|
ফুল
|
ফুল ফুলাৰ বতৰতেই
তুমি আহিবা
নানা ৰঙী ফুলবোৰ
ভাল পাবা তুমি
সিঁহতৰ হাঁহিবোৰ
দেখা পাবা বৰ
আলসুঁৱা সিঁহতি
মোৰ ফুলনিখনিত
বহি এটা কবিতা
লিখিবা - ধুনীয়া
ফুলবোৰক লৈ
বসন্তক লৈ... ৷
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T1
|
ARA
|
الشاعر السفاح التغلبي
|
قصيدة إن الكُلاب ماؤُنا فخلواهُ
|
إِنَّ الكُلابَ ماؤُنا فَخَلّواهُ
وَساجِراً وَاللَهِ لَن تَحُلّوهُ
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T5
|
CES
|
Nálevka, Jan
|
Sv. Vácslav a Boleslav I.
|
Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky,
aby do své moci dostal Polabany.
Již i Čechy děsí jeho mocné skutky:
divné hnutí budí v Čechách mezi pány.
Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí;
nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze,
jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – –
S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze!
„Kdože také síle může odolati?“
přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? –
Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? –
Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“
A hned posly sýlá k Jindřichovi králi,
ročním poplatkem ho sobě k míru váže,
a jak voje k bitvě proti sobě stály,
klidně domů jíť svým bojovníkům káže.
Na Vácslava páni leši zareptali:
„Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“
A hned v poradu se nad knížetem dali
a své černé pikle proti němu strojí.
„Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný!
Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné!
Boleslav se stane spásou domoviny,
jen on zachrání nám kraje naše družné.
V Boleslavu tluče srdce Drahomíry,
záští proti vrahům, porobě a zvůli;
jenom on jho střese, spasí domov šírý,
nezůstane státi k slávě v cesty půli!“
Tak se uradili mocní páni leši
s Boleslavem, který záměr pojal smělý
a jen v duchu měl, by slavni byli Češi.
Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý:
„Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu,
kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům;
nehoden, by vsedal na knížecí brůnu
ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům.
Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece,
jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ –
vyčítavě hrdý Boleslav si vece
a zlá na prsa mu padá viny tíže.
Dumá a zas chmura přeletla mu čelo:
„Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“
a zas smělé srdce se mu rozechvělo:
„Ale pokořiti nechce vlasti katy!
Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá!
Bojovného vládce v Čechách zapotřebí!
Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ –
A hned záměr zraje Boleslavu v lebi:
„Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! –
Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci!
Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné
nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí
tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně
a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu.
Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně,
mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. –
V Staré Boleslavi den je velkých hodů.
Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže.
Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu
ve bratrské lásce útulně se víže.
Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní;
svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá.
Nedbá výstrahy – je sotva kuropění –
jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha.
Spěje po nádvoří, potká svého brata:
„Dobrý byl nám večer hospodář náš milý,“
Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata,
Boleslav meč pádný vede bratru k týli.
„Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá,
kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“
Když však přivolaná sluh naň padla síla,
k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá.
Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu.
Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi.
Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu;
proti nepřátelům v boje ho to pudí.
Marně slávou nitro konejší a kárá;
koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce
a ta jindy mysl pružná, silná, jará
nemůž’ odolati svědomí zlé muce...
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
LZH
|
袁淑
|
效曹子建白马篇
|
剑骑何翩翩,
长安五陵间。
秦地天下枢,
八方凑才贤。
荆魏多壮士,
宛洛富少年。
意气深自负,
肯事郡邑权。
藉藉关外来,
车徒倾国鄽。
五侯竞书幣,
群公亟为言。
义分明於霜,
信行直如弦。
交欢池阳下,
留宴汾阴西。
一朝许人诺,
何能坐相捐。
飘节去函谷,
投佩出甘泉。
嗟此务远图,
心为四海悬。
但营身意遂,
岂校耳目前。
侠烈良有闻,
古来共知然。
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
CUSTOM:侠士精神
|
ARA
|
الشاعر بدر عمر المطيري
|
قصيدة كم طائف بالبيت ماعرف الهوى
|
.
