language
stringclasses
81 values
author
stringlengths
1
120
title
stringlengths
1
409
text
stringlengths
4
32.8k
theme_code
stringclasses
6 values
theme_category
stringclasses
6 values
deepseek-v3-1-250821
stringclasses
6 values
kimi-k2-250905
stringclasses
6 values
doubao-seed-1-6-lite-251015
stringclasses
196 values
ARA
حسن إبراهيم الحسن
قصيدة شرفات ليلى
باب ونافذة بابٌ ونافِذةٌ وكلُّ الأرضِ دونهما مَنَافِ والروحُ حولهما حمامٌ لا يريدُ منَ الطوافِ سِوى الطوافِ وضِحكةِ امرأةٍ تذُرُّ الدفءَ في القلبِ الفقيرِ وللعصافيرِ الشريدةِ في دمي قمحَ الكفافِ بابٌ ونافذةٌ أمامهما أنا مدٌّ وجزرٌ ثمَّ مدٌّ ثمَّ جزرٌ ثمَّ يصعدُ في دمي زَبَدُ القوافي * * * * شرفة الانتظار كنتُ انتظرتُكِ في المساءِ كأيِّ بحَّارٍ عتيقٍ شاخصٍ في البحرِ يصطادُ الأغاني والزجاجاتِ التي تطفو على زبدِ الشواطئِ علَّها حمَلَتْ بريداً، وانتظرتُكِ... مثلَ (شحَّاذٍ) على (الكورنيشِ) يستجدي التحيَّةَ والسجائِرَ، وانتظرتُكِ... لم أقُلْ إنَّي مَلَلْتُ، ولم أفكِّرْ في اعتذاركِ، قلتُ تكفيني التحيَّةُ، بل سيكفيني عبورُكِ مثلَ غيمِ الصيفِ في حلمي انتظرتُكِ... لم يكُنْ يوماً طويلاً أو قصيراً، غيرَ أنَّ الوقتَ غادرني على مَهَلٍ على مَهَلٍ فنمتُ كأيِّ مقهىً في المساءِ يوَدِّعُ العشَّاقَ ثمَّ يَغُطُّ في أحزانهِ كنتُ انتظرتُكِ... قلتُ أختَبِرُ القصيدةَ بانتظارِكِ، قدْ يساعدني شرودي في اختصارِ الوقتِ / لكنّي انتَبَهتُ إلى ارتباكِ الحرفِ في لغتي، انتبَهتُ إلى المكانِ يوَدِّعُ العشاقَ، وانتبهَ المكانُ إلى غيابكِ.... وانتظرتُكِ... لم أقُلْ إنَّي مَلَلْتُ، ولم أفكِّرْ في اعتذاركِ، وانتظرتُكِ... وانتظرتُكِ... وانتظرتُك... * * * * شرفة كانون في الليلِ، - في الركنِ القصيِّ منَ التأمُّلِ - أرقبُ الأيامَ عن بعدٍ وأحصي ما تبعثرَ من رفاقي في بلادِ اللهِ أذكرهم وأنصتُ لانهمارِ العمرِ في كانونَ كالثلجِ الحزينِ يُشيِّعُ العامَ العجوزَ، ويحتفي - مثلي - بزهرٍ يابسٍ بينَ الرسائلِ كانَ يحملهُ السُعَاةُ من الشمالِ، وكنتُ أنكِرُ آنَ ذاكَ بأنَّ لي جهةً تشدُّ القلبَ، لكنَّ الحنينَ وِشايةٌ كالعطرِ تفضحُ لفتَةَ الروحِ الخجولةَ كلَّما ذُكِرَ الشمالُ ومالَ بي القلبُ الجموحُ (كزهرةِ العبَّادِ) نحوَ نوافذٍ أكلتْ ملامحَها الطحالبُ / أذرُعُ (اللبلابِ) والصدأُ العنيدُ... كأيِّ طفلٍ أحتفي بالثلجِ في كانونَ، أنتظرُ الصباحَ لأرشُقَ الشرفاتِ والقِططَ الكسولةَ قربَ بابكِ - بابكِ المنسيِّ - أرمقهُ وأصغي لانهمارِ الثلجِ في روحي الغريبةِ: ربَّما ابتعدتْ نوافِذنا كثيراً / أو ملامحُنا قليلاً عن طفولتها ولكنْ لم يزلْ كانونُ طفلاً مثلَ عادتهِ يجيدُ الثلجَ / يرشقنا فتصحو في قساوتنا الطفولةُ / لم يزلْ... وأنا كطفلٍ لم أزلْ أهوى التسكُّعَ... أينما اتجهتْ خُطايَ تُظِلُّني شُرُفاتُ بيتكِ والجهاتُ الخمسُ تتبعني كظلّي: في الجنوبِ الأصدقاءُ الخائنونَ يُلَفِّقونَ وشايةً عنا / الشمالُ بريدكِ السريُّ يهطلُ في المساءِ من النوافِذِ / لا أحبُّ الشرقَ؛ يَحجبكِ الصباحُ كنجمةٍ / غربٌ لأفتَتِحَ القصيدةَ في هبوبِ الذكرياتِ / وقِبلةٌ للحزنِ أنتِ * * * * شرفة الناي أنا لا أحبُّ النايَ يَكسِرني كصوتكِ. سروةُ الليلِ العجوزُ تَسدُّ نافِذةً بقلبي ثمَّ ينقرها الحمامُ -حمامُ صوتكِ - لا أحبُّ النايَ نافذةٌ فقطْ تكفي لينتشرَ الصباحُ على رسائلنا فتصحو، لم نكُنْ غرباءَ جدَّاً.. إنَّما للحبِّ منفاهُ الجميلُ ومهنةُ الناياتِ أدمعنا أحبُّكِ، كم أحبُّ النايَ / صوتَكِ من شقوقِ الليلِ يأتي ثمَّ يُشرِعُ في جِدارِ الحلمِ نافذةً على أعشابهِا ريحُ الأصابعِ حينَ تنقرُ باتِّئادٍ قمحَ موعِدنا الشحيح... * * * *
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
BUL
Маргарита Алигер
Да и не
Ако имах аз сега осемнадесет поне, вероятно без шега щях да кажа: Не! Ако двадесет и две бяха моите лета, щеше да е най-добре да ви кажа: Да! Но години преживени няма кой да събере в кратки думи разпилени между „да“ и „не“. Те безсилно се преплитат да разкажат моята душа. Ти недей напразно пита, ако аз мълча.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ENG
Pam Brown
Scenes
what’s graspableon the starless nightof the blackoutas the gleaming carssnake cautiouslyup aroundthat hillside curveis the waythe absence of street lightsuggests the past -not a pastI ever knew,but one I make up, tonight a boy slides through iton a silver scooter,coming backfrom synagogue,curly tailsdangling beneathan embroidered yarmulkeperched like a lidto imagination’sreckless featsor dimmer prospects -sets of fraying notebooksfilled with scripture * over the roadtwo very stoned spectrescan’t figure outhow to turn offthe oneworking headlighton their oldsilver BMWso they leave it on& hurry offon foot,jerkily,on pills probably,fags attachedto lower lips,flat batterya portent * an intense white lightshines downthrough folding greyson the isolated city -it transformsto a plastic model,to a distant maquette,like toys on my horizon that white plastic baghas been driftingfrom the gutterto the roadfor three days,when the rainwatercarries it offto the Tasman SeaI think I’ll miss it.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
PAN
ماشاءاللّہ سیف
ٹُٹے رشتے جوڑے میں وی
ٹُٹے رشتے جوڑے میں وی سامبھے نیں خط کورے میں وی توں جس دن دل کھولن ڈیا سیں نکل گئی ساں خورے میں وی ساڈے سوہنے کل دے چیتے آوندے نیں پر موڑے میں وی توں کلّے نیں دل نئیں توڑے تیرے پِچھے توڑے میں وی
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
RUS
Minskij M.N.
Прокаженный | «Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной...»
Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной, В стороне от дороги он быстро шагал, И, завидя людей, издалека кричал: «Берегитесь! Идет прокаженный!» И с невольным проклятьем толпа за толпой Обходили его каменистой тропой И роптали: «Зачем вслед за нами Он к Сиону на праздник бредет? Преступить городских он не может ворот, И нет места ему на холмах за стенами...» А когда Элеон показался вдали, Весь до верху шатрами усеян, К его рощам цветущим толпы галилеян, Распевая осанну, пошли, А несчастный тропой обожженной Вдоль по ложу Кедрона в пустыню побрел, Где гиена живет, где гнездится орел. -- Пощадите! Идет прокаженный! И его, беззащитного, зверь пощадил И бездомному нору свою уступил. Пышно праздник великий встречает Солим, Полон храм, все ступени народом покрыты, Брызжет кровь и возносится жертвенный дым, И поют славословья левиты. Все пришли преклониться пред грозным Отцом И просить, кто богатства, кто жизни, Кто победы над римским надменным орлом И свободы для пленной отчизны. И левиты поют, и литавры гремят, И далеко по ветру те звуки летят, До пещеры в скале, до звериного лога, Где теперь человек обитал. Он увидеть хоть издали храм пожелал, Но просить ему не о чем даже у Бога. Он привык жить без крова от бурь и песков, Он привык свои струпья не кутать в одежды. У него нет отчизны, друзей и врагов, Нет желаний давно и давно нет надежды. Что влекло его к храму, не знает он сам, И теперь из пещеры, наполненной смрадом Его собственных язв, он блуждающим взглядом Смотрит вдаль, где блестит своей кровлею храм, И в тоске беспредельной, без мысли и слова, Как тростник в ураган, повергается в прах, И руками бьет в грудь, и бросается снова, И как будто весь хочет истаять в слезах. Если б камень иль дерево чувствовать стали И свое одиночество поняли вдруг, Их бы тот же объял бессловесный испуг, Они б так же, как он, зарыдали. Он рыдал оттого, что так тягостно жить На земле, средь пустыни -- увы -- не безлюдной, Он рыдал оттого, что так хочется жить, Что расстаться с сиянием солнца так трудно... Целый день он рыдал... но с вечерней зарей Стали слезы его все добрее и чище: Так на старом, забытом кладбище Вдруг повеет прохладой весенней порой. Изможденный, он молча лежал пред пещерой И глядел, как на храме играет закат, И как звезды одна за другою спешат Лить потоки лучей над пустынею серой. И светлее, чем звезды, на язвы его Тихо падали слезы прощенья. И простил он, не ведая сам отчего, Всех простил он, кто мучил его от рожденья: Ветер, зной, непогоду и даже -- людей. Он был счастлив избытком печали своей, Величайшее счастье в ту ночь он изведал. Он, природою проклятый, людям чужой, Кому Бог ничего, кроме горестей, не дал, -- Сам он дал себе счастье... / А с новой зарей Чуть прикрыв наготу, с головой обнаженной, В стороне от дороги он быстро шагал, И, завидя людей, издалека кричал: «Берегитесь! Идет прокаженный!..»
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
URD
Umeed Fazli
حجاب اٹھے ہیں لیکن وہ رو بہ رو تو نہیں
حجاب اٹھے ہیں لیکن وہ رو بہ رو تو نہیںشریک عشق کہیں کوئی آرزو تو نہیںیہ خود فریبئ احساس آرزو تو نہیںتری تلاش کہیں اپنی جستجو تو نہیںسکوت وہ بھی مسلسل سکوت کیا معنیکہیں یہی ترا انداز گفتگو تو نہیںانہیں بھی کر دیا بیتاب آرزو کس نےمری نگاہ محبت کہیں یہ تو تو نہیںکہاں یہ عشق کا عالم کہاں وہ حسن تمامیہ سوچتا ہوں کہ میں اپنے رو بہ رو تو نہیںنگاہ شوق سے غافل سمجھ نہ جلووں کوشراب کچھ بھی ہو بیگانۂ سبو تو نہیںخوشی سے ترک محبت کا عہد لے اے دوستمگر یہ دیکھ ترا دل لہو لہو تو نہیںنہ گرد راہ ہے رخ پر نہ آنکھ میں آنسویہ جستجو بھی سہی اس کی جستجو تو نہیںچمن میں رکھتے ہیں کانٹے بھی اک مقام اے دوستفقط گلوں سے ہی گلشن کی آبرو تو نہیں
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
CES
Mühlsteinová, Berta
Mé písně jarní.
Vrátilo se jaro, vrátil se zas máj, šveholení ptáků naplňuje háj, vyloudilo slunce z chladné země kvítí, jež pod jeho líbkou počalo se rdíti. Lid se z toho těší, – neb prý jara čas utiší ve prsou žalu trudný hlas. Bohužel! mé srdce nezná utěšení, a proto mu nikdy, nikdy jara není. Jen když šedý závoj po obloze rozestřen, podzimní když nastal chladný, smutný den; když matička země kvítí pochovala, nám jen lupen suchý, – pustý háj nechala; když ni větřík poklid ten neruší, ticho, – klid – jak v beznadějné duši: tu je srdci volno, – neb v svém umrtvení s mrtvou přírodou pak víc ve sporu není.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
ARA
النمر بن تولب
قصيدة أودى الشباب وحب الخالة الخلبة
أَودى الشَبابُ وَحُبُّ الخالَةِ الخَلَبَة وَقَد بَرِئتُ فَما بِالصَدرِ مِن قَلَبَه وَقَد تَثَلَّمَ أَنيابي وَأَدرَكَني قَرنق عَلَيَّ شَديدٌ فاحِشُ الغَلبَة وَقَد رَمى بِسُراهِ الدَهرِ مُعتَمِداً في المَنكِبَينِ وَفي الساقَينِ وَالرَقَبَة
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
BUL
Кармен Ходра
Че труда не ще си струва
Че труда не ще си струва да нанизваш празни фрази, щом ти се прииска да лудуваш, мадригали да си правиш с десет стиха съвършено равни и да си така самодоволен да повярваш, че си важен, с име, който с доброта, апломб и воля, с елегантна рима света карал е напред да се въззима и дори да мислиш сериозно, че бърборенето и поетската безреда, заниманието ти претенциозно, тъжното ти кредо, повод са за гордостта ти непосреден, защото те съзнанията будят, застъпват смяната на дивните науки, на красотата и съчувствието, все съкровищници на човешкото сърце, тъй че нищо да не доведе до загуби и да върви светът нататък казваш, докато си мажеш крем хидратен, за да компенсираш силния загар или хлора от басейна и по твойта сметка, тъй благоразумна и обременена, идват приходи от авторски права, с които ще си купиш нова рокля за представяне на новата ти книга и, сладка гордост и спокойна съвест, нанизваш наведнъж две рими, и друга двойка празни фрази, докато две хиляди деца в света умират от туберкулоза и някъде си, сигурно, земетресение се случва, което смазва някого, а ти размисляш, че щеше без поетите светът да бъде този, да му помогнем да върви нататък, и не догаждаш, че ако въпросът е в това, то новините от екрана, докато вечеряш вече събуждат съвести, толкова време, колкото ти, две, даже три секунди, дълги колкото са твоите, и нито ти идва наум, че ти можеш да пишеш поезия, тъй като имаш пълен догоре стомах, но добре и какво да се прави, така че светът продължава си хода и макар да не знаем, дали е напред, не виждаме, и накрая така е, че вече не е толкова важно.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
劉拯
破山八詠
妙義傳天台, 迷雲凈如掃。 初終雖五時, 修短自三草。 結隱非此峰, 獲藏亦珍寶。 秋來月正圓, 獨照松已老。
T5
神圣、超验与智慧
T1
T5
T5
ARA
الشاعر سيد يوسف مرسي
قصيدة البنت السوهاجية
السوهاجية.... السوهاجية حلوه جدا في الجلبية بنت أبوها وساتره ناسها ست بيت تقرى ودارسة وان مشت تمشي عادية جامدة جدا مش طرية بنطلونها مش محزق والقميص مش ممزق والكلام فيها منسق والقعاد ليها مبستك ليها خطوة جندي ماشي دربوه في العسكرية ليه تسيب السوهاجية؟ بنت ناس ومش هفية زكية جدا مش غبية ليه تروح تمشي بعيد من غير شباك أو ليك طريق وتعدي بحر بعد بحر خايف تموت كيف الغريق؟ ليه تصيد جو العكار وبتدي بنتك للعبيط ابن عمك يبقى أولى وابن خالتك مش علولا وابن جارك قد يفيد استر بناتك جنب راسك أوعى تخشى من القريب مش ضروري قايمة عالية أو مهر عالي كالغريب والعشا موضة قديمة والقَعَات فيها رذيلة واللي حابك يجي عندك بالتهاني والفضيلة السوهاجية..... السوهاجية خد كلامي بمفهومه أحلى ناس في الدنيا ديه من السودان ل إسكندرية أهل جد مش فنطزية من طباعهم الروجلة والشهامة من غير أذية والمعنظز ليه طريقة وإن سابوه شال الصينية ما يحبوا يمشوا في العفونة والكلام له الرجولة أوعى تشطح يا فلان علمونا نكون جبال فوق رؤوس الخلق نمشي بالتواصل يا سوهاجية
T2
爱、情感与人际关系
T2
T4
T2
LZH
章錦
奉題加贈中憲大夫崇慶刺史常公殉節一律
如公至性本天鍾, 生死常昭落落胷。 施惠在民追呂又, 臨危效命比陳容。 巴川俎豆豚蹄薦, 瀚海衣冠馬鬣封。 三復遺編餘浩氣, 成仁大節屬儒宗。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ASM
ৰিমকি ভাগৱতী
জীৱন
তোৰে মোহতে সহি থাকো কতযে শুকৰ ঢ়ৌ.... তোৰ বুকুত ফুলিলে সুখৰ বকুল মোৰো বুকুলৈ এক্ষন্তেকতে নামি আহে এহাজাৰতা বসন্তৰ ঢ়ল ... তই নিশিকালে মইনো কেনেকৈ শিকিলো হেতেন সুখ অথবা দুখৰ পাঠ! তই আছ বাবেইতো আছোঁ মই আৰু মোৰ ছাঁ , তই দিয়া হাঁহিৰে তোকেই জীপাল কৰি, তোৰেই জয় গান গাও ... তই আশীৰ্বাদ হৈ বৰষিলে, হেঁপাহ বোৰ লহ-পহকৈ গজি উঠে বুকুৰ বাহিৰে ভিতৰে, অকস্মাতে যেতিয়া তই পৰিধান কৰহি অভিশাপৰ পোছাক , অভিমানী মনটোৱে মোৰ এৰি যাব খোজে তোক । সাহসী সময়ে বাটতে ভেটি ধৰেহি মোক, মই পুনৰ মুখামুখি হওঁ তোৰ.... তোৰ মুখলৈ চাওঁ আকৌ নিজকে বিচাৰি পাওঁ ... জীৱন তই আছ বাবেইতো আছোঁ মই....
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
广印
暮登鲍侍御园亭
转过斜桥峡, 林疏见草堂。 松涛翻面浪, 花雨杂天香。 归鸟云千树, 幽人月半床。 凭阑忆明远, 露下生微凉。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
FRA
André Mage de Fiefmelin
Ce Monde, comme on dit, est une cage à fous
Ce Monde, comme on dit, est une cage à fous, Où la guerre, la paix, l'amour, la haine, l'ire, La liesse, l'ennui, le plaisir, le martyre Se suivent tour à tour et se jouent de nous. Ce Monde est un théâtre où nous nous jouons tous Sous habits déguisés à malfaire et médire. L'un commande en tyran, l'autre, humble, au joug soupire ; L'un est bas, l'autre haut, l'un jugé, l'autre absous. Qui s'éplore, qui vit, qui joue, qui se peine, Qui surveille, qui dort, qui danse, qui se gêne Voyant le riche soûl et le pauvre jeûnant. Bref, ce n'est qu'une farce, ou simple comédie Dont, la fin des joueurs la Parque couronnant, Change la catastrophe en triste tragédie. André Mage de Fiefmelin
T3
生命、时间与存在
T3
T4
T3
RUS
Диесперов Александр Фёдорович
Всякий раз, как на эти ступени
Всякий раз, как на эти ступени Я взбегаю, дрожа и спеша, Вся в восторженном, в жутком смятенье У меня замирает душа. Словно этой преградой порога Изначально весь мир разделён: До него -- безнадёжно-убогий, И за ним -- несказанный, как сон. Даже странно, что в целом собранье, Средь домашних, гостей и подруг, Может быть, и не видят сиянья, От неё разлитого вокруг; Даже странно, что сам, в этом блеске, Не паду я, недвижен и нем, Пред улыбкой кокетливо-детской: "Вы с мороза холодный совсем!"
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
DEU
Dahn, Felix
Gotenzug
Gebt Raum, ihr Völker, unserm Schritt: Wir sind die letzten Goten! Wir tragen keine Schätze mit: – Wir tragen einen Toten. Mit Schild an Schild und Speer an Speer Wir ziehn nach Nordlands Winden, Bis wir im fernsten grauen Meer Die Insel Thule finden. Das soll der Treue Insel sein: Dort gilt noch Eid und Ehre: Dort senken wir den König ein Im Sarg der Eichenspeere. Wir kommen her – gebt Raum dem Schritt! – Aus Romas falschen Toren: Wir tragen nur den König mit: – Die Krone ging verloren.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعر عقل الجر
قصيدة يا شعر دونك بعد سو
يا شعر دونك بعد سو ق عكاظ هذا المهرجان دع عنك حساناً وطر فة كلنا ولدُ الزمان انت النديم ورهن را حِكَ كل سحر وافتنان فأدر بها حتى ترى ال أعطاف مثل الخيزران أأبا الحظيّات التي تزري بمنضود الجمان ما عاب طبعك جفوة سلس الزمان لها وهان فالنفس يملؤها الرضى والقلب يملؤه الحنان ماذا عليك إذا عدا ك المال واعتضت البيان قلم الاديب بكفه ان عزَّ بزَّ الصولجان روحي الفداء لعصبة صانت بمهجرها اللسان ان انشدت شعراؤها رقصت بلبنان القيان أو هلهلت خطباؤها فدمشق خافتة الاذان يسبيك منها الالمعي ي القول والخصب الجنان ان دبج القطع الحسا ن تخالها وشي الحسان وتخال ان يراعه قد شق من قصب الجنان ما عابنا رهط دخي ل جشّم الأدب الهوان فالتبر يعلقه الثرى والقمح يدخله الزوان أأبا اديب والولا ما بيننا حرم يصان يزداد طيباً بالزما ن كأنه بنت الدنان نتواهب العتبى ونج ري للعلى فرسي رهان شرط التكافئ في النهى ان يصدق القلب اللسان حيّ البريد صحيفة غرّاء حافلة الجفان تعلو إذا الصحف استسف فت بالمجانة والطعان حق الصحافة ان تول ل ها اليراعات الرزان من كل ذي علم ابي يَ النفس معصوم البنان هي ملح هذا الكون ان تصلح فقد صلح الكيان فليتق الله الالى يتطفلون على الخوان
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
蔡添福
向日葵
曉起嬌姿正向東, 黃昏轉對夕陽紅。 傾心只解趨炎勢, 枉負滋深雨露功。
T4
社会、权力与历史
T1
T4
T4
ENG
Thomas Hood
Ruth
SHE stood breast-high amid the corn, Clasp'd by the golden light of morn, Like the sweetheart of the sun, Who many a glowing kiss had won. On her cheek an autumn flush, Deeply ripen'd;—such a blush In the midst of brown was born, Like red poppies grown with corn. Round her eyes her tresses fell, Which were blackest none could tell, But long lashes veil'd a light, That had else been all too bright. And her hat, with shady brim, Made her tressy forehead dim; Thus she stood amid the stooks, Praising God with sweetest looks:— Sure, I said, Heav'n did not mean, Where I reap thou shouldst but glean, Lay thy sheaf adown and come, Share my harvest and my home.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
丁南强
郊野图
喜鹊的喳喳声抽出新枝 枯槐筑好巢,漏出的鸠鸣 奏响黄莺的竹笛 吹落的浆果,露珠一样飞 饮醉的野猫,抓疼 自己泥塑的影子 眼中飞出蜻蜓 青蛙背绽开荷花 大腹便便的癞蛤蟆 建起天鹅心理咨询室 溪边的蛇出轨 野味连锁店开张 黄蜂接管山风和香火 住进吕祖庵的云彩 接走算卦的白鹤 留下的大片空白 一只苍鹭衔着青牛 背上的落日,翻过山岭 翠云峰的塔尖蘸满 天空的墨汁,我从国画走出 穿过了无痕迹的翠云谷
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T3
ENG
Melville, Herman
A Dirge for McPherson,
Arms reversed and banners craped — Muffled drums; Snowy horses sable-draped — McPherson comes. But, tell us, shall we know him more, Lost-Mountain and lone Kenesaw? Brave the sword upon the pall — A gleam in gloom; So a bright name lighteth all McPherson's doom. Bear him through the chapel-door — Let priest in stole Pace before the warrior Who led. Bell — toll! Lay him down within the nave, The Lesson read — Man is noble, man is brave, But man's — a weed. Take him up again and wend Graveward, nor weep: There's a trumpet that shall rend This Soldier's sleep. Pass the ropes the coffin round, And let descend; Prayer and volley — let it sound McPherson's end. True fame is his, for life is o'er — Sarpedon of the mighty war.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ZHO
唐祈
严肃的时辰
我看见:许多男人,深夜里低声哭泣。许多温驯的女人,突然变成疯狂。早晨,阴暗的垃圾堆旁,我将饿狗赶开,拾起新生的婴孩。沉思里:他们向我走来。1946
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
敬相
赠妓
望断苏娘小小坡, 竹泥金雁展轻莎。 客卿幸有凝情意, 何必临尊始转波?