تهفو إليكِ مشاعري يامكتي
وأكاد ألمح في ظلالك جنتي
بيني وبينك ألف درب حاجز
من نزوتي وتمردي..من وحشتي
ذكراكِ في قلبي وفي عقلي وفي
روحي كطيف غائم في مقلتي
ذكراكِ حلم في دمي وبخاطري
يوحي بأني قد أودع غربتي
فأنا بدنيا الناس مغترب الهوى
لو أن جسمي ساكنٌ في بلدتي
مابين زمزم والصفا والمروة
كم رحت في لهفٍ أسابق لهفتي
وإلى مقامٍ عند ركن طاهرٍ
صليت في وجٍدٍ بأجمل صورة
وتلألأت في الأفق أنوار الهدى
فصرخت أسأل:أين نور حقيقتي؟
قسما بمن زفّ الحجيج لبيته
وهو العلي بعرشه في عزة:
إن ضل قوم في اختيار طريقهم
متخبطين..فحب ربي قبلتي
إنْ قبلوا حجرا بمكة أسودا
فأنا أقبل بالشفاه مجرتي
أو يشربوا من ماء زمزم أكؤسا
فأنا شربت الكأس من حورية
كم طائف بالبيت ماعرف الهوى
يوما.. ولم يعلقْ بحب صبية
كم آب معتمرٌ وملء ثيابه
نصبٌ..ولم يسعد بأجمل توبة
إني لمشتاق لمكة إنما
صدقا لمشتاق لرب الكعبة
لاتنكروا صوفيتي..فتصوفي
زهدٌٌ به أسمو على كينونتي
ماحدت عن فهم الكتاب وآيه
أبدا..ولا عن فهم معنى السنة
إن الوجود وماحواه من الرؤى
ليكاد يصغر عن مطامح همتي
يارب فامنحْ خافقي مايرتجي
أقصى رجائي أن تمن برحمة
إذ ليس غيرك ياإلهي راحمي
وسواك لن أرجوه يسعد مهجتي
بدرعمرالمطيري
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T5
|
T5
|
T5
|
ITA
|
[anonymous]
|
1 (102)
|
O desiato, avventuroso giorno,
In cui pur vi riveggio, o spiagge amiche,
E in cui tornan col crin di lauri adorno
Ninfe e Pastori alle bell'opre antiche.
Veggio con essi al prisco lor soggiorno
Di Pindo ritornar le Dee pudiche;
E di bei carmi odo sonare intorno
Queste d'Arcadia collinette apriche.
Or poiché alfin, per lungo tempo erranti,
L'incerto piè riconduceste a noi,
Seguite, Arcade Muse, i vostri canti.
L'antica età farà ritorno in voi;
E perché lor virtù si scriva o canti,
Verran le selve ad abitar gli Eroi.
|
T6
|
语言、艺术与创造
|
T6
|
T6
|
T6
|
ARA
|
أشرف الجمال
|
قصيدة طائر ما في الجبال
|
مضى الربيع وولّى
وشابت من عشقها
الأشجار
وانطفأ فيها الزمنْ
وفي الثمار نحيبٌ
وشهوةٌ للموت
غللًا بها تسري
وصبوةٌ للوهنْ
حضن الحبيبة أم
حضن الوطنْ
أم البكاء عليها
تلك التي هَجَرت
وكأننا لم نكنْ
شيء ما بالغصون..
يحنُّ إلى البكاء
وطائرٌ ما في الجبال
أجهله
يئنْ.
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
CES
|
Ceyp z Peclinovce, Jan Bohumil
|
Upřený podíl. (II.)
|
Měsíc svítí, půlnoc na blízku,
Senný mír se schvívá na vísku,
Jen tu v mlýně bují ještě ples:
Slavíť mlynář hlučné hody dnes.
Hle, jak sukně v kole polétá,
Stužka vesele se třepetá!
Zevšad hudba, zpěv a žerty zní,
Dobré víno tváře rumění.
V noční šero prchá mnohý pár,
Zplane v vzájemné milosti žár,
Zapomíná celý vnější svět,
Všehomíra ruch a času let.
K oddavkám jim zvoní slavíček,
Kněze obřad koná měsíček,
Niva poskytne jim rozmarýn,
Nebesa kostelní baldachýn.
„Hola, kdož by dřepěl za pecí!
Do kola, hej, děvy, mládenci!“
Mlynář volá, „minul denní znoj,
Všem buď nyní radovánek hoj!
Má-li život jakou cenu mít,
Musí veselý a žhoucí být,
Nesmí bledou strastí zakrnět,
Ni smutnými cnostmi zhubenět.