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر جرمانوس فرحات
قصيدة محبة فضة في الناس كانت
محبةُ فضَّةٍ في الناس كانت على ما قد نرى أصلَ الشرورِ تشابهها الشارهةُ بالتكنِّي لأهل النسكِ في كل الأمور
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
崔端
輓虞舜臣舉人
擢桂年来志已酬, 看花有路獨淹留。 多才共惜歸黄壤, 力學争憐賦玉樓。 月冷芸窗閒舊業, 雲迷荒塚起新愁。 君親未報傷心死, 潮打孤城淚欲流。
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
LZH
张凤桐
进军察南
踏雪趟河不畏难, 摩天岭上北风寒。 深林险谷悄然进, 捷报飞来蔚县川。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
DAN
Mette Moestrup
SKAM
Vi talte om ydmygelse på vej ned fra klippen,som var uforsonligt stejl. Du sagde, man ikke kan hele, kun deleet værdighedstab. Jeg sagde, man må prøve at bære den fælles udsatheduden at udgrænse nogen. Eller noget i den retning. Åh,som man kan gå og småfilosofere i sådan et klippelandskab, blive slåetaf storslåethed. På vej ned, ned, ned.Ned i sin egen vold som en mand, der hutler sig gennem stor sorg.Når du spytter på mig, bliver jeg et sygt dyr.Skuler fra hulen. Slikker skam.Slikker mere skam. Men hvilket hi!Pur vodka drypper fra drypsten. Et zebraføl flimrer.Ubøjelige småord ler.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T2
ARA
الشاعر عبد الله بن رواحة
قصيدة فسرنا إليهم كافة في رحالهم
فَسِرنا إِلَيهِم كافَةً في رِحالِهِم جَميعاً عَلَينا البيضُ لا نَتَخَشَّعُ وَجِئنا إِلى مَوجٍ مِنَ البَحرِ زاخِرٍ أَحابيشَ مِنهُم حاسِرٌ وَمُقَنَّعُ
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T1
LZH
黄伯暘
香奩八詠
井花滿注玻瓈緑, 一片春澌瑩如玉。 晴窗解下十八鬟, 三尺青絲漾寒渌。 蘭膏洗盡香膩消, 滿手緑苔新帶潮。 露蟬翅濕飛不起, 花霧曉收紅日髙。
T2
爱、情感与人际关系
T1
T2
T2
ARA
الشاعر ابن الجزري
قصيدة أعليت قدرك في الورى فوضعتني
أعليت قدرك في الورى فوضعتني وحفظت عهدك في الورى فأضعتني وغدوت تظهر لي بأنك ذو غنى أبعين مفتقر إليك نظرتني
T2
爱、情感与人际关系
T2
T5
T2
ZHO
白恩杰
深秋黄柚
是你在季节里 让我感受秋天的真实 迷住了世界的眼睛 是绿叶融入蓝天 是白花走进云朵 是果实香透整个星球 南国不死的根啊 固执的拥抱脚下的土地 当油菜花给群山大地披上盛装时 你用绿叶花朵与美丽同行 当秋风呼唤冷的时候 你用硕大的果实 砸痛秋风 令阳光昏眩
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ZHO
陈广德
看花
窗前。香气要透过我的身体, 如同心上人。 春天来了。对我关着的门 会开。“走头头的 那个骡子吆”,把灯放回了原处。 花在开。 散着的头发会有一些 飘逸。叶子似乎在写他的 十四行。窗外的 小径,该有小调上的露珠了。 花在开。 一瓣一瓣。如同江山在筑 自己的万里,如同 岁月,又穿了一回新衣……
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
JPN
重村
null
さやけさは たかすむやとも かはらしと つきにむかひて おもひこそやれ
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T2
T1
SPA
Rodolfo Häsler
Lima
Descubrir el peligro convierte a la ciudad en un lugar rutinario. El horror da la pista de lo que hay que hacer en semejante circunstancia, pues se trata siempre de buscar la salida más rápida en lo que la violencia tiene de aproximación a nosotros mismos. Para convertirse en dueño del destino hay que comer del plato del peligro, hay que masticarlo y sacarle su jugo hasta asimilar su contrario. La tierra forma montañas doradas y polvorientas que pisamos imponiendo el temblor de nuestro cuerpo, el dolor de nuestro peso, y descubrimos, si miramos adelante, que el horror, como sabe César Moro, no es más que un nudo para ocultar debilidad. No hay que huir de la acción desconcertante, tan solo hay que sentir que no has sido elegido. Nada perdura con éxito infinito y la raíz de magia brota del espanto, de su boca envenenada, en su escozor tremendo. Todos agonizamos lentamente bajo un cielo sin sol, bajo la luz pasada por la tela parda de la incertidumbre, y todos nos quejamos hasta lograr salir, hasta lograr ingerir nuestro fragmento iluminado.
T3
生命、时间与存在
T3
T4
T3
DEU
Goeckingk, Leopold Friedrich Günther von
An Bürger
Das Räthsel, Freund, erräth sich bald, Warum ich nichts, dem Scheine nach, empfinde, Und unter angenommener Gestalt, Dem Proteus gleich, gerade dann verschwinde, Wenn Lallagen, dem guten, sanften Kinde, Von Hochgefühl das Herzchen überwallt. Ja freilich wird man durch das Herz Geselliger, zum Leben viel geschickter, Als bloß durch Witz, Verstand und Scherz; Denn jenes macht uns selbst und unsern Freund beglückter. Doch müssen denn nicht zwei bei jedem Handel seyn? Ihr Herz, ist Wachs; das meine, Eisenstein. Kaum wird bei mir die Oberfläche ritzen, Was schnell bei Lallagen tief in das Innre dringt; Sie fühlet schon der Rosenblätter Spitzen, Wenn selbst der Dorn des Stiels mich kaum zu Seufzern zwingt. Zwei solche Herzen schmelzen nie zusammen; Verzehrt ist längst das eine von den Flammen, Wenn's andre warm zu werden kaum beginnt, Und spät im hohen Ofen erst zerrinnt. Doch keins von beiden soll das andre drum verdammen. Da Herzen denn von Wachs und Eisen Zusammen unverschmelzbar sind, So solltest du vielmehr mich glücklich preisen, Daß Lallage mich nicht gewinnt.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
SLV
Levstik, Fran
Tíhe želje.
Srce vsak dan ljubezni radost pije, A radost moja solncu je jednaka, Ko se prikaže iz deževnega oblaka Ter kratko uro v solznej luči sije. Ko spet meglena mreža je pokrije, Polje i gozd obili dež namaka: Tako i meni, ker me vedno čaka Po kratkem solnci žalost, solza lije. Ljubezen bila mi je še neznana, Dejal sem, da je v njej samo veselje; Zdaj vem, kakova nje je grenka hrana. Ne more up mi prsij vzdigovati; Zato ne smete se na dan kazati, Na skrivnem le za njo gorite, želje!
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
刘晔
一条鱼从我的背上游过 我沉在水底里 用我的腮问候了它 以为是同类的故事 对我的再次沉没不以为然 我用尽全力想说的话是: 多么美丽啊!彩色的鱼
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T1
ITA
Pietro de' Faitinelli
Amico, guarda non sia mal di testa
Amico, guarda non sia mal di testa, o che noi punga suo dolore usato, per che a mugghiar si mova, o altro fato, che forse il tuo leon forte molesta. Ché menar d’allegrezza tal tempesta, come tu di’, per che gli abbia donato la pantera del suo, non per suo grato, ma per mostrarsi ne l’ubbidir presta, non seria senno: ché, se annoverare chiaro vuol’, vedera’ che del baratto doler si può vie piú, che rallegrare. Guárdisi non cavalchi come matto, senza freno, il cavallo, che suol fare 14 talor di schiena, a chi lo sprona ratto. La lepre allegra sta, né teme inganno di reti, che quei falsi tese li hanno. L’arguta lepre, con suo senno e forsa, non teme lupa né ’l leon né l’orsa.
T2
爱、情感与人际关系
T3
T2
T2
ARA
الشاعر مجذوب العيد المشراوي
قصيدة كِبْرُ اللّغة
تَتَقَطَّرُ اللُّغَة البريئة شَرْقَنا فَتَثِيرُُ ماءً منْ بريق ربيعِهِ وتَبُوح بالزَّهْرِ الجَديدِ، تُذيعُهُ عِشْقًا يُسَافِرُ في قِطَار بَديعِه ما بَالُها تَمشي إليَّ خجولة وشِتائيَ المخْبول خلْفَ قطيعِه يا هذه الجُمَل الكبيرة سَجِّلِي أنِّي بَلَغْتُ الشِّعْرَ دون شنيعِه لوْنُ السَّماءِ يَقُومُ فوقَ نُسُوجِهَا متَوَحِّدًا يَنْثَال قُرْبَ مَنِيعِهِ كانت تُريدُ الرِّيح أقْرَبَ ساحرٍ يَهْجو ويَقْطِفُ من جُنُون صنيعِهِ لكنَّ من يَرْعاك راهَنَ نابِتًا أنْ يزْرَعَ الألغامَ تحت وضيعهِ سوقِي يمَام الحبّ إنِّي راهبُ يَخْتَارُهُ المَسْكوبُ دون ضَريعِه
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
LZH
孟淦
立秋前三日龙门口观水
黄河之源不可穷, 苍莽莽腾自天上。 千里一曲趋巽隅, 真见禹门叠层浪。 滔滔万派争一门, 一门一落几千丈。 怒流忽抵秦雍间, 上有双峡扼其吭。 屹然岳势分东西, 怪石崚嶒怒相向。 我闻此间龙所宫, 尺木欲借洪涛壮。 中流飚忽涌骊珠, 千瀑万瀑势悬放。 水华的烁犯斗牛, 水势崩奔裂崖嶂。 日脚倒射电光寒, 风霆白昼惊寥怳。 汹如巨石忽推颓, 轰若奔车斗万两。 又如鼓战争强雄, 万马骧腾不相让。 忽忆鸿濛象帝先, 龙门突兀始谁创。 伟哉微禹吾其鱼, 疏凿鸿功谁与抗。 豁然一洗平生胸, 鹳雀楼头恣遥望。 今朝发兴登龙门, 苍茫百顷如沈瘴。 山气凛凛随阴风, 却令耳目得清旷。 始知秋气横太虚, 豪吟对此空惆怅。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ZHO
崔剑明
水乡的女子
水乡的女子 是年少的同伴 微笑的身影跟随 滑入梦中 滑入记忆 是水中婀娜欢笑的倒影 水乡的女子 是青春的书信 云彩的遥望缠绵 邮寄蓝天 邮寄心灵 是水边燃烧痛苦的火焰 水乡的女子 是浣衣的溪流 鱼儿的跳跃奔跑 叙说自由 叙说孤独 是水面万家灯火的画卷 水乡的女子 是石头的无言 沧桑的印记收藏 眷恋远方 眷恋陌生 是石头城堡叠垒的方向
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ENG
John Keats
To Sleep
O SOFT embalmer of the still midnight! Shutting, with careful fingers and benign, Our gloom-pleas'd eyes, embower'd from the light, Enshaded in forgetfulness divine; O soothest Sleep! if so it please thee, close, In midst of this thine hymn, my willing eyes. Or wait the Amen, ere thy poppy throws Around my bed its lulling charities; Then save me, or the passed day will shine Upon my pillow, breeding many woes; Save me from curious conscience, that still hoards Its strength for darkness, burrowing like a mole; Turn the key deftly in the oiled wards, And seal the hushed casket of my soul.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
ARA
الشاعر عمرو فرج لطيف
قصيدة حضرة الإلهام
لَا زَالَ قَلبِي سَابِحَاً، كَوَمِيضِ بَرقٍ هائمٍ، فَي لَذَّةٍ يَسعَى، يَدُور.. فَي أُنسِ أَعتَابِ الْهَوَى، فِي غَيبِ أَنوَارِ التَّلَقِّي وَالرُّؤَى، وَبِحَضرَةِ الْإِلهَامِ فِي كَونِ الْحُضُور.. يَا أَنتِ يَا فَيضَاً يُثِيرُ تَأَمُّلِي، فَتَضِيقُ دَائِرَةُ التَّفَهُّمِ، كُلَّمَا أَهتَزُّ مِن فَرطِ الشُّعور..
T6
语言、艺术与创造
T5
T6
T6
ARA
المغيرة بن حبناء
قصيدة كأن مساحق الغرقي فيها
كَأَنَّ مَساحِقَ الغِرقَيِّ فيها مَلاحِفَ شَبَّها وَرسٌ مَدوفُ
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T2
CES
Bitnar, Vilém
Píseň mystická.
Nevšímá si hrobu, který v skále, v bílé skále vytesaný dávno, zírá jako shaslé oko slepce, v které šlehá záře měsíčná. Přece tolik tajů v sobě skrývá! A jak luna časem z mraků vyjde kolem hrobu osvětluje zbraně, lesklé zbraně reků padlých dávno? – A ty stíny, které v bílou cestu kladou staré cedry kostrbaté, snivé stíny přece tolik mluví, chvějí se a obracejí kroky chodce, aby nepomíjel hrobu – Marně však. On kráčí bílou stezkou přes ty chvějné stíny kamsi v noc – Temno kolem, všude temno hlubé, temno jdoucí kamsi v nekonečno! U hrobu pak svítí bílé skály! – – Chodče, chodče, zapadl Jsi v tmu, proč Jsi stíny jenom neposlechl? Neposlechl, neboť Tvoje oči svítí jako perly mystické, velké perly neskonalé něhy, která stačí, aby zaplašila temno s bludné stezky zahradní. Od Hrobu On kráčí k Životu – a kam zapadne ta záře snivá Jeho očí, nevládne již temno, sladké vládne šero pozlacené. Dobře měla bílá Magdalena, že si lehla v stíny vonných keřů, nebojíc se temna hlubokého, v kterém žalný její znikal pláč. Co jen štěstí, blaha nesmírného vložila v to slovo, které šeptla, když šel kolem, v tiché slovo: „Rabbi!“ –
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ZHO
奈洛
终年下雪的猫
终年下雪的猫 从床上跳下 从橱柜跳下 从窗口上的阳光中跳下 终年下雪的猫 溜进卫生间 用潮湿的四肢 踩我枯燥的生活 终年下雪的猫 下着世上最轻最细的雪 此刻躺在我身边 正是一团滚烫的 燃烧的雪
T3
生命、时间与存在
T2
T3
T3
LZH
觀梅女仙
題壁
南枝向暖北枝寒, 一種春花有兩般。 憑仗高樓莫吹笛, 大家留取倚闌看。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
祖敎
練川十二詠和楊鐵崖
桅折舟人冐險艱, 黒風吹浪捲銀山。 不如漢使傳奇種, 苜蓿葡萄滿世間。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
DEU
Max Dauthendey
Nie war die eine Liebesnacht ...
Nie war die eine Liebesnacht In deinem Schoß der andern gleich, Dein Leib ist ein Septembermond An immer neuen Früchten reich. Die Brüste sind ein Traubenpaar, Und drinnen pocht der junge Wein, Die Augen sind ein Himmelstor Und lassen meine Wünsche ein.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
الشاعر محمد الحائري النجفي
قصيدة حي الكرام الألى هم في الصفا نزلوا
حي الكرام الألى هم في الصفا نزلوا من بعدهم ما صفالي عيشي الخضل طوفان نوح من العينين اغرقني وفي الحشا نار ابراهيم تشتعل العذل مر وراقتني مذاقته لطعم ذكرى أناس ذكرهم عسل ان كان يوسف قطعن اليدين له فمهجتي قطعتها الأعين النجل قد كان يعجبهم اني أهيم بهم قد همت في الحب حتى قيل لي خبل قضيت عمري بأيام البعاد فلا خيل تقربني منهم ولا ابل فلا أنازع أياماً تخاتلني إن النزاع به قد يحصل الفشل أعيب غيري في أمر بليت به إلى حداب به لم ينظر الحمل شريت دنياي من جهلي بضرتها بيع الجهالة فيه يغبن الرجل لقد كسلت عن الفعل الجميل فكم جميل وجه لقد أزرى به الكسل أعيى اجتراحي الخطايا كل جارحة شاكهت راحلة أودى بها الشلل فلا يقيل عثاري أو عثرت بها إلا رسول خلت من قبله الرسل بختمه زينوا إذ كان خاتمهم فخنصر ليس فيها خاتم عطل
T5
神圣、超验与智慧
T2
T5
T5
CES
Leubner, František
POD OBZOREM.
Den památný večeře Páně před slavností Paschy. Již umyty nohy starcům, odešel i biskup, jen jáhen s oltáře stolu snímá plátna bílá a svěcenou vodou myje obnažený kámen, co pod ním ostatky svatých uloženy v tumbě. Dva v chÓru jediní pěvci čtou mu temně a volně žalm výčitek, hoře a lkání, modliteb a vzdechů, v nichž oddaně duše se vzdává hrotům útrap a bolů, když neodvratnou Boha pochopila vůli; z tmy do světla vede a z kalu k viny očistě trudem. Chrám posléze pustý a chudý, bez ozdob a svící. Co tlumený ulice ruch sem tiše doléhá z venku, sám u stupňů oltáře kleká jáhen vetché řízy; leč vida archu holou, místo modlitby tklivé se noří do vzpomínky: Na dlažbě chrámu ležel, rouch papežských odznaky rvala přísná jemu ruka – – Teď v Hamburku vyhnancem žije jako jáhen pouhý – ač od lidu ctěn jak anděl pro svatý svůj život – kde biskup jej Adaldag hlídá z vůle císaře Otty. Svět z ústraní kostela svého vídal Benedikt v dálkách – měl blíže chudinu svou a duše lačné spásy, jimž lámaje sytý chléb, i ku zdroji pravdy je vodil – a do svaté mluvy Písma, moudrých pergamenů jen chvílemi dul mu vír, by hlava učená v divu se k poslechu zvedla, co opět bouří svět a církev; až učiněn kardinálem, sloupem její klenby. Tu ovšem i nad hlavou svojí stihal slunce a mraky, kde nad tváří země pluly k úleku či vděku. Jak orel vysokých cílů letěl přes Alpy císař, by u hrobu apoštolů na skráň korunu přijal. Chrám jásotným hlaholil plesem k slavným jeho slibům, že bdíti bude o vzrůst spasného stromu kříže, by pod ním kvetl i sever láskou v míru k blahu; Řím viděti nebude nikdy císařova soudu, co budou Petrovy klíče v rukou rybáře lidstva, a svobodna i volna budiž jeho volba; co z dědictví Petrova druhdy uloupily pleny, zpět církvi Boží vrať se pro obživu nuzných; kdo obdrží Lombardii lénem od císaře, až vypudí Berengara, lidu a chrámů zhoubce, jenž pustošivou rukou Řím vždy ohrožuje – ten přísahej na kříž spásy, chránit Řím i Otce! Pak vzájemnou úmluvou hlásal Řím, Jan otec svatý, že nebudou přátely nikdy císařových soků – – Týž jásot však nebouřil nyní městem věrných slibů; a když se císař modlil nad hroby svatých Páně, než koruna se dotkne žehnaných mu skrání, proč mečonoš Ansfríd Lev stál s nahým mečem vedle? Když táhne pak Otto z města s voji severu nazpět, hrady rozkotat Berengaru, z pout mu jatce vyrvat, in monte gaudii hledí k velebnému zpět Římu (kde příchozi poutníci s písní slavívají cíl cesty, jenž toužnému pohledu zde pojednou se jeví) a klesá na kolena ku modlitbám díků. Pak věrnému Ansfrídu od Lvů vděčně tiskne ruku: „Meč pevně jsi nade mnou třímal, k obraně mé hotov, lsti Říma na odstrachy! Často předkové moji zrad okusili tuto pod úsměvem vlídným. Jih mnoho rodí hadů nohám důvěřivým, co chvátají od severu k hrobům apoštolů, by tady zas pomněla hlava: Jidáš byl mezi nimi. Jak málo tu úrodné půdy v kamení a rumu dob minulých, ač prvou rosena pod křížem krví... V čas opatrná moudrost uhýbá zlu zrady; zde na chlumu Radosti stana, děkuj z návratu domů a doma se v modlitbách raduj z Kristova věrného slova, jež letí světem i k nám jak drobné hořčičné símě.“ Jan papež jak ochránce dobra volal císaře v město; však maje záruky přísah nelstného seveřana a boje se nadvlády jeho – ihned mění sliby, jak jenom v nedohlednu umlkly pádné kroky. Kdež Berengaru otci válkou hrozí císař, syn Berengarův Azzo s papežem se pojí a najaté tlupy Řeků, Saracénů divých se do Říma hrnou v proudech císaři na odpory, kam ochotně svatý otec otvírá jim brány, jak byl by zapomenul, ruka meče a berly že nedávno se tiskly u vzájemných slibech. Zpět severu orlice černá s divým letí tu skřekem a mohutnou perutí mává s Kapitolu k moři, kde půlměsíc Saracénů tone do mraků prachu a v úprku se chytá do lan hbitých lodí, jak vesluje Řek a Moslém s pevniny k Sicilii – zas osadil Otto Řím, kde žádá přísah nových v trest klamů, hodných necti. Město nebude volit již otce křesťanstva volně, jehož nevolil by sám císař a syn jeho před skládáním rukou. Hlas synody hlásá světu z Lateránu síní: Jest sesazen s Petrova stolce věrolomný Jan papež, jenž volán, tu k soudu nestál, obžalob se boje, a na hlavy biskupů z dálky metá klatby jen hrozbu. Jak celé Kristovo kněžstvo pykati by mělo za hlavu, nehodnou vlády nad ovčincem Páně, Lev laik císaři k vůli za papeže volen a ve dni jediném kvapem všecka svěcení náhle jak průtrže nebeských vláh se na hlavu mu řítí. Jsou chmurné již dni podzimu a město klidno. Voj proti Azzovi Otto vyslav do Spoleta, zde s tělesnou jenom stráží čeká na vánoce, by u svatého Petra o slavnou mši jitřní sám v oděvu jáhna četl evangelium Páně, chléb k oběti nesl a víno, přijímal Tělo Boží a s novým papežem měnil tklivý pocel míru dle vzoru velkého Karla, i Římu na doklady: viz v císaři ochránce svého, ne vetřelce a vraha. Však tajná zatím vzpoura chvatně brousila meče. Leč nejsou slepy oči, jež náhlý oheň budí. Již doma nad výhní žhavou v uhlí mocných dubů meč kalený pádných pěstí – tesá v Římany chodby, co kopí nastavených ježek nepohnutý se jimi nad hady jihu valí s císařem k bráně, odkud na těžkém broni on cválá bezpečen ku Spoletu. Jak byl by sani vzpour tu uťat pouze ohon; zas nanovo se vzdýmá hrdlo krvavé tlamy, jed říhajíc; plaz k hlodu hladké tělo týčí – Lev papež potupně vyhnán, do ležení prchá v dní zimných sněžném vání k císaři Ottě psancem. Jan papež vrací se a novou synodou kácí, co stavěno stupňů, po nichž Lva k volbě vedl Otto. Jan pronásleduje v Římě protivníky svoje, v tom umírá náhle. Zas volba papežova jest volna – i svobodna budiž dle slova císařova ondy! Řím věrolomný staví na slovo slibů cizích – co Benedikt arcijáhen obětí bludu města: když papežem volilo světce, promiň jim klamaný císař! Kam od svých knih a chudých kročil Benedikt Pátý, což krovy Lateránu tarpejskou jsou skalou, by nevůle císařova kácela jej prudce jak zrádce slibů Říma do propasti srázné a vlny nepaměti odnesly i jméno v dob kalných temnou hloubku? Papež Lev i Otto – ač soudu nad Římany druhdy byl se zříkal, než důvěru oklamaly lest mu a zrady potom – štvou do chrámu potupný na soud Benedikta v rouchu, co s úřadem velekněze nedlouhou nosil dobu. Hasnou na oltářích svíce; v kleriků svých kruhu se pod zlatohlavů tíží kloní už odsouzený, než počal ještě soud. „Kým právem's ujal berlu a nový rybářský prsten jménem svým dal's rýti, když dosud na živu tvůj pán a papež Lev jest, jejž po Janovi ondy sám jsi volil také?