Hrajte, hudci, dám vám výslužku,
Jářku, provedu teď ženušku!
Bratr měl se z vojny vrátit dnes –
Ha, že pošel v líté půtce kdes!“
,Nepošel!‘ zahřímá u dveří;
Mladý vojín k chase zaměří,
Kvapně davy zrakem prolétá,
,Kde můj otec?‘ bojácně se ptá.
„Ten troup – první noc dnes v hrobě spí!“
Čeleď sveřepá se osopí.
Vlhne cizinci osmahlá tvář;
Tu se blíží zpupný hospodář.
„Tebe přines ďas,“ dí sápavě,
„Abys překážel nám v zábavě.
Bratr v boji pad – jsem v mlýně pán,
Tatík v hrobě tlí, ten skrblý chán!“
,Ustaň, otci v hrobě klidu přej!‘
Volá vojín. ,Chvěj se, Jene, chvěj!
Nechci rušiti tvůj kletý kvas,
Chud jsem přišel, chud odcházím zas!
Vezmi si již právní podíl můj,
A buď zdráv a Bůh tě pomiluj!
Budeš-li však hříšný život vést,
Věz, že nemine tě Boží trest!‘
„Ha, ha!“ zachechtal se hostitel;
„Blbec jsi a všední povrhel!
Vary, již mám tlachu tvého dost,
Rychle, sic tě vyprovodí chvost!“
Míjí vojín kletou hostinu,
Prchaje opouští dědinu,
Druhdy krov to tichých radostí,
Nyní hrob bratrské svornosti.
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
CES
|
Adámek, Bohumil
|
BÍDA A NOUZE.
|
Kmotru Bídu potká tetka Nouze.
Pozdraví se, tisknou ruce dlouze
jak dva staří známí;
líbají se – Pánbůh s námi!
Jedna – sinavější v zhublé líci
než cár loktuše ji zdrhující;
druhá – kostra, kůže.
Obě – drsné, dravé druže.
Kam se která vrtne, hlad je s nima.
Zalehnou-li v zimě – krutá zima,
v letě – neúroda.
Kdy se zpozdí, nemoc hlodá.
„Kde že's besedila, paní teta –?“
„„Tam v tom horském koutě po tři léta.““ –
„Právě tam jdu také
v šlépěje tvé křivolaké.“ –
„„Kmotra – dlouho zdržíš se v tom kraji?““
„Dokud semena v plod nedozrají.“ –
„„Tož to bude v čase,
až tě vystřídám já zase.““ – –
|
T4
|
社会、权力与历史
|
T4
|
T4
|
T4
|
ARA
|
الشاعر هالة ادريس
|
قصيدة يراودني الحنين
|
يُراوِدني الحنينُ ولَسْتُ أَدْري
أَأْنصِفُه إذا أَخْفيتُ أَمْري؟
هِيَ الأَحْداقُ تُنْبئُ عن أَنِيني
وأَحْزانِي إذا أَزْمَعتَ هَجْري
حَديثُ الرُّوحِ سَعْيٌ للتَّلاقِي
يُنازعني الهدوءَ.. يَقدّ صَبْري
كَتمتُ الوَجْدَ غَيْظاً في الثَّنايا
غَدا بالنَّبْض للإِسْراعِ يُغْري
عَزائي بَعْضُ أَوْراقٍ وحِبرٍ
ودَمْعٌ في المآقِي باتَ يَجْري
سأَبْنِي مِنْ قَصِيدي أَلْفَ بَيْتٍ
مُسيّجةً بأَزْهاري وعِطْري
صَحَتْ عَيْني على لَفْح اشتِياقِي
أَأَزْجُرُها وقَدْ صَدَحَتْ بسرِّي؟
أُخاصِمُ في القَوافِي كلَّ حَرْفٍ
تَجاهلَ ذِكْركُمْ مِنْ دون عُذْرِ
فُؤادِي واللَّيَالي في انْتِظارٍ
لَقْد حَكَمَ الهَوى والحُكْمُ قَسْري
فيَا شَوْقاً تَرفَّقْ بالحَنايا
إذا خَفقَ الفؤادُ وتاهَ فِكْري
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T6
|
FRA
|
Anatole France
|
La Mort du singe
|
DANS la serre vitrée où de rigides plantes,
Filles d’une jeune île et d’un lointain soleil,
Sous un ciel toujours gris, sommeillant sans réveil,
Dressent leurs dards aigus et leurs floraisons lentes,
Lui, tremblant, secoué par la fièvre et la toux,
Tordant son triste corps sous des lambeaux de laine,
Entre ses longues dents pousse une rauque haleine
Et sur son sein velu croise ses longs bras roux.