“ „Zda za Janova života Lva již tohoto vole, neb po útěku Lvově přijímaje volbu, kde, kdy a co jsem chybil, dejte odpuštění.“ „Jak's mohl přijat volbu nad přísahy Říma zde přítomnému v slávě císaři a pánu, že nikdo nebude volen bez souhlasu jeho?“ „Kde, kdy i v tom jsem chybil, dejte odpuštění!“ a klesá na kolena pod rouch tíží zlatou, vstříc Ottovi a Lvovi chvějné dlaně spíná, ba císaři se k nohám na kolenou vleče a v prosbách o přímluvu objímá je pevně. Řím – učitel světa, světa kněz a soudce světa – se v pokorném pokání vine k nohám syna cizin, jež ovládal kdysi mečem, povolal k objetí kříže... Zrak císaři plní slzy, o trest prosí mírný. Co na živu Jan byl papež, nové dvě voleny hlavy; kdo nástupcem Petra je platným? Benedikt u pokoře, či Lev, jenž onomu z ruky berlu béře a láme, rve pallium s hrudi a trhá, na podlahu velí jak mrtvole mu klesnout, roucha mu papežská svláčí? Jen v hodnosti jáhna Benedikt do vyhnanství poslán. Teď na oltáře stupních té se nehanbí chvíle, kdy vraceje papeže hodnost, navrátil se sobě, by Bohu sloužil dále dobrými skutky jáhna: ni neunavuje v péči o mocné slovo boží, – když nerozumí mluvě lid nové vlasti jeho, sám sobě láme v tichu chleby moudrosti spasné, i modlitby jsa pilen v obcování čistém – jde chudým stolům nuzných přisluhovat v lásce, kam posílá jej biskup s dary štědré ruky, a svatou křestní vodou mýti hlavy dětí, i od nich učiti se mluvě cizích zvuků, v níž aspoň jméno Boží do duší jim klade. Výš Pavla kdys povolal Pán; však jáhnové dlí v stínu, ač také i oni sili chudá a s námahou zrna k žni věků bohaté v skrytě. Papež je sluncem světa, s ním pod paprsky by světla zem zrála v dobru ku žni, když Bůh a Kristus denně pravd světlo k plápolu nítí. Jest hlavou údů, tuto o dobro zápolících; a hlava řiď jich údy k snahám o cíle blahé, jak v blaha jich ráji Pán sám hlavou jest vyvolených. Duch Boží mu na hlavu stoupej, s hlavy Duch oblévej údy – u Jordánu Kristus i Křtitel stáli v záplavě jasu. Jest křesťanstva otec knězem i úkoly má vládce; a přísnost vládce v něm netlum svatou lásku kněze – i vinníkům jménem Božím hlásá odpuštění a kající děti sytí sladkou Kristovou mannou – kněz nebuď nad syny chabým domu svého pak otcem. Kněz Boha, učitel, vládce spolu pod mitrou jednou vše úkoly měj stále u jednotném smíru i moudrosti, lásky i kázně, svatosti a umu. Jak těžké to břímě – je nésti, nemátna si kroky, kde kříž trojcestí dělí a pojí v pouti k cíli tří služeb! Vstal Benedikt a pokorně jde po úsluhách jáhna. Dne jeho slunce není dosavad pod obzorem, ač do tmy ciziny nesly vlny jméno již doma, kde pamětný jeho teď lid tam po něm nadarmo volá. Kdys posléze vydá jim sever bílé jen světcovy kosti.
T4
社会、权力与历史
T5
T4
T4
RUS
Барто Агния Львовна
Кто как кричит
Ку-ка-ре-ку! Кур стерегу. Кудах-тах-тах! Снеслась в кустах. Пить, пить, пить! Воды попить. Мурр-мурр… Пугаю кур. Кра, кра, кра! Завтра дождь с утра. Му-у, му-у! Молока кому?
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
何玉瑛
咏史
覆巢无完卵, 肉味安赖知。 此语达而痛, 乃出七龄儿。 闻变弈不动, 临刑甘如饴。 具此浩然气, 巾帼胜须眉。 假令得永年, 岂数女中师。 痛哉孔文举, 身后无孑遗。 裂眦数阿瞒, 惨戮一何悲。 此女甘荼毒, 空赎蔡文姬。 王霸厉清操, 胡惭令狐友。 儿女俗情牵, 嗫嚅愧其妇。 当其偃卧时, 理欲交战久。 室谪傥有词, 北门恐失守。 虽贵岂如高, 一语醍灌首。 古来孟光贤, 梁鸿甘杵臼。 似此灌园终, 毋乃闺中诱。 惜哉逸姓名, 高风真不朽。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
HUN
Dsida, Jenő
Jégpályán
A karácsony már messze-messze túl van, s ki tudja: mint ez, lesz valaha még? Tükörsima a januári jég és fürge lábak korcsolyája zurran. Mint lelkünkön sok mindennapi emlék, ha sebet tép fel régi-régi harcról. Talpuk acélja vonalakat karcol és elsimítani, jaj – be odamennék! – Míg halk kacajjal siklanak a párok, én támaszkodva csonkafejű póznán, álmodó szívvel valakire várok. Szemem kalandoz hópárnájú felhőn, mely szép fehéren mosolyog le hozzám és halkan kérdem: Vajjon ma is eljön?
T2
爱、情感与人际关系
T3
T2
T2
RUS
Херасков Михаил Матвеевич
Ничтожность
Я некогда в зеленом поле Под тению древес лежал И мира суетность по воле Во смутных мыслях вобранная; О жизни я помыслил тленной, И что мы значим во вселенной. Представил всю огромность света, Миров представил в мыслях тьмы, Мне точкой здешняя планета, Мне прахом показались мы; Что мне в уме ни вображалось, Мгновенно все уничтожалось. Как капля в океане вечном, Как бренный лист в густых лесах, Такою в мире бесконечном Являлась мне земля в очах; В кругах непостижима века Терял совсем я человека. Когда сей шар, где мы родимся, Пылинкой зрится в мире сем, Так чем же ты на нем гордимся, Не будучи почти ничем? О чем себя мы беспокоим, Когда мы ничего не стоим? Колико сам себя ни славит И как ни пышен человек, Когда он то себе представит, Что миг один его весь век, Что в мире сем его не видно, - Ему гордиться будет стыдно. На что же все мы сотворении, Когда не значим ничего? Такие тайны сокровенны От рассужденья моего; Но то я знаю, что содетедь Велит любити добродетель.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
JPN
道勝
null
おもひかね またやしたはむ のちまては うらみはつへき こころならねは
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ZHO
曾德旷
鲢巴郎
它在挣扎 它一直在挣扎 它终于跳出了那个可恶的鱼贩子 给它规定的囚笼 一个红色的 大约70厘米高的塑料水桶 当它啪地一声掉在地上 睁着愤怒的眼睛 一边喘气 一边瞪着集市上过往的行人 它想到了什么 它是否回忆起了 自己曾经是一条大河中的勇士 水国的骄傲,水族的杀手 所向披靡的枭雄 那些可怜的小鱼和小虾的宿命 啊,鲢巴郎,鲢巴郎 身上长着硬刺 嘴里长着尖牙的鲢巴郎 你至死也没有想到 你也会有倒霉的今天 你至死也不会明白 自己是如何在一个黄昏 被一个土头土脑的农夫钓上岸 又如何在一个集市上 被一个满身铜臭的鱼贩子沿街叫卖 你至死也不会明白 你是如何被一个大腹便便的酒鬼 以三条鲤鱼的大价钱买下 并最终作为下酒菜塞进牙缝 完成了自己作为一条鱼的一生
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
余其锵
五月九日南社雅集海上愚园云起楼次芷畦韵
长安西去路途修, 王粲无端又上楼。 寥廓乾坤名士泪, 萧条兰芷美人愁。 可无诗酒酬良会, 剩有沧桑感旧游。 半壁湖山斜照里, 东南王气已全收。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
IND
Wahdaniyati
TANPA JUDUL
TANPA JUDUL Oleh Wahdaniyati Secercah sinar datang 'tuk membawaku menuju indahnya harapan Tapi aku berlari menuju gelap Rintik hujan mengguyur tubuh 'tuk tenangkan jiwa ini Tapi aku bersembunyi menuju ketakutan Alunan melodi mencoba 'tuk menghibur Tapi aku menjauh menuju sepi Sendiri.. Yang ku inginkan hanya sendiri Merasakan semua luka di hati Toh, tak akan ada yang mau mengerti Jangan mencoba 'tuk merengkuhku Jangan mencoba 'tuk kembalikan tawaku Juga.. Jangan mencoba 'tuk redakan tangisku Aku.. Hanya ingin sendiri..
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
CUSTOM:孤独
FRA
HUGO, Victor
LXVIII
Vent du soir ! dont le vol nous courbe tous ensemble, Respecte le blé d'or plein des rayons du jour, Respecte tous les cœurs où quelque flamme tremble, Mais jette où tu voudras, emporte où bon te semble La paille sans épi, la femme sans amour !
T2
爱、情感与人际关系
T2
T3
T2
RUS
Светлов Михаил Аркадьевич
Комсомол
1 Трубы, солнцем сожженные, Хрипло дымят в закат. Думаешь: легко Джону У станка? Льет завод расплавленный камень... Видишь: молот - и ему лень... Где же Джону с двумя руками По двенадцать часов в день? 2 Джон в восемнадцать лет Первый бунтарь в заводе... Забастовочный комитет Сегодня митинг проводит. Мутно-свинцовую грязь Трубы устали выбрасывать, Сегодня в заводе праздник Пролетарский, Классовый. 3 Крылья зарев машут вдалеке, Осторожный выстрел эхом пойман, А у Васьки в сжатом кулаке Пять смертей затиснуты в обойму. В темный час ленивая изба Красный флаг напялила с опаской... От идущей нечисти избавь, Революция антихристова, Ваську! Под папахой мокнет черный чуб, Бьется взгляд, простреленный навылет. Сумерки, прилипшие к плечу, Вместе с Васькой думу затаили. Стынет день в замерзшей синеве, Пляшет дружно хоровод снежинок, Да читает окровавленный завет Ветер - непослушный инок. 4 Джоном получен приказ Собрать молодежь завода... Каменной шее станка Джон свои руки отдал. Джона года Ждали машины... Если надо, душу отдаст В порядке партийной дисциплины. 5 Месяц в небе задумчив и строг. Стелет синий ковер на порог, У порога месяц прочел Незнакомое: "Комсомол". Ветер гладит и чешет сосну, Хорошо бы сосне соснуть... Чью-то грусть сберегла тишина... Хорошо бы Ваське узнать, Хорошо бы винтовку с плеч, Под лучи голубые лечь. 6 Джон и Васька вдвоем идут... В небе, на туче прохожей, Пятигранную стелет звезду Коминтерн Молодежи...