Ses yeux, vides de crainte et vides d’espérance,
Entre eux et chaque chose ignorent tout lien ;
Ils sont empreints, ces yeux qui ne regardent rien,
De la douceur que donne aux brutes la souffrance.
Ses membres presque humains sont brûlants et frileux ;
Ses lèvres en s’ouvrant découvrent les gencives ;
Et, comme il va mourir, ses paumes convulsives
Ont caché pour jamais ses pouces musculeux.
Mais voici qu’il a vu le soleil disparaître
Derrière les huniers assemblés dans le port ;
Il l’a vu : son front bas se ride sous l’effort
Qu’il tente brusquement pour rassembler son être.
Songe-t-il que, parmi ses frères forestiers,
Alors qu’un chaud soleil descendait des cieux calmes,
Repu du lait des noix et couché sur les palmes,
Il s’endormait heureux dans ses frais cocotiers,
Avant qu’un grand navire, allant vers des mers froides,
L’emportât au milieu des clameurs des marins,
Pour qu’un jour, dans le vent, qui lui mordît les reins,
La toile, au long des mâts, glaçât ses membres roides ?
À cause de la fièvre aux souvenirs vibrants
Et du jeûne qui donne aux âmes l’allégeance,
Grâce à cette suprême et brève intelligence
Qui s’allume si claire au cerveau des mourants,
Ce muet héritier d’une race stupide
D’un rêve unique emplit ses esprits exaltés :
Il voit les bons soleils de ses jeunes étés,
Il abreuve ses yeux de leur flamme limpide.
Puis une vague nuit pèse en son crâne épais.
Laissant tomber sa nuque et ses lourdes mâchoires,
Il râle. Autour de lui croissent les ombres noires :
Minuit, l’heure où l’on meurt, lui versera la paix.
Anatole France
|
T3
|
生命、时间与存在
|
T3
|
T3
|
T3
|
PAN
|
قادر یار
|
پورن دا مڑ سیالکوٹ جانا
|
13
ش شہر سیالکوٹ دی طرف پُورن،
گُرو وِداع کیتا مہربان ہو کے
باغ آپنے وچ آسّن آن لایا،
بارھِیں ورھِیں راجے نِگہوان ہو کے
لوک آکھدے مویا ہے خصم ایہدا،
تخت اُجڑے تدوں ویران ہو کے
قادریار ترونکیا جا پانی،
داکھاں پکّیاں نی سوادھان ہو کے
14
ص صفت سن کے کرامات ظاہرا،
سارا شہر ہما کے آوندا ای
باراں برس گزرے لکھے کون کوئی،
پڑدہ پا کے مُکھ چھپاوندا ای
جے کوئی آکے پاس مراد منگے،
نام ربّ دے آس پُجاوندا ای
قادریار جاندے دُکھ دُکھیاں دے،
پُورن انّھیاں نین دیواوندا ای
15
ض ضرب چلاوندا جوت ایسی،
راجا سنے رانی چل آیا ای
اگے اگے سلواہن تے پِچھے لُونا،
رب دوہاں نوں باغ لیایا ای
پُورن جانیا ماتا تے پِتا آئے،
جیہناں مار کُھوہے گھتوایا ای
قادریار میاں اگوں اٹھ پُورن،
چُمّ چَرن تے سِیس نِوایا ای
16
ط طرف تیری متّھا ٹیکنے نوں،
راجا کہے اسّیں سیوادار آئے