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعر صالح كاشف الغطاء
قصيدة يا من بلحظ البابلي تولّها
يا من بلحظ البابلي تولّها فتر اللحاظِ أدقّ من فتر السهى هي كالسيوف وما بهنَّ كما بها إنْ كنت تهوى أن ترى مُقَل المهاأبداً وحسن سوالف الآرام قِفْ بين أكنافِ الغوير وكثبه تجد المها ترعى القلوبَ بعشبِهِ قل للخليل إذا حللتَ بقربه عُجْ بالمطي على الغوير تجد بهِصوراً تبيح عبادة الأصنامِ
T1
自然、宇宙与地方感
T2
T1
T1
ARA
وائل أبو عرفة
قصيدة نم يا حبيبي بعيدا
بعيدا (إلى محمود درويش) باريس في معهد العالم العربي قابلت محمود درويش وقلت لنفسي هل هذه القدس أم حزمة من ضياء القمر هل هذه حيفا أم بقعة من سراب هل عشقت الكرمل يوما أم خرجت إلى أفق مليء، باحتقان السماء وشكل الوطن. في شارع مليء بالمقاهي جلست لتكتب شعرا، وباريس تضحك ملء الفضاء، وتبكيك حيفا. (كم كنت حرا أيها المنسي في المقهى) وما كنت يوما تغادر روح الفضاء، لتسكن في القمة العالية. قلت لي، ببيروت كنا نحب الحياة، إلى أن رمانا السفين وراء المنافي بعيدا عن القبلة الباقية. أكنت تحب الحياة إذا ما استطعت إليها سبيلا أم الليل جاء يعيد الحياة إلى شفة فانية وحين تعود إلى أين تأتي لتعرف أن بقية عمرك، كانت لديك بحيرة عشق، تتوق إليك بعمق الرياح وما قد يباح لذكرى الوطن. وما أنت أنت لتبقى بحيفا، ولكن بعيدا بسجن ومنفى قال،- ونحن على ضفة السين- هناك بلادي فكيف أكون هنا وهناي هناك فلا بأس لي أن أغادر قلبي وأرسو على ضفة هادئة. فبعض المنافي مكان لروحي، وروحي تعانق سر المدى، واجتياز الحدود، لعل اللقاء يعيد حياة الطفولة بين يدي، (ويحملني جناح حمامة بيضاء صوب طفولة أخرى) وأكتب شعرا على حافة البئر عند الشجيرات، أدنو بقلبي إلى كرم عمي جميل. هناك أبي كان يسقي الحصان، وظل الحصان وحيدا حزينا، يحرس بوابة البيت، والشمس تسقط قبل الغروب، تعزي جبال الجليل. لم أعدك بشيء من ظلال القدس ولم تهدني وردة من أريحا فنم يا حبيبي بعيدا عن الافق، في ذروة المستحيل.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T4
T2
ITA
Giotto
Molti son que’ che lodan povertade
Molti son que’ che lodan povertade; E ta’ dicon che fa stato perfetto, S’egli è approvato e eletto, Quello osservando, nulla cosa avendo. A ciò inducon certa autoritade, Che l’osservar sarebbe troppo stretto; E pigliando quel detto, Duro estremo mi par, s’i’ ben comprendo E però no ’l commendo; Chè rade volte stremo è senza vizio; Ed a ben far difizio Si vuol sì provveder dal fondamento, Che per crollar di vento O d’altra cosa così ben si regga Che non convenga poi si ricorregga. Di quella povertà ch’è contro a voglia Non è da dubitar ch’è tutta ria; Che di peccare è via, Facendo ispesso a giudici far fallo, E d’onor donne e damigelle spoglia, E fa far furto forza e villanìa E ispesso usar bugìa, E ciascun priva d’onorato istallo; E, in piccolo intervallo, Mancando roba, par che manchi senno: S’avesse rotto Brenno O qual vuol sia, che povertà lo giunga, Tosto ciascun fa punga Di non voler che incontro gli si faccia, Che pur pensando già si turba in faccia. Di quella povertà ch’eletta pare Si può veder per chiara esperïenza, Che senza usar fallenza S’osserva o no, non sì come si conta. E l’osservanza non è da lodare, Perchè nè discrezion nè conoscenza O alcuna valenza Di costumi o virtudi le s’affronta. Certo parmi grand’onta Chiamar virtute quel che spegne il bene; E molto mal s’avviene Cosa bestial preporre alle vertute, Le qua’ donan salute Ad ogni savio intendimento accetta: E chi più vale, in ciò più si diletta. Tu potresti qui fare un argomento: — Il Signor nostro molto la commenda. — Guarda che ben l’intenda; Chè sue parole son molto profonde, E talor hanno doppio intendimento, E vuol che ’l salutifero si prenda: Però ’l tuo viso sbenda, E guarda ’l ver che dentro vi s’asconde. Tu vedrai che risponde La sua parola alla sua santa vita, Ch’è podestà compita Di sovvenir altrui a tempo e loco; Che però ’l suo aver poco Si fu per noi scampar dall’avarizia E non per darci via d’usar malizia. Noi veggiam pur col senso molto spesso Chi più tal vita lode manca in pace E sempre studia e face Come da essa si possa partire: Se onori o grande istato gli è concesso, Forte l’afferra qual lupo rapace; E ben si contrafface, Pure che possa suo voler compire; E sassi sì coprire Che ’l peggior lupo par miglior agnello Sotto il falso mantello: Onde per tale ingegno è guasto ’l mondo, Se tosto non va a fondo L’ipocrisïa che non lascia parte Aver nel mondo senza usar sua arte. Canzon, va’; e se trovi de’ giurguffi, Mòstrati lor, sì che tu li converti: Se pure stessono erti, Sïe gagliarda, che sotto li attuffi.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعرة حمدة بنت زياد
قصيدة ولمّا أبى الواشون إلّا فراقنا
ولمّا أبى الواشون إلّا فراقنا وَما لهم عندي وعندك من ثارِ وَشنّوا على أسماعنا كلّ غارةٍ وقلّ حماتي عندَ ذاك وأنصاري غَزوتهم من مقلتيك وأدمعي وَمن نفسي بالسيف والسيل والنارِ
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
陳鍾秀
聞大軍收復洮城
海内年年望止戈, 妖氛一夕靖洮河。 投誠未必真知罪, 失計從來是議和。 半世光隂如夢□, 一年風雨到秋多。 故因此日蓬蒿滿, 賜斷無心聼凱歌。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعر ابن دهن الحصي
قصيدة تطالبني عيني فلم تعد بعدكم
تُطالبني عَيني فَلم تَعدُ بُعدَكم وأَنتم على حُكم النَوى في سَوادِها وَتُطمِعني في طَيفِكم بِرُقادها فَأَزجُرها كَحلاً بِميلُ سهادها ولي مُهجةٌ لم تَبق فيها بقيةٌ سِوى ما سَكَنتُم من صَميم فُؤادها
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
FAS
ظهیر فاریابی
شمارهٔ ۷۷
گفتی چو بماندی از شراب آوردن مستی به تو می نیست صواب آوردن در ده که به مستان می ناب آوردن گنجیست روان سوی خراب آوردن
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T3
LZH
王皓
寿家约园先生七十次丹铭先生韵
神王七旬今盖寡, 身兼五福古尤稀。 采兰少日光凝树, 折桂英年柳染衣。 心织笔耕垂后裕, 杏坛槐布绍前徽。 方瞳愿为期颐祝, 振铎无忧吾道微。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
CUSTOM:祝寿
POL
Piotr Sommer
POD MIASTEM
Po latach woda kapie dalej, nie ma jej kto dokręcić. Płynie starymi rurami głęboko, aż do szamba. Rano w piwnicy patykiem włączam wesoły silnik. Dygocze, dudni, ćwierka – popsuł się tylko automat. W nocy woda dopływa podziemnie, nielegalnie na cmentarz, do grobu, na którym tej wiosny wyrosła pietruszka a obok, też w nogach, ciemnieje zdziczałe szczenię szczawiu smacznego i cierpkiego jak potajemny seks. Silnik budzi otuchę, wypełnia nocne ubytki. Jest ranek, nucę pod nosem – Zastąpi mnie nieznajomy. W piwnicy strumień światła omywa kratę okien, pulsuje, pada na licznik – na schodach łapię rytm. I dla pamięci nucę przechodząc obok szamba płynną podziemną piosenkę o szczawiu i nieznajomym.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
URD
Mirza Ghalib
Havas ko hai nashaat e kaar kyaa kyaa
havas ko hai nashāt-e-kār kyā kyā na ho marnā to jiine kā mazā kyā tajāhul-peshgī se mudda.ā kyā kahāñ tak ai sarāpā naaz kyā kyā navāzish-hā-e-bejā dekhtā huuñ shikāyat-hā-e-rañgīñ kā gila kyā nigāh-e-be-mahābā chāhtā huuñ taġhāful-hā-e-tamkīñ-āzmā kyā faroġh-e-shola-e-ḳhas yak-nafas hai havas ko pās-e-nāmūs-e-vafā kyā nafas mauj-e-muhīt-e-be-ḳhudī hai taġhāful-hā-e-sāqī kā gila kyā dimāġh-e-itr-e-pairāhan nahīñ hai ġham-e-āvārgī-hā-e-sabā kyā dil-e-har-qatra hai sāz-e-anal-bahar ham us ke haiñ hamārā pūchhnā kyā muhābā kyā hai maiñ zāmin idhar dekh shahīdān-e-nigah kā ḳhūñ-bahā kyā sun ai ġhārat-gar-e-jins-e-vafā sun shikast-e-shīsha-e-dil kī sadā kyā kiyā kis ne jigar-dārī kā da.avā shakeb-e-ḳhatir-e-āshiq bhalā kyā ye qātil vāda-e-sabr-āzmā kyuuñ ye kāfir fitna-e-tāqat-rubā kyā balā-e-jāñ hai 'ġhālib' us kī har baat ibārat kyā ishārat kyā adā kyā
T2
爱、情感与人际关系
T3
T2
T2
LZH
顾起鳯
戊辰春日有怀白阳毕老公祖
班硕文昌傍紫微, 东山未许北辰违。 陪京牗户思黄发, 郑武甘棠寄衮衣。 身系安危留主眷, 道随舒卷岂知希。 纶阖袛今宵旰切, 伫看司马总揆机。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T2
ARA
ديك الجن
قصيدة كأَنَّها ما كأَنَّه خَلَلَ
كأَنَّها ما كأَنَّه خَلَلَ الخُلّةِ وَقْفُ الهلوكِ إذْ بَغما
T3
生命、时间与存在
T2
T3
T3
FAS
اکتاویو پاز
دوست داشتن جنگ است
دوست داشتن جنگ است، اگر دو تن یک‌دیگر را در آغوش کشند جهان دگرگون می‌شود، هوس‌ها گوشت می‌گیرند، اندیشه‌ها گوشت می‌گیرند، بر شانه‌های اسیران بال‌ها جوانه می‌زنند، جهان، واقعی و محسوس می‌شود، شراب باز شراب می‌شود، نان بوی‌اش را باز می‌یابد، آب، آب است، اِکولالیا در اینستاگرام دوست داشتن جنگ است، همه‌ی درها را می‌گشاید ، تو دیگر سایه‌ای شماره‌دار نیستی که اربابی بی‌چهره به زنجیرهای جاویدان محکوم‌ات کند، جهان دگرگون می‌شود، اگر دو انسان با شناسایی یک‌دیگر را بنگرند، دوست داشتن؛ عریان کردنِ فرد است از تمامِ اسم‌ها… ■
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
ARA
ربيعة الأسدي
قصيدة إن المنية بالفتيان ذاهبة
إن المنية بالفتيان ذاهبة ولو تقوها بأسياف وأدراع بينا الفتى يبتغي من عيشه سدداً إذ حان يوماً فنادى باسمه الداعي لا تجعل الهم غلاً لا انفراج له ولا تكونن كؤوماً ضيق الباع
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
DEU
Uwe Kolbe
Das Ende der Reise
Du sitzt, früh auf, hebräisch im Zwielicht der Taube, doch scheint es, in einem Buch, in dem du die Welt liest, denn sonst bestünde der Glockenschlag nicht, den der Trinker zum Anlaß nimmt seiner letzten Suada, das Rappeln des Wagens des Straßenkehrers (heut ist es nicht Quasimodo, dein Traum gibt ihm frei für den Sonntag). Denn sonst bestünde der Schritt eines Fremden nicht, das Prasseln der Reifen des Taxis, das einen davonträgt, hinaus aus der Stadt. Das Gleichmaß des Brunnens, der fließendes Wasser nachahmt. Sonst wären es nicht inzwischen drei Straßenkehrer, zwei Pärchen Tauben, die lauthals, nun Krähe, die Elster, die Amsel. Nicht einmal dein kalter Schwanz und der Atem, der leise Schmerz des gebeugten Nackens, nichts, gar nichts bestünde, von Draußen nach Drinnen, der Blick, wie er sich zurückzieht, der Traum eines Mannes, der aufgegeben hat.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
LZH
鄭相
萱草
觸目傷神倍愴然, 此花曾向北堂妍。 于今零落無尋處, 那得忘憂似昔年。
T2
爱、情感与人际关系
T3
T2
T2
HUN
Faludi, Ferenc
TAVASZI ÜDŐ
Már a mord télnek S fene szeleknek Hullanak napjai, s multon mulnak; Virágzó fáknak, Gyöngyvirágoknak Jádzó szemei nyilton nyílnak. Kertek palánkja, Mezők virágja Zöldellő szinben öltözködik, Mosolyog Flóra, Pirul orcája, Narcissus előtt kevélykedik. Jönnek a fecskék, A kis gyermekecskék A violáknak szépét szedik, A gyönge Nymphák Kerteket ássák, S a virágoknak ágyát vetik. Erdők újjúlnak, Rétek sárgulnak, Hegyek és völgyek mind változnak: Amott rózsákkal, Itt tulipákkal Ligetes berkek illatoznak. A dám vadaknak, Kis madárkáknak Közlött zengése völgyekben hat; Echo Phillisnek, Pán seregeknek Tavaszi karban salvét fujat. Kesely pintyekkel Verset énekel A bojtorványos tengelice; Szája megszáradt, Már el is fáradt A szépen zengő fülemile. De éjfél korban Ül a zöld karban, Szokott nótáját megint kezdi: Vig zengésével S trillás nyelvével Az egész erdőt felserkenti. A hajnal pírul, Harmat is lehull, Vidám sugárral a nap felkél, Hangos szólással S madárzúgással, Vélnéd, az egész erdő hogy él. Sivölt a rigó, Csacsog a szajkó, A galambok is nyájaskodnak: Egymásra nézve Fordúlnak rendre, Felborzott tollal burukkolnak. A gonosz varjúk Egybe tódulnak Midőn ezt látják és korognak: Meggörbűlt nyakkal S dugúlt torokkal Kár! Kár! kiáltván csúfolkodnak. A für tilinkál Faunus furullyál, Hangos zúgással verset szólnak; A kis gedácskák, Gyönge báránykák Együtt küzködnek és táncolnak. Menjünk, kedvesim! És bölcs pajtásim A zöld erdőbe sétálgatni; Komor kedvünket, Fáradt elménket Nyájas játékkal vigaztalni. Pan Satyrussal Flóra Faunussal Driadesek közt itten jádzik: Mosolygó Nymphák Zsengéjét hordják A violáknak, s fürtben kötik, Itt van Diána, Chloris utánna, Jönnek elénkbe a sok Nymphák: Rózsapártákkal, Szép bokrétákkal Várnak bennünket a Napeák.
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
LZH
沈夢麟
中秋夜泊黄河
黄流滚滚浪翻盆, 百尺颿檣上下奔。 月色偏於今夜白, 河源不改舊時渾。 雷行西北通天極, 風送蛟龍入海門。 欲酹一觴歌九敘, 千秋萬嵗禹功存。
T4
社会、权力与历史
T1
T4
T4
ARA
عبد الله بن معاوية
قصيدة سَلا رَبَّةَ الخِدرِ ما شَأنُها
سَلا رَبَّةَ الخِدرِ ما شَأنُها وَمِن أَيِّما شَأنِنا تَعجَبُ
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
蘇日然
仲春同關德生周角長藻恩張玄子梁餘仲諸社兄遊綠水園
為園堂溪翠蕭森, 佳士邀客聆鶯吟。 曲徑紅藥植千本, 隔牆蒼松高十尋。 池鏡共愛好月色, 林簫欲逗陽春音。 磊落對來多古意, 流連沈醉情更深。
T2
爱、情感与人际关系
T1
T2
T2
RUS
Смоленский Борис Моисеевич
Экспресс завывает, угрюм и отчаян
Экспресс завывает, угрюм и отчаян, Чтоб искры до звезд дотряхнуть, А я по тебе задыхаюсь ночами И лбом прижимаюсь к окну. И сердце пройдет через сотню таможен, Хоть бьется как рыба, попав в перемет. И книга расскажет, и ветер поможет, И время покажет, и спутник поймет.
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
顧允成
舊得有讀書樂時一諷咏欣然會心因廣之為靜坐樂會友樂各四章
木落水盡千崖枯, 天地萬物共一吾。 數蕚梅兄破臘景, 幾竿竹友傍寒廬。 更見青青秀松栢, 森然足稱會友者。 會友之樂何處尋, 圍爐立雪喜同心。
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
LZH
赵畇
郴州至瓦窑坪
草树阴阴山路迷, 一湾水涨碧波瓈。 扁舟如叶顺流去, 两岸画眉相向啼。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1
ASM
কবিৰঞ্জন দাস
ফুল
ফুল ফুলাৰ বতৰতেই তুমি আহিবা নানা ৰঙী ফুলবোৰ ভাল পাবা তুমি সিঁহতৰ হাঁহিবোৰ দেখা পাবা বৰ আলসুঁৱা সিঁহতি মোৰ ফুলনিখনিত বহি এটা কবিতা লিখিবা - ধুনীয়া ফুলবোৰক লৈ বসন্তক লৈ... ৷
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T1
ARA
الشاعر السفاح التغلبي
قصيدة إن الكُلاب ماؤُنا فخلواهُ
إِنَّ الكُلابَ ماؤُنا فَخَلّواهُ وَساجِراً وَاللَهِ لَن تَحُلّوهُ
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T5
CES
Nálevka, Jan
Sv. Vácslav a Boleslav I.
Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky, aby do své moci dostal Polabany. Již i Čechy děsí jeho mocné skutky: divné hnutí budí v Čechách mezi pány. Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí; nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze, jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – – S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze! „Kdože také síle může odolati?“ přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? – Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? – Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“ A hned posly sýlá k Jindřichovi králi, ročním poplatkem ho sobě k míru váže, a jak voje k bitvě proti sobě stály, klidně domů jíť svým bojovníkům káže. Na Vácslava páni leši zareptali: „Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“ A hned v poradu se nad knížetem dali a své černé pikle proti němu strojí. „Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný! Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné! Boleslav se stane spásou domoviny, jen on zachrání nám kraje naše družné. V Boleslavu tluče srdce Drahomíry, záští proti vrahům, porobě a zvůli; jenom on jho střese, spasí domov šírý, nezůstane státi k slávě v cesty půli!“ Tak se uradili mocní páni leši s Boleslavem, který záměr pojal smělý a jen v duchu měl, by slavni byli Češi. Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý: „Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu, kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům; nehoden, by vsedal na knížecí brůnu ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům. Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece, jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ – vyčítavě hrdý Boleslav si vece a zlá na prsa mu padá viny tíže. Dumá a zas chmura přeletla mu čelo: „Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“ a zas smělé srdce se mu rozechvělo: „Ale pokořiti nechce vlasti katy! Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá! Bojovného vládce v Čechách zapotřebí! Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ – A hned záměr zraje Boleslavu v lebi: „Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! – Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci! Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu. Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně, mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. – V Staré Boleslavi den je velkých hodů. Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže. Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu ve bratrské lásce útulně se víže. Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní; svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá. Nedbá výstrahy – je sotva kuropění – jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha. Spěje po nádvoří, potká svého brata: „Dobrý byl nám večer hospodář náš milý,“ Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata, Boleslav meč pádný vede bratru k týli. „Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá, kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“ Když však přivolaná sluh naň padla síla, k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá. Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu. Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi. Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu; proti nepřátelům v boje ho to pudí. Marně slávou nitro konejší a kárá; koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce a ta jindy mysl pružná, silná, jará nemůž’ odolati svědomí zlé muce...
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
LZH
袁淑
效曹子建白马篇
剑骑何翩翩, 长安五陵间。 秦地天下枢, 八方凑才贤。 荆魏多壮士, 宛洛富少年。 意气深自负, 肯事郡邑权。 藉藉关外来, 车徒倾国鄽。 五侯竞书幣, 群公亟为言。 义分明於霜, 信行直如弦。 交欢池阳下, 留宴汾阴西。 一朝许人诺, 何能坐相捐。 飘节去函谷, 投佩出甘泉。 嗟此务远图, 心为四海悬。 但营身意遂, 岂校耳目前。 侠烈良有闻, 古来共知然。
T4
社会、权力与历史
T4
T4
CUSTOM:侠士精神
ARA
الشاعر بدر عمر المطيري
قصيدة كم طائف بالبيت ماعرف الهوى
. تهفو إليكِ مشاعري يامكتي وأكاد ألمح في ظلالك جنتي بيني وبينك ألف درب حاجز من نزوتي وتمردي..من وحشتي ذكراكِ في قلبي وفي عقلي وفي روحي كطيف غائم في مقلتي ذكراكِ حلم في دمي وبخاطري يوحي بأني قد أودع غربتي فأنا بدنيا الناس مغترب الهوى لو أن جسمي ساكنٌ في بلدتي مابين زمزم والصفا والمروة كم رحت في لهفٍ أسابق لهفتي وإلى مقامٍ عند ركن طاهرٍ صليت في وجٍدٍ بأجمل صورة وتلألأت في الأفق أنوار الهدى فصرخت أسأل:أين نور حقيقتي؟ قسما بمن زفّ الحجيج لبيته وهو العلي بعرشه في عزة: إن ضل قوم في اختيار طريقهم متخبطين..فحب ربي قبلتي إنْ قبلوا حجرا بمكة أسودا فأنا أقبل بالشفاه مجرتي أو يشربوا من ماء زمزم أكؤسا فأنا شربت الكأس من حورية كم طائف بالبيت ماعرف الهوى يوما.. ولم يعلقْ بحب صبية كم آب معتمرٌ وملء ثيابه نصبٌ..ولم يسعد بأجمل توبة إني لمشتاق لمكة إنما صدقا لمشتاق لرب الكعبة لاتنكروا صوفيتي..فتصوفي زهدٌٌ به أسمو على كينونتي ماحدت عن فهم الكتاب وآيه أبدا..ولا عن فهم معنى السنة إن الوجود وماحواه من الرؤى ليكاد يصغر عن مطامح همتي يارب فامنحْ خافقي مايرتجي أقصى رجائي أن تمن برحمة إذ ليس غيرك ياإلهي راحمي وسواك لن أرجوه يسعد مهجتي بدرعمرالمطيري
T5
神圣、超验与智慧
T5
T5
T5
ITA
[anonymous]
1 (102)
O desiato, avventuroso giorno, In cui pur vi riveggio, o spiagge amiche, E in cui tornan col crin di lauri adorno Ninfe e Pastori alle bell'opre antiche. Veggio con essi al prisco lor soggiorno Di Pindo ritornar le Dee pudiche; E di bei carmi odo sonare intorno Queste d'Arcadia collinette apriche. Or poiché alfin, per lungo tempo erranti, L'incerto piè riconduceste a noi, Seguite, Arcade Muse, i vostri canti. L'antica età farà ritorno in voi; E perché lor virtù si scriva o canti, Verran le selve ad abitar gli Eroi.
T6
语言、艺术与创造
T6
T6
T6
ARA
أشرف الجمال
قصيدة طائر ما في الجبال
مضى الربيع وولّى وشابت من عشقها الأشجار وانطفأ فيها الزمنْ وفي الثمار نحيبٌ وشهوةٌ للموت غللًا بها تسري وصبوةٌ للوهنْ حضن الحبيبة أم حضن الوطنْ أم البكاء عليها تلك التي هَجَرت وكأننا لم نكنْ شيء ما بالغصون.. يحنُّ إلى البكاء وطائرٌ ما في الجبال أجهله يئنْ.
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
CES
Ceyp z Peclinovce, Jan Bohumil
Upřený podíl. (II.)