اگّوں اٹھ کے تُدھ فقیر سائیں،
وڈا بھار ساڈے سر چاڑھیا ئے
میرے بھانے تے راجیا رب تینوں،
کر گُراں دے روپ اوتاریائے
قادریار توں دیس دا مَل خاوند،
تاں میں ایتنا بچن پکاریا اے
17
ظ ظاہر حقیقتاں کریں راجا،
کیوں کر چل کے آیوں استھان میرے
راجا آکھیا سُنو فقیر سائیں،
گھر نہیں ہوندی سنتان میرے
آنگن دِسّے نہ کھیڈدا بال مینوں،
سُنجے پئے نی محل ویران میرے
قادریار میاں چَویہہ برس گزرے،
گھر دسدا ای نہیں نشان میرے
18
ع علم ساڈے وچ آوندا اے،
اک پُتر تیرے گھر ہے ہویا
اوہنوں جا کے وچ اجاڑ دے جی،
وانگ بکرے دے کسے ہے کوہیا
اوہدی وارتا راجیا دسّ مینوں،
کس دُکھ آزار دے نال مویا
قادریار سلواہن نوں اوس ویلے
آیا یاد پُورن بھر نین رویا
19
غ غیر ہویا راجا اوس ویلے
زمیں ویہل نہ دیوے جے غرق جائی
اک بال میرے گھر جمّیا سی،
رانی اِچھراں اوس دی شِکم مائی
ماتر ماں نوں ویکھ کُدھرم ہویا،
سُن ماریا اوس دی داد خواہی
قادریار کہندا پُورن بھگت اگوں،
راجا مائی جھوٹی پُتر دوس ناہی
20
پھ پھول کے وارتا دس مینوں،
پُورن آکھدا پُتر دی گل مائی
گھر ہوگُ اولاد جو تُد تیرے،
جو کجھ ورتی زبان تھیں دس سائی
سچو سچ نِتار کے دس مینوں،
جُھوٹھی گل نہ کہیں تُول مُول کائی
قادریار اولاد دی سِک مندی،
لُونا کھول کے بھید چا دسیا اے
21
ق قہر ہویا تقصیر میتھوں،
رانی کھول کے سچ سنایا اے
پُورن نہیں بُھلا، بُھلی میں تتی
جدوں ملن محلاں وچ آیا اے
گلّاں کیتیاں بہت بے حدیاں میں،
ہتھیں آپنی لال گوایا اے
قادریار سلواہن نوں اوس ویلے،
لہُو پُھٹ نیناں وچوں آیا اے
22
ک کرم کیتے تُدھ ہِین میرے،
راجا کہے لُونا ہینسیاریئے نی
ایہہ جیہا پُتر نہ آوندا ہتھ مینوں،
تُدھ مار گوایا ای ڈاریئے نی
صورت ویکھ کے آپ کُدھرم ہوئیوں،
تُہمت دے کے پُتر کیویں ماریئے نی
قادریار جے جاندا تدوں تینوں،
تیری لیکھ کردا چنچل ہاریئے نی
23
ل لِکھیاں ورتیاں نال اوہدے،
پُورن آکھدا جان دے بھوگ راجا
ایہدے وس ناہی ہوئی رب ولّوں
لِکھیا ہویا سی ایہہ سنجوگ راجا
اک چاول دا دانہ ایہہ چکھ ماتا،
جودھا پُتر تُساں گھر ہوگُ راجا
قادریار پر اوس دی ماؤں وانگوں،
ساری عمر دا ہوسی وجوگ راجا
|
T5
|
神圣、超验与智慧
|
T2
|
T5
|
T5
|
ZHO
|
white
|
咸的滋味
|
穿过雾
穿过有雨的清晨
黄色伞花下公车站牌前
所有哀哀的面孔,逐一
分崩瓦解
写了封信给你
拿出冰箱里2颗过期洋葱
在18°C的新鲜泪液里,浸泡出
咸的滋味
|
T2
|
爱、情感与人际关系
|
T2
|
T2
|
T2
|
PAN
|
لئیق بابری
|
یاد چروکی آئی
|
لبھ کے ڈھول پُرانا
مینوں یاد چروکی آئی
ہیٹھ منارے
دِتے سبق ہزار
سب پنچھی
چُگ چُگ دانہ
ہون انجانے
دھرتی کولوں
بدل کے اکھیاں
اُڈے
اُفق دے پار
(1974)
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T3
|
T1
|
LZH
|
邵誼
|
題野航巻
|
楓業荻花秋氣清,
扁舟不受波濤驚。
一聲櫂歌日欲晚,
半榻竹影風初生。
幽人落落雲霄志,
小窗悠悠江漢情。
夜䦨酒醒萬籟寂,
似向沙頭弄月明。
|
T1
|
自然、宇宙与地方感
|
T1
|
T1
|
T1
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.