Měsíc svítí, půlnoc na blízku, Senný mír se schvívá na vísku, Jen tu v mlýně bují ještě ples: Slavíť mlynář hlučné hody dnes. Hle, jak sukně v kole polétá, Stužka vesele se třepetá! Zevšad hudba, zpěv a žerty zní, Dobré víno tváře rumění. V noční šero prchá mnohý pár, Zplane v vzájemné milosti žár, Zapomíná celý vnější svět, Všehomíra ruch a času let. K oddavkám jim zvoní slavíček, Kněze obřad koná měsíček, Niva poskytne jim rozmarýn, Nebesa kostelní baldachýn. „Hola, kdož by dřepěl za pecí! Do kola, hej, děvy, mládenci!“ Mlynář volá, „minul denní znoj, Všem buď nyní radovánek hoj! Má-li život jakou cenu mít, Musí veselý a žhoucí být, Nesmí bledou strastí zakrnět, Ni smutnými cnostmi zhubenět. Hrajte, hudci, dám vám výslužku, Jářku, provedu teď ženušku! Bratr měl se z vojny vrátit dnes – Ha, že pošel v líté půtce kdes!“ ,Nepošel!‘ zahřímá u dveří; Mladý vojín k chase zaměří, Kvapně davy zrakem prolétá, ,Kde můj otec?‘ bojácně se ptá. „Ten troup – první noc dnes v hrobě spí!“ Čeleď sveřepá se osopí. Vlhne cizinci osmahlá tvář; Tu se blíží zpupný hospodář. „Tebe přines ďas,“ dí sápavě, „Abys překážel nám v zábavě. Bratr v boji pad – jsem v mlýně pán, Tatík v hrobě tlí, ten skrblý chán!“ ,Ustaň, otci v hrobě klidu přej!‘ Volá vojín. ,Chvěj se, Jene, chvěj! Nechci rušiti tvůj kletý kvas, Chud jsem přišel, chud odcházím zas! Vezmi si již právní podíl můj, A buď zdráv a Bůh tě pomiluj! Budeš-li však hříšný život vést, Věz, že nemine tě Boží trest!‘ „Ha, ha!“ zachechtal se hostitel; „Blbec jsi a všední povrhel! Vary, již mám tlachu tvého dost, Rychle, sic tě vyprovodí chvost!“ Míjí vojín kletou hostinu, Prchaje opouští dědinu, Druhdy krov to tichých radostí, Nyní hrob bratrské svornosti.
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
CES
Adámek, Bohumil
BÍDA A NOUZE.
Kmotru Bídu potká tetka Nouze. Pozdraví se, tisknou ruce dlouze jak dva staří známí; líbají se – Pánbůh s námi! Jedna – sinavější v zhublé líci než cár loktuše ji zdrhující; druhá – kostra, kůže. Obě – drsné, dravé druže. Kam se která vrtne, hlad je s nima. Zalehnou-li v zimě – krutá zima, v letě – neúroda. Kdy se zpozdí, nemoc hlodá. „Kde že's besedila, paní teta –?“ „„Tam v tom horském koutě po tři léta.““ – „Právě tam jdu také v šlépěje tvé křivolaké.“ – „„Kmotra – dlouho zdržíš se v tom kraji?““ „Dokud semena v plod nedozrají.“ – „„Tož to bude v čase, až tě vystřídám já zase.““ – –
T4
社会、权力与历史
T4
T4
T4
ARA
الشاعر هالة ادريس
قصيدة يراودني الحنين
يُراوِدني الحنينُ ولَسْتُ أَدْري أَأْنصِفُه إذا أَخْفيتُ أَمْري؟ هِيَ الأَحْداقُ تُنْبئُ عن أَنِيني وأَحْزانِي إذا أَزْمَعتَ هَجْري حَديثُ الرُّوحِ سَعْيٌ للتَّلاقِي يُنازعني الهدوءَ.. يَقدّ صَبْري كَتمتُ الوَجْدَ غَيْظاً في الثَّنايا غَدا بالنَّبْض للإِسْراعِ يُغْري عَزائي بَعْضُ أَوْراقٍ وحِبرٍ ودَمْعٌ في المآقِي باتَ يَجْري سأَبْنِي مِنْ قَصِيدي أَلْفَ بَيْتٍ مُسيّجةً بأَزْهاري وعِطْري صَحَتْ عَيْني على لَفْح اشتِياقِي أَأَزْجُرُها وقَدْ صَدَحَتْ بسرِّي؟ أُخاصِمُ في القَوافِي كلَّ حَرْفٍ تَجاهلَ ذِكْركُمْ مِنْ دون عُذْرِ فُؤادِي واللَّيَالي في انْتِظارٍ لَقْد حَكَمَ الهَوى والحُكْمُ قَسْري فيَا شَوْقاً تَرفَّقْ بالحَنايا إذا خَفقَ الفؤادُ وتاهَ فِكْري
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T6
FRA
Anatole France
La Mort du singe
DANS la serre vitrée où de rigides plantes, Filles d’une jeune île et d’un lointain soleil, Sous un ciel toujours gris, sommeillant sans réveil, Dressent leurs dards aigus et leurs floraisons lentes, Lui, tremblant, secoué par la fièvre et la toux, Tordant son triste corps sous des lambeaux de laine, Entre ses longues dents pousse une rauque haleine Et sur son sein velu croise ses longs bras roux. Ses yeux, vides de crainte et vides d’espérance, Entre eux et chaque chose ignorent tout lien ; Ils sont empreints, ces yeux qui ne regardent rien, De la douceur que donne aux brutes la souffrance. Ses membres presque humains sont brûlants et frileux ; Ses lèvres en s’ouvrant découvrent les gencives ; Et, comme il va mourir, ses paumes convulsives Ont caché pour jamais ses pouces musculeux. Mais voici qu’il a vu le soleil disparaître Derrière les huniers assemblés dans le port ; Il l’a vu : son front bas se ride sous l’effort Qu’il tente brusquement pour rassembler son être. Songe-t-il que, parmi ses frères forestiers, Alors qu’un chaud soleil descendait des cieux calmes, Repu du lait des noix et couché sur les palmes, Il s’endormait heureux dans ses frais cocotiers, Avant qu’un grand navire, allant vers des mers froides, L’emportât au milieu des clameurs des marins, Pour qu’un jour, dans le vent, qui lui mordît les reins, La toile, au long des mâts, glaçât ses membres roides ? À cause de la fièvre aux souvenirs vibrants Et du jeûne qui donne aux âmes l’allégeance, Grâce à cette suprême et brève intelligence Qui s’allume si claire au cerveau des mourants, Ce muet héritier d’une race stupide D’un rêve unique emplit ses esprits exaltés : Il voit les bons soleils de ses jeunes étés, Il abreuve ses yeux de leur flamme limpide. Puis une vague nuit pèse en son crâne épais. Laissant tomber sa nuque et ses lourdes mâchoires, Il râle. Autour de lui croissent les ombres noires : Minuit, l’heure où l’on meurt, lui versera la paix. Anatole France
T3
生命、时间与存在
T3
T3
T3
PAN
قادر یار
پورن دا مڑ سیالکوٹ جانا
13 ش شہر سیالکوٹ دی طرف پُورن، گُرو وِداع کیتا مہربان ہو کے باغ آپنے وچ آسّن آن لایا، بارھِیں ورھِیں راجے نِگہوان ہو کے لوک آکھدے مویا ہے خصم ایہدا، تخت اُجڑے تدوں ویران ہو کے قادریار ترونکیا جا پانی، داکھاں پکّیاں نی سوادھان ہو کے 14 ص صفت سن کے کرامات ظاہرا، سارا شہر ہما کے آوندا ای باراں برس گزرے لکھے کون کوئی، پڑدہ پا کے مُکھ چھپاوندا ای جے کوئی آکے پاس مراد منگے، نام ربّ دے آس پُجاوندا ای قادریار جاندے دُکھ دُکھیاں دے، پُورن انّھیاں نین دیواوندا ای 15 ض ضرب چلاوندا جوت ایسی، راجا سنے رانی چل آیا ای اگے اگے سلواہن تے پِچھے لُونا، رب دوہاں نوں باغ لیایا ای پُورن جانیا ماتا تے پِتا آئے، جیہناں مار کُھوہے گھتوایا ای قادریار میاں اگوں اٹھ پُورن، چُمّ چَرن تے سِیس نِوایا ای 16 ط طرف تیری متّھا ٹیکنے نوں، راجا کہے اسّیں سیوادار آئے اگّوں اٹھ کے تُدھ فقیر سائیں، وڈا بھار ساڈے سر چاڑھیا ئے میرے بھانے تے راجیا رب تینوں، کر گُراں دے روپ اوتاریائے قادریار توں دیس دا مَل خاوند، تاں میں ایتنا بچن پکاریا اے 17 ظ ظاہر حقیقتاں کریں راجا، کیوں کر چل کے آیوں استھان میرے راجا آکھیا سُنو فقیر سائیں، گھر نہیں ہوندی سنتان میرے آنگن دِسّے نہ کھیڈدا بال مینوں، سُنجے پئے نی محل ویران میرے قادریار میاں چَویہہ برس گزرے، گھر دسدا ای نہیں نشان میرے 18 ع علم ساڈے وچ آوندا اے، اک پُتر تیرے گھر ہے ہویا اوہنوں جا کے وچ اجاڑ دے جی، وانگ بکرے دے کسے ہے کوہیا اوہدی وارتا راجیا دسّ مینوں، کس دُکھ آزار دے نال مویا قادریار سلواہن نوں اوس ویلے آیا یاد پُورن بھر نین رویا 19 غ غیر ہویا راجا اوس ویلے زمیں ویہل نہ دیوے جے غرق جائی اک بال میرے گھر جمّیا سی، رانی اِچھراں اوس دی شِکم مائی ماتر ماں نوں ویکھ کُدھرم ہویا، سُن ماریا اوس دی داد خواہی قادریار کہندا پُورن بھگت اگوں، راجا مائی جھوٹی پُتر دوس ناہی 20 پھ پھول کے وارتا دس مینوں، پُورن آکھدا پُتر دی گل مائی گھر ہوگُ اولاد جو تُد تیرے، جو کجھ ورتی زبان تھیں دس سائی سچو سچ نِتار کے دس مینوں، جُھوٹھی گل نہ کہیں تُول مُول کائی قادریار اولاد دی سِک مندی، لُونا کھول کے بھید چا دسیا اے 21 ق قہر ہویا تقصیر میتھوں، رانی کھول کے سچ سنایا اے پُورن نہیں بُھلا، بُھلی میں تتی جدوں ملن محلاں وچ آیا اے گلّاں کیتیاں بہت بے حدیاں میں، ہتھیں آپنی لال گوایا اے قادریار سلواہن نوں اوس ویلے، لہُو پُھٹ نیناں وچوں آیا اے 22 ک کرم کیتے تُدھ ہِین میرے، راجا کہے لُونا ہینسیاریئے نی ایہہ جیہا پُتر نہ آوندا ہتھ مینوں، تُدھ مار گوایا ای ڈاریئے نی صورت ویکھ کے آپ کُدھرم ہوئیوں، تُہمت دے کے پُتر کیویں ماریئے نی قادریار جے جاندا تدوں تینوں، تیری لیکھ کردا چنچل ہاریئے نی 23 ل لِکھیاں ورتیاں نال اوہدے، پُورن آکھدا جان دے بھوگ راجا ایہدے وس ناہی ہوئی رب ولّوں لِکھیا ہویا سی ایہہ سنجوگ راجا اک چاول دا دانہ ایہہ چکھ ماتا، جودھا پُتر تُساں گھر ہوگُ راجا قادریار پر اوس دی ماؤں وانگوں، ساری عمر دا ہوسی وجوگ راجا
T5
神圣、超验与智慧
T2
T5
T5
ZHO
white
咸的滋味
穿过雾 穿过有雨的清晨 黄色伞花下公车站牌前 所有哀哀的面孔,逐一 分崩瓦解 写了封信给你 拿出冰箱里2颗过期洋葱 在18°C的新鲜泪液里,浸泡出 咸的滋味
T2
爱、情感与人际关系
T2
T2
T2
PAN
لئیق بابری
یاد چروکی آئی
لبھ کے ڈھول پُرانا مینوں یاد چروکی آئی ہیٹھ منارے دِتے سبق ہزار سب پنچھی چُگ چُگ دانہ ہون انجانے دھرتی کولوں بدل کے اکھیاں اُڈے اُفق دے پار (1974)
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T3
T1
LZH
邵誼
題野航巻
楓業荻花秋氣清, 扁舟不受波濤驚。 一聲櫂歌日欲晚, 半榻竹影風初生。 幽人落落雲霄志, 小窗悠悠江漢情。 夜䦨酒醒萬籟寂, 似向沙頭弄月明。
T1
自然、宇宙与地方感
T1
T1
T1